Jihočesko - Rakousko(Traunstein, Hochkar) VII/23

 

První červencový týden, návštěvka úspěšnějších kamarádů na jihu Čech, kam až se jejich novostavba za pár let posunula. Veselí pedagogického silvestra s více jak pár Hulváty a osvěžení Mňágy, Prokopa a dalších nezvyklostí. 

První cyklookruh do Třeboně, pěknou cestou necestou a nelevné rybí občerstvení na náměstí. Chlapácký saunovací večer, zjeví se další srdcekamarád i překvapivě vytížený páter. No mooc milé. (Jen prekérka se zablokovaným přístrojem, kognitivní deficit progreduje, pin se jaksi vypařil, na pobočce pro firemního zákazníka nemají řešení, tak nezbývá než čekat na pracovní den)

Dalšího dne kola na střechu a pádíme ve třech  na Šumavu. Dopoledne nejasné, spíše více zatažené. Cesta delší, parking v Českých Žlebech. Šumava zdá se pustá. První kopečky, ocitáme se na německých hranicích, tak zpět do kopce, pokorná žena nereptá. Překvapivě levnější občerstvení s oblíbenou Březí kozou v Novém Údolí, vyčasuje se, ale trocha fouká, trocha též stoupání, ale stále se nereptá, začátek Schwarzenberského kanálu, pohoda kolem, škoda by bylo nevyšlápnout na Plešné jezero, když to je jen 4 km, ale kopec, pokorná dáma stále nereptá a překvapivě se po chvíli zjeví nahoře. Dále podél kanálu až k jeho expozici v Jelení, sjezd do Nové Pece k Lipnu a pak již krásná rovinka podel Vltavy, trati ...a ejhle, reptání přichází. A to nás čeká závěrečná stříška do Žlebů. No ale krásných 65 km... Večer klobásky s hostitelovic tchány a dobookování, dopojištění již žádné ponocování

Dořeším odblokování mobilu, 2 hod. přesun již ve dvou do Rakouska, pěkné Traunsee, zatahuje se, též dobré, na skále se neuvaříme. Prekérka s parkováním, možno vyčkat na uvolnění místa na ofiko parkingu za 25 E nebo se vracet a  vracet...a plno a plno nebo Privat parking. To bude dílka...ale spásná myšlenka! Dyk máme na střeše kola...tak přiblížko a pak podél jezera na nástup Naturfreundsteigu. No má to býti feráta, první kramle trochu navnadí, ale tímto to skončí, úvazky zbytečné, ale výšlap hutný, s krásnými vyhlídkami. Modříny, sušiny, okno, no fotogenie! Docházíme českou grupu tatíku s užvaněnými a vytrvalými prcky. Občerstvovačka a výstup ke kříží na Traunstein, neplaší kamzící a na chatě Gmundner Hütte jen pár Čechů. Parádní weizen a výlet dokořeněn D-kovou ferátou, ke které nutné nějakých 100m sestoupit...docházejíc apalušskou skupinu. Pár výživnějších výšvihů, ale slušně zakramlováno, takže žádné prekérky na tření apod, zvládneme oba dva...a chata jen pro nás! Omyl, Do trojičky doplňuje více jak komunikativní Němec. No procvičení (s patřičnou frustrací) němčiny fajn, ale čeho je moc, je příliš...hlava třeští, ještě, že se netlačí do do stejného schlafen prostoru. 

A ráno se loučí s JW vizitkou. No žehnej mu Hospodin, ale stačilo.  Strmý sestup podélným skalním vrásněním Hernlersteigem a po 2 hod. parádní osvěžení v jezeře. Nesměle nastolena možnost dalšího výstupu u dalšího jezera Attersee, ale směle odvržena, včerejšek je na dolních končetinách znát. Ještěže jsou ty aplikace, náhradní plán, co tak to vzít přes Hochkar, aspoň zhodnotíme, jak je to bez lyží. Cesta malebná, však klikatá, překvapí olejokontrolka. Doplněno, snad nebude vážnější problém, známou oblastí kolem Salzy a  odpoledne nahoře prázdno. Půlhodinový nástup na Heli-Kraft-Kltrscht, trochu výškrab sutí, ještě i zbytek snehu na černé a úvodní žebř ala Donnerkogel...Pěkné C-kové polezení, resp. nález na skálu, kramle a pak traverz směrem k centru. Jeden lanový most, dva menší další a vrcholový křížek.. Božský klid, kraví zvonky, jen v dáli jakési stroje...V 6 hod odjezd, a za 4 hod. poho cesty vítá morčecí kvikot...

  

a toť na něm stojí: 

Gehe nicht auf Wegen, die nur eben! Gehe Pfade, die noch keiner sind, damit du Spuren hinterlässt und nich nur Staub. 

Leuchtende Tage nich weinen, dass sie vorüber sondern lächeln, dass sie gewesen

Nechoďte po cestách, které jsou pouze rovné! Projděte se po cestách, které ještě nejsou, takže zanecháte stopy a ne jen prach.

Zářivé dny nepláčou, že skončily, ale usmívají se, že byly

Mt.Jedová 23

 Původní apalucha se evolučně proměňuje, jednak se stává memoriálem otce spoluzakladatele, dále již odpadá teen generace, naopak se objevuje generace třetí. Vyladěn víkend před pololetním volnem.

