Kvilda - Hochficht

Děti odjely na jarní prázdniny s někým jiným, tak se naskýtá možnost udělat něco pro svou bytost. Víkend to je nakonec komplexně bio-psycho-sociálně spirituální.

Vcelku pohodová cesta s nejen horským pobratimem, setkání s přáteli v Jižních Čechách, sauna a ráno Šumava, konkrétně Kvilda. Tak toto je ono pověstné místo známé z referencí rosniček...Krásná stopa, krásné počasí, jen mírné zvlnění. Pramen Vltavy, Černá hora, česko-německá družba, polozamrzlý potok...Jen s blížícím se polednem a obědem dochází síly. Posilnění na Korýtku na Filipové huti, směr Horská Kvilda a za chvíli 30 km okruh završen. S frustrací, jak mě kolega šusem ve sjezdech předjíždí. Asi výzva k nové výbavě. Po fyzickém zápřahu akorát stíháme duchovní občerstvení na Lomečku, o kterémžto poutním místě jsem neměl tušení. Rozjímání o cestě, která může být cílem, a nezáleží odkud a kam, ale s kým. Po kostelním promrznutí bodrá řeholnice zahřívá slivovicí...Následuje večírek s přáteli a svérázným hospodským, nocleh na faře nejen horského bracha. Tomu se říká celostní péče o tělo, ducha i duši.

Ve trojce, leč jen s dvěma páry lyží se další den vypravíme tentokrát na lyže sjezdové a to na rakouskou stranu, cestami necestami na Hochficht. S kumpánem se soukáme do lyžáků, kolega nazouvá sněžnice a kráčí na Plechý. Dělá se krásněji až krásně, poprvé letos vidím i na nějaký ten protější svah. Tak postupně oddalujeme čas odjezdu. Na vlecích sice zprvu trochu frontičky, ale využíváme einzelpruhů, nemusíme se až tak bratřit, na pistách žádné zástupy, sníh drží kvalitu...no pěkné to bylo. Chodec rovněž spokojen. Cestou do Budějek nutná dlouhá objížďka Lipna...zprvu neoblomný řidič však u převozu, vidouc nějaké vozy na ledě před námi, impulzivně strhne volant, jedem!, bruslaři bacha...Po adrenalinovém přejezdu se dozvídáme o nějakém potopení na Orlíku...No ale úspora velká. Občerstvení...rozšíření posádky, načež velmi příjemná cesta na východ...

Orlické hory II/17

Na okolnostmi dané předčasné jarní prázdniny se vydáme tentokrát do hor českých a to Orlických.

Středa večer, vydatně sněží a vyhecovaní i běžkařským programem ještě dosháníme vybavení. Nějak se doklouzáme k horkotěžko na poslední chvíli sehnanému penzionu Orlicko, kde se připojímě k tlupě více či méně vzdálených příbuzných s jednóm fajnóm paniczkóm. Bydlení tež fajne, prostorné, jen bez dalších přidaných hodnot. Páry po dvojičkách a dítka se rozdělí na holčičí a klučičí pokoje...

Ranní výjezd a hned uvíznutí na klouzačce nového sněhu. Přesedáme do 4-kolky, někteří objíždí. Lidu přijatelně, vleky bez čekání, tratě různorodé, dítka stejně volí většinou černou, které atraktivitu zvyšují startovací budky a skokánky.

A večer různé hrátky stimulující fantazii, mj.zjištění, že ježek není krtek.

Souputníci, jsoucí zde pár dní dříve, neprahnou toliko jen po lyžařských výkonech, tak se nakonec dopoledne koná exkurze do Škodovky v Kvasinách, kde na nás dýchne jiné století, zreálněné sci-fi, hemží se to roboty, agilní, nadšený důchodce nás provede od plechů, po závěrečnou montáž, zíráme jak Jiříci...

V poledne v plánu Deštné...a opět dopravní komplikace, někde za Zdobnicí cesta uzavřená, bez předchozího upozornění, tak velká objížďka. Pak areál úplně nenadchne, oproti Říčkám kratší, sníh technický a podstatně více motajících se lidí, ale aspoň bez většího čekání. Snahu do mrtě využít čas někteří odskáčeme, 20s po 16 hod.a vlekař neoblomný...tak hezké šlapání, naštěstí jen nepříliš daleký traverz.

Koketování s běžkami se jeví bezpředmětné, možní kumpáni handicapovaní mrňousem a ani zdraví všech není 100%ní, zbytek se tváří již dostatečně vylyžován a obává se sobotního návalu, tak i u dítek zvítězí losinský termál, kde tlupa způsobí trochu rozruchu mezi vorvani...

Rok 2017

Trochu opožděná reflexe, přebitá jinými vjemy ...ale pro úplnost...Jaký byl?

No někomu vcelku vyšly prorocké vize - viz zde

V Americe se vlády ujal nevyzpytatelný Donald Trump, zrcadlící polarizaci společnosti i všude jinde. V reakci na politiku ztráty zdravého rozumu, přicházejí pragmatičtí, populističtí vůdcové, kteří si až tak nelámou hlavu s nějakou svou konzistentností, pravdomluvností, ale imponují, že prostě "mají koule".

Doba je nazývaná postfaktickou- lidi více věří nabuzeným emocím než faktům.

Stejně tak naše parlamentní volby. Vítěz bez ucelené ideologie, kterému se daří vytvořit iluzi, že " se všemi zatočí" a přestane se krást, korumpovat...30% aktivních voličů neodradily pochybnosti stran jeho pochybných praktik dřívějších i současných. Politická scéna se tříští, strany s ucelenými programy a idejemi jsou zkompromitované, tak přicházejí nová uskupení s otazníkem, co od nich vlastně čekat.

Ukázalo se, že otázka voleb není v České republice momentálně otázkou rozumného rozhodování, ale převážila osobnostní politika orientující se na silné a přesvědčivé lídry. Lid zvolil ty, co nějak formulují jeho vůli po změně - představu státu jako soukromé firmy Babiš, antiislámskou přímou demokracii Okamury a chaotický protest pirátů. Žádné pravolevé zápolení .

Jen v Německu otěže stále drží mocná Angela, i když vliv ztrácí a horkotěžko sestavuje novou vládu...

A svět se nadále stává čím dál víc nenormálním, utápí se v bezbřehé hyperkorektnosti. Jistý blízký stát oficiálně schvaluje třetí pohlaví, v jiném se již neoslovuje ladies and gentlemen a lékařska asociace doporučuje, aby se s respektem například vůči transsexuálům neříkalo těhotná matka, nýbrž neutrálně a genderově vyváženě těhotný člověk, o unisex toaletách se debatuje roky a už to ani nikomu nepřijde jako něco mimořádného.

U nás se vede polemika o básničce, kde je žena opěvována jako matka a strážkyně domácího krbu.

Stále jsou však tady miliony obyčejných lidí, kteří milují ženu, protože je nemužská, a muže, protože je neženský, svůj dům a kostel, protože jsou nádherně odlišné, pole a zahrady, protože jsou osobní, a vlajky, protože jsou svaté

(volná cit. Klaus ml.)

Bohužel "elity" většinou rezignovaly na konzervativní hodnoty, jsou v zajetí pochybného projektu EU s celou její ideologickou nadstavbou špatně pochopených práv a rovnostářství, multikulturalismu, feminismu, inkluze pofidérních menšin i antidiskriminačního nepřímého uznání politických ambic islámu, jež většinu obyvatel tolik odpuzuje (volná cit.)

Pro obyčejného člověka je nesmírně obtížné obhajovat samozřejmosti...tak se leckdy přikloní k tlučhubám, vytvářejícím iluzi návratu ke zdravému rozumu.

