Monte Rosa 2017 - Breithorn, Pollux

Zatímco loňský alpský výstup je dopředu podněcován, s narůstající nervozitou hecován, nynější výlet přichází jaksi nenápadně. S Pepou v Římě ustálíme jediný volný termín, tak změna z obvyklého září na konec července, Radek souhlasí s Blanckem, i když již na vrchu stál. Neděje se nic, 2 dny před odjezdem přichází jakýsi plán, který se pak co pár hodin mění: aklimatizace Allalinhorn, lanovka na Augille du Midi, Cosmique atd., počasí ruší Allalin, aklimatizace na chatě, předpověď jde dále do kytek...vemte si raději ferátové sety.

Sestava obvyklá s jednou obměnou, místo nově se zabydlujícího tatíka, hošan fyzicky zdatný, leč ještě před pár dny asociující mačky či Rysy jen s kočkovitými šelmami. Neznaje ni tatranských kopců aspiruje na zdolávání 4-tisícovek.

Neděle večer sraz v ČB, Radek od dveří hlásá další změnu. Blanck kvůli počasí padá, Pepovi se na feráty nechce, jedem na Monte Rosu, kde přepověď příznivější. Porada: ?? Tam jsme již byli! (Dodatečně zjišťuji 10-ti leté výročí). No ale ne na Dufour či Breithornu. No dobrá, ze Švýcarska by to šlo...Nee. Švýcary nemáme rádi, jsou to strozí vydřiduši...z italské, vzpomínaje na pohled od Zummsteinsp., odmítám. Tak dáme Pollux, Breithorn a máme doplněnou M.Rosu. Souhlas. Kde je Pepa?, má domluvit chatu. Špatné zprávy, ta hořejší Horských vůdců (Rif.Guide d'Ayas) plná, zbývá zkusit spodní Mezzalamu. Již zvažujeme další alternativy. Po napjatém čekání přichází rozzářený hoch - na Mezzalamě nás čeká milá, krásná chatárka. Jak víš, že krásná? To se přece pozná po hlase! Tak jedem...22:30

Většinu cesty odřídí páter, tentokrát bez delší spací pauzy, krom odstavení v neprůhledné bouřce. Kolem Milána nekonečné karavany kamiónů. Ráno prorazíme zákaz vjezdu a dostáváme se někde na konečnou v Saint Jacques. Doplňujeme si již třetí údolí v oblasti, mezi Gressoney la Trinite a loňskou Cervinií. Chvíle přebalování, rozhodneme se pro vlastní stravu. Nováček je pečlivě sbalený...v cestovní tašce. Zjišťuje, že do 30 l batohu leccos nevleze, obětuje to i ono, zbytek řeší igelitky a izolepa a co s 2 kg banánů? ...Pak svižně nahoru, kolem komunikativní grupy seleziánské mládeže a jejich tábora, proběhne občerstvovací zastávka u Lago Blu. Dále již láká vidina půvabné chatárky. Jeden druh pro spánkový deficit kráčí stále více náměsíčně a zaostávajíc učí jakousi italskou větu mající zvýšit jeho kredit na náš úkor...Na chatě Mezzalama jsme za necelé 4 h. Není úplně vlídno, tak se hned uchylíme dovnitř. Nevítá nás chatárka, leč chatár...který sám vytasí plachovky s pivem a čipsy...jistě máte žízeň, ne? Po čase se zjevuje i dámička a... Pepovy fantazie nelhaly! Poměry nebývalé, v malé chatičce máme k dispozici separátní jídelní místnost, nikdo nenapadá, natož brání vlastní stravě. Kšeft uděláme alespoň nějakou to vinnou karafou. V komorní atmosféře je přítomno nečekaně i pár půvabných dívek s neskromnými ambicemi přechodu Lyskammu apod. Pak se notuje Jarkova Husitská kolik to krásných holek chodí po světě a ...no nic. S přítomným guidem proberem další možnosti, doporučí dle podmínek přejít hřeben Breithornu od východu. Ale s průchodností zůstává spousta otazníků. A nový druh trochu šokuje, trochu budí rozpaky svou afinitou k růžovým pilulkám a mobilu.

Ráno v 5:30 nástup, za necelou hoďku jsme na hořejší chatě Rifugio Guide d'Ayas, nazouváme mačky a další ledovcovou výzbroj, po nenáročném ledovci jsme za další 1,5 u bivaku Rossi, kde proběhne krátká družba s vypravujícími se nocležníky. Při občerstvení klepeme kosu, halíme se do dek, ale co zde naležíme. Je čas vzhůru, vstříc bílé pláni na poslední z pěti vrcholků Breithornu - Roccia Nera. Viditelnost mizerná, kopec se stále více vztyčuje, postupně již nutno na čtyři, stopy žádné, razím cestu jaksi odhadujíc směr, nakonec kolmicí, již nekonečně odpočítavajíc kroky. Vidouc již jen přévěj hlásím vrchol Roccia Nera (4075m), což neveřícímu Radkovi stvrdí až gps důkaz. Viditelnost na pár kroků, pro někoho první 4-tisícovka vzbuzuje jisté rozpaky...kde jsou ty výhledy?! Navzdory relativně přívětivé předpovědi se mraky příliš netrhají, na vrchu fičák řádný. Pokračujeme traverzem na Gemelli (Breithorn Zwillinge), což je takový skalnatý pahorek na sněžném hřebeni. Kráčíme pár metrů od převěje, pak mixové lezení, což 10-20cm nového sněhu dosti ztěžuje, mačky, i cepín v permanenci. Vrcholku (4106m) sice dosáhneme, ale co dál. Trochu napjatá porada. Sice stejnou cestou se vracet nechce, ale sestup z hřebene z dostupných zdrojů nám není znám, celý traverz v tomto nečase, neúplnou zbrojí a nezkušeným nováčkem není reálný, slaňovat do neznáma a pak stejnou cestou zápolit zpět rovněž blbost, tak padne jistě moudré rozhodnutí k obratu, ošperkované výroky: pokud někdo chce pokračovat, tak na onu olemovanou A4 jistě zbytek přijede...Klouzavý kuloár pro jistotu slaníme, za cenu seklého lana, tak si Radek zkusí ledové slézání o dvou cepínech. A zas sešup k bivaku, chvíli bokem, chvíli paty...Obhlídneme výstup na Pollux a směr chaty. Na Guide d'Ayas málem dojde k dalšímu, nám již známému přepadu přes zábradlí, Radek taktak ve větru zachrání mou helmu, nikoliv již láhev s pitím. Co to je proti foťáku...Času je dost, tak pozevlujem na chatě, domluvíme další ubytování, ponecháme část věci v pytli a ještě sešup dolů k nám.

Další den je předpověď nejistá, má se vyčasit až odpoledne, tak není co chvátat. Ráno skutečně dosti nevlídné, sníh s deštěm, na kamenech poprašek. Naštěstí nikoho nepřepadají rezignační nálady. Tak znovu 400m nahoru a na horní chatě čekáme na slíbené odpolední částečné vyjasnění. Čas uteče zjištěním, že chata vládne výdobytky civilizace jakou je nyní wi-fi, což alespoň umožní doplnit informace stran výstupu a okolních hor. V nehorolezecký čas 11:30 nazouváme mačky a znovu nahoru ledovcem pod Pollux. Počasí skutečně stále vlídnější. Nacházíme si jakousi trochu vlastní cestu jedním sněhovým kuloárem, kde šplháme na mačkách a cepínech, dále již trochu drolivým mixem, na hřebeni od možného nejistého tápaní osvobodí zprava se vynořivší guide, tak snadno nacházíme řetězy, po nich krásné polezeníčko a jsme u Madonny. Paráda. Pak již pohodově hřebínkem na vrchol Polluxu (4092 m), od horní chaty necelé 2,5 hod. Fučí tedy řádně, mraky se nějaké honí, ale občas nádherné pokoukání na Castora, Lyskamm, Breithorny...jen ten Matterhorn zůstává jaksi skryt. Dolů opatrně na pohodu a přichází relaxační euforie u chaty. Mraky jsou pryč, vítr se utišil, slunko plnohodnotně hřeje a suší věci, k tomu čepované! Znovu zbývá zvolat Pán se stará! Tentokrát již nocleh zde. Vaříme venku, další piva na schodech, trocha poležení a večer jedna, druhá karafa u společenských her, konkrétně 7-my. Někdo si vcelku jednoduchá pravidla připomene, někdo naučí, jednomu však ne a ne...není dáno. Tak po x-tém kole: přebíjí a bere stejné hodnota nebo 7-ka...a zabavuje se mobil! Nakonec litý, vyrovnaný boj dvojic končí finální 90-tkou Radka s Pepou...

Ráno presíčko, nijak unáhlené balení a sestup.Dělá se krásně, kocháme se i faunou, tu souboj kozorožců, tu piští svišti. Níže již cinkání kravích zvonců. Řešíme, kde dáme očistnou koupel. Zda Garda či říčka u auta? Nakonec parádně zapiknikujeme na louce u bystřiny někde pod Lago Blu. Toto řeže! Nádhera...K tomu krásné výhledy na kopce, od Castora po Breithorny...U auta občerstvení, jak jinak než s milou a půvabnou obsluhou, kafe, palačinka, potkáváme ambiciozní českou trojičku, chtějící se aklimatizovat a pak vstříc Blanku, kde se postupně vyčasuje. Pepa má však sobotní oddávací povinnosti, tak nám nezbývá než vstříc milánské zácpě. Nakonec nikterak hrozná, z Gardy se rovněž rezignuje a škodolibí hošani formulují něčích 5 "zklamání" z jistě opět velmi zdařilé výpravy: nepřešli jsme celý traverz Breithornu, sešli stejnou cestou z Polluxu, nepřešli okruh přes Quintino Sella, při lepšícím se počasí se nevypravili na Mt.Blanc a neokoupali cestou domů v Gardě...:-). Cestou se ještě prolamují McDonaldovská tabu a "zklamání" se vykompenzovávají nočním kontěním! Raději bez dalších glos...Radek odřídí sólo, někdy v 1 hod. v ČB a v dvojičce pak ještě noční cesta na Moravu...

FOTODOKUMENTACE

Slovenský Ráj 17

Obohacená bratrská akce má být tentokráte více horská. Ale ta domluva...Bude přechod Nízkých Tater, nebude, pojedeme všichni, nepojedeme, pojedeme...Nakonec volím Slovenský Ráj a nechávám volný průběh. Všude již plno, tak kemp Podlesok. Balím kempovací propriety a vybaluji, v Mlýnkách na jihu aktivní čerstvá trojnásobná matka zajišťuje volnou chalupu...

