Je první půlka července a nastal čas k realizaci jednoho jubilejního dárku a vydat se do vzdálené ještě Evropy, tentokrát v páru. Nejprve je nutno se dopravit na letiště do Berlína. Úvod raději nevykreslovat, neb poněkud rozpačitý. Nejprve si s námi pohraje navigace nesmyslně odklánic z dálnice a házíc zcela podivné časové předpovědi, pak najdeme vyhlédnuté volné parkoviště asi 10 min od letiště, kde ponecháváme s vědomím jistého rizika auto, aby pak jistou časovou rezervu ztratíc blouděním ke vstupu na letiště. Odlet dobrý, vše dobré, pak vše již vcelku klape.
O půlnoci se ocitáme v deštivém a větrném Keflavíku, hned si nás vyzvedne chlapík z půjčovny aut Hasso (přes carrental.is), odveze do centrály, kde strávíme asi hodinu nad smlouvou, přesvědčováním o dalších připojištěních, čímž se původně na zdejší poměry příznivá cena poněkud šplhá nahoru, přebíráním auta (Hyundai i30), které pečlivě nafoceno (příběh bude mít dohru) a přesouváme se na
nocleh asi 30 km do městečka
Hafnafjördur, kde nás ve 2 hod v noc čeká uvítací lístek na dveřích a otevřený pokoj. Malé, milé, útulné, dostačivé, ráno snídaně přes cestu, trocha družby s ruskými spolunocležníky, nákup a je čas se vydat na cestu do nečasu.
S ohledem na anginózní potíže choti měníme původní plán nejprve dvou denního treku a pak pokračovat po R1 vůkol od jihu. Místo toho míříme přímo na sever. Opouštíme Reykjavík, lije jak z konve, tak pádíme poněkud bezcílně, kocháme se prvními fjordy. Najednou se vyčasí a poblíž zrovna údajně nejvyšší vodopád Glymur. Neplánovaně vyrazíme na první pár hodinový výlet. Cestiček je několik, jaksi mineme nenápadnou žlutou značku vedoucí přes brod doprava a šplháme nahoru vlevo říčky a stále hlubší zemské průrvy. Prodřeme se blátivou stezkou břízovitými keříky, kde potkáváme opláštěný český páreček. Vystoupáme nahoru, kde nás čeká úchvatný pohled, dna nedohlédnouc, za námi fjord.Trochu zatrneme stanouc se svědky neplánované koupele a následné záchrany batožiny v předvodopádí. Počasí se, jak zde nutno stále počítat, opět promění, deštík však naštěstí nijak vydatný.
Další zastávka v městečku Borgarnes, kde vylezeme na místní vodárenskou věž sloužící zároveň jako vyhlídka a pokračujeme...bez foťáku, což zjistíme asi po 30 km. Naštěstí neporušen nalezen a nabraje tímto hodinovou ztrátu, je čas někde zakotvit. Dosáhneme poloostrova Snaefelsness, střídá se slunko a déšť, čímž jsme svědky úchvatných duhových scenérií. Zakotvíme v osadě Lýsuhóll, využívaje kempu, kde nás čeká další děsivý okamžik. Plamínek vařiče ne a ne dostatečně hořet, tak VARem pootočím, ukápne trocha propanu či butanu, při dalším pokusu o rozpálení...chytne celá bomba. Odkopnutí, marné hasící snahy končí rána kousek od ženy.Uff. Naštěstí bez úrazu. Příhodu završí lakonicky Seveřani stanující opodál- donesou pomačkaný ešus nalezený asi 100m vedle: asi hledáte tohle, že? Trochu porovnejte a bude jako nový... Rozdýcháváme se slivovicí u blízkého pověstného termálního bazénku, na který je již bohužel pozdě a ráno zas s odjezdem ještě zavřeno.