Nezbývá nám, než toto akceptovat, dát jim určitou šanci a pokusit se o vlatní sebereflexi. A to i přesto že vysílají velmi negativní signál o tom, že lhát, být podpásově útočným a vulgárním, rozněcovat v lidech ty nejnižší emoce se vyplatí...

Přibývá skutečně lidí, kteří se neptají po charakteru politika, po jeho schopnostech, ani po tom, zda mluví nebo nemluví pravdu: volí ho, protože rezonuje s emocemi na samém dně jejich duší (cit.).

Hochkönig a Dorfgastein

První únorový víkend a ryzí lyžařská chlapárna, s hochy narozenými v jiném desetiletí. Brzký ranní výjezd, naštěstí nemusím plnit roli řidiče, tak úsek Mikulov Salzburg zůstává jen v matném snění a divím se, kde jsme to minuli Poysdorf a oni již pracovitější Rakušáci zbudovali novou dálnici.

Něco málo přes 5 hod, a v 8:30 již nazouváme lyže v Mühlbachu střediska Hochkönig arény Ski Amadé.

Na urolbovaném základu 10-20 cm čerstvého prašanu...no paráda. Lidi žádní, tak se to začne muldit až odpoledne.

Ale nic pro paničky prahnoucí po azurovém leháru. Výkony tentokráte ryze sportovní, zato intenzivní. Sice lehce sněží, ale viditelnost akorát. Jen chybí výhledy na protější kopec, s vcelku pověstnou ferátou, které se snad ještě letos dočkáme.

Skisafari znamená, že půlden se přesouváme z Mühlbachu do Maria Alm, půlden zpět

Jen občas nějaký ten modrý přejezd se dá skousnout.

Moderní kabinky, sedačky a povolební úvahy, kterak jsme mohli mít slušného prezidenta, ale babička z Karviné řekla NE...

K tomu stylové, poloprázdné hospůdky s milou obsluhou, nutný weizen...a dojezd do konce. Ubytování někde v centru Taxenbachu, kolem samá čeština, naříkající na množství lidí v Saalbachu. Holt stále spousta lidí vybírá podle zvučnosti názvu.

Další den stejné nadšení z prvního střediska Gasteinského údolí: Dorfgastein -Großarl. Sice trochu horší viditelnost v horní 1/4, jinak rovná, dle propočtů téměř 8 km sjezdovka, což párkrát v různých modifikacích otočíme, přesun přes vrchol na opačnou stranu do Großarlu, kde nadšení menší, přeci jen horší viditelnost a pisty již trochu rozbrázděné, tak se po pár pokusech vracíme, obědní pauza, nějaké lesní pokusy, na což již asi fakt nejsem stavěný. Parádní, intenzivní, jen bez těch panoramat...Výsledkem je rekordní 2 x 62 km (koumáme, že gps asi neumí propočítávat sklon svahu), ještě že cestu zas odřídí jiní. Zpět 6 h...

Povolební splín

Tak lid jednou zvolil za předsedu oligarchu bez konzistentního programu, s heslem "všeci kradú...a já si vás všecky kúpim" a podruhé to korunoval znovuvysláním na hrad prolhaného, podlého hulváta.

A "elity" naříkají nad tupým plebsem, jak je třeba jej lépe vzdělat a vymyslet sofistikovanější kontrargumenty.

Nepochopily, že v kontextu posledního politického vývoje situaci nezlepší neustálé vymezování se vůči jakýmsi "silám zla" a hledání nových prostředků jak domněle prostý lid více edukovat, aby se dokázal zorientovat a vymezit vůči údajné ruské dezinformační propagandě a tím zabránit špatným volbám.

Toto jen stále přispívá k další a další polarizaci.

Není spíše cesta v naslouchání "druhé straně", jejich obavám, motivům a ne v jejich bagatelizaci či dokonce posměchu?

Jinými slovy, ne každý, kdo má obavy z invaze jiné, nepříliš tolerantní kultury je ve skutečnosti xenofob, ne každý, kdo je zastáncem tradičního rodinného modelu je nutně homofob, ne každý, komu se nelíbí jalová a povrchně hyperkorektní politika EU s potíráním zdravého rozumu se chce přiklánět k Rusku, Číně .

Právě toto nálepkování k oné polarizaci výrazně přispívá, vytváří pocit nepochopení, ignorace ze strany "elit" a pak příklon k vůdcům, vytvářejícím pocit, že "oni nám rozumí". (Když nás mají za burany, tak si zvolíme jednoho z nás!)

(Viz poslední výzkum pražských psychiatrů, který prokazuje, že negativní postoj k migraci nutně neznamená xenofobii)

Jistě lze souhlasit s tím, že jisté síly zde parazitují na nižších lidských emocích a pudech, přiživují strach, aby pak nabídly jednoduchá řešení.

Na druhou stranu strach je přirozená emoce, která nám určuje jisté hranice existence. Ano, když přeroste únosnou mez, stává se patologickou. Ale zde nutno dodat, že žádné fobie se nelze zbavit tím, že ji budu potlačovat, ignorovat či se jí budu u druhého dokonce posmívat.

A ony pány jsme přežili dosud, přežijeme i dalších pár let...Asi je potřeba nechat tu polistopadovou havlovsko-klausovko-zemanovskou garnituru odžít aby noví lídři ještě dozráli...

Mt.Jedová No IX

Někdo spočítal, že se jednalo s nějakou přestávkou o již 9. ročník apaluchoidní akce. Vyhlídky bídné, počasí nezimní, ale nakonec...Po páteční komornější předehře, tentokrát změna, výstup hned zrána, blátivé podhůří překonáváme busem a následně nečekaně sněžnou Jedovou vezmem útokem z Pohořan. Vše jak má být, odměny dětské i skromněji dospělé, grupa se trochu rozdrobí neb preadolescentní slečny mají potřebu se distancovat od pár let mladších nehodných a pak se úspěšně ztrácejí. Z dostatku času se nakonec rozhodneme tentokrát pro dvojvrchol, po normálce na Jedovou se větš, i když neúplná část, vydá provovýstupem na trochu nižší kopec Jedlinu, který bez jedlí leč se smrky a modříny, po čemž přichází ještě půvabnější dobrodružný prvosestup někde podel skalek do údoli Mlýnského potoka a Dómského lesa. Povšechné nadšení, které nezkazí ani promočené boty (po staru přichází na řadu sáčky) či leckterá nezbloudilá sněhová kulka ve tváři, nesdílí jen jedna slečna...no doma nikdo prorokem...

Místo Boudy se doputuje do Krámů, masných, kde však je z tradice postrádána horká čokoláda...tak následuje další improvizační obměna. Dva vrcholy si zaslouží dvě hospody. Zvlhlejší část se již dopravním prostředkem přesune dolů a otrlejší odpojí v Pohořanech, kde Bouda je Bouda...tentokrát dost místa, čokoláda černá i bílá, svařák, pivo, vše jak má být...jen atmosféru kazí první volební výsledky. Pak pěšky slet ubývajícím a blátivějším sněhem, těšíc se na zelňačku, kterou jsme opovrhli v Krámech...neb nás čeká dole...nečekala...sež... i dítky majícími k zelí a houbám vztah většinou velmi vlažný, ba leckdy nepřátelský...Nevadí, spokojíme se s hrstkovou. Výsledek voleb mezitím potvrzen, lid si vybral prolhaného burana, tak naší sociální bublině nezbývá než spláchnout nějakým tim mokem a utěšit se žalmem, kterak neskládat naději v knížatech a pokusit se o jakési smíření. Večer napočítáno nakonec rekordních 10 tatínků, no někteří již v roli neotcovské. Filmíky, dětské, nedětské. Ráno další duchovní vzpruha, jen malou část se podaří přesvědčit na křížovou výpravu kolem Vésky, svou porci mrzutosti si vybere další dítko, neskousávající jakési herní nedokonalosti. Odměnou však zbrusu nový poklad s vojáčky...

