Ekvádor 2018

To jednou sedí Don Giuseppe alias Pepíček se svým indickým spolubratrem na kafi někde v Římě končíc svá misijní studia, a co tak někdy navštívit ČR, načež se pozvánka otočí- a co kdybys navštívil mě v Ekvádoru? A co tam, jsou tam vůbec nějaké hory? Dyť tam máme tu nejvyšší! (Skutečně zjistíme, že to sice není oprava zeměpisu, nikoliv nad mořem, ale nerovnoměrným zakulacením země je zde nejvyšší bod od středu Země). A plán začíná krystalizovat. Co na tom, že kamarád mezitím přijde o vizum, kostky již jsou vrženy a postupně se ustálí 5-členná sestava a termín prvních třech týdnů v červnu.

Padre dá dohromady různé kontakty, vznikne pár záchytných bodů, hlavní cíl je kopec Chimborazo a ostatní se doladí...

Přichází předodjezdová nervozita, v neděli den před odletem změna plánů, budějická grupa odmítá přesun do Vídně přes Moravu, zvažuji různé varianty dopravy, volíc nakonec tu nejdelší, ale nejpohodlnější...tradiční. Nikdo moc nenaspal, 1-2 hod odjezd, kupodivu se 5 urostlých hochů z bágly nemalými vleze do Octávie!

Batohy, včetně toho s lezeckým matrošem nazvaného tuleněm, zdárně zafóliujeme a první let v 7 hod do Madridu. Krásné Alpy a pak transatlantik, Airbusem A340-600, přistáváme po 11 hod. letu v Quitu. Cesta uteče vcelku příjemně - i díky milé ekvádorské bioložce. Před námi nějací indiáni- otec s dcerou, utrousíme něco o indiánské otylosti a ejhle, oni spustí polštinu! V Quitu podvečer, o 7 hod. méně, zvykáme si, že po 18 je již tma. Zorientováváme se v dopravě, bus, taxíci, vše poměrně levné a vítají nás sestřičky komunity Cottolengo někde v severozápadní části hlavního města. Zažíváme vřelé přijetí obrů (kterak se urostlí hoši octli v Hobitíně), pohoštění, luxusní ubytování a ráno

DNE PRVNÍHO t.j. 5.6.LP 18 navštěvujeme další stěžejní kontakt, bratra Giovanniho, zapáleného to přírodovědce, zachránce přírody i dítek z lesů. Energie z něj pryští, pohostí lecjakým tropickým ovocem i vlastními džemy, pochlubí svými šváby (což ještě netušíme, že budeme transportovat do ČR) a u velké mapy se nastíní základní obrysy výpravy.

Den je pak stráven exploatací hlavního města. Cestou od periférie vstřebáváme zdejší civilizační akcenty. Všude pouliční prodejci s tím či oním, množství ovoce, ty banány, pojízdní i stacionární čističi bot, zápach nekatalyzované nafty. Projdeme se oklikou, plníc ještě nějakou misi na konzulátě s velmi příjemnou diplomatkou, která bonusově vybaví i simkou. Dle rad spolucestující se občerstvíme někde kolem Plaza Foch, objevujíc menu za 3 $ a poprvé nalézaje banány všude, polévka, příloha...S místním pivem popiknikujem v parku El Ejido, kde je Marian vtažen do jakési místní zábavy, ale na vybranou tanečnici příliš nereflektuje. Pak historické centrum, nejprve Basilica národního slibu(?) (Basílica del Sagrado Voto Nacional), kterou projdeme skrz naskrz, nakonec i s výstupem na věž s úchvatným výhledem na Quito i s "posvátným" pahorkem Panecillo. Cestou další bezpočet kostelů, kde leckde krásná výzdoba kontrastuje s kýčovitými světélkujícími Panenkami Mariami.

Dorazíme na poměrně živé centrální Náměstí nezávislosti (Plaza de la Independencia), které střeží policistky na segwayích. Posmlouváme si o koku, mající nás ochránit před výškovou nemocí, stejně bez jistoty, zda jsme neobdrželi listí bobkové. Kafíčko na dalším významnějším náměstí a to svatého Františka (Plaza San Francisco) a pak se rozdělíme, obětaví bratři vyrazí shánět bombu, my ostatní na kopec Panecillo. Jdeme asi ne úplně konvenční trasou, výstup vpravdě aklimatizační po schodech skrz psí exkrementy a přes chudší obydlí. Vítá nás již za přítmí obrovitánská skulptura jakési andělky Marie ujařmující draky. Pozorujeme rychlé setmění nad městem, po sestupu se občerstvíme na náměstíčku u divadla...a ejhle, pivo mizí. Tak snad místnímu vagovi zahnalo žízeň. Pokus se zorientovat v místní autobusové dopravě troskotá, tak berem zavděk taxíku. V domě nás již čekají kumpáni i s africkým duchovním Emiliem.

DEN DRUHÝ a následující horské popsány ZDE, takže jen stručně: teleféricem se dostaneme nad město a podniknem krásný aklimatizační výstup na sopečný kopec Rucu Pichincha. Nabízí se výhled na rozlehlou metropoli, nakonec se ukáže i sopka Cotopaxi.

DNE TŘETÍHO odkládáme zatím nepotřebný vercajk na ubytovně v Latacunze, nejprve úchvatný kontakt se zdejší civilizací na trzích v Saquisilí, a poté rádi opouštíme hluk města a ocitáme se u laguny Quilotoa. Projdem vrch kráteru, abychom na noc skončili na jeho dně.

DEN ČTVRTÝ přichází přesun pod Chimborazo, kde se agilní strážce nás rozhodne nevpustit dovnitř, resp. jen na bránu, tak alepsoň se kocháme úchvatným výhledem na kopec i stádka lam a nepohodlně snad někdo zdřímnem v chodbičce.

PÁTÝ DEN proběhne další aklimatizace, musíme po svých sopečným štěrkem na chatu, což ale příjemně uteče, ještě si výšlapnem do 5100m a brzy zelehneme,

abychom DNE ŠESTÉHO brzy ráno vyrazili vzhůru. Cestu na morál, s ubývajícím kyslíkem a zimou nakonec zvládnem za necelých 6 hod a před 7 hod vrchol - 6300m ! Po ještě dále úmorném sestupu přicházá smutek nad Pepovými odcizenými hůlkami a přesun do nížin. Přes Riobambu jedeme busem zeleným údolím úpatím sopky Tungurahua do Baňos, což jinak zde značí toalety, ale nyní asi nejturističtější a tudíž nejméně autentické, nejuhlazenější ekvádorské město, žijící z termálů a adrenalinových radovánek. Bůhvíproč se sem sjíždějí turisti z celého světa, aby se někde projeli, odněkud skočili či pohoupali na houpačkách. V 7 hod jsme na velkém mrazivém kopci, ve 20 hod se máčíme v teplé vodě s místními rodinkami a skotačíme na tobogánech. Pěkný, levný hostel...to je ale blažený spánek!

