Jachta Chorvatsko 2019

Po 2 letech se skýtá možnost vyrazit na plavbu, tentokrát ve větším uskupení i větší lodí. Týden před odjezdem někdo netrpělivě čeká na značkách, kde jste...ono to je až za týden? No tak to ahoj, čímž se ustálí 8 členů, 2 novicové. Posbíráme se po cestě, nabereme z firemního večírku prasečí zbytky a je na první dny vystaráno.

Sobotní ráno se vpakujeme do dodávky, vyslechneme historky z jiného světa, kterak se nejlépe dopravovat vlastním aerem, před slovinskou dálnicí včas neuhneme, vem to čert, i když s rakví na střeše již spadneme do nákladní kategorie, protáčejíc karty na mýtech poznadáváme na k...slovinské i k...chorvatské, bereme útokem Kaufland a brzkým odpolednem přebíráme loď v nervozní splitské marině. Všude těsno, lidnato, tak rychle pryč. Bravurně zvládneme úzký výjezd a hurá na širé moře. Krásně fouká, tak si hned nějakými 8knty zaplachtíme, oprašujíc nějaké ty dovednosti. Zakotvíme v pěkné zátočině na Šoltě a otestujeme přijatelnou mořskou teplotu, již trumfující vzduch.

Po ranní koupeli a s další euforií dále rozvíjíme plachty. Vítr sílí, leč nepříliš příznivým směrem, takže různě réčkujeme, průběžně upravujíc plán cíle. Objevuje se první závada, zjišťujeme, že mimoděk vysíláme s.o.s signál, na který však patřičné instituce i svěřený Goran nereagují. Kapitán se pokouší v podpalubí svépomocně vypnout, načež se jej jímá nemoc mořská, následně ve stále mohutnějších vlnách se přidává i zbytek posádky. Jen letec zůstává nad věcí a je schopen i obsluhy vařiče. Tímto trochu uzemníme plány a realizujeme návštěvu loňské dovolenkové zátoky na ostrově Ščedro. Krom koupele přicházejí rybářské pokusy, s očekávaným nevýsledkem. V noci sprchne, ráno moc teplé není, ale voda stále teplejší vzduchu. Kapitán básní o přeplavbě Jadranu a návštěvě Itálie. Fouká nadále fest, vlny 3 metrové, raději se většina premedikuje Kinedrylem. Poskakujíc někde k Visu se objeví podezřelá ploutev, odlišná od delfína, pozvolna plující hřbet, čímž posádka přesvědčivě identifikuje žraločí parybu. Vítr nás vane k Lastovskému souostroví, tak proč ne, zastávíme v Ugli, kde jinak chcípl pes, ale mají aspoň nanuky. Zrovna přistává trajekt. Čas je dobrý, akorát k zakotvení, v ponorkovém bunkru jsme ještě neparkovali , zatím v zátoce žádná loď. Idylka, žádné bóje a výběrčí, zdá se zdarma nocleh a ejhle, člun. Chorvatští chamtivci tentokrát umundurováni, natahují dlaně pro změnu v hávu ochrany přírody. Jako záminku si to zde nazvali národním parkem. Všichni se různě rochníme, nechávaje nebohého Radíka v předem prohraném zápase ještě i s nestydatým kurzem. S večerem se zjevují další lodě, první parádní grilovačka a z ne tak vzdáleného městečka nám k tomu hraje jakási diskotéka. To ještě netušíme, jak se s ním důvěrně seznámíme.

Ráno přichází první a poslední úlovek, do podběráku se podaří zachytit černou čudlu, skončí v akvárku, s vidinou další návnady či alespoň maskota. Výjezd z bunkru však nervoznější, trochu škrábneme, vzápětí odlétává podsedák, zpětný chod a loď bez reakce, přední, nic...Co je!? Motor zdá se v pořádku, pohled pod loď a je jasno, na hřídelce jaksi něco schází. Naučím se nové slovíčko, v následujících hodinách i dnech nejskloňovanější: propeller. Běží krizový scenář, SOS, zkusíme něco na plachty, ale na těch se nedá přistát, z přístavu slibují člun, jakýsi se zjevuje, na něm však nezkušený mladík, to není slíbená záchrana. Ale už nás vleče do městečka Passadur, nasměřuje příď k betonovému molu a odpojuje se. Do háje, co to s kapitánem vymysleli? Brzdíme očima, nohama, ale ledoborec se sice velmi pomalu, ale šine. "Naštěstí" se potkají kotevní výčnělek a elektrická kaplička. Loď zachráněna, za cenu obětování budky, nad čímž však navigující mariňák mávne rukou. Kapitán se hájí, že se s mladíkem nedalo domluvit, vázla komunikace člunu a lodi...No co už, stojíme. Podaří se dovolat šéfovi, vrtuli posílá trajektem, bude odpoledne. Volné vycházky využijeme jednak na neúspěšnou pátrací akci po podsedáku. Záhada, kde zmizel. Část se vydá na člunu, část si udělá pobřežní výlet. Intenzivně využijeme ploutve, prozkoumávajíc zátoku kolem ponorkové základny. Ani vrtule ani polštář. Aspoň slunko vydatně zahřívá, někdo se sluní pozorujíc domnělé cizokrajné krásky se 150 kg pasáčkem, patřičné komentáře a ejhle, on mluví nám příliš povědomou slovanskou řečí! Vydám se na vyhlídku na kopec chtíc se seznámit s taji NP. No stovky ještěrek, 1 had, pinie a toť vše. Pohled shůry však pěkný. Vidím připlouvající trajekt, záchrana se blíží, sbíhám dolů s očekáváním brzké montáže. Nic, x dalších telefonů, už to bude vyčkejte.

Tak si ještě užijeme místa, někdo ve vodě, s kumpánem na dingym prozkoumáme ostrůvek, opíráme se do pádel, jistě na nás již čekají před vyplutím. Leč na lodi rezignovaný klid. Příběh toho dne končí zřejmě vybájenou historkou jakože vrtule byla, ale zůstala nedopatřením na lodi a teda maňana. Radost. Odebereme se na občerstvení do zde jediného hotýlku se zábavou rpo starší a pokročilé. Ejhle u vedlejšího stolu onen pořízný Slovák s kráskou, on to tu zdá se vlastní! Za ty řeči můžeme očekávat inzultaci, ale zachová poker face.

Ráno se dočkáváme potápěče, vrtule sedí, vyplouváme! Nová euforie. V inkriminované zátoce ještě podráždíme Poseidóna, zaskotačíme ve vodě na lanech, je sice krásně, ale pro změnu bezvětří, takhle do té Itálie nedoplujem, kapitán již zestřízlivěl plán a vyladíme kurz Korčula. U té v zátoce proběhne soutěž kolik uzlů kdo vydrží na laně, pokus u surfing na prkně i neúspěšné rybaření a pak již návštěvka půvabného městečka. Chamtivci nepřekvapí, neumožníc přistát jinak než za celodenní taxu, tak se kapitán obětuje a krouží po okolí, zatímco ostatní ohodnotí zmrzky a zda se po 2 letech změnila kráska v krámku u Marca Pola. Na chvíli zakotvíme u Pelješacu, umožníc setkání kapitána s rodinkou. Hledáme vhodné noční kotviště, nakonec vítězí opuštěný konec poloostrova. Grilovací a jiné hodování, lekce novodobé češtiny s názvy fyzických proporcí, filmové reminiscence, rozverné kousky Bryana. Část odpadá. Tu kapitán zavelí k noční plavbě. No proč ne? Zvedáme kotvy. Následuje vzpoura na lodi Roxy, první větší roztržka, what shall we do with drunken sailor? Nakonec se žádné dobrodružství nekoná, opatrnost vítězí a neposedný kapitán zpracovává narušení autority. Noční akce však s jedním členem notně zatřese, až dokonce výrazně aktivujíc zejména spodní zažívací trakt .