V noci větrno, zážitek jaksi zaspíme, na koupačku si musíme nechat zajít chuť a vyrážíme prozkoumávat poloostrov. Nejprve se snažíme najít tuleně, dle rady recepční pár km zpět nenápadnou odbočkou k pobřeží u usedlosti Ytri Tunga.Je zrovna odliv, brodíme se chaluhami a skutečně se po čase podaří pár půvabných ploutvonožců poměrně nablízko najít. Zastavíme se u černého kostela v Búðiru, zaparkujeme u stylové trávou pokryté kavárny a infocentra v Arnarstapi , kde si dáváme bezednou houbovku a posilněni se vydáme na krásný pobřežní výletík poměrně frekventní stezkou do Hellnaru. Vlevo útesy, nad námi ledovcová sopka Snaefellsjökull, nádhera. Cestou zpět při snaze o zkratku, netuše jejich hnízdiště, zažijeme téměř hitchcockovský útok arktických rybáků, který naštěstí končí jen třísnivými bombovými nálety. Pokračujeme pobřežím, Londrangar s působivými věžemi, skalními bránami, odskočíme na černou pláž Djúpalonssandúr u Dritvíku, posetou kovošrotem, zbytky to jakési lodi, cestou, spíše necestou se dostaneme na západní konec světa s oranžovými majáky Saxholsbjarg a Öndverdarnes. Severní pobřeží rychle profičíme, zdržíme se jen v pěkném městečku Stykkishólmur mj.s modernistickým kostelem, útesovým pahorkem s majákem, odkud se pokocháme krásnými výhledy na islandské pobřeží a to jsme již v hodinách nočních a je čas hledat nocleh. Rozhodneme se ještě přiblížit zbytku ostrova a R1, což obnáší nějakých 70 nekonečných km rozbitou cestou, kempoviště žádné až dosáhnem městečka Búðardalur, kde se však zrovna koná jakási městská sláva, tudíž všude helekavo a hlavně plno. Mezitím se zas proměňuje počasí, střídavě lije, zem podmáčená, takže nakonec vezmeme nouzově zavděk přespáním v autě v minikempíku u jezera Haukadalsvatn.
Nechtěje znovu absolvovat zdlouhavé kodrcání, zvolíme další den raději jižní objížďku na R1, po které dále pokračujeme severem. Zastavíme a občerstvíme se v přístavu
Hvammstangi, což je jakési tulení centrum, na náměstíčku vystavené sušené ryby, oželíme muzeum a vydáme se hledat tuleně po vlastní linii. Po blátivé, hrbolaté cestě se vydáme k hostelu
Ósar, kde u baru potkáme americkou spolusedící z letadla, seběhneme dolů k moři, kde se na protějším břehu zátoky válí asi 160 líných těl. Radno však míti dalekohled. Černým pískem pak popojdeme pár set m k fotogenické skalní skulptuře zvané
Hvitserkur a pak drkotání zpět. Pokračujeme až do centra severu- městečka
Akureyri, které nás vítá s blankytnou oblohou, modravým fjordem se zasněženými vrcholky. V kempu osprchujeme zablácené auto a poohlédneme se po noclehu. Rezerva je kemp, stále nám však chybí bouchlý vařič. Bez větších strastí se však tentokrát podaří najít volný
guesthouse, s relativně příznivější cenou než nabízel booking, využívaje vlastních spacáků. Zde se rozvine příjemná česko-francouzsko-německá družba v kontextu společného stolování a vrcholícího fotbalového MS, když zrovna Germáni vítězí, což je pak i znát při večerní toulce městem.
Ráno vyhodnotíme jako časově nereálný lákavý bazén, pokocháme se severskou květenou v botanické zahradě, konečně seženeme nový vařič i s bombou, kdy u pokladny nás čeká milé překvapení v podobě významně snížené ceny o vrácenou daň a opouštíme město v touze po velrybách. Cestou ještě zastávka u megavodopádu Godafoss, kde se také poprvé setkáváme s pohádkovou hřibovou úrodou, něco entuziasticky sesbíráme v nakonec neralizovatelné touze po severské smaženici. Húsavík je půvabné severské fjordové městečko s malebným přístavem, odkud vyrážíme na výpravu velrybářskou, seznamuje se předtím s jejich kostrami a vším kolem kytovců v místním působivém muzeu. No, výprava velrybářská úplně nezdařila se, honíme se za jedním keporkakem, který párkrát stříkne, ukáže hřbet a mizí. Chvíli nám však dělá milou společnost páreček delfínů, tu a tam zaloví papuchálek. Byť počasí je příznivé, tak po 3 hodinách již přituhuje. Na lodi však je příjemná družba zejména s maďarskoslovenskou průvodkyní, která nás blíže seznámí s islandskými reáliemi. Po plavbě se na lístkovou slevu občerstvíme v přidružené restauraci. Dalším cílem je dosáhnout nějakého kempu u jezera Mývatn. Po pár km od Húsavíku však zahlédneme kouř, sjedeme a čeká nás teploučké jezírko s černopísčitou pláží, v něm zlaté ryby a kolem úroda hub. Skáčem do plavek, objevuje i místo, kde se dá postavit stan, není co řešit...Pohádka.