DEN SEDMÝ nás probouzí pošmourno, dáme snídani v kavárně a zapůjčíme lowcostová kola za 5$, když jinde za dvojnásob. Taky, že se vymstí. Na herkách nevalných kvalit si to šineme mrholením po cestě úbočím zeleného kaňonu, cestou nějaké ty lanovkové atrakce, které Radek jen neochotně oželí, vodopádky až k tomu hlavnímu - Ďábelskému (Pailón del diablo). Nejdřív cesta vlhkým pralesem, občerstvení a pak síla! Kolem vkusná úprava, visuté mosty, prolézá se různě schůdky, na plošinky, skalním tunýlkem,po chabém promáčení z kol přichází řádná sprcha. Abychom toho neměli málo, tak pak ještě po banánovém občerstvení totéž z jiné strany, visutý most, schody pod sprchu, kolem pestrá flóra mokrého pralesa. Při občerstvení v dědince jakási Irka láká na společný odvoz dodávkou, čemuž se zprvu bráníme, když však pak řidič vysloví bájné slovo Tungurahua, začne smlouvání a když se dobereme příznivé částky, tak se ocitáme na korbě, s Irkou cestující napříč Amerikou a německým mladíkem. Vyveze nás nekonečnými serpentinami na nějaké vyhlídkové místo pod sopkou. Idealista Marian má ještě potřebu poučit šoféra o usměrnění jej dusících výfukových plynů. Sopka se nám ukáže asi na 10 s, čímž i rezignujeme na zde četnou zhovadilost- trochu větší houpačky nad dírou. Sedáme na kola a pouštíme se na asi 12 km sjezd. Cestou foliovníky s různými ne vždy identifikovatelnými plody, odbočky na...houpačky, někomu selže přední brzda, někomu zadní...a mně...upadne kolo...naštěstí již pod prudkým kopcem. Asi 2-3 km docházíme s Pepou pěšky a s chlapíkem asertivně smlouváme o navrácení provize, když nás takto vystavil nebezpečí života. Kdo z koho, nakonec udoláme. Obhlídneme zdejší kostel s pozoruhodnou výzdobou výjevů jak a kde všude se zde Panenka postarala. Na závěr dne nás čekají ryzí opravdové podsopečné termály. Jdeme trochu nekonečnou cestou, stoupajíc kopcem někde za město, již s notnými pochybnostmi...ehjhle jsou tu. Pravá patina, pár lidí, voda snad 50 st, tak zvolíme saunovací způsob, schlazení v řece pod tropickou zelení. Vaw! Na záver přichází ekvadorská večeřka u Inda v řecké restauraci.

OSMÉHO DNE nechvátáme, v plánu tranzit. Nejprve posnídáme banány, včera nasbíraná sladká rajčata (v chuti se dobíráme něčeho mezi mangem, rybízem a rajčetem) s rumem, pak ještě řádná snídaně v místní tržnici, kde si za dozoru policie každá babka hlídá svůj čárou vymezený prostor a vadí naše přesahující krosny. Zase cesta skrz Quito, tentokrát obchvat, necháme se vyhodit někde na dálnici a ucpaným městem dojedeme taxíkem. Chvíli čekáme na sestry a porada stran dalšího programu. Část touží objet chudé farnosti, část raději Pacific a domluvenou misijní část si dát na konec. V klidu se rozdělíme a s Radkem ve dvou pelašíme na metrobus s hrůzou další cesty skrz město...A skutečně se někde ve ¾ ucpáváme, a noční bus do Puerto Lopez nám o 15 min odjíždí. Opět ale Pánsestará. Krizový scénář noclehu na nádraží padá. Temperamentní průvodkyně nabídnou ještě další za 1,5 hodiny. Atmosféra nádraží jihoamerická, nestačí přepážky a nápisy busů, vše je třeba doprovodit patřičně verbálně, aby nabídka byla osobnější, tak přes hodinu posloucháme Mantamantamanta apod. Pozdější bus se ukáže jako lepší řešení, v cíli jsme místo ve 4 kolem 6 hod. Trochu ruší klima, něco přesto zdřímneme.

MAPA

A DEN DEVÁTÝ nás čeká ještě téměř spící pobřežní městečko Puerto Lopéz, bdělí jen drožkáři s motorovými trojkolkami, ale jejich služby odmítneme a dojdeme si asi 2 km do města po svých. Dojem zprvu rozpačitý, písek a prach, zataženo, vše zavřeno. Ale s postupným probuzením se vše projasňuje, posnídáme bolognese , nikoliv špagety, ale banánová směs s vajíčky, sýrem a cibulí, ubytko a řešíme další výlety. Plán lodního výletu se odkládá na zítra, tak zapůjčíme kola, něco usmlouváme a uvádíme do rozpaků nejapným požadavkem přileb a zámku. Radek smutní po ztracených brýlích, jedeme kolem autobusáku, kde mu to nedá zkontrolvat a po pár hodinách náš bus ještě stojí a v zavazadlovém prostoru...nachází! Vyprahlou krajinou suchého pralesa (dry forest) navštívíme oblast Agua Blanca, kolem kaktusy, černí kondoři, vjíždíme do archeologické oblasti jakési předincké kultury, ke které se místní hrdě hlásí, po muzeu pokračujeme ocitajíc se...v ráji. Ve vyprahlém uzemí se najednou objevuje oáza se sulfurickým jezírkem, kolem bambusy, banány, zprvu nikdo, pak jen pár návštěvníků. Blaženě relaxujeme ve vodě s léčivým bahýnkem a pak pozorujíc okolní krásy. Projedeme nějakými banánovými plantážemi dále do NP Machalilla, kde nás na vstupu rázná dáma dokonale prolustruje, ale pouští bez poplatků. Jízda na kole chodníčky mezi kaktusy trochu evokuje dětský vtip o balóncích na poušti a pozor kaktusssss, naštěstí projedem bez nehody, první pláž, krásná koupačka, zjeví se jen dvě více i méně stydlivé dámy, pak přes vyhlídku na Frailes beach, nádherná krajina, písek,vlny, že se nechce z vody. Nikde nikdo. Večer ryba, drink.

DESÁTÉHO DNE nás již čeká loď na ostrov Isla de la Plata,což mají být takové Galapágy pro chudé. Za příznivou cenu nějakých 30$ pomocí 300 koňských sil pádíme na 40 km vzdálený národní park. Najednou se objevují jeden druhý velrybí hřbet, ocas, tu nějaký kytovec podplouvá loď. Vaw! Na ostrově následuje procházka delším okruhem, které si odhlasujeme s poměrně mladým mezinárodním osazenstvem . Je poměrně suchý, cestou nástrahy na krysy a pak již ornitologický ráj! Všude kolem rozkošní hnízdící terejové modronozí, lenošní ptáci, kteří si hnízdí přímo na stezkách, guanem si označí místečko a obejděte si nás. Krásný výhled z vrchu, škoda, že je zataženo. Ale vidět vynořující se velryby a nad hlavou jak ptakoještěři krouží ptactvo, ocítáme se u hnízdišť fregatek se samečky předvádějící svá rudá balónovitá volata! Tu a tam nějaký gekonek či jiná ještěrka, na břehu zástupy růžových krabů, safari pokračuje na lodi, při ovocném občerstvení se zjevují želvy. Kousek obeplouváme a skáčeme do vody u útesů bílých korálů. Voda poněkud zakalena a zatažena obloha trochu ztěžuje viditelnost, ale kolem asi 30cm barevná hejna. Seznamovací konverzace s mladými Izraelci, Francouzkami a nadřazeným Amíkem a tu vaw! Jeden skok, další, znovu se objevují keporkaci, tentokrát se ještě více předvádějící svými výskoky! Tak to je parádní bonus výletu. Procházíme kolem rybářských lodí, přihlížíme zpracovávání tuňáků a jednoho takové si dáváme na večeři, Francouzky u vedlejšího stolu jaksi nereflektují pozvání. Tak si dáváme soliterní piňu coladu a snažíme se neúspěšně spojit s dalšími druhy.