Místo s laskavostí paní domácí ponecháno, již v pátek se sejde slušná pánská osádka, oslavuje se krom setkání přijetí na VŠ, průběžně koštuje zdejší pozůstalost v nedožitém sklípku, k tomu slovenský, anglický, potažmo americký a  židovský humor, etymologie anglických vulgarismů , až se v pozdně nočních hodinách postupně na různých místech většina zhorizontalňuje, někteří dlí polovertikálně. 

Nezvyklá ranní disciplína, přiřadí se někteří mladší tatínkové a vyrážíme nyní standartní cestou, žádný provovýstup se tentokrát nekoná. Pole zmrzlá, trocha sněhu, nahoře nečekaně více. Objevují se obavy, zda zdoláme najít založenou mohylu. Mezitím docházejí mladší účastníci, vrcholový ořechový přípitek, chybí však avízovaná meruňka, která dále je i není. Pomníček nalezen na první kopnutí, méně se již daří založení ohně ze zmrzlých větví, nakonec i párečková svačinka proběhne, nutná Pohořanská bouda a odpoledne tradiční dřevní brigáda. Vznikne žonglující řetěz, naštěstí bez zranění pobíhajících mrňat. Tradiční kapustnica, oslava nového prezidenta, konečně jakési vítězství, půlnoční chleba po pobavení se s Clintem a Sárou. Moky všerůzné, i ona meruňka, která nemá býti vypita, neb je valašským majstrštykem, doktora staršího, který je automechanikem, ale místo aut mu to v dílně pálí a taky obdarovanému na ni chodí milá žena...No bude se muset spokojit s vínkem...

Brzké ranní švitoření vyžene z pelechů, nějaké to ztišení, kterým z důvodů hledání nového větru  neprovede zvyklý průvodce a část prchá za konečně sněhem, snažíc se rozpustit ranní kocovinu  lyžoběhem na jesenickém povětří. 

Tož zase moc pěkná chlapárna

     

Karlov 50

Oslavná víkendovka v polovině května 22,  s ohledem na náročný dosavadní program až od soboty. 

 Jsme přizváni do jinak neznámé grupy. V pátek náročné shánění dárku na poslední chvíli, symbolický Ararat nijak běžně k dostání, ale detektivní výprava přináší ovoce. Radost!  

Po dospání marně stíháme zbytek posádky, rozhodnuvši se pro soft výstup na Praděd- konvenční davovou cestou: kyvadlo Ovčárna- vrchol. 

My, jsa ambicióznější, zaparkujeme u Klobouku a po modré do Velkého Kotle, 3 km nepříliš záživné cesty, ale pěkným údolím Moravice, pak již serpentiny lesem za stále větších protestů jindy statečné dcérky, úchvatné výhledy do Kotliny, na hřeben se zbytky sněhu, padající vodopádky, jakože pramen Moravice, skoro nikde nikdo. Na hřebeni zbytky sněhu, chvílemi potůčky, chvílemi kaluže, břečka, tak se synkem oceňujeme klasické pohorky. Zbytek grupy hlásí davy, všude plno, sejde, se u Horské služby na Ovčárně. Seznamka, nelevné občerstveníčko, koriguje se ambiciózní plán návratu přes hřeben a Alfrédku. Skupina se ukáže značně nesourodá, někteří volí návrat busem, někteří zápasí se sněžnými poli. Zdoláme další 1000ku- Temnou s marným hledáním keše. 

Pak již delší žlutý sestup a oslavka s všehochutí dobrot na grilu. Pan oslavenec se ujme role pozorovatele a rozlévatele. Večer pak přesun dovnitř, tam zas exkurze odborníka přes nápoje míchané a u šlaftruňkového cognacu několikahodinová zpověď, že " teď už teda dost a začíná čas vlastní seberealizace"...jaké ale teda? No v prvním kroku realizace snu výstupu na Ararat. A dál? Čas nějak běží, i dítka se v 1hod  rozhodnou zabalit napínavé dostihy, po 3 hodině již monologická diskuse již opravdu nikam neústí...

A ráno rána...9:40 rychle vstávat, dej děckám snídani, v 10 hod je check-out...Paní už je tu.  Ojky, ještě, že jsem se neúčastnil šlaftruňků...Nedůstojné rychlobalení, a co s načatým dnem? Opět nesourodé rokování, Okruh nad Karlovem? Kopec, to ne. K. Studánka, to budou davy lidí, když je tak krásně, ale budiž, přizpůsobíme se. Samozřejmě náročné parkování. Alespoň se prosadí únik na Rolandův kámen, což jest fajn, i s náročným hledáním štěrbinového úkrytu keše. Občerstvení, co žena a Matouš to názor...Tam bude plno, tam je malý výběr, tam je draho, tam je divný vzduch a my vlastně chceme jen kafe...  Tak loučení a rozdělení, zakotvení v Letních lázních, kde si snad všeci na nějaké to své přijdou...A pak ještě vyzvednutí zapomenutých bot... 

   

Mt.Jedová 22 aneb memoriál LŠ

 

Snaha obnovit smutně, ale vlastně zcela nepřerušenou tradici, mění se v memoriál otce zakladatele, nakonec jsou poskytnuty i původní prostory. Po složitých (ne)domluvách se sejde jádro 7 hochů ve zvyklý předpololetní víkend. 

Jen akceleruje evoluční proměna z dřívější apaluchy na ryzí chlapárnu s převahou Danů, ale jen jedním pravým. Část si užije večírek s patřičným občerstvením, filmem apod, část se zatím nesměle přibližuje k víkendovému modelu denním pobytím. 

Dopo dřevní brigáda, Jedová z plánované normálky se opět mění na prvovýstup. Krásně zmrzlo, 10 cm sněhu, vrcholové foto, následuje hledání příhodných míst na založení mohyly a místo horské boudy slavnostně občerstvovací oheň. Dojemné, archetypální! 

