Re: Hory, řeky, vodopády, mešity, tvrze,
země rozhraní východ, západ, křesťanství, islám, evropský orient,
5.-11.8.26
Letní roadtrip při nemožném dalším skloubení v solo sestavě tatíka s již (ne)dítky. Horko těžko ještě najdeme nějakou aspoň rodinnou časovou skulinu a pro změnu opět na jih. Bosna dosud vždy tranzitně, tak co tak trochu zevrubněji, a Maglič ještě do koruny schází.(Spojit s Kosovem je již příliš ambiciozní, tak aspoň konečně chorvatský Sinjal? ).
Předvečer dáme s dcérkou ještě Shakespearovskou kulturu v Brně a ve středu 7:45 odjezd. Samozřejmě plán v 7. Cesta Slovensko, Maďarsko, občerstvení v Lenti, slunce žhne, tak něco osvěžujícího, Co tak místní specialitu - kaštanovou zmrzlinu?- domnívám se. A ono to zmrazené, polojedlé pyré, které se snažím za jízdy zkonzumovat, za nemalého pobavení osádky. Cílem je malebné městečko Jajce, kde má být dost možností k zatáboření i osvěžené v kaskádách řeky Plivy. Serpentiny kaňonem, kolem trocha balkánského nepořádku a již vyhlídka na hrad, sjíždíme k řece, domnělému tábořišti...a synek hlásí- myslíš tam? no vidím dost lidí. To dost znamená stovky...Bereme první lepší kemp, 27E a s již stmíváním zkusíme obchůzku, vodu. Lidí již ubývá, malebně je, starobylé mlýničky (Mlynčici), Malé, Velké Plivské jezero, vodopádky, pláž se vylidňuje, tak dojde i na večerní osvěžení, ale již též s překvapivým teplotním skokem s téměř 40 st. Dále sice pohodičku v baru s drinkem, ale paradoxně trocha klepání kosy a možná zdroj dalšího nachlazení synka. Na noc máme letní spacáčky...a dcerka trpí zimou.
Další den ale již zas tropický, projdeme tentokrát městskou část, pevnost, vyhloubený kostel, známý vodopád. Následně cesta do Travniku. Příliš neocheckujem navigaci, tak nás vyvede sice do malebných hor, stále užších uliček a diference mezi km dojezdem a km nádrže se opovážlivě sbližují až se protkají. Do toho cesta přechází v šotolinu...a kolem výstražné značky s lebkami, jakože zaminováno...No směs humoru i trnutí. Naštěstí se cesta přehoupne přes kopec a v nádrži zase " přibývá" a slastně dobudem první benzinku. Ve městě druhdy hlavním velkých vezírů zaparkujeme zbytečně daleko, též narážíme, že ve zdejších končinách karty ještě nejsou samozřejmostí, tak vyloudím nějaké mince na parkování a přes pár mešit, hrobek vezírů se dostáváme na další pevnost nad městem a pak čevapi u bystré říčky. Dále cíl horská chata v Crvených skalách pohoří Romanija, kousek za Sarajevem, má být hezká ferátka. Sice v mapě ještě zaškrtnuty pyramidy, ale jako blbost poněkud ignoruji, když tu se na cestě objeví odbočka Visoko...Děcka, chcetena pyramidy? Jo, když jsem tu, bylo by škoda minout, zahlásí chlapec, dcerka poněkud vrčí...Dojedeme dle mapy na jakýsi přístup k té Sluneční. Zde nás varují čeští motorkáři, že tento krpál opravdu ne, ale když už jste tady, tak si tam vyjeďte z druhé strany, kdy se vám poštěstí stát na pyramidě...Dá se autem a pak menší výšlap. Tak úzko cestičku, malebno,podvečer, osamělý prodejce cetek, kterému bohužel vydělat nedáme, nevrlost dívky...ale vyšlápnem, naštěstí ne daleko. Na vrchu krásné výhledy, jakési zídky zříceniny, krásné, jinak NIC. Ale byli jsme na vrcholu " pyramidy". Objedeme dále horu a dostáváme se k místnímu centru - tunely Ravne. Ukecáme zavíračkový vstup se slevou, nasadíme helmy přidáme se k místní rodince, průvodce přechází do angličtiny...se spoustou sebevědomých ezožvástů. Nejčistší, nejzdravější vzduch, dokonalá léčivá voda, energie, magnetismus. Jakýsi kámen údajně s runami, další zářící zdravou sílu. Ale holt jsme jinověrci, na nás nic. Tunely působivé, kolem pofidérní ezobyznys, zahalený do rádobyvědeckého hávu. To se již stmívá, musíme se prodrat ucpaným Sarajevem, až vyjíždíme na východní periférii, hlavou se honí, zda na chatě bude místo, aby nás ubytovali apod...Zbytečně, po tmě dojíždíme k Planinarskemu domu Crvene stijene...a tma jak v pytli. Tak s touto variantou nepočítáno, že v sezoně zavřeno, trochu bezradně sjíždím k nejbližšímu domu, tam nás bezradně vyprovodí, že jen víkend, ale můžeme si postavit stan. Naštěstí dcerka nepokračuje ve smyslu já vám to říkala, to ty vaše pyramidy a situaci pojme statečně, najdeme pěkné místo u chaty k večerní pohodě.
