Nepál XI/24 - Manaslu trek

 

Po covidových odkladech nastala příhodná chvíle realizovat snovou záležitost, příznačně nakonec jakožto jubilejní dáreček. Opět se vytvoří pětka, kolem skalního jádra, domluva na dálku, tak jsem spíše pozorovatel a "účastník zájezdu". Řeší se různé organizační peripetie, od jara, kdy kupujeme letenky, nám  ruší lety, tak přebookovávání. Manaslu circuit vyžaduje permity i guida, řešíme nejprve přes ČR, známého horolezce, ale ceny se šponují, tak nakonec padne trochu riskantní volba přímo na Nepál. 5 dní před odletem opět zrušen jeden zpáteční let, v časových možnostech vyplyne jediná možnost návratu přes Indii, což zase obnáší rychlovyřízení víza, tímto několik hodin nervů u PC, vyplnění formulářů o rodině, žádných vazbách na Pákistán apod. Nakonec přijde úlevné schválení a v úterý 5.11. sraz na vídeňském letišti via Flixbus.

Letíme přes Istanbul, luxusní Abu Dhabi do skromnějšího Káthmandu. Někteří pořešíme SIMkarty, jiní elektronické, a již se nás ujme guidovská mašinérie,  náklad na auto a přichází dopravní šok. Ve špičce, v levostranném provozu se vrháme do něčeho Středoevropanovi nepochopitelného -  několik proudů aut, motocyklů, mezitím i nějaké kolo, chodec, proud se valí nepochopitelnými pravidly, přednost má klakson, pruh sem, pruh tam...Po asi 3/4 hodinové jízdě se ztrátou letité desinfekční slivovice přichází úleva v hotýlku Yambu. Pohodové ubytko, seznámení s milým guidem Gautamem a vyrážíme do víru města. Trekového vybavení nepřeberně, Ondra kupuje hůlky a nesmeky, další sbírají odletové tipy. Dáváme první dhal-bat a vyhledáváme českou restauraci v nějakém xtém patře věžáku. Zde nějaká větší parta kolem Honzy Trávníčka, dáváme nepálské pivo, české nedorazilo. Jídlo na rozdíl od onoho piva za celkem levný peníz.

A je tu den 1. Po snídani nakládka na džípa a vstříc horskému dobrodružství. Nejprve je však nutno se zase vymotat z velkoměsta, které po ránu jen o něco klidnější než včerejšího večera. Čeká nás náročných 150 km. Sice na mapě vypadá dálnice, ale ta údajně ucpaná, tak naokolo blíže. Po zářijových povodních však přes četné sesuvy, jen prvních pár desítek km nějaký asfalt, pak již kostitřas. Alespoň se kocháme venkovem, rýžovými poli, tu a tam ještě sběr, banánovníky apod. Další dalbat, pokračování cestou necestou, místy jak korytem řeky a po necelých 8 hodinách jsme na nástupu treku v Machhakhole. Betonová to vesnička, s vícepatrovými budovami, na příjezdu zaparkované autobusy, nevěřícně zíráme, jak se sem dostaly.  Jinak zde čilý turistický ruch, první lodžiové ubytko, model 2+3, který nám už zůstane do konce. Vycházkou po vesnici a okolí se seznamujeme s malými domorodci, kamarád se učí šňupat tabáček, po cestovním zážitku vezmem zavděk termálnímu prameni. Jen zklamání, že snaha zaznamenat výpravu dronem je utnuta hned v zárodku přísným zákazem. 

Po hromadné snídani s plackami první túra. První kroky předchází povinné školení bozp a technice agilního guida Gautama. Za poněkud přezíravou reakci na poučky o použití trekových holí přichází trest místních božstev - zaseknutí hůlky nepomůže ani všelijaké nářadí...Pak již kamenitou cestou údolím řeky BudhyGandaki s vodopády, nespočtem visutých mostíků, kolem dalších termálních pramenů s občasnou divokou travkou šlapeme do vesničky Jagat. Zde zaujme šipka church. Jaké to však zklamání bratrů katolíků nacházejíc evangelikální sálek s bicími a kytarou, bez jakékoliv okázalosti. Ani ta travka se nerozhořela. Nicméně večírek nabere nečekané obrátky. Nechtíc skončit v turisticky profláklejší knajpě zaťukáme na chatrč, kde v okénku též jakýsi náznak občerstvení. Čeká nás velmi milé přijetí s Gorkha Beerem u místní části křesťanské komunity.  Gautam překládá svědectví o zdejší probuzenecké vlně (zajímavé paralely, jak se západní lidé obracejí k východní spiritualitě a zde z obdobných důvodů naopak).Zajímavý kolorit, nuzná chatrč milých lidí etnika Gurungů, na stěně plakátek obrázkové anglické abecedy,  jejich babu přilepené na mobil, protestující s ukončením hry...i zdejší dítka již zasažena civilizačními výdobytky či nešvary. Bujaré besedování pokračuje výměnou nadále vpravdě spirituální. Jejich nepříliš pitnou prosovou pálenku raksi dorovnáváme mnohem pitnějším výpalem meruňkovým a bylo moc dobře. 

   Ráno hned kolem mnohočetného vodopádu, dalším visutým mostem, ještě bujná vegetace, i s místní travkou, pohledy na domorodce,  již se objevuje první 7tisícovka Chamar nebo Shiringi. Míjíme se s karavanami mul, též nekonečně čekáme na permit razítko, tak aspoň ochutnáme místní banány a též pepřové kuličky. To již skončila kamenitá cesta a pokračujeme stezkou v zářezu řeky. Nahoru dolů, 25 km, cca 600m převýšení, zakotvíme ve vesničce Deng v překližkových ubikacích. Prahnouc po hygieně trochu pohoršíme místní lid, dostane se nám pokárání za obnažená těla mimo prostor studené sprchy. Intenzivní dalbat, kostky a sbíráme síly na další pochod

Po ranním poryči pokračuje malebný, ale dost nekonečný traverz dalších 25 km do vesnice Namrung.  Třetí den se již dostavuje trocha únava a " kdy už tam budem". Nově se objevují budhistické atributy, zejména mani walls, praporky, stupy Dáme lunch s apple pie , kudlankou a koťátkem, ještě trocha himalájské džungle, ale též apple farma a další ochutnávka pepřových bobulek s jazykovým bzmbzm efektem. Trochu hledáme vhodné ubytování, vyhneme se již vyloženě turistickému resortu, ve společenské místnosti se přidá všudybylý zasvěcený Belgičan, kterého trocha odradí bohoslužba, kterou pak ale korunujeme ochutnávkou šiši...Milý večer, jehož výsledkem je, že...nikdo nespí. Kombinace vodní dýmky, vrzajících dveří poblíž záchodků...a ráno na sebe hledíme...že jsme na tom stejně.

