PROLOG
Jakási grilovačka L.P.20, nepříliš horsky laděný, ale zcestovalý kumpán se zasní...další proč ne? Covid trochu uspí, ale nikoliv zabije ideu, která letos znovu ožije a je pozvolna buldozérsky protlačena skrz odporující maminky jako iniciační akce tří 16-ti letých hochů s jejich tatíky. Ale že těch vidlí dámy naházely. Marně. Slovo Ararat se poslední měsíce stává stále frekventnějším, byť značně dráždivým. V květnu jsou letenky koupeny, čímž kostky vrženy. Ujasněn termín na první prázdninový týden, s jakýmsi bonusem, ať vidíme i něco dalšího než onen kopec
Rozlady v týmu, spor o pomyslné lídrovství, podporované záškodnickými vpády některých dam...Překonáno.
Nutný permit, spor o agenturu, jeden najde levnější, dalšímu se až tak nelíbí se vzdát své původní, ale s jistou rozladou kapituluje. Na poslední chvíli nacházení levnějších letenek se ukáže značně svízelné. Nakonec se poskládá nezvyklá trajektorie : Vídeň-Izmir-Istanbul-Igdir a zpět jednodušeji leč ze vzdálené Ankary.
Dne prvního nastávají strasti letu. Přesun do Vídně s úskalím zpoždění na českých železnicích, odbavení plynulé, leč čekání nekonečné, v letadle spor pejskařky a maminky plačícího dítka, neletíme a neletíme. 2 hodinový polštář na 1. přestup se dramaticky tenčí na nějakých 45 min. Nervozita narůstá. Stále častěji zaznívá " je to v pr..." Rychlý výběh v Izmiru, chopení se jakési naštěstí vstřícné zřízenkyně, která volá a volá...pasová kontrola, znovu zavazadla, odbavení, během na terminál...uff. Gate ještě neotevřen, rovněž zpoždění. Máme to!
Pak již hladce a ranní přistání v Igdiru, čekající dodávka bez slova anglicky, vydáváme se všanc, odjíždíme pouštní krajinou do hotýlku v Dogubayazitu. Město prašné, bydlení fajn, seznámení s Burhanem- našim vůdcem, shlédneme na Horu, na pár hodin zdřímnem a vyfasujeme dodávku s řidičem na první výletík - nejprve do paláce Ishak Pasha, kde první větší kontakt s tureckou kulturou. Popijeme první Çay, návrat a následuje vycházka ryzím, masovou turistikou nezkaženým městem. Chlapíci na ulici s čajem, trhy, turecká zmrzka s ekvilibristikou jednozubého chlapíka, pohoštění v místním lepším podniku a pak možná rizikové kuře na ulici, když se má poznat ryzí kultura...ale před výstupem bacha (před Chimborazem jsme raději taky odolali svodům morčat).
Komunikativní a všemožně vstřícný Burhan nastíní další plány, vyjednáme i povýletní možnosti.
Třetího dne vydatná snídaně, vajíčka, sýry, olivy. A pak již profi balení: batohy do pytlů, menší k sobě, přiřazeny jsou nám dvě Jordánky a dodávkou pod kopec, kde přesun nákladu na koníky a s dalším kurdským společníkem vyrážíme do BC. Počasí krásné, cesta pohodová, kamenitá, kolem traviny. A od začátku konfrontace s pozvolnou chůzí a gajda se nepředbíhá. Ale aspoň seznamka s chlapíkem, osvěžování angličtiny a nějak to uteče. Narážíme na nějaký pokus o výstavbu cesty, na jejímž konci strojům došly síly a...zůstaly na pospas. V kempu jsme za pár hodin, vyfasujeme po dvojičkách stany, kolem další jídelní, servisní, další neskutečný full servis, před večeří small snack...melouny, dobrá, červený, žlutý...ne, to není konec...podlouhlý stůl se postupně zcela zaplňuje polystyrenovými tácky- fíky, datle, sušené meruňky, ořechy, turecké slaďoury...uff.
U jedné dvojice se však taky projevuje zažívací indispozice, jediný turecký záchod je brzy...taky full, navštíviti neradno. Žeby ono kuřecí? Seznámíme se s krajinu výběhem pod kopec, uklohníme Efeza - který se ukáže, že jediný není v ceně...
Dalšího dne následuje aklimatizační výstup. BC 3200m-C1 4200m. Zvykáme si na pozvolné šlapání, občas už se nedá nepředběhnout guida a vydat se za šmarujícími koníčky jiných výprav. Za 3 h ve výškovém táboře. Táboře nebo smetišti? No za všechno můžou Iránci...tvrdí Kurdové. Jakási emoční nekonfrontace, potěšení se sněhem, občerstvení a za hoďku seběhnem dolů. Odpoledne volné lelkování, small snack a pohrání si na hitlery a liberály.
