Beskydy X/23

 

 

Již tradice sešlostního podzimního přechodu (tentokrát s jistými emočními předznamenaními)

7.10. pokračujeme Beskydami, kde jsme loni skončili. Ještě však, že se  organizace ujme někdo jiný neb něco páchat se skupinou, kde je to jako s 10 černoušky, to chce pevné nervy. Bylo 15 sešlých 1 pes, ten omluvil toho a ten zas toho, nakonec jich zbylo 10, do busu se nevlezl pes, až jich bylo 8...   

Bus, Visalaje, kávička...pěkné babí léto, pohraničními vrcholky, krpál Malého Polomu, ale ještě byť měkčí borůvky, sestup divočinou, nějaká ta houba, krása Kozích hřbetů, mooc pěkné, setkáme se se psí rodinkou, zklamání z neobčerstvení na rekonstruujícím se Slavíči, tak jen vlastní zdroje a jedna plechovka Radegasta,  docházíme na chatu Kamenitý, kterou obýváme již jen s jednou rodinkou. 

No a pěkný vědomostní večírek, už víme- co je lakrécie, kdo byl Swen Kramer, kdo narvhl operu v Sydney? Anebo ne? A taky co manžel nadělí pod stromečke své žene, i když o tom ještě neví. 

Neděle již zpru příznivá méně, noční déšť, ale předpověď hlásí ústup kolem 11 hod a ano, po chvíli možno sundat pláštěny, před Ostrým vysvítá slunko, další a poslední občerstvení, pokračujeme přes chátrající Kozinec nakonec dolů do Bystřice, odkud odveze opožděný vláček.   

 

Zugspitze 2023

 

1/2 roku mezi jinými akcemi ladíme formu na další korunní zápich. Nevyjde červen, konec léta nabitý, tak září, Václav, ideální prodloužený víkend, i když koliduje s řadou dalších více či méně tradičních výprav. Dva tatínci se synky...jen jedna maminka jaksi nechce ztrácet kontrolu. Druhý synek navíc poněkud handicapován předchozími výkony, zejména jakýmsi policejním cvičením, kde si zhuntoval záda. V 5-ti jedna oktávka, cesta ubíhá, čas dobrý, co tam tak brzo, tak neplánovaný odskok (k nelibosti zmíněné) do Mozartova města, kde nad domy u jakéhosi nákupního centra natažena lana a pěkné až E-kové polezení. Krom občasných vyděšených výkřiků " brzdi, dávej pozor ", nás pečlivě cestu nastudovavší dáma seznamuje s úskalími, ústupem ledovce a tímto složitostmi nástupu na skálu, kterou ještě před pár týdny bylo nutno dosáhnout jakýmsi tarzaním skokem, ale nyní již upraveny kramle... 

 

Projedeme Ga-Pa, ještě než pozdním odpolednem dojíždíme k nástupu, tak se řidiči k další nelibosti zachce ještě vidět zespoda jezero  Eibsee i cílovou horu. Rušno však velmi, není kde parknout, blikačky, fotéčky, a pak již parking pod lanovkou, kde levněji - 5 E/den, než v blízké vesničce.  Přebalíme, 1,5km podél trati do Hammersbachu a pak již značenou lesní cestou dále serpentinkami nastupujeme do soutěsky, kde nás i podvečer ještě skásnou. Kaňon  parádní, mostíky, vodopádky, alternativní tunýlky, ale taky značně mokrá. Poté ještě trochu stoupání a za 2 hodinky již za šera docházíme k prvnímu noclehu na  Höllentalanger Hut. Chvíli pobesedíme, zaregistrujíc, že jsme v Německu a nikoliv Rakousku, malé pivo je to, co je menší než tuplák...

Ráno zjišťujeme, že spolubydlíme s olympioničkou Laurou Dahlmeireovou, která zde gajduje. 6:30 ještě chvíli na čelovkách vyrážíme z chaty, ubývá stromů, vápencovou stezkou k nástupu na ferátu, která se objevuje asi po 1/2 hodině. Na ní dvě atraktivnější místa- Leiter  (žebřík), v podobě hustých kramlí na vyhlazenější skále, dále pak Brett (prkno) - traverz po kolících. Pak již zase stezkou směrem k ledovci, následuje méně přehledná suť, kde ve značení je trochu problém se zorientovat, ale za dobré viditelnosti prostě směr ledovec zprava. Ledovec odtává, obnažený led již nepříliš vzhledný, potřísněný kamením. Nazouváme mačky, svačíme, čekáme se, nakrmíme kavčata, necháme se předběhnout Laurou a serpentinami vystoupáme k nástupu na další zajištěnou část. Nastupuje se z odtáté trhliny. První kramle jsou lehce převislé, ale nic složitého. Zprvu lezeme kolmo vzhůru, poté již stoupajícím traverzem směr vrchol. To se již se synkem notně vzdalujeme druhé rodince, čekající se s dámičkou. Poslední úsek se objevuje znovu trocha zledovatělého sněhu, ze kterého někteří mají trocha lufta, ale dobrým zajištěním není problém. Za nějakých 5-6 hodin  jsme na vrcholu. Velká paráda, viditelnost, výhledy, jezero, kavčata,  teplo jak uprostřed léta, v téměř 3 tisících na krátký rukáv. Na vrcholu se mísí lezci s turisty od lanovky. Ale v závětří se dá najít klidný plácek, kde dobrou hodinku čekáme na kumpány.  Vedle pak na podvrcholové plošině je babylon, ale aspoň dáme zavděk občerstvení, další opalovačce neb nemáme kde kvaltit.   

 

Sestupujeme zajištěnou, ale lehčí cestou, takže již bez nezbytnosti jištění, směrem k lyžařskému areálu. Zase suť, jezírko, kde proběhne i ledovcovcová koupačka otužilce a pak vcelku pohodový sestup na Knorhütte k  dalšímu noclehu. Zde z vrcholu za necelé 2 hodiny. Chata natřískaná, nějak se vmáčkeme, ale vychytáme všechna úskalí velkonocležny, hlavně bezohledné opilce. Večer proběhne složitá debata o další trase, zda zvolit tu či onu zkratku a co počasí. To nakonec plány poněkud pomění, po krásném včerejšku a hvězdné noci se nechce zdát, že nás vítá obtížně proniknutelná vlhká mlha. Nicméně se držíme ambiociozního plánu návratu přes  další vrchol. Na čelovkách sklesáme údolím Reintal kolem chaty  Reintalanger Hut , která se akorát probouzí, najdeme kýženou zkratku, která se ukáže i značená, ale poměrně málo prochozená, v mlze tudíže rezignujeme, volíc bezpečnější, ale fyzicky brutálnější varinatu: nejprve sklesáme 1000m, abychom 1700 znovu nalezli. Na odbočce  u Bockhütte se rozloučíme s matkou a mírně indisponovaným synkem, pokračujeme strmými lesními serpentinami ve třech. Po asi 500m převýšení vycházíme z lesa.  Pomalu se již projevuje věková diference a obtíž držet krok s teenegerem, tak potupně se vleču na ocase, abych docházel čekající dvojku. Mlha se občas trhá, i nějaké to stádko kamzíků, odpočineme pod Bernadeinkopf a pak již skalnatým podložím a dále hřebenem Alpspitz Ostgrat i kratším zajištěným úsekem dosahujeme vrcholu Alpspitze (2628m), kde jsme  ve 13:30, čili za 7 hod  s téměř hodinovou zastávkou na Reintalanger Hütte. Roztrhají se mraky, kolem baví všudypřítomná ochočená až lehce nadrzlá kavčata. Sestupujeme malebnou, poměrně vzdušnou , leč železy intenzivně zajištěnou ferátou s výhledy na Zugspitze. Zdá se, že nebere konce, ale za asi 2 hodiny jsme u lanovky, pak již kabinkou dolů, kde čeká zbytek výpravy a v 16:30 odjezd. Dohoda střídání nakonec celkem pohodovou cestou, zpestřenou tanečními historkami, nerealizována a v sobotu před půlnocí vítá domov.  

 

  

(997) Zugspitze (2962m) Via Höllental: Die Beste Bergtour Deutschlands - YouTube

Gran Paradiso VIII/23

 

Tak konečně zase po čase výzva 4-tisícovky, tentokrát již nikoliv ryze pánská akce, ale rovnou rodinná, poté, co v složité prázdninové logistice v prvním srpnovém týdnu se odsouvá plánovaná dovolenka s loňskými kumpány. Tak možnost další iniciace hocha, 3 rodiny, vyladíme i pro všechny přijatelný nápad tentokrát se dvěma děvčicemi v autě, s řidičskou zálohou, dojdou na chatu jakožto základního tábora a s hochem se přidáme k úderné skupině. Zbylé dvě rodinky mají 2 denní náskok, ruší plán zdolání cestou Dachsteinu a kvůli počasí nás ženou. Ale ta dálka... Plán zakempování a případného polezení někde kolem Gardy se modifikuje. Cesta krácena příslovími, netrpělivě hltáme Báru Hrzánovou až nám ozřejmí, kdože to byl ten Hrdý Budžes, rušný provoz od Benátek, taky dosti otravují italské mýtnice, po buď žesovi zase jedna vražda stíhá druhou. Doufám, že nezanechají negativní stopy na adolescentních duších. 