Na snídani tentokrát tibetian bread a již pomalu nad úrovní lesa, dosahujeme mety 3 tis, objevují se větší himalájské scenérie 6-7 tisícových hor, Saula Himal, skoro 8 tis. Himal  Chuli, Neike peak...a pak...je to tu. Postupně se začíná odkrývat rohatá nádhera. Kýčovité kulisy žlutých modřínů, modré oblohy, kulaté klášterní hůrky a čnící Hory. Zakotvíme ve vesnici Lho. Přichází znejistění výpravy, Vojta oznamuje celkovou indispozici, teplotu. Napajcujeme atb a necháváme na odpočinek a zbytek se vypraví do dětského kláštera na malebnou hůrku. Pohledy na jaky, vytěžená políčka a pak pobíhající rošťáčci, snad budoucí lámové. Dáme kafíčko, trochu se zorientujeme, co je to to malé či velké vozidlo (hinayana reps. mahayana), potkáváme českou výpravu, která ale jaksi nestihla před mraky,  a pak po svém rekognoskujeme vesnici mezi jačími kravinci, se kterými žonglují místní babky házejíc do košů  na zádech přes zde zvyklý čelní popruh.   

    Další den je na pohodu, přivstaneme na východ slunce a odměna...veliká. Bez mraků...a Hora se probouzí ze šera do zlata...S dalšími kulisami brány do oblasti, další stupy, VELKOLEPÉ !  Volnější den přijde vhod k zotavení churavého druha. Docházíme do více uhlazené vesnice Shyala, vylezeme na rozestavěný klášter, vedle se asi někde z nebe vzal bagr, prošmějdíme prázdnou místní školu i s fotbálkem na nádvoří, s blížící se zimou školáci sestupují níže. Po kavárenské siestě dokráčíme kolem skotačících dítek, stádka koní a modlitebních mlýnků do centrální vesnice Samagaun, do tentokrát kamenného hotýlku pana horolezce, chlubícím se vlastním výstupem na Manaslu. Vojta dále stoná, zbytek míří na další výletík skrz klášterní areu k jezeru  Birendra. Další z měgapohledů, ledovcový splaz od BC, jiný Manaslu view. Navštívíme starobylý klášter s meditační chvilkou, připojenou knihovnu, kde nás místní babka jistě za přísně sterilních kautel, počastuje jačím kefírem a pak poblíž nový klášter, kde 7 zavřených mnichů ve své 3 leté iniciační klauzuře a lama žádný, vycestovali do Kathmandu. Gautama naučíme české karty a ohříváme se jačím trusem u kamínek mj. se slovenským párem. Seznamujeme se, jak to je s místními lamy všemi těmi rimpoche vtěleními a též proběhne rokování, kam má proběhnout aklimatizační výstup, zda BC či klidnější náhorní plošina a poutní místo. Hlasováním vítězí gompa. 

   Mrazivým ránem ještě opět vítáme slunko a jiný pohled na kopec z ojíněné louky mezi pasoucími se koňmi, jaky, ale též s pohledem na jednoho dodýchavajícího...Po zvyklé snídani nalehko, již i s uzdravujícím se druhem trocha zpět a cca 800m převýšení. Objevuje se skutečně úchvatná náhorní či podhorní plošina ve výšce 4 tis, klid a mír, na skalách kozy, úchvatná nezdolaná JV stěna...a klášteřík Pung Gyen gompa v podobě stařičké chatrče, ve skalách též mnišská doupata,  fotogenická stupa, jezírko s odrazem hor. Místo vskutku magické. Odhodláme se ještě 200m vystoupat, rekvizitu lebky kozy rohaté necháme jen na fotce a pod majestátní horou s tibetskými zvonečky se oddáme kochání pod 4 km stěnou. To již ale přichází hladové reptání druhdy odolných horalů. Dáme pozdní oběd a zalezem do tepla spacáků. Pohledem do itineráře zjišťujeme denní rezervu, resp. plán jakéhosi noname  aklimatizačního výstupu, tak chytnu příležitost za pačesy a podaří se prosadit přeci jen BC! 

A dobře uděláno, byť cesta již frekventnější, připravená japonskými a švýcarskými donory, V 7:15 vyrážíme po schodech a dále serpentinami podél ledovcového splazu na úpatí Kopce. Cestou srandičky s momogirl , blue ships, které nejsou moc blue, jaci a za necelé 4 hodiny vaw, jsme tu. 4800m. Je po sezoně, takže žádné žluté stany dobyvatel hory, jen kamenná vymezující políčka, občas nějaký ten odpadek, ale nic dramatického. Počasí je ideální, výhled naprosto úchvatný, korunována mší bratrů kněží u jedné ze stup. Na hotýlku pak příjemný relax se studiem výstupových tras na goatových nekorektních stránkách, ale též kostky s dalším macháčkem, proběhne tradiční brífing s rozdáním dalších žlutých karet za močení na veřejnosti či předbíhání v karavaně.

 

Dalšího dne, to již snad 11. si natočíme taneční videou s lezcem i majitelem Mingmou a následuje pohodových 8 km do vesnice Samdo. Tam zvláštní kolorit oběda s křesťanskými chválami u místního civilního lamy. Odpoledne si ale každý vezme svůj relaxační prostor, např. s Heryanovic knížkou a výkladem svobody dle Gal 3 a 5...hnědě vypasené louky, spousta yaků, nějaký ten koník...ale též helikoptéra svážející paní postiženou horskou chorobou. Ještě jakýsi pseudoaklimatizační výstup a spíše prolezeme vesnici, další klášter, kde lámové nikde...odjeli do Káthmandu...zbyl jen kostelník, který se je snaží nám nahradit. Pan lama majitel pak večer reaguje na naše mírné zklamání z absence duchovních přednáškou o těch pravých hodnotách a cílech. Pak se raději oddáme kartám, kdy se náš guide Mirek Dušín proměňuje v rozverného rošťáka solícího Milarepy- pikového krále.

Ráno poklepeme kosu, hecujeme se příběhy Manaslu dobývači, s hláškou jakéhosi songu musíš bejt na sebe tvrdej , a Kazaši byli 3 dny bez vody a jídla... tradičně se zahřejeme ranní masalou a kolem odbočky do Tibetu pokračujeme pod sedlo. Zastavujeme u polního minibazaru s cetkami, ale též milou domorodkyní, upustíme nějakou tu rupií, padre déle váhá nad jačím zvoncem pro svolávání farníků, ale jaksi nakonec usoudí, že batožina nepobere. Pokračujeme podel výškových ukazatelů a následuje úchvatná scenérie dalšího Manaslu výhledu s perleťovým putujícím, ale zároveň stojícím mrakem,  též další kontakt s netečnou momo, již víme, že je Portuguese a docházíme do Dharmasaly - což již žádná vesnice, ale Larky pass BC s řadami ubikací. Není zrovna teplo, též pohledy pro otrlé na chcíplé koně v rokli. Podniknem další aklimatizační výběh. Někteří volí travnaté slunění, vyběhnu či dofuním si travnatým hřebínkem ještě nad úroveň Blancu, 4950m, další metu raději nezkouším z obavy o další žlutou kartu.  Na tajňačku proběhne ochutnávka jačího masa, s hypotézou, že zřejmě z onoho chcíplého a dále dalbatové hody v dlouhé jídelní nudli. Zde již bez elektřiny, ale soláry nabíjejí i přehrávací přístroje k bujarému skotačení staffu. 