Pátý den nás opět vítá krásně, balíme stany, pakování na koně a hurá znovu nahoru. Stavíme stany na volných kamenito- prašných pláckách. Míst již méně, výprav se střídá hodně, tak to podle toho vypadá. Ale stále je zázemí hlavního stanu, small snacky jen trochu chudší, pozkoušíme mačky a ukládáme se k brzkému spaní. Někdo vybaven ibuprofeny na bolehlavy.
Po krátkém spaní nespaní budíček v 1 hod, povinný čai a menší snídaňka. Bohužel se necháme předejít nějakými výpravami včetně české, tak se po 2. hod zařazujeme do hada a čekáme na místo možného míjení...no sláva...Cesta se pohodově serpentí sutí s trochou sněhu, maček zatím netřeba. Je odhadem -10st, jeden kumpán trochu více trpí, dušností, chladem, guidi se snaží o masáže. Ostatní postupují v celkem dobré pohodě, zejména nezkušení teenegeři, včetně dříve střídavě indisponovaného, nijak nedávají znát výšku. Poměrně brzy svítá, krásný pohled na stín hory. Předcházíme poslední grupu a docházíme v čele na sedlo, kde nazouváme mačky a čeká nás velká bílá pláň a pak strmější závěrečná pyramida. V 7 hod. summit! Mt.Aararat alias Agri Dagi 5137m!
Dokonalost, ani mráčku, bezvětří ! Po 15 min dolézá schvácený leč šťastný hlavní iniciátor. Takže komplet! 3/4 hodinová kochačka, dojdou i Jordánky, další grupy a dolů. Po bílé plání již větší prekérky, kličkování mixovým terénem, hledání optimální stopy, tudy jsme šli nahoru? Nějaké synátorovo podklouznutí, naštěstí s včasným záchytem a bez úhony. Oddech, zkušenost. V 10 hod jsme v C1, relax , jídlo, prašné balení a rychle uvolňování místa novým zástupům. Zatímco dnes na vrcholu asi 3-4 výpravy, další den to bude mazec...zase štěstíčko. A co dál? Euforie, co tady zas budeme dlít, co tak sestoupit až dolů a polebedit si v hotelu? Kupodivu zavládne jednomyslnost a i Burhan souhlasí. Takže hodinová další relaxační pauza a BC a totální sestup. Jeví se trochu nekonečný, zase bagry, dyť od nich to musí být kousek. Nebyl, obchůzka další hůrky a další...Ale jo, 3000m dolů za jeden den...dalo se. Dodávka, hotel a prašný Dogubayazit. Hledaje nějaké občerstvení nacházíme jen podivnou polévkárnu. Masitý obsah ne každému po chuti, ale dospělí se většinou uspokojí. Sedíc u čaie a průvodce trocha bezradně bádáme nad dalším programem...ale ráno moudřejší večera.
Po snídani opět ochotný Burhan přistoupí poměrně velkoryse na představy dalšího putování k jezeru Van.
Dostáváme k dispozici dodávku se šoférem! Tímto začíná druhá část výpravy, cesta z východu s povinností se dostat na letiště v Ankaře. První zastávka s návštěvou starého Vanu. Vystoupáme na hrad, dostane se nám privilegia vstoupit do nějakých starobylých místností s klínovým perským písmem a zákoníkem, nějaký výklad a pak podivná neochota provést dále rozsáhlým komplexem, Marně pátráme po důvodech, kurdsko-turecké napětí? či neradi zde nemuslimy? Ale nějak se prosadíme a k násilí nedojde. Tak se můžeme kochat fantastic view včetně brakického jezera. Odoláme nabídce výhodných koberců a pokračujeme podél jezera. Zprvu zasmušilý řidič se proměňuje v milého společníka skrze google překládač, tak se i rozvine nějaká konverzace. Pokračujeme podél jezera, smočíme nožky a lodí se vydáme na křesťanský ostrůvek Aghtamar, kteréhož dominantou je Katedrála sv. Kříže z nějakého 10.století. Chlapík se sice tváří, jak nám vše zařídí na nějakou kartičku, ale asi stejně jdeme za plnou cenu. Žádný masový turismus, ačkoliv trochu zataženo, tak malebná krása. Po návratu na pevninu usedáme do restauračky Burhan´s Frienda naproti přístavu a popereme se s místními rybkami resp. jejich kostičkami. No ale specialitka. Doputujeme do města Tatvan, kde mise řidiče u doporučeného hotýlku končí s všestranným požehnáním. Hotel se tváří honosně, nicméně zde no tourists no english. Ještě, že je wifi a google. Vyrážíme na průzkum nikoliv námi vybájeného městečka ale poměrně živého velkoměsta. Hlavní ulice je rušný trh, zakončíme v pobřežní restauraci, jak jinak s čaiem, po konverzaci s mizernou angličtinou přistanou aspoň obligátní oříšky. Místní kulturní kolorit dotváří vodní dýmky, pro které nemáme kuráž a kvílející živá hudba. A o čem, že se to zpívá, tázajíc se pikolíka dostaneme jednoslovnou odpověď...love přece. Žádné turistické podbízení. Stále pocit opravdové svébytné cizí země. Příjemná únava ukládá ke spánku.