Dojíždíme k Lago d´Iseo, zastanujem v prvním kempu a skočíme do průzračného jezera. Houbelec, 5x slyšíme completely full, načež odkázání na druhý konec do podřadnější lokace, hodinu čekáme na check-in, než jediná popletená paní si vše poobjíždí. Ale co už. Vměstnání mezi stacionární stany, zatahuje se, ale koupačku si v parnu nenecháme ujít, o nějaké průzračnosti též nemůže být řeč. A teď spací logistika. 4 lidi do 3-stanu asi fakt ne, dáma se obětuje do auta. V noci šturm! Hodinové bouření, jak vypuknutí války, zdá se ale, že někde v dáli...až je to tu. Stan se ohýbá téměř k zemi, prostředkem začíná valit proud. Všichni i stan přežili bez újmy a ráno klid po bouři. 

Předvoj dále popohání, kvůli počasí se program o jeden den urychluje. Dále již ztrácíme spojení. Pádíme asi 3 hoďky do  Pont Breuil, v závěrečném stoupání si navigace šprýmuje s různými zkratkami serpentin. Kemp tentokrát prostorný, pohodový, teplota též rapidně kleslá, ale příjemně. Čeká nás výstup na chatu  Victor- Emmanuel II. Zdá se, že se schyluje k deštíku, ale popohánění dcérky s " nízkou kapacitou plic", má spíše opačný efekt, tak se různě trháme, ale za něco přes 2 hoďky nás vítají kumpání u horní chatky, kde máme luxus vlastního 13-ti lužáku. Kontrola výstroje, zacházení s mačkami u nováčků , pobesedíme u birry, není signál, takže žádné aktualitky stran počasí, takže středa v 5 výstup. 

Ráno není úplně hvězdná obloha. 2 děvčata dospávají v základním táboře, zbytek poznáváme prekérky 11- ti členné grupy. Tu  vyměšovací pauzy,tu další indispozice, taky nejisté počasí, stále více se zatahuje až i drobný deštík rokování, dojde k nutné roztrhání  skupiny s následným dečekáním. Po prolezení strmého balvaniště se slezeme již jen v 9-ti pod ledovcem, vytvoříme 2 lanová družstva. Sice pláštěny sundány, ale viditelnost mizerná. Nisméne pokračujeme po stopách, nenecháme se odradit ani klesajícími skeptickými pobratimy (jakýsi Pepíčkův příbuzný). Na závěrečném hřebínku, i přes nepřízeň počasí poměrně nával i nervozita skrz předbíhající se guidy, zdržující Asiaty, v čekání závěrečných metrů někteří již dost mrznou, pomalejší skupina při přebalování předběhne naše družstvo a shora hází skeptické větičky:  to nemá cenu, tady se nedostanenete. Nenecháme se však odradit, vyčkáme a podlezem na tu správnou cestu přes kramle a můžeme před 11 hod.  přijímat požehnání madonny na Gran Paradisu (4061m), nakonec bez návalu. Viditelnost ale sotva na sošku. Kvůli různým patáliím výstup nakonec sebral téměř 6 hodin.  

Doháníme první družstvo a pobratíme se s Polákem, který zavede na zábavnější  sestupovou trasu směrem  k chatě Chabod, ledovec strmější, dost trhlin v dáli i nějaký ten serák. Nakonec se i trhá oblačnost, tak přichází i dodatečná euforka z krásy. Sundáváme výzbroj a dostáváme se zpět na hřebínek, který vede k Emanuelce, různě se roztrháme, vyměníme polsko-české zkušenosti, míjíme větší stádce kozorožců a na chatě vítají děvčata. To již sluníčko, opalovačka, takže pravá atmoška. Sestupujeme do kempu, dcérka pro změnu utíká, se synkem se nám zdá nekonečným. Parádička, grilovačka, vyhazov smradlavého kuřecího a do auta jde pro změnu juniorka. 

Proběhne složité ranní rokování o dalším programu. I leckdy dominantní vůdce se nechá přesvědčit udělat spíše místní okruh než se trmácet hodinu autem a zpět...Ukáže se jako velmi dobrá volba. Nejprve křivolaké stoupání ke kříži s opětovnými protesty ("nesnáším kopce"!). Počasí nyní nebe a dudy...že my nezůstali u původního plánu". Azuro, nádherné výhledy na naší horu, po strmém úvodu pohodová náhorní plošina, kochačky, poválení se  na dalším návrší, prokličkujeme mezi plesy s velmi osvěžující koupelí, poté však již zas delší sestup nedokončenou cestou . Večer přichází výraznější ochlazení, skautík nás zachraňuje ohýnkem, dogrilujeme zbytky a někteří se dohřejeme ještě volejbalovým tréning s poloprofesionály.

Počasí dále mění plány, neustálé změny, kumpáni se nakonec rozhodnou k návratu neb s přicházející frontou nemá cenu někam lozit. Rozlučka...a auto šéfíka ani škrt. Ostatní jsme aspoň v pohodě...zdánlivě. Přes prvotní signály nejede ani druhé.Holt kempování a spaní v autě dá baterce zabrat. Tak kabely, některé nefungují, půjčíme silnější, moje se chytne, další stále ne, pomůže až autopowerbanka. 

Naše grupa učiní ještě zoufalý pokus stihnout před příchodem mračen feratu u Lago Magiore, ale snad i díky startovací zdržce a navigačním hrátkám s poškrábanými zrcátky, to nestihne. Temná obloha velí si nepohrávat někde na ocelových lanech a obracíme se do městečka Baveno. Projdem kolme jezera, náměstíčko, kostelík a u pizzy ujasníme další program. Do hor nemá cenu, tak nečekaně změna na městskou poznávačku. Cestou historické Bergamo a hlavně Verona, kde tedy booknem hotýlek. Uděláme příjemnou  zastávka v nijak přeplněném Bergamu. Zacheckujem se ve Veroně, z ubytování velké nadšení, dopřáváme si trochu luxusu po méně nákladných nocích a vyrážíme do večerního města To se již spouští liják, na recepci zapůjčíme deštníky a vydáme se kolem amfiteátru, který i v nočních hodinách pulzuje turisty, po stopách dvou Shakespearovských tragédů. 

Ráno opulentní snídaně, jen staff trochu nestíhá. Počasí se umoudřuje, tak již bez deštníku uděláme další již vpravdě turistický, 10 km okruh. Chceme hlavní cíl Šejkspíří muzeum, ale zavřeno,  tak navštívíme náhradní, kolem rádoby Juliiny hrobky, s úžasle zrekonstruovanými freskami, oživíme si některé mytologických postavy a příběhy a pak dále krásným městem, podél řeky, nákupy a dom...za doprovodu Orwellovských zvířat. V Tarvisiu uvízneme na další proklaté mýtnici, od hranic pak již výrazné nevlídno, déšť nás provází až domů. Ještě, že můžeme tentokrát prostřídat za volantem.  

FOTO😎

 

Jihočesko - Rakousko(Traunstein, Hochkar) VII/23

 

První červencový týden, návštěvka úspěšnějších kamarádů na jihu Čech, kam až se jejich novostavba za pár let posunula. Veselí pedagogického silvestra s více jak pár Hulváty a osvěžení Mňágy, Prokopa a dalších nezvyklostí. 

První cyklookruh do Třeboně, pěknou cestou necestou a nelevné rybí občerstvení na náměstí. Chlapácký saunovací večer, zjeví se další srdcekamarád i překvapivě vytížený páter. No mooc milé. (Jen prekérka se zablokovaným přístrojem, kognitivní deficit progreduje, pin se jaksi vypařil, na pobočce pro firemního zákazníka nemají řešení, tak nezbývá než čekat na pracovní den)

Dalšího dne kola na střechu a pádíme ve třech  na Šumavu. Dopoledne nejasné, spíše více zatažené. Cesta delší, parking v Českých Žlebech. Šumava zdá se pustá. První kopečky, ocitáme se na německých hranicích, tak zpět do kopce, pokorná žena nereptá. Překvapivě levnější občerstvení s oblíbenou Březí kozou v Novém Údolí, vyčasuje se, ale trocha fouká, trocha též stoupání, ale stále se nereptá, začátek Schwarzenberského kanálu, pohoda kolem, škoda by bylo nevyšlápnout na Plešné jezero, když to je jen 4 km, ale kopec, pokorná dáma stále nereptá a překvapivě se po chvíli zjeví nahoře. Dále podél kanálu až k jeho expozici v Jelení, sjezd do Nové Pece k Lipnu a pak již krásná rovinka podel Vltavy, trati ...a ejhle, reptání přichází. A to nás čeká závěrečná stříška do Žlebů. No ale krásných 65 km... Večer klobásky s hostitelovic tchány a dobookování, dopojištění již žádné ponocování