Adventní Praděd 17

Další ročník již ne zcela pravidelné tradice se konal v půlce prosince, nyní i za účasti druhé generace. Sněžnicovou iniciaci si zažívá jistý 15-ti letý synek. Jiný tatík si naopak odskočil od dítka šestinedělního...

Tradice zůstává tradicí. Dojezd busem do Vrbna, ne zcela jednomyslně jest odhlasována trasa náročnější, delší, leč pěknější.

Nahoru na Zámeckou horu, sněhu zatím po kotníky, dále cestou necestou (ještě, že jsou ty gps přístroje) na Žárový vrch s pěknými skalkami, leč výhledy trochu zamračenými. Přichází příjěmně překvapivá zaastávka na Sedlové boudě, kde nás vítá partička lehce bujarých Jihomoravanů se soudkem...domácího, svrchně kvašeného potentnějšího moku. Občerstvení více jak příjemné, které způsobí i chvilkovou dezorientaci a místo na hřeben se vydáme dále po cestě. Někteří se však nedáme odradit a štelujeme zpět na původní plán, s přibývajícím sněhem brodíme lesem kolmějíc na Lyru. Otec a syn zvolí pošetření sil na cílový výstup. Opět krásné skalky, pak sestup na Sedlo pod Lyrou, kumpáni někde 1 km před námi, docházíme po nepříliš záživné cestě a pak podél Videlského potoka vzhůru. To již nazouváme sněžnice a začíná stále větší nekonečná útrapa. Postupně již čelovky, lesem necestou rovnou za nosem vzhůru. Ani ten vysíláč nám jaksi nesvítí...Nakonec se nějak k němu doplahočíme, syn statečnější otce, na rozdíl od něj neremcá, sněhu tak 0,5m, pod vrcholem více zmrzlá krusta.

Pak ještě sešup na Švýcarnu, kde jsme již očekávání kolegyňkou zvanou Messner v sukni, která si dala 40 km běžkový přechod a zatímco pánové skomírají, jeden se tváří dokonce nemocinkaně, tak ta se prolévajíc tuzemským, ujme jakési zábavy. Skalní trvají na venkovním spaní, kelnerka nabídne kůlnu, aby si ve 2 hod vše rozmyslela, že by se to panu provoznímu nemuselo líbit, tak ještě rozbalují stan. Ostatní s výmluvou tu na bolavá záda, tu snad i objektivizovaný febrilní stav se uloží v pokojíčku a dopřejí ranní luxus snídaně, kafíčka.

Sestup parádní Česnekovým dolem, prostě od chaty kolmo dolů, divočina jak za starých traperských časů, přes potoky, klády, krimi kolega statně razí cestu. Otec zakladatel ulomí přesku, tak odkázan na brodění, mně se zas při závěrečném sestupu k dolní Dlouhé stráni podaří pod, nikoliv nad sebou zlomit hůl. Cesta pak dlouhá, značně klouzává, ale proberouc to i ono uteče, polední vlak však těsně nestíháme, nevadí, za hodinu jede další alespoň občerstvení v retrohospodě, kde ještě mají smažák za 80Kč...

A dozvuky - pozvání na zajíce a zatímco syn se zdárně zvetí, otec hlásí řádnou nemoc a atb kůru...

Přirozenost

Prý jsme vyspělá civilizace,

Hrajeme si na pány všehomíra se stále větší pošetilostí.

Bouráme dané, přirozené a vytváříme si vlastní podivné zákonitosti, škrábaje se přitom pravou rukou za levým uchem.

Mléko nejprve zpasterizujeme - zabijeme přirozené bakterie, zabráníme vzniku normálního podmáslí, kyšky,

pak tyto mikroorganismy uměle dodáváme, protože jsme poznali, že one kysané výrobky jsou zdravé, chutné, ale umíme to lépe.

Pokosíme zahradu, sesbíráme trávu, zbavíme přirozeného hnojiva, a pak na jaře přidáváme různé granule, protože trávník přeci potřebuje živiny, zase to umíme lépe.

Oddalujeme početí, i díky dalším ne zcela zjevným proměnným snižujeme plodnost (již asi 10-15% párů), zabijíme životaschopné spermie, ale doženou to IVF kliniky ( nový rostoucí byznys, v ČR přes 40).Kolem 3-5 % dětí se již rodí per IVF. Jsme pány života.

Vše pečlivě sterilizujeme, desinfikujeme a pak noví vědci dostávají Nobelové ceny za vynález imunizačních dvoj-,troj-,...hexavakcín.

Vymýšlíme způsoby, jak se lépe nasedět a nemuset při práci zvedat zadnice. Sedíce sami ve voze, nadáváme v ranních zácpách na ostatní řidiče a pak po večerech funíme ve fitkách.

Zameteme dětem všechny cestičky, zakážeme si hrát přirozeně venku s vrstevníky (kdo by si dnes hrál na plácku se sousedem od vedle?), raději umístíme do metodicky správně vedených kroužků. Na táborech zakážeme bojovky, bo " co kdyby se něco stalo " a pak v dospělosti vybíjíme nevybouřený adrenalin, dáme vydělat různým zážitkovým agenturám, objevujeme nové adrenalinové sporty, jezdíme na survivaly.

Rozbijeme tradiční rodinu, ale za 50 let (optimistický výhled M.O.Váchy) začne přibývat sociologických studií s převratnými objevy, že pro zdravý rozvoj dítěte je nejlepší vazba na matku-ženu a otce-muže. Per analogiam výše- vymyslíme nějaký "nový model", jak toho docílit, vzniknou státem garantované agentury, snažící se předat dětem ženský a mužský princip, protože to tak umíme lépe. Norové nás přiučí.

Dejme možnost si volit identity, to je přeci pravá svoboda, vymýšlejme třetí, páté pohlaví a pak vypišme granty na programy a metodiky práce s jedinci trpícími hraniční poruchou, nemající identitu...žádnou.

Zrušme a zakažme vše svaté, což omezuje "svobodu" a pak veďme nekonečné disputace v Europarlamentu, jak se bránit jedincům, kterým není nic svaté.

A pak nezbýva než zamávat Malému Princi: Když civilizace tak "vyspěje", že vymyslí pilulku na žízeň, jestli není čas poděkovat a jít se projít ke studánce...

Reformovaný evangelikalismus

500-sté výročí reformace vybízí k vlastním neodborným a neteologickým reflexím, kam se to křesťanstvo pohnulo.

Zda je co slavit záleží na které straně spektra kdo stojí. Pro fundamentálního katolíka vzbudí jen odpor jako k výročí jakýchsi kacířů a heretiků, méně fundamentální nabídnou jistý respekt k jinověrcům či dokonce i výzvu ke stabilní vnitřní obrodě proti tendenci ke zkostnatělosti, no a až po povšechnou protestantskou adoraci.

Někdy opravdu asi nejde jinak, než proti zatvrzelosti a zkostnatělosti bojovat revolucí.

Nutno však přiznat, že tehdejší události spustily prakticky nekonečné štěpení, kdy jinakost již není důvodem ani motivací ke vnitřní sebereflexi a tím růstu, ale často k budování nové, jednostranné, často jen na některých důrazech postavené identity.

A tak tady máme vedle velkých hegemónů spousta církviček a sborečků , některé se zdárně rozvíjející, některé jak vzplály tak zhasnou...

