Z jednoho jubilejního dárečku se zrodí cesta do Moravských hlubin. Narozeninový poukaz jisté agentury hřešící na zážitkových dárcích nabídl oslavenci za moc peněz pramálo muziky (za velkohubými slovy o speleoexpedici se skrývalo jedno krátké slanění a vyráchání v blátivé tůňce). Tak tento pojme nápad si spravit chuť velkolepým Rudickým propadáním. Vhodný termín se šikne na Den boje za svobodu.
Vypraví se nás, ne úplně k libosti pana guida, celkem 13. Sami milí lidé od Brna po Budějice.
Večer se srazíme v hospůdce v Jedovnici , sdělíme novinky, kterak jeden kamarád se chystá stavět s půvabnou paní Irenkou, jiný si nechává ošetřovat chrup Monikou Bellucci, někomu se pozvolna zdárně chystá na svět třetí dcérka a také si vytrvalými věrozvěsty rozšíříme obzory v brakové literatuře. Přesto kelnerce připádáme asi příliš nudně, snažíc se nám neustále vnucovat "nějaké panáky". Setkání pokračuje na fotbalové ubytovně, kde mastíme duchaplné prší objevivšími se kartami playboykami někde ze 70-ých let.
Ráno je sraz u větrného mlýna, dojede další pár kamarádů z dávných dob. Ujme se se nás dvojka jeskyňářů, starší Lojza a hlavní velitel snad Roman.Nafasujeme overaly, něco jako rybářské galoše, helmy s čelovkami a přes louku kráčíme k propadu Jedovnického potoka. Průvodce avízuje poslechem vodopádu více vody a tímto zajíměvější výpravu. Klesáme do hlubin, přes zajišťující dveře pak již soustavou žebříků přes 100m pod povrch. Žádné jištění se nekoná, prostě každý dává pozor na sebe. Sestoupíme do Hugonova dómu, kde se setkáme v podobě vodopádu dorazivším potokem a pak již pokračujeme broděním. Místy po kotníky, místy nad kolena, hlubší místa jsou zajištěna dvěmi lany typu opičí dráhy. Taková podzemní ferátka. Docházíme k vyústění údajně nejhlubší suché propasti v ČR - Rudické, hluboké 153m. Kolem již krásná výzdoba, kašna i zdejší artefakt- Zkamenělý žebřík, který tady nechali někdy před 100 lety a zatím stačil hojně "obrůst" sintrovou hmotou. Postupně dojdeme k nejnáročněšjímu místu tzv. Chodbě vzdechů, neboli K...a chodbě, kde již nutno se vsoukat a dále snad 50 m proplazit, resp. se dá po kolenou, ale bez nákoleníků dost sebetrýznící. Nakonec zvládnou i klaustrofobně disponováni jedinci. Po více jak 2 km docházíme k cíli - Rudickému dómu, kde následuje občerstvení, zatím ješt z vlastních zásob, ale jelikož se nachází přímo pod hospodou, kdo ví, třeba někdy spustí nějaké trubky. Někteří se vydají ještě na další průzkum zjišťujíc, že dále se podplazit sifóny skutečně nejde. Takže následuje cesta zpět stejnou trasou. Pokračujemem již svižněji. Brody, lanové traverzy, plazivka, žebříky a po nějakých 3,5 hodinách jsme venku. Souhrnem necelých 5 km...
Někteří jak se rychle zjevili, tak rychle mizí, ostatní si polabužíme u oběda v restauraci Olšovec v Jedovnici a sychravým odpolednem rozjezd...
Žádné komentáře:
Okomentovat