Dne dalšího dosahujeme oblasti jezera Mývatn. Obhlídneme kempoviště, zjišťujíc, že hlavu bude kde složit a vydáme se dle průvodce na pěknou túru Reykjahlíd-Grotagja, kráter Hverfjall, skalní město Dimmuborgir. Projdem kolem trhliny s menšími jeskyňkami Storagja, klikatící se cestičkou mezi břízovými keříky a dále pustinou černého sopečného prachu k jeskyni s horoucí vodou Grotagja. Poté, co zde nacházíme parkoviště, a lidi se přivezoucí a odvezoucí, vyhodnotíme náš styl jako o ničem a ztrátu času a raději peláším zpět pro auto, nakládám ženu a dalším atrakcím se přibližujeme čtyřkolmo. Dimmuborgir je mladší obdoba Adršpachu s ještě větším množstvím lidu, tak jsme rádi, když se odtud vymotáme a nacházíme balzám na duši v podobě zelené oázy názvu Höfði. Po procházce břízovým hájem, kde pro změnu lidi skoro žádní, se otevírají výhledy jak z jiného světa na ostrůvkami a zvláštnimi falickými skalními útvary poseté zelené jezero s pozadím sopečnatých kopců. Po tomto osvěžení zase kontrast, vyšplháme na kráter Hverfjall , což je pro změnu nic než šedý kopec strusky jak na ostravských haldách, zase s jinými rozhledy po okolí. Poté přichází další změna prostředí, přes sedlo projedeme k oblasti bublajících bahen, doutnajících sopouchů a páchnoucí síry v oblasti Namafjall -Hverir. Vstup je letos zpoplatněn, což je bohužel zřejmě očekávaný trend i u dalších atrakcí (Lze se však vyhnout zaparkováním na sedle a přístupem shora). Mají zde jakýsi mobilní turniket, samozřejmě s kartovým terminálem, nyní 800 ISK. Po procházce údolím a přemíře autoturistiky zvítězí i výkonové ambice a vyšplháme strmým svahem přilehlé sířičité kopce, což si příliš nedovedeme představit za času deštivého, kdy se musí proměnit v mazlavou hmotu. Aby atrakcí nebylo málo, soumrak daleko, tak ještě stihneme projet kolem elektrárny pod sopku Krafla ke kráteru se zelenkavým jezírkem Víti. Na závěr vytěženého dne přichází koupel ve zdejší modré laguně Jarðböðin, což má být levnější obdoba slavnější jižní atrakce. Bohužel cenově se snaží pozvolna dorovnávat. Z půlnočního relaxu se stává zajímavá mezinárodní společenská záležitost, nejprve polská družba, posléze potkáváme český páreček z prvního dne, francouzského učitele z Akureyri, do kruhu se přidá Němka. Pařížan všechny baví, nakonec rozvinouc skupinu: ...and what about your life story? Ach ty cizí řeči. K 1 hodině se dostaneme do kempu zpět u Mývatnu s nepříliš vlídnou českou recepční...
Po ranním mezinárodním snidaňovém rituálu v závětří kempové boudy jsme poměrně brzy u údajně nejmohutnějšího evropského vodopádu Dettifoss, který v prakticky rovinaté, jen balvany poseté krajině padá do zemské pukliny. Skutečně se při jistém přiblížení až poněkud svírá žaludek. Brzkým dopoledním příjezdem se vyhneme autobusovým srocením davů a v poklidu ještě absolvujeme proti proudu menšího soudruha Selfoss. Následuje delší přejezd k východu, ze kterého ochutnáme alespoň přístav Seyðisfjörður. Byť čas nám znepokojivě kvapí. zastávka stojí za to. Cesta od Egilsstadiru vede přes sedlo, na vrchu ještě sníh, zamrzlé jezero, po čemž se otevírá pohádkový pohled kolem vodopádu na fjord s městečkem, nijak neimponující jako největší východní přístav a spojení s Evropou. Je krásně, že i zdejší dítka naskáčou do ledové zátoky, kolem fjordu a nad městem se tyčí 1000m zasněžené kopce, ze kterých pádí vodopády, k tomu jakýsi mládežnický happening. Island je malý, pro změnu potkáváme známé Němce i mladého Rusa z prvního noclehu, který tak fascinován, že ani neví, kdy vlastně odlétá a setrvává zde o den déle. Chtělo by se posečkat, ale termín odevzdání vozu je nekompromisní, čímž vznikne i jakési nedorozumění dvou světů. Pádíme dále pobřežím, nevyužívaje vhodné zkratky v marné snaze potkat se s papuchalkami. Projedeme městečko Djupivogur se závěrem: pěkné, ale pro nás trochu zbytečné. Za půlnočního světla chvíli zastavíme v Höfnu s trochou další ornitologie, i když bez žádoucích papuchalků a v pozdní hodinu stavíme stan někde cestou.