Neděle ráno se probíjíme slovenskými silnicemi, kde na nás zírá jeden radar za druhým, do Popradu asi 5 policejních hlídek, to je snad policejní stát či nějaká razie? 2 rodinky, třetí se přidá...V Podlesku odtrháváme dítka od suvenýrů a kráčíme do první soutěsky - Suchá Belá. Nádhera, ratolesti radostně skáčou přes kamínky, užívají si žebřů...ale někdy taky čekání v dosti mezinárnodní pospolitosti. Někdo píše, že zde brzdí rodiny s dětmi...nás brzdí bojácné pade-šedesátnice. Přichází, naštětí přechází černava, při svačince nám k povyku dětí dělají společnost nebojácní hlodavci. Projdem různá malebná zákoutí Kláštoriska, občerstvíme, naříkajíc na slovenské poměry, kdy ceny chtějí mít evropské, ale slušnou toaletu by pohledal, chátrající budovy, rozbité dveře, nefungující elektrika. Balkán. Čas dobrý, přeci nebudeme chvátat dolů nudnou lesní cestou. Tak tentokrát spíše za podpory dámy dáme 2 výlety v jednom. Starší část si ještě vyběhne na kopec za výhledem a keškou, holčičky značí cestu podél Kláštorské rokliny až sejdem k Hornádu a jeho Prielomu. No pěkné to je, řetězy, nahoru dolu, viklající se rošty vysoko nad vodou, že i otrlý tatík trne, vidouc ne vždy plně soustředěná dítka oddávající se paralelně svým vtípkům a slovním hrátkám, vzpomene na jiné pobratimy a představuje si ten křik MM.....!! Jaksi to ale nebere konce a docházíme již s jistým reptáním.

Navečer poněkud rallye k ubytování na jih, nad malebnou Palcmanskou Mašou do Mlýnek. Čeká nás chalupa a třetí rodinka s miminem. Barák akorát pro tři rodinky, bratranci a sestřenice se různě podruží.

Navzdory relativně příznivé předpovědi občasných přeháněk- celou noc a dopoledne lije. Tak úprava programu. Dobrá zalezem do jeskyně, do tej ľadovej...No jo, je ale pondelok, zatvorené...tak plavky a přesun na sever do Termal parku Vrbov, kde se ocitám asi po 25 letech. Cestou exotika cigánských vesnic, stěrače nestíhají, ale na ulicích živo.

Drahoušci zprvu trochu rozpačití, že se koupou v minerálce, ale záhy se otrkají, deštivé skotačení však přeruší povel plavčíka hodnotící hromy blesky za životu nebezpečné a vyženou do restaurace. Což krom občerstvení přinese i kompenzaci v podobě prodloužení vstupného, což využíváme na toboganění, bitvy a úspěšné hledání ztraceného čipu v kalné vodě. Cestou zpět předjíždí nenápadný golfík, mává z něj dámička, ojky, to není slovenský flirt, ta palubní deska je nějaká bohatší. Ale auto mizí. Vzápětí však stejná dámička mává na cestě již s plácačkou a odvádí do polí i druhý bratrův vůz, který se mi snaží dorovnat. Vcelku vřelým způsobem dvojička vysvětlí, že máme veľa nehod a v obci 65 km/h je priveľa. Tak 20E, uff. Navečer se vyčasí, u chaloupky proběhne petanque mač, kde sourozenci a bratranci nejsou schopni se dohodnout na vhodných týmech, tak podělíme generačně, nechcete malé holčičky, tak ony vám ukážou... a ukázaly, nejmenší porážejí frajery!

Přichází další soutěska, tentokrát ta nejmenší - Zejmarská. Rodina s miminem zjišťuje, že toto fakt ne a odpojí se, ponechajíc nám starší dítka. Roklina divočejší, opět trochu čekání na žebříkách, na konci chytne liják, že se i pláštěny upotřebí, dosušíme při občerstvení na Geravách, holčičky nadšené z farmičky. Pak pohodová cesta za nadšeného pro změnu Stupido soutěžení.Na Zajfách se potkáme s kolegy, ale opět po chvíli musí rezignovat, když cesta k Havraní skále začne stoupat lesem. Doplníme tekutiny u sice Občasného, ale nyní funkčního pramene a čeká nás závěrečný kolmý výstup. To se již v týmu objevují více či méně hlasité protesty a nožičky a kopec a tak...nakonec však všichni svorně dolezou s odměnou fotogenické vyhlídky na Havraní skále. Sestup do Stratenej, odkud posváží kolega.Badminton, bratranecké koaliční půtky a při více či méně zdařilém grilování proběhne složité vyjednávání, zda a kdo se vydá na plánovanou ferátu.Nakonec konsensus tatínků se syny a jednou dcerou.

Počasí příznivé, vy....braťom platíme 5E parkovné, 5E vstup, nováčci nemající vlastní výbavu dalších 10E za ferátový sed a pak Prielomom Hornádu a podél Bieleho potoka kráčíme svižně k nástupu nové feraty Kyseĺ, v do loňského roku zavřené soutěsce kvůli následkům požáru. Cestou již legrácky i rozklad některých soutěživců, kteří neunášejí hru jako obohacení slovní zásoby o slova jako suspenzor či akné a jistý tatík zjišťuje, že bude pohřben v díře, nikoliv hrobě.Kráčí se korytem potoka, občas po kládách nanesených jak rozsypané sirky, pak již kramle, lana, zprvu spíše na efekt, 1 m nad potokem, postupně již exponovaněji soutěskou. C-kovou hodnotu dává asi občas nutný záklon. Hoši i dívka zvládají bravůrně. Na závěr přichází ještě svislý úsek kramlí podél Obrovského vodopádu, v závěrečné pasáži chvilka nepozornosti a málem úraz, končí naštěstí jen modřinami. Při svačince opět asistují všudypřítomné myšky. Pivo, nanuk opět na Kláštorisku a svižně kráčíme přes Čertovu sihoť. Okruh na nějakých 5-6 hodin. Vracíme se za holčičkami, které si mezitím poskotačily v přehradě a okolí a naše rodinka pádí k domovu, snad již bez pokút. Ostatní si ještě jeden den prodlužují, což využijí k návštěvě Dobšinskej ľadovej jaskyňe a Bešeňovej.

Schneeberg, Raxalpen 2017

Na červencové svátky dám dohromady dosti nesourodou skupinu 4 hochů a jedné dámy, ale jak je známo svět je malý, zvláště na východě ČR...

Iniciativa vzejde paradoxně z půvabnější části posádky, že by jako ráda nějakou ferátovou iniciaci. Tak mě napadnou nejbližší Raxy. Cestou proběhnou x-milionové propady na trhu komodit při letošních rozmarech počasí a následně záchranné akce, taky nějaké morbidity. Pak někteří s jistými rozpaky přijmou ubytování horského typu v hromadném turistraumu poměrně nově zrekonstruované chaty Weichtalhaus, ale nakonec se všichni zdárně adaptují. Chata moderní, udržovaná, čistá, paní domácí Slovenka, tak dohovor bezproblémový, leč režim poměrně přísný (žádné vlastní vaření, žádné odpadkové koše). První noc přinese jisté rozlady pramenící z hromadného noclehu, někoho ruší chrápání, čímž vzbudí i zbytek atd.

Ubytko je i se snídaní, pak první den dáme trochu kondiční test. Soutěskou Weichtalklamm vylezeme k zavřené chatě Kienthalerhütte a zde první ferátová ochutnávka - kraťoučky, leč příjemný výstup na Turmstein. Následují lesní serpentiny a pak již trochu nekonečné stoupání kosodřevinou a trávou na vrcholovou kupoli Schneebergu resp. Klosterwappen ( 2076m). Vrcholový kříž a observatoř stále na dohled, ale jaksi se nepřibližuje. Všichni však v 1500m převýšení obstojí a zvládají, i s polezením na Turmstein za necelé 4 hod. Na vrchu pak občas trochu procesí lidu přibliživšího se lanovkou. Přichází vrcholová odměna, což ale někteří nepochopí, že Jägermeister neslouží k uhašení žízně...Tu pak adekvátně hasíme na blízké chatě Fischerhütte. Schneeberg skutečně ještě poměrně sněžný, tu a tam nějaké pole zůstává. Po příjemném občerstvení pokračujeme rozkvetlou alpskou loukou, kde napočítáme snad 20 druhů květěny, přes Keiserstein smyčkou po modré do údolí.Zpět pod Turmsteinem pak již nikoliv soutěskou, ale pohodovou paralelní chvíli cestou, pak lesní stezkou. Po základním občerstvení si ještě zadovádíme na skalce u chaty s mnoha cvičnými ferátovými cestami od B po E, kde v polovině cesty jsa bez odsedky, nakonec vyměknu. Večírek následně nenápadně intenzivní, který lze shnrnout do jediné message: za většinu tělesné i duševní trýzně může, s odkazem na Jožku Ráže, zanedbaná intimní interakce a obnově adekvátní kondice pomůže dostatečný přísun banánů. Protagonista se pak poněkud vyčerpá, že poté, co ještě obhlídneme zítřejší nástup, stráví část noci na venkovní lavičce, alespoň nerušen chrápáči, odnášíc si dopňkovou message, že leccos neradno kombinovat.

Ráno však již všichni fit, vyrážíme na opačnou stranu, s očekáváním plnohodnotného klettersteigového výstupu. Nejprve asi hodinový nástup. Značení trochu matoucí, radno se stále držet údolím trochu vpravo, pak odpočka vlevo a již první žebř Alpenvereinsteigu. Trasa lezecky nenáročná, krásným údolím, ale mezi lany a žebříky stoupá velmi a taky trochu nekonečně, než dorazíme k vyhlídce Losbühel. Odtud pak náhorní plošinou pohodově na Ottohaus.Celkově nějaké 3,5 hod. Zprvu se vyčerpaně tvářící mládenec nám ukazuje záda, za což se následně nezlobíme, vítajíc nás plným podnosem, kteréžto role se zhostí po celou výpravu...Parádně, lidí akorát, následuje delší relax, někdo vyřídí obchodní aktivity, někteří si ještě vyběhnem na Jakobskogel. Strýko Pepin krom obligátních banánových řečí, prezentuje znalost kompletní diskografie Queenů a klipem Ohne dich Rammsteinu navnadí na další výstup, což je kraťoučká, leč záživná a uvolněným štandem náročnost zvyšující ferátka pod chatou, na skalní vrcholek Törlkopf, kde teprve si někteří zažijí tu pravou iniciaci. Vracíme se přes vyhlídku, zprvu stejnou trasou, pak odbočka na Gustav Jahn Steig, což je vcelku atraktivní traverz a sestup místy poněkud kluzkým Geislochsteigem. To již někteří nožky cítí...Na chatě již není pomyšlení na další skalní skotačení, spíše pozorujeme jiné, někteří provedem oblažující říční koupel a necháme se obsluhovat usměvavým leč mírně zmateným Nepálcem.Po dalším večírku usínám s nadějí, že někdy snad připlují zbožní rejnoci...

Na nocleh jsou již všichni plně adaptováni, nějaké menší chrápáče již nikdo moc neregistruje, balíme a přichází chuťovka, závěrečná odměna v podobě D-kové (reálně C/D) cesty Hans von Haidsteig.Tentokrát však předchází pro změnu dámská indispozice, která je však přes úvodní rozpaky pohledem na první lano statečně překonána. Naštěstí se nenaplní i varování o značně frekventovanosti. Parkoviště v Griesleitenhofu poloprázdné, na cestě se potkáváme jen s jedním českým párem. Asi o víkendu vypadá vše jinak. Zase hodinový vcelku pohodový nástup, který neženeme po kolmici, ale poklidně po cestě, rozpustí se i temná mračna. Napjaté očekávání nováčků je syceno opakovaným vnaděním na "kurzi žebříky", německy překlad stromové... Lezení si užijeme, i zmíněné vždy jednostranné šprušle, chvíli relaxace u Černé madony, pak dolez a vrchol Preinerwandu (1783m), závěrečné občerstvení na Neue Seehütte, tentokrát láhvové, pozorujeme krkolomné střemhlavé vrtulníkové manévry a lyžařsky sbíháme sutí notujíc si Olympic. K tomu ještě odměna v podobě kamzičího stáda oblehájícího jeden šutr a mlsné pokoukání na E-trasu, zda je či není schůdná...asi je.