V noci sice rušena jakýmisi živočichy, zřejmě hravými koťaty, které nás oblažují ráno, též divné bouchání na chatě, ale dalšího dne se k " extrémně nebezpečnému " záměru postaví čelem. Krásný den, teplo přijatelné, sbalíme stan i fidlátka, trochu se unáhlím v nástupu nestudujíc důkladně průvodce, až se jaksi ocitnem na vrcholku a feráta Sokolov Put pod námi. Tati, tudy jsme měli scházet... No dobrá, tak zpět, naštěstí ne dlouze a na ten správný nástup. Upínáme sety, trochu strachů, ale žádné únikové manévry. Pěkné tak akorát C-ko, sice exponované, ale dobře zajištěné, dostatek kramlí, takže dcerka zdárně překonává strach...až se objeví první lanový most...to již i nějaká slza, chlapci též začínají pochybovat, co když nezvládne, ale odvaha vítězí! Další polezení a další, již nepálského typu, se šprušlema. Strachů snad méně, ale tatík se při přecvákávání měl extrémně bát. Hurá vrchol. Výhledy, sami. Krása. Na chatu příjíždějí správci, potvrdí, že fungují jen víkendově, poskytnou vodu, za kterou však neručím zda pitná. Následuje trochu nekonečné serpentění k Foče a dál do NP Sutjeska, kde se chystáme na zlatý hřeb, zdolání zdejší nejvyšší hory. A tu si s námi pohraje AI. Zcela si vymyslí příjezdovou cestu do sedla Prijevor, tak jezdíme sem a tam, odkáže na rezervaci v hotelu, který již léta nefunkční a odkáže na chaty, které též v žalostném stav a též povzbudí k šotolinové cestě, jako normálně průjezdné i nízkými auty...Abychom se 17 km plahočili, zprvu šotolinou možná, v druhé polovině však auto dostává zabrat na kamenitých výmolech. Cestou ještě zastávka s výhledem na vodopád Skakavac, setkání s kamzíkem a dál kamením. Je pravdou, že podobný nápad mělo spoustu další i menších vozů. Na travnatém sedle jinak jistě krásně, jdeme hledat dotyčné ubytování v chatkách se záchody a tekoucí vodou, jak AI praví. Asi 0,5 km od parkoviště skutečně stojí. Některé zamčené, další v poněkud žalostném, zanedbaném stavu, opadající omítka, neumyté nádobí...ale kupodivu čisté i povlečené postele. Voda i toaleta samozřejmě nefunkční. Než stavět stan, nakonec varianta trochu modifikovaného pohodlí vítězí. Večerní idylka, nakukující kravka, procházka k rozhledně výhled na kopec i kopce, zapadající sluníčko, chvilková družba s pastevcem znalým naších krajů, osadnický boj při svíčkách s nevýhrou hocha. Ale též obavy dcérky s dalšího extrémního výletu.