Budíček 3:15, poryč a 4:15 do pořádné kosy -12 st. Stoupáme relativně mírně, sníh vyšlapaný, či stezka kameny, takže bez nesmeků. Ohřejeme se za počínajícího svítání u kamenného bufétku ranními tanečky a v 7:45 euforicky mrznem u vrcholného cíle LARKE PASS, 5106 m, někdo s téměř náběhem na omrzliny. Po pokochání, pofocení již pohodový sestup s výhledy na hřeben Annapuren aj, cocacolový lunch a ve 13 hodin vesnice Bimtang s jakýmisi barevnými šmoulími domky. Proběhne oslavné pivo u pece, dále výběh na kopeček s dalšími velkolepými vyhlídkami, krom Manaslu též jezero a dále jačí rodeo. Ledová koupel, mše vděčnosti a opět milarepa karty s rozverným gautamem, večer se rozdají patáčky a poslední vysokohorská noc. 

Ráno na "pokoji" 1. st C. Posilníme se tibetským chlebem a sestupujeme hraniční areou s Annapurnou za hledání ztracených mul, též ještě velkolepými výhledy, krásnými podzimními barvami, rododendronovým lesem, jakpak též vypadá na jaře? Zameditujeme na mystickém místě u Milarepa cave,kde dotyčný básník měl trávit několik let meditováním a pojídáním kopřiv, též poslední výhledy na 8tisícovku, následují žluté rakytníkové háje, při vitamínovém občerstvení se ztrácejí a následně se štěstím nalézají brýle, nemálovydatný obídek na zahrádce dalšího bufetku...a opět hot momo...Konečně se objeví i nějaká místní divá fauna- himalajští languři. Pokračujeme sesutými cestami, ze kterých spláchneme prach v ledové říčce a docházíme do Tilche, ubytujeme se v malebném hotýlku a pozorujeme místní turisty nerušený život, žnoucí ženy, skotačící dítka, potulující se chovnou zvěř. Jsme ve 2,2 km a již též banánovníky a opět hindu atributy. Na večeři si dáme pálivé momo a snujeme plány návratu. 

Dne 15. přijíždí džíp a následuje strastiplná šílená 13 hod cesta necesta. Aspoň malebný vodopádek, pak již kodrcání. V Dharapani přestupujeme na minibus, chvíli naděje na asfaltovou cestu, ale po pár km uvedeni do reality, kterou aspoň chvilkově zpříjemní babky s banány, mandarinkami apod. Krajina rýžových polí, též pohřební průvod.  S blížícím se hlavním městem provoz houstne, pravidla žádná, směr, protisměr, troubím, čili jedu. Za tmy Káthmandu. Gautam se vrhá do provozu stylem a za mnou, zmateně pobíháme mezi nekonečnými proudy vozidel až s úlevou dokráčíme na původní hotel.

Máme před sebou dva městské dny. Rozhlédneme se shopovací uličkou, všude posvátní holubi, asijské bizáry, hindu kapličky, zvláštní mísení budhismu a hinduismu, šiva lingy, elektrikářská veledíla, ale též úchvatná náměstí, ujme se nás jakýsi samozvaný průvodce, vychrlí spoustu mouder aby nakonec zavedl do mandalového krámku se zklamáním, že jejich umění neoceníme. Posháním mísy, učíme se kouzlu smlouvání, shlédneme bizarní představení bohyně Kumari, která je uctívána od 3 do menstruačního roku, velká očekávání, velký humbuk, načež s 20 min zpožděním vykoukne na pavlači zmalovaná otrávená pubertální dívka a představení končí...Po levném obídku se přesunem na horu Opičího chrámu. Dílem roztomilých, dílem otravných makaků skutečně plno. Ale z chrámové hory je spíše ráj překupníků. Ale pořídím originální obrázek, v kavárně zasedneme k šizenému moku a místní opilec nás navede v našem pátrání po himalájských lamech. Sestoupíme z hory a ...jsou tu - stovky, tisíce! Opravdu jakýsi slet. Zrovna nekonečná mantra. Snažíme se jaksi uchopit učení Dharmy Sangye Nyenpa Rinpoche, pak různě pobloudíme, ještě, že jsou ty mapy a relaxujeme na střeše hotýlku. Též ale s odletovou nervozitou nedaříc se zacheckovat. 

Další den se necháme dovézt do Patanu, sídla vládců, krásné cihlové muzeum, s ukázkami renovace po opakovaných zemětřeseních, kdy chrámy zcela lehnou a zase povstávají. Popendlujeme okolím, Ašok stupa aj.a chytáme taxíka...menší autíčko, do kterého usměvavý řidič se snaží vměstnat 5 nemalých chlapíků...nepochopitelně se povedlo a bláznivým provozem za Evropanovi nejasných dopravních pravidel putujeme k největší Baudha mega stupě. Obejdeme, poohlédneme po cetkách, ale též turistickém vybavení, setkáme se s krajany a následuje 6 km peší adventura poznávajíc neturistická zákoutí asijského velkoměsta. Krátce porelaxujeme na terase a vyrazíme na závěrečné šopování, dílem to dobrodružství, dílem stres, vyznat se v jejich velikostech, usmlouvat adekvátní cenu, rozdíly někdy závratné. Utrácíme zbylé rupie, bundy, kalhoty, košile, směs místních originálů s padělky velkých značek. Večer zvážíme bagáž...a zase přes...21 kg. Tak přebalování a předodletové stresování. Stále se nedaří check-in. Spojení vázne. 

    Ráno ještě bez potíží odlétáme z Káthmandu, vyhozeni a ztraceni ve smogovém Dillí, narážíme na hlavu XXII, dovnitř nás nepustí neb nejsme zacheckovaní a checkuje se uvnitř...Zběsilé lítání, ještě, že rezerva na další let, ukecáme chlapíka na hotspot a nějak se podaří přes net získat přístup. Dále pak nesmyslné vyplňování lejster, což už dávno uděláno s vízy...blázinec, ale mizíme...uff, pryč...Daughá...a procitnutí v jiném světě. Už to luxusní letiště, živé zelené zákoutí aj... Máme do rána čas, tak vyrážíme metrem do nočního města. Mrakodrapy, mramor, čisto, poklidná doprava...Jen trochu zklamání, že se nekoná koupel v Perském zálivu, v noci zákaz a u vchodů strážci. Dáme občerstvení u rohatého monstra a pak relax a skorospánek i se sprchou v letištním salónku. Ve Vídni rozprk, až zapomenu na přebalené rekvizity...      

 

                                          

                 

Adventní Jeseníky

 

Xtý, již nepočitatelný ročník, padl tentokrát  půlku prosince a 3. adventní víkend. A po roce opět modifikace 10 malých černoušků: Je nás hodně, v listopadu nahlášeno cca 11 hlav, to se do dříve zamýšlené chatky někdy u Červené hory nevměstnáme, tak loňská jistota s tím, že část bude ve stanu. Komplikace stran klíčů, předávání jak štafetový kolík přes různé kurýry, hasiče. 