Pro ostatní soudržnost v týmu navrátí nečekané safari. Plujeme si to k Visu, je čas na koupačku a zadní plošina tvrdě narazí, želví krunýř! Zamává ploutví a za chvíli je tu početné delfíní hejno. Předvádí akvabely kolem lodi, po několikerém představení neodoláme a přidáváme se k nim, ale v tu chvíli o hrátky ztrácejí zájem, možná naštěstí. Zakotvíme na Visu, projdeme moc pěkné městečko, suvenýrky, kostelík, ve dvojičce ještě i na kopec s tvrzí i s výhledy a na lodi nás čeká další spanilé pohoštění, čevabčiči s krevetami.

Dalšího dne opět bezvětří, obeplujeme ostrov z východu, nápady na koupačku záhy vyruší rušnější výletní motorovky, dobýváme se do Zelené špilje, někteří se úspěšně vmísí ponorem mezi návštěvní Asiaty, někteří nekompromisně vykázáni. V topzátoce Stinica naštěstí provoz relativně přijatelný i bez výběrčích.Takže luxusně, bosky si vyšplápnu pro pár záběrů i skoro na kopec a pak již pozvolný, trochu nekonečný návrat, který krátí další delfíní watching či neúspěšný rybolov. Na benzině ve Splitu fronta, pořešíme šalamounsky kanystrem, zvládne se i náročný těsný přistávací manévr a mizíme do města na závěrečnou lignjí oslavku v osvědčené nárožní hospůdce i s trochou kanadské družby. Porozpráví se o tajích kuchyňských linek i s překvapivými nezkušenostmi, v Diokleciánu příjemně hrají, tak se někteří zdržíme a ráno trneme na předávku. Dave se vrací pozitivně naladěn, záložní účet se jeví nedotčen, bujaře můžeme vyrazit, doufaje, že stihnu ještě jistou jubilejní oslavu. Tu někde na dálnici volá chorvatské číslo...Gorani si to ňák rozmysleli, naštěstí pozdě, snad platonicky požadujíc za polštářek nehoráznou sumu, tož to zkusili. Rokování, zda přispějeme slovinským šmejdům rozhodne dopravní situaci, avízo asi hodinové zastávky na hranici rozhodne o návštěvě chorvatsko-slovinského venkova. Než se přeptujime a přelenartime, tak ještě přeserpentit v dešti Trakoščan a podobné malebné dírky. Zoceleni vlnami zvládneme i bez kinedrylu. Dopravíme bracha za rodinkou, dalšího do Brna a o půlnoci popřeji nově zmotorizovanému oslavenci, který při tomto přisedává můj nedávno opravený telefon...dlouho tu nebyla pavučina!

FOTO

Dánsko 19

Rovina a zas rovina, jak v tomhle mohou žít. Horská duše úpí. Kola a zas kola, no supr, duše velocipédisty jásá, by se ucpané metropole mohly učit.

Kodaň trochu k nerozeznání od Amsterdamu. Stejná architektura, kanály, kola...

Národní parkem zvou lesík, jakých u nás tisíce, zde asi vzácnost.

Pobřeží u Roskilde- to je jako moře? Jezero, po kterém se prohání kačeny, labutě, kolem rákosí. To je nějaké divné, ne?

Ty velké katedrály, ty nejsou katolické? To i v něčem takovém se slaví protestanstká bohoslužba? A skutečně známé songy i schémata.

Předrahé pivo povětšinou jen pivní chuti- i těch slovutných značek jakože Carslberg, kteréžto plechovky jsme kdysi sbírali od kamioňáků.

150% eko daň na auta, to se asi pomátli. Socialismus v praxi: něco vybuduješ, ale ne aby tvůj potomek kupil zděděný majetek, pěkně ať si odkoupí, ať jsme si všeci rovni. No dobrá, soudruzi, proč ne. O dalším skandinavském progresivismu již raději nemluvě. Podivná svoboda- v něčem vše dovoleno, na druhou stranu vše regulováno.

Počasí severské. No na koupání to v září není.

Bydlení u rathausu v Kodani

Christianborg - dříve královské sídlo, nyní parlament, pohled na město z věže.

Klidová oáza ve fortu Castellet. Takhle to nějak zamýšlela Marie T. s Olomoucí?

Největší fontána Gefion a pak povinná Víla.

Deštivé nábřeží s operou, vojenskou miniflotilou, kuk na královský palác a rušný Nyhávn.

Katedrála s vnitřní výzdobou připomínající kterýsi ten římský kostel s oatributovanými učedníky

Královský rensesanční letohrádek Rosenborg s legrační stráží, hošíci dorozumívající se sykavými pazvuky. Uvnitř opravdu bohatý, včetně korunovačních klenotů, kolem kterých se nedělají takové štráchy.

Jinačí pohled z lodě, milionářská čtvrť i free Christianie, královská jachtička, ekospalovna se sjezdovkou na střeše

Nedělní výlet do ranně poklidného Roskilde, bohoslužba v královské katedrále, muzeum vikingských lodí a relaxace pobřežím pseudomoře pseudonárodního parku Skjoldungerne​s Land

Trocha švédské ochutnávky, Öresundským mostem, druhým svého druhu na světě, do Malmö. Hrázděné domky i hipsterská kultura, trocha toho evropského pokrytectví - bezpečná, náruč otevírající Evropa, ale přibývající no go zóny a několik desítek utajovaných útoků ročně

Kodaňské národní muzeum od prehistorie po současnost, od místních vikingů, raritní sluneční vůz po egyptské mumie, dal by se i stráviti den

No a pro změnu ostrůvek rádobysvobody - tolerovaná volnomyšlenkářská, nejen láskou zhulená a od EU osvobozená Christianie, haše desítky druhů co hrdlo či plíce ráčí

Třešnička na závěr- Hamletův Kronborg, pěkné, s vyhlídkou do Švédska přes opravdové moře.

FOTO

Dunajská cyklostezka

V rámci dovolené máme den na transformaci z vody na souš a ještě k tomu jednostopá vozidla.

Dunajská stezka dlouho v merku, i stabilní kumpáni od začátku léta souhlasí, naklonění i variantě čistě tatínkovské.

Předtím pár domluvných ohňů, které končí tu migrénou, tu odklánějícím muzicírováním, pak s hláškami : dávej do ...aspoň pozor, když povezeš mé děti!

No a ve finále v neděli před odjezdem se horkotěžko sumíruje a montuje patřičný arsenál. To máte nosiče, brašny, stojany, duše, pumpu , nakonec vozík, že jo, pane Lorenc...Na poslední chvíle výměna kol, nosičů, tu se šroubek zasekne, holt statečná cérko, povezeš brašny.