Dořeším odblokování mobilu, 2 hod. přesun již ve dvou do Rakouska, pěkné Traunsee, zatahuje se, též dobré, na skále se neuvaříme. Prekérka s parkováním, možno vyčkat na uvolnění místa na ofiko parkingu za 25 E nebo se vracet a  vracet...a plno a plno nebo Privat parking. To bude dílka...ale spásná myšlenka! Dyk máme na střeše kola...tak přiblížko a pak podél jezera na nástup Naturfreundsteigu. No má to býti feráta, první kramle trochu navnadí, ale tímto to skončí, úvazky zbytečné, ale výšlap hutný, s krásnými vyhlídkami. Modříny, sušiny, okno, no fotogenie! Docházíme českou grupu tatíku s užvaněnými a vytrvalými prcky. Občerstvovačka a výstup ke kříží na Traunstein, neplaší kamzící a na chatě Gmundner Hütte jen pár Čechů. Parádní weizen a výlet dokořeněn D-kovou ferátou, ke které nutné nějakých 100m sestoupit...docházejíc apalušskou skupinu. Pár výživnějších výšvihů, ale slušně zakramlováno, takže žádné prekérky na tření apod, zvládneme oba dva...a chata jen pro nás! Omyl, Do trojičky doplňuje více jak komunikativní Němec. No procvičení (s patřičnou frustrací) němčiny fajn, ale čeho je moc, je příliš...hlava třeští, ještě, že se netlačí do do stejného schlafen prostoru. 

A ráno se loučí s JW vizitkou. No žehnej mu Hospodin, ale stačilo.  Strmý sestup podélným skalním vrásněním Hernlersteigem a po 2 hod. parádní osvěžení v jezeře. Nesměle nastolena možnost dalšího výstupu u dalšího jezera Attersee, ale směle odvržena, včerejšek je na dolních končetinách znát. Ještěže jsou ty aplikace, náhradní plán, co tak to vzít přes Hochkar, aspoň zhodnotíme, jak je to bez lyží. Cesta malebná, však klikatá, překvapí olejokontrolka. Doplněno, snad nebude vážnější problém, známou oblastí kolem Salzy a  odpoledne nahoře prázdno. Půlhodinový nástup na Heli-Kraft-Kltrscht, trochu výškrab sutí, ještě i zbytek snehu na černé a úvodní žebř ala Donnerkogel...Pěkné C-kové polezení, resp. nález na skálu, kramle a pak traverz směrem k centru. Jeden lanový most, dva menší další a vrcholový křížek.. Božský klid, kraví zvonky, jen v dáli jakési stroje...V 6 hod odjezd, a za 4 hod. poho cesty vítá morčecí kvikot...

  

a toť na něm stojí: 

Gehe nicht auf Wegen, die nur eben! Gehe Pfade, die noch keiner sind, damit du Spuren hinterlässt und nich nur Staub. 

Leuchtende Tage nich weinen, dass sie vorüber sondern lächeln, dass sie gewesen

Nechoďte po cestách, které jsou pouze rovné! Projděte se po cestách, které ještě nejsou, takže zanecháte stopy a ne jen prach.

Zářivé dny nepláčou, že skončily, ale usmívají se, že byly

Nízké Tatry III/23

 

5tice statečných. Kdo auto? Raději stará oktávka. Vejdeme se. Ružomberok, parking, bus Donovaly. Pohledy na odtávající sjezdovky a vstříc dobrodružství. Jarní sníh, ahoj, já som Peťko, opakovaně zdraví běžec...? Kolem to kvete, krokusy neboli šafrány anebo ocúny? Trocha botaniky, jasně, šafránu je zde jak ne šafránu. Krom Peťka již jen maďarská grupa, jinak pusto prázdno. 

První vrchol Kečka a přichází lijavec. No potěš. Pavlík nabere tempo i směr. Proč traverzovat, když můžeme s těžkými bágly přes další vrchol - Kozí chrbát. Naštěstí přestává pršet, krkolomný sestup a úleva pod přístřeškem v Hiadelském sedle. Kdežto pak...galeje. Téměř 600 výškových metrů, zejména stoupání zimní zkratkou, no nářez. Chuděra dámička, křest zimními horami. Od tyče k tyči a hurá vrchol Prašivé (1675m). Rozhledy krásné, ale fičák. Pavel nachází jakousi plošinu, ale žádné velké závětří. Stavíme dva stany. Pro někoho zimní premiéra.Trojka má bujaro, ve dvojce se vcelku zdárně adaptuje na chladné podmínky, na ztuhlé svalstvo se hledá Mg v sýru a meruňce a překonává medvědofobie. Noční lomcování, poryvy, ale kupodivu plátna i tyče ustojí. Někdo oko zamhouří s farmapomocí, někdo skoro vůbec. Ale ráno relativně přívětivé.

 

Následuje vcelku úchvatná hřebenovka: Prašivá, Malá, Veľká Chochuľa(1753m), Košarisko, Skalka...Nikde nikdo až čeští frajeři, no z chaty jdeme asi 2 hodiny.  

No úchvatná, nebýt těch 25 kg na zádech. Občas nějaký ten medvědí exkrement, Veľká hoľa a zase dolů a serpentiny na Latiborskú (1648m). Všudypřítomná paní Kateřina, stěžující si nedrbna...hele, raději běž napřed a zpívej si...

Zámostská, i trocha skalek před Ďurkovou (1750m) a již kýžený sestup, prázdná chata Ďurková! 16 hod, čili nějakých 7 hodin z Prašivé. No dobrá, na těžko, četné přestávky, ale 2 hodin od Skalky ani náhodou. Ten nás teda vodil za nos...  

Včera 50 lidí, dnes sami! Luxus.Čistá latrina, ocení zejména dámičky aj s doporučením, ako vyměšovat v přírodě  (www.nesernato.sk), tak hoky, příště jen s handričkou.  Asi po hodině se zjevuje chatár Paľo, cestou potkal medvíďa. Chatárská pohoda, šošovica, pivko, hygiena v notně zanořené studánce, reminiscence dosavadních příběhů a ráno aj vajcia budú. A celá  půda pro nás. Ženka volí matrac u okna, těšíc se na jarní výhledy. 

A ráno...bílo...Kdyby jen to. To ještě u snídaně úplně netušíme. Volba další trasy. Tímto pokračování na Chabenec, Kotliská ...blbost, letní trasou přes Městskou horu do Magurky... rozpaky. Na hřebeni uvidíme, kudy ústup. No uviděli, houby, nejkratší a nejbezpečnější cestou pryč. Čili chvíli zpět po hřebeni, mokrý mrznoucí fičák. Zápasící siluety jsou obaleny ledovým igelitem. A konečně sestup zimní žlutou trasou do Magurky. Kdo nasadil včas sněžnice vyhrál. Neb v tomto nečase jakýkoliv další úkon jest značně nekomfortní, tak zbylá trojička trpí navíc bořením. Nejmenovaný vůdce trochu pláchne. Pokusíme se u některé doladit přeci jen na zbytek sněžnice, čímž se mezera zvětšuje. V lese již  značně špinavo... Doplahočení na chatu, naštěstí otevřená. trocha vyříkávání...a jak odsud. Upovídaná dáma trocha machruje, kterak to zde mají obšancované jacísi známí a jistě nám zajistí odvoz chatárom...No rozpaky, ale dála se přičinlivě ujme další logistiky, jediné kloudné řešení je taxík. Ale zas nemá tak velký vůz, tak na 2x...Pohněměž, z Liptovské Lužné bus 12:50. Dojíždí první várka...ejhle, jede 40. Z hospody žhavení linek, hlucho...to je průser. Pokusíme se zdržet bus. Řítí se taxirapid, vyskakují hoši...a za ním staví. bus...Ne minuty, ale sekundy. Supr, jsme fšeci. A kde máš hůlky? Do háje...No j si všiml, že na chatě nějaké zůstaly, ale nenapadlo mě... Další telefonáty, no snad oni známí tentokrát pomohou? 

Dořešení čalounice v Hranicích, přestup do vozu hodného manžela, tak někdy zas...ale zda znovu takhle s megabáglem? 

         

Adventní NePraděd (Jeseníky) No...

    Tentokrát poslední adventní víkend. A po letech změna v cílech. Definitivní vale Švýcárně. 

A místo Pradědu Šerák a okolní kopce.

Lišák plánuje, vymýšlí, měří, stejně je vše jinak. Jízdní řád zavelí opačný postup z Branné, pak se uvidí.  

Nasněženo i v nížinách,  předpověď třeskutá, přesto skalňáci táhnou stany, někteří ani ty ne. 

11- ti členná grupa, z Branné, cestou necestou, nepodaří se najít průstup Jelením potokem, kolem Jelení skály kolmo na Keprník. Neb nepůjdeme přeci trasou pro matky s kočárky. Přidá se skialpinista se zápasícím hafanem. Nahoře již dosti nevlídno. Mlha, na chatě -10st.C. 

A kde je ta cesta, co není cestou, či necesta, co má být cestou?