Dáme brzkou bohatou snídani a domluvíme taxíka do zdejšího přírodního parku Nemrut kráter, což má být jakási největší kaldera s jezerem. Míjíme jednu z mála sjezdovek a pak již výhled, kochačka pokračujeme na dno. Ač prezentováno, jako turistická atrakce, nikde nikdo, žluté květy, teplá vyvěračka, na konci chýše, ve které chlapík s čajem. Neodoláme koupací výzvě. Kolem božský klid, načerpání před netušenými útrapami hodin příštích.
Cestování po Turecku není problém, praví světoběžník, sedneš na autobus a jedeš...Ejhle, zádrhel, několik zdánlivě kompetentních osob přesvědčí, že do naší cílové destinace Nemrut Dagi a městečka Kahta nic přímo nejezdí (jezdilo, jen jsme nekápli na ty kompetentní a nefunguje žádné centrální stanoviště, jen rozeseté soukromé společnosti) a musíme pěkně oklikou...A i když jsme si ráno přivstali, ať vše pěkně stihneme, tak bus až odpoledne do Malataye, 430km a pak se uvidí...Stojí v každé díře, kde můžeme třeba po umytí nohou navštívit modlitebnu či si dát místní zmrzlinu, v buse využít luxusu wi-fi připojení a v necílovém místě se ocítáme ve 23 hod. Další přibližovací prostředek sice jede, ale jsou poslední 3 místa, nás je 6. Rukama nohama děláme psí oči, až si získáme přízeň stewarda a v posledku řidiče, který zařídí synkům místečka na schodech. Mezitím kolega žhaví linky s panem domácím, který se uráčí pro nás přijet 70km do Adiyamanu a ubytovává v 1:30...
Romantická snídaně v altánku pod horami a následuje exkurzní jízda starobylé oblasti kolem Nemrut Dagi, což je uměle navršená mohyla perského vládce Antiocha I. z 1.stol. př.Kr. s dvěma řadami obřích soch, kterým však byly později dalšími vládci useknuty hlavy a umístěny před trupy. Místo pozoruhodné velmi a ač se řadí k nejvýznamnějším tureckým památkám, tak opět bez zástupů, naopak absolvujeme zcela sami. Dále jízda pokračuje pohořím s dalšími antickými památkami jako např. Arsameia, s reliéfními sochami, řeckými nápisy, kde i sestoupáme do strmé 150m šachty. Na povrchu již pěkně žhne a jeden z Adamů se v pouštní krajině zasní o svlažující koupeli. A hle, jest antickými božstvy vyslyšen. Pod římským mostem Cendere teče průzračná řeka, vytvářející mezi skálami hlubší tůně. Halelujah, lze poděkovat Bohu našemu. Rádi zapadneme mezi skotačící místní, plavky, neplavky. A další antická zastávka a uzavření okružní jízdy v Kahtě, odkud hodláme pokračovat do Kappadokie. Bus za nějaké 2 hoďky, ale nefunguje skoro nic skrz nějaký muslimský svátek. Na nádraží jen chabý bufetík alespoň s pitím. A znovu strasti 7 hodinové cesty, tentokrát bez wifi luxusu, tak čas ubíhá pomaleji, zastávky dlouhé. Aspoň tam funguje jakési občerstvení, někdo si vypálí ústa chilli směsí, jakýsi nadšený mladík nás pozve na místní kozí zmrzlinu, které ne každému po chuti, na dalšího druha, který obětavě zařizuje ubytování, se jaksi nedostalo, tak trochu zaskřípání v týmu, we were a team.