DALŠÍ DEN posnídáme banánovou kouli s nepitnou kávou v místním stánku a již využíváme drožku na nádraží. V plánu je zprvu sejití se s kamarády v Esmeraldas, jelikož se neozývají, tak dlouhou cestu pobřežím rozdělíme na dvě části. Skrz Mantu, kde málem odjedeme močícímu Radkovi, pokračujeme za doprovodu živé muziky, jak zjišťujeme zdejšího Káji Gotta Dona Medarda do surfového městěčka Canoa. Tam se ubytujeme na bambosových ložích a vyražíme s podporou rona do vln. Další ryba a pak si pohledem z terasy trochu zafantazírujeme a zkoumáme nereálné permity na další větší kopce.

DEN DVANÁCTÝ rovněž tranzitní. Pokračujeme pobřežím Pacifiku stále chudší krajinou na sever. Mezi banánovníky dřevěné chýše. Při přestup v Pedernales a hlavně Chamanze již žádné mramorované nádraží, ale blátivé plácky, naobědváme se v nějakém bufíku a zelenou džunglí s banánovníky, palmami dále i podél rýžových polí či krevetovými rybníky dojíždíme podvečer do Esmeraldas, města, kde nemá cenu zavítat...jak praví průvodce:ugly, dirty and dangerous place with no reason to stay.

Necháváme se zavést na faru a čeká nás milé, vřelé přivítání...a naši souputníci 10 min před námi. Zatímco my se kochali Pacifikem, oni projížděli obtížně dostupné farnosti se švýcarským duchovním, polorozbořené kostely po zemětřesení, nějaký domov důchodců a pak relaxovali u oceánu v Mompiche v nějakém ostrovním bambusovém obydlí.

Ujímá se nás místní indický duchovní a jsme vtaženi do tanců otroků. Poznáváme nové reálie nebezpečného města. Všude mříže, kostel se zamyká, fara skrz několik zamykacích bran. Žádné samošky, jen prodej skrz mříže. Postupně se dozvídáme něco o realitě hranic s Kolumbií, zločinnosti, dřívějších přestřelkách a přetrvávajícím drogovém byznysu. Závěr dne živá mše a pohoštění...

Po hlučné noci, kdy všude duní jakási muzika DNE TŘINÁCTÉHO, to jest neděle, zahajujeme ještě živější mší, kde se tentokrát zapojí i Pepa. Převažují ženy a děti, zpívá se a tleská i s nezbytným žehnáním tomu či onomu, někde na hranici pověrčivosti. Keňan Emil nás pak vezme na vyjížďku městem, dostaneme se na kopec k místní katolické univerzitě, porozpráví o realitě a úskalích zdejšího života a služby. Poté jsme pozvání za město do lepší restaurace, jak se dozvídáme odpadlého, zprotestanštělého duchovního na báječnou rybu. Odpoledne se vypravíme do komunity sester cottolengiánek v místním ghettu. Cestou jsme varování místními pokřiky z balkonu, že zde mucho periculoso, čehož moc nedbáme a ocitáme se v kostelíku uprostřed bronxu. Tři milé, některé postarší, ale poměrně energické dámy, zejména ta, kterou přejmenováváme na Františka, nás pohostí a porozpráví o zdejší vpravdě sisyfovské službě, zasévání semínek lásky, které mnohdy padnou na holou skálu, ale někdy...Kterak ještě před 15-20 lety zde každý týden odklízeli mrtvolu, nyní již jen přihlížejí, jak se předávají a schovávají tajemné balíčky.

Večer nás čeká přívětivější tvář města, luxusní pobřežní promenáda, vybudována předchozím rozporuplným prezidentem Correou, která si nijak nezadá s obdobnými kdekoliv v Evropě. Čisto, bary, stánky s cetkami apod.

DEN ČTRNÁCTÝ poznáváme službu komunity Cottolengo v praxi. Zahajovací školní mše, uprostřed ghetta pěkná škola, exotičtí bílí mužové si projdou třídy černoušků, v rámci jazykových možností pošpásují se zprvu přísnou ředitelkou, navštíví stacionáře, místního biskupa a pak za doprovodu velmi výřečného italského bratra domov opuštěných seniorů chystajících se na poslední cestu. Odpoledne již opouštíme městský ruch a těšíme se do přírody. Máme domluvený sraz s Giovannim v jeho biologické stanici Otonga někde na kraji pralesa. Bus nás vyhodí v zatáčce uprostřed lesnatých kopců, někde za Alluriquinem, kolem pár nevzhledných betonových obydlí. Po občerstvení jdeme hledat. Začíná pršet, setmělo se a domluva s biologem v kategorii dalších šprýmků, telefonické spojení vázne, informace kusé a my na nějaké polní cestě bezprizorní. Naštěstí se nakonec podaří najít visutý most přes řeku a na čelovkách nacházíme na kraji lesa jakousi hotelovou megastavbu. Vítá nás biologův souputník, jinak nikde nikdo, pokud nepočítáme odchytané tarantule. Giovanni nás někde bez baterky hledá, tak my zas jeho, chvíli se naháníme. Ubytování v nových hotelových pokojích, pak rozdá úkoly, jak se rychle občerstvit po africku. Roztrhá kuře, oloupeme brambory, hodí do hrnce co je kde po ruce, venku nějaké byliny a za ½ hodiny je polévka. Pak vyrazíme na noční pozorování přírody. První exempláře jsou však... snězeny. Nejprve žabičky se stanou kořistí pavouků, pak objevíme jakousi řvoucí megacikádu, vydávající zvuky jak dvojtaktní motor, aby zmlka...v Giovanniho ústech. Poté pozorujeme zejména hmyz, pro který má Italo čich, i když zrovna nadšenci pro kobylky, pavouky a šváby nejsme. Ale objeví se tu i nějaká barevná žabička i hadí korálovka...

PATNÁCTÝ DEN některé z nás pan biolog vyhecuje ke vstávání za kuropění - kdy je údajně jediná doba k pozorování vzácných ptáků ...abychom neviděli nic a ptáci přilétli někdy v poledne, takže další fórek. Po džemové snídani a další exhibici s po strop flambovanými banány vyrážíme na exkurzi do džungle. Chudák Pepa se zapotí s překladem, jdeme úchvatnou jakousi naučnou stezkou plnou zajímavostí a šprýmků, bláznivý profesore nám tu zalepí ústa jakýmsi žvýkacím ovocem, tu ztuhne jazyk po hřebíčkových listech, tu předvede věrohodné zranění z krev ronící dřeviny, či originály koření, které známe jen z pytlíků atd. Chuť si spravíme ananasem. Kolem množství motýlů, včetně těch největších modrých. Pokračujeme v hloub lesa, kde jsme odkázání posvátnému kostelnímu tichu. Všemožná zeleň místy narušena nějakými červenými palicemi, občas i nějaká ta orchidej. Vaw! Vracíme se k bazi, kde nastražena banánová krmítka, banány zde pro ptáky, hmyz a turisty, povalují se všude kolem, každý spořádá aspoň deset. Na krmítka se slítávají krom nějak extrémně jedovatých vos i barevní ptáčci, datlík, zelený tukan, tak se dočkáváme i ornitologického pozorování. K tomu spousta povídání o vztahu k přírodě, duchu encykliky Laudate si. Po poledním klidu nás chce ještě seznámit s dalším svým tentokrát humanitárním projektem záchrany chudých dětiček z lesů, které kvůli nezbedným tatínkům jsou odkázáni jen na péči leckdy mlaďounkých maminek či spíše babiček. Svéřepá část výpravy se však na pár km ztrácí, tak k místní školičce dorazíme sami s Radkem. Učitelky zprvu bojácné, pak jakási snaha o konverzaci ustrne u jediné uchopitelné informace: Carla a Mercedes. Loučíme se s Giovannim a zamíříme za motýlích rejů ke kaskádám, kde se blahodárně svlažíme v tůňkách pod vodopády. Vracíme se na základnu, kde již našlí se hoši nachystali banánový oběd a bereme je zpět k vodopádům, které tentokrát důkladně prolezeme i s další rajskou koupačkou. Pár banánů na cestu a v zatáčce chytáme podvečerní luxusní bus a přijímáme profesorovo pozvání domů do Quita, kde zanocujeme.