Složitá logistika, zavrhuje se cesta lodí či vlakem do Linze, spíše se tam nějak vrátíme, pro parkovací složitosti zavrhuji i velkoměsto a nakonec krásně parknem v menším St.Valentinu, s tím, že se k tomu Dunaji nějak sjedem. No fajn, ale úvod přes horky dolky. Dědinky krásné, jak je to možné, že i noname vesničky mají asfaltky bez výmolů...po 10 km s úlevou dojíždíme veletok. Pak to krásně odsýpá, ani brašnami ověnčená holčička neprotestuje, trochu se odchýlíme z trasy, zavrhujeme koncentrák v Mauthausen a raději zastávka v půvabné keltské vesničce v Mitterkirchen. Komorní prostředí, jen paní pokladní, s nanuky si prolezem stavení i pohřebiště princezny a pak lužními lesy zpět k řece. V podvečer nás vítá zámek v Grein. Kemp poloprázdný, zastanujeme, sžíváme se s brašnařením a nepříliš zdárně vyřešíme spor o repelent, který měl údajně někdo vyplýtvat. Naštěstí se umanutec odkloní k šachám a dívenky ke kartám.

38km mapa

Budí nás krásné ráno, které škoda nevyužít v krásném městečku, po sporu o jedlost kaše si spravíme stylově chuť na náměstíčku. Krátce po výjezdu zařazuji pěší intermezzo v soutěsce Stillensteinklamm , z čehož nadšen vodopádový fotograf, nikoliv již najednou vášnivé cyklistky. Vstupu vévodí stylový mlýn, jehož taje důkladně prozkoumáme neúspěšným hledáním skrytého pokladu. Pak cyklostezka pokračuje spíše silnicí, z čehož mírnou nervozitu vyřeší bohatý oběd v podzámčí Persenbeugu. Poté se raději uchýlíme na druhý břeh, před Ybbsem řešíce pro technickou závadu málem nehodu. A podvečer se již vynořuje dominantní klášter v Melku. Kemp komorní, zavírají nám hospodu, opět vyvstává téma repelentu, tak před zde již skutečnými nálety moskítů utíkáme do nočního podklášteří.

52km mapa

Ráno tolik nekoušou, tak ponecháme dítka osudu a karetním hrám, a s kumpánem se odebíráme na vlak pro auta.

Zaznívají protesty stran nedostatku vodního vyžití, místo naléhávého dětského kdy už tam budem se ozývají ruminace a já bych se někde okoupal. Ačkoliv slunko se zrovna schovává, tak neodoláme pláži s výhledem na zámek Schönbühel. Kupodivu hlavnímu protagonistovi se jaksi nechce, zatímco ostatní zdatně překonávají nástrahy proudu. Pak trochu zápolení s rekonstruovanou stezkou, překonáme jediné převýšení na trase, to již vjíždíme do údolí Wachau. Provoz mírně houstne, ale nic hrozného. Vinice, jabloně, hrady, zámky, velkolodě. Krása. Taky již kručí v břiše, ne a ne najít tu vhodnou hospodu až poznáváme taje zdejších Heurigen. Usadíme se na zahradě mezi hodujícímí důchodci, ve strohém jídelníčku aby se nerakušan vyznal, tak volby víceméně náhodné, výsledkem jsou megaobložené mísy, místní veltlín a největší úspěch mají domácí housky se šunkou, eufemisticky zvané burgry. Mezi vinicemi a jabloněmi kolem Rosatz se již rýsuje zřícenina Dürnstein. Využíváme přívoz a dostáváme se opět na levý břeh s vyhlídkou vodní odměny v místním přírodním koupališti Kuenringer.Koupačka vskutku parádní, navíc po 16 hodně bdíme, či sníme, vstup za necelých 5E pro 3 člennou rodinku. Toť zde možné? Vodá průzračná, rákosí, žabičky, skokové kreace, lidí pár. Pak již skoro za tmy dojíždíme do Kremže, kde využíváme nabídky ubytování u známých. Vítá nás synek a megapouťové veselí. A jeje. Další hodiny jsou ve znamení dotěrné vlezlosti, čemuž nakonec, byť na pokraji sil , podlehneme a skončíme na ruském kole a naléhavý hošík na otáčivých monstrech. Bohužel vytrestání žádné, očekávaná nevolnost se nekoná a požadavky se stupňují. Black out nestačí, příště již no limit! A totálně odpadáme. Dnes tedy 38 km

Další den využijeme trvající nabídky ubytování a možnosti se setkat s paní domácí, čili tímto relativně off den. No jak se to vezme. Dospělou část čeká 36 km časovka. Kolegu vyhecuji a pro auta se vydáme pro velký úspěch Wachauským údolím zpět do Melku, tentokrát hned po pravém břehu. Vůz pak převezeme až do očekávaného cíle v Tullnu. Pak všeci ješět na lehko osedláme kola, vracíme se do Dürnsteinu, dobýváme hrad, projdeme turistickou uličku a nedbaje černých mračen se opět ocitáme na koupáku. Hřmění však věští, že vstupné se spíše stává spropitným ve zdejší restauraci...ale zablýsklo se, zahřmělo a toť vše, takže nakonec ještě bazén ryze pro sebe. Večer již žádné lunaparky, ale podnětná kulturně historicko společenská diskuse, která se pak dalšího dne přesune do Kremžských exteriérů.

Z města se vymotáváme velmi svízelně (jak z mapy vidno), domácí radí spíše levý břeh, což nakonec asi ne zcela šťastná volba, zamotáváme se do výluk, objížděk, pak se ale podaří konečně sešikovat do těch správných háků, ratolesti pochopí, co je to jet v závěsu kolo na kolo a nabíráme rekordní rychlosti. Projedeme kolem tullnských zahrad, uvnitř nějaká místní Flora, tak pokračujeme k tábořišti a vstříc dalšímu parádnímu koupání. Jen hošan vede neúspěšný leč patřičně svéřepý souboj se zákeřným oktopem, odhodlán snad na jezeře strávit noc. Dítka nakonec všechna umístíme do kempu a pádíme pro auto, tímto za trocha nervozity stanujeme již potmě, stále jaksi tápajíc v systému brašen.

53 km

Máme sobotu ráno, co doma? Za jen platonických protestů s mužskou direktivou rozhodneme, po dopolední koupačce, kdy i oktopus pokořen, o ještě jedné dodatkové 23 km etapě. Logistické úvahy zrodí ryze tatínkovský nápad: ti pojedou auty do cíle v Klosterneuburgu a pak mladším účastníkům naproti. Jistě zvládnou se držet břehu veletoku a taky testík soudržnosti. Ejhle, nečekaná proměnná, narazily na sebe hlavy přetvrdé. Jedna velí k okamžitému výjezdu, druhá se pokusí o fyzikální výpočty a dojde k závěru, že proti sobě se pohybující tělesa se setkají příliš brzy a odjezd bojkotuje.Tímto dojde i k inzultaci velocipédu. Rozkol rozpuštěn až jídlem a spolujízdou. Před cílem oslavíme zdárných 230 km stylově v hausbotovém poněkud stylově bizarním restaurantu, kde se to kolem již hemží čluny jak u moře a místní smetánka si vystupuje přímo z lodě ke stolům.Končíme v klášterním předvídeňském městečku, kde ještě na rychlo něco skouknuto a ze kterého se jaksi nedokážeme vymotat, resp. navigace zavede k přívozu, tak se vracíme a pak absolvujeme asi 100 vídeňských semafórů.