Čím více na západ a blíže turistické komerci, tím přímo úměrně rostou ceny a klesá ochota. Takže opět po půlnoci řešíme dovoz do cílového městečka z Keiseri do Göreme, ale tentokrát žádné no problém, přijedu pro vás, ale zařiďte si, jak chcete. Nakonec se nějak narveme do obyčejného taxíku a ubytováváme ve skalním hotýlku, kterému nelze upřít atmosféru. Tu mají umocnit za svítání balóny nad skalním městem. Někteří po velmi krátké noci neodolají výzvě a trpělivě vzhlížejí na terase. Výhled na faloidní útvary je jistě malebný velmi, ale balónů se z neznámých důvodů nedočkáme. Ale snídaně s výhledy je unikátní!. Nicméně i v pánském kolektivu, když se ozvou dva kohouti, to může trocha zajiskřit i při banálních podnětech. Asi již trochu únavou z předchozích dvou cestovních dní, no někdo by více pěšky, někdo hned taxíky...
Nakonec s jistým brbláním vyrazíme do prvního skalního města s úchvatnými skalními chrámy, No nádhera, ale taky již ta pravá masová multikulti turistika. Shlédneme starobylé fresky Ježíše, učedníků i dalších světců, s povětšinou vydlabanýma očima válcující kultury. A mezi skalními věžemi nepohrdneme masou meruněk, které masy lidské ohleduplně zanechávají. Nějaké suvenýrky, pívečko, kafíčko, džezva. No atrakcí mnoho, času málo, tak se pustíme do vyjednávání s jakousi agenturou, zda by nás nepovozila a pak přiblížila Ankaře. Nic není problém, auto bude hned, ten minutes...se mění ve více jak hodinu. Přijíždí limuzína, vaw, ti jsou ale velkorysí...ale jak začínáme nakládat bágly, tak velkorysost prchá, mladý řidič se tváří rozpačitě a vše musí ven...Limuzína nebude...a další čekání, trocha si krátíc vtípky. Jaká je jednotka dočasnosti dle Rusa? Jeden furt. To již trochu roste napětí, jak vše budeme stíhat, musíme procedit jistým výběrem. Čert se vyznej v těch divných názvech, něco místní, něco anglicky. Devrent valley, Paşabağları, Fairy Chimneys...
Prostě parádní skalní města s více či méně vztyčenými útvary, někdy až gravitaci popírající vrcholové glansy. Poběháme mezi, pofotíme a zase kousek dál. Jakási vynucená komerční zastávka v místní snad ojedinělé předražené vinotéce, krásná Holubí vyhlídka a na závěr unikátní podzemní město Derinkuyu. Jeden kumpán již značně mrzutý, že nestihneme, další velí klídek, vše je pod kontrolou. Bylo a za to stálo. Prakticky sami prolézáme rozsáhlé důmyslné podzemní prostory obývané kdysi ukrývajícími se křesťany, podzemní studně, stáje, obýváky, toalety, modlitebny. Vše nějak udýchali? Naše štace končí v Nevsehíru, odkud předpokládáme pohodový ranní odjezd do Ankary. Zase prekérka. Všechny kanceláře zavřené. Recepční na hotelu milý leč méně schopný. Vnucuje jakousi představu nějakého jediného ranního busu. Web ukáže více možností, nacházíme vhodný spoj, sice na úkor snídaně, ale s bezpečným časovým polštářem, s nutností online rezervace...která nefunguje. Tu se zjevuje Anděl. Pán se opět stará. Jakýsi rakouský Turek vládnoucí němčinou nám věnuje svou hodinu a telefonní minuty. Podivné to specifikum některých jižních zemí, kde zrovna nevládne švýcarský pořádek, byrokraticky si ošéfovávat malicherné úkony, jakým je přesun z místa A do B. Takže telefonicky se po písmenech hláskuje 6 jmen, jejich pasů, jinak by nás do busu nevzali. Z vlastního telefonu bychom se nedoplatili. Takže konec dobrý a můžeme vyrazit do večerního města na závěrečnou oslavku. Ve sváteční den přeci jen najdeme otevřený kosmopolitnější podnik. Na závěr to chce něco stylového, místního. Typish turkish, lamb rips. Synek odhodlaný, po pár soustech odhodlání mizí a tatík dojíždí.
Pondělní ranní odjezd již hladký, taxík, prázdný bus do Ankary, na letadlo větší rezerva s menší kaňkou v teamu, když se jedna dvojička bez domluvy urve za jídlem a nechá zbytek čekat u báglů. Trocha dramatických chvil, ale najedí se nakonec všichni, poslední liry utráceny za předražené suvenýry s tradičním hořekováním: že my hloupí nekoupili dříve za méně než 1/2vic. Ve Vídni odvoz Pádlem a podvečír výklop doma.
Žádné komentáře:
Okomentovat