Pobaltí 23

 

Ještěže se najdou nadšenci s větší mírou spolehlivosti. Tak po loňském Balkánu v téměř stejné sestavě naplánujeme tentokrát výpravu na sever. Sice se odkládá, přesouvá termín na konec prázdnin, ale nakonec zazní rozhodné - ano, jistě, počítáme s tím. Bez velkých příprav, stačí si vyhledat highlighty, kouknout na mapu, národní parky, jedna schůzka  u piva a bazálně dohodnuto.  

Přichází první komplikace, úmrtí v rodině, pohřeb, odjezd se o den odkládá, druhá rodinka hlásí břichobol dcérky, takže též odloží, místo pondělí úterý a tímto další zkrácení na nějakých 9 dní. Rezignujeme na zastávku u Suwalek a zkusíme potáhnout až do Kaunasu.

Nesrovnatelné polské dálnice, až na asi "český " hrbolatý úsek za Katowicemi, zastávka s veterány a dále již vcelku přímočaře na severovýchod. Na hranici končí dálnice, další se ale zřejmě staví. Podvečer jsme v Kaunasu, ubytování skromné, ale postačující. Jme poměrně nadšeni, pěkná klidná promenáda, staré město s hradem, to se již stmívá, tak romantický soutok řek Neris a Nemunas, nábřeží, aktivně využívaná basketová hřiště, venkovní posezení s místním pivem a výběrovou směskou, po čemž se díky adolescentním hladovcům zakouří. A plány na zítřek.

Ráno ještě rychloobchůzka města, aktivnější ranní ptáčata stihnou více, dospavci alespoň místní historickou zubačkou na hůrku s moderní funkcionalistickou, snad největší pobaltskou bazilikou. Pak ještě pohled z mostu s dívčinými protesty a pádíme dále na sever. Následuje zastávka  u Hory křížů za městem Šiauliai, litevský katolický bizár, původní poutní místo, taky symbol odporu Litevců vůči sovětským okupantům, ze kterého se stalo shromaždiště tisíců všemožných krucifixů, dílem zůstává poutním, symbolickým místem, dílem turistickou atrakcí. Trocha rokování, kam dál, co oželet neb nelze mít vše, tak nakonec pozitivní volba padne s mírnou zajížďku na barokní zámek Rundale, místní Versailes. Tak vjíždíme do Lotyšska, po prohlídce s procházkou zahradami a dále prašnou zkratkou, díky které vozy se zabarvují na bílohnědo, přes Jelgavu akorát stiháme před zavíračkou naštěstí poloprázdný kemp Neptun u Baltu v Jaunkemeri v NP Kemeru. Po zacheckování ještě stíháme první ptačí pozorovačku u jezera Slokas, zejména s bílými volavkami. Nakoukneme k moři  a večer sami v restauračce pokoštujeme místní speciality, např. aukstu- studenou řepovo okurkovou polévku aj. 

   Dalšího dne nás čeká NP Kemeri - návštěva rašeliniště. Počasí je nejisté, ale nakonec i vcelku přívětivé, od parkoviště jdeme borovým lesem a pak již úchvatný okruh po dřevěných lávkách až k rozhledně s nekonečnými rozhledy po divoké mokřadní přírodě. Vřesy, vřesovce,  brusinky, kyselé klikvy. A dále zaujme objev rosnatek s kouzelnými makrozvětšeninami. Tímto ztrácíme přírodovědce, který vytváří svůj další fotokatalog. Se synkem si ještě nenecháme ujít koupel v Baltu, překvapivě poměrně teplotně komfortním. Jen ten vstup je baltský či balatonský.

 Balíme a čeká nás po přírodním balzámu ruch velkoměstě. Přesouváme se do Rigy, trochu rozpor zda dopřát či oželet aquapark, za cenu další časové ztráty. Rezignujeme a v dešti hledáme společné místo na zaparkování. Deštníkovou prohlídku městem provází hošan, který zde již podruhé, trochu zápasíc s druhým kohoutem. Ale konsenzuálně vedou kolem hlavních kostelů, náměstím, Dům Černohlavců, kde přečkáme největší liják, který postupně ustává, soudomí Tři bratři, Prašná věž a již za slunečního svitu dojdeme k občerstvovně, další specialitky a ještě parkem k pravoslavné katedrále Kristova narození. Pořídíme nějaký ten suvenýr, předražený likér  Black balsam, který následně v supermarketech vidíme o 1/ 3 levnější. Vyrážíme z města, každý dle své gps...jedni se motáme jakousi periférii, druzí hlavními tahy úpí v zácpách, poté již borovou rovinou podél Baltu dále na sever.  Krásný západ, nákup a to již Estonsko. Zakotvíme v lázeňském městečku Pärnu u pravoslavného chrámu v již vpravdě skandinávském domečku za příznivých 350Kč/os. Opět žádný kontakt s domorodci, jen zpráva, kde klíč. Po intenzivním dni relaxujeme u MS v atletice a dále okrádáme spánek skandinávskou taškařicí. Nečekaně vtáhne finský film Příběh dřevorubce s estonskými titulky s online google překladem do češtiny! Vzhledem k tryskovému ději s kadeřníkem se sekerou v hlavě a hlubokomyslným dialogům normálně stíhá...Jen dcérka moc neocení neb jí emoční výbuchy a komentáře neumožní zaspat.

 

Ráno se vyrojí původně neplánovaný nápad před Tallinem to ještě vzít přes zdejší největší ostrov, též NP. Byť již dáma poněkud protestuje, kde ten čas chceme nafouknout, ale pánové racionálně vyargumentují, trajekty jezdí každou chvíli, tak co.  Dopoledne projdeme pěkné městečko, hoši si zaběhnou na konec 1,5 km umělé kamenné kosy, zbytek dále projdeme pláží, někteří opět s příjemnou koupelí, neúspěšně vyhlížíme nějaké to jantarové zrníčko, místo toho medůzky a pokračujeme na trajekt a ostrov Saaremaa, dosud nechápaje, proč mají potřebu všude zdvojovat písmenka- asi kompenzace celkové úspornosti a mlčenlivosti. Dojedeme do hlavního městečka Kuressaare, prolezeme hrad, větrný mlýn, nakoupíme proviant a pádíme domnívaje se, že na konec světa NP Vilsandi. Opět každý důvěřujeme té své navigaci, klikatými štěrkocestami se dostáváme k vytyčenému tábořišti, s krásnou ornitologickou zastávkou, nahánějíc  jeřáby popelavé. Na konci světa přichází mírné zklamání neb jednak je tento vytyčen pasteveckými ohradami, jednak zamýšlený vodní trek se ukáže nedostupným pro absenci vhodné obuvi a ani žádný los na nás nevystrčí z lesa nos. Spřátelíme se však s místním big dogem, který přes úvodní zdání balkánské nebezpečnosti se nakonec vyjeví jako smutné, hladové stvoření, pro které obětujeme i nějakou tu vysočinu. Střídavě zaprší, ale bráníme se ohněm, předtím však ještě nehůdka naštěstí jen s mírnou opařeninou dívčího stehýnka kvůli poněkud fejkovějšímu outdoorovému nádobíčku. Večírek se pak vyvrbí v ukulele party, kde se i synek chytne nových hmatů, a Čechomoři uchvátí i německé sousedy. 