Počasí na 1-ku, na závěr ještě ledová koupel, 5* z 5.

Někdo ještě prahne po suvenýrech a presu, tak završíme v Reichenau, nemohouc se dočkat svých Eiskugelů. Cestou zpět se vyhneme zácpám v Poysdorfu míříc skrz Břeclav, kolem se honí temnotemná mračna, která nás naštěstí nechytla na kopcích.

fotodokumentace

Sólo v Římě V/17

Záhlavové heslo o sdíleném štěstí nelze vždy naplnit, tak co, vydám se na sólovýlet, který má aspoň jednu nespornou výhodu - veškerá rozhodnutí jsou jednomyslná a člověk se řídí náladami....jen těmi svými.

Na cestu si mimoděk beru milou knížečku M.O. Váchy, mimoděk narazím na věnování, z kteréhožto cárů snad již zůstalo alespoň ono... tatínkovi, trochu ještě zvlhnou rohovky, ale mimoděk pomnu na báseň, na kterou jsem jaksi opět "mimoděk" narazil:

Už ne

Ještě pořád jsi rozbitej?

Ještě pořád sleduješ ve městě ženský, co ti ji připomínaj?

Ještě pořád schováváš v nočním stolku u hlavy její dopisy a nemůžeš kvůli tomu spát
protože v noci slyšíš jak se v šuplíku něco hejbe?
Ne
Opravili mě tak rychle, že to až děsí
Ve městě sleduju jenom blonďatý ženský, úplně odlišný typy
Noční stolek jsem polil motorovou naftou a zapálil
Hoří už půl roku
proto se budím zpocenej
Nic víc v tom není

Tak dost patosu.

Využívám možnosti ubytování na papežských kolejích u kamaráda Pepy, plnící si zde své nyní vrcholící doktorandské povinnosti, takže společný čas je vzácný, o to milejší. Přetrpím nízkonákladovku, kde nohy ne a ne nikam poskládat, či sedadlo sklopit. Pepa nakonec vyzvedne z letiště, jen kousek poodveze a velí vystupovat. Na dohled od airportu je nádherný lezecký terén, oáza starého lomu, nad kterým zrovna slunko zapadá. Krásný úvod.

Kolej je další oázou uprostřed ruchu města. Najednou zeleň, palmy, jezírko...Posedíme v pizzerce mimo hlavní turistický ruch u džbánku vína, které zde levnější než pivo a mj. domluvíme itinerář...

Ráno si dle rady přivstanu, metrem přesunu do Vatikánu, kde...v 7:30 prázdné Svatopetrské náměstí. V bazilice pár lidí, mohutnost skutečně ohromí, mísí se pocity (jak pak i dále s dalšími církevními památkami) úžasu, bázně, malosti s dojmy jisté okázalé nabubřelosti...Za zmínku stojí jistě Pieta mladého Michelangela, neminu hrob Jana Pavla II, pak již vystoupám na kopuli, přicházejí další úžasy, pohled na Město, Vatikánské zahrady, náměstí, kde se již začínají srocovat davy a fronta min. přes celý půloblouk kolonády. Nyní si v klidu mohu dopřát kýženou snídani v kavárně na střeše baziliky.

Pokračuji kolem Andělského hradu a přes most s Berniniho sochami.

Nádhernou atmosféru má náměstí Piazza Navona se 3 kašnami, uprostřed největší 4 řek(Fontana dei Quatro fiumi) Berniniho, s příběhem, jak umělec promítnul do poloh soch svůj pocit upozadění při stavbě vedlejšího kostela sv. Anežky Římské.

Pepa upozorní na Caravaggiovy majsterštyky v San Luigi dei Francesi, zejména obraz Vyvolení sv. Matouše, který tímto shledávám ve zcela jiném více duchovním světle(celník je vytrháván od svého počítání minci, zatímco ostatní netečně u stolu pokračují, Ježíšova ruka pod křížem je táž, resp. ve stejném postavení, jak Adamova v Sixtýnské kapli a je jaksi schován za Petrem, jakožto symbolem papeže, církve, což si měl dodatečně vymínit tehdejší papež).Silné.

Pak již Pantheon, od davů prchám kolem černého, stále jednu skladbu opakujícího umělce, na chvíli relaxu do kostela St. Eustachio. Za Pantheonem pak náměstíčko Piazza della Minerva s pozoruhodným obeliskem na slonovi. Trochu sejdu ze zamýšlené trasy, místo k Fontaně di Trevi se octnu v kostele zakladatelů jezuitského řádu del Gesu, přesněji Nejsvětějšího Jména...kteréhožto triumf má znázorňovat stropní freska přiblížena zrcadlem. Jsou zde hroby hlavních jezuitských světců- Ignáce z Loyoly a Františka Xaverského. Následně již vidíc další honosná stavení centra, sešupu se dolů na Piazza Venezia s Vittorianem (Oltář vlasti, pomník Viktora Emanuela II), posvátné to místo Italů. Mramorová megabudova kontrastuje s antickými pozůstatky blízkých fór. Vyšplhám na Kapitol, nejprve k Santa Maria in Aracoeli, odkud jsem však záhy vykázán pro začátek siesty, kdy se většina kostelů (snad krom Pantheonu) zavírá, tak dalšími schody, které střeží Castor s Polluxem na Kapitolské náměstí Piazza del Campidoglios replikou Marka Aurelia, Senátorským palácem, muzeem. Na kraji je příjemné zátíší pod piniemi s úchvatným výhledem na Forum Romanum a Koloseum. Památníkem se dá projit na další terasy s pohledy na severer mj. k Trajanskému fóru (Forum Traiani) s věží. Zbývá si doplnit rest- vracím se hledat zdejší nejznámější fontánu - di Trevi. Cestou projdu kolem Pepovy školy- Gregoriánské univerzity, pak již ona pověstná kašna. Nádherná teda je, ale v obležení. Chtíc trocha spočinout v zeleni, na mapě se nejblíže jeví Kvirinálské zahrady, marně však hledaje vchod, pak zjišťuji, že jsou nedostupné, patříc k prezidentskému paláci. Tímto se poněkud mimoděk ocitám u kostela Sv. Karla u 4 fontán( San Carlo alle Quattro Fontane),majícím býti významnou průlomovou barokní stavbou. A to jsem již na dalším významném kopci- Kvirinálu s Kvirinálským palácem, sídlem prezidenta, Palazzo della Consulta a další kašnou s obeliskem. Scházím ke Koloseu,dle rady kamaráda se kochám jen zvenčí, poblíž monumentální Konstantinův oblouk. Snaha o relax v blízkém parku je vyloženě zklamáním, sice se zaujmu vojebalovým mačem místní multikulti komunity na pozadí amfiteátru, ale svalit se někde do trávy prostě nemožno. Zeleň se neudržuje, i park 200m od největších památek připomíná (nebo i je) bezdomovecké doupě. Hledajíce Mojžíše, ještě se odkloním k další ze 4 papežských bazilik - Santa Maria Maggiore(P.Maria Sněžná). Cestou se stávám svědkem jakési obskurní demonstrace či pochodu huličů trávy. Jak u všech větších kostelů - nutno procházet bezpečnostním rámem. Nalézám Sv. Petra v okovech (San Pietro in Vincoli) na pahorku Esquilin. Okovy, kterými měl být ap. Petr přikován ve vězení v Jeruzálemě jsou zde vystaveny coby relikvie. Nejúchvatnější je však zde Michelangelův Mojžíš. Nejvýznamějším mistrovým dílem se lze pokochat z blízkosti, zatímco davy stojí fronty v Sixtinské kapli, zde téměř prázdno.No ale asi musím dořešit zrakovou vadu, abych odlišil 3 tváře sestoupivšího ze Sinaje, rozzáření z obdaření deskami Desatera, bolest a zklamání z lidu uctívajícího zlaté tele a následný vztek. No a umělcův autoportrét ve fousech...snad jo. Vracím se kolem Kolosea, kolem zde nesčetných vojenských hlídek (prakticky u každé větší památky) dále k Circus Maximus (Circo Massimo)pod Palatinem, sportovišti, kde Caesar pořádal inscenované bitvy a vojenské přehlídky. Údajně svého času pojal i 150 tis. diváků. Zvenku nakouknu na Caracallovy lázně (stejně již zavírají) a vydám se na vzdálenější procházku cestou k Latinské bráně, ke kostelíku Sv. Jana u Latinské brány. Nikde nikdo, tu a tam běžec, vonící pinie, dále v parku skotačící děti...a komorní, strohý kostelík, původně někde z 5.-8. století, oproti předchozím bazilikám kontrastující prostou, strohou výzdobou. Nádhera. Ocitám se však jaksi mimoděk zamčen na generální zkoušce pěveckého sboru s komorním orchestrem, tak si kostelík vychutnám za dokreslení Vivaldim! To netuším, že jsem jen pár ulic od svého bydlení, tak se vracím do města.To již slunko zapadá a ožívá večerní a noční život. Projdu Tiberský ostrov do čtvrti Trastevere, kde atmosféra četných taveren, pouličních umělců apod. Mezitím používáním mapy již dávno klekl mobil, čímž trochu obavy z nemožnosti koordinace s kamarádem, marně hledám nějakou zásuvku. Občerstvím se na žijícím náměstičku na kašně, pak přeci jen zástrčku objevím, tak se na 1/2 hoďky poněkud nuceně doobčerstvím v nějakém fastfoodu. Kolem 22 hod. náhle velká sláva, policisti, pochod...to je pro změnu procesí na počest jakéhosi svatého - jak se následně dozvídám - s relikviemi Sv.Pia z Pietralciny, což má být Italy velmi považovaný světec, mystik s prorockým obdarováním.

Mám namířeno již k metru, když hudba odvede ze zamýšlené trasy, dostanu se na náměstíčko Piazza St.Maria Liberatrice, kde zrovna probíhá koncert nějakého místního Ramazottiho. Hrají zřejmě známé italské songy, těžko říct, zda vlastní, neb publikum se nadšeně přidává. Pro atmosféru ještě odolávám touze se již uchýlit do postele i za cenu nucené opilecké debaty s nějakým Rusoitalem. Již k půlnoci dojdu na metro kolem další skulptury - netuše, že Římani rovněž mají Pyramidu (Cestiovu). Ze zbytku sil se ještě na chvíli srazíme s kamarádem, pokusíme se sladit zítřejší program s nějakými nápady...