Cestou zpět se srazíme s americkým soudruhem sotva přiletivším, takže squadra prakticky komplet. Dále vše, jak má být, vzpomínkové přípitky v téměř dokončeném sklípku, kapusnica, nostalgické rozpravy, vyrovnávací vzpomínky a porady, zda dále? Jistě. A jak?       

Podzimky 21- Provodín

 

Aneb pokračování série Jarní Vysočina upgradované na Podzimky kolem 28.10.

Kvůli koronanevyzyptatelnosti zvolena jistota soukromé chaty, 200-leté hospodské roubenice. Hoch je na paralelní akci, tak se ne zcela k její libosti vypravím s dcérkou přes 3/4 republiky. Po tmě Hradcem a podobnými zákoutími žádná slast, ale co už. Rodin některých méně, některých více úplných se prostřídá asi 8. 

Scénář zvyklý, večerní veselí, denní výlety, skloubení různých náročností i handicapů. Grupa má již jednodenní náskok, který věnovali zahradnické brigádě. Jinak neostýchavý pan skorodomácí po letech ostychu vyjde ven se svým repertoárem a novou kytarou, tak se doplníme, prostřídáme u rozličnožánrových songů, které korunuje Havran, Havran!!

Vlak do Jedlové, Tolštejn krása, ale trochu fičák, další delší okruh, lužická hřebenovka, různá zdatnost skupinu trochu potrhá, téměř k něměckým hranicím. Rejdíc za keškou grupu ztrácím a dám si delší leč atraktivnější okruh přes Pěnkavčí vrch a Pětikostelní kámen stíhaje skupinu u Stožce. Počasí přejícné velmi, zbarvení kalendářní, plakátové, tak ani není radno se cpát do plných vlaků a 1,5 hod. pobudem kolem i uvnitř nádražní restauračky. 

Z večerních střípků uchopím, jak je to s pojídáním ježků cikánskou menšinou a bionickou rukou. Hodování vydatné, parádní gulášek, pak dýňová polévka a složité plány na den další.

Nebudeme nikde daleko cestovat, poznáme kraj zdejší, který skýtá mnohé krásy a pozoruhodnosti, takže jistě je třeba shlédnout barokní zámeček, Kamenný osochaný most z nějakého filmu(Hastrman) , zdejší majestátné kopce se zříceným Ronovem potažmo Vlhošť, po Švédech zaniklou vesnici se zbylým kostelem sv. Barbory a jistě nevynechat jednu z mála soch sv. Starosty. Velkolepé...ale asi tak na 45km...Ale nikdo nereviduje. Nejprve autorallye úzkkou cestičkou do Zahrádek, procházka alejí, sraz u kostelíka v Holanech s méně zdatnou částí, nejen občerstvovací polelkování, ale i čúrací družba s místním ředitelem čas krátí. U kamenného mostu Dolanského vodopádu přichází prozření. Je půl třetí a kýžený Ronov, což je teprve na půl cesty před návratem, ještě nereálných 8km. Tak hurá přes pole, zkratka pod Vlhošť, hlavně, že pan domácí ví, kde jsme a kudy tudy. Polem nepolem, cestou, necestou, zkratka, ale cesta oborou nedostupná, tak kolem, objevuje se remcání, cože to ten upovídaný pán vymyslel, ale pěkné, zastaveníčko na vytesané zřícenině letohrádku, s jiným tatíkem se zdržíme a grupu ztrácíme, objevíme další zkratku a srazíme se na malebném místě  s kostelíkem sv. Barbory a zbylou zvonicí. Společné focení a na další nadšeně avízovaný cíl jedné z mála soch sv. Starosty rádi rezignujeme, aspoň vyslechnuvši legendu.

Část se již odpojuje, děti různé sobotní zápasy, kolony apod, část zůstává do soboty. Teď již žádný megavýlet, poobědvání v místní občerstvovně Černé díře, zvykáme si na očkovací lustraci a pak seznámení se s půvabným místním okolím s výstupem nejzdatnějších čedičovou miniferatkou na Lysou skálu,pro místní Panna. Pěkné velmi. Postesk nad spolumajitelstvím, loučeníčko a přes 3/4 státu zpět na východ.

Mt.Jedová 20 No XY

Snad již XI. ročník apalušské akce začíná doprovodnými komplikacemi. Řádící virozy, paralelní akce atd, takže doposledka velká neznámá. V pátek se nakonec potkávají jen tři tatínci, kteří si večer náležitě užijí, s patřičnými přesahy do dalšího dne.

Naší posádce se podaří vypravit alespoň ve 2/3 na zkrácenou verzi.

Opět dánská převaha, ale jak po letech zjišťujeme, jenom jedním Danem pravým.

Objevují se nové, byť nesmělé, tváře, posádka již od loňska trojgenerační, expediční výstup tentokrát cestou křížků a JV hřebenem, je zmrzlo, hledají se vhodná klouzadla...ne, na kůře to opravdu nepojede...pubertální část odmítne televizní subexpedici, rozuměj odlovení pozoruhodné kešky a podělený peleton se zdárně setká na vrcholu, s kýženými odměnami i následným posezením v Boudě.

Bujarý sestup, pidiboje, rozhledna, málem zlomená noha a tradiční slovenské hody.

Filmový večer pro děti i tatínky končí rozbroji, co s mezigenerací pubescentů. Tentokrát se podaří najít konsensus a fotrové mohou rozjímat o rozporech(?) konzervativního či liberálního směřování na pozadí Dvou papežů.

