Po loňském nadšeném návratu souputníků, sic po jistých rozpacích ( a daleko a bezpečí, a...?) nakonec jejich výzvu přijímáme. Trochu složitě se dolaďuje harmonogram, časové možnosti, horší dostupnost hor apod. Nakonec vypadne jakýsi konsensus.
V půli července vyrážíme odpoledne se stále více nabaleným, o rakev zvětšeným vozem přes Maďarsko, kde kloužeme ve více jak hodinové průtrži, v Szegedu elegantně zanocujeme v Hostelu 66. (příjemné zjištění, že i dnes něco funguje na dobré slovo- telefonát, sms s kódem, odemkněte si, na stole nechte 40E). Ráno dojíždíme druhou rodinku kempující v Srbsku někde před Novým Sadem. Dálnice Bělehrad a pak na západ směr Černá Hora. To již cesta začíní více prudit, provoz, zatáčky, vlečeme se za různými zbrždovači, což poněkud brání si plně vychutnat krajinu. Ale Srbsko nijak nezaujme. Černou Horou pokračujeme již známou oblastí, Mojkovac, podél Morači, Podgorica.Za tmy překračujeme hranici u Skadarského jezera. Někdy ve 22 hod trochu bezradně zaparkujeme v Kopliku, kde se nás ujme jakýsi místní mafián ověšený zlatem a zavede do načančaného hotýlku- za obligátní cenu 40E, což nadšeně přijímáme. Ráno snídaně, první seznámení s místním sýrem a cesta směr Bogé. Domluva, nedomluva, že pojedeme kam to půjde.Naše posádka trochu ujíždí, vyškrábeme se do sedla Thores po nové asfaltce, která zde končí. Po chvíli se zjeví i druhý vůz s výrazným afektivním doprovodem. Maskulinní část s hlavami chladnějšími vyřeší co dál, neb reference byly rozporuplné.Na stránkách NP Theti píší něco o tom, že "Theth is now accessible by normal car"... není! Ptáme se na možnost dopravy, je nám nabídnut autobusek, dosmlouváme cenu, dámy stresově přebalují, jedna taška s potravinami se octne pod koly, ponecháváme auta za 5E/den a čeká nás dobrodružná cesta do udolí Thet.Výhledy místy dechberoucí, polovičky se i pomocí mysliveckého nápoje postupně zklidňují, vyšumí i kategorické věty: "Albánskému řidiči nikdy své děti nesvěřím!" . S kolegou se ujišťujeme, že tudy našimi běžnými vozy teda skutečně ne.
Pak již další spád, busek zakotví na zahradě většího domu hned za mostem, je nám přidělen hoch jménem Francesco v roli tlumočníka, oznámí, že tady budeme bydlet, ukazuje místa na stany. Ani neprotestujeme a vcelku nadšeně přijímáme. Toalety jsou, teplá voda teče( co na tom, že bez sprchové hlavice), tak co nám bude scházet. Bohužel se po zastanování zatáhne a spustí liják, čímž jde vniveč plán seznámení se s vesnicí, uchylujeme se do společenské místnosti baráku fungujícího jako jakýsi penzion.Nyní bez dalších návštěvníků, ale dny další se zjevují různé skupiny s evidentně bohatším servisem, včetně transportu zavazadel na mulách.
Snídaně ještě z vlastních zásob, ráno zataženo, ale neprší, tak se vydáme do půvabné vesnice. Cesta je jak korytem řeky, střídají se starobylé domky s novou proturisticky orientovanou výstavbou. Kostelík, kafe u kully, kde se blíže seznámíme s právem krevní msty, vodopád Grunas, pak ( i díky app mapy.cz) nalézáme stezku vedoucí až do Čechy rekonstruované vesnice. Máme ambici objevit na mapě zakreslenou jeskyni, ale počasí zavelí k obratu. Liják přečkáme v přístřešku domku u druhé kully s pohostinnou matkou a synem. Nosí se místní palačinky petully s medem, nějaká ta rakija apod.