Ráno DNE ŠESTNÁCTÉHO nás professore hned burcuje, předvádí další ovoce, džemy a další fórek s chlupatou paprikou, do které se s chutí zakusuje předvádíc nabytí mužné síly a nás si vychutná, jak téměř ducha vypustíme, ze zlomku dužiny oči z důlků vytratíc. Následuje předodjezdový shopping day. Nalézáme skvělé místní trhy, kde se někteří utrhávají z řetězu střídmosti a předhánějí se ve smlouvání a kdo co kde koupí levněji. Deky, šátky, hamaky, až musí vzniknout nový cestovní tuleň. Následuje umanuté shánění plakátu, v čemž zejména Radek značně vytrvalý. Odhojuje se indisponovaný Vojta, Marian si svou cestou a ostatní se věnujeme nesmyslné městské turistice, procházeje si luxusnější čtvrtě. Podaří se sehnat i Dona Medarda, který zrovna tento týden skonal, plakát nakonec sehnán, byť v ceně ošizen, ale pro Radka důležitá mise splněna i s nějakými 25 městských km v nohách. Po loučení s profesorem i s další charitou- tentokrát podporou dětí z pralesa mj. skrze výrobky z ajvori- slonovinových plodů zdejší palmy, se přesouváme se na rozlučkovou večeři k sestřičkám i s milou psycholožkou Marii Jose. Objevuje se další neznámé ovoce.

DEN SEDMNÁCTÝ a alespoň odletové dopoledne, když již ne dřívější plnohodnotný den, tak se mi podaří prosadit návštěvu Středu země- Mitad del Mundo i za podpory sester, že bez toho a návštěvy muzea slunce nemůžeme odletět. Ráno busem na otevíračku, Marie se svolí k doprovodu. Rovníky tam mají v zásadě dva. První ten komerčnější, vyhlídkovou věž se zeměkoulí, uvnitř moderní muzeum s technickými vychytávkami ukazujíc geografické zvláštnosti a fyzikální zákonitosti této zeměpisné šířky. Po přeměření se však zjistilo, že skutečný rovník a " střed země", čili nejvyšší místo na rovníku, je nějakých 200 m vedle, kde se nachází Muzeum slunce (Museo Intiñan), pro změnu zaměřené více etnograficky. Jsou nám předvedeny preparované lebky, život domorodců, foukačky i vývoj čokolády od kakaových bobů. No a pak zdejší perličku, jak se vodní vír v umyvadle na rovníku netočí vůbec a 2 m od něj různými směry, či stojící vajíčko. Škoda, že se blíží odlet, dalo by se strávit ještě pár hodin. Dovybavíme se suvenýry, hudebními nástroji, kterými pak v buse konkurujeme místním. Oběd, vřelé loučení a vydatně obtěžkáni a se šváby zabalenými v dekách se suneme na letiště. Před odletem přijde vhod nějaký ten rumík, doplní se videoblog, získáváme tentokrát místa u sebe, Radek si ještě přivolá obávanou větu : Is there medical? Bez jiných příhod za 10 hod přistáváme, tentokrát s trochu delším čekáním v Madridu, strávíme mj. konverzací s vlasteneckým Litevcem a ve Vídni nás čeká zima, děšť a ještě si necháme ujet bus, čímž to již před půlnocí do Budějic nestihneme.

A...při pokusu se již částečně nalodit- je auto mrtvé. Ráno moudřejší večera. Vybitá baterka, naštěstí sobota dopoledne a jakýsi kamarád je k dispozici, tak odtah skrz město, lano rupne, pak dojede na posledním cancourku, ale intervence nakonec úspěšná a lze završit úspěšným dojezdem...

FOTO

MAPA

Střípky, aneb jiný kraj...

• doprava veřejnými prostředky slouží jako nabídková, předváděcí obchodní akce
• na dálkové jízdy se vypisuje jakási prezenční listina, sloužící bůhvíčemu, čímž se dobře bavíme (pokud někdo zpracovává, tak zírá, kdo vše s nimi cestoval)
• ve městech taxící představují odhadem 1/3-1/2 veškeré dopravy, takže žluto
• pouliční prodej místy intenzivní velmi, ale zas nikterak vlezlý
• zvláštní záliba ve světýlkách, blikání, prostě potřeba intenzivních jak zvukových tak vizuálních vjemů. Někdy pak obtížné rozlišit, zda blikající auto za vámi je policie či jen vytuněný civil.
• nad vším dohlíží všudypřítomná Panna Maria, od obchůdku, tržišť po kruhové objezdy, kde stojí v podobě monstrozní figury(či někdy jiný světec). Ježíšek se možná krčí někde v náručí.
• sympatické ovocné šťávy ke všemu jídlu, jaká bude tentokrát, je překvapení

Slepičí hory V/18

Jedna májová oslava spojena s cyklovyjížďkami po nepoznaném okolí někde u Kaplice. Opráším cyklonosiče, při páteční hektičnosti a provozu raději dřívější sobotní výjezd.

Milé setkání v areálu tábora zašlé slávy s lidmi blízkými i dosud vzdálenými, nacházíme si cyklokumpány z rodných končin, terén trochu zvlněný, občas se i potlačí, ale krásné, nové cyklostezky, pustoprázdno. Ze slepičince pro někoho výjezd, pro někoho výstup na vůdcovského Kohouta, skalky a tak.

Večer prasátko a urputný klukovsko-holčičí fotbalový mač.

V neděli přehrada a krásné skály se zbytky zříceniny Sokolčí, při návratu neplánované setkání s částí budějické grupy rozhodne o ještě společném obědě, no tu zavřeno, tu sice krásná tvrz Žumberk u rybníka, ale obsluha notně vázne, opomene to i ono, tak se výjezd notně opozdí s přesunem na další oslavku na východní konec...

Bílý kámen 18

1.máj v trojkové sestavě a o co jsme se nepřipravili:

1.potrénování kondice do mrsklého kopce
2.znovu si sáhnutí na šutr s připomínkou legendy
3.následně již pohodovou 85 km vyjížďku s luxusním počasím
4. výborného Matouše, rozuměj pivo černohorské...
5. ukázku legionářů s kvéry 2.světové
6. kolektivní soudržnost v řešení krizové situace (defekt, děravá náhradní duše, lepení bez lepidla...)
7. otevřený chátrající kostel v Libavé s ukázkou časů zašlé slávy a sáhnutí do svědomí národa
8. jediný dochovalý větrný mlýn v širokém i dalekém okolí
9. pokoukáníčko na lezce na Ráblu a dole poskakující pstruhy
10. brodění Bystřičky...když jedna osůbka nijak nedala
11.skoro opuštěnou Hrubou Vodu s posezením v zařízeních kontrastní soc. úrovně...kterak lze býti s lidem prostým i snobským
12. O krásné cestě podél Bystřičky netřeba hovořit
13. závěrečné posezení v předělané zastávce
14. bezpočet milých čekaných i nečekaných setkání po cestě...

