1/2 roku mezi jinými akcemi ladíme formu na další korunní zápich. Nevyjde červen, konec léta nabitý, tak září, Václav, ideální prodloužený víkend, i když koliduje s řadou dalších více či méně tradičních výprav. Dva tatínci se synky...jen jedna maminka jaksi nechce ztrácet kontrolu. Druhý synek navíc poněkud handicapován předchozími výkony, zejména jakýmsi policejním cvičením, kde si zhuntoval záda. V 5-ti jedna oktávka, cesta ubíhá, čas dobrý, co tam tak brzo, tak neplánovaný odskok (k nelibosti zmíněné) do Mozartova města, kde nad domy u jakéhosi nákupního centra natažena lana a pěkné až E-kové polezení. Krom občasných vyděšených výkřiků " brzdi, dávej pozor ", nás pečlivě cestu nastudovavší dáma seznamuje s úskalími, ústupem ledovce a tímto složitostmi nástupu na skálu, kterou ještě před pár týdny bylo nutno dosáhnout jakýmsi tarzaním skokem, ale nyní již upraveny kramle...
Projedeme Ga-Pa, ještě než pozdním odpolednem dojíždíme k nástupu, tak se řidiči k další nelibosti zachce ještě vidět zespoda jezero Eibsee i cílovou horu. Rušno však velmi, není kde parknout, blikačky, fotéčky, a pak již parking pod lanovkou, kde levněji - 5 E/den, než v blízké vesničce. Přebalíme, 1,5km podél trati do Hammersbachu a pak již značenou lesní cestou dále serpentinkami nastupujeme do soutěsky, kde nás i podvečer ještě skásnou. Kaňon parádní, mostíky, vodopádky, alternativní tunýlky, ale taky značně mokrá. Poté ještě trochu stoupání a za 2 hodinky již za šera docházíme k prvnímu noclehu na Höllentalanger Hut. Chvíli pobesedíme, zaregistrujíc, že jsme v Německu a nikoliv Rakousku, malé pivo je to, co je menší než tuplák...
Ráno zjišťujeme, že spolubydlíme s olympioničkou Laurou Dahlmeireovou, která zde gajduje. 6:30 ještě chvíli na čelovkách vyrážíme z chaty, ubývá stromů, vápencovou stezkou k nástupu na ferátu, která se objevuje asi po 1/2 hodině. Na ní dvě atraktivnější místa- Leiter (žebřík), v podobě hustých kramlí na vyhlazenější skále, dále pak Brett (prkno) - traverz po kolících. Pak již zase stezkou směrem k ledovci, následuje méně přehledná suť, kde ve značení je trochu problém se zorientovat, ale za dobré viditelnosti prostě směr ledovec zprava. Ledovec odtává, obnažený led již nepříliš vzhledný, potřísněný kamením. Nazouváme mačky, svačíme, čekáme se, nakrmíme kavčata, necháme se předběhnout Laurou a serpentinami vystoupáme k nástupu na další zajištěnou část. Nastupuje se z odtáté trhliny. První kramle jsou lehce převislé, ale nic složitého. Zprvu lezeme kolmo vzhůru, poté již stoupajícím traverzem směr vrchol. To se již se synkem notně vzdalujeme druhé rodince, čekající se s dámičkou. Poslední úsek se objevuje znovu trocha zledovatělého sněhu, ze kterého někteří mají trocha lufta, ale dobrým zajištěním není problém. Za nějakých 5-6 hodin jsme na vrcholu. Velká paráda, viditelnost, výhledy, jezero, kavčata, teplo jak uprostřed léta, v téměř 3 tisících na krátký rukáv. Na vrcholu se mísí lezci s turisty od lanovky. Ale v závětří se dá najít klidný plácek, kde dobrou hodinku čekáme na kumpány. Vedle pak na podvrcholové plošině je babylon, ale aspoň dáme zavděk občerstvení, další opalovačce neb nemáme kde kvaltit.
Sestupujeme zajištěnou, ale lehčí cestou, takže již bez nezbytnosti jištění, směrem k lyžařskému areálu. Zase suť, jezírko, kde proběhne i ledovcovcová koupačka otužilce a pak vcelku pohodový sestup na Knorhütte k dalšímu noclehu. Zde z vrcholu za necelé 2 hodiny. Chata natřískaná, nějak se vmáčkeme, ale vychytáme všechna úskalí velkonocležny, hlavně bezohledné opilce. Večer proběhne složitá debata o další trase, zda zvolit tu či onu zkratku a co počasí. To nakonec plány poněkud pomění, po krásném včerejšku a hvězdné noci se nechce zdát, že nás vítá obtížně proniknutelná vlhká mlha. Nicméně se držíme ambiociozního plánu návratu přes další vrchol. Na čelovkách sklesáme údolím Reintal kolem chaty Reintalanger Hut , která se akorát
probouzí, najdeme kýženou zkratku, která se ukáže i značená, ale poměrně málo
prochozená, v mlze tudíže rezignujeme, volíc bezpečnější, ale fyzicky
brutálnější varinatu: nejprve sklesáme 1000m, abychom 1700 znovu
nalezli. Na odbočce u Bockhütte se rozloučíme s matkou a mírně indisponovaným synkem, pokračujeme strmými
lesními serpentinami ve třech. Po asi 500m převýšení vycházíme z lesa. Pomalu se již projevuje věková diference a
obtíž držet krok s teenegerem, tak potupně se vleču na ocase, abych
docházel čekající dvojku. Mlha se občas trhá, i nějaké to stádko
kamzíků, odpočineme pod Bernadeinkopf a pak již skalnatým
podložím a dále hřebenem Alpspitz Ostgrat i kratším zajištěným úsekem dosahujeme vrcholu Alpspitze (2628m), kde jsme ve 13:30, čili za 7 hod s téměř
hodinovou zastávkou na Reintalanger Hütte. Roztrhají se mraky, kolem
baví všudypřítomná ochočená až lehce nadrzlá kavčata. Sestupujeme malebnou,
poměrně vzdušnou , leč železy intenzivně zajištěnou ferátou s výhledy na
Zugspitze. Zdá se, že nebere konce, ale za asi 2 hodiny jsme u lanovky,
pak již kabinkou dolů, kde čeká zbytek výpravy a v 16:30 odjezd. Dohoda střídání nakonec celkem pohodovou cestou, zpestřenou tanečními historkami, nerealizována a v sobotu před půlnocí vítá domov.
Žádné komentáře:
Okomentovat