Tichá (nepříliš) Orlice 19

aneb tichá voda břehy omílá, že si uvedu ohraným heslem.

Po čase návrat na vodu, volba " kde jsme ještě nebyli", suché léto, bude nebude voda? Vodočet kolísá. Kdo vlastně? Jistý je bratr s dětmi, čili dvě lodě, nakonec jsou čtyři, dvě nováčkovské. Předběžná objednávka zrušena, náhradní dopůjčení, pak telefonáty rušíme, co jsme zrušili, ale...Nakonec lodě jsou z Rampasportu. Sledování předpovědi, středeční liják o den posune odjezd a seznámovací párty tímto proběhne u domácího ohně před příchodem západní fronty. Na blízkém rybníku otestujeme starý, ještě ve studentských dobách opravovaný kajak, který se ukáže jako funkční, jen se do něj obtížně vměstnat(až dodatečně neznalým dochází, že je určen k zákleku), takže berem.

Cesta rozplánována na 4 úseky Choceň-Svinary. Na hradecké silnici již vydatný soustavný liják, což příliš náladu nepozvedá, ale dopolední ustávání srážek se vyplňuje a naloďujeme se za Chocní již po suchu. Obvyklá logistika s přesunem aut, nepříliš úspěšně hledáme možné tábořiště, stejně je nakonec vše jinak.

Úvodní olej a obavy z nudy, jak některá dítka věští, jsou záhy, ale naopak k nelibosti některých dospělých nováčků, zažehnány. Bratrův hoch se nadšeně ujímá kajaku, další posádky se "sehrávají". Zatím vyplouváme po rodinách.Řeka intenzivně začíná meandrovat, kolem převislé vrbové větve, keře, občas popadaný strom, takže pro nezkušené od začátku poněkud tvrdší škola. Po pár km tatík s 8-letým synkem končí ve vodě, první záchranná akce. Po asi 8 km opouští nadšení i kajakáře, když se neúspěšně pokouší o eskymáka u padlého stromu. Naštěstí se včas uvolní, i boty zachráněny. Pokus o změny posádky raději vzdáváme jako poměrně hazardní a plavidlo raději ukryji do křovin. Meandry pokračují, nějaké to přenášení, zatímco dítka nadšeně výskají, z úst zralejších již zaznívá něco jako k..., kdy to již skončí! Řeka se rozděluje, tímto ještě zužuje, zahušťuje a itinerář praví jeďte vpravo, pokud se nechcete prodírat křovinami. Chvíli zapochybuji o pravolevé orientaci. Čas kvapí, záchranné akce dosti zdržely, takže nabíráme slušné manko a doplout k autům do Čermné se začíná jevit nereálným. Po krátké poradě zapíchnem na druhém jezu v Nové vsi a dáme si s kumpánem 5km běžeckou vložku. Místo pěkné, ale stavění některých zapůjčených stanů po tmě poněkud svízelné, ale jak práví zásady survivalu- oheň zvedne psychiku o 70% .

Ráno se ladíme do pozitivna, i s trochu hudrujícím správcem se slušně domluvíme, úspěšně nacházím kajak a máme se srazit s auty v Týništi v kempu. Ubíhá hodina, druhá, borci někam pobloudili. Jak vidno neplatí nekorektní stereotypy o Marsech a Venuších. Tak opět manko. Raději pomícháme posádky, vezmu si na starost tři holčičky, ať se manželský pár sehrává sám, bez přidatných dětských emocí, které se tímto pozitivně přelaďují. Řeka již klidnější, stále pěkná, dosud neviděné množství ledňáčků, nic dramatického se neodehrává, levné lidové občerstvení v Borohrádku, splujeme se s Divokou, která v dolním úseku též sjízdná neb se vyrojí množství vodáků (Na Tiché potkáváme jen dvě lodě). Na posledním jezu živo a jaksi se ztrácí pánská loď, kapitán se indispozičně sebezapírá, háčkové jej nakonec jaksi dovezou. V kempu již přiměřený vodácký ruch a do noci krásné zpěvy žánrově spřízněných songů. Jakoby se ze záhrobí ozýval Navarovic hlas.

Ráno se odpojuje jedna posádka, bylo to pěkné, ale stačilo...hoch si řekl. Pak za pár dní trochu litujíc. Na lodích, zejména té holčičí více legrácek, neinterpretovatelné či nezapamatovatelné hlášky, krásná pláž v Krňovicích u Třebechovic, tak hurá do vody a zakempujeme. Podorlický skanzen již nestiháme, někdo se podiví, jak z medailónků je jedna medaile, ale trochu pálivě chutná.

Po osušení ranní rosy nikdo nenadšen pro starobylé chaloupky, tak přesvědčíme, ovšem nelitujíc, na betlémy, zejména ten Proboštův. Veledílo zdařilé, k tomu výstavka neznámé známé výtvarnice M.Kvěchové, kreslířky všech těch knížek a kostiček z dětství. No a u východu malý svět, potkávajíc jiné přátele. Přesun aut a cílová etapa. Mezitím škola kormidlování poněkud nezbedných chlapců, čímž si vyslouží důsledné pokárání s následnýmy staženými rty. Ještě jeden trochu kamenitý stupeň, na který se na rozdíl od včerejška odváží již kompletní posádky, aby nikomu nebylo líto a nekončili jsme pláčem. Řeka se již rozlévá do široka, ještě nějaké vorvaní skoky na houpačce a konec ve Svinarech, kde ještě možnost dalšího pokormidlování a pokoupání. Odevzdávka a pádíme k domovu s doporučeníhodnou zastávkou v Byšťském motorestu.

Úseky sice poměrně kratší, ale s dětmi dostačující, řeka rozhodně není nezajímavá a zvláště první úsek dá nezkušeným zabrat. Tak ještě zbývá ta Divoká či úsek nad Chocní.

Tudy jsme pluli

Dolomity 19 - Civetta

Odvěký kumpán dostavuje a nervuje s kolaudací, další pozván jinde, tak je to na mně.

V třetí červencový víkend tedy zvolím po 13 letech návrat do Dolomit k dřívějším výzvám (propátrat, co jsou to ony Andělské lávky). Vrcholové mety pro letošek leží holt o 1000m níže.

Krásné výstupy s ještě krásnějšími scenériemi jsou prokládány různými bizáry ze střetů různých sociálních i personálních světů.

Aneb Neklidný vítr, Pepin a Prinzessinen neztraceni v italských horách:

Odjezd v sobotu nejpozději v 8 hod, ať se stihneme ubytovat ...V 10:30 jak na koni. Četné pipi a papupauzy a v 9 večer očekávání vřelého přijetí, nejlépe selkou v kroji, po zimní sezóně jistě lačně vyhlížející hosty z východu. Ne, za všechno můžou jakési ironmaní competition. Italové přeci ale žijí noční život, všude bude živo a něco najdeme...možná tak u moře, ne v horách, kámo. No ujme se nás jakýsi agilní tělocvikář a lámaně leccos vyjedná, ale až další noci. Když se již se schyluje ke stanu, tak se ještě něco vyrojí. Zapijeme v místím pubu birrou s aperolem, prolítnem nočním lijákem a ráno bude moudřejší.