Posedíme u 12 st. Keprníku. Vy jste si detailně nenastudovali trasu, tak proč vám to posílám?!

Jděte si kam chcete, ale já jdu do Kout, přes Žalostnou, Rudohorský vodopád...a co kdybychom?... Jděte, si jak chcete, ale já jdu svou trasu...

Na přetřesu několik dilemat. Jednak vlastní vnitřní, zda oželit tradiční besídku s vystoupením dcerky či se sám vydávat brzkým ránem na vlak. No snad je mi odpuštěno a shlédnu ze záznamu...  

Jednak, jak skloubit ranní pohodu ubytovaných a venkovní ráno jistě vymrzlých netrpělivců, když se chata otevírá až po 8 hod. Nakonec milé chatařky vyjdou vstříc, klapne kompromis. 

Část se odebere na pokoje, část do svých záhrabů.

V noci nějakých -15.st, 8 statečných  a pes přežilo...a krása. Modro. Jde se na Žalostnou a pak se rozhodne...Záhy po odbočce z hlavní trasy trocha loňské deja-vu. Stromy, kleč, cestička skoro žádná. Začne se zvažovat.  Nebylo by moudřejší zajít na Keprník a pak se zmrzlejším terénem spustit než se tady brodit 3/4 m prašanem? Ten, který jdu svou trasu však neslyší a...jde. Pár z nás se vydá za nim solidárně, čímž se skupina definitivně roztrhá. Velké Já táhne kleč, nekleč, nevidí, neslyší...Mám svou gps...Se zbylou trojkou následujeme chvíli, pak odhadneme lepší terén a záhy nacházíme jakous takous cestu i odbočku ke skalkám. Parádní místo, parádní rozhledy, euforie, čekáme. V dále nacházíme prodírající se Já. Neslyšíme se, signál není. Chvíli zkoušíme se prodrat lesíkem, pak zvolíme návrat po stopách a odbočku v lepším terénu. Podaří se spojit s chytrým Lišákem, pobloudíc nějak skalky dosáhl, po chvilce jej hulákající zahlédneme zahlédneme...Přichází k rozumu a opouští Svou trasu a pokorně nastupuje do našich stop. 

Setkáváme se na Vozkovi, líčí své dno, vysílení z kleče, svedení gpskou a téměř již volání Horské služby. Ale již mu otrnulo, kolem nebetyčná plakátová krása. Spojíme se se zbytkem, rezignovali na Žalostnou, ale nechtěli pokračovat trasou  pro matky s kočárky, tak zvolili svůj prvosestup. Chvíli tedy využijeme jejich prošlap, ale pak máme své prvocíle, na které není důvod rezignovat. Po sestupu traverz a  výstup na Spálený vrch, pak pěkným průsekem na další 1000ku - Klínovou horu. Kruhový výhled- Červená hora, Praděd...i Králičák.  Dostáváme se na cestu a hledáme možnost sestupu, do strmých průsečíků se nakonec nikomu nechce, tak již konvenčně cestou hezky obkroužíme kolem Poniklého vodopádu a v 16 hodin jsme na vlaku v Koutech, zatímco první grupa již v teplech domovů.         

Sešlé Beskydy X/22

 

Po loňské jesenické výpravě domluvíme v sešlostní squadře další minipřechod, tentokrát Beskyd. Opět uprostřed října- Nejlevnější chata někde na nějakém hřebeni, jakási Doroťanka. Kudy? Přes Lysou či pohraničím? Zvolí se jednodušší leč též zajímavá a nepolíbená trasa z Bumbálky. 

Poměrně brzké vstávání, Ostrava, jakýsi mhd bus až na hranici.  Sejde se vcelku početná 13-ti členná grupa a pes. 

První zastávka již záhy- na Masarykové chatě, kafe, kofeinista hned tři a pivo bude na Klínku. Nebylo, zavřeno, tak pokračujeme s vlastními zdroji přes kopce více či méně (spíš více) malebným krajem, zastávka bude až vrcholová. První vrchol Lukavice, tak až tady vydatná svačinka. Dále horem dolem a následuje Bobek. To již malebnost veliká. Podzimní barvy, beskydské panorama od Travného přes Lysou po Kněhyni. Ten správný čas na vrcholovku. Vrchol však dobudem jen čtyři, byť 100m vzdálený. 

A za chvíli další občerstvovačka- Bufet na Beskyde, či Korňa? Příjemná paní, příjemné polotmavé pivo, příjemné výhledy. Není kam kvaltit. Cestou houbová nadůroda, dilema sbírat, nesbírat?  Většímu pravákovi však neodoláme a když je poskytnuta jakási plátěná taštička z MŠ přezůvek, tak se záhy naplní, básníme o přípravě ranní smaženice na chatě. Malebností lehce zakufrujeme, sejdeme mírně na Slovensko, tak návrat přes zelenou, Konečnou a docházka na chatu. 

Ujme se nás kyprá, poněkud odtažitá chatárka. No ubytuje, poslouží...při nesmělé žádosti o úpravu houbiček však předvede dokonalou oční hereckou manýru...Bulby povystoupí pár centimetrů vpřed a vzad. No nic, zkusil jsem. 

Příjemná únava, po téměř 20 km, doladíme ranní odchod, rozdělení na různé trasy podle potřeb dojezdu se nakonec sjednotí v jednu. Další pěkný hřeben přes Suľov, ještě i nějaká ta borůvka, ozbrojené složky hlídající lesní hranice před uprchlíky a za 2 hodiny jsme na Bílém Kříži a Visalajích. Do odjezdu 10min. Frýdek- Ostrava, spoje kupodivu navazují a odpoledne doma - s úrodou hub.       

Balkán 2022

 

Podzimní oheň plá, a v něm plány na další léto. Z matného dýmu kondenzují do nápadu návratu do Albánie. Dyť ještě spoustu restů, nejvyšší hora nezdolána a noví kumpáni přikládají polínka. Jasan, po čase bude supr výprava.  

A přichází jaro, a těžká vyjednávání, a slibová kocovina...Tradiční souputnící nakonec skrečují, ale dvě rodinky, přes protivenství mnohá, udrží linii a v prvním sprnovém týdnu můžeme vyrazit. Tří a čtyřčlenné vozidlo.  Plán- na Bělehrad!, na Koráb, na trajekt Komani, na Kolatu a uvidí se...První logistické svízele, Komani trajekt vyžaduej fixní booking s nemalou platbu, zprvu se nedaří, chceme to? Asi jo, paypal odešle sumu. Před odjezdem zpráva- musíme změnit plány, na kosovsko srbských hranicích nepokoje...co ještě? 

Tak na Bělehrad a dohodneme se. Cesta uteče, nepříjemná doprava městem, ubytování blízko centra s trochu zapáchající toaletou, obstarožní hučící klimatizací, popřeme se, zda mít teploučko a čerstvý vzduch nebo chladno a nečerstvý. Toť první storka dcérky. Cesta do centra balkánská, pak již turistická, kůň před Národním muzeem, to jsme již někde viděli. Jak  to, že tu nemají zmrzku, berem zavděk první, načež za pár metrů jeden sladoled za druhým...Rušná tř. Kňaza Mihaila, suvenýry o tom, že "Kosovo je naše", pak klidný park s výstavkou tu vojenské techniky, tu dinosaurů, romantika na hradbách, výhledem na soutok Dunaje se Sávou, dáme večerní občerstveníčko se srbským pivem a čas spočnout před strastiplnou cestou. Co s tím Kosovem? Toť otázka. Byť nepokoje odsunuty a nové nehlášeny, tak na hlavní tah chybí odvaha, někdo se chce vyhnout zcela přes Makedonii s výraznou zajížďkou. Nakonec padne kompromis, zkusíme jižní přechod a pokud bude zavřeno, vždy půjde vycouvat...Již 10km před hranicí na domech vlají albánské vlajky, odstojíme si 3/4 hodinový přechod, bránic se značně nátlakové žebrající pospolitosti, platíme extra pojištění a pak již cesta volná. Opravdu periferie, úzké asfaltky dědinek vystřídá pravý balkánský městský dopravní chaos. Všechna města po cestě ucpaná, pravidla žádná, resp. toho silnějšího, co na tom, že kruháče, když paralelně vjíždí tři vozy, žádné značky, žádné usměrňování. Kousek dálnice do albánského Kükes je vysvobozením. Seženeme bankomat, abychom měli nějaké leky a hurá do serpentin, které útočí na dívčinu osobnost, jež nevykompenzují ani úchvatné výhledy, ani vtípky se směšnými slovy, jako jsou rybiźle apod. Ale ještě za světla stihneme vesničku Radomirë a objednaný hotýlek s milým hochem. Uvede nás nejprve do tradičního sálu s ovčími rouny, krbem a hudebním nástrojem, chvilkový relax fajn, ale osazenstvo volí nakonec tradiční pokoje i za cenu tureckých záchodů. Na 2  m²  umyvadlo, sprcha, toaleta...A uvítací tradiční večeře s burkovými hody, zbude ještě na zítřejší svačinku. 