Dalšího dne přichází na řadu ambicioznější plán- zrekognoskovat jeskyni Harapit a obejít horu stejného jména. Francesco nabídne přiblížení se vozem, naskakujeme na korbu pick-upu, za nějaká eura ušetříme asi 5km cesty. Pak stoupáme lesem, doškrábeme se sutí k jeskyni, pokusím se o jistou rekognoskaci, ale po čase zklamaně zjišťuji, že za to nestojí, úzká, zabahněná, nic pozoruhodného. Porada co dál, dámy přijímají návrat s holčičkami a s hochy se pokusíme obejít impozantní horu. Stoupáme ještě lesem, ve kterém přečkáme i chvilkový déšť, který opět zhatí plány. Následuje cesta loukou, značka sice je, ale již nikoliv stezka, takže boty po chvíli promáčené, což pro změnu můj hoch vyhodnotí jako neakceptovatelný dyskomfort a stále intenzivněji protestuje. Dojdeme někde na 1700m a nezbývá než otočit. Ještě vyběhnu asi 150 m výše, se zjištěním, že dále již kamení a terén pohodověji traverzuje, ale nemá cenu více přesvědčovat. Pocit mizérie stvrdí navíc nehoda, kdy si kluk na nevinném místě nepěkně rozbije koleno o kámen. Pajdajíc nekonečným sestupem nakonec bereme zavděk džípu na rozcestí (trasaA)...A děvčata si užila žabiček, nějakého toho bunkru apod. Objeví se bezpředmětné úvahy, co by kdyby, a že jsme měli kašlat na jeskyni a vystoupat alespoň do sedla Pejës, no nevím, jak by některé kňourající holčičky daly 1000m převýšení...).A večer opět déšť.
Ráno je trochu příznivěji, opět domlouváme dopravu, tentokrát do vesničky Nderlysaj, což je úspora asi 7km. Cesta vede nad kaňonem Grunas, místy trochu Karakoram way. Ve vesničce nádherná tůně, vodopád s kamennými vanami. Pokračujeme po stezce k další vodě- Modrému oku, místního názvu Syri i Kaltër. Cesta nenáročná, pokud nepočítáme ohrožení kozami, za hoďku jsme u průzračné ledové tůně. Místo je to kouzelné, nad vodou terasovité restaurační posezení. Zřejmě zde však dochází ke kruciálnímu občerstvení. Dopřáváme si místní rybky a další pochutiny. Při skouknutí kuchyňského zázemí však přepadnou jisté pochybnosti, jen stan a venkovní pícka...Někteří provedeme ledové schlazení, umožňující skutečně jen pár temp, potkáváme inspirující český pár. Ještě povegetíme na skalních vanách s milým provozovatelem občerstvení, se kterým však domluva nemožná, porozumíme si jen jeho rakijí...Obávaná cesta zpět kupodivu uteče, dítka, včetně zraněného hocha dají 7 km za 1,5 hoďky.
Stravujeme se dílem z vlastních zdrojů, dílem využíváme domácí chleba a ovčí sýr.
Ale v noci se v týmu objeví první zažívací indispozice. Jeden člen stráví noc na turecké toaletě. Ráno skolí jakási eschericha hodgi i dcérku, pro změnou projevy horními. Balíme, odvoz tentokrát džipem, u kterého leckdo nevěří, že může pojmout 8 osob a poměrně objemnou bagáž... pojal. Cestou však proběhne několikeré šavlování. Auta na sedle v pořádku, s nutnými zastávkami se šineme na rovinatou část. Tu dávaje přednost kozičkám, ovečkám, tu kravkám, jindy i prasátkům. Od Skadaru již něco jako dálnice, ale neradno podlehnout svodům, tu se zjeví protijedoucí cyklista, tu se míjí oslí povoz, tu zas katapultuje mostní spára. Přichází neplánovaná přestávka v Durres, což nadšeně vítají zejména dítka, pro první kontakt s mořem. Město je nevzhledné, panelákové, pláž typu nekonečný písek. Dovedu si představit strávit zde den, max. dva. Ale proti gustu...
Večer dojíždíme do městečka Berat. Ubytujeme se v pěkném hotýlku za obvyklou cenu a někteří ještě podnikneme noční vycházku, nadšeni z cenové hladiny, které se následně s postupem na jih již jen zvedá. Občerstveníčko, pivečko za pár peněz, kolem se promenující mládež, která se ve dne vytrácí a městečko poloprázdné. Vystoupáme na hrad, prolezeme různá zákoutí, Onufriho muzeum, množství kostelíků, posthodžovsky rekonstruovaných, i když povětšinou zavřené, občerstvení a pak procházka mezi domky na stráni. V pozdním odpolední vyrážíme k moři.