  Ráno nás budí zkřehot jeřábů, pozorujeme párečky v pozadí, kolem dobytek, klid a mír...Abychom z ostrova ještě vytěžili, tak dále dále nafoukneme program, za nevěřícného, ale nakonec poddajného pohledu dámy, o cyklovýlet k majáku Kiipsaare na dalším severnějším poloostrově. Místní vykuk zapůjčí staré herky za 10E s upozorněním, že kousek trasy bude písek. Pádíme severským lišejnatým lesem, kolem jezera Laialepa a dále ne, v tom se opravu jet nedá. Každý si hledá svou stopu, zda po oblázkové pláži nebude lepší. Není, prašť jak uhoď. Maják stojí uprostřed vod, ještě pokus o okruh, nedá se, pokorně se vracíme, byť nacházím aspoň trocha alternativní cestu lesíkem. To již i potkáváme nějaké další s pískem zápolící turisty, ani ten kočárek se utlačit moc nedá. Další zastávka u útesů Panga Pank, kde překonáváme asi nejvyšší baltské převýšení, slaňujíc s útesů k vodě, marně pak nacházejíc alternativní cestu nahoru. Dítka ještě objeví podivnou houpačkovou atrakci, zpět na trajekt, který akorát nachystán k odjezdu, s vcelku dostupným občerstvením a míříme do hlavního města. 

     Zde po vcelku parádním přírodními krásami nabitém dni zas přichází trocha toho negativního velkoměstského adrenalinu. Periférie jedno velké staveniště, se kterým si ani online navigace neví rady, tak hodinu kroužíme asi 1 km od booknutého hotelu. Po levných štacích si můžeme dopřát trochu toho luxusu. Přichází skutečná estonská digirealita. Parkoviště na aplikaci, check-in automat, ozývají se vykříky- we want a human! Připadáme si jako Návštěvníci či Kroko Dundee ve futuristánu. Rozdělíme pokojíčky, zapůjčíme hocha a vyrážíme do večerního města. Úvodní dopravní stres je dostatečně vykompenzován. Centrum úchvatné, stověžaté hradby, bastiony, brány, zrestaurovaná hanzovní architektura, kostely všech křesťanských věr, Rižským bratrům se dorovnávají Tři sestry, vystoupáme na hradní kopec, s parlamentem, prezidentským palácem, ale též trpěný a ruské časy připomínající Chrám sv. Alexandra Něvského. Po výhledové kochačce trocha tápeme v hledání vhodného restauračního zařízení. Nakonec zakotvíme na náměstíčku. Na pokoji pak marně hledám čipovou kartu.

 

Ráno zvolíme alternativní programy, naše rodinka si dopřeje poklidnou snídani v pokrokové jídelničce. Ne, papírové nádobí opravdu nepojme horkou tekutinu, kafe se protlačí i 3násobným kelímkem. Kdepak soudruzi pokrokáři udělali chybu? Ach ta všepronikající úporná snaha přeč...přírodní zákonitosti. Trochu zbytečný stres z odčekování neb karta prostě nikde, nakonec však i toho humana objevíme, který nabídne jen velkorysý úsměv a no problem. Ale zbytečné stresování vede k neodpustitelnému opomenutí  actimelek v ledničce! Zatímco kamarádi vyrazí znovu do historického centra, naši familii zláká Námořní muzeum. Po včerejších dopravních zkušenostech radji volíme 2 km pěšky a pak za 10 E skutečně hodně muziky! Průlez nejstarší a nejdéle sloužící ponorky Lembit, od 30-tých let v provozu až do nynějšího století, hydroplány aj. Po opuštění hangáru přístav plný lodí, ledoborec, bitevní lodě, při dalším a dalším průlezu se již dcérka staví na vcelku pochopitelný odpor.

 Přátelé mají již náskok, tak je doháníme u Jägelského vodopádu, vcelku pěkné to místo, které jinak přírodomilná dáma poněkud degraduje: no voda padající z betonu...Dáme zavděk občerstvovacímu stánku a  plánujeme další NP... To již jistě nemůžete myslet vážně ? Kdy se jako chcete vrátit? Pokračujeme mírným deštíkem s nákupní zastávkou - Tati, ten divný pán kupuje jen dřevěné lžičky?  Slyším dobře češtinu? Jejda, hlídej si jazyk, nikdy nevíš... Zavedeme řeč s vandrujícím našincem. A pak již na estonský nejsevernější sever NP Lahemaa. Podešťové zataženo dokresluje atmosféru, krásné místo, minitrek přes baltské balvany, což ne každý dá, teenhoši se hecují, kdo dobude severnější místo, což nemůže skončit jinak než baltskou koupelí. Taky ornitologický ráj, kormoráni a jiné menší či větší ptactvo přírodovědce dosti odtrhne od časové reality, ale katalog obohacen o jistě úchvatné snímky. Tato oblast se z nejasných důvodů ukazuje jako oblíbený český cíl .Zatímco dosud nikde našinec, zde kolem sama čeština. I na další ptačí pozorovatelně, necháme se ofotit kumpánem...onoho pána s dřevěnými lžičkami, který se ztratil...hledajíc ztracenou botu.

 Rychloobhlídka zámečku Palmse a když již tudy, tak proč se nepodívat k ruským hranicím a neoživit zeměpis pohledem na Čudskoje ozero? V Mustvee klidno, pusto prázdno a večer zakotvíme v univerzitním Tartu. Ubytko tentokrát skromnější, resp. exteriér ubytovny, uvnitř, vše potřebné, jen trochu souboj 6 členné grupy o toaletokoupelnu, který logisticky méně zdattní mladší jedinci příliš nezvládají. Obhlídneme velmi poklidné městečko, polorozbořený gotický chrám, univerzitu, most, šikmý dům a  porovnáme další soljanku, nikoliv slanou, ale hustou kyselou polévku s místním a.le coq pivem, bavíc se všemi těmi aa ee  slovy. 

Nyní přichází na řadu další hřeb a to zdolávání místních nejvyšších vrcholů. Dalšími nákupy objevujeme tvarohovou dobrůtku kohuke, čímž pak srovnáváme z různých marketů. Nepříliš vlídným počasím se dostáváme na úpatí Suur Munamagi , zdoláváme přenáročných 317m a pak ještš vzhůru  rozhlednou, která snad o 1/3 zvedá výšku hory. To je již parádní fičák, což dává punc opravdového výkonu. Pomalu opouštíme pustou, lesnatou,  ale dobře průjezdnou estonskou krajinu a vracíme se o level níže do krajiny lotyšeké, dopravně příznivé mnohem méně. K jejich topu vede jen blátivá cesta, kterou se nám jedněm podaří zkrátit asfaltovou nadjížďkou, druzí louskají snad 100km blátem. I vrchol prapodivný s jakousi atrapou pseudorozhledny, ze které nás ještě ohrožují sršni. Poněkud posečkáme, než se doblátí druzi a pak očekávaje v místním horském a lyžařském topcentru nějaké občerstvení, ale s koncem prázdnin pustoprázdno, jen další česká dvojička zdolávající korunu Evropy. Tak před námi ještě třetí Hora. Cestou však přichází nápad, co tak ještě spojit s dalším NP (Aukšautijos), skoro cestou. Za hranicemiu se sjíždíme, trochu rozpačitá porada, kamarádi odmítají a v autě pak napětí, zda se trhnout, ale nakonec respekt k dceřinému vetu rozhodne. Projedeme hustším Vilniusem na západ slunce  na Aukštojasu (293m). Pěkná rozhlednička mezi borovicemi ...jinak lesíkatý kopeček za polem. Pak již ubytko ve Vilniusu s marnou snahou levně zaparkovat a večer pobesedujeme s vlastními zdroji v jídelně s kuchyňkou.