Na nádraží je nás 6, jedna dříve nadšenkyně již odpadla pro kašlík, mrznoucí déšť zastaví vlak někdy u Rudy, kde přistoupí dvojak, to jsme v 8mi,  přes hodinu ztráty, odtah zpět do Bohdíkova, v Branné čeká kamarád z opačných končin, který si mezitím málem způsobí na ledovici úraz, který naštěstí jen přenese na zlomenou hůlku a (ne)konečný počet 9. Záhy nazouváme sněžnice, zatím nepříliš příznivo, zvykle cestou necestou, Alojzov, Josefová, vyšplháme na další tisícovku - Polom, s následným krkolomným sestupem, proč by to mělo jít pohodově hřebínkem, když se dá zeslízt na cestu přímo srázem přes asi 10 m skalní stěnku...Odpojuje se kolega, bylo s vámi fajn, ale stačilo, dojdu si do Kout...Zůstává 8. Vozka Keprník již konvenční trasa leč se též stmívá a někomu docházejí síly. Pod Vozkou se již tradičně odpojuje páreček - my raději bez noclehu. Je nás 6.   Držíme se však plánu, byť chatka je pod Keprníkem, to je přeci ze Šeráku kousek, tak pivo na Šeráku a pak jen seskočíme. Beseda s občerstvením i půvabnou samoběžkyní, načež se ozve další: bylo s vámi fajn, ale dál již to nedám, ubytovávám se zde, když mají místo. Jsme na 5tce   Další pár svírají pochybnosti, neb v neděli ráno nějak spěchají, sejít tam, či onam, nakonec ještě ukecáme...Nacházíme odbočku, dle loňského výkonu pana Lišáka to je jen kousek po vrstevnici. Chvíli normální cesta, neodradí omezující štěrková halda varující návštěvníky, tudy ne...po 200m však končí, na mapě sic jakési čárky, které ale realitě vzdálené.  Pionýrsky si klestíme cestu přes padlé stromy, větve, potoční kaňonek, sněžnice trpí, až leckdy vypoví službu. Hodinku zápasíme, zjišťujíc, že máme za sebou sotva 500m, před námi hůře proniknutelné smrkoví, načež úderník zavelí ke zvratu...To je malér neb alternativní trasa  znamená přes 4 km okliku nudnou cestou, po celodenním pochodu.  Tak tomu se říká nadoraz. Plán, jak budem ve 20 hodin si užívat romantiky lesní chaloupky tímto vezme za své. V 10 hodin se doplahočíme do vymrzlé boudy, v kachlových kamnech sice zatopíme, leč rozehřátí velmi pozvolné, tak se zahříváme dalšími vrstvami, někdo hned ve spacáku a vnitřně.                                                                                                                 Brzy ráno se odpojí další páreček a zůstává skalní 3ka. To již bez větších akcí a dobrodružství sestoupíme do Bělé předat klíče do hájenky a budem předpolední návrat.  

  

   

Sešlý Králičák X/24

 

Již tradiční říjnový přechod Sešlé grupy, milion chat obsazeno, proto padají Beskydy a touha dokončit pohraničí, tak návrat do Jeseníků a nocleh na polské straně hor. 

Složitá domluva se svérázným chatařem, otazníky dopravy bo pes, bo 3 týdny po dalších brutálních povodních. Nakonec OK , jen počasí příliš nevychází 

Sychravo, ale bez většího lijáku, loudání, rozhledna na Štvanici se samočepem, naopak zklamání na vrcholu Snežníku - rozhlednou větrnou a vlhkou, podvečer chata a 20ti místný bejvák jen pro nás...škarohlídi stejně remcají. Ještě  večerní výběh na tisícový Średniak a zajímavá 5sekundovka - vědomostní hra, s překladem.

Sice soukromí, ale ti vlastní chrápáči!... Před snídaní s milou ještě rychloprocházka na další 1000kopec- Zmijowiec, pak hezká leč bezvýhledová hřebenovka, další rozhledna-Klepáč, resp. Trójmorski wierch a  na sestupu nepřeberná úroda bedel! 

Cíl  v Prostřední Lipce a Leo

Rumunsko 24

 

17.-26.8

 Tak letos pro změnu zase na jih resp. JV a trochu jiný Balkán. Sice se modifikují cíle zase přidat 3 topy, holt vrcholky Moldavska-Rumunska-Srbska, potažmo Bulharska jsou dosti  vzdálené. 

Sestava 3.rokem jen mírně modifikovaná, tentokrát již 2x4. Na poslední poradě trochu rozpaky; nepojedem raději někam na sever, když je takové vedro? Ale rozpuštěny, do map vloženy body zájmu a v so ráno na JV.Tomu se říká rychlopříprava. Cestou občas fest zabouří, na jedné zastávce málem úraz od slunečníku, po kufrování Budapeští se vede tradiční spor mapy.cz vs google, ve prospěch toho druhého. Takže definitivně: mapy jsou sice přehlednější, ale méně zohledňují, resp. v zahraničí prakticky vůbec, dopravní situaci. Shodnem se na zastávce v Debrecíně, kde však žádná šunka ani klobásky, zato se ocitáme v protestantské katedrále na svatbě, ve městě výzdoba makrokvětin a hmyzu, zmrzka, taky po stopách F.Liszta a pak úprk než přijde další liják. Podvečer dosahujeme Ferrata and rafting kempu ve Vadu Crisului, což má být startovacím a poradním bodem pro další plány. Trochu obavy ze zaplněnosti se ukáží jako liché, naopak nás vřele vítá majitel a nabízí velmi příznivou cenu (5E/os). Ujíždíme bouřce, ale zdá se nás každou chvíli dostihnout, tak rychlostanování, ale nakonec po suchu. Využijeme bohatou kuchyňku i možnost posezení s potupnou prohrou v ne tak dávno objevené vědomostní hře 10-tka, která nás pak nestereotypně provází večery. 

Naše část grupy je odhodlána pro zdejší blízké feráty, další váhá, ale nechá se zlákat, meteoradar však skýtá nepříliš příznivý pohled, tak se pomalu a nejistě vypravujeme, padá pár kapek, ale nakonec nic.  Pro jistotu začneme raději na B-ku, přesto část  vystresovanější, trasu zdolá, ale na další rezignuje. Nahoře se potkáme se zbylým členem a pokračujeme vrchem připomínajícím NP Podyjí. Další vyhlídka a sestup k již nefunkční trati, rekognoskace tunelu a za přítomností a nakonec i jedním inzultem dotěrných vos dáme zavděk občerstvení v bývalé drážní budově. Pokračujeme k jeskyni, kde  se srocují nějací návštěvníci, na vstup rezignujeme a pokračujeme k půvabnému vodopádku s ledovou tůňkou. S hochem neodoláme příjemnému osvěženi, ten i se skokem a podplavbou, pokračujeme podél říčky, na které se občas někdo snaží poměrně marně vytěžit nějaký vodácký zážitek. Část pokračujeme na slušnou C-kovou ferátu, kde však již začíná poměrně žhnout a lano pálit. Završeno atraktivním mostkem. V kempu při jídle porada, zda zůstat, nezůstat, nakonec balíme a pokračujeme směrem Hunedoara, dle času modifikujíc plány bližšího kempu.