Takový jeden dubnový víkend

Jak se o jednom víkendu dá prožít tak za deset:

Seznámit se s Jeronýmem (tím Pražským) spolu s uvědomělým O.Vetchým,

koupit kytky, vyrazit na tvargle s mistními pivovárky, absolvovat Tour de beer, tentokrát než lesními cestami necestami si spíš pozpěvujíc s jmenovcem barda, kterak je cesta prach a štěrk ..., zahájit plaveckou sezonu, pobavit se s Taptapy, potkat několik milých stvoření od Řecka po NewYork, obohatit pitný režim o Long Island,

krom běžné duchovní krmě pak s V.Bělohradským dojít k pokornému poznání svých intelektových limitů, potkajíc další milé lidi, okoštovat tvarůžkovou zmrzlinu, kdo by to očekával v dubnu téměř letní koupání a ještě být u toho téměř inzultován již ne tak milou bytostí a poznat skrze kamaráda, jak nemilá příhoda na bicyklu může přehodit někomu životní výhybku.

Na konci neděle pomnu formulku druhdy učitele mj.realxační techniky, že než se falešně ujišťovat v jakémsi pozitivním myšlení růžových brýlí, je lepší autosugestivní realističtěšjí konstatování: že život je...zajímavý...

Lyže 2018

Běžky 18

Paprsek 14.1.

Po pracovní konferenci se chce trochu hýbat, ale zas nechce brzo ráno vstávat a zas plahočit zpět do Jeseníků, ale nakonec o půlnoci přesvědčí Lišák se sdíleným osudem...

Opět se potvrdí, když člověk překoná lenoru, tak pak nelituje. Ve vlaku vytvoříme 5-tici, seznamovačka, snídaně a tak. Lidí na zdejší trasu kupodivu pár. Z Ramzové nazouváme, zouváme, bo sněhu málo, ale nad Petříkovem již krásná stopa.

Dopoledně azurově, blbnutí na Císařské, před 12 hod na Paprsku, to se ještě vejdem, pak je již hůře. Zatahuje se, ale nadále fajn. Ztratí se nám trojka, která má poněkud menší ambice (jak později zjištěno, ztratili se doopravdy). Ve dvojici si uděláme krásný okruh svižným tempem někde k Polské hoře, Schengeny a u Císařské chaty se nečekaně shledáme se ztracenci...Dojedem, dojdem, slušných téměř 27 km. Nakonec i stíháme brzký vlak i menší posilnění a podvečerní podpora kolegovi, který akutně řeší nám známé životní zvraty...tak si trojka založí KOS...

Nová Ves 25.2.

Odvážná výprava do téměř 15 st. mrazu se nakonec zdaří, kumpáni s dítky se přidají, po nervoznějším vypravování nakonec konečně azuro, zimou se nikdo neklepe a i očekávané dětské krize již spíše sporadické a platonické.

Dojdem na Mravencovku, trochu reptání do kopce na Alfrédku, tam občerstvení a a mrazivé dovádění, končící málem úrazem, aktivnější si ještě zaběhnem pod Jelení hřbet a různými vláčky dosunem na chatu se zaslouženou odměnu.

Kvilda 3.3.

Tak toto je ono pověstné místo známé z referencí rosniček...Krásná stopa, krásné počasí, jen mírné zvlnění. Pramen Vltavy, Černá hora, polozamrzlý potok, jen s blížícím se polednem a obědem dochází síly. Posilnění na Korýtku na Filipové huti, směr Horská Kvilda a za chvíli 30 km okruh uzavřen, Jen frustrující, jak mě kolega šusem ve sjezdech předjíždí. Asi výzva k nové výbavě. Po fyzickém zápřahu akorát stíháme duchovní občerstvení na Lomečku, o kterémžto poutním místě jsem neměl tušení, po kostelním promrznutí bodrá řeholnice zahřívá slivovicí...a večírek s přáteli a svérázným hospodským, nocleh na faře nejen horského bracha. Tomu se říká komplexní péče o tělo, ducha i duši!

Paprsek-Velký Schengen 10.3.

Posledně na Alfédce potkaná kámoška láká na velký přechod, pro jistotu navrhnu souputníkovi z KOSu, kdybych nabušené Mesnerce nestíhal...no a ten spustí paralelní akci. Zcela jiná sestava obdobných osudů s jednou dámou. Trochu si přivstanem, ve vlaku hecování, kolegyňka s mužem odhodláni pro původní plán, ostatní volí konvenčnější stopu. Tak se na Ramzové rozdělujeme. Oteplení, trochu se to smýká, ale nad Petříkovem nová stopa, ve které jsme prakticky první, na Paprsku brzo, tak málo lidí. Čas dobrý, gulášek, pivečko, prokládané ořechovkou...dále se uvidí. Uvidělo, co tak větší okruh? Dámička se nebrání, hoši, já to dám, jen svým tempem...No tak, když jinak nedá...Běží se nějaký polský závod, na stanovišti občerství i nezúčatněné nějakým tím cukierkiem, no trochu dlouhé to je, někteří šupináči zjišťují, že po 20 letech z šupin již moc nezbylo, a že přeci jen mazání je mazání...Odpoledne sluníčko, ze stromů to padá, občas sprška. Na Smrku krásně, leč trochu fouká, tak k předobčerstvení dáme zavděk boudičce, sjezd do Lipové a to pravé občerstvení v Lesním baru, svařák z kotlíku, kávička, mooc fajn. Mírně krkolomný sjezd a pak pěšo k vlaku po 17...Někteří i s vracečkami završili 40 km.

E 130km

Obertauern III/18

No završení zimy, nyní již předposlední víkend v březnu, se teda rýsuje: akutní lumbago, opichy, další medikamentozní doping a ještě k tomu zub...ale co, má být konečně pěkně, tak se budu třeba slunit a kochat.

Zvolím raději výše položené středisko, i když zima letos vcelku obstojná i v nižších polohách. Do Obertauern láká krom slušné předpovědi i dřívější, snad 15 let stará vzpomínka, se snahou o jakous korekční zkušenost,i když jen v pánském složení.

V sestavě 2+1 5,5 hod do Twengu uteče, i díky "pozdravům pana skladníka", s následnými trapasy na uvítanou, kdy kolega v 11 večer má potřebu paní domácí nabízet jekési pseudoreklamace na manželskou postel a laciné politické komentáře...

Pořídím pro jistotu skipas jednodenní, první den dosti mlžné zápolení, ale záda se paradoxně uvolňují ...a další dny se odvděčí azurovým nebem, výhledy a podmínkami prakticky ideálními. Výborný sníh, lidí akorát, převaha moderních, leckdy vyhřívaných sedaček. Rundy si dáme tam i zpět, nejvíce se asi osvědčí Zehnerkahr, žlutá kabina s různými variantami sjezdu. Dojde i na na poměření pindíků, s remízou 1:1 (obřák, skikross). Hoši se jinak nenechají nijak hnát, takže žádné rekordy nepadají. No a večer bezchybná sauna, venku ještě zmrzlý sníh, poskytující spíše akupresuru než schlazení.