Ranní Vilnius nás nevítá příliš vlídně. Vybaveni deštníky se vydáme poznat třetí metropoli. Ve čtvrti Užupis očekáváme avízovanou alternativu, ale oproti kodaňské Christianii slabý odvar, jakýsi džínový kajak, prase na kolečkách, vlastní "ústava", jinak nic pozoruhodného. Možná večerní život by ukázal pestřejší tvář? Nějaké kostelíky, úprk před lijákem do marketu a na závěr výstup na hradní kopec, s Gediminasovým hradem s protichůdnými výhledy na historickou a moderní čtvrť. Na téměř závěr nemůžeme vynechat Trakaiský hrad, který si zpestříme obeplutím na šlapadlech. Poté již rozlučka se spěchajícími souputníky a naše vozidlo ještě zařadí zastávku v Litevském skanzenu v Rumšiškés. Pusto prázdno, ale otevřeno, areál velmi rozlehlý, nachodíme přes 7km, stavení pozoruhodná, ale pak již připadají baráčky na stejné brdo, čímž přicházejí opět  protesty. Trocha pozápasíme s parkovací rampou, domnívaje se, že jako návštěvníci areálu máme parkování zdarma, ale nikoliv. Dáme bohatý autobufet a ppro avízovanou zácpu kolem Kaunasu se vydáváme okrskami zpět. Cestou opět s nejednomyslnou dohodou, copak budem poslouchat. Dítka usnou u 10 černoušků a tatík vcelku pohodově dořídí a ve 2 hod. garážuje. Jen s následným modropruhovým dovětkem z Klimkovického tunelu.    

      

                    

 

        

Velikonoční Kraków 2023

 

Nynější konstelace a trable nakonec vyústí v prodloužený sváteční víkend  v logisticky dobře dostupném místě. Zahájíme na Bílou sobotu ve Wieliczce, kde se zařadíme do davů návštěvníků úchvatných solných dolů, nejprve nekonečný sestup, pak chodby, síně, náčiní, sochy a nekonečný podzemní pochod k výstupové šachtě. Podaří se ubytovat tentokrát přes Airbnb. Vše funguje včetně výtahového garážování. 

Procházka centrem, velikonoční atmosféra, trhy, večerní vigilie, procesí a bonusové dojemné zpěvy v Kościele Mariackim. 

Nedělní sváteční bohoslužby, katolické i luterské k vyvážení, trocha ochutnávka Wawelu a pak úprk z městského ruchu do Ojcovského národního parku, kde klid, skalky, Rukavice, prehistoričti lidé, z klidu vytrhne stádo divočáků. Sejdeme do údolí kolem pár ruin dřevěnic, zastávka u sádek na uzeného pstruha, zámek v Ojcowie zavřený, ale zrovna večerní mše v Kapličce Na Vodě, tak další verze prázdného hrobu a pro někoho další lekce polštiny. 

Pondělí zase ve víru historického města. Wawel tentokrát otevřený, ale natřískaný, vstup za 2 hodiny, tak návrat do podzemí Sukienic, podzemní městečko. Dále pak starobylý (Zaginiony) Wawel, vykopávky a Skarbiec Koronny se zbytky panovnických rekvizit, trofejí, praporů až po korunovační meč Szczerbiec.  Na závěr ještě katedrála  s Královskými hroby, Zigmundovským zvonem a je čas pelášit. Cestou ještě nějaký ten obwarzanek , rozlučka s trhy a odpolko na nesrovnatelné dálnici, splníc i sváteční rodinné povinnosti s neplánovaným bratrským sejitím.  

 

Balkán 2022

 

Podzimní oheň plá, a v něm plány na další léto. Z matného dýmu kondenzují do nápadu návratu do Albánie. Dyť ještě spoustu restů, nejvyšší hora nezdolána a noví kumpáni přikládají polínka. Jasan, po čase bude supr výprava.  

A přichází jaro, a těžká vyjednávání, a slibová kocovina...Tradiční souputnící nakonec skrečují, ale dvě rodinky, přes protivenství mnohá, udrží linii a v prvním sprnovém týdnu můžeme vyrazit. Tří a čtyřčlenné vozidlo.  Plán- na Bělehrad!, na Koráb, na trajekt Komani, na Kolatu a uvidí se...První logistické svízele, Komani trajekt vyžaduej fixní booking s nemalou platbu, zprvu se nedaří, chceme to? Asi jo, paypal odešle sumu. Před odjezdem zpráva- musíme změnit plány, na kosovsko srbských hranicích nepokoje...co ještě? 

Tak na Bělehrad a dohodneme se. Cesta uteče, nepříjemná doprava městem, ubytování blízko centra s trochu zapáchající toaletou, obstarožní hučící klimatizací, popřeme se, zda mít teploučko a čerstvý vzduch nebo chladno a nečerstvý. Toť první storka dcérky. Cesta do centra balkánská, pak již turistická, kůň před Národním muzeem, to jsme již někde viděli. Jak  to, že tu nemají zmrzku, berem zavděk první, načež za pár metrů jeden sladoled za druhým...Rušná tř. Kňaza Mihaila, suvenýry o tom, že "Kosovo je naše", pak klidný park s výstavkou tu vojenské techniky, tu dinosaurů, romantika na hradbách, výhledem na soutok Dunaje se Sávou, dáme večerní občerstveníčko se srbským pivem a čas spočnout před strastiplnou cestou. Co s tím Kosovem? Toť otázka. Byť nepokoje odsunuty a nové nehlášeny, tak na hlavní tah chybí odvaha, někdo se chce vyhnout zcela přes Makedonii s výraznou zajížďkou. Nakonec padne kompromis, zkusíme jižní přechod a pokud bude zavřeno, vždy půjde vycouvat...Již 10km před hranicí na domech vlají albánské vlajky, odstojíme si 3/4 hodinový přechod, bránic se značně nátlakové žebrající pospolitosti, platíme extra pojištění a pak již cesta volná. Opravdu periferie, úzké asfaltky dědinek vystřídá pravý balkánský městský dopravní chaos. Všechna města po cestě ucpaná, pravidla žádná, resp. toho silnějšího, co na tom, že kruháče, když paralelně vjíždí tři vozy, žádné značky, žádné usměrňování. Kousek dálnice do albánského Kükes je vysvobozením. Seženeme bankomat, abychom měli nějaké leky a hurá do serpentin, které útočí na dívčinu osobnost, jež nevykompenzují ani úchvatné výhledy, ani vtípky se směšnými slovy, jako jsou rybiźle apod. Ale ještě za světla stihneme vesničku Radomirë a objednaný hotýlek s milým hochem. Uvede nás nejprve do tradičního sálu s ovčími rouny, krbem a hudebním nástrojem, chvilkový relax fajn, ale osazenstvo volí nakonec tradiční pokoje i za cenu tureckých záchodů. Na 2  m²  umyvadlo, sprcha, toaleta...A uvítací tradiční večeře s burkovými hody, zbude ještě na zítřejší svačinku. 