Již téměř za tmy se setkáme s českou zprostředkovatelkou a ubytujeme v překvapivě rozlehlých a honosných apartmánech v Himare. Provotní nadšení jen lehce zmírní albánská nedůslednost, že chybí či nefunguje to a tamto, vaří se na bombě na balkoně, ale tím si nijak zbylý čas nenecháme zkazit. Pan domácí Pandeli je nám velmi nakloněn, přochotný, i když někdy trochu mluvka a každodenně řešíme problémy s parkováním složitou domluvou se sousedy, což končí naštěstí jen hliněným posypem a nikoliv krumpáčem ve skle...
Přichází seznámení s okolím. Město nějaký větší půvab nemá, ale pláže jsou vcelku čisté. Dojdeme na vzdálenější s prvním větším mořským nadšením, i když voda se zdá chladnější, vyvěrají zde nějaké studené proudy. Taky však ještě dolehne na další aktéry dozvuky horské hodžitidy.
Další pláží v blízkosti je Livadh, velká, málo lidí. Potkáme se s paní zprostředkovatelkou a domluvíme lodní výlet.
Následující den dojedeme pro změnu na jih do Porto Palermo. Kolem bunkry, stráň hustě zdobí agáve- údajně to další součást obranného systému páně Envera H. - v tomto případě proti výsadku parašutistů. Z dálky pohled na ponorkovou základnu, vydáme se na pevnost, kde již mnohá léta provází jistý pan Klerkh, Čechům nakloněný, komunikativní, nacházíme i foto v české publikaci. Přichází koupačka v zálivu, občerstvení již v poněkud dražší restaurací a odpoledne ještě přesun na pláž v Borshi. Oblázky, voda čistá, teplejší, jen kolegové zklamáni, že loni navštívené levné terasovité občerstvovadla na pláži jsou zbořené, zůstávají dřevěné ruiny a vše se posouvá ke komerčnějšímu byť uhlazenějšímu stylu taveren. Navečer se s vozy vyšplháme po betonové cestě do malebné vesničky Queparo fushe. Nádhera, jakoby se čas zastavil.Pravda, zčásti připomíná zříceninu, některé domečky již vybydleny, chvílemi jak ve vesnici duchů, ale objeví se stopy života v podobě oslích či kozích bobků a ještě tu a tam nějaký domorodec.Šedé kamenné domky kontrastují s kvetoucími oleandry, za vesnicí nacházíme mandlovníky, morušovník, se sladkými ( i když dosti krvavě třísnivými plody), nádherné výhledy. Pravda - zase je třeba po balkánsku projít smetištěm. V zemi západní by jistě již byla pod jakousi památkovou ochranu s patřičnou komercionalizací. Tak nacházíme jen jeden občerstvovací krámek, kde nám udělají tradiční džezvovou kávu.
Dalšího dne poctíme svou návštěvou pláž Llaman, která sice hezká, nádherně čistá voda, ale taky studenější, někteří si zadovádíme na nafukovacích hradech, ale hlavně je obsazena vyznavači ducduc, místy to připomíná jakýsi souboj dj-jů ze dvou barů. Takže jen pro sluchově otrlé, jinak pro jednou stačí...
A to již přichází očekávané a natěšené pondělí. Italský manžel české dobrodinky nás bere za příznivou cenu na svůj člun, rozparáděná jízda, skoky z loďky, skály, podplouvání jeskyňky a vylodění na pláži Gjipe, která jak z katalogu. Jen pár lidí, čisto. S kolegou si navíc užijeme potápěcího adrenalinu s uvazováním kotvy. Pobaštíme první rybky, krevetky a pak s milými českoitalskými dítky vyrazíme na pěknou procházku kaňonem za žabičkami i benigními háďátky.
Po koupacích dnech přichází čas na nějaký větší výlet, o kterém se dost rokuje, zda odděleně antické památky či co...
Nakonec jedeme společně na jih k vyhlášené vyvěračce- další Modré oko, Syri Kaltër (No2). Trochu nekonečné serpentiny směr Sarandë, i nějaká ta šavlička, již trochu více lidí, ale místečko půvabné, voda i více koupací než v jmenovci v Theti. Pak však větší zdržovačka s jídlem, čímž upustíme z plánu zajet dále na jih do Butrintu.
Ve snaze nejet stejnou cestou a s cílem jakýchsi mešit v městečku Delvinë, se vracíme jinou smyčkou, což v Albánii neradno činiti. Bohužel z mapy se vždy nepozná úroveň cesty, stejná barva označuje zcela rozdílné kvality. Jsme tak odsouzeni na 15km sice půvabných horských scenérií, ale taky jízdy téměř krokem, abychom dorazili do nějaké "Díry u Sarande", kde se zastavil čas někde v 70-tých letech. Prázdné náměstíčko, monument s rudou hvězdou, za ním mešita, dopřejeme si levné nanuky a jedeme úspěšně hledat jakousi památečnou starobylou mešitu v Rusanu. Zjeví se i jakýsi správce, se kterým se však nedá domluvit žádnou řečí, ale nabídne klíčky i možnost výstupu na minaret. Na ochozu si zahrajeme na muezíny, trnouc, aby se s námi nezřítil. Výhled na hory, bunkry i odpadky kolem a sesoukat se dolů. Poté již cesta směrem na západ pohodová, takže zalitujeme "zkratky", mijíme pro změnu ultramoderní muslimský chrám a taky asi 6 benzínek na 2 km. Dítka již pochopitelně prahnou po moři. Na mapě zaujme zde neobvyklá symetrická zátočinka kousek nad Sarande, od hlavní silnice je odbočka se směrovkou Kakome beach...ale již nikde není psáno, že není dostupná, resp. je - po pár km serpentin asfaltkou dorazíme k bráně, objeví se hlídač, nikde nikdo, nabídne vjezd za dost peněz - s tím, že budeme mít pláž jen pro sebe. Je ale dost hodin, za tu chvíli to nestojí.Později zjišťujeme, že se jedná o dříve vládní lokalitu, o kterou se nyní vedou majetkové spory.Časem lze očekávat, že zde vyroste zas jakýsi luxusní resort. Tak s časovou ztrátou pádíme dál a mořské skotačení dopřejeme na písčité pláží v Lukove, kde podvečer již téměř nikdo...
Po náročnějším dni přichází pohoda poblíž "domova". Nacházíme si úkryt pod skalkou, pokračuje "hloubkové" potápění, plážové šachy a večer oslavka narozenin, na které nám ve městě vypraví i nějaký ohňostrojek ...
Přichází zas cesta kousek na sever, do příjemného letoviska Dhermi, pláž dlouhá, kamínková. Kamínky se probrodíme na jižní konec, někteří vodou, trhajíc tím své dálkové plavecké rekordy. Octneme se na jakési Secret cavern beach s dobrodružným přístupem- buď vodou, vodně skalním tunýlkem či event. horem skalami. Tam pak prázdná pláž, minijeskyňky, bohužel dosti zaneřáděné, skvělá šnorchlovačka i s observací údajně nebezpečné murény.
Dále se rozhodneme poctít svou návštěvou antické městečko Butrint, kde kumpáni již byli, tak se dělíme. Opět serpentinami na Sarande a téměř k řeckým hranicím. Jako památka UNESCO je vstupné již téměř evropské. Ale žádné proudící davy lidí. Z řeckého období je zde zachovalé divadlo, akropolis, zdobené brány, nějaké chrámy, po Římanech třeba lázně a z byzantského období bazilika a baptisterium s mozaikami, které pak inspirují suvenýrotvůrce. Před horkem se ukryjeme na vršku do muzea v benátské věži. Děti samozřejmě více zaujmou v různých tůňkách a nádržkách se hemžící želvičky. V druhé části dne se setkáváme v Ksamilu, které zařazujme do míst méně doporučeníhodných. Ale taky zkušenost. Cesta poznání holt vede leckterými slepými uličkami...Z dostupných ostrůvků se zde snaží vytvořit velkou atrakci, takže je naprosto předimenzováno.Narůstá nervozita, kde svá těla složit a vyjednáváním, zda se vypravit šlapadlem či nechat odvézt loďkou na domněle nějakou opuštěnou plážičku na některém ostrůvku. Po racionálním zhodnocení a vykupčení ceny sedáme na loďku...abychom byli vysazeni na stejně přeplněné ostrovní pláži. Tak to teda ne, to jsme si nedomluvili, chceme jinde...Tak jsme vyloděni na vedlejším, kde pro změnu odpadky a stín...Naše část pojme trosečnický osud vlastní pobřežní rekognoskací a přeci jen objevíme přívětivější místečko, jen s muslimskou rodinkou, zeneřáděné trochu méně. Další rodina se rozhodne stopnout projíždějícího převozníka a přesune se komfortněji. Hned naproti koukáme na Corfu s Pantokratorem, odkud jsme druhdy hleděli na jakousi tajuplnou zem...Po pár hodinách jsme vyzvednuti a odjíždíme s jistou pachutí a navíc nedosycenými žaludky. Dáváme zavděk stánkové pizze s poučením, že je to zde pro Albánce nejdražší destinace.
A to se již schyluje k závěru, z blízkých pláží zbývá Jalë, kde trochu víc lidí, ale ještě přijatelno, jen poprvé narazíme na absentující sprchy, které poněkud nadrzo využíváme ve zdejším kempu. Nakonec zprvu zklamaný hoch se dočká i vytouženého šlapadla. Cestou zpět ještě na poslední chvíli vytěžíme návštěvu Himarského hradu, na který hledíme z oken, tak by byla škoda jej minout. Opět obvyklá atmosféra; jakýsi průvodce s visačkou si vybere svých pár peněz, pak se misí kolorit historické památky se svéráznou ochranou a využitím, části příbytků ještě poslouží jako chlívky, zrovna se vrací stádko koz, v zašlé kapli se pokouší vzkřísit jakési duchovno, všude prorůstají oleandry a fíkovníky. Kde jinde toto najdete? K tomu nádherný pozdně večerní výhled na Livadh a Himare.
To nás již čeká slibovaná a odkládaná rybí grilovačka. Mr. Pandeli vytáhne 8 ryb, i když opět pražmy, údajně poctivě nalovené (jinak se zde berou z chovu v Porto Palermo), veřte, nevěřte.Pán domácí je vytížený, tak babička poučí o úpravě, oškrábeme, vykucháme a s hektickým majitelem na střeše po albánsku ugrilujeme a pak rozlučková bašta.
Přichází čas balení a loučení, ještě využijeme služeb Lavazhe na notně zaprášený vůz, agilní chlapík obdaří rakijí a skásne překvapivě nízkou sumu za ryby a pak již pelašíme- jak již zvykem kumpáni dále na jih, my k domovu na sever.
Cesta zpět byla předmětem dlouhých úvah. Chceme se vyhnout Kosovu, dilema zda se dlouze serpentit atraktivní krajinou směr Korce nebo jet zpět Llogarským sedlem. Nakonec přesvědčí pan Pandeli a jedem na sever. Až do Vlore sice serpentiny, ale běžný, přijatelný provoz, Vlore, Fier již poněkud opruz, ale dá se. Poté však nastane fatální chyba. Chceme pokračovat z Lushnje na Elbasan k Ohridu. Navigátor však prosadí "zkratku", místo pokračovat pohodově dálnicí, tak najde na mapě jakousi cestu na Belsh. Zprvu se kocháme krásnou cestou, udržovanou krajinou, jezero, neobvykle nové domky, jako bysme byli v jiné zemi, jen bunkry připomenou realitu, jaksi podezřele nikde nikdo. Cesta se klikatí a najednou...není. Resp. je - ale pokračuje jako naprosto nesjízdná polňačka. Po pár záděrech o spodek následuje otočka, nějakých 15-20 km zpět a více jak hodinová ztráta. Dále poctivě Rrogozhine, Pequin, Elbasan.
Navzdory časové ztrátě, u Ohridského jezera jsme až v 17 hod po 6,5 hod. cestě, tak ještě před hranicí do Makedonie nás zláká rybářská vesnička Lin. Před ní pod bilboardem babka rozprostřena s výrobky do půli křižovatky, vedle oslík. Vesnička má své kouzlo, klid, domorodci s domky u jezera a úzkými výběhy k vodě, na ulici babky mlátí fazole a nabízejí háčkované halenky i levné ubytování se svezením po jezeře. Další čas ztratíme manévry s náklaďákem v úzké uličce. Ale nedá se nepokochat atmosférou na molu místní pověstné rybí restaurace, kde vydáváme poslední leki.
Překračujeme hrnacis es Makedonií, to se již stmívá, kdy pobřežím skrz Strugu dorazíme do Ohridu. Tam opět narůstá nervozita, klid rybářské vesničky vystřídá městský ruch. To již není Albánie, tak všude loudí parkovné a stejně míst není, nějaký čas bezradně kroužíme. Naštěstí se povede sehnat dobré ubytování blízko centra, za obvyklou cenu. Sice s jistou únavou, vyrážíme skrz rušné příměstí do historického centra na návrší, kde vládne naopak mystická atmosféra. Hradby, bezpočet starobylých kostelů, amfiteátr. Uondaná dítka se rozptýlí alespoň pár keškami. Smočíme nožky v jezeře a vracíme se rušnou promenádou s neobvykle četným výskytem dlouhonohých krásek.