Každá radikalizace a vymezování s sebou samozřejmě přináší spoustu "dětí vylitých z vaničkami", tak se některé opuštěné atributy pak složitě, nepřirozeně a kostrbatě vracejí.

Evangelikální rétorika a spiritualita mi pak připomíná jakýsi výluh, esenci z Pravdy a Tajemství života vyextrahovaných pravd, tvrzení, výroků.

Jakobychom vyváženu a pestrou stravu nahradili pro zdraví jistě důležitými vitamíny, minerály v podobě potravinových doplňků.

Je pravdivých 5 reformačních "solas" ? Jistě, stejně jako je pravdivé, že k životu potřebujeme bílkoviny, sacharidy, vitamín C atd...

Dnes mě však napadá, že si je dám raději v podobě chutného steaku s oblohou, třeba v nějaké Pohlreichově úpravě než v tabletách či jakýchsi návštěvnických amarounech.

Každé "nic než..." může být užitečným návratem ke kořenům přes zapáchající blátivé nánosy, ale je taky rizikem zúžené jednostrannosti.

Někdy skutečně zkostnatělý řád leckde nahrazuje živelnost. Místo někde suchopárné liturgie, v některých sborech nepředvídatelná, neuchopitelná a v krajnosti až pocity trapnosti vzbuzující improvizace.

Řád, systém jsou vnímány jako něco neživotného, tak se oduševňuje tím, že se zboří, aby se náhodou příliš neulpívalo na tom vnějším. Pak se na vánoce káže velikonoční poselství a vaří stále stejný duchovní guláš z pár základních ingrediencí.

Někde je příznačná verbální inkontinence, vycházejcíc z podivného předpokladu, že snad čím víc slov, tím více Ducha...

Tak nevím...Ale papež František je prý luterán

Stubai XI/17

Nová konstelace sice umožní více atraktivního volného času, což ale nemůže vykompenzovat ztráty, ale co už...když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl...i žil...pravil klasik.

Tak se naskytne příležitost na sváteční prodloužený víkend, který již zůstane osobně smutným výročím, k brzkému zahájení lyžařské sezóny, s druhem rovněž si připomínajícím jinou bolestnou ztrátu.

No a přichází poznání, že lidí je moc, jsou příliš bohatí, že si mohou více dovolit a pak si zavazejí . Dostat se ve čtvrtek podvečer na jih Moravy, oříšek. Dálnice stojí. Různými menšími kolonami objíždíme až někde skrz Uherské Hradiště. Přidávají se potíže s vozem, kolo stále více vrčí. Po chvíli tápání nakonec objevíme šlendrián při zimním přezutí- špatně utažené šrouby. Ještě, že včas odhaleno. Rakouskem již zdárně a v 0:30 nás vítají jiní pobratimové ve Volderau.

Ráno k lanovce skibusem, ne zcela souhlasně přesvědčím na 2 denní skipas, někteří holt raději každý den jinde. Tak snad bude změna dne třetího. Nebyla, předpověď se nemění, dva dny krásně, neděle schlimm. Podmínky fajn, nahoru vyváží nové moderní velkokapacitní 25 os. kabiny, lidí přijatelno, jen kolem sama čeština či případně język polski. Ale začátek sezóny je znát. Nohy nerozježděné, 3 tis. výška je po párměsíčním zdravotně indispozičním nicnedělení taky znát. Po poledním občerstvení již o poznání lépe. Svahy dobré, sněhu dost, odpoledne již dost boulovatí, sluníčko svítí, nohy nezebou. To čemu se moderně říká apres-ski - ledovcová klasika, chybí genius loci útulných dřevěnic, místo toho velkokapacitní, samoobslužné občerstvovny. A kumpán při snowpark hrátkách málem přichází o svou skialpovou lyži. Odpojujíc se po pádu brzda, lyžina nebezpečně pádí, nabírajíc rychlost do údolí, naštěstí se vyhnouc lyžníkům. Pelaším za ní a dojíždím na ještě přístupném místě jen lehce štípnutou o skalku.

Večer stěhování, wellnes pokus skončí zaskotačením v bazénu a doohřátím ve vyhasínající sauně neb obsluha lpí na režimu 19 hod.

Sobotu ráno jaksi osudně povolíme jinak dodržované disciplíně. A pak s obavami sledujeme štrúdl aut! A po pár km, je jasno. Nahoru nás v 9:30 již nepustí, parkoviště plné, takže další záchyt a přestup do skibusů! Přepadá chvilkový pocit zmaru. Kdo by toto čekal v 1/2 listopadu! Někdo zvažuje obrat, ale drží v šachu prosazený skipas. Nakonec však zmar překonán, i když na Top of Tyrol se ocítáme až v 11 hod, ale vítá nás bezmračná obloha, nějakou svou stopu si najdeme, 10 min. čekání na nejexponovanějších centrálních sedačkách se ještě taky dá přežít a kondiční adaptace již o poznání lepší. Ale žádné polední zastavování, doháníme ztracený čas, vytoužený alpenknodel si dopřáváme až po zavíračce, kdy davy již směřují do kabin...Až ke konci objevujeme z neznámých důvodů neježděnou a přitom upravenou sjezdovku do mezistanice, kterou pak brázdíme již téměř přítmím. Posečkání na skibus a za tmy přezouvání. Neb se předpověď nemění, náhradní program se nevynořuje, tak obohaceni o jednoho pasažéra pádíme k domovu s jedním planým poplachem, kterak se "Matýsek pos..." . Nadávaje na omezující buzerující 100-vky, prostřídajíc se u volantu, zvládnem zpět za 7 hod, doma něco po 1 hod.

pár FOTO

Krkonoše X/17

Tradiční grupa dřívějších spolužaček, složitými životacestami se různě přetmelující, poté co opustila stacionární model jarních setkání na Vysočině, se nyní dynamicky pro změnu na podzim, kolem státního svátku 28.X.,každoročně posouvá po horách českých. Tentokrát do těch nejvyšších, v zázemí stylové Ježkovy boudy.

Za naši část pozdější dojezd do již rozběhlého pobytu pozdním večerem, přístup horský, lesní serpentiny a pak 300m po svých, odvoz na kolečkách a tak, nocleh ve světničce na kožešince...

Trefíme na stupňující se nevlídno.

Pozdějším příjezdem mineme sněžkový summit day, takže jen večer sdílíme výstupovou euforii a 100% úspěch včech zbylých účastníků, včetně těch odkázaných na podpůrné pomůcky, či druhdy nezbedná dítka překonávají své domnělé limity! Kloubouky padají ! Někdo si pak vyběhne ještě opakovaně, testujíc na Sněžce vývoj přibývající sněhové pokrývky a sílící sílu větru.

Odpočinkový den se outdoorově otrlejší procvičí alespoň v lukostřelbě. Sobota přeci jen umožní vytáhnoput paty.

Takže výstup na Růžohorky, kde všechny boudy i v tomto nečase narvány, sílící větr a s výškou přibývající neviditelno odradí od doplňkového výstupu na Sněžku, tak si aspoň se statečnějšími dítky výlet prodloužíme o Portášky, kde pohostinství pro změnu prázdné a pak úspěšným hledáním zkratky.

A jinak pestro, veselo, více či méně aktivně... v permanenci kulečník, šipky, ministolní tenis, nějaké šachové partie, další společenské hry s osadnickou krizí, Activitami, Jmény krycími a čím vším ještě. Mužská část se vydatně posauní.

A do toho kachní hody, nechybí tradiční rampušáci, když dojde energie- ta elektrická, tak přijdou vhod i studené párky.