Aklimatizačně rozhodnuto pro pidiferátku Sass de Roccia. Objížďka, zíráme na zdrcující polomy, výsledek řádění orkánu o loňském podzimu, trochu se pozmění slibovaný motivační 10 min nástup, přeci se nebudeme někde autem serpentit, když se můžeme hezky projít. Protesty naštěstí nepřejdou do otevřené agrese, kocháme se výhledy na Civettu, Pelmo. Nástup je jakýsi krkolomný, kolem plno lezců na kolmé stěně, tak přítomné dámy jsou více jak rozpačité, naštěstí vstup do soutěsky počáteční úzkost zdárně rozpustí, žebříky, lávky, bivak, hezký výhled a blížící se bouřka. Při občerstvení pár kapek a nic, tak scházíme po suchu a dopřejeme si pohodičku s nezbednou slepicí v horské hospůdce.

Večírek s vínkem a Pepin nikde. Prinzess hlásí narůstající nervozitu...začetl se do diskuzí, které jsou prokládány výbuchy citoslovců: do...ten...se zbláznil! Jak vidno i zde platí zásada - přibalové letáky léků a webové komentáře není radno číst. Naštěstí nevyměkne. S ohledem na jeho volné zacházení s časem a ranní rituály si dovolíme malou habaďůru a raději jej vyšleme na snídani o 15 min dříve... Necháme milejší osazenstvo relaxovat a v 7:30 se pustíme z Passa Duran na první větší dobrodružství - ferratu Gianni Constantini.

Ač nastudováno, nástup za chatou trochu hledáme kvůli dalším horolozeckým stezkám. Nic záludného se však neděje, celkově asi tři kratší D místa s poněkud menšími stupy. Po úvodním traverzu kolem kosodřevin pak již skoro kolmo vzhůru, jde to a ani nedře. Někde ve 1/4 potkáváme dvojici polskich wariatów (jak i sebe titulují, což odpovídá realitě), bez úvazků, žádná šlachovitá fyziognomie, pán v kg jistě hojně 100+, dáma jen něco méně. Nemají problém, takhle údajně zdolali Matterhorn aj., ale pak je již nezahlédnem ani zhůry, jejich osud zůstává otazníkem a s ještě jedním staříkem zůstávají jediné lidské bytosti po cestě. I s vydatnými kochacími přestávkami jsme za 5 hod na vrcholu Moiazza Sud (2878m).

Velká paráda, sestup do dalšího údolí, tady jsou ony Andělské lávky, zprvu nic dramatického, traverz skalní policí, níže však končí jištění a začíná sníh. To již jistá potíž je, ale s opatrností i bez zimní výzbroje jaksi přejdeme a oddychnem si na zeleném bivaku Ghedini. A pak nekonečný strmý sestup a euforie na chatě Carestiato.U auta jsme za nějakých 10-11 hod. mapa

Dáme si oddych, příjemný relax na terásce ruší alarm -čí je to asi auto? Prví výzva, no problem, to přestane, po dalších následuje bohorovné- no stres, dám si sprchu a pak se na to podívám, to již přichází stížnost paní domácí...proč to někomu vadí, dyť tam stejně dovádějí děti na hřišti...asi 8. poplach již o nervy, boss se uvolí něco kutit...po 1/2 hodině vítězoslavně: spouštěla to mucha, asi japonské auto není stavěné na italský hmyz...taky přístup.

Po náročném dni je ranní pohoda, přesun na Palafaveru a v nakonec snesitelném žáru nekvaltující výstup na chatu Sonino al Coldai, s kochačkou monumentálního kopce Mt.Pelma i různorodou florou. Kousek dál ještě sedlo s úchvatným jezírkem, kupodivu i koupací teploty. Menší intervence pro ořechovou intoleranci a již pozdní podvečer se ještě někteří vyšvihnem za doprovodu panáčkujících hlodavců na kopec Cima di Coldai(2403m), odkud jezero jak na dlani a nad ním výzva Civetty. Další paráda. A je čas si užít ještě opuštěného jezera a spláchnout opocená těla. Na chaloupce ne zcela vlídný personál, doladíme snídaňové baličky, ještě i nějaké ty karty a v 5 budíček, ať se stihne návrat.

V 5:30 vyrážíme ve dvou z chaty, s námi ještě nějaká postarší čtyřka, kterou ale záhy ztrácíme a pak až k vrcholu sami. K nástupu na ferátu Aleghesi je to pohodová hodina, mezitím za Pelmem svítá a Civetta se barví do oranžova. Polezeníčko pěkné, ale taky dlouhé, ale čím výš tím krásněji, klasické dolomitské věže, lávky a v 9:30 vrchol (3220m). Kde se vzal, tu se vzal osamělý našinec, který to vzal od 5 hod až zdola, čili nám nadělil nějakou hodinku. Tímto se řadí do kategorie naspídovaná veverka. Rozhled úchvatný, všechny ty Marmolady, Selly, Cristalla, Tofany, Sorapis, a všude nás doprovázející monument Mt.Pelma, to asi vyzývá na někdy...Trocha družby, která pokračuje na chatě Torrani kousek pod vrcholem, kde najednou stojí tři weizeny, no kdo by se zlobil, pak se již cesty rozcházejí, my musíme k chatě, spídmen po fer.Tissi rovnou dolů. Občas sníh, občas i nějaký průlez, tu a tam i někoho potkáme a něco po 13 hod.svlažení u chaty. (tudy)

Čas je dobrý, což potenciálního chovatele želv trochu ukolébá. Nějak se rozdělujíc, někdo zkracujíc cestu po sjezdovce, v 16 hod. nastává čas vyrazit k domovu. Přes Cortinu bylo serpentění dost, tak se svěříme přístroji, vezmouc to údajně kratším jihem...aby si serpentin užít mnohonásobně více! Možná by se dalo kochat, ale to již jsou nám nějaké Friulské Dolomity poměrně ukradené, vyhlížejíc netrpělivě konce, navíc se i rozprší. Konečně za Tolmezzem dosažena dálnice. Tak tudy prosím příště ne. Začíná se ozývat únava, ani střídačka za volantem příliš nepomáhá, sláva Mikulov, naštěsti jsa posádkou dostatečně zabaven i pobaven dořídím zdárně a po 2 hod lze ulehnout, aby býti ráno čerstvý v práci...

PHOTOS

Femisvět

Tak zas trochu nekorektní přemýšlení vlivem nakupených zkušeností jistého druhu.

Povídá mi jeden rozvedený rodič - hoch do mě v obchodě kopal neb jsem mu v něčem nevyhověl, tak jsem mu dal na zadek. Začal po mě ječet: tati ty jseš zlej. Večer smska od ex: jestli se to bude ještě jednou opakovat, tak hlásím sociálce a omezím styk. Na výletě s dětmi se pak bojí cokoliv říct, či jen třeba omezit ten dotykový přístroj.