 Zprvu se trochu nekonečně motáme skrz obce, po chvíli dálničního poklidu se rozsvítí kontrolka pneumatiky. Zprvu neznepokojuje, dofoukáme a pojedem dále, to již známe, že je občas pokles. Když však za chvíli svítí znova, tak znepokojí více, zvláště, když je slyšet zlověstné syčení. Dofoukávajíce, do cíle 20-30 km nějak dáme, vyšplháme do podhradního rockového kempu v Devě , kde přívětivý majitel pomůže s výměnou kola, na které je po sundání děsivý pohled- asi 10 cm rýha na vnitřním plášti. Ještě, že zcela nebouchla. Tak na ráno program daný. Grupa se vydá na blízký hrad  a s milou hledáme pneuservis. Průběh pánsestará- tyto pneu nemáme...ale zrovna chlapík přezouvá, tak své staré na dojetí poskytne, tak se domluvte... Usmlouváme nějakou spíše pro chlapíka výhodnou cenu, vyměníme přední dvě a ještě jednu vezmeme rezervně. Zbytek si mezitím prošel udržovanou a opuštěnou zříceninu, můžeme zabalit a posunout dál, na Korvinův hrad v Hunedoaře, nesprávně též spojován s Dráculou, údajně jeden z největších v Evropě. Počasí notně žhnoucí, prolezeme bezpočet věží, neuspokojíme se suvenýry a uvízneme v lepší občerstvovně s nestíhajícím personálem, pletoucí se  chicken a bůček. Při odchodu pak přichází panika kvůli objevu v.s. boreliového erythema migrans. Máme vytyčený cíl, tentokrát penzionu, cestou však každá posádka najde jiný market, dojíždíme s předstihem s legračním úvodem, když gps a mapy zavedou k nějaké ruině. Načež hoch hlásí vítězoslavně 2:0 pro google. 

V opuštěné vesnici luxusní podmínky, sál s kulečníkem, venkovním bazénkem apod. V tu chvíli však zažíváme zcela opačné pocity, zatímco naše posádka si užívá relaxu, tak přichází znepokojivá zpráva od druhé : my se zdržíme...tušíme podlehnutí boreliové panice, což bohužel nemá býti koncem zkušenosti s rumunským zdravotnictvím. Po čase přijíždí jen část posádky, žena ponechána v nemocnici, čekající na kýžená antibiotika, navíc dcérka jeví známky břišního dyskomfortu, který zprvu , bohužel chybně, přičítáme serpentinám. Ale částečné herní veselí, ještě i kulečníková partie...Ráno však marně čekáme na druhy u snídaně. Další znepokojivá zpráva: Noční zásah ZZS, dcera na kapačkách, zbytek dospává a dalším též není moc dobře. To není dobré pro další vývoj. Rychloporada, navíc faktor horší předpovědi v horách dále modifikuje plány. Rezignujeme tímto na zde plánované ponory, pobereme hocha z druhé posádky, vyhlížejícího zdravě a zamíříme na Transfagaraš v 5ti. Cesta zpěvná,  rozverná, s ne vždy plánovanými zastávkami, tu doplnění zásob, tu toaleta...a vjíždíme do serpentin...V jedné podivná skrumáž...a ejhle krásná medvědí rodinka! Gps hlásí najednou prodloužený dojezd. Na sedle se to štosuje. Dojíždíme do zácpy, vyhodnotíme než zde 1/2 hodiny popojíždění s nejistým parkováním, tak bereme zavděk místu u krajnice a ten 1km dojdeme. Nejprve první patálie, zalomí se klíček v rakvi! nemůžeme vyrazit bez spacáků. Naštěstí zoufalé cloumání nakonec víko otevře, což v této perspektivě záchrana, dále pak odkázání na popruhy. Během přebalování přichází liják, za chvíli znova, ztrácíme hodinu, jdeme se ukrýt k jezeru do restaurace,  posuneme auto...déšť se umoudřuje tak je čas vyrazit...17:15...Dyť to je jen 8 km, tam jsme do 20. Cedule, do... Podragu 6 hodin.! Zadělává se na nemalý malér. Když to dobře půjde s děvčaty, tak jsme tam v 11. Zabalit, stavět zde stan? Někdo zahlásí, že jsou pod trasou bivaky, tak záloha...děj se vůle a jdem...První strmý výstup, krásné jezero Capra, traverz, nahoru, dolů, po necelých 2 hodinách ukazatel 4...co znamená že jdeme podle jejich času, jen mírně rychleji. To není dobré. Horem dolem unavuje, pěkné skalní okno a zase dolů a na protější kopec raději nehledět. To není šance rozumně stihnout, tak vysíláme chlapecký předvoj. Děvčata již začínají pomalu stávkovat, začíná se šeřit, na posledním sedle již vytahujeme čelovky, ale taky pohled na hodiny a chaty pod námi naplňuje jistou úlevou. Je 21 hod, kde vznikla ta časová trhlina?  Optimismus trochu schladí naproti běžící hoch připravující nás na řádně nevrlou babu chatařku. A skutečně. Bachařka se nás ujme jak v lágru, je skoro půl 10, tady se již spí, zde máte postele a rychle na kutě...My ale taky chceme jíst. Ach jo, tak si sundejte židle u jednoho stolu. Dojídáme vlastní klobásy. Mezitím se však ozřejmuje jistá nevolnost kooptovaného hocha. Snad jen únava při přepáleném tempu...

