Pololetní prázdniny tentokrát připadnou na přelom únor/březen.
Od podzimu se vykrystalizuje 4-rodinná lyžíchtivá grupa, což je společensky a v rámci vyžití děti sice fajn, ale sehnat přijatelné ubytování v tomto čase téměř neřešitelný úkol. Vypadne dostupné Rakousko a klikatými cestami se objeví možnost vzdálenější Itálie. Dobře znějící Bormio nakonec vede k povšechné shodě a přijetí výzvy holt vzdálenější cesty.
Jedeme v nejfrekventnější čas sobota-sobota. Ráno v 5, přibližně domluvený čas každý pojme trochu po svém, netrpělivci již popředu s ambicí se kochat alpskými výhledy a vláčky, jiní raději dospí. Až do Salzburgu cesta pohodová, pak začínají hraniční peripetie, 3/4 hodiny v koloně, pak krátké shledání s 2 vozy a dále směr Innsbruck, Německo, Rakousko, Švýcarsko, trocha váhání zda se nevydat přes Bernina pass, ale představa nekonečných serpentin zavede rozumně do další kolony přes tunel Munt-la- Schera. Nadchne pohled na Livigno i zdejší ceny, ale serpentíme dále do cílové Isolaccie, casa Martinelli, kde jsme kolem 17 hod. Jedna rodinka dojíždí poněkud otřesena z dojmu těsného úniku z havárie, ti první se zas stanou posledními, zažívajíc četná šavlovité tance jednoho člena a musejíc tímto rezignovat na vyhlídkovou jízdu. Ubytování akorát, klasika kuchyňka s pohovkou a ložnice, vše funkční, bez dalších přidaných hodnot. S panem domácím toho moc nepokecáme, neb vládne v kloudné řeči sotva číslovkami. Tak se večer zorientováváme sami v rámci chlapské soudržnosti.
Pvní kabinka je asi 200-300 m od domu, ale přes město, takže stejně nezbývá než přesun vozem.
První den tedy otestujeme nejbližší San Colombano. Sjezdovky jsou perfektní, shora až dolů 5 km, liduprázdno, snad by mohlo kandidovat v kategorii nejopuštěnější středisko Alp, potkáváme pár Čechů, nějaké istruktory a pak snad jen sami sebe. Jen škoda, že vrch je obsluhován jen zastaralými vleky či pomalými dvojsedačkami, což pro příště vyčlení kamarády snowboardisty. Ti nejvíce ocení spodní část pod kabinkou, s 3,5 km sjezdem.
Další den přichází seznámení s již známějším a tím i profláknutějším Bormiem. Zde rušněji, ale nijak přehnaně, rekognoskujem prostorný a členitý sjezdovkový terén, FIS sjezdovku Stelvii aj. Podmínky slušné, byť sníh převážně technický, ke konci již trochu plotny a nahoře vyleze tu a tam nějaký šutr. No a nezmarná dítka nakonec ještě nejvíce ocení ráchání se v rozbředlém parčíku na různých nafukovacích rekvizitách.
Bormio jest město termální, na což se některí těšíme, ale jaksi se nepodaří sjednotit, jakože někdo je zde přeci kvůli lyžím, jiné brzdí další finanční výdaje . Nicméně se podaří najít "tajné" přírodní termální jezírko, které tímto nadšeně po lyžovačkách využíváme. Zde převážně Češi různé sociokulturní úrovně. Když si jedna grupa vytáhne petky, brambůrky a cigára, není divu, že místními Italy zde nejsme příliš vitání a místo zůstává záměrně raději nepublikováno. A je to tak OK.
Třetí den se naplňuje chmurná předpověď, u nás déšť, rezignujeme na možnost se ve 4 rodinách vždy zcela sjednotit, aktivnější dvě využívají skipasem nabízený třetí areál- skrz MS a worldcupy známé středisko Santa Caterina, kde závodní sjezdovka nese jméno zdejší slavné rodačky D. Compagnoni. Se stoupáním se alespoň déšť mění na sníh, zde již příjemná nová vrstva prašanu. Škoda, že jezdí jen spodní polovina střediska. Nakonec se rozhodnou dojet i zbylí druzi, občerstvení v hospůdce s českými nápisy a pak si přerámujeme nepříznivé počasí a freeridovsky dovádíme v čerstvém nadýchané pokrývce. Jen někdo občas nezvládá mlžící se brýle. Bohužel sněžné počasí odnese jeden vůz, nedobrzdíc na kluzké vozovce končí v dřevokupě. Naštěstí jen s prasklým nárazníkem.
Následuje vyčasení, nová nadílka mění podmínky, opět na řadě Bormio, vidíme, co může udělat zde naštěstí jen menší lavinka. Čerstvý sníh odpoledne již dost muldovatí, což nabízí další výzvy.
Santa Caterina zas nabídne novou kvalitu, poznáváme celé středisko v plné kráse, parádní černé sjezdovky, pro jen pár lidí, zas jen pár Čechů a instruktorů, boule žádné, 10 b.z 10. Synek využívá vstřícnosti kamarádů snowboardistů a zažije si premiéru za obětavého vedení spřízněného tatínka. Ač všemožně obouchán, nadšeně sjede compagnioniové spodní sjezdovku a zavelí k dalším 2 sjezdům...
Poslední den se rovněž zcela neshodnem, takže část vyráží opět na 20 km vzdálenou Caterinu, dvě rodiny zůstáváme "doma" a do mrtě i poslední den brázdíme téměř prázdné Colombano. Sjezdovky místy zaplňuje jen naše 8-mi, potažmo 6-ti členná skupina, příjemně a obavně zároveň zjišťujíc, že i mladší holčičky drží tatínkovské tempo. Dovádějící hošani se tu a tam vynoří někde z lesa...
Večer povšechné družby na různých hostitelských pokojích, holčičky se rozprchnou hned po návratu a po pár hodinách jsme pozváni na obligátní představení. Hochy nutno poněkud regulovat u hitového Minecraftu.
Návrat nabídne nejprve poněkud strastiplnou cestu zasněženými serpentinami do Livigna, nějaké freezone nákupy, tunel naštěstí bez delšího čekání, ale pak cesta dost nekonečná a v Německu zas hodinová kolona. Odreagujeme se s druhy u Mondsee, dítka prohodí vozy, čímž se lépe zabaví, tu a tam nějaká blbá odbočka, skoro netrefíme ani domů, ale podvečer nakonec zdárně...
Žádné komentáře:
Okomentovat