Poté u domácího chleba postupné povšechné odpadnutí a ráno hutná a výstižná nedělní krmě o autoritách. Nerušíc rozezpívanou mládež se stařešinové odeberou dále rozjímat do zmrzlých luhů a hájů, pak složitě konejšíc jeden sourozenecký konflikt.

Podzimní Orličky 19

Letos po 2 letech možnost strávit podzimní prázdniny se "starou" grupou, tentokrát v Orlickém podhůří.

Velkou hromadu pojme Bednářův statek.Výborně vybaven a vše funkční: pingpong, šipky kulečník i ten koupací rybník, trochu zastoupí chybějící saunu. A hlavně venkovní hřiště, kde se odehrají urputné nohejbalové, fotbalové, zejména pak volejbalové mače, holt i s nějakým tím úrazem. A nostalgické zjištění ústupu z pozic, že již nás leckdy předčí 15-ti leté slečny.

Statkem se rozléhá elektrická kytara i jiné nástroje, herní zápolení a švitoření o růžovofialových proměnách v hacknuté češtině.

Výlety Orlickým oudolím na hrad Litice,

poznání, že i městská muzea mohou mít svůj půvab a zaujmout prebuberťáky, v České Třebové něco o mašinkách, zdejšímu Cimrmanovi Fr. Formánkovi, Velorexech

pravěká osada Křivolík, Kozlovský kopec s rozhlednou

a po čase znovu návrat do neratovického kostela, s novými věžemi, průchod orlické Zemské brány a seznamka s Žamberkem...

Mt.Jedová No X

Byť se přesně nedaří dopočítat, tak snad jubilejní ročník setkání tatínků s dětmi, některých již bez, někteří naopak s novým přírůstkem. A ročník z nejzdařilejších. Napočteno asi 20 účastníku dětských a kolem 9-10 aspoň se mihnoucích otců.

Počasí přálo, zem i voda zmrzlá, tak před dalším výstupem přichází zahřívačka v podobě vítězného souboje s domorodci, v utkání hokejovém. Po předobědě se expedice vydá z BC novou JZ Ševcovou cestou (podle dřívějšího prvovýstupce, která však zatím nebyla potvrzena). S předsunutou průzkumnou jednočlennou hlídkou přes mezitábory jako studánka, lesní knihovna, kolem zakletého enta,přes zamrzlý lom, vzhůru přes Boudy. To již docházejí zásoby jídla, tu a tam někdo zapochybuje o závěrečném výstupu, ale nakonec celá expedice cíl dá patřičné indicie vyluští a kouzelnou krabičku nalezne. Dolů intermezzo v rákosí, i velká tlupa, spolu s později v ústrety vyrazivšími (včetně nejmladší nemluvné účastnice), nakonec najde azyl v Boudě pohořanské, kde pár zmatených snadkrásek není schopno uspokojit dětské čokoládové choutky...a pánové si svou žízeň taky notnou chvíli pohýčkají. Zazní hlasy, že tady už nikdy! Holt jiný majitel. Veselý fázový sestup, že i remcalky pozitivně naladěné, předvedou téměř salta, i mládě na zádech se rozveselí. Velká část ještě již zcela dobrovolně najde síly na večerní bruslení. A pak zvyklý scénář: poučný filmík o jinakostech a další noční mužská soudružnost s různými dopady, jak praví velitel - každý se rozhodl sám. Ráno Američan povzbudí obrazem odkládaných a svěřených kamenů a znovu hurá na led, který teplotním skokem notně povolil, což bylo jistě hlavní příčinou méně úspěšné odvety.

Svatováclavské Kunčice

Prodloužený víkend pobýt s věrnými druhy, místo plánu Dunaje jet na Králičák, cestou navštívit zapáleného, leč poněkud donquijotského kamaráda, ubytovat se na Staré škole v Kunčicích, s údernou skupinou vyšlapat na kole Paprsek, se zbytkem se dohledat po okolí, pošmáknout na knedlíkách a pak s doprovodným vozidlem si dopřát všeci 8 km sjezd, za zbytečných protestů dalším nádherným dnem, sic spolu se zástupy dalších, vystoupat pěšmo na Králický Sněžník, cestou soutěžně ožebračit neuvědomělého kolegu, najít krásné křemenáče a pak je někde u pramene Moravy zanechat, pobavit se zklamáním z příliš malého sloníka, sestoupat po hraniční, kratší leč náročnější zelené, vyluštit záhadu i2, skotoulit se k hospodě, kde ponechat různé svršky, vydatně se osaunovat, nechat se herně bezmocně oškubat (toť i škola života), příjemně pobesedovat ve společenství ostrovních dam,

porejdit na kolech po okolí, v den Mnichova třeba nalézt velké i malé bunkry, smutné to svědky bezmoci, vyřešit platební nesrovnalosti, nadchnout se cukrárnou, najít ztracené i ani nehledané oděvy, hledat a najít hospodu na sjezdovce...Prostě si takhle ňák užít moc fajn podzimní dny...

Slepičí hory V/18

Jedna májová oslava spojena s cyklovyjížďkami po nepoznaném okolí někde u Kaplice. Opráším cyklonosiče, při páteční hektičnosti a provozu raději dřívější sobotní výjezd.

Milé setkání v areálu tábora zašlé slávy s lidmi blízkými i dosud vzdálenými, nacházíme si cyklokumpány z rodných končin, terén trochu zvlněný, občas se i potlačí, ale krásné, nové cyklostezky, pustoprázdno. Ze slepičince pro někoho výjezd, pro někoho výstup na vůdcovského Kohouta, skalky a tak.

