500-sté výročí reformace vybízí k vlastním neodborným a neteologickým reflexím, kam se to křesťanstvo pohnulo.
Zda je co slavit záleží na které straně spektra kdo stojí. Pro fundamentálního katolíka vzbudí jen odpor jako k výročí jakýchsi kacířů a heretiků, méně fundamentální nabídnou jistý respekt k jinověrcům či dokonce i výzvu ke stabilní vnitřní obrodě proti tendenci ke zkostnatělosti, no a až po povšechnou protestantskou adoraci.
Někdy opravdu asi nejde jinak, než proti zatvrzelosti a zkostnatělosti bojovat revolucí.
Nutno však přiznat, že tehdejší události spustily prakticky nekonečné štěpení, kdy jinakost již není důvodem ani motivací ke vnitřní sebereflexi a tím růstu, ale často k budování nové, jednostranné, často jen na některých důrazech postavené identity.
A tak tady máme vedle velkých hegemónů spousta církviček a sborečků , některé se zdárně rozvíjející, některé jak vzplály tak zhasnou...
Každá radikalizace a vymezování s sebou samozřejmě přináší spoustu "dětí vylitých z vaničkami", tak se některé opuštěné atributy pak složitě, nepřirozeně a kostrbatě vracejí.
Evangelikální rétorika a spiritualita mi pak připomíná jakýsi výluh, esenci z Pravdy a Tajemství života vyextrahovaných pravd, tvrzení, výroků.
Jakobychom vyváženu a pestrou stravu nahradili pro zdraví jistě důležitými vitamíny, minerály v podobě potravinových doplňků.
Je pravdivých 5 reformačních "solas" ? Jistě, stejně jako je pravdivé, že k životu potřebujeme bílkoviny, sacharidy, vitamín C atd...
Dnes mě však napadá, že si je dám raději v podobě chutného steaku s oblohou, třeba v nějaké Pohlreichově úpravě než v tabletách či jakýchsi návštěvnických amarounech.
Každé "nic než..." může být užitečným návratem ke kořenům přes zapáchající blátivé nánosy, ale je taky rizikem zúžené jednostrannosti.
Někdy skutečně zkostnatělý řád leckde nahrazuje živelnost. Místo někde suchopárné liturgie, v některých sborech nepředvídatelná, neuchopitelná a v krajnosti až pocity trapnosti vzbuzující improvizace.
Řád, systém jsou vnímány jako něco neživotného, tak se oduševňuje tím, že se zboří, aby se náhodou příliš neulpívalo na tom vnějším. Pak se na vánoce káže velikonoční poselství a vaří stále stejný duchovní guláš z pár základních ingrediencí.
Někde je příznačná verbální inkontinence, vycházejcíc z podivného předpokladu, že snad čím víc slov, tím více Ducha...
Tak nevím...Ale papež František je prý luterán 
Žádné komentáře:
Okomentovat