Ale noc na toaletě, obtížné usínání s chrápači, sice slunné ráno, ale výraz chlapce nevěstí nic dobrého. Zjevně viróza zasáhla celou rodinku. Časové zhodnocení, pohled na kilometráž a rychlé rozhodnutí: vyjdeme na sedlo a pak se rozdělíme, děvčata vzdávají i tak pro ně náročný vrcholový útok a pokusí se o doprovod do základního tábora. Tatík se synkem vyrážejí vstříc nejvyššímu kopci a pokusí se skupinku dohánět.  Pelaší svižně po hřebeni na východ. Po dalších traverzech pohled na masív Moldoveanu trochu děsí, ale nakonec se zvládne i závěrečný výšvih, mezitím s družbou s rodáky dokonce stejného města, tak chvíli spolu pobudem na dvojčeti Vistea Mare, hoši pokračují v hřebenovce, s chlapcem pak ve 12 hod opojné chvíle na hlavním vrcholu (2544 m), uděláme radost českým pivem a pádíme zpět, přes další nekonečné hory, doly. Je jasné, že svůj předvoj nedoženeme. Navíc se začíná zlověstně zatahovat, přidává se hromské burácení. Schovat se není kam. Pádíme, co se dá, rychle vrchol Mircii (2470m) odkud první skupinka posílá kochací fotky, další hřeben a již to přichází. Zrovna cesta sestupuje z hřebene, tak aspoň blesky nepřitahujeme na vršku, choulíme se v pláštěnkách i s další dvojičkou v jakémsi údolíčku, bouchají do nás kroupy, po asi 10 min usoudíme, že takto přečkávat nemá cenu a pokračujeme. Naštěstí bouře po dalších 15 min. ustává a na dalším hřebínku již slunečno. Přejdeme řetězová pole, s různými strašicími názvy, ale nic na nich dramatického, to již jsme na včerejší odbočce, dále to již známe.  Vlevo se vinou serpentiny Transfagaraše, pokušení sestoupit, ale pokračujeme hřebenem, již je toho tedy dost, chvíli relax u Capry,  kde pár stanů a božský klid. Milá běží v ústrety, je již po 16 hod, skupinka relativně fit v restauraci, kde jak u snědeného krámu, zbylá místní specialita jakési smetanové dršťkovky příliš nadšení nepřinese. Přebalíme přičinlivě přemístěný vůz a probijeme se mumrajem na hlavní transtah, serpentíme s občasnou kochačkou, s mírným zklamáním, že kolem žádná zvířena. Tu vjíždíme do pásma lesa a ...začíná neskutečné safari, tu rodinka, nezbedné mládě zápolící s patníkem, panáčkující matka, již padá tma,  svítící oči kolem cesty! Trochu nekonečné objíždění přehrady Vidraru, souputníci mezitím posílají relax apartmánová fota a již vyjadřují starost. Nacházíme je v luxusním domečku se sportovním zázemím ve vesnici Bucsenesti. Někteří zotavení částečně, někteří méně. 

Ráno krásně, trocha stolního tenisu, doznívající viróza na jednu stranu modifikují plány, na straně druhé naše medvědí story vyláká indisponovanou část ke zpětné jízdě. Naše posádka vymyslí alternativu, mírně zpět, shlédnuti pravého Vladova hradu, který však zavřen, tak jen zdola a pak procházka parádní soutěskou Valea lui Stan, s patřičným varováním před brtníky a též vybaveni storkami o obtížné prostupnosti, ale v jiné ročním období. Připomíná Slovenský Ráj, lávky, žebříky, kaskádky, vodopádky. Pěkné. A pak sestup lesem k přehradě. Docházíme k lesní cestě, kde nás posádka rodinného vozu varuje před méďou kousek před námi. Jéje, to již není safari z bezpečí auta a únikových cest málo, sráz nad námi i pod námi.  Píšťalky, trocha povyku, asi zvíře odradilo. Jsme v bezpečí u velkolepé hráze, kde se občerstvíme místními preclíky. Chvíli cestou k autu, s oddychem, že nás bezbranné zvířata minula - a co je to za hemžení u auta? Mátinka s přerostlým dítkem očuchuje kufr! To je mazec. Naštěstí klaksony kolemjedoucích odeženou 100m dále, takže pak můžeme opět sledovat rozmlsané šelmy s krajíci chleba. Druhá posádka ze severu, my objedem Fagaraš z jihu a sraz v Brašově. Cestou sice četné opravy, serpentiny únavné, ale též krajinná kochačka, z jedné strany Piatra Craiului, z druhé skalnatý masiv Bucegi. Též něco z toho v tajných plánech, ale ne na vše časoprostor. Druzi mezitím bookují Brašov, složitá navigace i krkolomné parkování, přivodí trocha napětí v týmu, kterak se řidič nemůže spolehnout na navigátora. 

S hochy si dáme ranní jogging k Hollywoodu, resp. písmenkám města na kopci Tampa,s patřičným varováním matky, že u Brašova měla být nedávno  šelmou roztrhána nebohá dívka. Šelmy nepotkáváme, zato úchvatný výhled a ranní klid. K tomu vyzvednem stromovou kešku a spádíme zpět ke snídaňovému týmu, který ještě mírně indisponován, ale podezření u naší části se naštěstí nepotvrzují. Pochodíme sympatický Brašov, katedrálu místního reformátora Hontera, Černá, Bílá věž a scházíme se v hranolkárně. Další zastávka je ve vesničce Vicri, což se ukáží jako takové méně uhlazené jihočeské Hodslavice, s cílem jednoho z fortifikovaných německých kostelů. Místečko půvabné, klid, pár švestek, farmáři, tvrz s místy před zhroucením, u nás by jistě dávno zavřeno pro životanebezpečí, ale taky spousta informací o rumunských Sasech, kterak byli přizváni chránit místní kraj, výrobě kachlí apod. Večer zakotvíme v Sighisoaře, malebné středověké transylvánské perle, Vladově rodišti. Historické městečko milé, komorní,  scházíme se na zahradě hotýlku k občerstvení. Poté, co jsme využili vlastních zásob, to chce něco malého. Zrak padne na lákavý název mixlepixle, to bude nějaký zdravý fermentovaný zeleninový pokrm, domnívám se. Místo toho pár značně kyselých paprik a okurek. No trapné poučení. 

Společnou kuchyňku okupují a omezují neustále volající Indky, ale na pokoji pro změnu luxusní koupelna. Bohužel zotavování nemocné části nepostupuje příliš zdárně a nepohoda se různě přelévá. Tak se po snídani dělíme, projdeme tajuplným neudržovaným hřbitovem, sejdeme po schodech, u suvenýrování se potkáme s druhy, Dracula sem i tam, nakonec hoch zláká do jakéhosi interaktivního muzea, část o místních legendách a významných persónach, německém astrofyzikovi H. Oberthovi, no a pak hlavně Vladovi Tepešim-  Draculovi...a vše v angličtině.  Dítka čerpají, tatík na tureckém kázání, které mělo přispět k posouzení, zda byl padouch či hrdina. Asi jinak vnímá současný našinec - i skrze odporné napichovací praktiky nejen nepřátelských Turků, jinak patriotický místňák.  Přichází chvíle rozuzlení dalšího směřování výpravy. Pro trvající zažívací nepohodu se spřátelená osádka rozhoduje pro návrat, cestou nějakých tvrzí. My modifikujeme seznam zájmových bodů. Objevujeme ne tak vzdálený bombastický solný důl Salina Turda. Tak po Halstadtu a Wieliczce do sbírky. Ten pro změnu neuzpůsoben ani umělecky(W) ani tolik naučně (H), ale vyloženě zábavně. Tak v obrovské díře se nachází jezírko s lodičkami, ruské kolo, herna stolního tenisu a dalších menších sportů. Podléháme atrakcím, dcerka se učí pádlovat na lodičce, časoměřič na nás zapomíná u kulečníku. Samozřejmě masovka, ale přijatelná. výtahové frontě unikáme schody, projdeme dlouhatánský tunel, abychom zjistili, že východ ústí na zcela jiném konci vesnice, tak občerstvení a zpět, což jistě prospěje dýchacím cestám. Nahoře ještě solanková jezírka, kde však smočíme jen nožky a googlime nějaký ten campground cestou na sever - chtějíc aspoň trocha ochutnat Maramureš. Zklame jeden, zavřený, další, již neprovozován, napotřetí to vyšlo - u milých postarších farmářů na zahradě ve vesničce Nires u Dej (Zwaluwnest). Chybí jen zázemí kuchyňky. 