Večer prasátko a urputný klukovsko-holčičí fotbalový mač.

V neděli přehrada a krásné skály se zbytky zříceniny Sokolčí, při návratu neplánované setkání s částí budějické grupy rozhodne o ještě společném obědě, no tu zavřeno, tu sice krásná tvrz Žumberk u rybníka, ale obsluha notně vázne, opomene to i ono, tak se výjezd notně opozdí s přesunem na další oslavku na východní konec...

Takový jeden dubnový víkend

Jak se o jednom víkendu dá prožít tak za deset:

Seznámit se s Jeronýmem (tím Pražským) spolu s uvědomělým O.Vetchým,

koupit kytky, vyrazit na tvargle s mistními pivovárky, absolvovat Tour de beer, tentokrát než lesními cestami necestami si spíš pozpěvujíc s jmenovcem barda, kterak je cesta prach a štěrk ..., zahájit plaveckou sezonu, pobavit se s Taptapy, potkat několik milých stvoření od Řecka po NewYork, obohatit pitný režim o Long Island,

krom běžné duchovní krmě pak s V.Bělohradským dojít k pokornému poznání svých intelektových limitů, potkajíc další milé lidi, okoštovat tvarůžkovou zmrzlinu, kdo by to očekával v dubnu téměř letní koupání a ještě být u toho téměř inzultován již ne tak milou bytostí a poznat skrze kamaráda, jak nemilá příhoda na bicyklu může přehodit někomu životní výhybku.

Na konci neděle pomnu formulku druhdy učitele mj.realxační techniky, že než se falešně ujišťovat v jakémsi pozitivním myšlení růžových brýlí, je lepší autosugestivní realističtěšjí konstatování: že život je...zajímavý...

Krkonoše X/17

Tradiční grupa dřívějších spolužaček, složitými životacestami se různě přetmelující, poté co opustila stacionární model jarních setkání na Vysočině, se nyní dynamicky pro změnu na podzim, kolem státního svátku 28.X.,každoročně posouvá po horách českých. Tentokrát do těch nejvyšších, v zázemí stylové Ježkovy boudy.

Za naši část pozdější dojezd do již rozběhlého pobytu pozdním večerem, přístup horský, lesní serpentiny a pak 300m po svých, odvoz na kolečkách a tak, nocleh ve světničce na kožešince...

Trefíme na stupňující se nevlídno.

Pozdějším příjezdem mineme sněžkový summit day, takže jen večer sdílíme výstupovou euforii a 100% úspěch včech zbylých účastníků, včetně těch odkázaných na podpůrné pomůcky, či druhdy nezbedná dítka překonávají své domnělé limity! Kloubouky padají ! Někdo si pak vyběhne ještě opakovaně, testujíc na Sněžce vývoj přibývající sněhové pokrývky a sílící sílu větru.

Odpočinkový den se outdoorově otrlejší procvičí alespoň v lukostřelbě. Sobota přeci jen umožní vytáhnoput paty.

Takže výstup na Růžohorky, kde všechny boudy i v tomto nečase narvány, sílící větr a s výškou přibývající neviditelno odradí od doplňkového výstupu na Sněžku, tak si aspoň se statečnějšími dítky výlet prodloužíme o Portášky, kde pohostinství pro změnu prázdné a pak úspěšným hledáním zkratky.

A jinak pestro, veselo, více či méně aktivně... v permanenci kulečník, šipky, ministolní tenis, nějaké šachové partie, další společenské hry s osadnickou krizí, Activitami, Jmény krycími a čím vším ještě. Mužská část se vydatně posauní.

A do toho kachní hody, nechybí tradiční rampušáci, když dojde energie- ta elektrická, tak přijdou vhod i studené párky.

Zpěvník po čase oprášen snad téměř celý až někde do dávné prehistorie, se širokým záběrem od Wabich po P.Horňáka.

Staré, nové hlášky...pro postížené vadou sluchového aparátu se dostane poučení, kterak...čuchat nohy.

Wi-fi kontakt se světem umožní s jistými obavami sledovat notně varovné meteovyhlídky. Čímž dilema, sjet, nesjet? Necháváme však osudu.

Neděle ráno skutečně není na korekční výstup. Fičák, bez elektřiny. V nevlídnu pendlujeme s bagáží. Odjezd, za velké radosti dětské posádky, brzdí padlé stromoví. Ale po poledni k jejich neradosti, že je školní týden nemine, cesta volná a nakonec kolem všech těch hasičů a odklízených překážek, zdárná...cestu nakonec více než klimatické podmínky, komplikuje spánkový deficit...

Mt.Jedová 17

A další tradice, tentokrát připadnuvší na poslední lednový víkend. Tatínků 10, dětí 16 v rozmezí asi od 4 let nahoru, kde se již rozplývá hranice ještě dětského účastníka. Někteří si odbývají bezdětnou premiéru a náš vklad je v kostrbatých časech 2/3-ový.

Zima po dlouhé době opět přeje, jen rosničkami avízované sluníčko jaksi ani nemrklo... Podmínky umožní tentokrát zvolit nový expediční postup. Pro změnu hned "zrána" se rozdělíme na údernou grupu lyžařskou, za týlové podpory pěchoty.

Vyrážíme bez předsunutých táborů přímo z BC jižní nikoliv zelenou normálkou, ale alternativní zimní cestou.

