Dokolaudováno jest, tak je prostor se lačníc vrátit k horské tradici babího léta. Raději se nezapojuji do tradičních kohoutských sporů, čí trasou se půjde ( Jak se již stalo zvykem, kdy jeden P.navrhne, tak další den druhý P. přijde s alternativou...a tentokrát nakonec uraženě vycouvá). Nakonec se ustupuje od volby vzít kola a vyřešit zdlouhavý nástup.Takže si pěkně zase odšlapem. Plán Koprovská, nocleh v Kobylí, dále Závory, Hladké, přes Zawrat přejít Šwinicu a dáel hřebenem Červené vrchy, někde nocleh a třetí den dojít přes V. Kamenistou do Podbánského. Toť záměr...
Původně 10, jak to bývá, s blížícím se termínem a odkrýváním možné náročnosti postupné odpadání na č.6. Na poslední chvíli doladění logistiky, jiný kumpán se přidruží ke svým brněnským, ocitáme se bez stanu, tak nezbývá než oprášit svého steřelého jurka. Léto tropické a září též běžné...přesto v polovině týdne zprávy hlásí, že v Tatrách již nasněžilo, poprašek 10-15 cm. Takže nesmeky, nakonec raději mačky...a ještěže tak...Ale víkend hlášen krásný a jistě to hned roztaje. Ve F-M přesedáme do mercedesa a ve 4 celkem pohodově pádíme na Podbánské, kde sraz 12:30. Seznamovačka s brněnským párem, mystifikace jmen a můžem vyrazit nekonečno Koprovskou dolinou. Ostatní ještě více vyzbrojeni i v cepíny. Žádné chvátání, pauzičky, cestou dost cyklistů, ale též na plánované vergle slušné stoupání. Kmeťov vodopád úplně jiný než před lety, jedno rozcestí, další, vzpomínky, kde kdo tady spal s Lišákem a nad lesem se tao začíná bělat...No poprašek...za chvíli min 20cm a souvislá pokrývka...Za necelých 5 hodin jsme u Kobylího jezírka ve stejné dolině...a nečekaně tu je první zimní stanování. Místo krásné, P. se nostalgicky rozplývá, okupujeme plochý balvan skýtající dokonalé místo k pikniku i další přípravě...a dále vyhlížíme úplněk nad Liptovskými múrami, dolina se osvětlí, do toho nějaký ten tryskáč či mrační beránci. Romantika jak...
Spánek nic moc, ale ráno opět krása, byť zmrzlo, ale tímto dobře nosná krusta, žádný vítr, takže příjemno. Na sedle závory se balí dva chlapci z Valach, kteří mají podobnou trasu, tak se přidruží...Na Hladké sedlo již velmi oceňujeme mačky, přecházíme popadanou zmrzlou lavinou. Sněhu dále přibývá, na sedle již min. 30, z něj pak prudký sešup do doliny boříc se po kolena. Hoši zvolí zkratku, my menší...Pohodička na vyhlídce pod Zawratem netušíc, co nás čeká. Blížíc se sedlu přibývá sestupujících Poláků...stran Świnice trousíc typické polské vulgarismy...jak? no chuowo , ludzie wracają a atd. Na sedlo se trousí další z Hali Gąasienicowej. Cesta na Świnici neprostoupená...resp. pár pokusů a návrat. Bezradnost, šrotují plány B, C. Sestup k Czarnemu stawu a zpět na hřeben je blbost, též strmý masakr. Většina má jasno, tam ani onam nejdem jedině návrat na Závory. Sledování dalšího neúspěšného pokusu, vrací se vyzbrojený děda...s nevrlou vulgární odpovědí, svačina, bezradné rokování. Máme sice mačky, ale též těžká batohy Mezitím však jakási skupinka prostoupila a pokračuje. Zdá se, že jsem jediný pro to to zkusit a tímto kapitulovat, ale trochu překvapivě P. rozsekne- jdem na to? a navrhne rozdělení grupy, zítra odpoledne sraz u auta. Z vizovické dvojky též se vydá hoch na průzkum s tím, že zahuláká, zda to jde...jeho kumpán se přidá. S poněkud sevřenými útrobami nalezeme na traverz, před námi se ještě vetře lehkononý párek, což ale též trochu dodá odvahy. Šikmým vysněženým traverzem již v jakýchsi stopách se opatrně suneme ke skále, různě se boříc, vážic každý krok. Hůlky jsou spíše na obtíž...Přichází úleva s prvním řetězem. Mezitím hulákání, že to opatrně jde. Dobře dostupné řetězy přeci jen dodají klidu, zajištěno slušně, takže následuje mixové lezení, typu B-feráty, sněhem a batohy povýšeno na C. Jen občas kratší sněžný traverzík, naštěstí již dobře prošláplý a vyměklý. Za hodinku blažený vrchol! 