Zpěvník po čase oprášen snad téměř celý až někde do dávné prehistorie, se širokým záběrem od Wabich po P.Horňáka.

Staré, nové hlášky...pro postížené vadou sluchového aparátu se dostane poučení, kterak...čuchat nohy.

Wi-fi kontakt se světem umožní s jistými obavami sledovat notně varovné meteovyhlídky. Čímž dilema, sjet, nesjet? Necháváme však osudu.

Neděle ráno skutečně není na korekční výstup. Fičák, bez elektřiny. V nevlídnu pendlujeme s bagáží. Odjezd, za velké radosti dětské posádky, brzdí padlé stromoví. Ale po poledni k jejich neradosti, že je školní týden nemine, cesta volná a nakonec kolem všech těch hasičů a odklízených překážek, zdárná...cestu nakonec více než klimatické podmínky, komplikuje spánkový deficit...

Jachta Chorvatsko 2017

V nové situaci se vyrýsuje možnost prodloužení si léta novým dobrodružstvím. Termín vyjednáme již na začátku prázdnin na poslední týden v září. Leč pár týdnu zpět to vypadá bledě, posádka se rozpadá, řeší se alternativní možnosti. Kdy se již vše zdá odpískané, tak přichází zpráva, že akce se křísí a objednává se loď. Předpověď však spíše mizerná. Usbírá se 5-členná posádka, já spolu s 3 kamarády tentokráte v roli eléva. Funkce kapitána se zhostil rázný o 10 let mladší hoch. Vyrážím v emočním rozkladu, aby se mi během pátečního komorního večírku dostalo patřičné chlapácké terapie.

V sobotu brzkým ránem pádíme směr Primošten. Sluníčkové řeči dostanou tentokráte na frak i od dalších křesťanských pobratimů, Angela by zaplakala, marné jsou též snahy humanizovat rázného chirurga. Z nevlídna se otepluje a vítá nás příjemné mořské ovzduší, což oslavíme doušky Karlovacka, kochajíc se pohledem na primoštenský poloostrov a pak dolů do mariny, fasujíc své týdenní útočistě - loď zvoucí se Gaudeamus. Někteří nováčkovsky zíráme na všechny ty důmyslné schovky, vybavení, rozdvojičkujeme se, kdo se ským bude tulit v kajutě. Zkušení námořníci vedou spor, zda vyplout rovnou či až ránem, nakonec hlavní kapitán kapituluje. Přichází podvečerní koupel. Pohled na zapadající slunko nad městěm sice krásný, ale voda...osvěžující až příliš...no to bude soda, předjímáme. Naštětí jsme se zřejmě jen octli v nějakém vývěru studených pramenů. Osvěženi projdem město, zapojíme se do svatebního průvodu a zahájíme stylově bohatým mořským menu. Nočně znaven se vraceje na loď, přichází pitomé zaškobrtnutí! Vcházeje na molo a to nikoliv namol, došlápnu na nárt...Paráda hned na začátek!! Na horách bych byl již vydiskvalifikován, tady to snad nějak odskáču. Ráno noha modrá...

Je čas vyplout, počasí příznivé, kapitán natěšený, navíc krásně fouká, tak se hned zaškolujem do sailingu proti větru, kasáme kosatku, krásné náklony, rychlost i kolem 7-8 knt, i delfín se zjeví. Kapitán zdá se šťastný. V překvapivě teplé vodě si zvesela zadovádíme na lanech. Kapitán však šťastný postupně přestává být, neb jeho smělý plán doplout na ostrov Vis se stává v momentálních podmínkách nereálným. Přichází změna kurzu a x změn plánů. Šolta?, Brač? Šolta. Kontaktuje se s dalšími 2 kamarádskými loděmi, které hlásí zátoky...obsazeno, plno... Nakonec již na motoru se v nějaké shledáme. Přichází lodní maturita s přivazováním lodě, z jedné strany bóje, z druhé lodě, vytvoříme jakési zazipované, nakonec nepříliš šťastné trojlodí. Grilovačka, bujaro, zejména na sousedních lodích, naše slušná posádka schrupne, když ve 2 hod řev kapitána, který opět není šťastný: Vstávat!!, venku saigon jak sv..., převazujem, dotahujem lana!!! Bouří to "parádně", soulodí na sebe nebezpečně naráží, svými churavými těly bráníme intimnějšímu kontaktu, fendry pérují o 106, stěžně se opovážlivě pokoušejí o nežádoucí políbení. A kapitán řve něco o vyplouvání. I nám méně zkušeným nabíhá něco jako " hele, řeknětě mu někdo, že je to blbost". Naštěstí se asi někdo zkušenější nakonec našel, či sám přišel k rozumu. Střídáme se v hlídkách, ostatní posádky toho moc schopny nejsou. Nakonec bez újmy přečkáme bouřlivé 2 hoďky. A ráno ticho po hladině, někteří se ještě neprobrali a někteří diví: v noci něco bylo?

Opouštíme pochybný svazek a míříme k Visu. Po bouřlivé noci tentokrát bezvětří, tak nezbývá než nechat vrčet motor. Kolem se přeženou krásné dvojíté delfíni akvabely! Nakouknem k námořnímu bunkru a pak obeplujem ostrov ze západu a zakotvíme u městečka Komiža. Bláhové plány mariny vezmou záhy za své, all is full a jsme odkázáni na nějakou z posledních bójí. Na vodu se nehrneme, navíc kapitán překvapí dokonalým kuchařským umem, pomějem se pro změnu pepřovým kuřecím. Opovrhnouc lodním taxíkem, přichází na řadu náš člunek zvoucí se dingim. Nosnost však raději nepřeceňujeme a kapitán David se chopí na dvakrát role převozníka. Městečko půvabné, s obvyklou atmosférou, nějak se propajdám až k vyvýšenému kostelíku. Slanou vodu spláchneme místním pivem a kapitán? S mobilem v ruce jaksi opět není šťasten...a pak nutná noční plavba zpět na loď, naštěstí suchá.

Snídaně jak na hotelu, tu párečky, tu slaninka s vajíčky, tu vajíčka míchaná...Láká Modrá špilja, tj. jeskyně na nedalekém ostrůvku Biševo. Ač vyplouváme poměrně brzy, tak tento nápad sdílí evidentně spousta dalších lodí. Divné, že všeci kotví, ve vedlejší zátoce. Bláhově, neznaje místních poměrů a ignorujíc, že je dnes vše komerce, se pokusíme o vlastní průzkum, spouštíme dingiho, trosečnicky manévrujeme, aby se záhy zjevil motorový člun s výstrahou: " tak takhle ne, hoši...tady je krakonošovo, pěkně do zátoky, vstupné a tak...". Tak se poslušně zařadíme, uvážem a znova na člunek, že jako k břehu. A znovu výstraha " tak takhle ne hoši, pekně čekat na lodi, až se uráčíme vás vyzvednout". Což v praxi znamená srocení lodí, některé výletní se tváří, že mají přednost, zakotvené jachty se pak snaží upoutat pozornost nějakého převozníka, děvčátka mávají tričky apod. Nakonec se někdo uráčí, spojí nás na své lodi s mladou maďarskou grupou, vyinkasuje nějakých 50 Kn a pěkně organizovaně proveze jeskyní...No pěkné. Poodplujem, bezvětří, není kam chvátat, stejně se zřejmě rýsuje noční jízda směr Korčula. Tak zvesela zaskotačíme, parádní koupačka, šťastný kapitán připraví pro změnu karbenátky. Pak i něco foukne do zad, pokoušíme se o další jachetní styl- plutí na motýla. Krásný západ slunce, nikde nikdo, zazní příkaz ulehnout a střídáme se v hlídkách. Pak za té mé se málem potkáme s jakýmsi sic osvětleným skaliskem. O půlnoci kotvíme v marině městečka Korčula.