Ne bez svízelů dosáhneme výškového tábora v podobě Pohořanské boudy. Ojedinělí jedinci pravda s velkou časovou ztrátou, neumožňující již další výškový postup. Zbytek odloží dále již neužitečnou výbavu a úderně vyráží k vrcholu Jedové, kde nějak po poledni v syrovém klimatu završíme úspěšně své snažení.

Naděje na kýžené spočinutí na Boudě jsou s ohledem na poměr kapacita - náš počet malé, ale nakonec k překvapení postupnou expanzí se tento výškový tábor podaří obsadit a mnozí se dočkají svých horkých čokolád apod. Sestup je již mnohem veselejší neb to i menším ratolestem jede. Jistý tatínek se dokonce obětuje do role táhnoucí lokomotivy a 3 dcérky si tak užívají vláčku, jinde se zvoucí kuligem. Sestup proběhne tudíž zdárně, vrchol zdolán alespoň jedním zástupcem každé podexpedice, takže je výprava zhodnocena jako úspěšná.

Po občerstvení tradiční slovenskou kyselicou skupina nezahálí a mrazivý čas využívá k BruceLeení... byť bez Chucka Norrise.

Večer přichází opět kvalitní filmová produkce, pro děti Malý princ, dospělí povětšinou (až na výjimky) neschrupnou u japonského Průvodce.

Jared připraví opět kvalitní duchovní občerstvení, s úctou se zakontempluje o studu, nějaké to hrábnutí do strun o 35 kremrolích či táborově nešťastných Bramborách, zamrzlý rybník vyláká k dalšímu bruslení, dojí a dopijí se zbytky a zas do roka...

Beskydy -Bečva 2016

Jak úžasné kamarádky z vysoké školy s úžasnějšími muži a nejúžasnějšími dětičkami strávili spolu podzimní prázdniny kolem státního svátku 28.října. Toto cvičení ze stupňování přídavných jmen má nahradit údajně již omšelé úvody o pedagožkách a tak...

Jedná se o volné pokračování akcí Vysočina Nr.XY. Tentokrát přesun na Moravu do Beskyd, kde strávíme příjemných 5 dní na Chalupě pod Bukovinami. Sešlo se 6 rodin se souhrnem 17 dětí.

Chalupa poskytla bohaté vyžití, od stolně tenisových mačů, přes kulečník až po bazének i saunování, kde si mnohá dítka zažijí svou horkou iniciaci. A to ještě nedošlo na možnost velkého tenisu.

Počasí je střídavé, ale umožňující nějaký ten outdoor, čili vyrazit na výlet:

nejprve blátivý Martiňák, který někteří nedojdou, zvláště když je zhacena motivace zavřenou hospodou. Odolnější část pokračuje partyzántskou stezkou hrdinů operace Tetřev, kterou zpestří smrdutá Běla ( hravý pejsek kamarádů, vyválivší se v jakési mršině) i jakési houby cestou a bohatá výzdoba červených muchomůrek.

Další den se koná výjezd na Pustevny a magistrální výšlap kolem Radegastu na Radhošť. Jurkovičovy symboly jsou bohužel poloviční, místo shořelého Libušína již jen základy překrývající jakási ocelová konstrukce. Podzimní krása se snoubí s již poněkud pod kůží zalézajícím chladem. Dítka vytvoří různé spřízněné podskupinky, postaví několik kamenných panáčků a cesta k věrozvěstům vcelku uteče. Zvládne i Ládík s pohybovým omezením o francouzských holích, cestou zpět již dajíc zavděk svozu. S dcérkou zvolíme individuální postup dřevářskou stezkou, kde na rozdíl od výstupu nepotkáme ani živáčka, navštívic v závěru i zamřížovaný vchod do jeskyně Cirylky. Tak velkou grupu nepojme žádné běžné turistické zařízení, tak proběhne aspoň venkovní občerstvení kyselicou či haluškami.

Večer se děti těší na bazén, ignorujíc přechlorováni a pánové na saunu.

Přichází příjemné poznání, že dítka jak rostou a zrají su lecjakou zábavu jsou schopny připravit samy, tak nyní je čeká stezka odvahy, jiný večer strašidelná párty.

Skupina je akční, tak se žádný day off nekoná, jen sestup do nížin. Vypravíme se do Rožnova, kde skanzén všechny neláká, tak část tatínků s aktivními ratolestmi zamíří do Gibon parku, kde si prolezou lanovou dráhu, část se vypraví po selské historii a nakonec se potkáme v dřevěném městečku, abychom se zdejší dominantě úplně nevyhli. Krom pozoruhodných stavení má však stejně největší úspěch návštěva kavárny a pro dámy palírny s ochutnávkou aróniového likéru. Naše rodinka ještě vyskotačí na kopec, kde na poslední chvíli stihne Jurkovičovu rozhlednu.

Večer pak slaví mj. úspěch pelhřimovské okurky, u menšího osazenstva Osadníci a dojde i na sladké dřevo a staré vykopané songy.

Na závěr se vypravíme na protější hřeben, od Soláně na Tanečnici, mladší dítka, zejména excelující Sára, hledají trpajzlíky, bohužel bez Sněhurky, skotačí blátíčkem, starší osazenstvo vede nepřerušovatelné dialogy. Na vršku již vlezle chaldno, tak po spořádání prošlé polské bomboniéry z doktorských zásob pelašíme zpět, natěšeni na halušky. Jsme rádi za první dostupnou chalupu, která pojme celou skupinu, na kterou však razovitá kelnerka není schopna adekvátně reagovat, tu vytahuje teplé pivo, tu slibuje hodinové čekání, tak se část odhojí. Následně proběhne poněkud dramatičtější drakiáda. Díky čínským soudruhům, kteří patřičně nezajistili provázek, se pokusíme o zoufalou leč neúspěšnou záchranu nového draka z koruny vzrostlého smrku, ponechaje přitom dcérku na dračišti, čímž vznikne u některých maminek dramatická panika z potenciálního pohřešování. Dítě nalezeno, zachráněno, pársetkorunový drak však nikoliv.