Po balkánské snídani v 8 hod vyrážíme na Golem Korab. Krásně, teplo, ale záhy druzi řeší dilema s dcerkou a její nártovou odřeninou. Zápolení s mouchama a padne verdikt návratu dívky s otcem, Zbytek poněkud nesourodě pokračuje, nabušení adolescenti vpřed, dámy řešící snad postcovidovou slabost či astmatickou, potažmo teenegerovskou sníženou kapacitu plic, vzad a zbylý tatík vlající někde mezi. Přichází osvěžující pramen, delší pauza, burek, makedonská hranice a výšvih na vrchol. Cestou jen dva páry a další polský na vrcholu, za chvíli mizí. Takže obědní vrchol 2764m  je ve 12:30 náš. Ještě otestuji paralelní vrcholek a rozhodnem o okružním sestupu po trase s rozporuplným varováním před big dogs...zprvu dangerous, ale nakonec but you take it...Kochačka, ale trochu předlouze, tak je mi sugerováno se kát ze špatného rozhodnutí. Sestup, rozlehlá louka, sestup, louka...místo big dogs small horses...až na jednoho...je tu! A dcérka má další storku o strachem se chvějícím otci. V klidu nás mine, pokračujeme přes tisíce kobylek a na závěr nezáživnými prašnými serpentinami. Soudržnost se opět poněkud trhá. Ale konec dobrý, vše OK. Osvěžující špendlíky, koupel v tůňce, no blaho...Čekající tatík s dcerou se rovněž nezdají nikterak frustrovaní. Nasbírali spoustu biologické fotodokumentace. Těšíme se na další typish albanian food. Kolega navnadí na jistě skvělé skopové...Které nakonec vytrvale konzumujeme jen ve dvou...a synkův po turecku druhý pokus naopak definitivně stvrdí postoj, že ovečky jsou na vlnu, mléko, ale opravdu ne na maso...Ovečky se nejí! 

Ráno volíme raději rezervu na trajekt, dobrou leč opět vydatně klikatící se cestou vracíme přes Kukes dále do Fierze, kde nás vitá po horské oáze klidu opravdový turistický hukot, k tomu 35 st vedro. Loď stíháme, nalodíme a stinné místo veškeré žádné, tak různě korzujeme po palubě, řešíme vlastními židlaikami a nakonec nejlépe na týlu u toalet. Cesta řekou-přehradou Komani krásná, z vody vystupující skály, pak již poněkud monotónní. 

A po 2,5 hodinové plavbě jsme najednou vykatapultováni do tunelu a dále 30km značně rozbité cesty. Kdo by to čekal. Dosavadní zkušenost naopak poměrně pochvalná. 200m dobrého asfaltu, a je po naději. Po pár km se od zadní nápravy ozývají nedobré zvuky. Trnu, jedu. V tomto stresu ani žádná koupačka v jezeře, aspoň příjemná občerstvovací zastávka. A pak již dojíždíme do Lezhë a Shëngjinu (nikoliv Šengenu), kde dle mapy vybrán random kemp, který...není. Tak dále, tu plno, tu na konci jakési kosy pláž i s nápisem camp. Tak jo. Stany sice žádné, ale recepční hoch se tváří, že není problém. Jen pár peněz. Tak se usalašíme mezi olivovníky, domnívaje se, že v oáze klidu, kde budeme moci strávit dva odpočinkové dny a kolega biolog naplní své ornitologické tužby v deltě Drinu. Poslední návštěvníci odcházejí, koupačka balatonového typu (200m po pás), na kterou z neznámých důvodů část osádky nereflektuje, fotogenický západ slunce, bar, jen my a barman, trocha komárů. Ale jinak pohoda...Ve 23 hod končí. Jakési molo na konci světa se ukáže býti diskotékovým parketem! DJ hecuje, pauza nabídne planou naději, načež začne znova, duní do 3 hodin. Náš stan vcelku zaspí, vedlejší údajně vůbec...Ne, to není místo blaženého odpočinku. Po ranní koupeli balíme. Druh stihne ještě aspoň jakés takés ranní ptactvo.

Co však s vozem? Po cestě servis, odkaz na jiný, zoufalými pohledy si vydobudu prohlídku s ještě zoufalejším závěrem. Zadní náprava je poškozena (silenbloky) a vyžaduje brzkou opravu, jinak it´s very dangerous, no gravel way, opakuje dokola jediný angličtiny znalý chlapík. Zároveň bez nabídky řešení. Zde v sobotu plno, musíte do Skadaru, či do Černé hory. Ale bude neděle...No potěš. Druzi zatím počkají v Lezhë, globální nápoje v různé podobě a místní pojíme suflaki v různé podobě a v narůstajícím vedru dáme zavděk osvěžení v místní fontáně. A pak již výstup na hrad...cestou necestou, slunko žhne, pot se řine, kdo to vymyslel? Já naštěstí ne. Na hradě jsme jediní...Nikoliv, jeden český páreček...ze stejného města! Prolézání hradeb přinese prekérní situaci neb se probudí vosí hnízdo s následným útokem. Jedno dítě alergické a zrovna protiprostředky zůstaly v autě. Naštěstí se žádná anafylaxe nerozvine, jen značná mrzutost, kdo za to může. No pryč odsud, cestou levné hrozny, meloun a ve Skadaru (Shkodër) padne volba na lepší kempík s bazénem, kde se chmury z auta aj. aspoň trochu rozplynou. Dokonalé vyřádění ve vodě , dítka ocení více, jak moře. Pak večerní kempová atmosféra podhradí, Mazané hrání uhrane mazanej kohout, že jest též ptákem.

Ráno další prekérka, auto mrtvé. Tak nejen náprava, ale i baterka. Naštěstí kabely fungují. Pak marný pokus o další servis, no děj se vůle...Vyrazíme opět na hrad, jisté deja vu. Jednak jsme již zde byli, jednak obdobný leč turističtější jak v Lezhe. Trocha strasti a parkováním v krkolomnějším kopečku, pak již stánečky, nanučky, obhlídka, vyhlídky. Sjedeme do centra města, které na rozdíl od periférie vcelku vyšperkované, ale o větší pohostinnosti na zahrádce již západního střihu se příliš mluvit nedá. Stále se něčeho domáháme a čekáme a čekáme. No aspoň další místní specialitky. Ale hlavně hledáme nějaký dobrý albánský zubní kartáček. Dcerko, potom...až je zavřeno. To jsem si dal. Vydáme se k místnímu historickému mostu, kde náladu zpraví otevřený krámek s levným  pitím, ovocem, sušenkami a ...dobrým albánským zubním kartáčkem...Kterého nakonec není třeba neb ten prvý český se našel. Most hezký, ale oproti pohlednicím jaksi chybí voda...Koryto suché.