Nerozvedený kamarád na sportovní akci se 14-ti letým synkem, který potřebuje ve 21 hod dodělat nějaké školní povinnosti úzkostně řeší, zda tam může ještě chvíli zůstat a hocha poslat za dlouhého červnového večera asi 700m samotného domů - neb co na to maminka a bude zle.

Matka, co vyprovodila despotického muže a nyní "já sama" se nešťastná táže, co s 12-ti letým synkem, který odmítá doma sundat sluchátka, stále více obézní a před odjezdem na školu v přírodě stropil scénu, že ...jej raději nechala doma neb bez ní by se kvalitně nevyspal. A hledá správný lék na ten vyšší tlak a zrychlený tep.

Jiná maminka je nešťastná, že tatík ztrácí zájem o synka...Tatík si však posteskne, že mu nezbývá než rezignovat neb na každý jeho požadavek A, který jen trochu zavání zakázanými slovy " výkon, překonání se, povinnost", přichází její nonA. Jakýkoliv trochu testosteronový náznak - takový tatínek, to raději žádný. Maminka ví nejlépe.

Kam jsme se to poděli, můj milý příteli

Tatry 19 - Gerlach

V loni osvědčené sestavě tatíka se dvěma hochy se vydáváme v červencové sváteční dny opět do Tater, tentokrát s vyššími ambicemi. Kluk stále básní o nejvyšším kopci, loni si takto notují s bratrancem po Rysech.

Nějaký čas odpálkovávám s odkazem na cenu atd, až si řeknu, že jednou za čas proč ne, samozřejmě s patřičnými racionalizacemi ( a vysvědčení , a narozeniny, a sám jsem byl již leckde, ale zde ne) a domluvím poprvé v životě guida.

Brzký páteční výjezd, parkování ve Smokovci a aklimatizační túra Teryho chata- Priečné sedlo- Zbojnička.

Hoši ani neloudí zubačku, na Hrebienku jsme za půl hoďky, rozptylují se chytlavým kofoláckým marketingem a dál kolem vodopádů vzhůru. Po letech si připomínám, že jsou zde v krátkém úseku tři chaty, které v dávné vzpomínkové stopě se nějak spojily v jednu. No a dále cesta připomíná " Everest" - aspoň co se zástupů týče. Míjíme jednoho hada za druhým a chata Teryho v naprostém obležení, tak si na kýžené pivní schlazení musím nechat zajít chuť. Na Priečne již naštěstí dle očekávání davy významně prořídnou, navíc jsou paralelní dvě řetězové cesty, tak se vyšvihnem vcelku bez zádrhelů. Navíc klasika malého světa, tu nějací skororodáci, tu povědomý kolega, který navíc přítel dávných přátel, takže na Zbojničce, kde již naštěstí nijak narváno, vznikne příjemná družba, trochu k nudě hochů, kteří si pochutnají na lokších a dlouho chvíli krom nějaké hry vyplní rébusem skládání pláštěnek, které zbytečně vytáhli kvůli dvěma kapkám. Jen jejich dobrý pocit je poněkud devalvován představou, že tuto trasu před x lety absolvovala jejich babička, což odkloní až kamzík a dále přebíjí fekální řeči a hašteření o salamandra.

Na ubytko sjíždíme až dolů do Batizoviec, když všude jinak plno, po pozdní večeři si chlapci poručují vydatný spánek, netušíc...

Budíček před 5, nejprve agresivní reakce, tak překvapení musí ven, načež následuje výskok, sraz s guidem Jankom v Tatr.Poliance, vývoz dodávkou na Sliezský dom, kde odkládám přebytečný vercajk a v 6 hod. kráčíme nahoru Velickou dolinou. Natěšení se stoupáním jaksi opadá, ale vrací se pod stěnou Velické próby, kde se navazujeme a po kramlích nahoru. Kolem spoustu 3-členných skupin, věkový rekord však netrháme, míjíme 8-letou cizokrajnou dívenku. Leze se pěkně, hoši chváleni, sedlo a pak traverz horem dolem pod vrchol, četné skupiny předcházíme, přidávají se komplimenty dalších vůdců a za 3 hoďky jsme u kříže Gerlachu (2655m). Velká paráda, brzký budíček je prominut, jen trochu zima při podcenění vrstvení. Občerstveníčko, i kešule a dolů scházíme do Batizovské doliny. Tentokrát razím cestu, strmá dosti, občas trochu prdelový tobogánek, ještě i sněhová pole, zprvu někomu křehnou prsty a mírně přejde humor na náročnějším kramlovém úseku, který však zdárně překonán a po přeskákání posledních balvanů můžeme pozorovat další stádko s mláďaty, jak míří olizovat močí smočené skalky. Od plesa zpět k Sl. domu se to trochu táhne, dojíme zásoby, znovusetkání s rodáky a již ve 14 hod. jsme u hotýlku, kde zrovná probíhá jakási obskurní hasičská oslava s pokusy skloubit folklór s moderními rytmy. Eva i Vašek se někde červenají a hoši baví. Po troše relaxu jdeme hledat koupací místo místních štěrkoven, na každý se však osmělí, kolem dosti snědo, hasičská zábava upadá poměrně brzo, ani očekáváný sraz s Jankom se nekoná, místo toho intenzivní karetní partie.

Po dvou brzkých ránech nejde toliko chvátat, ale je pěkně, tak zvažuji ještě pidivýlet, nakonec na nejzapadnější kopeček Tater.Kvůli času vylezeme jen na Bielou skalu, kde však úchvatný výhled a klid, který si pak vykompenzujeme v Tatralandii, což rovněž zakázané slovo, ale asi by nebyl pokoj. Vyzkouší se nové atrakce, se slušným načasováním opouštíme, když tu Zelená vlna hlásí Strečno 1 hodina, Ivachnová další hodina, zachytím těsně za možnou odbočkou a již jsme v tom. Uff. to je závěr. Nakonec se podaří sjet a kochací krajinou skrz Dolný Kubín aspoň hodinu pošetříme. Ale tímto závěr stejně hektičtější, nicméně vydařený výlet si nenecháme zkazit...

FOTO

Ochráníme vás...před životem

...aneb IT inspirovaná úvaha.

Pořídil jsem si nový mobil - s naivistickou představou a asi v dnešních časech primitivní logikou: větší stroj, větší paměť, větší kapacita baterie = lepší fungování stávajících aplikací, na které jsem si nějak navykl.

Chybá lávky!! V hlavách dnešních IT specialistů probíhají jiné procesy, jiná kauzalita, jiná logika.

Výsledek? Stejné aplikace fungují leckdy hůře, výdrž baterie min. stejná. Proč? Protože nový stroj vyžaduje více ochranných prvků, více procesů na pozadí a některé jsou tak invazivní až agresivní, že některé aplikace...vyřadí z provozu, takže na "lepším stroji" např. více vypadává gps signál!

Hoch potřebuje udělat nějaký projekt na PC, spolu se vztekáme nad opakovanými záseky, disk jede na 100%. Asi jsem zaspal dobu, stroj je po pár letech zastaralý? Zavirování či dítka stáhla nějaké nebezpečné programy? Nikoliv.

Svěřím IT kamarádovi. Mašinku máš dobrou, hardware není třeba rozšiřovat, jen ti tam běží agresivní antivir!