No a neděli již všichni pádí k domovům bez dalších mezipřistání...Bohužel pro mě bez dalších příště...

Voda 2016 -Orava

Bratrská letní dovolenka předposlední prázdninový víkend má tentokrát podobu vodní.

Kvůli koordinaci předávání dítek se odeberem na Slovensko, objevujíc řeku Oravu, která přebytkem vody neoplývá, ale dá se domluviti pouštění vody z přehrady v Tvrdošíně. Patřičná čísla není problém sehnat, na dispečinku sdělí, že nejsme sami, voda poteče...Bratr se kochá malebnou slovenskou cestou, my skrze polský Zywiec. Kolem Oravské přehrady nás cérka oblaží svými nedotravenými zbytky a pak sraz Podbielu, vesničce malebných lidových staveb, kde se první posádka spíše kochá než namáhá hledáním stanoviště. To naštěstí záhy nacházíme za nádražím, panelový přístup do vody, vysekaná louka, tvářící se jako ničí, takže místo stvořené pro zastanování. Mužové se vydají pro vodu, schladíc tímto i žízeň, což se stane zárodkem první krize...ženy s děmi malují logová trička, nanosí mokřejší dřevo, které moc nehoří, jakési narážky, výčitky a už to je...

No ale ráno vyplouváme, jeden raft, jedna pálava, převozy aut a tak... Sice žádné velké vzrůšo, ale pěkně to teče, zastávka v Hornej Lehotě, kde si bratja nejprve jistě nákladně zrekonstruovali zámeček, aby jej pak znovu nechali chátrat, složitě se vyhýbáme s plťaři a míříme do Oravského Podzámku. Výhled z vody je úchvatný, na rekognoskaci výšin však nedojde neb dámy si smočí úbory a ve spodním prádle se jaksi nesluší. Tak poctíme svou návštěvou alespoň restaurační zařízení a pokračujeme po proudu. Mezitím vodní družby, tříbení posádek neb těžkotonážní raft vyžaduje více dospělých záběrů, takže matky řídí vždy jeden tatík...

Po více než 30 km již poněkud nadoraz dorazíme do kempu Tilia. Zázemí je luxusní, dítka hned naskáčou do pidikrytého bazénku a otcové pro auta...cestou nějaká ta kukuřice, grilování trochu trvá a večery chladnější, minigril moc neohřeje, tak většina záhy odpadá.

Ráno nás probouzí jakási sláva, je výročí SNP, kolem vojenské technika, velké šarže...ale než se kochat armádními výdobytky a vystavovat bubínky dělostřeleckým ranám, je čas pokračovat.

Takže ranní rituál převozu aut, dámy s dětmi balí stany. Nacházíme místo v Kraľovanech u hřiště...kde ale strávíme nějaký čas vyprošťováním vozu ze svahu vratné odbočky.

Doplujeme do Istebnej, kde se objevuje jediný větší zádrhel plavby- respekt vzbuzující peřejovitý stupeň. Pálavu vzdáváme, složitě přenášejíc zarostlým břehem, s raftem váháme, ale když sjedou nějací instruktoři, tak se i se staršími dítky pustíme levou stranou...se závěry...to bylo jako vše? Voda dále příjemně teče, čímž ale vzniknou větší vzpoury na lodích resp. rozepře stran "spravedlivého" rozdělení, všichni usilují o atraktivnější plavbu na kánoi. Ukazuje se, že je zajímavější plavba jednoho kormidelníka i se 3 dětskými háčky na jedné loďce než, přes všemožnou snahu animátora- učitele, všichni na raftu, který tímto pro další případné plavby již rozhodně odepisujeme...

Takže je veselo i neveselo, napříč genderově i věkově...A pak přichází závěrečné vzrušení neb kormidelník raftu jaksi neidentifikuje soutok s Váhem a cíl plavby, pádluje zvesela dál, vytrestá se pak několikaset m protiproudovým odtahem těžkotonážního plavidla. Mezitím však následuje neúspěšná pátračka, jsa skryti v houštích- kapitán druhé lodě je nenachází a hledá pěšky i vozem až 5 km po proudu...

Zastanování domluveno se správcem mistního hřiště, který umožní i přístup do zázemí, proběhne i urputný přátelský zápas na umělém hřišti, příjemný večírek s kukuřicí a tak...někdo zvládne a stráví lépe, někdo hůře, ale rozpustí se i zbylé napnelismy.

Ráno plán přesunu plavidel dále po Váhu ke Strečnu je zhacen deštěm, který přechází v trvalý liják. Snažíme se vytěžit z programu alespoň návštěvu hradu, ale i ten zůstává nedobyt, trčíce skrčeni u bufetu někde v podhradí. Na závěr alespoň kulinářské polabužení v kolibě, i když při placení se panenky přetáčejí, maně vzpomínaje na albánské časy. Holt jsme v EU, žádný Balkán...

Cyklovalachy

Po vysádce dětí na táboře na Valachách se rozhodneme začátek prázdnin ve sváteční dny trochu zrekognoskovat zdejší kraj a seznámit se s cyklostezkami Bečvy.