Po balkánské snídani v 8 hod vyrážíme na Golem Korab. Krásně, teplo, ale záhy druzi řeší dilema s dcerkou a její nártovou odřeninou. Zápolení s mouchama a padne verdikt návratu dívky s otcem, Zbytek poněkud nesourodě pokračuje, nabušení adolescenti vpřed, dámy řešící snad postcovidovou slabost či astmatickou, potažmo teenegerovskou sníženou kapacitu plic, vzad a zbylý tatík vlající někde mezi. Přichází osvěžující pramen, delší pauza, burek, makedonská hranice a výšvih na vrchol. Cestou jen dva páry a další polský na vrcholu, za chvíli mizí. Takže obědní vrchol 2764m  je ve 12:30 náš. Ještě otestuji paralelní vrcholek a rozhodnem o okružním sestupu po trase s rozporuplným varováním před big dogs...zprvu dangerous, ale nakonec but you take it...Kochačka, ale trochu předlouze, tak je mi sugerováno se kát ze špatného rozhodnutí. Sestup, rozlehlá louka, sestup, louka...místo big dogs small horses...až na jednoho...je tu! A dcérka má další storku o strachem se chvějícím otci. V klidu nás mine, pokračujeme přes tisíce kobylek a na závěr nezáživnými prašnými serpentinami. Soudržnost se opět poněkud trhá. Ale konec dobrý, vše OK. Osvěžující špendlíky, koupel v tůňce, no blaho...Čekající tatík s dcerou se rovněž nezdají nikterak frustrovaní. Nasbírali spoustu biologické fotodokumentace. Těšíme se na další typish albanian food. Kolega navnadí na jistě skvělé skopové...Které nakonec vytrvale konzumujeme jen ve dvou...a synkův po turecku druhý pokus naopak definitivně stvrdí postoj, že ovečky jsou na vlnu, mléko, ale opravdu ne na maso...Ovečky se nejí! 

Ráno volíme raději rezervu na trajekt, dobrou leč opět vydatně klikatící se cestou vracíme přes Kukes dále do Fierze, kde nás vitá po horské oáze klidu opravdový turistický hukot, k tomu 35 st vedro. Loď stíháme, nalodíme a stinné místo veškeré žádné, tak různě korzujeme po palubě, řešíme vlastními židlaikami a nakonec nejlépe na týlu u toalet. Cesta řekou-přehradou Komani krásná, z vody vystupující skály, pak již poněkud monotónní. 

A po 2,5 hodinové plavbě jsme najednou vykatapultováni do tunelu a dále 30km značně rozbité cesty. Kdo by to čekal. Dosavadní zkušenost naopak poměrně pochvalná. 200m dobrého asfaltu, a je po naději. Po pár km se od zadní nápravy ozývají nedobré zvuky. Trnu, jedu. V tomto stresu ani žádná koupačka v jezeře, aspoň příjemná občerstvovací zastávka. A pak již dojíždíme do Lezhë a Shëngjinu (nikoliv Šengenu), kde dle mapy vybrán random kemp, který...není. Tak dále, tu plno, tu na konci jakési kosy pláž i s nápisem camp. Tak jo. Stany sice žádné, ale recepční hoch se tváří, že není problém. Jen pár peněz. Tak se usalašíme mezi olivovníky, domnívaje se, že v oáze klidu, kde budeme moci strávit dva odpočinkové dny a kolega biolog naplní své ornitologické tužby v deltě Drinu. Poslední návštěvníci odcházejí, koupačka balatonového typu (200m po pás), na kterou z neznámých důvodů část osádky nereflektuje, fotogenický západ slunce, bar, jen my a barman, trocha komárů. Ale jinak pohoda...Ve 23 hod končí. Jakési molo na konci světa se ukáže býti diskotékovým parketem! DJ hecuje, pauza nabídne planou naději, načež začne znova, duní do 3 hodin. Náš stan vcelku zaspí, vedlejší údajně vůbec...Ne, to není místo blaženého odpočinku. Po ranní koupeli balíme. Druh stihne ještě aspoň jakés takés ranní ptactvo.

Co však s vozem? Po cestě servis, odkaz na jiný, zoufalými pohledy si vydobudu prohlídku s ještě zoufalejším závěrem. Zadní náprava je poškozena (silenbloky) a vyžaduje brzkou opravu, jinak it´s very dangerous, no gravel way, opakuje dokola jediný angličtiny znalý chlapík. Zároveň bez nabídky řešení. Zde v sobotu plno, musíte do Skadaru, či do Černé hory. Ale bude neděle...No potěš. Druzi zatím počkají v Lezhë, globální nápoje v různé podobě a místní pojíme suflaki v různé podobě a v narůstajícím vedru dáme zavděk osvěžení v místní fontáně. A pak již výstup na hrad...cestou necestou, slunko žhne, pot se řine, kdo to vymyslel? Já naštěstí ne. Na hradě jsme jediní...Nikoliv, jeden český páreček...ze stejného města! Prolézání hradeb přinese prekérní situaci neb se probudí vosí hnízdo s následným útokem. Jedno dítě alergické a zrovna protiprostředky zůstaly v autě. Naštěstí se žádná anafylaxe nerozvine, jen značná mrzutost, kdo za to může. No pryč odsud, cestou levné hrozny, meloun a ve Skadaru (Shkodër) padne volba na lepší kempík s bazénem, kde se chmury z auta aj. aspoň trochu rozplynou. Dokonalé vyřádění ve vodě , dítka ocení více, jak moře. Pak večerní kempová atmosféra podhradí, Mazané hrání uhrane mazanej kohout, že jest též ptákem.

Ráno další prekérka, auto mrtvé. Tak nejen náprava, ale i baterka. Naštěstí kabely fungují. Pak marný pokus o další servis, no děj se vůle...Vyrazíme opět na hrad, jisté deja vu. Jednak jsme již zde byli, jednak obdobný leč turističtější jak v Lezhe. Trocha strasti a parkováním v krkolomnějším kopečku, pak již stánečky, nanučky, obhlídka, vyhlídky. Sjedeme do centra města, které na rozdíl od periférie vcelku vyšperkované, ale o větší pohostinnosti na zahrádce již západního střihu se příliš mluvit nedá. Stále se něčeho domáháme a čekáme a čekáme. No aspoň další místní specialitky. Ale hlavně hledáme nějaký dobrý albánský zubní kartáček. Dcerko, potom...až je zavřeno. To jsem si dal. Vydáme se k místnímu historickému mostu, kde náladu zpraví otevřený krámek s levným  pitím, ovocem, sušenkami a ...dobrým albánským zubním kartáčkem...Kterého nakonec není třeba neb ten prvý český se našel. Most hezký, ale oproti pohlednicím jaksi chybí voda...Koryto suché.

 A to se již s jistou bázní vydáváme údajně nejhezčí cestou  SH 20 do Černé Hory, kde se chceme podívat do jejich  části Prokletých hor. Kolegové touží po Theth, s údajně již novou cestou, ale příliš mě nelákají již známá místa navíc s pokaženým vozem. Nakonec snad smířeně ustoupí. SH20 opravdu malebná, místy dechberoucí, jednu dobu náš první vůz vidíme několik set m pod sebou, zároveň pěkná asfaltka. Serpentiny, výjezdy, sjezdy, traverz zaseklý v horách, ale i čerstvě převrácený autobus. Jak to asi dělal? Auto jaksi jede. Tamarë, Selcë, až se ocitáme na minipřechodu a v Gusinje. Co nevidím, otevřený miniservis. Ač neděle, kolem chlapíci v montérkách. Rychlá domluva, zvedák. No nic moc, ale žádná hrůza. Tady vám to nikdo neopraví, to tak na dva dny v hlavním městě. No teda.  Ale když budete jezdit opatrně, tak snad nějak dom dojedete...No díky. Ale aspoň trochu uklidní, již to není samé dangerous. Dojíždíme do Vusanje, zakotvíme u nějakého nového dále se budujícího penzionu a začíná rokování. Ceny již více komerční, ale sličná dcerka nás evidentně chce. Tak nakonec něco sleví...aby po našem úlevném zabydlení se sdělila, že jen na jednu noc...my chceme hlavu složit i po sestupu. No co už. Rokujeme, kdo se vydá zdolávat nejvyšší horu neb druhá dcérka ještě snad stále indisponována. Nakonec dojde ke genderovému rozdělení.