Tak já po letech různých free verzí si pořídím placenou legitimní ochranu, aby mě svou ochranou...znefunkčnila.

Avaste, sbohem! Pojedu snad funkčně, bez ochrany!

A tak si volíme ubírání společnosti. Hovoří mi pan učitel...hovoří mi pan zdravotník...hovoří mi pan inženýr... Máme nový předpis, nový audit, novou normu...Děkuji.

Copak asi přinese nová EU garnitura?

Selektivní milionová demokracie

Tak zas nějak nevím...ale přes původní sympatie jaksi nedokáži vplout mezi chvilkově milionové demokraty.

Měl jsem za to, že demokracie je o možnostech voleb, resp. se uplatňuje jakousi politickou soutěží. V tomto ohledu už dlouho žádné Nagano nezažívám, ba naopak, stále znova je nutno se smiřovat s porážkami, resp. vítězstvím jiných, nicméně většinou zvolených, sil či osob.

Taky tímto velmi rozumím frustraci dalších spoluporažených. Ale je to oprávnění ke změně systému, tj. k praktikování "demokracie" z ulice? Tak chceme demokracii nebo onu pro mě stále méně uchopitelnou "občanskou společnost", která své prohry přetransformovává do zoufalého křiklounství i vůči nijak neprůkazné potencionalitě? Máme právo my poražení defenestrovat představitele vítězné síly jen na základě nepříznivého kádrového posudku v podobě kamarádství s jiným opovrhovaným představitelem moci?

A hlavně, začíná z onoho uličního dění čpět neskutečné pokrytectví mnohých poražených, kteří současnou situaci umožnili předchozí politikou.

Jistě je dobré se občansky ozvat na různé mocenské nešvary. Ale jen namátkou, kde např. byli páni Minářové a oněch 50 tisíc, když Topka u moci vydrábkovala sociální systém?? (alespoň náměstek jako obětní beránek to odnesl a snad zasloužene pyká, ale toť vše) Zdroj např. zde

Proč se tehdy nedemonstrovalo? Či když jiná partaj tunelovala zem i za přikývování dnešních ukřivděných opozičníků?

Jistě, byly jakési chabé pokusy Děkujeme, odejděte...Žeby dozrávání oné společnosti?

Zdánlivě z jiného soudku:

V jistém krajském městě se demonstruje a koncertuje proti jistému asi dost nedobrému ministrovi...za vydatné finanční podpory člověka, který přišel k milionům ožebračením chudáků a dále se deroucího k moci. A proti němu lidé dovolávající se demokracie, pravdy, lásky jaksi neprotestují, protože pro jakousi něčí "dobrou věc" najednou peníze nesmrdí. Zdalipak tito stejní lidé, honosící se jako ochránci pravdy a spravedlnosti budou shromažďovat petice, když tento člověk bude otevírat v onom městě za nakradené či minimálně velmi nemravné peníze honosnou galérii ?

Jak fikaná pračka. Proti umění asi umělci, herci apod. protestovat nebudou!

Celé to pak vypadá jako fraška o tom, jak zloděj volá "chyťte zloděje"

Jistě na nekalosti je třeba se ozvat. Pan premiér je bezpochyby gauner a "nevede zemi správně" ...ale brojit proti němu s jinými gaunery či demonstrovat za každou jednotlivost ?

Prostě jej nebudu volit, zvolím ty, o kterých se domnívám, že gaunery nejsou resp. aspoň menšími. Tak chápu demokracii a této hodlám věnovat svých tisíc chvilek.

Tak zas zvednu zadek, ale nikoliv na náměstí, ale vypravím se do blízké školy...k urně.

A zapěju si s Karáskem nejen Say no to the devil , ale taky o setbě noci i setbě dne, co v kořenech jsou prorostlé...

Všeho do...žní.

Velká dohoda- feráty

Po velmi zdařilém o týden opožděném čarodějnickém ohni je další volný květnový svátek, v předčasně zmrzlém máji příznivé okénko, tak se podaří zrealizovat nápad poznat poněkuji jiné krásy Moravského krasu. Již nějaký čas bliká v seznamu ferát parčík zvaný Velká dohoda, za těmito vymoženostmi již není nutno až za jižní hranice.

Kdo se kde přidá se mění z hodiny na hodinu, tak třeba přijmout postoj don´t stres, ono se to pozitivně vyvrbí...

Za nějaké to vstupné se dá slušně vyřádit, většina osazenstva si odbude lezeckou premiéru, přidá se i nějaká ta maminka, jiná odvahu nenajde. Dítka mile překvapí,neštític se ani D-kových přelezů a největšího úspěchu (zatím jen u hochů) dosahuje 60m lanový mostík. Po přechodných mrzutostech si hoch vybičuje k individuálním výkonům a svéřepě se znovu, tentorkát úspěšně, vrhá i na D/E cestu...

A zpět nás krásně povozí navigace po krajině hanácké...ještě, že bliči zůstali doma...

Sovinec V/19

Víkend po 1.máji přichází pracovní ozdravně relaxační pobyt na chaloupce v sovineckém podhradí. Otestuje se nový bicykl na nijak se v čase nesplošťujícím a nezkracujícím paseckém kopci,podivuje se nad velkolepým novým projektem, pak se již bourá, trámy odhřebí a poskládá, jinde zídky vyzdí, ženy i děti staré omítky a zdivo otlučou, projevujíc udivující mužnou sílu, byliny se nasbírá, opéká, tradičně portské vypije, spirituály pěje a dobře se tímto poměje, s kocourem vyspí, v ochlazeném ne příliš vlidnu do Těchanova projde a na kole pak k domovu skutálí...

Lyže 2019

Bílý kámen 19

Na 1.máje se všechny lásky někam zdejchly...či byly zdejchnuty, tak již tradiční cyklovyjížďka vypadá na pánskou dvojičku.Inu proč ne...kdyby kolegáček nezatahal za nitky kostlivcovy či snad pandořiny skříňky. Alle jak praví, je třeba se nebránit ničemu na cestě...ale taky nějak zůstat on the road. Deja vu se snažím zabránit alespoň změnou trasy, podle hesla...byla delší, zato náročnější, ale taky krásnější a hlavně bez zástupů! Vyhli jsme se úvodnímu mrsklému kopci, ale pak nás čeká stříška nad Újezdem, ze které někteří vidí i soby. U lomu pak vlivem dalších pocestných přijmou jelení korekci. Pramen Odry k nepoznání, kůrovec a větr páchá i zde paseku. U Zeleného kříže se nedostane kýženého občerstvění, tak dáme zavděk buchtičce, cesta na Střelnou moc malebná, i když rovněž smutek z mrtvých lesů a na sípajícího druha na Střelné již nutno posečkati. Bores a konečně klobáska, Kámen, již zavíračka, lidí poměrně málo, ale s jistými rozpaky sledujeme rozmach elektrocyklistiky. Sešup do Hluboček, další zastávky a tradiční ta železničně rumová...no a pak skříň Pandořina otevřena se vší "parádou"... Pomnu na Josefa Egyptského ...and go on my road...

mapa

Velikonoční Zillertal-Hintertux IV/19

Ski sezóna se již zdá ukončena, byť lyže ještě trochu v pohotovosti. Příznivá předpověď, všichni na Velikonoce v předposlední dubnový víkend někde pryč a nažhavený kamarád sumárně rozhodnou ještě si ji prodloužit.