Po dlouhém a náročném dni se tentorkát moc vstávat nechce, pak ještě čekám na druha, který po splnění své kněžské povinnosti si dává ještě 10 km okruh neb pečovat třeba nejen o ducha, milá snídaně u české majitelky kavárny a pak co se ještě dá stihnout. Pepa nejprve navnadí na jednu baziliku, pak přidá druhou a nakonec tu první raději časově relativizuje. Nejprve se vydám do Baziliky sv. Jana v Lateráně (Basilica di San Giovanni in Laterano), která zprvu nebyla moc v plánu, zaujmou světci s atributy své mučednické smrti, dále sice v bílé barvě spývající reliéfy, ale s předvýkladem propojení staro- a novozákonních příběhů. Což by ale chtělo více času na zevrubnější kontemplaci. Když již musím oželet Františka ve Vatikáně, tak aspoň ne Baziliku sv. Pavla za hradbami, místo to jeho údajného posledního odpočinku. No jo, je to ale druhý konec města. Metro je sice rychlé, ale nikoliv šinkanzen. Než se zorientuji, najdu vstup do další obrovské budovy, projdu bezpečnostním rámem, tak čas pokvapil. Krásným místem proběhnu trapně nedůstojně, že by se i Japonci styděli. Najednou docházejí časové souvislosti. Ve 12 hod. odjíždí poslední bus na letiště, mám 1/2 hodiny na přesun pomocí dvou linek metra. Zoufale počítám stanice, ne to se nedá...Tak tentokrát teda bez vytáček, výmluv a pocitů nespravedlnosti - ryzí a zaviněná bodíkovina...

Na potvoru- před nosem ujíždí jeden vlak, další za 5 min, přestup na Termini a pak mentálně hypnotizuji cílovou stanici Anagnina. Ještě pak v záloze Pepa, ale má své povinnosti, co když selže spojení...Zkrátím emoční výlev, dojezd 12:02, vyběhnu, blbý terminál, otočka...a zde jediný bus, zrovna zavírá...uff . Opět nezbývá než napsat kolegovi- Pán se stará! Pak již návazné spoje a podvečer mohu ještě zalít rajčátka...

No úchvatné, krom dojmů mezi řádky, tak pár dovětků:

- sympatické, že se dá všude v zásadě dojít pěšky

- působivá historická směska, skutečně překostelováno, ale nelze ignorovat zdejší civilizační a církevní kořeny

- město se dá užít i bez front do nejprofláknutějších památek a muzeí

- poměrně četná pítka či fontánky s pitnou vodou

- jsou patrná znaky doby: četní vojáci se samopaly připomínají válečný stav.

- zklame neudržovaná zeleň a binec, řadící tuto zemi více na Balkán než na Západ. I úroveň cest je poněkud balkánská

oproti loni navštívené Albánii dávám v tomto ohledu jen 1/2 levelu výše.

FOTODOKUMENTACE

Letošní běžky

Zima tentokrát po dlouhých letech vcelku přeje, takže ze sklepa můžeme oprášit pestřejší skladbu propriet. Ratolesti si k některým uchovávají vztah konstatně vcelku kladný (lyže), k některým si zalíbení postupně nacházejí (brusle), k jiným však zůstává značně ambivalentní (běžky), takže nezbývá než jej dále kultivovat...

14.1. Domašov

Nejprve iniciačně po letech průjezdnou trasou, s obvyklými, leč polovičními sou-druhy. Ráno jak za starých čas nabitým vlakem a pak se zařadíme do vláčku. Zprvu krásně, dále se zatahuje, dívka se ve větru a oblačnu kolem petrovickcýh elektráren sotva šourá, nejlepší kamarádka jako motor moc neposlouží, ale nakonec zdárně dosáhneme spřízněné hospůdky na Jívové. Směrem k Pohořanům vyráží naproti druhá polovina kamarádské rodinky, usoudivší, že s tou jejich nemocí to není až tak žhavé. U rybníčka auto, polovina se sváží, polovina užívá bonus na Boudě. Souhrnem nějakých 13 km.

21.1. Králičák

Týden na to sám se ocitnuvší tatík si dá nejprve páteční 8 km prolog na zamrzlých jezerech a druhý den pak v plné zbroji jesenický (či lépe králický) přechod, jak černý pasažér, maje směr, nemaje cíl (mohu si pobrukávat s Jardou Svobodou).

Vlak v 8 hod. na Ramzovou plný, vystupuje snad několk set lidiček, kteří se však po 1 km někam ztrácejí. Na Smrk potkávám již jen pár párů, stopa nádherná, prašan, ještě trochu vysoká inverze. Pak hřebenovka na Paprsek, kde ve 12 hod. občerstvení a pokračování pěknou leč poněkud zvlněnou stopou nejprve na Kladské sedlo, dále opět stále vzorně upravená leč poněkud zdlouhavá vrstevnice k chatě Na Návrší. Další občerstvení s úvahou co dál. 15 hod, na přespání plno, dolů? Nahoru? Nahoru, když nikde nikdo nečeká. Cesta na Kr. Sněžník stoupá, síly docházejí, běžecká stopa stále více rozbitá až žádná. 17:00 u slona a sešup na polskou chatu. S nějakými dalšími zajížďkami 36km.

Zde chatař svéráz, ale palandu i občerstvení za českou měnu nabídne, zaslechnu něco o sauně, čímž se chopím příležitosti - u horské chaty další chatka, teplíčko, válení ve sněhu a požární nádrži, Orion nad hlavou, česko-polská družba...ostrůvek uvolnění. Družba pokračuej na chatě s libereckou grupou, pěveckým pingpongem, jen jaksi vázne občerstvování. Situace se poněkdu vymkne samoobsluhou, načež se po hodině zjeví rozhorlený pan Jacek ...inzultujíc vybraného nevinného českého obětního beránka. Naštěstí polští bratři zachovají solidaritu, situace se jakžtakž rozpustí, i když zůstává jaksi neférová pachuť o tom, že ci Czesi mi tu robia burdel.

Po ranní vaječince dále po předpokládané běžecké trase...no v zásadě žádná, po červené značce rozbitá stopa od sněžnic, skialpinistů, asi 2 km opruz, pak ale pod malým Sněžníkem, kde se vzala tu se vzala, najednou opět krásná stopa nad Dolní Moravu, krásné azuro, inverzní oblačnost sklesla do nížin, výhledy na sjezdovky, oblačnou stezku atd.Odskočím si na mrazivu a větrnou rozheldnu na Klepáči. Jen dále nad D.Moravou již stezka nějak vede do nikud, jedu jednu smyčku, z místa A se ocítám opět v bodě A, narazím na další, smyčka se opět někam stáčí. Rozrytou nestopou a ubývajícím sněhem se dostávám do Červeného potoka, kde očekávám příjezd vlaku. No jo, je 13 hod a další až 15:20. Hospoda širokodaleko žádná, (asi bylo vhodné dojít do Králík), tak porejdím kolem bunkrů, místní dědinky, další kolečka po polích a vlaku se nějak dočkám.

4.2. Javorový-Ostrý

pojednáno jinde

V rámci pololetních prázdnin s dalšími rodinami prostřídáme aktivity sjezdové i běžecké. Retrolanovkou vyjedeme na Javorový, Sníh i na hoře rozbředá, cestou ale sejdeme ke stopě, kde již parádní vrstevnice až na kýženou chatu Ostrý. První km proběhnou zdárně, zdatnější jedinci krouží, vracejí se, kde jste...ale pak i těmto některým dojdou síly a došourají se na ocase. Borůvkové knedlíky však vrátí náladu a poslední 4km na Kozinec již víceméně z kopce...jen tatínky čeká ještě sestup a cesta k lanovce pro auta. Někteří jaksi ignorujíc, že dvoudenní oteplení se sněhem udělalo své a mocimermo se snaží o běžkový sjezd...

11.2. Pustevny

Akce solidarity kamarádů, přichází po přimrznutí v minulém týdnu povoleného sněhu, takže podmínky tomu odpovídají. Pohledově krásně, obalené stromy, výhledy, ale stopa ledová, takže leckterý pád znamená modřiny po těle.

Dobré zázemí poskytne Chata Šumná.

Jen těch 33 km na několika okruzích je notně aktivní rekonvalescence, což tělo dává znát, ale nakonec nějak vydrží.

Atmosféra je...více pod patronací Radegasta než věrozvěstů, ale Život je hořký, bohudík, říká Bohdík...

Takže krom běhání (ale i nutné chůze, když při některých sjezdech již sněhu pramálo)...jachta, piráti, 25, tantra, nevyužité příležitosti a milionová Irenka, a co takhle Nepál?

23.4. Ramzová- Červenohorské sedlo

Po Velikonocích nečekaně přichází sněhová nadílka, tak se s kamarádem Petrem ještě hecneme. Brzkým ranním vlakem do Ramzové, běžkařů ještě poměrně dost se vyrojí, ale všichni míří na Paprsek. Vydáem se po sjezdovce, ve vyrolbované stopě na Šerák, kde jsme za hoďku v 10 hod. první, občerstvíme a nazouváme...aby po 50 m kolega na šutru předvedl salto mortale...s naraženým hrudníkem a zlomenou holí...Statečně se však porve dál, hůlku nahradí trasovací tyč a la Krakonoš a lyžníci a pokračujeme stopou, spíše nestopou. Sněhu je min. 0,5m, ani mokrý, ani prašan, do kopce se šlapat dá, sjezdy opruz, padá se sice do měkkého, v počtu lámu rekordy, co ne za celou sezónu, zvedá se velmi těžce. Přes Keprník, Vřesovou Studánku se nějak dozápasíme na sedlo. Zprvu trochu zataženo, pak se i Praděd ukáže. S ohledem na podmínky a fyzické indispozice se spokojíme s nějakými 15 km, i při dobrém čase rezignujeme na možnost pokračovat na Ovčárnu...pak již hezky navazující spoje a v 15 hod. luxusně doma.

E 170km

Mölltaler Gletscher

Dva tragédi odvrženci se s rychlou domluvou rozhodli ještě protáhnout lyžařskou sezónu, resp. ji aprílově uzavřít.

S ohledem na dostupnost a jarní podmínky padne volba na ledovcovou jistotu, nejblíže snad Mölltal.

V pátek po práci, 6,5 hod cesty sdíleným osudem vcelku uteče, ubytujeme se v příjemném Gasthausu Alpenblick ve Flattachu.

Milou, leč v němčině trochu nejistou, zřejmě maďarskou paní domácí vytáhnem z postele, ale ve všem ochotná. Vše potřebné funguje, ráno snídaně a vyjíždíme k vláčku na ledovec.

První den se ukáže poněkud náročnějším, na závěr sezóny žádný z nás nepomýšlel na nějaký servis, ledovec je hoden svého jména, s tupými hranami a po předchozím, dolní končetiny zatažujícím tělocviku dost plavem. K tomu trochu větrno, honící se mraky prosvítajícímu sluníčku příliš neumožní prohřátí sjezdovky, navíc oblačné stíny zvláštním způsobem ovlivňují viditelnost. I když je v zásadě polojasno, žádná mlha, tak dostáváme dost zabrat. Zvláště, když odpoledne kvůli větru zavřou přeci jen měkčí sjezdovku.

Večer však přichází příjemná regenerace nejprve v infrasauně s následným uvolňujícím doplněním tekutin a vydatným občerstevením. Zírám, kterak Čárlí po 20-ti letech slušňákování přechází do modu carpe diem, což prezentuje poněkud ve stylu strýce Pepína, až jeden neví, zda se bavit či zalézt pod stůl.