 A to se již s jistou bázní vydáváme údajně nejhezčí cestou  SH 20 do Černé Hory, kde se chceme podívat do jejich  části Prokletých hor. Kolegové touží po Theth, s údajně již novou cestou, ale příliš mě nelákají již známá místa navíc s pokaženým vozem. Nakonec snad smířeně ustoupí. SH20 opravdu malebná, místy dechberoucí, jednu dobu náš první vůz vidíme několik set m pod sebou, zároveň pěkná asfaltka. Serpentiny, výjezdy, sjezdy, traverz zaseklý v horách, ale i čerstvě převrácený autobus. Jak to asi dělal? Auto jaksi jede. Tamarë, Selcë, až se ocitáme na minipřechodu a v Gusinje. Co nevidím, otevřený miniservis. Ač neděle, kolem chlapíci v montérkách. Rychlá domluva, zvedák. No nic moc, ale žádná hrůza. Tady vám to nikdo neopraví, to tak na dva dny v hlavním městě. No teda.  Ale když budete jezdit opatrně, tak snad nějak dom dojedete...No díky. Ale aspoň trochu uklidní, již to není samé dangerous. Dojíždíme do Vusanje, zakotvíme u nějakého nového dále se budujícího penzionu a začíná rokování. Ceny již více komerční, ale sličná dcerka nás evidentně chce. Tak nakonec něco sleví...aby po našem úlevném zabydlení se sdělila, že jen na jednu noc...my chceme hlavu složit i po sestupu. No co už. Rokujeme, kdo se vydá zdolávat nejvyšší horu neb druhá dcérka ještě snad stále indisponována. Nakonec dojde ke genderovému rozdělení.

 Druhá posádka jsou ranní ptáčata, tak budíček zbytečně brzy, zase jiná balkánská snídaňka a po 8 hod. vyrážíme s hochy na kopec Zla Kolata. Vezmu dvě plechovky, které se na štěrku obrací a...jedna syčí. Nekvalitní Staráč. Tak ranní pivní režim. Jejda, syčí i druhá, marně se snažíme udat německé výpravě. Izolepa moc nedotěsní, takže po pár km nezbývá než dopít druhé. No VKH s premedikací dvou piv, to tu eště nebolo. Mapy.cz hlásí bíle cestu, místo toho koryto řeky s odpadky, dále již polní, lesní cesta, les, louka a na něm...bar. Poutač jednoznačný, pivo, beer, drink. No další beer fakt ne, tak rizikově dáme mléčný drink. Ovčí mléko, jogurt a pokračujeme již více kamenitou stezkou, vynořují se skalky, občas nějaká výprava, Jaścy všude. Cestu nacházíme různé svršky, ponožka, mikina, bota, triko, očekáváme spodní prádlo a nahou trekařku. Schovala se. Docházíme k Ledové jeskyni, kde v srpnu již žádný led, ale z vnitřku chladí pěkně. Trochu osvěžení a pohled na tyčící se stále ještě obr horu. Teenageři nabírají tempo. Trochu se snažím držet krok, zároveň se snahou být solidární s pomalejším tatíkem. Ta ke konci jaksi vezme za své a s hochy za 4,5 hod. se kocháme na vrcholku Zle Kolaty  2535m , jedné z mnoha zdejších Kolat, nacházeje kešku a dále koukajíc na divočejší albánskou část, údolí Valbone, kde se již asi jen tak nedostanem. Pofotíme se s předvojem větší polské grupy, jeden chlapík mizí a za chvíli je viděn na protějším kopci Kolatě Dobre. Po obědní svačince sbíháme do sedla, kde se mezitím doplahočí polský bus. Neodolám výzvě vyvážit Kolatu Zlou Dobrou (2525m), i když nikdo další nereflektuje, tak si ještě vyběhnu. Docházím zbytek, hochům vyčiněno, že nečekají na své stařešiny. Autorita trochu vezme za své zjištěním, že druhý stařešina není indisponován leč si poodběhl.

 V klidu scházíme s minipřednáškami o místní či zavlečené flóře. A je tu zase bar, pivo, beer, drink. Tak tentokrát to pivo. V 17 hod. scházíme k autu, od děvčat se dozvídaje, že se jim zalíbil kemp a tímto máme dojet. Rozlehlý plácek, posezení, výhledy. Fajn. Holky se taky poměly, udělaly si menší výletík k vodopádu, Oku Skakavice. Posedíme u místních ovocných drinků s příjemnou hudební kulisou , nemohouc se pak dopočítat. Proběhne mariášové zaškolení a poklidná noc. Ráno si s hochy ještě podojedem k vodopádu a opravdu 4x4 terénem ke krásné zmíněné  vyvěračce.

Kudy dále? Každovečerní jednání. Ještě se tak trochu svlažit v moři. Tak Kotor. I s ohledem na naši indispozici volíme zdánlivě jistější zajížďku. Nemám odvahu se vydat do neověřených serpentin , byť zčásti by znamenalo návrat známou cestou. Asi chybné rozhodnutí. Albánské cesty začínají převyšovat ty černohorské...až na osudné Komani. No věřte mapám. Široká "žlutá" prvotřídka se najednou mění na šotolinu. Trnu. Kolegové průzkumně poodjíždějí, za chvíli jsou zpět a hlásí neprůjezdnost. Soudruzi černohorští staví tunel a bez jakéhokoliv dřívějšího upozornění nabídnou horskou přejížďku jen pro zdatná vozidla. Takže 30km zpět, 10 km "zakázanou" gravel way. A další 70 km zajížďka. Místo Berane-Kolašín, tak hezky  na Bijelo Polje a Mojkovac. Což již trochu kazí náladu. Bezmocně hledíme na poraněné zvíře a po vydatném pozdním obídku se vydáme hledat novou čínskou dálnici. Spouští se liják. No velkolepé dílo trochu odnikud odnikud nikam, tunel za tunelem,most za mostem, biliony, ale aspoň trochu přiblíží Podgorici. Tam se úspěšně ztrácíme, používajíc každý jinou navigaci, čas pokročil, tak žádné větší zastávky, míjíme Cetinje, zeserpentíme do Budvy, která dle očekávání ucpaná, s hůry pohled na přeplněné pláže a podvečer se blížíme vytipovanému doporučenému kempu Veslo na poloostrově neznámého jména, na který pěli ódy jistí známí. Zprvu úleva z dobrého asfaltového dojezdu, pak přichází rozčarování. Docela plný kempík v lesíku, cena za stan, jak za lepší penzion. Bezradně postáváme, nebýt pokročilé hodiny, asi by byl obrat. Nějak horkotěžko najdeme dva plácky na stan, naše část se nenechá odradit a poskotačí v nečekaně studeném moři, které zažené jakési chmury, byť málem dojde k úrazu synka bránícího se shazování ze skalní plošinky. S adolescenty již leccos neradno. Druhá část jaksi podléhá splínu a nepochopitelně odolává mořské výzvě. Taky asi nemaje v oblibě skalní pobřeží. Jinak klidno, jistou atmosféru se upřít nedá, společné venkovní ledničky, vzájemná blízkost...ale asi hraje roli i cestovní únava i volební jednání naší kan. Porokujeme o závěrečných plánech, dcerku velmi zaujme městečko Brčko, což se jí však nepodaří prosadit. Dáme ještě ranní osvěžení, opět startovací kabely, nyní již zautomatizovaně, a pak hurá na Sarajevo. 