 Druhá posádka jsou ranní ptáčata, tak budíček zbytečně brzy, zase jiná balkánská snídaňka a po 8 hod. vyrážíme s hochy na kopec Zla Kolata. Vezmu dvě plechovky, které se na štěrku obrací a...jedna syčí. Nekvalitní Staráč. Tak ranní pivní režim. Jejda, syčí i druhá, marně se snažíme udat německé výpravě. Izolepa moc nedotěsní, takže po pár km nezbývá než dopít druhé. No VKH s premedikací dvou piv, to tu eště nebolo. Mapy.cz hlásí bíle cestu, místo toho koryto řeky s odpadky, dále již polní, lesní cesta, les, louka a na něm...bar. Poutač jednoznačný, pivo, beer, drink. No další beer fakt ne, tak rizikově dáme mléčný drink. Ovčí mléko, jogurt a pokračujeme již více kamenitou stezkou, vynořují se skalky, občas nějaká výprava, Jaścy všude. Cestu nacházíme různé svršky, ponožka, mikina, bota, triko, očekáváme spodní prádlo a nahou trekařku. Schovala se. Docházíme k Ledové jeskyni, kde v srpnu již žádný led, ale z vnitřku chladí pěkně. Trochu osvěžení a pohled na tyčící se stále ještě obr horu. Teenageři nabírají tempo. Trochu se snažím držet krok, zároveň se snahou být solidární s pomalejším tatíkem. Ta ke konci jaksi vezme za své a s hochy za 4,5 hod. se kocháme na vrcholku Zle Kolaty  2535m , jedné z mnoha zdejších Kolat, nacházeje kešku a dále koukajíc na divočejší albánskou část, údolí Valbone, kde se již asi jen tak nedostanem. Pofotíme se s předvojem větší polské grupy, jeden chlapík mizí a za chvíli je viděn na protějším kopci Kolatě Dobre. Po obědní svačince sbíháme do sedla, kde se mezitím doplahočí polský bus. Neodolám výzvě vyvážit Kolatu Zlou Dobrou (2525m), i když nikdo další nereflektuje, tak si ještě vyběhnu. Docházím zbytek, hochům vyčiněno, že nečekají na své stařešiny. Autorita trochu vezme za své zjištěním, že druhý stařešina není indisponován leč si poodběhl.

 V klidu scházíme s minipřednáškami o místní či zavlečené flóře. A je tu zase bar, pivo, beer, drink. Tak tentokrát to pivo. V 17 hod. scházíme k autu, od děvčat se dozvídaje, že se jim zalíbil kemp a tímto máme dojet. Rozlehlý plácek, posezení, výhledy. Fajn. Holky se taky poměly, udělaly si menší výletík k vodopádu, Oku Skakavice. Posedíme u místních ovocných drinků s příjemnou hudební kulisou , nemohouc se pak dopočítat. Proběhne mariášové zaškolení a poklidná noc. Ráno si s hochy ještě podojedem k vodopádu a opravdu 4x4 terénem ke krásné zmíněné  vyvěračce.

Kudy dále? Každovečerní jednání. Ještě se tak trochu svlažit v moři. Tak Kotor. I s ohledem na naši indispozici volíme zdánlivě jistější zajížďku. Nemám odvahu se vydat do neověřených serpentin , byť zčásti by znamenalo návrat známou cestou. Asi chybné rozhodnutí. Albánské cesty začínají převyšovat ty černohorské...až na osudné Komani. No věřte mapám. Široká "žlutá" prvotřídka se najednou mění na šotolinu. Trnu. Kolegové průzkumně poodjíždějí, za chvíli jsou zpět a hlásí neprůjezdnost. Soudruzi černohorští staví tunel a bez jakéhokoliv dřívějšího upozornění nabídnou horskou přejížďku jen pro zdatná vozidla. Takže 30km zpět, 10 km "zakázanou" gravel way. A další 70 km zajížďka. Místo Berane-Kolašín, tak hezky  na Bijelo Polje a Mojkovac. Což již trochu kazí náladu. Bezmocně hledíme na poraněné zvíře a po vydatném pozdním obídku se vydáme hledat novou čínskou dálnici. Spouští se liják. No velkolepé dílo trochu odnikud odnikud nikam, tunel za tunelem,most za mostem, biliony, ale aspoň trochu přiblíží Podgorici. Tam se úspěšně ztrácíme, používajíc každý jinou navigaci, čas pokročil, tak žádné větší zastávky, míjíme Cetinje, zeserpentíme do Budvy, která dle očekávání ucpaná, s hůry pohled na přeplněné pláže a podvečer se blížíme vytipovanému doporučenému kempu Veslo na poloostrově neznámého jména, na který pěli ódy jistí známí. Zprvu úleva z dobrého asfaltového dojezdu, pak přichází rozčarování. Docela plný kempík v lesíku, cena za stan, jak za lepší penzion. Bezradně postáváme, nebýt pokročilé hodiny, asi by byl obrat. Nějak horkotěžko najdeme dva plácky na stan, naše část se nenechá odradit a poskotačí v nečekaně studeném moři, které zažené jakési chmury, byť málem dojde k úrazu synka bránícího se shazování ze skalní plošinky. S adolescenty již leccos neradno. Druhá část jaksi podléhá splínu a nepochopitelně odolává mořské výzvě. Taky asi nemaje v oblibě skalní pobřeží. Jinak klidno, jistou atmosféru se upřít nedá, společné venkovní ledničky, vzájemná blízkost...ale asi hraje roli i cestovní únava i volební jednání naší kan. Porokujeme o závěrečných plánech, dcerku velmi zaujme městečko Brčko, což se jí však nepodaří prosadit. Dáme ještě ranní osvěžení, opět startovací kabely, nyní již zautomatizovaně, a pak hurá na Sarajevo. 

 

Ne, ještě ne, navštívíme historický Kotor, propížíc se zácpou, pak s klasickou atmosférou jadranského starobylého městečka. Turistické davy, uličky, náměstíčka, kostelíky, loudání, suvenýry, zmrzliny, úspěšně se ztrácíme a vybíjí se mobil. Prozřetelnost však dá brzké shledání, Nakoupíme ovoce, oleje, olivy a kolem megalodí pryč. Pevnosti tentokrát  odoláme. Nad Bokou Kotorskou se vznáší dým, v nosech čpí spálenina, nad náma vrtulníky. Požáry ze všech stran, pěje Pavlica. Cesta ubíhá jaksi pomaleji, hledáme příhodné občerstvovadlo, nakonec s jistým zklamáním, že není kačamak jako kačamak , kluk navnaděn jakýmisi haluškami se sýrem z jiné restaurace, zde pod stejným názvem dostane zbitou kašu. To mám v hospodě  jíst, co máme na táboře každý druhý den? Ale aspoň se podaří booknout nocleh v Sarajevu. Cesta kolem Sutjesky ve stejném pohoří sice zprvu malebná, pak ale nekonečná a praktická nemožnost předjíždění je značnou zkouškou trpělivosti. Již za tmy dojíždíme do Sarajeva, kde nás vyhlíží trpělivý majitel...v luxusní vile a chce ještě méně než avizováno na bookingu. Jen trochu parkovací manévry v úzké uličce. Škoda, že hned ráno mizíme. Je 22 hod a my vyrážíme na noční vycházku. Město překvapí svou multikulti atmosféru, oproti Bělehradu ráz zcela jiný, mešita vedle mešity, uličky jak na tureckém bazaru. Projdeme kolem knihovny, kolem muslimského hřbitova na vyhlídkový kopec. Tak aspoň noční město na dlani. Pak trocha bezradné blomcání, tak aspoň dáme rychlou pouliční dobře vypadající palačinku, netuše, že příprava každé zabere snad 5 min, pan šéf si s každou hezky pohraje, vytvoří jakési umělecké dílko, které i chutné, ale my chtěli fast food.

Aspoň trocha si užijeme 3 patrové vilky, ráno v 8:15 odjezd...abychom více jak hodinu se zasekli na maďarských hranicích, i když fronta pár aut. Kolem pochází bohorovná celnice ohyb žádný, důvody neznámé. Zoufalé fantazie o zabalení země uherské a vystřelení někam do Asie...Využijeme alespoň na herní kratochvíle s Osadníky, na které dosud nevybyl čas. Dojem ze země maďarské nespraví ani další zastávky, byť dálnice pohodová. Tu obsluha není ochotna pojmout ani anglické číslovky, domluva na pár párcích v rohlíku jest nadlidským úkolem, ještě chybně sečtený. Pan zralý na antidepresivum. Pak skrblictví dostane pořádnou ránu, když ve snaze hledat nejlevnější palivo, nakonec platím šílenou cizineckou cenu, která nestojí na stojanu. No divný Orbánostan. Pryč. Ale to ještě musí dojít k závěrečné storce. Ne, za ni Maďaři nemohou...ale rači nezmiňovat. Zkrátka různými komunikačními šumy a nedorozuměním, zda řidiči podávat zavřenou či otevřenou láhev...se mu dostane nečekaně otevřené s jogurtovým nápojem...šplouch, šplouch...a bylo to. Oprávněně dostaneme vyčiněno, že slůvko nehoda se nepožívá pro potřísněný interiér. A do toho rozjíveně dokola pěje Lucie Requiem, nebohá Ivetka Oříšky a tyrani prokládají pokondřím neuctivým Tátou. Aspoň, že auto jede stejně, vše nějak uteče a ve 21 hod doma ještě můžeme dohrávat Osadníky! Pánsepostaral!   

A další storky??

