Nízké Tatry III/23

 

5tice statečných. Kdo auto? Raději stará oktávka. Vejdeme se. Ružomberok, parking, bus Donovaly. Pohledy na odtávající sjezdovky a vstříc dobrodružství. Jarní sníh, ahoj, já som Peťko, opakovaně zdraví běžec...? Kolem to kvete, krokusy neboli šafrány anebo ocúny? Trocha botaniky, jasně, šafránu je zde jak ne šafránu. Krom Peťka již jen maďarská grupa, jinak pusto prázdno. 

První vrchol Kečka a přichází lijavec. No potěš. Pavlík nabere tempo i směr. Proč traverzovat, když můžeme s těžkými bágly přes další vrchol - Kozí chrbát. Naštěstí přestává pršet, krkolomný sestup a úleva pod přístřeškem v Hiadelském sedle. Kdežto pak...galeje. Téměř 600 výškových metrů, zejména stoupání zimní zkratkou, no nářez. Chuděra dámička, křest zimními horami. Od tyče k tyči a hurá vrchol Prašivé (1675m). Rozhledy krásné, ale fičák. Pavel nachází jakousi plošinu, ale žádné velké závětří. Stavíme dva stany. Pro někoho zimní premiéra.Trojka má bujaro, ve dvojce se vcelku zdárně adaptuje na chladné podmínky, na ztuhlé svalstvo se hledá Mg v sýru a meruňce a překonává medvědofobie. Noční lomcování, poryvy, ale kupodivu plátna i tyče ustojí. Někdo oko zamhouří s farmapomocí, někdo skoro vůbec. Ale ráno relativně přívětivé.

 

Následuje vcelku úchvatná hřebenovka: Prašivá, Malá, Veľká Chochuľa(1753m), Košarisko, Skalka...Nikde nikdo až čeští frajeři, no z chaty jdeme asi 2 hodiny.  

No úchvatná, nebýt těch 25 kg na zádech. Občas nějaký ten medvědí exkrement, Veľká hoľa a zase dolů a serpentiny na Latiborskú (1648m). Všudypřítomná paní Kateřina, stěžující si nedrbna...hele, raději běž napřed a zpívej si...

Zámostská, i trocha skalek před Ďurkovou (1750m) a již kýžený sestup, prázdná chata Ďurková! 16 hod, čili nějakých 7 hodin z Prašivé. No dobrá, na těžko, četné přestávky, ale 2 hodin od Skalky ani náhodou. Ten nás teda vodil za nos...  

Včera 50 lidí, dnes sami! Luxus.Čistá latrina, ocení zejména dámičky aj s doporučením, ako vyměšovat v přírodě  (www.nesernato.sk), tak hoky, příště jen s handričkou.  Asi po hodině se zjevuje chatár Paľo, cestou potkal medvíďa. Chatárská pohoda, šošovica, pivko, hygiena v notně zanořené studánce, reminiscence dosavadních příběhů a ráno aj vajcia budú. A celá  půda pro nás. Ženka volí matrac u okna, těšíc se na jarní výhledy. 

A ráno...bílo...Kdyby jen to. To ještě u snídaně úplně netušíme. Volba další trasy. Tímto pokračování na Chabenec, Kotliská ...blbost, letní trasou přes Městskou horu do Magurky... rozpaky. Na hřebeni uvidíme, kudy ústup. No uviděli, houby, nejkratší a nejbezpečnější cestou pryč. Čili chvíli zpět po hřebeni, mokrý mrznoucí fičák. Zápasící siluety jsou obaleny ledovým igelitem. A konečně sestup zimní žlutou trasou do Magurky. Kdo nasadil včas sněžnice vyhrál. Neb v tomto nečase jakýkoliv další úkon jest značně nekomfortní, tak zbylá trojička trpí navíc bořením. Nejmenovaný vůdce trochu pláchne. Pokusíme se u některé doladit přeci jen na zbytek sněžnice, čímž se mezera zvětšuje. V lese již  značně špinavo... Doplahočení na chatu, naštěstí otevřená. trocha vyříkávání...a jak odsud. Upovídaná dáma trocha machruje, kterak to zde mají obšancované jacísi známí a jistě nám zajistí odvoz chatárom...No rozpaky, ale dála se přičinlivě ujme další logistiky, jediné kloudné řešení je taxík. Ale zas nemá tak velký vůz, tak na 2x...Pohněměž, z Liptovské Lužné bus 12:50. Dojíždí první várka...ejhle, jede 40. Z hospody žhavení linek, hlucho...to je průser. Pokusíme se zdržet bus. Řítí se taxirapid, vyskakují hoši...a za ním staví. bus...Ne minuty, ale sekundy. Supr, jsme fšeci. A kde máš hůlky? Do háje...No j si všiml, že na chatě nějaké zůstaly, ale nenapadlo mě... Další telefonáty, no snad oni známí tentokrát pomohou? 

Dořešení čalounice v Hranicích, přestup do vozu hodného manžela, tak někdy zas...ale zda znovu takhle s megabáglem?