Skloubí se zarámování Velikonoc pašijními zpěvy i velkopáteční ranní bohoslužby a v poledne do Rakous. No, není to blízko, ale střídačka za volantem, shrnutí nějakých zápasů, posdílení skopčích specifik a za 7 hod. jsme v jarním Tuxu. Chvíli kochání se tyrolskou klasikou, dřevěnice, raketovitý kostelík, obslouží milá a čiperná stařenka.

Vzhledem k dosavadním referencím o dostatku sněhu přesvědčím kolegu oddálit jeho natěšení na ledovec a vyrazit nejdříve na blízké kopce. Dole zelená tráva, kvetoucí macešky, vršky však ještě s bílými čepičkami. Dojedeme si skibusem, atmosféra komorní, nikde nikdo, zprvu zmrzlo, bez mráčku. Ale s parťákovými přípravami, úpravami či jinými prostoji začíná být jasno, že na lámání rekordů to dnes nebude. Dopoledne si náležitě užíváme Rastkoglu, přesun na Penken je již měkčí, kolega začímá brblat, i když měkko jen na jižních svazích, stále se dá dost vybrat. Výzvou je 78%ní Harakiri, avízovaná jako nejstrmější sjezdovka v Rakousku, dost ledová, pozorujeme jakési letící odrostlejší dítko. Nakonec si lyžařské sebevědomí příliš nepozvedneme. Než souvislý slalom je to spíše pár skluzů. Po odpoledním změknutí již na pohodu. Rozmrzelec reklamuje jen i trochu změklého sněhu, které musí svými novými lyžemi odhrnovat, tak zavelí k návratu na dopolední svahy...které ale odpoledne logicky taky změkly. Nakonec si spraví chuť pár jízdami na ještě zrána urolbované pistě, která jaksi ofiko zavřená snad kvůli riziku laviny. Nově se alespoň rozkochá ve weizenech. V čemž pak pokračuje v jarní vesničce, proběhne holandská družba se vzájemným obdarováním, kvůli čemuž pak mrznem na zahrádce, neb z krátkého rukávu se přeci jen navečer ochlazuje.

No a Hintertuxer Gletscher značka ideál.Čímž si samozřejmě vyslechnu x kritických poznámek na den předchozí. Dokonce se ještě dá sjet až do údolí, na což rozmlsaný druh nereflektuje neb si nechce kazit dojem z ideálních vrcholových podmínek, tak se pak nějak naháníme. Pravda, dojezd na zavíračku již notně boulovatý a nohy jsou cítit, ale euforii nikterak nekazí. 110km na dva dny stačí, okolnosti stejně nedopřejí si prodloužit do velikonočního pondělí, tak volíme návrat a stíháme tímto dorámovat rodinné Velikonoce plnohodnotným pondělkem.

FOTO

Nízké Tatry 19

Po několikerém odmítnutí nastane letos příznivá konstelace se zúčastnit tradičního zimního (či v předposlední víkend března již vlatně jarního) přechodu slovenského pohoří. Samozřejmě nic nemůže jíti hladce. Poté co se podaří vše vyjednat, dohodnout termín a okolní náležitosti, přichází obsílka od jisté instituce. Již to vypadá na značně hybridní variantu, nakonec množství písemné i telefonické korespondence obměkčí úřednici a můžu vyrazit plnohodnotně, přidaje se k rekordní výpravě, s postupujícím časem se již stávající i vícegenerační.

Klapne logistika přesunu auty do Liptovské Lužné, jedno zůstane, další přesun do Mikuláše a busem na Čertovicu. Startujeme v sobotu ve 14:30 od mrtvé lišky do zimně jarní nádhery.

Jen opět zkušenost, že by bylo taky fajn si doma zkontrolovat výbavu. Vak teče, hůlky zakorodované...Hřeje vydatně, takže záhy odkládání svršků, pod nohami tímto měkko, tak sněžnice velmi k užitku. Cestou dosti skialpinistů, kráčíme na pohodu, různě se kochajíce i členíce, Rovienky, Panská hoľa...Obrácejí se generační zodpovědnosti - od : kdo mi dohlíží na synka? na : kdo ti nyní dohlíží na tatu? A po 18 hod. Štefánikova chata, kde se setkáváme s další části výpravy. Užíváme si dobrot i moc milé obsluhy, jen kolega snad i díky fyziologické batožině poněkud indisponován... Necháváme jej za dohledu synka doregenerovat a za svitu čelovek vyrážíme na Ďumbier, pak se pro něj záchranně vraceje. Mezitím výprava zastanuje, někdo si nechá ulítnout tyče, tak se balí do pseudožďaráku a ostatní se ukládáme. Ve větrném lomozu sic oči zamhouřeny, ale mysl zůstává ve stavu polobdělém.

Ráno však čilí, příjemno, jen lehce pod mrazem. Někteří ještě otálejí, tak na etapy raději na mačkách kráčíme k Chopku. Zde relax na Kamenné chatě, která se změnila v luxusnější restaurant, odklidíme si sníh kvůli slunění na terase, ale že by za službu nějaká odměna? Pěkně si za pivko ta 3 E...

Posečkáme déle, nemaje nikterak naspěch a dávaje znova regenerační prostor méně disponovaným. Nicméně otce i syna opustí duch, resp. možná je naopak osvítí (jak se časem ukáže) a rozhodne se využít přepravních zařízení luxusního resortu k ústupu.

Pro ostatní se rýsuje krásný, leč nekonečný hřeben: Dereše, Poľana... a daší technické potíže, madeinLidl sněžnice se zcela rozpadá resp. odpadnou všechny nýtky. Takže další postup je s opakovanou reparací, hledaje adekvátní fixaci. Nakonec se osvědčí urologicko-instalatérská materiální připravenost. Další mladík sice vesele skotačí jen v botkách, ale probořování co pár metrů psýcha ani koleno moc nedávají. A zas do kopce, odporná Kotliská, přechod jak alpským hřebínkem a znova nahoru, Chabenec však překonán vcelku rychle a pak již plouživý sestup na chatu pod Ďurkovou. Naštěstí dle očekávání téměř prázdná, trochu pošpičkování se s chatárom, polo či celotělová hygiena ve studánce, která ukrytá pod 2 m pokrývkou a liška popřeje dobrou noc.

Ráno nás vítá poměrně nevlídno, mhla, na hřebeni fičí, sněhu ubývá, občas lze pojíst brusinek. Ďurková, Latiborská hoľa, to se již vyčasuje, vítr se tiší, mlha zvedá, slunko prosvítá. Na Sedle pod Skalkou opouštíme hřeben a sestupujem po žluté do L. Lužnej. Šoféři vyrazí pro auta a zbytek pošetile očekávaje jejich brzký návrat nesmyslně klepe kosu venku před hospodou, nechaje se alespoň bavit moudry domorodkyně o vajciach v lavore...jakožto test mužovy milostné avantýry...keď vyplavú...šmyk...

A nazpět ještě stíháme bryndzu i veteránské součástky

Trasa