Spaní vcelku pohodlné, dáme rozumného budíčka, abychom v 8 vyrazili. Přebal v autě, pokus o start...oranžová výstraha slabé baterie a nic...Chvíli stresu, ale po ránu nic nenaděláme, budem řešit pak...Výstup strmě vzhůru, místy nepříjemnou sutí, jsem rádi za pevnou skálu, trochu lan, ale nijak nutných a je po extrému a za 2 hodiny jsme na Bosanském Magliči (2386m), vlastně srbském, dle vlajky. I dcerka má jistě radost ze zdolání extrému. Svačinka, kochačka, leč poněkud mlhavo. Když po 3/4 hodině pokračujeme po hřebínku, tak se rozjasní a chlapec se vrací pro blankytná fota. Ještě tedy Maglič Veliki, o 3m vyšší, ale již v Černé Hoře a již se objevuje parádní výhled dolů na srdcovaté Trnovačko jezero. Sestup trochu otravný strmou sutí, ale pak kýžená odměna u jezera, poměrně teplá koupačka, v centru pak poměrně živo, dědek skásne 1E vstupu, necháme další 3 za plechovku a pokračujem již relativně pohodově k završení okruhu. Nakonec ani netrvalo avízovaných 8 hodin. A to se již do vědomí dostává obava z techniky. Start opět nic. Přívětivých lidí však dost, sháníme kabely, až najednou naskočí samo, hurá...teď ještě hodinová cesta dolů. Prokodrncáme a pokračujeme Sutjeskou, se zastávkou u megapamátníku zdejší významné bitvy. Jakási betonová křídla, za nimi všechny bojující divize...a přilehlé muzeum samozřejmě chátrající. Po dvou horských eskapádách raději nedráždím obdobnými nápady a zamíříme již k Mostaru do městečka Blagaj s impozantní vyvěračkou řeky Buny a na skále přilepeným dervišským klášterem Blagaj takke. Trochu random hledáme ubytování neb booking nic nenabídne a chtíc vyhovět dcérce v touze po komfortu. Někde na okraji na mapě je jakýsi apartmán, kolem však nikdo...a auto najednou opět nestartuje. A to jsme zase v pytli. tentokrát kolem nikdo. Vydáváme se se synkem na obchůzku, Odchytneme prvního, naštěstí ochotného souseda i s kabely a odjíždíme hledat dál...nakonec raději jistota kempu, což dívka sice nenadšeně, ale přijme. Ujme se nás přeochotný majitel Dragan, za pouhých 15E komfort všeho, elektrika, voda u stanu, lednice...a k tomu vy gosti, ty priateĺ...čakam vas v restaurantě... tam flaša vína... to prezent od strýca... k jídlu bonusové nápoje...Nechápeme. Vedle osádka vstřícných Slováků, sdílíme patálie s autem, tváří se znale, to je jistě špatná baterie, nabídne nabíječku na celou noc, ale je třeba ji vyměnit, se tady domluv s Draganem, jistě bude levněji než u nás...Inu, tak jo.
Noc nic moc, kvůli pořádnému mejdanu v blízkém hotelu . Ráno želví návštěva, pěšo se vydáme k megaprameni, necháme se se vvést lodičkou do skály, projdem klášteřík muslimských mnichů dervišů, s vyfasováním patřičného zahalení, což dcérce otevírá otázky emancipační nespravedlnosti této kultury, občerstvíme různým ovocem, též svlažení v notně svěží řece a s návratem nesměle oznamuji plán zde ještě noc zůstat, když se kemp takto osvědčil a potřebujeme řešit baterku. Ta se přes noc sice nabila, ale otazník na jak dlouho. Po poradě vymyslíme výlet do historického městečka Počitelj. Teploměr již ale opět atakuje 40tku, tak hledáme až nalézáme místečko ke koupání, osvěžující řeka s peřejkou, tak trochu poblbnutí, tuňákové občerstvení a pokračujeme k pevnosti . Malebné, vyprahlé místo nad řekou Neretvou, pevnost s mešitou prolézáme skrz na skrz, v žáru berouc za vděk osvěžujícím granatovým aj šťávám místních babek. A pak směr Mostar. Vyjíždíme nejprve na vyhlídku nad městem, sky walk a západ slunce, město pod námi. Krása. Pak již večerní davový Mostar, s věhlasným mostem, u kterého si dáme nápojový relax - s místním pivem i aqou v samém srdci dění, pozorujíce lidské proudy. Chlapec povodí i další periférií a na zpáteční cestě ještě za pár drobných dám zavděk myčce s notně zaprášeným vozem, objevují však též ťukanec nejasného původu. Noc tentokrát klidnější.