V neděli míříme nahoru s mírnou nejistotou, neb předpověď obdobná, naštěstí přichází kýžený obrat, slunci nyní nic nezavazí, vítr žádný, lidi žádní, takže paráda. Dopoledne sjíždíme nižší partie, které odpoledne již dost měknou, tak po obídku v centrální "chatě", která jak nenabízí malebnost horských chatiček, o to více vyvažuje pestrosti nabídky za vcelku příznivých cen, si následně užíváme již méně tvrdých podmínek centrálního kopce. Takže se nakonec nějaký brzký odjezd nekoná. A dole již jaro, kvetou podběly, na polích se hnojí a přez Katschberg vcelku pohodově k domovu s ještě předpůlnočním přijezdem...

BAJKA

O MRAVENCI A CIKÁDĚ

Klasická verze:
Žijí spolu mravenec a cikáda.
Mravenec pracuje celé dlouhé horké léto. Postaví si dům a vytvoří zásoby na zimu. Cikáda si říká, jak je mravenec hloupý, takové pěkné počasí a mravenec se jen dře. Směje se, tancuje a užívá si. Pak přijde zima, mravenec se schová do tepla domu a pochutnává si na zásobách, najednou u mravence žadoní, ten však zavře dveře, cikáda se venku třese zimou a bez jídla brzy chcípá...

B. verze :

Byli, žili spolu mravenec a cikáda. Měli spolu domeček, pak i broučky. Mraveneček pracuje celé dlouhé léto, snaží se zabezpečit vše na zimu, zároveň se i o broučky postará. Nemá sice křídla jako cikáda, pod kterou by ji přikryl a zahřál, ale zas jí dělá jiné všemožné pomyšlení.
A cikáda? říká si, jak je ten mravenec nudný, život je přeci zábava, poesie, je třeba si jej užít, dokud svítí slunko. Lítá si z větve na větev, chce se slunit, chce se vznášet. Mraveneček za ní na tu větev taky tu a tam vyleze, pomějí se spolu, pobudou, pokochají, vyrazí tu i onde. Myslí si, že oba jsou takto spokojeni. Ale jakmile začal trochu nabádat - hele cikádo, pojď taky domů, zima se blíží , je třeba udělat nějaké zásoby, vymést pavučiny a tak - se zlou se potázal. Jsi trapný, nudný mravenečku, nevíš, co je život...a vůbec, já jsem teď unavená, tak mě nech...Mraveneček pokorně slezl do domečku a dál se věnoval mravenčí práci. Co cikáda? Lítala sem a tam či ... odpočívala. Našla si další cikády, se kterými mohla poletovat, které ji podpořily, že přeci život musí být vzrušující, občas se třeba i nějaký jiný brouk najde, který má větší křídla. Nad mravenečkem si stále více naříkala, jaký je to patron. Ten ještě s ní tu i onde pobyl, ale stále více ztrácel chuť jí dále jen dělat pomyšlení.
Inu řekla si cikáda - to je zas nuda a ten můj mravec na mě kašle, já tak strádám, jsem tady tak sama. Musím se poohlédnout po jiném broukovi. I poohlédla.

Ale! Tomu mravenci to taky nedaruji. Přeci jsme měli společný domeček, zásoby, broučky. To mi zákonitě taky patří, mravenci o vše se rozděl se, nebo uvidíš... bude zle!!

Bormio 17

Pololetní prázdniny tentokrát připadnou na přelom únor/březen.

Od podzimu se vykrystalizuje 4-rodinná lyžíchtivá grupa, což je společensky a v rámci vyžití děti sice fajn, ale sehnat přijatelné ubytování v tomto čase téměř neřešitelný úkol. Vypadne dostupné Rakousko a klikatými cestami se objeví možnost vzdálenější Itálie. Dobře znějící Bormio nakonec vede k povšechné shodě a přijetí výzvy holt vzdálenější cesty.

Jedeme v nejfrekventnější čas sobota-sobota. Ráno v 5, přibližně domluvený čas každý pojme trochu po svém, netrpělivci již popředu s ambicí se kochat alpskými výhledy a vláčky, jiní raději dospí. Až do Salzburgu cesta pohodová, pak začínají hraniční peripetie, 3/4 hodiny v koloně, pak krátké shledání s 2 vozy a dále směr Innsbruck, Německo, Rakousko, Švýcarsko, trocha váhání zda se nevydat přes Bernina pass, ale představa nekonečných serpentin zavede rozumně do další kolony přes tunel Munt-la- Schera. Nadchne pohled na Livigno i zdejší ceny, ale serpentíme dále do cílové Isolaccie, casa Martinelli, kde jsme kolem 17 hod. Jedna rodinka dojíždí poněkud otřesena z dojmu těsného úniku z havárie, ti první se zas stanou posledními, zažívajíc četná šavlovité tance jednoho člena a musejíc tímto rezignovat na vyhlídkovou jízdu. Ubytování akorát, klasika kuchyňka s pohovkou a ložnice, vše funkční, bez dalších přidaných hodnot. S panem domácím toho moc nepokecáme, neb vládne v kloudné řeči sotva číslovkami. Tak se večer zorientováváme sami v rámci chlapské soudržnosti.

Pvní kabinka je asi 200-300 m od domu, ale přes město, takže stejně nezbývá než přesun vozem.

První den tedy otestujeme nejbližší San Colombano. Sjezdovky jsou perfektní, shora až dolů 5 km, liduprázdno, snad by mohlo kandidovat v kategorii nejopuštěnější středisko Alp, potkáváme pár Čechů, nějaké istruktory a pak snad jen sami sebe. Jen škoda, že vrch je obsluhován jen zastaralými vleky či pomalými dvojsedačkami, což pro příště vyčlení kamarády snowboardisty. Ti nejvíce ocení spodní část pod kabinkou, s 3,5 km sjezdem.

Další den přichází seznámení s již známějším a tím i profláknutějším Bormiem. Zde rušněji, ale nijak přehnaně, rekognoskujem prostorný a členitý sjezdovkový terén, FIS sjezdovku Stelvii aj. Podmínky slušné, byť sníh převážně technický, ke konci již trochu plotny a nahoře vyleze tu a tam nějaký šutr. No a nezmarná dítka nakonec ještě nejvíce ocení ráchání se v rozbředlém parčíku na různých nafukovacích rekvizitách.

Bormio jest město termální, na což se některí těšíme, ale jaksi se nepodaří sjednotit, jakože někdo je zde přeci kvůli lyžím, jiné brzdí další finanční výdaje . Nicméně se podaří najít "tajné" přírodní termální jezírko, které tímto nadšeně po lyžovačkách využíváme. Zde převážně Češi různé sociokulturní úrovně. Když si jedna grupa vytáhne petky, brambůrky a cigára, není divu, že místními Italy zde nejsme příliš vitání a místo zůstává záměrně raději nepublikováno. A je to tak OK.

Třetí den se naplňuje chmurná předpověď, u nás déšť, rezignujeme na možnost se ve 4 rodinách vždy zcela sjednotit, aktivnější dvě využívají skipasem nabízený třetí areál- skrz MS a worldcupy známé středisko Santa Caterina, kde závodní sjezdovka nese jméno zdejší slavné rodačky D. Compagnoni. Se stoupáním se alespoň déšť mění na sníh, zde již příjemná nová vrstva prašanu. Škoda, že jezdí jen spodní polovina střediska. Nakonec se rozhodnou dojet i zbylí druzi, občerstvení v hospůdce s českými nápisy a pak si přerámujeme nepříznivé počasí a freeridovsky dovádíme v čerstvém nadýchané pokrývce. Jen někdo občas nezvládá mlžící se brýle. Bohužel sněžné počasí odnese jeden vůz, nedobrzdíc na kluzké vozovce končí v dřevokupě. Naštěstí jen s prasklým nárazníkem.

Následuje vyčasení, nová nadílka mění podmínky, opět na řadě Bormio, vidíme, co může udělat zde naštěstí jen menší lavinka. Čerstvý sníh odpoledne již dost muldovatí, což nabízí další výzvy.

Santa Caterina zas nabídne novou kvalitu, poznáváme celé středisko v plné kráse, parádní černé sjezdovky, pro jen pár lidí, zas jen pár Čechů a instruktorů, boule žádné, 10 b.z 10. Synek využívá vstřícnosti kamarádů snowboardistů a zažije si premiéru za obětavého vedení spřízněného tatínka. Ač všemožně obouchán, nadšeně sjede compagnioniové spodní sjezdovku a zavelí k dalším 2 sjezdům...

Poslední den se rovněž zcela neshodnem, takže část vyráží opět na 20 km vzdálenou Caterinu, dvě rodiny zůstáváme "doma" a do mrtě i poslední den brázdíme téměř prázdné Colombano. Sjezdovky místy zaplňuje jen naše 8-mi, potažmo 6-ti členná skupina, příjemně a obavně zároveň zjišťujíc, že i mladší holčičky drží tatínkovské tempo. Dovádějící hošani se tu a tam vynoří někde z lesa...

Večer povšechné družby na různých hostitelských pokojích, holčičky se rozprchnou hned po návratu a po pár hodinách jsme pozváni na obligátní představení. Hochy nutno poněkud regulovat u hitového Minecraftu.

Návrat nabídne nejprve poněkud strastiplnou cestu zasněženými serpentinami do Livigna, nějaké freezone nákupy, tunel naštěstí bez delšího čekání, ale pak cesta dost nekonečná a v Německu zas hodinová kolona. Odreagujeme se s druhy u Mondsee, dítka prohodí vozy, čímž se lépe zabaví, tu a tam nějaká blbá odbočka, skoro netrefíme ani domů, ale podvečer nakonec zdárně...

FOTO

Pololetky 17 v Řece

2 rodinky se stejně starými dítky přijmou pozvání na podbeskydskou chaloupku. V týdnu běžící virové indispozice sice vnášejí pochybnosti, ale nakonec přeci.

Možnosti výplně daleko převyšují časovou kapacitu, tak se místy trochu složitě, ale nakonec vcelku zdárně, i když za cenu mnohých kompromisů, slaďují jednotlivé zájmy a možnosti: zdravotní šetrnost s ohledem na dozvuky chorob, rekonvalescence po zlomenině žeber a tímto paradoxně běžkové preference s tužbou po hřebenových výkonech, pro někoho polská "exotika", touhy po sněhových stavbách, řada indoorových možností a v neposlední řadě vývoj počasí s výrazným oteplením po mrazivém měsíci.

Pokus o iglú skončí nezdarem. Jednak záhy vezme za své lavorová forma, jednak sníh je mokrý až příliš, takže za chvíli již třetí rukavice nejsou k dispozici, jindy zas odradí pozdější návrat ...

Ale chuť se spraví na svahu, kde podmínky výborné, lidí málo, horké čokolády dostatek, soudě podle politých stolů...

Běžkařské ambice rovněž dosáhnou svého. Je z toho nakonec trochu retrovýprava, poskládaje někteří výbavu i doplňky z dob minulých, jednosedačka na Javorový již pamatuje své. Zatímco po polské straně Beskyd vzniká jeden areál za druhým, tento razovitý kraj jaksi zatvrdl...Investuje se asi jen do hokeje, místní zbohatlíci raději ukládají do svého luxusu, čímž nejen zdejší dominantí vršek je jak před 30-ti lety, ne-li hůře. Několik arálů z dětství chátrá, www stránky a další poutače hrdě hlásí o Řece něco o nejdelší sjezdovce v Beskydech a umělém zasněžování...co na tom, že několik let není v provozu a sjedou se po ní tak akorát skialpinisté...Tak natěšené pány lyžaře musím opět zklamat.