Proběhne dopolední vizita půvabného města, výstup na věž, dům a rekvizity upoutávající na Marca Pola, osvěžení...Kapitán není šťastný, tak se odpojuje...aby se rozhodl učinit šťastnější svou posádku, na lodi vybaluje mouku, droždí, olivy..."jdu takhle kolem obchodu a napadlo mě, že si uděláme pizzu..." I udělal! Koupaliště si uděláme v zátočině někde na konci Pelješacu. Od Makarské se šine opovážlivá černava, vítr na houby, na motorech nakonec ujíždíme, abychom kolem 20:30 spouštěli kotvu u ostrůvku v jakési Carpe diem zátoce naproti Hvaru. Vyburcujeme se ještě k noční koupeli. Důmyslný Igor vyrobí z okurkové láhve vodní lucernu a pak sebe i ostatní přesvědčuje o světélkujícím planktonu.

Noc ale nic moc, od včerejška všude jakýsi dieselsmrad. Zprvu se uklidňujeme, že je to asi důsledek větších obrátek. No ale ranní pohled pod podlahu omráčí, všude 10 cm nafty, ve kterých plavou uložené věci! Pohled na motor odkryje netěsnící ventil. Chirurg si opět poradí, jak před pár dny s vodou, pomocí náplasti vyrobí patřičné těsnění a fičíme dále.

Vymotáme se mezi ostrůvky, opět se krásně vyčasilo, tak zláká další koupačka, skoky z lodi apod. Tímto spolu s opravou motoru nabrána trochu časová ztráta, tak Hvaru jen zamáváme a další zastávka přicházi na Brači. Nacházíme si opuštěné, leč drsnější místečko. Doplouváme do Splitu, kde se zrovna koná mistrovství světa jakýchsi oplachtěných skořapin, zvaných laser. Kolem i na obzoru jich stovky, tak se nějak propletáme. Kapitán sice přestává být šťasten, s obavou, jak vplujem do mariny. Ale nakonec vše zdárně zvládá. Proběhne hygiena v přístavu a skrze vyloďující se závodníky se probrodíme do města. To, které jsem měl neprávem zafixované jako tranzitní velkoměsto: rychle skrze zápcpu pryč, nabídne zcela jinou tvář. Nejprve se občerstvíme v rušnější hospodě, kde se setkáváme se spřízněnou posádkou zapíjející stres z vážného úrazu kamaráda, který se rozbil při nějakém skotačení o palubu. Na kolonádě veselo, rockový koncert, pak vstupujeme na vyhlazenou dlažbu historické část, Dioklecianův palác apod. Jak na konec sezóny, tak ještě poměrně živo, příjemně. Jen pajdavá končetina velí spíše k návratu.

Ráno odvážíme kapitána jiné druhé lodě, natankujeme zbytek paliva, přichází příjemná zastávka na Čiovu v zátoce Duga Uvala. Doplaveme k moc příjemné vyhlídkové hospůdce Django, doplníme tekutiny, které na lodi již docházejí.

Pokusíme se dobýt Trogir, leč neúspěšně. Ač volných parkovacích míst se zdá hodně, všude jsme nekompromisně vykázáni. No holt je pátek a asi se všeci vracejí...tak jen pohled zvenčí a míříme taky směrem ke své marině. Závěr je stylový, začíná foukat i přes 20 knt, jak jinak proti, užíváme si skutečně hard sailing, zikzak rečkujeme kolem Drveniků a podél pobřeží k Primoštenu. Vlny místy lížou boční okénka...a kapitán je šťastnej...a každej je dobrej!! V 19:30 vplouváme do přístavu. Zajdeme na závěrečnou oslavnou večeřku do města. Ráno odevzdávaní lodi, reklamujeme závady, je nadále krásně, tak se nikomu moc nechce spěchat do českého nevlídna. Ještě se pokocháme denním městem, obejdeme poloostrůvek, utratíme nějaké zbylé kuny a je čas vyrazit. I přes postávání v zácpě se kapitán opět stává šťastnějším, zvláště, když obětuje své dárkové lahvinky, leckdo pak dorovnává, chrlí pánbičkářské vtipy i překvapuje znalostí Sváti Karáska. V Jižních Čechách již pozdě večer, tak s moravským kumpánem rezignujeme z přejezdu a necháváme na bezpečné ráno.

FOTO

slovník jachtařských pojmů

Polska 2017- Puławy

Program na závěr prázdnin přináší četné organizační svízele. Nakonec rozhodnuto pro nostalgický výlet do polských končin, kde žije početná grupa, se kterou nás pojí jakési genealogické vazby. A volba je to nakonec šťastná.Opět se ukáže, že čas s příjemnými lidmi je drahocennější než lecjaká exotika.

Kurážně doplním vůz dítky páně bratra, přidá se ještě jedna příbuzná rodinka.

Pod křídla si nás vezme pozitivní a agilní strejček, snažící se, leckdy poněkdu bojujíc s větrnými mlýny, region turisticky pozvednout. Využíváme zázemí a atrakcí jeho penzionu.

Počasí je příjemné, program pestrý.

Tak se vydáme na brodivý výlet Przełomem Wisloka, kde druhdy meditoval jistý p. Wojtyła, na zdejším kopci Kiczerze se pospouštíme na lanech, jindy si několikrát sjedem sjezdovku na kolobrndách, čímž se náš slovník obohatí o pojmy jako tyrolka, monsterroller, mountainboard, paintball elektroniczny aj.

Některé atrakce již za rámcem tatíkovy kuráže a odvahy. Na rozdíl od své jindy bojácné dcérky, manévrovat na jakémsi kolečkovém snowboardu již opravdu nezvládá...

K tomu stolně tenisové, biliardové a fotbalové mače.

Úspěch má laserová noční bojovka v přirozených kulisách, kde se tatíci, nenatíci plazí s náctiletými trávou, kopřivami, pod vozy, za vozy...

Nejvíce však zaujmou...stohy slámy. Naštěstí bez zdravotních následků.

Loučíc se s kumpány navštívíme sklářskou huť s náhledy na výrobu uměleckého skla, pak ještě ochutnáme smradlavou vodu v místních lázních Rymanów Zdrój i dýňovou zmrzlinu, čímž se tatík stává dojížděcím kontejnerem. "Za odměnu" zdolávají místní kopec ke spíše jen tušené zřícenině.

Horským přechodem navštívíme nějakých 14 km vzdálenou spřízněnou vesnici i za dalšími příbuznými, cestou se nasytíc lesními plody i nacházeje i nějaký ten kapitální hřibí úlovek.

Kdy si již myslíme, že jsme dostatečně nasyceni - přichází strejček s nápadem- " a nie chcecie widzieć jelenie ?"...No kdo by nechtěl...večer osedlá svého patrola, nápadu příliš nevěřím, ale alespoň se projedem džípem po loukách ...a tu jedno...druhé...třetí stádo!! Zajíci, liška...Noční safari!

A k tomu polskoslezská pohostinnost!

Jediným úskalím se ukážou leckdy nesmířitelné dívčí a chlapecké koalice, poněkud narušující týmovou souhru... Cesta zpět na pohodu, od Tarnowa dálnice, w autě již žádné půtky, maximálně dívčí głuptawka...

Hohe Wand VIII/17

V kalendáří svítí volný srpnový víkend, tak jeho začátkem nadhodím udičky s nápadem pěkných nadjezerních cest, co tak Drachenwand, Traunstein apod. A odpovědi: ...já neplánuji jak ty na dekády dopředu...no nevím, jak s domácí propustkou...Nějak do ztracena.