 

Ne, ještě ne, navštívíme historický Kotor, propížíc se zácpou, pak s klasickou atmosférou jadranského starobylého městečka. Turistické davy, uličky, náměstíčka, kostelíky, loudání, suvenýry, zmrzliny, úspěšně se ztrácíme a vybíjí se mobil. Prozřetelnost však dá brzké shledání, Nakoupíme ovoce, oleje, olivy a kolem megalodí pryč. Pevnosti tentokrát  odoláme. Nad Bokou Kotorskou se vznáší dým, v nosech čpí spálenina, nad náma vrtulníky. Požáry ze všech stran, pěje Pavlica. Cesta ubíhá jaksi pomaleji, hledáme příhodné občerstvovadlo, nakonec s jistým zklamáním, že není kačamak jako kačamak , kluk navnaděn jakýmisi haluškami se sýrem z jiné restaurace, zde pod stejným názvem dostane zbitou kašu. To mám v hospodě  jíst, co máme na táboře každý druhý den? Ale aspoň se podaří booknout nocleh v Sarajevu. Cesta kolem Sutjesky ve stejném pohoří sice zprvu malebná, pak ale nekonečná a praktická nemožnost předjíždění je značnou zkouškou trpělivosti. Již za tmy dojíždíme do Sarajeva, kde nás vyhlíží trpělivý majitel...v luxusní vile a chce ještě méně než avizováno na bookingu. Jen trochu parkovací manévry v úzké uličce. Škoda, že hned ráno mizíme. Je 22 hod a my vyrážíme na noční vycházku. Město překvapí svou multikulti atmosféru, oproti Bělehradu ráz zcela jiný, mešita vedle mešity, uličky jak na tureckém bazaru. Projdeme kolem knihovny, kolem muslimského hřbitova na vyhlídkový kopec. Tak aspoň noční město na dlani. Pak trocha bezradné blomcání, tak aspoň dáme rychlou pouliční dobře vypadající palačinku, netuše, že příprava každé zabere snad 5 min, pan šéf si s každou hezky pohraje, vytvoří jakési umělecké dílko, které i chutné, ale my chtěli fast food.

Aspoň trocha si užijeme 3 patrové vilky, ráno v 8:15 odjezd...abychom více jak hodinu se zasekli na maďarských hranicích, i když fronta pár aut. Kolem pochází bohorovná celnice ohyb žádný, důvody neznámé. Zoufalé fantazie o zabalení země uherské a vystřelení někam do Asie...Využijeme alespoň na herní kratochvíle s Osadníky, na které dosud nevybyl čas. Dojem ze země maďarské nespraví ani další zastávky, byť dálnice pohodová. Tu obsluha není ochotna pojmout ani anglické číslovky, domluva na pár párcích v rohlíku jest nadlidským úkolem, ještě chybně sečtený. Pan zralý na antidepresivum. Pak skrblictví dostane pořádnou ránu, když ve snaze hledat nejlevnější palivo, nakonec platím šílenou cizineckou cenu, která nestojí na stojanu. No divný Orbánostan. Pryč. Ale to ještě musí dojít k závěrečné storce. Ne, za ni Maďaři nemohou...ale rači nezmiňovat. Zkrátka různými komunikačními šumy a nedorozuměním, zda řidiči podávat zavřenou či otevřenou láhev...se mu dostane nečekaně otevřené s jogurtovým nápojem...šplouch, šplouch...a bylo to. Oprávněně dostaneme vyčiněno, že slůvko nehoda se nepožívá pro potřísněný interiér. A do toho rozjíveně dokola pěje Lucie Requiem, nebohá Ivetka Oříšky a tyrani prokládají pokondřím neuctivým Tátou. Aspoň, že auto jede stejně, vše nějak uteče a ve 21 hod doma ještě můžeme dohrávat Osadníky! Pánsepostaral!   

A další storky??

FOTO 

 

           

   

     

Turecko-Ararat 2022

PROLOG

Jakási grilovačka L.P.20, nepříliš horsky laděný, ale zcestovalý kumpán se zasní...další proč ne? Covid trochu uspí, ale nikoliv zabije ideu, která letos znovu ožije a je pozvolna buldozérsky protlačena skrz odporující maminky jako iniciační akce tří 16-ti letých hochů s jejich tatíky. Ale že těch vidlí dámy  naházely. Marně. Slovo Ararat se poslední měsíce stává stále frekventnějším, byť značně dráždivým. V květnu jsou letenky koupeny, čímž kostky vrženy. Ujasněn termín na první prázdninový týden, s jakýmsi bonusem, ať vidíme i něco dalšího než onen kopec

Rozlady v týmu, spor o pomyslné lídrovství, podporované záškodnickými vpády některých dam...Překonáno.

Nutný permit, spor o agenturu, jeden najde levnější, dalšímu se až tak nelíbí se vzdát své původní, ale s jistou rozladou kapituluje. Na poslední chvíli nacházení levnějších letenek se ukáže značně svízelné. Nakonec se poskládá nezvyklá trajektorie : Vídeň-Izmir-Istanbul-Igdir a zpět jednodušeji leč ze vzdálené Ankary.  

Dne prvního nastávají strasti letu. Přesun do Vídně s úskalím zpoždění na českých železnicích, odbavení plynulé, leč čekání nekonečné, v letadle spor pejskařky a maminky plačícího dítka, neletíme a neletíme.  2 hodinový polštář na 1. přestup se dramaticky tenčí na nějakých 45 min. Nervozita narůstá. Stále častěji zaznívá " je to v pr..." Rychlý výběh v Izmiru, chopení se jakési naštěstí vstřícné zřízenkyně, která volá a volá...pasová kontrola, znovu zavazadla, odbavení, během na terminál...uff. Gate ještě neotevřen, rovněž zpoždění. Máme to!

Pak již hladce a ranní přistání v Igdiru, čekající dodávka bez slova anglicky, vydáváme se všanc, odjíždíme pouštní krajinou do hotýlku v Dogubayazitu. Město prašné, bydlení fajn, seznámení s Burhanem- našim vůdcem, shlédneme na Horu, na pár hodin zdřímnem a  vyfasujeme dodávku s řidičem na první výletík - nejprve do paláce Ishak Pasha, kde první větší kontakt s tureckou kulturou. Popijeme první Çay, návrat  a následuje vycházka ryzím, masovou turistikou nezkaženým městem. Chlapíci na ulici s čajem, trhy, turecká zmrzka s ekvilibristikou jednozubého chlapíka, pohoštění v místním lepším podniku a pak možná rizikové kuře na ulici, když se má poznat ryzí kultura...ale před výstupem bacha (před Chimborazem jsme raději taky odolali svodům morčat).

Komunikativní a všemožně vstřícný Burhan nastíní další plány, vyjednáme i povýletní možnosti.

Třetího dne vydatná snídaně, vajíčka, sýry, olivy. A pak již profi balení: batohy do pytlů, menší k sobě, přiřazeny jsou nám dvě Jordánky a dodávkou pod kopec, kde přesun nákladu na koníky a s dalším kurdským společníkem vyrážíme do BC. Počasí krásné, cesta pohodová, kamenitá, kolem traviny. A od začátku konfrontace s pozvolnou chůzí a gajda se nepředbíhá. Ale aspoň seznamka s chlapíkem, osvěžování angličtiny a nějak to uteče. Narážíme na nějaký pokus o výstavbu cesty, na jejímž konci strojům došly síly a...zůstaly na pospas. V kempu jsme za pár hodin, vyfasujeme po dvojičkách stany, kolem další jídelní, servisní, další neskutečný full servis, před večeří small snack...melouny, dobrá, červený, žlutý...ne, to není konec...podlouhlý stůl se postupně zcela zaplňuje polystyrenovými tácky- fíky, datle, sušené meruňky, ořechy, turecké slaďoury...uff.