FOTO 

 

           

   

     

Turecko-Ararat 2022

PROLOG

Jakási grilovačka L.P.20, nepříliš horsky laděný, ale zcestovalý kumpán se zasní...další proč ne? Covid trochu uspí, ale nikoliv zabije ideu, která letos znovu ožije a je pozvolna buldozérsky protlačena skrz odporující maminky jako iniciační akce tří 16-ti letých hochů s jejich tatíky. Ale že těch vidlí dámy  naházely. Marně. Slovo Ararat se poslední měsíce stává stále frekventnějším, byť značně dráždivým. V květnu jsou letenky koupeny, čímž kostky vrženy. Ujasněn termín na první prázdninový týden, s jakýmsi bonusem, ať vidíme i něco dalšího než onen kopec

Rozlady v týmu, spor o pomyslné lídrovství, podporované záškodnickými vpády některých dam...Překonáno.

Nutný permit, spor o agenturu, jeden najde levnější, dalšímu se až tak nelíbí se vzdát své původní, ale s jistou rozladou kapituluje. Na poslední chvíli nacházení levnějších letenek se ukáže značně svízelné. Nakonec se poskládá nezvyklá trajektorie : Vídeň-Izmir-Istanbul-Igdir a zpět jednodušeji leč ze vzdálené Ankary.  

Dne prvního nastávají strasti letu. Přesun do Vídně s úskalím zpoždění na českých železnicích, odbavení plynulé, leč čekání nekonečné, v letadle spor pejskařky a maminky plačícího dítka, neletíme a neletíme.  2 hodinový polštář na 1. přestup se dramaticky tenčí na nějakých 45 min. Nervozita narůstá. Stále častěji zaznívá " je to v pr..." Rychlý výběh v Izmiru, chopení se jakési naštěstí vstřícné zřízenkyně, která volá a volá...pasová kontrola, znovu zavazadla, odbavení, během na terminál...uff. Gate ještě neotevřen, rovněž zpoždění. Máme to!

Pak již hladce a ranní přistání v Igdiru, čekající dodávka bez slova anglicky, vydáváme se všanc, odjíždíme pouštní krajinou do hotýlku v Dogubayazitu. Město prašné, bydlení fajn, seznámení s Burhanem- našim vůdcem, shlédneme na Horu, na pár hodin zdřímnem a  vyfasujeme dodávku s řidičem na první výletík - nejprve do paláce Ishak Pasha, kde první větší kontakt s tureckou kulturou. Popijeme první Çay, návrat  a následuje vycházka ryzím, masovou turistikou nezkaženým městem. Chlapíci na ulici s čajem, trhy, turecká zmrzka s ekvilibristikou jednozubého chlapíka, pohoštění v místním lepším podniku a pak možná rizikové kuře na ulici, když se má poznat ryzí kultura...ale před výstupem bacha (před Chimborazem jsme raději taky odolali svodům morčat).

Komunikativní a všemožně vstřícný Burhan nastíní další plány, vyjednáme i povýletní možnosti.

Třetího dne vydatná snídaně, vajíčka, sýry, olivy. A pak již profi balení: batohy do pytlů, menší k sobě, přiřazeny jsou nám dvě Jordánky a dodávkou pod kopec, kde přesun nákladu na koníky a s dalším kurdským společníkem vyrážíme do BC. Počasí krásné, cesta pohodová, kamenitá, kolem traviny. A od začátku konfrontace s pozvolnou chůzí a gajda se nepředbíhá. Ale aspoň seznamka s chlapíkem, osvěžování angličtiny a nějak to uteče. Narážíme na nějaký pokus o výstavbu cesty, na jejímž konci strojům došly síly a...zůstaly na pospas. V kempu jsme za pár hodin, vyfasujeme po dvojičkách stany, kolem další jídelní, servisní, další neskutečný full servis, před večeří small snack...melouny, dobrá, červený, žlutý...ne, to není konec...podlouhlý stůl se postupně zcela zaplňuje polystyrenovými tácky- fíky, datle, sušené meruňky, ořechy, turecké slaďoury...uff.

 U jedné dvojice se však taky projevuje zažívací indispozice, jediný turecký záchod je brzy...taky full, navštíviti neradno. Žeby ono kuřecí? Seznámíme se s krajinu výběhem pod kopec, uklohníme Efeza - který se ukáže, že jediný není v ceně...

Dalšího dne následuje aklimatizační výstup. BC 3200m-C1 4200m. Zvykáme si na pozvolné šlapání, občas už se nedá nepředběhnout guida a vydat se za šmarujícími koníčky jiných výprav. Za 3 h ve výškovém táboře. Táboře nebo smetišti? No za všechno můžou Iránci...tvrdí Kurdové. Jakási emoční nekonfrontace, potěšení se sněhem, občerstvení a za hoďku seběhnem dolů. Odpoledne volné lelkování, small snack a pohrání si na hitlery a liberály. 

Pátý den nás opět vítá krásně, balíme stany, pakování na koně a hurá znovu nahoru. Stavíme stany na volných kamenito- prašných pláckách. Míst již méně, výprav se střídá hodně, tak to podle toho vypadá. Ale stále je zázemí hlavního stanu, small snacky jen trochu chudší, pozkoušíme mačky  a ukládáme se k brzkému spaní. Někdo vybaven ibuprofeny na bolehlavy. 

Po krátkém spaní nespaní budíček v 1 hod, povinný čai a menší snídaňka. Bohužel se necháme předejít nějakými výpravami včetně české, tak se po 2. hod zařazujeme do hada a čekáme na místo možného míjení...no sláva...Cesta se pohodově serpentí sutí s trochou sněhu, maček zatím netřeba. Je odhadem -10st, jeden kumpán trochu více trpí, dušností, chladem, guidi se snaží o masáže. Ostatní postupují v celkem dobré pohodě, zejména nezkušení teenegeři, včetně dříve střídavě indisponovaného, nijak nedávají znát výšku. Poměrně brzy svítá, krásný pohled na stín hory.  Předcházíme  poslední grupu a docházíme v čele na sedlo, kde nazouváme mačky a čeká nás velká bílá pláň a pak strmější závěrečná pyramida. V 7 hod. summit! Mt.Aararat alias Agri Dagi 5137m!

Dokonalost, ani mráčku, bezvětří ! Po 15 min dolézá schvácený leč šťastný hlavní iniciátor. Takže komplet! 3/4 hodinová kochačka, dojdou i Jordánky, další grupy a dolů. Po bílé plání již větší prekérky, kličkování mixovým terénem, hledání optimální stopy, tudy jsme šli nahoru? Nějaké synátorovo podklouznutí, naštěstí s včasným záchytem a bez úhony. Oddech, zkušenost. V 10 hod jsme v C1, relax , jídlo, prašné balení a rychle uvolňování místa novým zástupům. Zatímco dnes na vrcholu asi 3-4 výpravy, další den to bude mazec...zase štěstíčko. A co dál? Euforie, co tady zas budeme dlít, co tak sestoupit až dolů a polebedit si v hotelu? Kupodivu zavládne jednomyslnost a i Burhan souhlasí. Takže hodinová další relaxační pauza a BC a totální sestup. Jeví se trochu nekonečný, zase bagry, dyť od nich to musí být kousek. Nebyl, obchůzka další hůrky a další...Ale jo, 3000m dolů za jeden den...dalo se. Dodávka, hotel a prašný Dogubayazit. Hledaje nějaké občerstvení nacházíme jen podivnou polévkárnu. Masitý obsah ne každému po chuti, ale dospělí se většinou uspokojí. Sedíc u čaie a průvodce trocha bezradně bádáme nad dalším programem...ale ráno moudřejší večera. 

 

Po snídani opět ochotný Burhan přistoupí poměrně velkoryse na představy dalšího putování k jezeru Van. 

Dostáváme k dispozici dodávku se šoférem! Tímto začíná druhá část výpravy, cesta z východu s povinností se dostat na letiště v Ankaře. První zastávka s návštěvou starého Vanu. Vystoupáme na hrad, dostane se nám privilegia vstoupit do nějakých starobylých místností s klínovým perským písmem a zákoníkem, nějaký výklad a pak podivná neochota provést dále rozsáhlým komplexem, Marně pátráme po důvodech, kurdsko-turecké napětí? či neradi zde nemuslimy? Ale nějak se prosadíme a k násilí nedojde. Tak se můžeme kochat fantastic view včetně brakického jezera. Odoláme nabídce výhodných koberců a pokračujeme podél jezera. Zprvu zasmušilý řidič se proměňuje v milého společníka skrze google překládač, tak se i rozvine nějaká konverzace. Pokračujeme podél jezera, smočíme nožky a lodí se vydáme na  křesťanský ostrůvek Aghtamar, kteréhož dominantou je Katedrála sv. Kříže z nějakého 10.století. Chlapík se sice tváří, jak nám vše zařídí na nějakou kartičku, ale asi stejně jdeme za plnou cenu. Žádný masový turismus, ačkoliv trochu zataženo, tak malebná krása. Po návratu na pevninu usedáme do restauračky Burhan´s Frienda naproti přístavu a popereme se s místními rybkami resp. jejich kostičkami. No ale specialitka. Doputujeme do města Tatvan, kde mise řidiče u doporučeného hotýlku končí s všestranným požehnáním. Hotel se tváří honosně, nicméně zde no tourists no english. Ještě, že je wifi a google. Vyrážíme na průzkum nikoliv námi vybájeného městečka ale poměrně živého velkoměsta. Hlavní ulice je rušný trh, zakončíme v pobřežní restauraci, jak jinak s čaiem, po konverzaci s mizernou angličtinou přistanou aspoň obligátní oříšky. Místní kulturní kolorit dotváří vodní dýmky, pro které nemáme kuráž a kvílející živá hudba. A o čem, že se to zpívá, tázajíc se pikolíka dostaneme jednoslovnou odpověď...love přece. Žádné turistické podbízení. Stále pocit opravdové svébytné cizí země. Příjemná únava ukládá ke spánku. 

