Ski sezóna se již zdá ukončena, byť lyže ještě trochu v pohotovosti. Příznivá předpověď, všichni na Velikonoce v předposlední dubnový víkend někde pryč a nažhavený kamarád sumárně rozhodnou ještě si ji prodloužit.
Skloubí se zarámování Velikonoc pašijními zpěvy i velkopáteční ranní bohoslužby a v poledne do Rakous. No, není to blízko, ale střídačka za volantem, shrnutí nějakých zápasů, posdílení skopčích specifik a za 7 hod. jsme v jarním Tuxu. Chvíli kochání se tyrolskou klasikou, dřevěnice, raketovitý kostelík, obslouží milá a čiperná stařenka.
Vzhledem k dosavadním referencím o dostatku sněhu přesvědčím kolegu oddálit jeho natěšení na ledovec a vyrazit nejdříve na blízké kopce. Dole zelená tráva, kvetoucí macešky, vršky však ještě s bílými čepičkami. Dojedeme si skibusem, atmosféra komorní, nikde nikdo, zprvu zmrzlo, bez mráčku. Ale s parťákovými přípravami, úpravami či jinými prostoji začíná být jasno, že na lámání rekordů to dnes nebude. Dopoledne si náležitě užíváme Rastkoglu, přesun na Penken je již měkčí, kolega začímá brblat, i když měkko jen na jižních svazích, stále se dá dost vybrat. Výzvou je 78%ní Harakiri, avízovaná jako nejstrmější sjezdovka v Rakousku, dost ledová, pozorujeme jakési letící odrostlejší dítko. Nakonec si lyžařské sebevědomí příliš nepozvedneme. Než souvislý slalom je to spíše pár skluzů. Po odpoledním změknutí již na pohodu. Rozmrzelec reklamuje jen i trochu změklého sněhu, které musí svými novými lyžemi odhrnovat, tak zavelí k návratu na dopolední svahy...které ale odpoledne logicky taky změkly. Nakonec si spraví chuť pár jízdami na ještě zrána urolbované pistě, která jaksi ofiko zavřená snad kvůli riziku laviny. Nově se alespoň rozkochá ve weizenech. V čemž pak pokračuje v jarní vesničce, proběhne holandská družba se vzájemným obdarováním, kvůli čemuž pak mrznem na zahrádce, neb z krátkého rukávu se přeci jen navečer ochlazuje.
No a Hintertuxer Gletscher značka ideál.Čímž si samozřejmě vyslechnu x kritických poznámek na den předchozí. Dokonce se ještě dá sjet až do údolí, na což rozmlsaný druh nereflektuje neb si nechce kazit dojem z ideálních vrcholových podmínek, tak se pak nějak naháníme. Pravda, dojezd na zavíračku již notně boulovatý a nohy jsou cítit, ale euforii nikterak nekazí. 110km na dva dny stačí, okolnosti stejně nedopřejí si prodloužit do velikonočního pondělí, tak volíme návrat a stíháme tímto dorámovat rodinné Velikonoce plnohodnotným pondělkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat