Nová konstelace sice umožní více atraktivního volného času, což ale nemůže vykompenzovat ztráty, ale co už...když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl...i žil...pravil klasik.
Tak se naskytne příležitost na sváteční prodloužený víkend, který již zůstane osobně smutným výročím, k brzkému zahájení lyžařské sezóny, s druhem rovněž si připomínajícím jinou bolestnou ztrátu.
No a přichází poznání, že lidí je moc, jsou příliš bohatí, že si mohou více dovolit a pak si zavazejí . Dostat se ve čtvrtek podvečer na jih Moravy, oříšek. Dálnice stojí. Různými menšími kolonami objíždíme až někde skrz Uherské Hradiště. Přidávají se potíže s vozem, kolo stále více vrčí. Po chvíli tápání nakonec objevíme šlendrián při zimním přezutí- špatně utažené šrouby. Ještě, že včas odhaleno. Rakouskem již zdárně a v 0:30 nás vítají jiní pobratimové ve Volderau.
Ráno k lanovce skibusem, ne zcela souhlasně přesvědčím na 2 denní skipas, někteří holt raději každý den jinde. Tak snad bude změna dne třetího. Nebyla, předpověď se nemění, dva dny krásně, neděle schlimm. Podmínky fajn, nahoru vyváží nové moderní velkokapacitní 25 os. kabiny, lidí přijatelno, jen kolem sama čeština či případně język polski. Ale začátek sezóny je znát. Nohy nerozježděné, 3 tis. výška je po párměsíčním zdravotně indispozičním nicnedělení taky znát. Po poledním občerstvení již o poznání lépe. Svahy dobré, sněhu dost, odpoledne již dost boulovatí, sluníčko svítí, nohy nezebou. To čemu se moderně říká apres-ski - ledovcová klasika, chybí genius loci útulných dřevěnic, místo toho velkokapacitní, samoobslužné občerstvovny. A kumpán při snowpark hrátkách málem přichází o svou skialpovou lyži. Odpojujíc se po pádu brzda, lyžina nebezpečně pádí, nabírajíc rychlost do údolí, naštěstí se vyhnouc lyžníkům. Pelaším za ní a dojíždím na ještě přístupném místě jen lehce štípnutou o skalku.
Večer stěhování, wellnes pokus skončí zaskotačením v bazénu a doohřátím ve vyhasínající sauně neb obsluha lpí na režimu 19 hod.
Sobotu ráno jaksi osudně povolíme jinak dodržované disciplíně. A pak s obavami sledujeme štrúdl aut! A po pár km, je jasno. Nahoru nás v 9:30 již nepustí, parkoviště plné, takže další záchyt a přestup do skibusů! Přepadá chvilkový pocit zmaru. Kdo by toto čekal v 1/2 listopadu! Někdo zvažuje obrat, ale drží v šachu prosazený skipas. Nakonec však zmar překonán, i když na Top of Tyrol se ocítáme až v 11 hod, ale vítá nás bezmračná obloha, nějakou svou stopu si najdeme, 10 min. čekání na nejexponovanějších centrálních sedačkách se ještě taky dá přežít a kondiční adaptace již o poznání lepší. Ale žádné polední zastavování, doháníme ztracený čas, vytoužený alpenknodel si dopřáváme až po zavíračce, kdy davy již směřují do kabin...Až ke konci objevujeme z neznámých důvodů neježděnou a přitom upravenou sjezdovku do mezistanice, kterou pak brázdíme již téměř přítmím. Posečkání na skibus a za tmy přezouvání. Neb se předpověď nemění, náhradní program se nevynořuje, tak obohaceni o jednoho pasažéra pádíme k domovu s jedním planým poplachem, kterak se "Matýsek pos..." . Nadávaje na omezující buzerující 100-vky, prostřídajíc se u volantu, zvládnem zpět za 7 hod, doma něco po 1 hod.
Žádné komentáře:
Okomentovat