Ale zpět k běžkám. Sníh i na hoře notně rozbředá, cestou ale sejdeme ke stopě, kde již parádní vrstevnice až na kýženou chatu Ostrý. První km proběhnou zdárně, zdatnější jedinci krouží, vracejí se, kde jste...ale pak i těmto některým dojdou síly a došourají se na ocase. Borůvkové knedlíky však vrátí náladu a poslední 4km na Kozinec již víceméně z kopce...jen tatínky čeká ještě sestup a cesta k lanovce pro auta. Někteří jaksi ignorujíc, že dvoudenní oteplení se sněhem udělalo své a mocimermo se snaží o běžkový sjezd...

Na domečku příjemná občerstvení, neposeda ukuchtí tu palačinky tu pizzu. Dítka bohužel přes opakované snahy o regulaci poněkud propadnou TV hrám a pak nedojde na jiné...

Dvě kytary se jakžtakž sladí, zdravotně indisponované hlasivky však již méně, čímž vzniká místy poněkud bizarnější, ale o to nadšenější hudební produkce. Předvedou se i nástupci...

Závěrem je zvolena již spíše dietnější lyžovačka opět v Řece, přes oteplení podmínky ještě velmi obstojné.

...a na závěr ještě obligátní holčičí představení...

Mt.Jedová 17

A další tradice, tentokrát připadnuvší na poslední lednový víkend. Tatínků 10, dětí 16 v rozmezí asi od 4 let nahoru, kde se již rozplývá hranice ještě dětského účastníka. Někteří si odbývají bezdětnou premiéru a náš vklad je v kostrbatých časech 2/3-ový.

Zima po dlouhé době opět přeje, jen rosničkami avízované sluníčko jaksi ani nemrklo... Podmínky umožní tentokrát zvolit nový expediční postup. Pro změnu hned "zrána" se rozdělíme na údernou grupu lyžařskou, za týlové podpory pěchoty.

Vyrážíme bez předsunutých táborů přímo z BC jižní nikoliv zelenou normálkou, ale alternativní zimní cestou.

Ne bez svízelů dosáhneme výškového tábora v podobě Pohořanské boudy. Ojedinělí jedinci pravda s velkou časovou ztrátou, neumožňující již další výškový postup. Zbytek odloží dále již neužitečnou výbavu a úderně vyráží k vrcholu Jedové, kde nějak po poledni v syrovém klimatu završíme úspěšně své snažení.

Naděje na kýžené spočinutí na Boudě jsou s ohledem na poměr kapacita - náš počet malé, ale nakonec k překvapení postupnou expanzí se tento výškový tábor podaří obsadit a mnozí se dočkají svých horkých čokolád apod. Sestup je již mnohem veselejší neb to i menším ratolestem jede. Jistý tatínek se dokonce obětuje do role táhnoucí lokomotivy a 3 dcérky si tak užívají vláčku, jinde se zvoucí kuligem. Sestup proběhne tudíž zdárně, vrchol zdolán alespoň jedním zástupcem každé podexpedice, takže je výprava zhodnocena jako úspěšná.

Po občerstvení tradiční slovenskou kyselicou skupina nezahálí a mrazivý čas využívá k BruceLeení... byť bez Chucka Norrise.

Večer přichází opět kvalitní filmová produkce, pro děti Malý princ, dospělí povětšinou (až na výjimky) neschrupnou u japonského Průvodce.

Jared připraví opět kvalitní duchovní občerstvení, s úctou se zakontempluje o studu, nějaké to hrábnutí do strun o 35 kremrolích či táborově nešťastných Bramborách, zamrzlý rybník vyláká k dalšímu bruslení, dojí a dopijí se zbytky a zas do roka...

Rok 2016

...a opět tu byl rok, kdy nepřišla žádná řádná zima. Léto již bylo alespoň létem.

Do Evropy se dále valí uprchlíci...a Evropa tápe. Paní Merkelové sklízí ovoce své willkommen politiky, snaží se zachovat tvář a horkotěžko udržet svůj hyperhumánní postoj. Ale tváří v tvář dalším teroristickým útokům poněkud ztrácí dech.

Bouchá toho čím dál více, přichází na řadu další metropole, Brusel, před svátky i Berlín. Stále obtížněji se hledá recept na radikalizující se islám, resp. jeho přívržence toužící po evropských materiálních hodnotách, ale neochotné se asimilovat (např.viz článek).

Evropa zmírá v podivné nesebereflektující bezzubé politické korektnosti. Konkrétní opatření vzbuzují trnoucí úsměvy. Chce se říci, že svět se zbláznil, ale blázníme sami. Z módní vlny korektnosti se dělá zákon, z tolerance sebepopírání, ze zásad multikultirní společnosti autocenzura. Pokrytecky, nesmyslně.

Stát se stává nikoliv množinou občanů, ale množinou různých zájmových skupin a menšin...

U většinové společnosti tak vzniká oprávněný pocit nerovnocennosti. Což umně využívají populisté všeho druhu. A elity se pak diví, že Američani si zvolí za vrcholného představitele křiklouna D. Trumpa, Britové prásknou dveřmi EU apod. Společnost se polarizuje, na jedné straně jakási trumpizace, zemanizace, svět místy až prostoduchých bonmotů cílících na nižší city, kdy fakta, pravda již tak nejsou důležitá (někdo to nazval, že po postmoderně přichází doba postfaktická, stále více lidí se neptá po charakteru politika, není pro ně důležité, zda vůbec mluví pravdu, ale volí jej na základě jakéhosi emočního souznění), na straně druhé sluničkáři, jejichž postoje někdy hraničí až se sebedestrukcí, nereflektující potřeby běžného lidu, zbavují se lecky zbytků selského rozumu, čímž v rámci spirály nahrávají dalšímu vyhraňování.

A když k tomu přidáme ještě další libůstky antidiskriminačních liberálů, politiku bizarních identit, jako "manželství" stejného pohlaví, transgenderových výmyslů s právem na unisexuální veřejné záchodky či snahu prosadit feministické kvóty, posedlost harašením a diktát novořeči politické korektnosti, máme vysvětlení provokativního a vulgárního trumpismu. Neslušné výrazy jako výraz politického odporu(cit.)

Zemi českou navštívil dalajláma, což zas tříbí její charakter.

Jedni chtějí zachraňovat Tibet a je jim přitom lhostejný osud vlastních rodin, druzí jsou připokálení z možné odezvy Číny a ohýbají záda k jejímu vyměšovacímu otvoru.

A v r.17 se ji chystá ovládnout velkohubý velkomagnát Babiš. Pro většinový lid není problém, že ovládá četná média, že spravuje ministerstvo, které přiděluje dotace jeho firmám atd...

Rudické propadání

Z jednoho jubilejního dárečku se zrodí cesta do Moravských hlubin. Narozeninový poukaz jisté agentury hřešící na zážitkových dárcích nabídl oslavenci za moc peněz pramálo muziky (za velkohubými slovy o speleoexpedici se skrývalo jedno krátké slanění a vyráchání v blátivé tůňce). Tak tento pojme nápad si spravit chuť velkolepým Rudickým propadáním. Vhodný termín se šikne na Den boje za svobodu.

Vypraví se nás, ne úplně k libosti pana guida, celkem 13. Sami milí lidé od Brna po Budějice.

Večer se srazíme v hospůdce v Jedovnici , sdělíme novinky, kterak jeden kamarád se chystá stavět s půvabnou paní Irenkou, jiný si nechává ošetřovat chrup Monikou Bellucci, někomu se pozvolna zdárně chystá na svět třetí dcérka a také si vytrvalými věrozvěsty rozšíříme obzory v brakové literatuře. Přesto kelnerce připádáme asi příliš nudně, snažíc se nám neustále vnucovat "nějaké panáky". Setkání pokračuje na fotbalové ubytovně, kde mastíme duchaplné prší objevivšími se kartami playboykami někde ze 70-ých let.

Ráno je sraz u větrného mlýna, dojede další pár kamarádů z dávných dob. Ujme se se nás dvojka jeskyňářů, starší Lojza a hlavní velitel snad Roman.Nafasujeme overaly, něco jako rybářské galoše, helmy s čelovkami a přes louku kráčíme k propadu Jedovnického potoka. Průvodce avízuje poslechem vodopádu více vody a tímto zajíměvější výpravu. Klesáme do hlubin, přes zajišťující dveře pak již soustavou žebříků přes 100m pod povrch. Žádné jištění se nekoná, prostě každý dává pozor na sebe. Sestoupíme do Hugonova dómu, kde se setkáme v podobě vodopádu dorazivším potokem a pak již pokračujeme broděním. Místy po kotníky, místy nad kolena, hlubší místa jsou zajištěna dvěmi lany typu opičí dráhy. Taková podzemní ferátka. Docházíme k vyústění údajně nejhlubší suché propasti v ČR - Rudické, hluboké 153m. Kolem již krásná výzdoba, kašna i zdejší artefakt- Zkamenělý žebřík, který tady nechali někdy před 100 lety a zatím stačil hojně "obrůst" sintrovou hmotou. Postupně dojdeme k nejnáročněšjímu místu tzv. Chodbě vzdechů, neboli K...a chodbě, kde již nutno se vsoukat a dále snad 50 m proplazit, resp. se dá po kolenou, ale bez nákoleníků dost sebetrýznící. Nakonec zvládnou i klaustrofobně disponováni jedinci. Po více jak 2 km docházíme k cíli - Rudickému dómu, kde následuje občerstvení, zatím ješt z vlastních zásob, ale jelikož se nachází přímo pod hospodou, kdo ví, třeba někdy spustí nějaké trubky. Někteří se vydají ještě na další průzkum zjišťujíc, že dále se podplazit sifóny skutečně nejde. Takže následuje cesta zpět stejnou trasou. Pokračujemem již svižněji. Brody, lanové traverzy, plazivka, žebříky a po nějakých 3,5 hodinách jsme venku. Souhrnem necelých 5 km...

Někteří jak se rychle zjevili, tak rychle mizí, ostatní si polabužíme u oběda v restauraci Olšovec v Jedovnici a sychravým odpolednem rozjezd...

Beskydy -Bečva 2016

Jak úžasné kamarádky z vysoké školy s úžasnějšími muži a nejúžasnějšími dětičkami strávili spolu podzimní prázdniny kolem státního svátku 28.října. Toto cvičení ze stupňování přídavných jmen má nahradit údajně již omšelé úvody o pedagožkách a tak...

Jedná se o volné pokračování akcí Vysočina Nr.XY. Tentokrát přesun na Moravu do Beskyd, kde strávíme příjemných 5 dní na Chalupě pod Bukovinami. Sešlo se 6 rodin se souhrnem 17 dětí.

Chalupa poskytla bohaté vyžití, od stolně tenisových mačů, přes kulečník až po bazének i saunování, kde si mnohá dítka zažijí svou horkou iniciaci. A to ještě nedošlo na možnost velkého tenisu.