Večerní pohrání a ranní družba s koštem domácího nápoje, pozoruhodnými historkami o pana domácího o založení kempu, záchraně bohatého Němce, který se patřičně odvděčil,  tentokrát v němčině, tak výjimečně lepší porozumění než dítka. Dále pak na sever, Navštívíme úchvatný novodobý klášterní komplex Borsana, dále ve vesnici opodál starobylý dřevěný kostel s hustými biblickými malůvkami místo kázání, prostě neděle, jak má být. V touze po autentické vesnici se poněkud zaklikatíme do vesnice Breb, kde ale též již proniká turistická komerce. Tož si dáme na závěr v pravém hostinci něco pravého typical zdejšího. Ale kolem pěkné dřevené chaloupky s vyřezávanými bránami, kostel, všude též krojované panenky. Cesta občas štěrková, ale též EU cedule o dotačních renovacích. Se zpožděním dojedeme do Sighetu  v touze navštívit muzeum komunismu  v dřívější vesnici. Máme asi tak 3/4 hodiny, ukecáme přes nerudnou recepční vstup  a pak jen s hochem letem světem přes cely s expozicemi včetně našeho Havla či Palacha. Děvčata mezitím si projdou nějakým fesťákem žijící městečko, též pak chvíli poslechnem jakousi místí Evu Farnou ( Adda) a na závěr dne ještě místní raritka-. Veselý hřbitov v Sapantě.  Jakýsi lidový umělec se rozhodl ztvárnit to dobré, ale i ze života nebožtíků v art brutových malůvkách i s veršovankami na křížích. Malebné, ale překládač vázne, tak dojem jen částečný. Nacházíme levný kempík s poměrně čistým  až luxusním toaletním zázemím, kde v noci ještě dorazí bohémská česká partička  jakéhosi sranda závodu (Gumbalkán) v autech do 20 tis.  

Pak již skoroukrajinským pohraničím vstříc opět hranice nepochopitelně obstruujícím Maďarům s frustračními nekorektními úvahami, zda tento národ má patřit do Evropy...  

FOTO         

  

               

Nízké Tatry III/24

 

Další z tradic, byť kostrbatě, tak pokračuje. Z druhdy velmi početné databáze se leckdo odhojuje, jiní mají rodinné povinnosti, u mě též pochybnosti, zda by neměly mít přednost budovatelské činnosti. Nakonec se ale dá dohromady čtverka, do posledka s nejasným cílem, chtíc již více šetřit opotřebovávající se tělesné schránky. Požadavek je jasný - tentokrát 25kg na zádech a stanování někde na hřebeni již opravdu ne... Malá Fatra? Choč? Nakonec spásná myšlenka otce zakladatele- východ Nízkých Tater. Různými šumy však nabouráme tradici postvíkendu, tak si párkrát vyslechneme brblání, že o víkendu se na hory na chaty nejezdí. Jeho oblíbená ubytovna ve Štrbě hlásí plno, mapy, booking a jedeme v pátek po práci  přímo do Telgártu. Objednávka též ubytovny, před dojezdem však přichází smska- choďtě na inú chatu, tam to budete mít lepšie... Apartmánově zařízena chalupa, stejná cena. K tomu bonus  zaparkovaného auta do neděle. 1. vaw. Nadšený večírek, pokoštování, utopence od Davídka, divná to jeho žena se v noci bůhvíproč stěhuje. 

Ráno vyrážíme do medvědího teritoria. Klasika v tomto období. Dole šafrány, stoupáním jarní sníh, ale sněžnic netřeba. Pikantní pracovní historky, jak to, že se někomu ve stejné profesi takto svěřují a jinému ne?  Jakási elektráreň, pod Prameňom Zubrovice poslední voda, věž Kraľovej hoľe na dohled...který se však horizontálně stále nepřibližuje. Každý si šlape vrcholové stoupání po svém, přeci jen 1 km převýšení je znát. Pod vrchem mlha a hlavně fičák. Nikterak studený, ale úporný. Mohutná budova neskýtá žádné zázemí, vše zamčeno, tak dáme zavděk aspoň závětří poněkud chátrající stavby. Objeví se osamělý skialpinista, který někomu dá brouká do hlavy- pred vámi na Andejcovu míří 15 Čechov. Tak tam já nespím! Občas se i Tatry vysoké vynoří, další hřeben fučí stále řádně. Naštěstí spíše z boku, neprší, nesněží a teplota přijatelná, tak pokračujeme bez větší újmy: Stredná hoľa jen s opravdu vyčnívajícím ukazatelem, Orlová, Bártková. Vítr se trochu tiší, občas i pokochání,  oblé vrcholky hřebene s občasnými skalkami, křížem u Orlové, bílá horní partie vysokých sourozenců...Scházíme do zátiší jakéhosi sedýlka (Ždiarské) v domnění, že jsme opustili sněžnou krajinu, přebalení, nač špinit návleky, chyba lávky, po mírném nastoupání následuje sice téměř rovina, ale nekonečných asi 2km brodivým sněhem. Kdopak to zavelel se odzbrojit? Taky pohled na protilehlou Vápenici hlodá pochybnosti stran zítřejšího vrcholu.  Dorazíme na zdánlivě útulnou útulňu Andrejcovu, kde se varování potvrzuje, sice nikoliv 15 leč 12 chlapíkov okupuje celý spodek. Našemu hochovi nepomůže ujištění, že sa dobrých ludí vmestí a nahoře je místa dost. Nejezdím na vandry, aby se někde mačkal jak sardinka. Nabízí se alternativa nejisté útulně Budnárka. Hodinové venkovní rokování, děvčata znavená, děsí je představa dalšího byť sestupu a zítra znovu stoupání. Nakonec umanutí se prosazuje, ještě batohy na záda a podle gps map cestou necestou, trocha kaňoningu a pak trocha krátkého krpálku a vítá nás se západem slunce ... pohádková chaloupka, prý Búda nárekov. 2. vaw! Děvčátka se omlouvají za své pochybnosti, hoch se čepýří, že měl zase pravdu...Palandy, kamínky záhy roztápíme ze 4 na 28 st., klobásky, rajčátka, až dodatečně nacházíme ve vybavení i...hořčici...No pozdě bycha. A ještě hromadný žurek- to abyste věděli, co si příště nosit, dopity zásoby za venkovního burácení, zimní bouřky. Uléháme, teplota postupně padá a ráno- pohádková krajina: 