Ukecáme dřívější snídani, nákup na cestu a v 8:30 můžeme vyrazit na dlouhou závěrečnou pouť. Do Gostivaru sice cesta malebná, s okolím k eventuálním příštím návštěvám inspirující, ale nepříliš rychlá. Občerstvíme se v širokodaleko snad jediné motorestauraci a pak již s občasnými výlukami pokračuje dálnice- Tetovo, Skopje, Niš, Bělehrad, kde proběhne další občerstvovací McDonaldová zastávka.
Hraniční přechody jsou samostatnou kapitolou, jak Mak-Srb tak Srb-Maď sice žádné velké fronty, ale jímá nás jakýsí Murphyovský pocit, že z 5-ti front si zákonitě vybereme vždy tu nejpomalejší. Zejména před Maďarskem zdržení přes hodinu. Dojezd již dost na morál, v 2:15 parkujeme u domu, takže nějakých 17-18 hod. z Ohridu.
Resumé: Nenafintěná kráska se špatnou pověstí a zanedbanou péčí ( když vykradu z názvu jisté publikace)
nabízí množství přírodních i historických krás, často s unikátním koloritem, které by jinde byly pod všemožnou ochranou a patřičně zkomercionalizovány.
Moře je čisté, pláže příjemné, nijak přeplněné (až na Ksamil), no občas nějaký ten balkánský bordýlek.
Všudypřítomné bunkry svědčí o paranoiditě exvůdce.
Samostatnou kapitolou je doprava. Nakonec to sice nebyla žádná hrůza, ale často se lze setkat se zvláštní živelností, předjíždění zprava, zleva, blinkr, neblinkr, zaparkování uprostřed cesty či již vedle stojícího vozidla. Pro sebe jsme si pojmenovali, že se vyskytují povětšinou řidiči typu H: hovada nebo hnojaři (či také hňupi), jedoucí jak s hnojem- bez zjevné příčiny konstantní 40-50- kou). Někde píší, že zde neexistuje tradice autoškol, auta jsou dostupná poměrně krátce, tak jedna část zůstává v hyperopatrné poloze a naopak druhá sorta neadekvátně kypí nabubřelým sebevědomím.
V tomto všem zejména kolem měst kličkují motocyklisti, v kraťasech, cuklích, helmy neznajíc, občas obloženi i více dětmi v jakýchsi předních koších. Tu a tam si to pádí oslík a vůbec nutno počítat s všudypřítomným dobytkem.
Taky dost všude potulných psů.
Policistů jsou cestou mraky, ale jejich role je otazná. Většinou to jsou takoví strýcové, než respekt vzbuzující představitelé moci.
(Ne)překvapí nějaký ten výmol, ukápnutý beton, nejhorší jsou však mostní spáry, nikdy nelze předjímat, jaký katapult bude následovat, tak radno preventivně výrazně zvolnit. Hlavní tahy jsou většinou vcelku OK, ale vnitrozemí někdy skutečně pravý Balkán.
Podél cest i dálnic posedává množství ovocnářů, melounářů a grilovačů kukuřice.
Pozoruhodností je poměrně hustá síť benzinek a myček - rozuměj plácků s nápisem lavazh, kde posedává hošík s nějakou tou vapkou a za pár peněz spláchne prach z cest.
Lidé jsou běžní, vstřícní někdy více, někdy méně, občas se i narazí v obchodě či na benzince na nějakého šizuňka, který zneužije tápání cizince, ale jinak žádná zásadnější animozita, naopak se opakovaně setkáváme se spontánní omluvou za loňský incident (vražda 2 Čechů).
Ceny stále příznivé, i když u moře rok od roku rostou- dle svědectví opakovačů. Kupodivu v horách se více vyplatí platit v E, jinde zas místními Leky. Ve službách lze leckdy i leccos usmlouvat.
A to nám toho ještě hodně uniklo ( mj. Valbone, Jezerce a další pohoří, Komani, Gjirokaster, Kruje, Rodonit atd.), tak snad se podaří ještě někdy někoho přesvědčit...