Počasí je střídavé, ale umožňující nějaký ten outdoor, čili vyrazit na výlet:

nejprve blátivý Martiňák, který někteří nedojdou, zvláště když je zhacena motivace zavřenou hospodou. Odolnější část pokračuje partyzántskou stezkou hrdinů operace Tetřev, kterou zpestří smrdutá Běla ( hravý pejsek kamarádů, vyválivší se v jakési mršině) i jakési houby cestou a bohatá výzdoba červených muchomůrek.

Další den se koná výjezd na Pustevny a magistrální výšlap kolem Radegastu na Radhošť. Jurkovičovy symboly jsou bohužel poloviční, místo shořelého Libušína již jen základy překrývající jakási ocelová konstrukce. Podzimní krása se snoubí s již poněkud pod kůží zalézajícím chladem. Dítka vytvoří různé spřízněné podskupinky, postaví několik kamenných panáčků a cesta k věrozvěstům vcelku uteče. Zvládne i Ládík s pohybovým omezením o francouzských holích, cestou zpět již dajíc zavděk svozu. S dcérkou zvolíme individuální postup dřevářskou stezkou, kde na rozdíl od výstupu nepotkáme ani živáčka, navštívic v závěru i zamřížovaný vchod do jeskyně Cirylky. Tak velkou grupu nepojme žádné běžné turistické zařízení, tak proběhne aspoň venkovní občerstvení kyselicou či haluškami.

Večer se děti těší na bazén, ignorujíc přechlorováni a pánové na saunu.

Přichází příjemné poznání, že dítka jak rostou a zrají su lecjakou zábavu jsou schopny připravit samy, tak nyní je čeká stezka odvahy, jiný večer strašidelná párty.

Skupina je akční, tak se žádný day off nekoná, jen sestup do nížin. Vypravíme se do Rožnova, kde skanzén všechny neláká, tak část tatínků s aktivními ratolestmi zamíří do Gibon parku, kde si prolezou lanovou dráhu, část se vypraví po selské historii a nakonec se potkáme v dřevěném městečku, abychom se zdejší dominantě úplně nevyhli. Krom pozoruhodných stavení má však stejně největší úspěch návštěva kavárny a pro dámy palírny s ochutnávkou aróniového likéru. Naše rodinka ještě vyskotačí na kopec, kde na poslední chvíli stihne Jurkovičovu rozhlednu.

Večer pak slaví mj. úspěch pelhřimovské okurky, u menšího osazenstva Osadníci a dojde i na sladké dřevo a staré vykopané songy.

Na závěr se vypravíme na protější hřeben, od Soláně na Tanečnici, mladší dítka, zejména excelující Sára, hledají trpajzlíky, bohužel bez Sněhurky, skotačí blátíčkem, starší osazenstvo vede nepřerušovatelné dialogy. Na vršku již vlezle chaldno, tak po spořádání prošlé polské bomboniéry z doktorských zásob pelašíme zpět, natěšeni na halušky. Jsme rádi za první dostupnou chalupu, která pojme celou skupinu, na kterou však razovitá kelnerka není schopna adekvátně reagovat, tu vytahuje teplé pivo, tu slibuje hodinové čekání, tak se část odhojí. Následně proběhne poněkud dramatičtější drakiáda. Díky čínským soudruhům, kteří patřičně nezajistili provázek, se pokusíme o zoufalou leč neúspěšnou záchranu nového draka z koruny vzrostlého smrku, ponechaje přitom dcérku na dračišti, čímž vznikne u některých maminek dramatická panika z potenciálního pohřešování. Dítě nalezeno, zachráněno, pársetkorunový drak však nikoliv.

No a neděli již všichni pádí k domovům bez dalších mezipřistání...Bohužel pro mě bez dalších příště...

Mt.Cervin - Liongrat 2016

aneb Matterhorn 2016 z italské strany

Tradiční podzimní alpská výprava se tentokrát rodí nelehce,ba přetěžce... Již předloni cestou z Jungfrau někdo vyslovil myšlenku, co tak příště tu pěknou horu. Loni se podařilo Radka ustavičným zpochybňováním odklonit, ale letos údajně již měl dozrát čas...a tak vysílá od jara signály, postupně s konkrétnějšími obrysy, jakože italskou cestou, která má být sice náročnější, ale lépe zajištěná a tímto bezpečnější a jakože posilujte ruce...Asi 14 dní před akcí posílá jakýsi zběsilý ruský trénink. Na kondici se popracovat dá, horní končetiny horší, to již ani Rusák nezachrání.

Vytříbí se opět osvědčená čtyřka- kněz, psychiatr, internista-kardiolog a inženýr, čímž zajištěn všestranný servis.

U mnohých s blížícím se termínem narůstá téměř předstátnicové napětí. Není to již přehnaně velké sousto za hranou přijatelného rizika? Ale Radek všechny pochybnosti laskavě, leč důsledně odráží.

V základním obrysu je noční přejezd do Breuil-Cervinie, lanovka na Testa Grigia, aklimatizační výstup na Breithorn, sestup na Rif. Theodulo, přesun na Rif. Orionde, výstup na Rif. Carrel, další den summit a zpět na chatu... Vše je ale nakonec jinak. Poslední týden přicházejí okamžiky nejistoty stran počasí a vypadá to dokonce na náhradní řešení, čehož se s nadějí chytám. Ale údajně Pepa s Marianem jsou jednoznačně pro Horu, na meteopiktogramech se nakonec tu a tam nějaké sluníčko objeví a přichází lakonická smska- Matterhorn nás asi nemine... Vzhledem k vývoji počasí je zvolen hned vrcholový útok, středa noční přejezd, čtvrtek Carrelka, pátek vrchol, návrat a dál se uvidí...

Doladím formu, 40 km na kole do a z fochu a ve 21 vyjíždíme z Budějic, po 10 km se vraceje pro doklady. Prostřídáme se u řízení, platíme jak mourovatí za italské dálnice a v 6 hod se ocitáme na prázdném parkovišti ve spící Cervinii.Lépe zkoordinujeme nutný proviant, 40 l úderné batohy, pohledy na majestátnou horu, nabízející poněkud jinou tvář než Švýcarům a vzhůru.Tentokrát si i nástup poctivě odšlapeme - 1800m nahoru, bez dalších podpůrných přibližovadel. Po necelých 2 hod. vcelku pohodové cesty loukami mezi serpentinami jsme u chaty Oriondé Abruzzi, kde následuje přestávka s úzkostnými pohledy na výstupovou cestu a prodchnuta nějakými až existencionálními úvahami.

Stoupáme kolem jezera, Carrelova kříže, sutí, kameny, skálou pod sněhovým polem. Při další skalce nalézáme u plastiky Bohorodičky hromádku holí, tak někteří pojmeme jako odkladiště, jak se ukáže, trochu předčasně neb po skalnatém přelezu se objevuje opět suťové stoupání. To jsme již pod Lví hlavou, sutí větších kamenů se dostáváme na Lví sedlo. Cest je vícero, držíme se spíše výše. Od sedla se již pokračuje strměji vzhůru, jasněji se rýsuje náročný úsek pod chatou, nejprve Seilerovy plotny, což vcelku jde, pak však asi 10 m kolmý Komín, vše zajištěno konopnými lany. Tam na chvíli uvízneme. Pepa je pasován do role velitele lanového družstva a je odsouzen cestu zajistit. I zdatný hoch se však na chvíli zasekne někde v horní 1/3 stěny. Já bez větších ambicí si párkrát odsednu, ostatní se zdají (asi klamně) v pohodě. Ještě trochu ploten, na závěr procházíme polem exkrementů, se kterými si pohrávají kavčata a v 15 hod.se ocitáme na terase Rif. Carrel (3829m). Při čtvrtku je docela plno, zavčasu obsadíme palandy, někdo zdřímne, obhlížíme okolí. Kolem žádný sníh, čímžto s vodou bída, velký hrnec v chatě zeje prázdnotou. Alespoň jednu petku vyžebráme na nocležné vybírajícím guidovi.

Tu na velitele a hlavního iniciátora akce doléhá stále větší krize...Vyslovuje věty "já nahoru nejdu" , které zprvu v jeho kanabinoidním úsměvu nikdo nebere vážně...přeci všichni máme pochybnosti. Postupně však nabývají na přesvědčivosti a končí večerní promluvou, kterak si zesumíroval svůj výkon na lanech, mé existencionální rozvahy, zodpovědnost vůči odkrytému tajemství domácího radostného očekávaní, pak zvěsti potkaných českých dvojic (jedna hovoří o 9 h výstupu, další líčí strasti nuceného bivakováni ve vichru na plotnách a další den půlnoční návrat z vrchu). I když trochu kuráže dodají Poláci, kteří sice vyčerpaní z délky a slunka, ale nehlásí žádné záludnosti. Potvrzují bezsněžný postup, tudíž bez nutností maček, cepínu, což jej však nepřesvědčí. V týmu tímto poprvé vzniká jakási krize. Pepa se cítí zrazen, najednou vyplývá, že on sem až tak nechtěl, já rovněž, ale když tu už jsme, tak to chce aspoň zkusit...a hlavní neúnavný iniciátor, který "nás sem dotáhl" najednou couvá. Nakonec, sic nenadšeně, přijímáme variantu 3-členného vrcholového družstva. Mísí se rozporuplné pocity, naštvání, zrady i nutný respekt k rozhodnutí druha. Ale ráno moudřejší večera. Pomocí farmakoprostředků (ibuprofen, zolpidem) a špuntů do uší proběhne zdárně aklimatizační noc a ráno ve 4 hod...Radek se stejným úsměvem hlásí - jdu s vámi ! Dále již hollywoodská zápletka - chlapáci opět drží pospolu, všichni poměrně svěží, cvakající výzbroj, zapnuté čelovky, alea iacta est, v 5 hod vyrážejí vzhůru.

Před námi je již dost světélkujících bodů, chvíli čekáme na prvních lanech. Poměrně brzy se zacvičíme v postupovém jištění, Pepa v čele, Marian sbírá. Projdeme polovičním oknem, pak za dalším lanem se má traverzovat vpravo. Následujíc světla vepředu, se dostáváme příliš pod hřeben. Nad námi slyšíme něco jako bad way, prozkoumáváme, že dále tudy opravdu ne, trocha tápání, asi 100m zpět a kolmo vzhůru na hřeben. Procházející guide potvrdí správnou cestu. Tímto si nadcházíme tápající družstva a máme volnou cestu. Přecházíme ocelová lana ferátového typu a docházíme ke kolmějšímu Tyndallovu řetězu, kde se rády tvoří zácpy. Naštěstí vyčkáme jen tří lezců a můžeme se škrábat dále. To již začíná krásně svítat, objevuje se pohled na kopec, který zprvu identifikujeme jako Pic Tyndall, načež zrakově zdatnější Radek zvolá " dyk to je vrchol, vidím kříž!" Tímto Tyndall již kousek nad námi. Nevěřícně zíráme na hodinky, je teprve 8:30. Čekali jsme horší postup a to ještě min. 1/2 hodiny zbrzdilo předchozí tápání.