Mezitím se zvrhnou domácí rádoby kosmetické úpravy, začnou vypadávat další kostlivci a chtělo by to víkend pracovní...Navíc předpověď mizerná, tak se snažím odpískat. Co blbneš!!...my s tím počítáme!..já mám volno...přeci nezahodím propustku...s počasím to není tak zlé, neděle má být hezká...Východ Rakouska vychází dokonce příznivěji...

Dobrá, překopeme plány, povzpomínáme na doporučení chatařky z Raxvýpravy, nalezneme pěkné D-kové ferátky. Nakonec vyrazí čtyřka obměněna v jednom spolužákovi.

Věčně optimistický strýc Pepin mele o tom, že dešťová fronta k východu dorazí pozdě, nasměrujeme se na malou chuťovku- Turecký hrad. Samozřejme s dojezdem lije...Hospoda? Čekat? Ještě, že jsou ty appky...Vidím tady asi hodinové okno, jdeme. Porušujíc všechna doporučená pravidla, že na mokrou skálu se neleze, nastoupíme. Naštěstí kolmá skála neklouže...Po úvodním žebříku se otočí nováček, dojde turistickým chodníkem, ostatní se svižně procvakáme za jakýchsi pokřiků, kterak Turek Turka...a jsme na kouzelném hradě a...spouští se slejvák. To zas bylo štígro. Chvíli se krčíme pod stříškou, pak nezbývá než vyrazit vstříc. Zvlhlí dole v altánku promýšlíme, co dál. Meteoradary pro dnes již nijak příznivé. Lépe se vymýšlí s plným žaludkem. Snažíme se vykomunikovat dojezd na chatu Wilhelm Eichert-Hütte, ale němčina nějak vázne, jakože možný není, pak zas ano, ale něco o šraňkách. Po občerstvení naštěstí liják ustává. Necháme auto na prázdném parkovišti Seiser Toni a po žluté Wagnersteigem vylezeme na chatu. Zjišťujemem jak i mapy.cz mohou být notně zavádějící. Červené značky na mapě se ukazují jako nezajištěné lezecká trasy min. II-III lezení ! Na chatě nás vítá bodrá majitelka. V tom nečase jsme téměř sami, užíváme si komfortu i zlatého moku, posichrovaného domácím schlaftruňkem.

Po snídani nás čekají zdejší atrakce, naštěstí dle předpovědi se vyčasilo, ale je třeba nejprve nějak sestoupit. Přeci nepůjdeme dolů stejnou cestou. Mapy nabízejí spoustu cest...no viz výše...Kolega se ujme navigace, za šipkou se blomcáme sem a tam, stále větší strží, konejšeni, že tady přeci nějaká červená značka je...Když strmost nabírá na procentech, vyhodnotíme, že tudy teda fakt již ne...Naštěstí jsme zrovna u lávky Gebirgsvereins Klettersteigu, tak se napojíme v asi 1/3 trasy...a čeká nás parádní D-kový šplh, žebříky, svislejší skalka, skalní věž, kramlí nijak přehnaně. Naštěstí se nikdo nesekne, naopak se učiní dobrá korekční povbuzující zkušenost. U chaty nějaký bergfest s garmoškou, u našich "domácích" se posilníme a oslavíme dílčí úspěch a následuje druhé kolo.

Tentokrát dolů konvenčně po žluté, ve spleti cestiček najdem nástup na Wildenauersteig, který je specifický absencí doprovodného lana, jištění jen skrz kramle. Ještě nic netuše, směle nalezem. Pod hlavní stěnou se však objeví zásadní zádrhel. Před námi grupa mameluchů, pojmoucích bezpečnost papežštěji než ...Ferátu pojali jako vlastní cvičení v lezeckých technikách, zakládají si své štandy, s klienty klepajícími se na každé kramli. Když se nesměle nasoukáme před ně, dostane se nám přísného spražení již vyžilejších vůdců honosících se výbavou, jak by chtěli zdolávat snad El Capitana, o dané posloupnosti a přednáška jak co je lebensgefahrlich. Tímto úsek na dobrou hodinu zašpuntován. Když během této doby vylezli pouze dva jejich klienti, tak se s pomocí rakouského kolegy přeci jen pouštíme do křížku a cesta je nám blahosklonně uvolněna, abychom se na další 1/2 hodinu zasekli pod atraktivním svislým tunelem. Jejich hoch se klepe, slečna se klepe. Snažíme se o smírčí tón...ale po chvíli stejně vzduchem lítají německo-anglické výkřiky: scheisse, shut-up, don´t make me nervous, don´t touch me!! Za komínem nás přeci jen nechají dolézt za dalšího spražujícího pohledu. A pak kdo tady je více bezohledný? Bez této kaňky by byla dobrá chuťovka.

Další oslavné kolo na chatě, po polívce sestup k autu, tentokrát vůkol po modrozelené...a u auta deštík...to zas nějak vyšlo!

Monte Rosa 2017 - Breithorn, Pollux

Zatímco loňský alpský výstup je dopředu podněcován, s narůstající nervozitou hecován, nynější výlet přichází jaksi nenápadně. S Pepou v Římě ustálíme jediný volný termín, tak změna z obvyklého září na konec července, Radek souhlasí s Blanckem, i když již na vrchu stál. Neděje se nic, 2 dny před odjezdem přichází jakýsi plán, který se pak co pár hodin mění: aklimatizace Allalinhorn, lanovka na Augille du Midi, Cosmique atd., počasí ruší Allalin, aklimatizace na chatě, předpověď jde dále do kytek...vemte si raději ferátové sety.

Sestava obvyklá s jednou obměnou, místo nově se zabydlujícího tatíka, hošan fyzicky zdatný, leč ještě před pár dny asociující mačky či Rysy jen s kočkovitými šelmami. Neznaje ni tatranských kopců aspiruje na zdolávání 4-tisícovek.

Neděle večer sraz v ČB, Radek od dveří hlásá další změnu. Blanck kvůli počasí padá, Pepovi se na feráty nechce, jedem na Monte Rosu, kde přepověď příznivější. Porada: ?? Tam jsme již byli! (Dodatečně zjišťuji 10-ti leté výročí). No ale ne na Dufour či Breithornu. No dobrá, ze Švýcarska by to šlo...Nee. Švýcary nemáme rádi, jsou to strozí vydřiduši...z italské, vzpomínaje na pohled od Zummsteinsp., odmítám. Tak dáme Pollux, Breithorn a máme doplněnou M.Rosu. Souhlas. Kde je Pepa?, má domluvit chatu. Špatné zprávy, ta hořejší Horských vůdců (Rif.Guide d'Ayas) plná, zbývá zkusit spodní Mezzalamu. Již zvažujeme další alternativy. Po napjatém čekání přichází rozzářený hoch - na Mezzalamě nás čeká milá, krásná chatárka. Jak víš, že krásná? To se přece pozná po hlase! Tak jedem...22:30