Jeden jedinec chrlí vtípky 60+ a 20 -, další vztahové zkušenůstky, o býti či nebýti single, růžových košilkách aj.

No pěkné a sezona dovršena do nějakých 500km ...

mehr photos

Kvilda - Hochficht

Děti odjely na jarní prázdniny s někým jiným, tak se naskýtá možnost udělat něco pro svou bytost. Víkend to je nakonec komplexně bio-psycho-sociálně spirituální.

Vcelku pohodová cesta s nejen horským pobratimem, setkání s přáteli v Jižních Čechách, sauna a ráno Šumava, konkrétně Kvilda. Tak toto je ono pověstné místo známé z referencí rosniček...Krásná stopa, krásné počasí, jen mírné zvlnění. Pramen Vltavy, Černá hora, česko-německá družba, polozamrzlý potok...Jen s blížícím se polednem a obědem dochází síly. Posilnění na Korýtku na Filipové huti, směr Horská Kvilda a za chvíli 30 km okruh završen. S frustrací, jak mě kolega šusem ve sjezdech předjíždí. Asi výzva k nové výbavě. Po fyzickém zápřahu akorát stíháme duchovní občerstvení na Lomečku, o kterémžto poutním místě jsem neměl tušení. Rozjímání o cestě, která může být cílem, a nezáleží odkud a kam, ale s kým. Po kostelním promrznutí bodrá řeholnice zahřívá slivovicí...Následuje večírek s přáteli a svérázným hospodským, nocleh na faře nejen horského bracha. Tomu se říká celostní péče o tělo, ducha i duši.

Ve trojce, leč jen s dvěma páry lyží se další den vypravíme tentokrát na lyže sjezdové a to na rakouskou stranu, cestami necestami na Hochficht. S kumpánem se soukáme do lyžáků, kolega nazouvá sněžnice a kráčí na Plechý. Dělá se krásněji až krásně, poprvé letos vidím i na nějaký ten protější svah. Tak postupně oddalujeme čas odjezdu. Na vlecích sice zprvu trochu frontičky, ale využíváme einzelpruhů, nemusíme se až tak bratřit, na pistách žádné zástupy, sníh drží kvalitu...no pěkné to bylo. Chodec rovněž spokojen. Cestou do Budějek nutná dlouhá objížďka Lipna...zprvu neoblomný řidič však u převozu, vidouc nějaké vozy na ledě před námi, impulzivně strhne volant, jedem!, bruslaři bacha...Po adrenalinovém přejezdu se dozvídáme o nějakém potopení na Orlíku...No ale úspora velká. Občerstvení...rozšíření posádky, načež velmi příjemná cesta na východ...

Orlické hory II/17

Na okolnostmi dané předčasné jarní prázdniny se vydáme tentokrát do hor českých a to Orlických.

Středa večer, vydatně sněží a vyhecovaní i běžkařským programem ještě dosháníme vybavení. Nějak se doklouzáme k horkotěžko na poslední chvíli sehnanému penzionu Orlicko, kde se připojímě k tlupě více či méně vzdálených příbuzných s jednóm fajnóm paniczkóm. Bydlení tež fajne, prostorné, jen bez dalších přidaných hodnot. Páry po dvojičkách a dítka se rozdělí na holčičí a klučičí pokoje...

Ranní výjezd a hned uvíznutí na klouzačce nového sněhu. Přesedáme do 4-kolky, někteří objíždí. Lidu přijatelně, vleky bez čekání, tratě různorodé, dítka stejně volí většinou černou, které atraktivitu zvyšují startovací budky a skokánky.

A večer různé hrátky stimulující fantazii, mj.zjištění, že ježek není krtek.

Souputníci, jsoucí zde pár dní dříve, neprahnou toliko jen po lyžařských výkonech, tak se nakonec dopoledne koná exkurze do Škodovky v Kvasinách, kde na nás dýchne jiné století, zreálněné sci-fi, hemží se to roboty, agilní, nadšený důchodce nás provede od plechů, po závěrečnou montáž, zíráme jak Jiříci...

V poledne v plánu Deštné...a opět dopravní komplikace, někde za Zdobnicí cesta uzavřená, bez předchozího upozornění, tak velká objížďka. Pak areál úplně nenadchne, oproti Říčkám kratší, sníh technický a podstatně více motajících se lidí, ale aspoň bez většího čekání. Snahu do mrtě využít čas někteří odskáčeme, 20s po 16 hod.a vlekař neoblomný...tak hezké šlapání, naštěstí jen nepříliš daleký traverz.

Koketování s běžkami se jeví bezpředmětné, možní kumpáni handicapovaní mrňousem a ani zdraví všech není 100%ní, zbytek se tváří již dostatečně vylyžován a obává se sobotního návalu, tak i u dítek zvítězí losinský termál, kde tlupa způsobí trochu rozruchu mezi vorvani...

Rok 2017

Trochu opožděná reflexe, přebitá jinými vjemy ...ale pro úplnost...Jaký byl?

No někomu vcelku vyšly prorocké vize - viz zde

V Americe se vlády ujal nevyzpytatelný Donald Trump, zrcadlící polarizaci společnosti i všude jinde. V reakci na politiku ztráty zdravého rozumu, přicházejí pragmatičtí, populističtí vůdcové, kteří si až tak nelámou hlavu s nějakou svou konzistentností, pravdomluvností, ale imponují, že prostě "mají koule".

Doba je nazývaná postfaktickou- lidi více věří nabuzeným emocím než faktům.

Stejně tak naše parlamentní volby. Vítěz bez ucelené ideologie, kterému se daří vytvořit iluzi, že " se všemi zatočí" a přestane se krást, korumpovat...30% aktivních voličů neodradily pochybnosti stran jeho pochybných praktik dřívějších i současných. Politická scéna se tříští, strany s ucelenými programy a idejemi jsou zkompromitované, tak přicházejí nová uskupení s otazníkem, co od nich vlastně čekat.

Ukázalo se, že otázka voleb není v České republice momentálně otázkou rozumného rozhodování, ale převážila osobnostní politika orientující se na silné a přesvědčivé lídry. Lid zvolil ty, co nějak formulují jeho vůli po změně - představu státu jako soukromé firmy Babiš, antiislámskou přímou demokracii Okamury a chaotický protest pirátů. Žádné pravolevé zápolení .

Jen v Německu otěže stále drží mocná Angela, i když vliv ztrácí a horkotěžko sestavuje novou vládu...

A svět se nadále stává čím dál víc nenormálním, utápí se v bezbřehé hyperkorektnosti. Jistý blízký stát oficiálně schvaluje třetí pohlaví, v jiném se již neoslovuje ladies and gentlemen a lékařska asociace doporučuje, aby se s respektem například vůči transsexuálům neříkalo těhotná matka, nýbrž neutrálně a genderově vyváženě těhotný člověk, o unisex toaletách se debatuje roky a už to ani nikomu nepřijde jako něco mimořádného.

U nás se vede polemika o básničce, kde je žena opěvována jako matka a strážkyně domácího krbu.

Stále jsou však tady miliony obyčejných lidí, kteří milují ženu, protože je nemužská, a muže, protože je neženský, svůj dům a kostel, protože jsou nádherně odlišné, pole a zahrady, protože jsou osobní, a vlajky, protože jsou svaté

(volná cit. Klaus ml.)