Ráno ještě další poučení znalých Slováků a přijíždějí chlapci s baterií. Bylo na čase, již opět kontrolka. Sice žádná balkanská láce, ale tvrdá eura, ale co už v nouzi. Vymění, auto startuje, jede. OK...Ale asi jen km, načež se začne cukat. Hledáme bankomat kvůli nenadálým výdajům, potíž dojet. AI trochu uklidňuje, že se může jednat o restart systému. Další patálie s bankomatem, ne a ne nic vydat, tak jezdíme sem a tam, kde je wifi, další a další povolení na kartě, nakonec až 10 km k Mostaru, abychom se dočkali zdejší měny. Cestou k vodopádům Kravica ještě plán Medjugorje. Ale Svatá Panna si nás jinověrce jaksi nepřála...vjíždíme do serpentina vůz začíná poskakovat...hned dvě oranžové kontroly, ajéj...Přiskokama vpřed se najednou objeví na kraji vesnice autoservis, tak házím blinkr. Ochotní hoši bádají, zkoumají, projíždějí, nabízejí různé hypotézy, jen, že baterkou to teda není, ale nic s tím nenadělají. 10 km dále ve městě Ljubuški je VW autoservis, zkuste tam...tam vřele odvětí, že Škoda není VW, to jedině v Mostaru. Nechceme naslepo, žhavíme linky, při neEU roamingu se koruny přetáčejí po stovkách a výsledek žádný, možná za týden...Pojišťovna též nic, nejprve samí autoboti, pak zdvořile, že při nepojízdnosti by nás odtáhli do nejbližšího servisu a toť vše. No patálie. Přískoky poodjedem, stále jedem , děj se vůle. Zkusíme se ještě pokochat a rozptýlit pod vodopádky Kravice. No pěkné, ale lidu tisíce, zaplavat se však dalo, občerstvit též, trochu poblbnutí na laně či peřejkách, Mezitím zabookingováno ubytování v Neum, z kopce se vozidlo jakžtakž rozjíždí, projedem dvojí hranice a spočnem v jednoduchém apartmánku na kopci. Hoch povodí trochu horem dolem na snad výhled, ale jo, osvícený Pelješacký most, projdeme nábřežní promenádou s nějakým poblbnutým utrácením nějaké té marky za prostoduché atrakce, trochu zklamání z absence uspokojivých suvenýrů a vyškrábeme se tisící schody na ubytování.
Z jitra chlapec hlásí jistou nevolnost, mně též není na 2x...ale nemůžeme si upřít mořské koupel. V zátoce klasická jadranská atmosféra, trochu poskotačení v poměrně teplém Jadranu a kolem poledne se vydáváme nazdářbůh k domovu, opět rezignujíc z dobytí chorvatského topu, vzhledem k technické i zdravotní indispozici trochu s malou duší, ale aspoň jistou dálnicí. S tím, že se třeba cestou naskytne nějaká pozoruhodnost s ubytováním. Tentokrát si trocha postojíme na hranici a pak již napřímo. Vůz zprvu moc netáhne, ale nějak jede...První 100-200km příliš neubíhá, ale pak najednou nevíme, jak, ale jaksi jedeme. Venku úmorných 38 st, na nějaké větší zastávky není pomyšlení, tak aspoň impozantní vyhlídka na řeku Krku, další vodopády již nějak nelákají. Pořídíme ozdravnou colu, větší efekt však nepřináší. Jediná dcérka svěží. Trocha marně pátráme, kde jsme mohli lapit bacila. Voda v kempu? PO x hodinách zkusíme prostřídat u volantu, ale po pár desítkách km někde u Varaždinu hoch hlásí zesilující zpětnou peristaltiku. Nezbývá než zastávka u krajnice a dále odřídit, když přeci jen trochu lépe. Dále Maďarskem již částečně potmě, ale též tímto malý provoz, profičíme, též ale doufaje v benevolenci radarů. Též ale jaksi odeznívá potřeba mezistanice v těchto nepříliš záživných rovinatých končinách...a nakonec na jeden zátah 1100km a něco po půlnoci vítá domov...