Většinu cesty odřídí páter, tentokrát bez delší spací pauzy, krom odstavení v neprůhledné bouřce. Kolem Milána nekonečné karavany kamiónů. Ráno prorazíme zákaz vjezdu a dostáváme se někde na konečnou v Saint Jacques. Doplňujeme si již třetí údolí v oblasti, mezi Gressoney la Trinite a loňskou Cervinií. Chvíle přebalování, rozhodneme se pro vlastní stravu. Nováček je pečlivě sbalený...v cestovní tašce. Zjišťuje, že do 30 l batohu leccos nevleze, obětuje to i ono, zbytek řeší igelitky a izolepa a co s 2 kg banánů? ...Pak svižně nahoru, kolem komunikativní grupy seleziánské mládeže a jejich tábora, proběhne občerstvovací zastávka u Lago Blu. Dále již láká vidina půvabné chatárky. Jeden druh pro spánkový deficit kráčí stále více náměsíčně a zaostávajíc učí jakousi italskou větu mající zvýšit jeho kredit na náš úkor...Na chatě Mezzalama jsme za necelé 4 h. Není úplně vlídno, tak se hned uchylíme dovnitř. Nevítá nás chatárka, leč chatár...který sám vytasí plachovky s pivem a čipsy...jistě máte žízeň, ne? Po čase se zjevuje i dámička a... Pepovy fantazie nelhaly! Poměry nebývalé, v malé chatičce máme k dispozici separátní jídelní místnost, nikdo nenapadá, natož brání vlastní stravě. Kšeft uděláme alespoň nějakou to vinnou karafou. V komorní atmosféře je přítomno nečekaně i pár půvabných dívek s neskromnými ambicemi přechodu Lyskammu apod. Pak se notuje Jarkova Husitská kolik to krásných holek chodí po světě a ...no nic. S přítomným guidem proberem další možnosti, doporučí dle podmínek přejít hřeben Breithornu od východu. Ale s průchodností zůstává spousta otazníků. A nový druh trochu šokuje, trochu budí rozpaky svou afinitou k růžovým pilulkám a mobilu.

Ráno v 5:30 nástup, za necelou hoďku jsme na hořejší chatě Rifugio Guide d'Ayas, nazouváme mačky a další ledovcovou výzbroj, po nenáročném ledovci jsme za další 1,5 u bivaku Rossi, kde proběhne krátká družba s vypravujícími se nocležníky. Při občerstvení klepeme kosu, halíme se do dek, ale co zde naležíme. Je čas vzhůru, vstříc bílé pláni na poslední z pěti vrcholků Breithornu - Roccia Nera. Viditelnost mizerná, kopec se stále více vztyčuje, postupně již nutno na čtyři, stopy žádné, razím cestu jaksi odhadujíc směr, nakonec kolmicí, již nekonečně odpočítavajíc kroky. Vidouc již jen přévěj hlásím vrchol Roccia Nera (4075m), což neveřícímu Radkovi stvrdí až gps důkaz. Viditelnost na pár kroků, pro někoho první 4-tisícovka vzbuzuje jisté rozpaky...kde jsou ty výhledy?! Navzdory relativně přívětivé předpovědi se mraky příliš netrhají, na vrchu fičák řádný. Pokračujeme traverzem na Gemelli (Breithorn Zwillinge), což je takový skalnatý pahorek na sněžném hřebeni. Kráčíme pár metrů od převěje, pak mixové lezení, což 10-20cm nového sněhu dosti ztěžuje, mačky, i cepín v permanenci. Vrcholku (4106m) sice dosáhneme, ale co dál. Trochu napjatá porada. Sice stejnou cestou se vracet nechce, ale sestup z hřebene z dostupných zdrojů nám není znám, celý traverz v tomto nečase, neúplnou zbrojí a nezkušeným nováčkem není reálný, slaňovat do neznáma a pak stejnou cestou zápolit zpět rovněž blbost, tak padne jistě moudré rozhodnutí k obratu, ošperkované výroky: pokud někdo chce pokračovat, tak na onu olemovanou A4 jistě zbytek přijede...Klouzavý kuloár pro jistotu slaníme, za cenu seklého lana, tak si Radek zkusí ledové slézání o dvou cepínech. A zas sešup k bivaku, chvíli bokem, chvíli paty...Obhlídneme výstup na Pollux a směr chaty. Na Guide d'Ayas málem dojde k dalšímu, nám již známému přepadu přes zábradlí, Radek taktak ve větru zachrání mou helmu, nikoliv již láhev s pitím. Co to je proti foťáku...Času je dost, tak pozevlujem na chatě, domluvíme další ubytování, ponecháme část věci v pytli a ještě sešup dolů k nám.

Další den je předpověď nejistá, má se vyčasit až odpoledne, tak není co chvátat. Ráno skutečně dosti nevlídné, sníh s deštěm, na kamenech poprašek. Naštěstí nikoho nepřepadají rezignační nálady. Tak znovu 400m nahoru a na horní chatě čekáme na slíbené odpolední částečné vyjasnění. Čas uteče zjištěním, že chata vládne výdobytky civilizace jakou je nyní wi-fi, což alespoň umožní doplnit informace stran výstupu a okolních hor. V nehorolezecký čas 11:30 nazouváme mačky a znovu nahoru ledovcem pod Pollux. Počasí skutečně stále vlídnější. Nacházíme si jakousi trochu vlastní cestu jedním sněhovým kuloárem, kde šplháme na mačkách a cepínech, dále již trochu drolivým mixem, na hřebeni od možného nejistého tápaní osvobodí zprava se vynořivší guide, tak snadno nacházíme řetězy, po nich krásné polezeníčko a jsme u Madonny. Paráda. Pak již pohodově hřebínkem na vrchol Polluxu (4092 m), od horní chaty necelé 2,5 hod. Fučí tedy řádně, mraky se nějaké honí, ale občas nádherné pokoukání na Castora, Lyskamm, Breithorny...jen ten Matterhorn zůstává jaksi skryt. Dolů opatrně na pohodu a přichází relaxační euforie u chaty. Mraky jsou pryč, vítr se utišil, slunko plnohodnotně hřeje a suší věci, k tomu čepované! Znovu zbývá zvolat Pán se stará! Tentokrát již nocleh zde. Vaříme venku, další piva na schodech, trocha poležení a večer jedna, druhá karafa u společenských her, konkrétně 7-my. Někdo si vcelku jednoduchá pravidla připomene, někdo naučí, jednomu však ne a ne...není dáno. Tak po x-tém kole: přebíjí a bere stejné hodnota nebo 7-ka...a zabavuje se mobil! Nakonec litý, vyrovnaný boj dvojic končí finální 90-tkou Radka s Pepou...

Ráno presíčko, nijak unáhlené balení a sestup.Dělá se krásně, kocháme se i faunou, tu souboj kozorožců, tu piští svišti. Níže již cinkání kravích zvonců. Řešíme, kde dáme očistnou koupel. Zda Garda či říčka u auta? Nakonec parádně zapiknikujeme na louce u bystřiny někde pod Lago Blu. Toto řeže! Nádhera...K tomu krásné výhledy na kopce, od Castora po Breithorny...U auta občerstvení, jak jinak než s milou a půvabnou obsluhou, kafe, palačinka, potkáváme ambiciozní českou trojičku, chtějící se aklimatizovat a pak vstříc Blanku, kde se postupně vyčasuje. Pepa má však sobotní oddávací povinnosti, tak nám nezbývá než vstříc milánské zácpě. Nakonec nikterak hrozná, z Gardy se rovněž rezignuje a škodolibí hošani formulují něčích 5 "zklamání" z jistě opět velmi zdařilé výpravy: nepřešli jsme celý traverz Breithornu, sešli stejnou cestou z Polluxu, nepřešli okruh přes Quintino Sella, při lepšícím se počasí se nevypravili na Mt.Blanc a neokoupali cestou domů v Gardě...:-). Cestou se ještě prolamují McDonaldovská tabu a "zklamání" se vykompenzovávají nočním kontěním! Raději bez dalších glos...Radek odřídí sólo, někdy v 1 hod. v ČB a v dvojičce pak ještě noční cesta na Moravu...

FOTODOKUMENTACE