Kola na střeše, stany v autě a doufáme v zakotvení ve Velkých Karlovicích. Poněkud zaskočí plné ubytovací kapacity, je záloha stanu, ale nakonec se poštěstí téměř na konci- v Penzionu pod pralesem, což se nakonec ukáže jako dobrá volba s ohledem na celonoční vydatný liják. A vaří tam dobré vlastní pivo. Jen obsluha typicky "česká"...První dotaz - strohé odmítnutí, až musí korigovat kolegyně. Zážitek se snídáni: je 9 hod, snídaně avizována do 9:30 , přisedáváme do místnosti k ostatním hostům, vy nevíte, že máte sedět vedle?! Ne, nevíme, nikdo nám neřekl...můžeme prosím lžičky?...můžeme prosím kafe? ...bude prosím ještě pečivo? můžeme poprosit o skleničku?...

Zdá se, že pršet přestalo, tak se vydáváme po proudu krásně rozvodněné Bečvy, u Balatonu pozorujeme vodní lyžařskou akrobacii a ve Vsetíně chvíli pobudem na jekémsi folklorním fesťáčku. Aby cesta zpět nebyla příliš fádní, tak vytáhnu drahou polovičku k velké její libosti poněkud přes kopec: okruh 1

Dalšího dne se sbalíme a popojedem za Vsetín, pohodový dojezd do Valmezu s opět typickým zážitkem: ve snaze o obědní nasycení, nacházíme ve 13 hod. restaurační zařízení na náměstí s avizovaným bohatým menu...po usednutí přichází rázná kelnerka, předhodí list a tužkou briskně škrtá: není, není, není...a co teda je? jen pizza a plzeň...tak dobrá, prosíme... "Návrat" pak "poněkud" kopcovitým okruhem, přes Střítěž, kolem Karafiátova kostela s koupelí v Bystřičce a další horská prémie na Dušné již definitivně stvrdí mé prokletí ...okruh 2

Salza 2016

Letošní ročník posunut z různých důvodů o 14 dní dříve- tj. na poslední květnový víkend. Sjíždí se opět jihočeská a moravská sekce, nakonec 9 lidí a 4 lodě s tím, že Klárka se s ohledem na kolenní indispozici dobrovolně ujme zabezpečovací role.

Odjezd tentokrát bezstresový, proběhne i pozoruhodná radiologická exkurze ve firmě dvou souputníků.

Stresový ovšem příjezd do oblíbeného kempu v Palfau, kde zjišťujeme, že stejný nápad mělo několik zejména českých a polských autobusů! Narváno, přehusto. (Loni v červnu jsme v pátek večer byli téměř jediní).

Prozkoumáme kemp duchů dále po proudu, kde asi došly dotace EU ( snad i díky jeho zavření pak v dalším zvýšená hustota), další mezitím najdou volný plácek v rovněž ve švech praskajícím kempu ve Wildalpenu. Jak se posléze ukáže, místo údajně rezervované pro jakési Honzy. V době příjezdu kolem 20:30 hod však již místa nikdo zásadněji nemanažuje. Někdy před půlnocí se přířítí 30-ti čenná skupina teenagerů, snažíc se nějak vytěžit zbylé místo. Od 41%-tně slevněné krkovičky je to komický pohled, kterak nezkušeně přes hodinu zápolí se stavbou stanů. Ráno se dočkáme jisté výčitky od jejich šéfa, naštěstí v korektní a nijak inzultující podobě- s tím, že se nakonec všichni vešli, vyspali, tak o nic nejde...

Na což literát Igor složí popěvek: Kde by, kde by, kde by byli bydleli Honzy, kdyby by, kdyby by tam nebydleli my...

Ráno čekáme ucpanou řeku, ale ačkoliv nijak nechvátáme, tak jsem téměř první a potkáváme se jen s partičkou kajakářů. Vodočet hlásí příjemných 170cm, žádná divočina a zároveň kameny většinou přelité. Je nádherně, teplo. Tentokrát se poprvé povede proplout všem posádkám bez ztráty kytičky. Proběhne tradiční seskok, druhá jízda kratší - z Petruse, soutěsku a tentokrát o stanoviště níže, po nepříliš pohodlném strmém výnosu čekáme na malém ostrůvku u cesty na odvoz s hrozbou blížící se bouřky. Ta nakonec dorazí večer a přesune grilovačku do stanové předsíně.

Noční liják zvedne hladinu o nějakých 20 cm, ale to již balíme a přejíždíme na ferátu Beisteinmauer u Tembergu na jih od Steyeru. Což je jakýsi ferátový zábavný park, kde si každý může vybrat dle libosti. Je parno, tak si připadáme jak v amazonském pralese, překonáme lanovou lávku, naštěstí pevně ukotvenou, takže nehrozí loňské vrávorání (zde). Pak se rozdělíme, 1/3 zůstává již dole, šetříc kolena, 1/3 se vydá jednodušší C-kovou cestou a čeká 1/3 náročnější D/E. Na místy převislou E-kovou trasu si nikdo netroufá, zůstává výzvou. Nic lehkého to není,ale nějak zvládáme, pokocháme se na lavičkové vyhlídce a nahoře všichni střetnem u vrcholového kříže vrcholíc dalším popěvkem: wunderbar, máme tady nový pár... reflektující nevyřčené otazníky, že... Obloukem slezem, další kolo si odpustíme, nikoliv již povinný weizen a vcelku pohodový návrat...

pár fotek ZDE