2302m, świńska Świnica, toto již víckrát absolvovat nemusíme, shodneme se. Ale krása, dolejzá z opačné strany slovenský pár, že se tedy i sestup opatrně dá...Další dva hoší nepochopitelně míjejí vrchol a pokračují 20m pod ním v přechodu. Úspěch se počítá až po sestupu, tak se odeuforizujeme a koncentrace na další kroky. Řetězy však jistí, již i více projité, též pak sněhu ubývá. Pokračujeme po hřebeni, kamzíček, další zastávky a natěšení na Kasprovské pivo. S blížením se ke Kasprowemu wierchu též houstne při neděli provoz, i též méně vyzbrojených lanovkových výletníků, svatba, čínani...a zlatavá odměna! Nakonec i s vydatným obědem. Co však dál. Neměl jsem pochybnost, že budeme dále pokračovat dle plánu, ale P. opět překvapí zprvu šokujícím zoufalým nápadem - znám Pavla, jsme závislé na jeho autě, ale on nebude čekat, není šance to rozumně stihnout. Jediná možnost sejít do Tiché doiny a znovu nastoupat již na čelovkách na Závory, kde mají spát. Uff, ty voe. 700m sejít a znova 600 vyšlápnout. Medvědím údolím. Se pomát. Ale asi jediné kloudné řešení, jak se spojit se zbytkem a vyřešit návratovou logistiku. A též lákavé se podívat na nepolíbené Liptovské kopy(na kteréžto dřívější výpravě jsem absentoval). Hoši taktéž trochu bezradní, ale nakonec zůstávají a nocují bůhvíkde. Takže my serpentíme po žluté, rozbředlý sníh pomalu mizí, rozcestník a že na sedlo 2 hodiny. To bude 9. Asfalt, cesta, cestička, již na čelovky, tady nad námi jsme kdysi potkali meďoura. Tak občas snaha o zaplašení. Sněhu tentokrát není mnoho a stopa většinou odtátá, tak to nějak jde, byť batoh již slušně tíží. Doplníme vodu a před 21 jsme na sedle, kde... jen jeden stan. Probudíme kumpána, který osvětluje, že ostatní se rozhodli pokračovat na Kopy a někde na vrchu zůstat a on se rozhodl raději pro nekonečnou dolinu. Voda na klobásu tentokrát ne a ne dohřát, stanujeme tentokrát na pohodové trávě, ráno v 6 budíček a nastává stíhací jízda. Hocha Toma však nepřesvědčíme a jde si svou cestou.
Zprvu ještě zmrzlý sníh, ale vcelku prostupný mixový terén na Tichý vrch, dále již většinou holý hřeben a na asi třetím kopci jsou snad vidět postavy. Z dalšího již zřetelněji...jsou to oni, což dáel dodá síly. Za necelou hodinku ze sedla je docházíme v ranní balící pohodě na Garajovej kopě. Tak aspoň pětice jsme pohromadě. Parádní počasí, jdu do kraťas, pak raději dlouhý rukáv před slunkemm stejně jsme za chvíli na indiány. Pokračujeme parádním nenáročným hřebenem s masou brusinek a borůvek, což postup činí značně pozvolným. Zvláště náš řidič stojí či kleká každých pár desítek m, a ostatní tímto s ním.
Ještě závěrečný strmější výstup na Križnou s další pohodičkou a pak již cesta dolů. Zvolíme tentokrát západní hřeben - když opakovaně zaznívá, jak sestup přes Všiváky kdys byl těžce otravný. Na holém hřebeni fajn, ale co pak kosodřevinou, lesem. Pod sebou se však objeví slušně prošlápnutý chodník,tak prudčeji sklesáme z hřebene. Prošlápnutý je, ale proklestěný již moc ne, tak zápasíme s odpornou parazitickou florou. Jsem rádi za řádný les, též již i patrná lesácká údržba, ale též čas od času medvědí lejno. Serpentiny, úlevné osvěžení v Križném potoce a ještě několik km, nejprve Križnou dolinou, do Tiché...a ještě ta odporná asfaltka. Hotel Permon ne, to ještě není konec. Už...Tom již 2 hodiny čeká. Rychlá říční koupel. Brňáci mizí, sraz na obědě v kolibě...Netušíme, jak dopravní martyrium je před námi. V zácpě se šineme k Ružomberku (dálnice se má otevírat za týden), pak za ním pauza v salaši Krajinka, zasloužené občerstvení, kyselica, halušky, loučení...netušíc, co nás ještě čeká za Žilinou. Pocit, že Slovensko je jedna velká zácpa . doba dojezdu se posouvá o cca 2 hodiny...takže žádná zastávka na kafíčko na chaloupce, po horské euforii s jistou otravou opouštíme SR a s úlevou na ČR dálnici.