Bohužel "elity" většinou rezignovaly na konzervativní hodnoty, jsou v zajetí pochybného projektu EU s celou její ideologickou nadstavbou špatně pochopených práv a rovnostářství, multikulturalismu, feminismu, inkluze pofidérních menšin i antidiskriminačního nepřímého uznání politických ambic islámu, jež většinu obyvatel tolik odpuzuje (volná cit.)

Pro obyčejného člověka je nesmírně obtížné obhajovat samozřejmosti...tak se leckdy přikloní k tlučhubám, vytvářejícím iluzi návratu ke zdravému rozumu.

Nezbývá nám, než toto akceptovat, dát jim určitou šanci a pokusit se o vlatní sebereflexi. A to i přesto že vysílají velmi negativní signál o tom, že lhát, být podpásově útočným a vulgárním, rozněcovat v lidech ty nejnižší emoce se vyplatí...

Přibývá skutečně lidí, kteří se neptají po charakteru politika, po jeho schopnostech, ani po tom, zda mluví nebo nemluví pravdu: volí ho, protože rezonuje s emocemi na samém dně jejich duší (cit.).

Hochkönig a Dorfgastein

První únorový víkend a ryzí lyžařská chlapárna, s hochy narozenými v jiném desetiletí. Brzký ranní výjezd, naštěstí nemusím plnit roli řidiče, tak úsek Mikulov Salzburg zůstává jen v matném snění a divím se, kde jsme to minuli Poysdorf a oni již pracovitější Rakušáci zbudovali novou dálnici.

Něco málo přes 5 hod, a v 8:30 již nazouváme lyže v Mühlbachu střediska Hochkönig arény Ski Amadé.

Na urolbovaném základu 10-20 cm čerstvého prašanu...no paráda. Lidi žádní, tak se to začne muldit až odpoledne.

Ale nic pro paničky prahnoucí po azurovém leháru. Výkony tentokráte ryze sportovní, zato intenzivní. Sice lehce sněží, ale viditelnost akorát. Jen chybí výhledy na protější kopec, s vcelku pověstnou ferátou, které se snad ještě letos dočkáme.

Skisafari znamená, že půlden se přesouváme z Mühlbachu do Maria Alm, půlden zpět

Jen občas nějaký ten modrý přejezd se dá skousnout.

Moderní kabinky, sedačky a povolební úvahy, kterak jsme mohli mít slušného prezidenta, ale babička z Karviné řekla NE...

K tomu stylové, poloprázdné hospůdky s milou obsluhou, nutný weizen...a dojezd do konce. Ubytování někde v centru Taxenbachu, kolem samá čeština, naříkající na množství lidí v Saalbachu. Holt stále spousta lidí vybírá podle zvučnosti názvu.

Další den stejné nadšení z prvního střediska Gasteinského údolí: Dorfgastein -Großarl. Sice trochu horší viditelnost v horní 1/4, jinak rovná, dle propočtů téměř 8 km sjezdovka, což párkrát v různých modifikacích otočíme, přesun přes vrchol na opačnou stranu do Großarlu, kde nadšení menší, přeci jen horší viditelnost a pisty již trochu rozbrázděné, tak se po pár pokusech vracíme, obědní pauza, nějaké lesní pokusy, na což již asi fakt nejsem stavěný. Parádní, intenzivní, jen bez těch panoramat...Výsledkem je rekordní 2 x 62 km (koumáme, že gps asi neumí propočítávat sklon svahu), ještě že cestu zas odřídí jiní. Zpět 6 h...

Povolební splín

Tak lid jednou zvolil za předsedu oligarchu bez konzistentního programu, s heslem "všeci kradú...a já si vás všecky kúpim" a podruhé to korunoval znovuvysláním na hrad prolhaného, podlého hulváta.

A "elity" naříkají nad tupým plebsem, jak je třeba jej lépe vzdělat a vymyslet sofistikovanější kontrargumenty.

Nepochopily, že v kontextu posledního politického vývoje situaci nezlepší neustálé vymezování se vůči jakýmsi "silám zla" a hledání nových prostředků jak domněle prostý lid více edukovat, aby se dokázal zorientovat a vymezit vůči údajné ruské dezinformační propagandě a tím zabránit špatným volbám.

Toto jen stále přispívá k další a další polarizaci.

Není spíše cesta v naslouchání "druhé straně", jejich obavám, motivům a ne v jejich bagatelizaci či dokonce posměchu?

Jinými slovy, ne každý, kdo má obavy z invaze jiné, nepříliš tolerantní kultury je ve skutečnosti xenofob, ne každý, kdo je zastáncem tradičního rodinného modelu je nutně homofob, ne každý, komu se nelíbí jalová a povrchně hyperkorektní politika EU s potíráním zdravého rozumu se chce přiklánět k Rusku, Číně .

Právě toto nálepkování k oné polarizaci výrazně přispívá, vytváří pocit nepochopení, ignorace ze strany "elit" a pak příklon k vůdcům, vytvářejícím pocit, že "oni nám rozumí". (Když nás mají za burany, tak si zvolíme jednoho z nás!)

(Viz poslední výzkum pražských psychiatrů, který prokazuje, že negativní postoj k migraci nutně neznamená xenofobii)

Jistě lze souhlasit s tím, že jisté síly zde parazitují na nižších lidských emocích a pudech, přiživují strach, aby pak nabídly jednoduchá řešení.

Na druhou stranu strach je přirozená emoce, která nám určuje jisté hranice existence. Ano, když přeroste únosnou mez, stává se patologickou. Ale zde nutno dodat, že žádné fobie se nelze zbavit tím, že ji budu potlačovat, ignorovat či se jí budu u druhého dokonce posmívat.

A ony pány jsme přežili dosud, přežijeme i dalších pár let...Asi je potřeba nechat tu polistopadovou havlovsko-klausovko-zemanovskou garnituru odžít aby noví lídři ještě dozráli...

Mt.Jedová No IX

Někdo spočítal, že se jednalo s nějakou přestávkou o již 9. ročník apaluchoidní akce. Vyhlídky bídné, počasí nezimní, ale nakonec...Po páteční komornější předehře, tentokrát změna, výstup hned zrána, blátivé podhůří překonáváme busem a následně nečekaně sněžnou Jedovou vezmem útokem z Pohořan. Vše jak má být, odměny dětské i skromněji dospělé, grupa se trochu rozdrobí neb preadolescentní slečny mají potřebu se distancovat od pár let mladších nehodných a pak se úspěšně ztrácejí. Z dostatku času se nakonec rozhodneme tentokrát pro dvojvrchol, po normálce na Jedovou se větš, i když neúplná část, vydá provovýstupem na trochu nižší kopec Jedlinu, který bez jedlí leč se smrky a modříny, po čemž přichází ještě půvabnější dobrodružný prvosestup někde podel skalek do údoli Mlýnského potoka a Dómského lesa. Povšechné nadšení, které nezkazí ani promočené boty (po staru přichází na řadu sáčky) či leckterá nezbloudilá sněhová kulka ve tváři, nesdílí jen jedna slečna...no doma nikdo prorokem...