Dáme brzkou bohatou snídani a  domluvíme taxíka do zdejšího přírodního parku Nemrut kráter, což má být jakási největší kaldera s jezerem. Míjíme jednu z mála sjezdovek a pak již výhled, kochačka pokračujeme na dno. Ač prezentováno, jako turistická atrakce, nikde nikdo, žluté květy, teplá vyvěračka, na konci chýše, ve které chlapík s čajem. Neodoláme koupací výzvě. Kolem božský klid, načerpání před netušenými útrapami hodin příštích.

Cestování po Turecku není problém, praví světoběžník, sedneš na autobus a jedeš...Ejhle, zádrhel, několik zdánlivě kompetentních osob přesvědčí, že do naší cílové destinace Nemrut Dagi a městečka  Kahta nic přímo nejezdí (jezdilo, jen jsme nekápli  na ty kompetentní a nefunguje žádné centrální stanoviště, jen rozeseté soukromé společnosti) a musíme pěkně oklikou...A i když jsme si ráno přivstali, ať vše pěkně stihneme, tak bus až odpoledne do Malataye, 430km a pak se uvidí...Stojí v každé díře, kde můžeme třeba po umytí nohou navštívit modlitebnu či si dát místní zmrzlinu, v buse využít luxusu wi-fi připojení a v necílovém místě se ocítáme ve 23 hod. Další přibližovací prostředek sice jede, ale jsou poslední 3 místa, nás je 6. Rukama nohama děláme psí oči, až si získáme přízeň stewarda a v posledku řidiče, který zařídí synkům místečka na schodech. Mezitím kolega žhaví linky s panem domácím, který se uráčí pro nás přijet 70km do Adiyamanu a ubytovává v 1:30...

Romantická snídaně v altánku pod horami a následuje exkurzní jízda starobylé oblasti kolem Nemrut Dagi, což je uměle navršená mohyla perského vládce Antiocha I. z 1.stol. př.Kr. s dvěma řadami obřích soch, kterým však byly později dalšími vládci useknuty hlavy a umístěny před trupy. Místo pozoruhodné velmi a ač se řadí k nejvýznamnějším tureckým památkám, tak opět bez zástupů, naopak absolvujeme zcela sami. Dále jízda pokračuje pohořím s dalšími antickými památkami jako např. Arsameia, s reliéfními sochami, řeckými nápisy, kde i sestoupáme do strmé 150m šachty. Na povrchu již pěkně žhne a jeden z Adamů se v pouštní krajině zasní o svlažující koupeli. A hle, jest antickými božstvy vyslyšen. Pod římským mostem  Cendere teče průzračná řeka, vytvářející mezi skálami hlubší tůně. Halelujah, lze poděkovat Bohu našemu. Rádi zapadneme mezi skotačící místní, plavky, neplavky. A další antická zastávka a uzavření okružní jízdy v Kahtě, odkud hodláme pokračovat do Kappadokie. Bus za nějaké 2 hoďky, ale nefunguje skoro nic skrz nějaký muslimský svátek. Na nádraží jen chabý bufetík alespoň s pitím. A znovu strasti 7 hodinové cesty, tentokrát bez wifi luxusu, tak čas ubíhá pomaleji, zastávky dlouhé. Aspoň tam funguje jakési občerstvení, někdo si vypálí ústa chilli směsí, jakýsi nadšený mladík nás pozve na místní kozí zmrzlinu, které ne každému po chuti, na dalšího druha, který obětavě zařizuje ubytování, se jaksi nedostalo, tak trochu zaskřípání v týmu, we were a team. 

Čím více na západ a blíže turistické komerci, tím přímo úměrně rostou ceny a klesá ochota. Takže opět po půlnoci řešíme dovoz do cílového městečka z Keiseri do Göreme, ale tentokrát žádné no problém, přijedu pro vás, ale zařiďte si, jak chcete. Nakonec se nějak narveme do obyčejného taxíku a ubytováváme ve skalním hotýlku, kterému nelze upřít atmosféru. Tu mají umocnit za svítání balóny nad skalním městem. Někteří po velmi krátké noci neodolají výzvě a trpělivě vzhlížejí na terase. Výhled na faloidní útvary je jistě malebný velmi, ale balónů se z neznámých důvodů nedočkáme. Ale snídaně s výhledy je unikátní!. Nicméně i v pánském kolektivu, když se ozvou dva kohouti, to může trocha zajiskřit i při banálních podnětech. Asi již trochu únavou z předchozích dvou cestovních dní, no někdo by více pěšky, někdo hned taxíky...

 

Nakonec s jistým brbláním vyrazíme do prvního skalního města s úchvatnými skalními chrámy, No nádhera, ale taky již ta pravá masová multikulti turistika. Shlédneme starobylé fresky Ježíše, učedníků i dalších světců, s povětšinou vydlabanýma očima válcující kultury. A mezi skalními věžemi nepohrdneme masou meruněk, které masy lidské ohleduplně zanechávají. Nějaké suvenýrky, pívečko, kafíčko, džezva. No atrakcí mnoho, času málo, tak se pustíme do vyjednávání s jakousi agenturou,  zda by nás nepovozila a pak přiblížila Ankaře. Nic není problém, auto bude hned, ten minutes...se mění ve více jak hodinu. Přijíždí limuzína, vaw, ti jsou ale velkorysí...ale jak začínáme nakládat bágly, tak velkorysost prchá, mladý řidič se tváří rozpačitě a vše musí ven...Limuzína nebude...a další čekání, trocha si krátíc vtípky. Jaká je jednotka dočasnosti dle Rusa? Jeden furt.  To již trochu roste napětí, jak vše budeme stíhat, musíme procedit jistým výběrem. Čert se vyznej v těch divných názvech, něco místní, něco anglicky. Devrent valley, Paşabağları, Fairy Chimneys... 

Prostě parádní skalní města s více či méně vztyčenými útvary, někdy až gravitaci popírající vrcholové glansy. Poběháme mezi, pofotíme a zase kousek dál. Jakási vynucená komerční zastávka v místní snad ojedinělé předražené vinotéce, krásná Holubí vyhlídka a na závěr unikátní podzemní město Derinkuyu. Jeden kumpán již značně mrzutý, že nestihneme, další velí klídek, vše je pod kontrolou. Bylo a za to stálo. Prakticky sami prolézáme rozsáhlé důmyslné  podzemní prostory obývané kdysi ukrývajícími se křesťany, podzemní studně, stáje, obýváky, toalety, modlitebny. Vše nějak udýchali? Naše štace končí v Nevsehíru, odkud předpokládáme pohodový ranní odjezd do Ankary. Zase prekérka. Všechny kanceláře zavřené. Recepční na hotelu milý leč méně schopný. Vnucuje jakousi představu nějakého jediného ranního busu. Web ukáže více možností, nacházíme vhodný spoj, sice na úkor snídaně, ale s bezpečným časovým polštářem, s nutností online rezervace...která nefunguje. Tu se zjevuje Anděl. Pán se opět stará. Jakýsi rakouský Turek vládnoucí němčinou nám věnuje svou hodinu a telefonní minuty. Podivné to specifikum některých jižních zemí, kde zrovna nevládne švýcarský pořádek, byrokraticky si ošéfovávat malicherné úkony, jakým je přesun z místa A do B. Takže telefonicky se po písmenech hláskuje 6 jmen, jejich pasů, jinak by nás do busu nevzali. Z vlastního telefonu bychom se nedoplatili. Takže konec dobrý a můžeme vyrazit do večerního města na závěrečnou oslavku. Ve sváteční den přeci jen najdeme otevřený kosmopolitnější podnik. Na závěr to chce něco stylového, místního. Typish turkish, lamb rips. Synek odhodlaný, po pár soustech odhodlání mizí a tatík dojíždí. 

Pondělní ranní odjezd již hladký, taxík, prázdný bus do Ankary, na letadlo větší rezerva s menší kaňkou v teamu, když se jedna dvojička bez domluvy urve za jídlem a nechá zbytek čekat u báglů. Trocha dramatických chvil, ale najedí se nakonec všichni, poslední liry utráceny za předražené suvenýry s tradičním hořekováním: že my hloupí nekoupili dříve za méně než 1/2vic. Ve Vídni odvoz Pádlem a podvečír výklop doma.    

FOTO