Další vaw. Místo sestupu nacházíme elegantnejší řešení výstupu na vedlejší hřeben, panenským novým 10-15 cm sněhem, po pár propadech přijdou ke slovu i sněžnice. Zimní krása, sluníčko, tentokrát bezvětří...K nelibosti dam znovu dodá odvahy i odhodlání přeci jen se pokochat i vrcholem Velké Vápenice. V sedle Priehyba trochu brblání, holky, dyť je to jen necelá půlhoďka, ne, zůstaneme dole...ne, tak si běžte a my svým tempem...No krpálek to byl, ale chvilka a na vrcholu všichni. Moc velká paráda. Pohled na západ, sever a pak již dolů po modré. Ozývá se koleno, záda. Rovněž úmorné omílání, jak s kýmsi být či nebýt a ano, ale...Horkotěžko odkláníme téma.V dosavadním bezstarostném bezčasí již i racionální časové a logistické uvažování, zdalipak nám výstup stál či nestál za možná ujetý bus. Někdo se chce a někdo nechce honit a spíše kochat, vzpomínky na jesenický úprk...Nakonec i s kocháním bychom i stihli, kdyby...domnělý bus jel slíbených 11:50. (Dodatečně - jak je lepší pečlivější příprava- on to měl být vlak). No ale Pánsestará! Druhé mávnutí a místní farmář staví- no máte štiastie, moc ludí do Telgárta nechodí, ale já idem...Navíc s chlapíka sálá rozumnost, střízlivé sebekritické hodnocení podivné slovenské politiky, roztrpčení z nepoučitelného podlézání Rusovi. Popereme se se zámkem, autíčko v bezpečí a zpět pro namrzlé druhy. To již nemá cenu se vracet zpět přes Poprad, pokračujeme spodem s chutí na halušky, random zastavíme v údolí Jaraba, s bodrým hostinským bývalým sportovcem, pak vzpomínková jízda přes Čertovicu. Aby výprava byla vytěžená na max, tak ještě někdo přiživí myšlenku termálního jezírka, zbytek neprotestuje -  tak se smočíme v Kalamenoch. No dokonalé...  

          

       

 

Sulden 24

 

Loni Sölden, tak letos Sulden aby se to nepletlo...Trochu narychlo změnou střídavé konstelace se přidáme k jiné grupě, kde shodou okolností "malého města" navazujeme na různé nezávislé vazby. Tím ale vzniknou i svízele s dovolenou, nicméně vybojováno a výsledkem je lyžařská výprava bandy 5 rodin neb se přidají i staří souputníci místo původního matterhornského snu. Proč zrovna tam a ta dálka budí trochu rozpaky, ale přednost má skupinová soudržnost...a nakonec paráda. 

Dítka se vzorně zapojí do příprav a možno v neděli po 5 hodině vyrazit na 9 hodinovou jízdu. S prvním autem se potkáváme u Chiemsee, již tradičně nakrmíme racky i labutě, nějakých 12 st. nenasvědčuje, že bychom se ubírali na lyžařskou dovolenou, odtrpíme 100ky až po Innsbruck a pak malebným jabloňovým údolím a serpentinami jsme dopoledne v cíli. Vítá nás ryzí zimní krajina, na střechách 0,5m čepice apod.  Cesta suchá, volná, ale v ledovici by nebylo o co stát... Každý ubytován jinde, ale městečko malé a zjišťujeme. že shodou náhod bydlíme 3 rodiny v těsném sousedství a další dvě taktéž téměř pospolu. 

Rychlá adaptace a hurá ještě na běžky, perfektně upravený asi 5km klikatící se okruh v údolí. Postupně se sjíždějí další.

Ráno trochu vydrb se skibusem, kterého se na otevíračku dočkáme s velkým zpožděním, tak další dny raději vozem, ale pak již paráda, ještě i potěší italské slevy na děti. Poprvé letos prašan, ideál na freeridění, zejména teenageři se s chutí vrhnou do nových výzev. Nakonec i někteří tatíci neodolají, k tomu výhledy na majestáty Ortleru, Zebru...Holčičky zase vytvoří soudržnou nejprve 4-řici, pak 3-ku. Pojezdíme Kanzel-Pulpito, Madritsch. Další den protilehlý Langenstein s trochu pomalejšími lanovkami, ale krásnými volnými sjezdy i pohledem na odhalený ledovec. Při přesunu pak koňským zápřahem . Na seznamovací" večírek se vydáme pěšo ke vzdálenějším sousedům, byť někteří s VKH ambicemi moc nedají pár sněžných serpentinek, proběhne úspěšný lošovský a rovenský košt, banánovníkové aj. storky, dítka  jsou schopny i neelektronických hrátek a veselo ryzí zimní, téměř vánoční vesničkou dom. 

Uprostřed týdne vychází horší, sněžná předpověď, čímž polovina zvolí běžkařský a muzejní program, skalňáci vyrazí do freeridu. 1/2 m nového sněhu je zprvu legrace, hledá se hůlka a různě se vyhrabává, ale taky nové výzvy. Občas se i nadějně projasní, ale odpoledne je již nahoře zase bílo. Přesouváme se níže, kde sice slušná viditelnost, ale terén náročnější, dcerku tlačí holeň, nepomohou tělocvikářovy knížecí rady, že koho při lyžování netlačí holeň lyžuje pod své možnosti, přijde trocha skřípotu, odpojení, ale zase spojení. Zkrácený lyžařský program si nejodhodlanější ještě dokompenzujeme běžeckým okruhem a navečer se ještě využijeme saunovací pozvání se sněžným vyválením, nočním pohledem do údolí s cinkajícím povozem a den využit, prožit na max.

A 4. den ráj na sněhu. Další menší příděl, někde s ranní manšestrovou úpravou, jinde 10cm prašanu na upraveném podkladě. Kreslíme si své vlnky. Škoda, že v 10 je již po nich. V poledne sraz na Madritschi, obídek, lákavé pisty zvítězí nad terasovým sluněním, navíc je poprvé otevřen sjezd  až do údolí, což zvrchu činí nějakých 8km, takže čas uletí závratně rychle. Uzavíráme se v dolním baru, rozproudí se wiliamsová kolečka za doprovodu tanečních skipopěvků a návrat pak výzvou. Někteří skibusem, někteří si pobruslí samospádem. Závěrečná večírek pak doladíme koštem tentokrát karibským. Mladí hecíři si ještě chtějí dát noční běžkařskou výzvu, ale výsledkem je jen obranný závod s rolbou, takže se vrací ke společenským hrám.   

Jiní se pak vyburcujeme do panenské ranní stopy připravené oním zuřivým rolbařem.  A ranní svit, osamělé kroužení, skřípaní hůlek. Jen proč mě tak zebou kolena v chabých legínkách. Ono je -11. st. Balení, loučení, zklamání že p. Messner otevírá své muzeum až odpoledne, tak smůla a hurá do serpentin, rakouských zpomalovaček. Za Innsbruckem předjedou dva bratrské vozy, rozpačitě zastavíme u nejluxusnějšího rasthausu Landzeit, sotva kávička a pak již o sobě nevěda...Večer jen skupinové zprávy o zdárných dojezdech.