 U jedné dvojice se však taky projevuje zažívací indispozice, jediný turecký záchod je brzy...taky full, navštíviti neradno. Žeby ono kuřecí? Seznámíme se s krajinu výběhem pod kopec, uklohníme Efeza - který se ukáže, že jediný není v ceně...

Dalšího dne následuje aklimatizační výstup. BC 3200m-C1 4200m. Zvykáme si na pozvolné šlapání, občas už se nedá nepředběhnout guida a vydat se za šmarujícími koníčky jiných výprav. Za 3 h ve výškovém táboře. Táboře nebo smetišti? No za všechno můžou Iránci...tvrdí Kurdové. Jakási emoční nekonfrontace, potěšení se sněhem, občerstvení a za hoďku seběhnem dolů. Odpoledne volné lelkování, small snack a pohrání si na hitlery a liberály. 

Pátý den nás opět vítá krásně, balíme stany, pakování na koně a hurá znovu nahoru. Stavíme stany na volných kamenito- prašných pláckách. Míst již méně, výprav se střídá hodně, tak to podle toho vypadá. Ale stále je zázemí hlavního stanu, small snacky jen trochu chudší, pozkoušíme mačky  a ukládáme se k brzkému spaní. Někdo vybaven ibuprofeny na bolehlavy. 

Po krátkém spaní nespaní budíček v 1 hod, povinný čai a menší snídaňka. Bohužel se necháme předejít nějakými výpravami včetně české, tak se po 2. hod zařazujeme do hada a čekáme na místo možného míjení...no sláva...Cesta se pohodově serpentí sutí s trochou sněhu, maček zatím netřeba. Je odhadem -10st, jeden kumpán trochu více trpí, dušností, chladem, guidi se snaží o masáže. Ostatní postupují v celkem dobré pohodě, zejména nezkušení teenegeři, včetně dříve střídavě indisponovaného, nijak nedávají znát výšku. Poměrně brzy svítá, krásný pohled na stín hory.  Předcházíme  poslední grupu a docházíme v čele na sedlo, kde nazouváme mačky a čeká nás velká bílá pláň a pak strmější závěrečná pyramida. V 7 hod. summit! Mt.Aararat alias Agri Dagi 5137m!

Dokonalost, ani mráčku, bezvětří ! Po 15 min dolézá schvácený leč šťastný hlavní iniciátor. Takže komplet! 3/4 hodinová kochačka, dojdou i Jordánky, další grupy a dolů. Po bílé plání již větší prekérky, kličkování mixovým terénem, hledání optimální stopy, tudy jsme šli nahoru? Nějaké synátorovo podklouznutí, naštěstí s včasným záchytem a bez úhony. Oddech, zkušenost. V 10 hod jsme v C1, relax , jídlo, prašné balení a rychle uvolňování místa novým zástupům. Zatímco dnes na vrcholu asi 3-4 výpravy, další den to bude mazec...zase štěstíčko. A co dál? Euforie, co tady zas budeme dlít, co tak sestoupit až dolů a polebedit si v hotelu? Kupodivu zavládne jednomyslnost a i Burhan souhlasí. Takže hodinová další relaxační pauza a BC a totální sestup. Jeví se trochu nekonečný, zase bagry, dyť od nich to musí být kousek. Nebyl, obchůzka další hůrky a další...Ale jo, 3000m dolů za jeden den...dalo se. Dodávka, hotel a prašný Dogubayazit. Hledaje nějaké občerstvení nacházíme jen podivnou polévkárnu. Masitý obsah ne každému po chuti, ale dospělí se většinou uspokojí. Sedíc u čaie a průvodce trocha bezradně bádáme nad dalším programem...ale ráno moudřejší večera. 

 

Po snídani opět ochotný Burhan přistoupí poměrně velkoryse na představy dalšího putování k jezeru Van. 

Dostáváme k dispozici dodávku se šoférem! Tímto začíná druhá část výpravy, cesta z východu s povinností se dostat na letiště v Ankaře. První zastávka s návštěvou starého Vanu. Vystoupáme na hrad, dostane se nám privilegia vstoupit do nějakých starobylých místností s klínovým perským písmem a zákoníkem, nějaký výklad a pak podivná neochota provést dále rozsáhlým komplexem, Marně pátráme po důvodech, kurdsko-turecké napětí? či neradi zde nemuslimy? Ale nějak se prosadíme a k násilí nedojde. Tak se můžeme kochat fantastic view včetně brakického jezera. Odoláme nabídce výhodných koberců a pokračujeme podél jezera. Zprvu zasmušilý řidič se proměňuje v milého společníka skrze google překládač, tak se i rozvine nějaká konverzace. Pokračujeme podél jezera, smočíme nožky a lodí se vydáme na  křesťanský ostrůvek Aghtamar, kteréhož dominantou je Katedrála sv. Kříže z nějakého 10.století. Chlapík se sice tváří, jak nám vše zařídí na nějakou kartičku, ale asi stejně jdeme za plnou cenu. Žádný masový turismus, ačkoliv trochu zataženo, tak malebná krása. Po návratu na pevninu usedáme do restauračky Burhan´s Frienda naproti přístavu a popereme se s místními rybkami resp. jejich kostičkami. No ale specialitka. Doputujeme do města Tatvan, kde mise řidiče u doporučeného hotýlku končí s všestranným požehnáním. Hotel se tváří honosně, nicméně zde no tourists no english. Ještě, že je wifi a google. Vyrážíme na průzkum nikoliv námi vybájeného městečka ale poměrně živého velkoměsta. Hlavní ulice je rušný trh, zakončíme v pobřežní restauraci, jak jinak s čaiem, po konverzaci s mizernou angličtinou přistanou aspoň obligátní oříšky. Místní kulturní kolorit dotváří vodní dýmky, pro které nemáme kuráž a kvílející živá hudba. A o čem, že se to zpívá, tázajíc se pikolíka dostaneme jednoslovnou odpověď...love přece. Žádné turistické podbízení. Stále pocit opravdové svébytné cizí země. Příjemná únava ukládá ke spánku. 

Dáme brzkou bohatou snídani a  domluvíme taxíka do zdejšího přírodního parku Nemrut kráter, což má být jakási největší kaldera s jezerem. Míjíme jednu z mála sjezdovek a pak již výhled, kochačka pokračujeme na dno. Ač prezentováno, jako turistická atrakce, nikde nikdo, žluté květy, teplá vyvěračka, na konci chýše, ve které chlapík s čajem. Neodoláme koupací výzvě. Kolem božský klid, načerpání před netušenými útrapami hodin příštích.