Místo Boudy se doputuje do Krámů, masných, kde však je z tradice postrádána horká čokoláda...tak následuje další improvizační obměna. Dva vrcholy si zaslouží dvě hospody. Zvlhlejší část se již dopravním prostředkem přesune dolů a otrlejší odpojí v Pohořanech, kde Bouda je Bouda...tentokrát dost místa, čokoláda černá i bílá, svařák, pivo, vše jak má být...jen atmosféru kazí první volební výsledky. Pak pěšky slet ubývajícím a blátivějším sněhem, těšíc se na zelňačku, kterou jsme opovrhli v Krámech...neb nás čeká dole...nečekala...sež... i dítky majícími k zelí a houbám vztah většinou velmi vlažný, ba leckdy nepřátelský...Nevadí, spokojíme se s hrstkovou. Výsledek voleb mezitím potvrzen, lid si vybral prolhaného burana, tak naší sociální bublině nezbývá než spláchnout nějakým tim mokem a utěšit se žalmem, kterak neskládat naději v knížatech a pokusit se o jakési smíření. Večer napočítáno nakonec rekordních 10 tatínků, no někteří již v roli neotcovské. Filmíky, dětské, nedětské. Ráno další duchovní vzpruha, jen malou část se podaří přesvědčit na křížovou výpravu kolem Vésky, svou porci mrzutosti si vybere další dítko, neskousávající jakési herní nedokonalosti. Odměnou však zbrusu nový poklad s vojáčky...

Adventní Praděd 17

Další ročník již ne zcela pravidelné tradice se konal v půlce prosince, nyní i za účasti druhé generace. Sněžnicovou iniciaci si zažívá jistý 15-ti letý synek. Jiný tatík si naopak odskočil od dítka šestinedělního...

Tradice zůstává tradicí. Dojezd busem do Vrbna, ne zcela jednomyslně jest odhlasována trasa náročnější, delší, leč pěknější.

Nahoru na Zámeckou horu, sněhu zatím po kotníky, dále cestou necestou (ještě, že jsou ty gps přístroje) na Žárový vrch s pěknými skalkami, leč výhledy trochu zamračenými. Přichází příjěmně překvapivá zaastávka na Sedlové boudě, kde nás vítá partička lehce bujarých Jihomoravanů se soudkem...domácího, svrchně kvašeného potentnějšího moku. Občerstvení více jak příjemné, které způsobí i chvilkovou dezorientaci a místo na hřeben se vydáme dále po cestě. Někteří se však nedáme odradit a štelujeme zpět na původní plán, s přibývajícím sněhem brodíme lesem kolmějíc na Lyru. Otec a syn zvolí pošetření sil na cílový výstup. Opět krásné skalky, pak sestup na Sedlo pod Lyrou, kumpáni někde 1 km před námi, docházíme po nepříliš záživné cestě a pak podél Videlského potoka vzhůru. To již nazouváme sněžnice a začíná stále větší nekonečná útrapa. Postupně již čelovky, lesem necestou rovnou za nosem vzhůru. Ani ten vysíláč nám jaksi nesvítí...Nakonec se nějak k němu doplahočíme, syn statečnější otce, na rozdíl od něj neremcá, sněhu tak 0,5m, pod vrcholem více zmrzlá krusta.

Pak ještě sešup na Švýcarnu, kde jsme již očekávání kolegyňkou zvanou Messner v sukni, která si dala 40 km běžkový přechod a zatímco pánové skomírají, jeden se tváří dokonce nemocinkaně, tak ta se prolévajíc tuzemským, ujme jakési zábavy. Skalní trvají na venkovním spaní, kelnerka nabídne kůlnu, aby si ve 2 hod vše rozmyslela, že by se to panu provoznímu nemuselo líbit, tak ještě rozbalují stan. Ostatní s výmluvou tu na bolavá záda, tu snad i objektivizovaný febrilní stav se uloží v pokojíčku a dopřejí ranní luxus snídaně, kafíčka.

Sestup parádní Česnekovým dolem, prostě od chaty kolmo dolů, divočina jak za starých traperských časů, přes potoky, klády, krimi kolega statně razí cestu. Otec zakladatel ulomí přesku, tak odkázan na brodění, mně se zas při závěrečném sestupu k dolní Dlouhé stráni podaří pod, nikoliv nad sebou zlomit hůl. Cesta pak dlouhá, značně klouzává, ale proberouc to i ono uteče, polední vlak však těsně nestíháme, nevadí, za hodinu jede další alespoň občerstvení v retrohospodě, kde ještě mají smažák za 80Kč...

A dozvuky - pozvání na zajíce a zatímco syn se zdárně zvetí, otec hlásí řádnou nemoc a atb kůru...

Přirozenost

Prý jsme vyspělá civilizace,

Hrajeme si na pány všehomíra se stále větší pošetilostí.

Bouráme dané, přirozené a vytváříme si vlastní podivné zákonitosti, škrábaje se přitom pravou rukou za levým uchem.

Mléko nejprve zpasterizujeme - zabijeme přirozené bakterie, zabráníme vzniku normálního podmáslí, kyšky,

pak tyto mikroorganismy uměle dodáváme, protože jsme poznali, že one kysané výrobky jsou zdravé, chutné, ale umíme to lépe.

Pokosíme zahradu, sesbíráme trávu, zbavíme přirozeného hnojiva, a pak na jaře přidáváme různé granule, protože trávník přeci potřebuje živiny, zase to umíme lépe.

Oddalujeme početí, i díky dalším ne zcela zjevným proměnným snižujeme plodnost (již asi 10-15% párů), zabijíme životaschopné spermie, ale doženou to IVF kliniky ( nový rostoucí byznys, v ČR přes 40).Kolem 3-5 % dětí se již rodí per IVF. Jsme pány života.

Vše pečlivě sterilizujeme, desinfikujeme a pak noví vědci dostávají Nobelové ceny za vynález imunizačních dvoj-,troj-,...hexavakcín.

Vymýšlíme způsoby, jak se lépe nasedět a nemuset při práci zvedat zadnice. Sedíce sami ve voze, nadáváme v ranních zácpách na ostatní řidiče a pak po večerech funíme ve fitkách.

Zameteme dětem všechny cestičky, zakážeme si hrát přirozeně venku s vrstevníky (kdo by si dnes hrál na plácku se sousedem od vedle?), raději umístíme do metodicky správně vedených kroužků. Na táborech zakážeme bojovky, bo " co kdyby se něco stalo " a pak v dospělosti vybíjíme nevybouřený adrenalin, dáme vydělat různým zážitkovým agenturám, objevujeme nové adrenalinové sporty, jezdíme na survivaly.

Rozbijeme tradiční rodinu, ale za 50 let (optimistický výhled M.O.Váchy) začne přibývat sociologických studií s převratnými objevy, že pro zdravý rozvoj dítěte je nejlepší vazba na matku-ženu a otce-muže. Per analogiam výše- vymyslíme nějaký "nový model", jak toho docílit, vzniknou státem garantované agentury, snažící se předat dětem ženský a mužský princip, protože to tak umíme lépe. Norové nás přiučí.

Dejme možnost si volit identity, to je přeci pravá svoboda, vymýšlejme třetí, páté pohlaví a pak vypišme granty na programy a metodiky práce s jedinci trpícími hraniční poruchou, nemající identitu...žádnou.

Zrušme a zakažme vše svaté, což omezuje "svobodu" a pak veďme nekonečné disputace v Europarlamentu, jak se bránit jedincům, kterým není nic svaté.

A pak nezbýva než zamávat Malému Princi: Když civilizace tak "vyspěje", že vymyslí pilulku na žízeň, jestli není čas poděkovat a jít se projít ke studánce...