Na předvršku si dopřejeme první větší pauzu, občerstvení, rosnička Markéta dodává aktuální mírně znejisťující meteozprávy: slunečno 3 hodiny, 30% bouřek...Pokračujeme vodorovným hřebínkem, který bez sněhu neimponuje tak hrozivě, jak na přípravných videích. Sledujeme zápolení předchozích družstev na vrcholové pyramidě, vidno i Jordanův žebřík. To se již vracejí některá známá družstva- Japonci i dříve cestu stvrzující guide. Přichází první slanění z Tyndalla, dále místo zvané Přeskok, které má k tomuto konání daleko(možná, když je vysněžen?), takže neskáčeme, ale přelezeme a pak již kolměji nahoru. Opět máme relativně volný prostor, tak si cestu vcelku užíváme, zejména vodící Pepa. Zakládá štandy, občas invenčně přidá pro jistotu nějakou svou pomůcku. A to jsme již pod žebříkem, který sice mírně převislý, ale žádné drama, pak ještě kousek ...a výš to nejde! Pokud ovšem nemáme ambice přecházet ještě asi 100m zasněženým hřebínkem na švýcarskou stranu a přidat si nějaké 2 m, což nemáme (stejně výzbroj zůstala dole), tak přichází ryzí euforie...Ne, nerozhodí ani drobná ironie českých kolegů po sestupu: " to jste teda nebyli na Matterhornu...no tak dobrá, spokojíme se s Cervinem... " Vrchol ( 4476m) luxusní, mizí nějaká dvojička a půlhodinu se můžeme objímat, kochat, svačit, fotit zcela sami...Je 10:30, tudíž 5,5 hod z chaty na jednom laně i s mírným blouděním. Paráda. Neuvěřitelné! Azuro, bezvětří, dole Zermatt, Cervinio, na jednu stranu masív Monte Rosy, dále Denty- Blanche,d'Hérens, za nimi Grand Combin, Blanc...

Pán se stará, chtělo by se zvolat...ale je třeba nevypadnout z koncentrace, čeká ještě sestup. Dobře se uplatní 70 m lano, leckdy využijeme celé 1/2 délky na delší slanění, což si místy hezky užíváme. K Tyndallu již stoupá poměrně řídká oblačnost, nijak sestup nekazí, čas je dobrý, tak nechvátáme. Dochází nás anglicky mluvící dvojka, dopředu se nedere, tak je občas zneužíváme k vysvobození seklého lana. Vše jde vcelku hladce a v 17 hodin na chatě!

Na posledním slanění však mně šikovnému vypadne kyblík, což spustí nešťastný sled událostí, naštěstí jen stran materiálních ztrát. Pomůcka padá někde k chatě. Chvíle euforie, čiré radosti, sdílení s českou dvojkou, kochání se fotkami...načež mi to nedá, navzdory rozmluvám pobratimů, se ještě nekouknout po oné oranžové věci. Při nešťastném manévru kolem zábradlí najednou z kapsy vypadává věc černá - do... háje, foťák!! Nee! Vždy zapnutá kapsa- ale na chatě již ležérně...Euforie je rázem pryč...Jíst mi nechutná, spát mi nechutná, krom nemalé materiální ztráty, sžírají myšlenky o vlastní stupiditě...já hlupák starý, umanutý... Krásné vrcholové záběry, kříž, kavčata...vše je fuč. Jakémusi zpracování pomůže Pepova děkovná mše na půdě, které dodá až mystickou atmosfétu Marianovo osvětlení. Nezbývá, než si 100x opakovat, že jsou důležitější věci. Část psyché se ale jaksi stále brání.

Tentokráte se spát příliš nedá. Až někdy nad ránem. To jsme svědky většího rozporu slovenského páru, málem končící inzultací. Výsledkem je, že mládenec vyráží vstříc hoře sám, ponechávajíc dívku napospas. Lebedíme si ve vyprázdněné místnosti. Další ztráta- Marianovi pro změnu padá stativ. Otázku, co dále, necháváme otevřenou. Přichází čas sestupu. Opět se ukáže náročnějším než horní partie. Plotny jsou namrzlé, trochu tápeme již nahoře přes exkrementy. Zdárně slaníme komín, další slanění nás však dostává poněkud vlevo od fixů, kde se skála moc nedrží kupy, občas přichází kamenná sprška. Jsme rádi, když jsem na sedle. Hora se mezitím halí do mraků. Nahoru se začínají prodírat poměrně slušné zástupy. Nezávidíme, dnes- tj. sobota- bude na chatě dost husto. Jedno suťové pole, trochu skály, další suť,chybí předčasně odložené hole, k dalším ztrátám již naštěstí nedochází, u mariánské plastiky zdárně přečkaly. Pak se kocháme početným stádkem kozorožců a hezky si pěstujeme žízeň na očekávaného weizena na chatě Orionde. K našemu zklamání, Italové nabídnou jen nevychlazeného lahváče. Tak se spokojíme s ledovcovou vodou a přichází porada, co s nadbytkem času. Mise splněna jaksi předčasně, štráchat se po tomto na Breithorn se nikomu nechce, moje touhy po třešničce v podobě pěkné ferátky zůstávají nevyslyšeny, takže zvolen návrat a event. náhradní budějický program. K autu sestoupíme chvíli ještě relaxujíc u stylové kapličky a čelíc téměř útoku jakýchsi oslích albínů.

Před 15 h jsme u vozu, který nabídne překvapivě chladné oblažující plechovky, vaříme lečo, v pokračující euforii pořizujeme plakáty a kolem 16h odjezd.

Vše vyšlo luxusně, počasí, žádný sníh, přijatelně lidí.

Cestu odřídí již jen Radek s Pepou, který nám dopřeje v závěru policejní doprovod...ejhle, ona tam byla 100-ka. Naštěstí příslušník ukáže relativně přívětivou tvář, žádajíc si přijatelných 30E. Ve 2 hod v ČB.

Vítá nás krásná, ještě tropická neděle. Pepa vystrojí soukromou bohoslužbu ve svém původním okouzlujícím chrámu, další téměř spirituální zážitek nabídne projekt zakryté kašny a společný slavnostní oběd důstojně završí i vynahradí zkrácený program.

P.S. a po příjezdu domů vykradená garáž , 2 kola a koloběžka pryč...

to jsou paradoxy, jak výprava nabízí mix vrcholných fyzicko-duševně-duchovní zážitků i materiální ztrát. Co je a není důležité? a to ještě nevím, co se již touhle dobou děje v jistém zákulisí a co mě čeká za pár týdnů...

nezbytné zbylé fotky (co neleží někde na úpatí Hory)

• to co nám trvalo téměř 24 h, tak jakýsi Kilian Jornet zvládne za necelé 3h ;-)
• jiný rekord- tentokrát severní stěnou (Dani Arnold)
• a jak to šlí jacýsi jugoslavští hoši (měli před měsícem trochu více sněhu než my)

Voda 2016 -Orava

Bratrská letní dovolenka předposlední prázdninový víkend má tentokrát podobu vodní.

Kvůli koordinaci předávání dítek se odeberem na Slovensko, objevujíc řeku Oravu, která přebytkem vody neoplývá, ale dá se domluviti pouštění vody z přehrady v Tvrdošíně. Patřičná čísla není problém sehnat, na dispečinku sdělí, že nejsme sami, voda poteče...Bratr se kochá malebnou slovenskou cestou, my skrze polský Zywiec. Kolem Oravské přehrady nás cérka oblaží svými nedotravenými zbytky a pak sraz Podbielu, vesničce malebných lidových staveb, kde se první posádka spíše kochá než namáhá hledáním stanoviště. To naštěstí záhy nacházíme za nádražím, panelový přístup do vody, vysekaná louka, tvářící se jako ničí, takže místo stvořené pro zastanování. Mužové se vydají pro vodu, schladíc tímto i žízeň, což se stane zárodkem první krize...ženy s děmi malují logová trička, nanosí mokřejší dřevo, které moc nehoří, jakési narážky, výčitky a už to je...

No ale ráno vyplouváme, jeden raft, jedna pálava, převozy aut a tak... Sice žádné velké vzrůšo, ale pěkně to teče, zastávka v Hornej Lehotě, kde si bratja nejprve jistě nákladně zrekonstruovali zámeček, aby jej pak znovu nechali chátrat, složitě se vyhýbáme s plťaři a míříme do Oravského Podzámku. Výhled z vody je úchvatný, na rekognoskaci výšin však nedojde neb dámy si smočí úbory a ve spodním prádle se jaksi nesluší. Tak poctíme svou návštěvou alespoň restaurační zařízení a pokračujeme po proudu. Mezitím vodní družby, tříbení posádek neb těžkotonážní raft vyžaduje více dospělých záběrů, takže matky řídí vždy jeden tatík...

Po více než 30 km již poněkud nadoraz dorazíme do kempu Tilia. Zázemí je luxusní, dítka hned naskáčou do pidikrytého bazénku a otcové pro auta...cestou nějaká ta kukuřice, grilování trochu trvá a večery chladnější, minigril moc neohřeje, tak většina záhy odpadá.

Ráno nás probouzí jakási sláva, je výročí SNP, kolem vojenské technika, velké šarže...ale než se kochat armádními výdobytky a vystavovat bubínky dělostřeleckým ranám, je čas pokračovat.

Takže ranní rituál převozu aut, dámy s dětmi balí stany. Nacházíme místo v Kraľovanech u hřiště...kde ale strávíme nějaký čas vyprošťováním vozu ze svahu vratné odbočky.

Doplujeme do Istebnej, kde se objevuje jediný větší zádrhel plavby- respekt vzbuzující peřejovitý stupeň. Pálavu vzdáváme, složitě přenášejíc zarostlým břehem, s raftem váháme, ale když sjedou nějací instruktoři, tak se i se staršími dítky pustíme levou stranou...se závěry...to bylo jako vše? Voda dále příjemně teče, čímž ale vzniknou větší vzpoury na lodích resp. rozepře stran "spravedlivého" rozdělení, všichni usilují o atraktivnější plavbu na kánoi. Ukazuje se, že je zajímavější plavba jednoho kormidelníka i se 3 dětskými háčky na jedné loďce než, přes všemožnou snahu animátora- učitele, všichni na raftu, který tímto pro další případné plavby již rozhodně odepisujeme...

Takže je veselo i neveselo, napříč genderově i věkově...A pak přichází závěrečné vzrušení neb kormidelník raftu jaksi neidentifikuje soutok s Váhem a cíl plavby, pádluje zvesela dál, vytrestá se pak několikaset m protiproudovým odtahem těžkotonážního plavidla. Mezitím však následuje neúspěšná pátračka, jsa skryti v houštích- kapitán druhé lodě je nenachází a hledá pěšky i vozem až 5 km po proudu...

Zastanování domluveno se správcem mistního hřiště, který umožní i přístup do zázemí, proběhne i urputný přátelský zápas na umělém hřišti, příjemný večírek s kukuřicí a tak...někdo zvládne a stráví lépe, někdo hůře, ale rozpustí se i zbylé napnelismy.

Ráno plán přesunu plavidel dále po Váhu ke Strečnu je zhacen deštěm, který přechází v trvalý liják. Snažíme se vytěžit z programu alespoň návštěvu hradu, ale i ten zůstává nedobyt, trčíce skrčeni u bufetu někde v podhradí. Na závěr alespoň kulinářské polabužení v kolibě, i když při placení se panenky přetáčejí, maně vzpomínaje na albánské časy. Holt jsme v EU, žádný Balkán...