Cestování po Turecku není problém, praví světoběžník, sedneš na autobus a jedeš...Ejhle, zádrhel, několik zdánlivě kompetentních osob přesvědčí, že do naší cílové destinace Nemrut Dagi a městečka  Kahta nic přímo nejezdí (jezdilo, jen jsme nekápli  na ty kompetentní a nefunguje žádné centrální stanoviště, jen rozeseté soukromé společnosti) a musíme pěkně oklikou...A i když jsme si ráno přivstali, ať vše pěkně stihneme, tak bus až odpoledne do Malataye, 430km a pak se uvidí...Stojí v každé díře, kde můžeme třeba po umytí nohou navštívit modlitebnu či si dát místní zmrzlinu, v buse využít luxusu wi-fi připojení a v necílovém místě se ocítáme ve 23 hod. Další přibližovací prostředek sice jede, ale jsou poslední 3 místa, nás je 6. Rukama nohama děláme psí oči, až si získáme přízeň stewarda a v posledku řidiče, který zařídí synkům místečka na schodech. Mezitím kolega žhaví linky s panem domácím, který se uráčí pro nás přijet 70km do Adiyamanu a ubytovává v 1:30...

Romantická snídaně v altánku pod horami a následuje exkurzní jízda starobylé oblasti kolem Nemrut Dagi, což je uměle navršená mohyla perského vládce Antiocha I. z 1.stol. př.Kr. s dvěma řadami obřích soch, kterým však byly později dalšími vládci useknuty hlavy a umístěny před trupy. Místo pozoruhodné velmi a ač se řadí k nejvýznamnějším tureckým památkám, tak opět bez zástupů, naopak absolvujeme zcela sami. Dále jízda pokračuje pohořím s dalšími antickými památkami jako např. Arsameia, s reliéfními sochami, řeckými nápisy, kde i sestoupáme do strmé 150m šachty. Na povrchu již pěkně žhne a jeden z Adamů se v pouštní krajině zasní o svlažující koupeli. A hle, jest antickými božstvy vyslyšen. Pod římským mostem  Cendere teče průzračná řeka, vytvářející mezi skálami hlubší tůně. Halelujah, lze poděkovat Bohu našemu. Rádi zapadneme mezi skotačící místní, plavky, neplavky. A další antická zastávka a uzavření okružní jízdy v Kahtě, odkud hodláme pokračovat do Kappadokie. Bus za nějaké 2 hoďky, ale nefunguje skoro nic skrz nějaký muslimský svátek. Na nádraží jen chabý bufetík alespoň s pitím. A znovu strasti 7 hodinové cesty, tentokrát bez wifi luxusu, tak čas ubíhá pomaleji, zastávky dlouhé. Aspoň tam funguje jakési občerstvení, někdo si vypálí ústa chilli směsí, jakýsi nadšený mladík nás pozve na místní kozí zmrzlinu, které ne každému po chuti, na dalšího druha, který obětavě zařizuje ubytování, se jaksi nedostalo, tak trochu zaskřípání v týmu, we were a team. 

Čím více na západ a blíže turistické komerci, tím přímo úměrně rostou ceny a klesá ochota. Takže opět po půlnoci řešíme dovoz do cílového městečka z Keiseri do Göreme, ale tentokrát žádné no problém, přijedu pro vás, ale zařiďte si, jak chcete. Nakonec se nějak narveme do obyčejného taxíku a ubytováváme ve skalním hotýlku, kterému nelze upřít atmosféru. Tu mají umocnit za svítání balóny nad skalním městem. Někteří po velmi krátké noci neodolají výzvě a trpělivě vzhlížejí na terase. Výhled na faloidní útvary je jistě malebný velmi, ale balónů se z neznámých důvodů nedočkáme. Ale snídaně s výhledy je unikátní!. Nicméně i v pánském kolektivu, když se ozvou dva kohouti, to může trocha zajiskřit i při banálních podnětech. Asi již trochu únavou z předchozích dvou cestovních dní, no někdo by více pěšky, někdo hned taxíky...

 

Nakonec s jistým brbláním vyrazíme do prvního skalního města s úchvatnými skalními chrámy, No nádhera, ale taky již ta pravá masová multikulti turistika. Shlédneme starobylé fresky Ježíše, učedníků i dalších světců, s povětšinou vydlabanýma očima válcující kultury. A mezi skalními věžemi nepohrdneme masou meruněk, které masy lidské ohleduplně zanechávají. Nějaké suvenýrky, pívečko, kafíčko, džezva. No atrakcí mnoho, času málo, tak se pustíme do vyjednávání s jakousi agenturou,  zda by nás nepovozila a pak přiblížila Ankaře. Nic není problém, auto bude hned, ten minutes...se mění ve více jak hodinu. Přijíždí limuzína, vaw, ti jsou ale velkorysí...ale jak začínáme nakládat bágly, tak velkorysost prchá, mladý řidič se tváří rozpačitě a vše musí ven...Limuzína nebude...a další čekání, trocha si krátíc vtípky. Jaká je jednotka dočasnosti dle Rusa? Jeden furt.  To již trochu roste napětí, jak vše budeme stíhat, musíme procedit jistým výběrem. Čert se vyznej v těch divných názvech, něco místní, něco anglicky. Devrent valley, Paşabağları, Fairy Chimneys... 

Prostě parádní skalní města s více či méně vztyčenými útvary, někdy až gravitaci popírající vrcholové glansy. Poběháme mezi, pofotíme a zase kousek dál. Jakási vynucená komerční zastávka v místní snad ojedinělé předražené vinotéce, krásná Holubí vyhlídka a na závěr unikátní podzemní město Derinkuyu. Jeden kumpán již značně mrzutý, že nestihneme, další velí klídek, vše je pod kontrolou. Bylo a za to stálo. Prakticky sami prolézáme rozsáhlé důmyslné  podzemní prostory obývané kdysi ukrývajícími se křesťany, podzemní studně, stáje, obýváky, toalety, modlitebny. Vše nějak udýchali? Naše štace končí v Nevsehíru, odkud předpokládáme pohodový ranní odjezd do Ankary. Zase prekérka. Všechny kanceláře zavřené. Recepční na hotelu milý leč méně schopný. Vnucuje jakousi představu nějakého jediného ranního busu. Web ukáže více možností, nacházíme vhodný spoj, sice na úkor snídaně, ale s bezpečným časovým polštářem, s nutností online rezervace...která nefunguje. Tu se zjevuje Anděl. Pán se opět stará. Jakýsi rakouský Turek vládnoucí němčinou nám věnuje svou hodinu a telefonní minuty. Podivné to specifikum některých jižních zemí, kde zrovna nevládne švýcarský pořádek, byrokraticky si ošéfovávat malicherné úkony, jakým je přesun z místa A do B. Takže telefonicky se po písmenech hláskuje 6 jmen, jejich pasů, jinak by nás do busu nevzali. Z vlastního telefonu bychom se nedoplatili. Takže konec dobrý a můžeme vyrazit do večerního města na závěrečnou oslavku. Ve sváteční den přeci jen najdeme otevřený kosmopolitnější podnik. Na závěr to chce něco stylového, místního. Typish turkish, lamb rips. Synek odhodlaný, po pár soustech odhodlání mizí a tatík dojíždí. 

Pondělní ranní odjezd již hladký, taxík, prázdný bus do Ankary, na letadlo větší rezerva s menší kaňkou v teamu, když se jedna dvojička bez domluvy urve za jídlem a nechá zbytek čekat u báglů. Trocha dramatických chvil, ale najedí se nakonec všichni, poslední liry utráceny za předražené suvenýry s tradičním hořekováním: že my hloupí nekoupili dříve za méně než 1/2vic. Ve Vídni odvoz Pádlem a podvečír výklop doma.    

FOTO