Dalšího dne trochu litujeme, že jsme nepopojeli ještě nějakých 15-20km a byli bychom u Jökulsárlónu, jedné z největších jižních atrakcí, kde se dá u jezera i volně stanovat. Je to nádhera, ledovcový splaz s roztodivnými plovoucími krami, mezi které vyráží pontony či obojživelná vozidla. Samozřejmě v centru lidnato, ale stačí popojít 500m... padající ledovec, modré, bílé, průsvitné ledy, zrcadlové odrazy, na krách svitořící rybáci, na břehu hejno černobílých hus... Kousek dál je chudší příbuzný, ale taky méně navštěvovaný Fjallsárlón. Cestou stavíme v ledovcovém centru Skaftafell, pod zdejším největším ledovcem Vatnajökul, které láká na působivé ledovcové túry skrze ledové trhliny, tunely, jeskyně, snad někdy. V infocentru paní ochotně nabízí výlet traktorem za papuchalky, na což nereflektujeme, spěcháme k západu. Poněkud neplánovaně déle se zdržíme v městečku krkolomného názvu Kirkjubæjarklaustur, kde žena studuje legendy o zkamenělých jeptiškách, horlivém pastorovi zastavivším proud lávy a zachránivším tímto město před zkázou, která postihla celé okolí někdy v 18.stol., čedičových dláždicích nejasného původu apod. Po občerstvení u infocentra vyšplháme kolem vodopádu Systrafoss, otevírá se nám náhorní plošina s jezerem, výhled na spodní okolí, poté ještě nacházíme zmíněné dlaždice. To se již zas zatahuje, dorazíme do městečka Vík s fotogenickým červeným kostelíkem na zeleném úpatí. Po občerstvení se projdeme černou pláží s impozantním výhledem na skalní trojútvar Reynisdrangar. Popojedeme, to je již opět čas pokročilý, ale za zdejšího polárního dne se jaksi vytrácí pojem o čase, dostáváme se k oněm skulpturám z druhé strany, odkud jedna imponuje jako dámská pomůcka, na břehu působivé čedičové varhany, kolem černá oblázková pláž, míjíme další stáda koní, ovcí až dosáhneme mysu Dyrhólay. Impozantní skalní mosty, klify a na nich...jsou tu! Pitvořící se papuchalčí páreček. Zoomuji dalekohledem, žena se vzteká, že se jí nedaří. Se švýcarským párem s teleobjektivem identifikujeme další jedince a pak i celé hejno na vodě. Ještě nám nedá se nevyškrábat ke zdejšímu majáku pomocí našeho zdatného Hyundaie.
Zastanujeme tentokrát v kempu ve Skógaru, což mělo být původně východiště našeho treku. Stanuje se kousek pod vodopádem Skógafoss, bohužel romantiku jeho šumu přehluší o tropiko bušící dešťové kapky. Deštík bohužel tentokrát neodpovídá dosud osvědčované proměnlivosti, ale zůstává vytrvalý po další dva dny.
Balíme do mokra a opláštění vyběhnem kolem fotících Japonců na horní vyhlídku vodopádu.Další z mnoha - Seljalandsfoss, si podběhnem a to nás již čeká Zlatý okruh, sice nejfrekventnější záležitost, ale když už jsme tu...Takže islandský nejslavněšjí vodopád Gulfoss, přelidněno a mokro, oblast Geysiru s číhajícími davy (včetně nás) na ejakulaci gejzíru Strokkúr, horkými jezírky a na závěr Thingvellir, místo to pamětné a posvátné, kde se rodila parlamentní demokracie a dělí zemské desky. S ohledem na nevlídno alespoň bazální rekognoskace. Aby padající vody nebylo málo tak ještě popojdeme k Öxarárfossu. Ve snaze urvat poslední hodiny auta a spravit si chuť po deštivém a chladném dni, necháme se nalákat průvodcem a nějakým cestopisem na další geotermální oblast kolem Hveragerdi. Má se tam kouzelně stékat horká a studená říčka, kterýžto soutok nejprve marně hledáme, abychom posléze zjistili, že vyžaduje ještě několik km pěší túru a my za 1,5 hodiny vracíme vůz. Takže marná zajížďka.
Poté, co jsem překonali strasti prvních dní, tak nás čeká strpčení dní posledních. S trochou bloudění, však nakonec včas, vracíme auto v Reykjavíku. Panáček zkoumá, zkoumá, něco se nezdá, upozorňuje na 3 nepatrné rýžky nad levým světlem, evidentně od letícího štěrku. Zůstávám v klidu, přeci nám vnutili mj. připojištění proti štěrkovým škodám. Bavíme se něco o gravel insurance, načež nám chlapík klid odebírá tvrzením, že štěrkové pojištění se týká poškození bodových a nikoliv čárových...To už se dožírám, zkoušíme něco o fyzice a dopadu těles na různé plošiny, ale hoch neoblomný. Nezbývá než zaplatit spoluúčast nějakých 170 000 ISK, čímž se kontokorentní rezerva zcela vyprázdňuje a čekat na rozhodnutí jejich servisu a pojišťovny, že nám jistě něco z toho vrátí, dle vyčíslené škody...A je po náladě. Co z toho, že po pár dnech doma přichází mail, že škoda byla shledána malo závažnou a celou částku nám vrací, následující dny již poznamenány.. .Toť i toto islandská "preciznost" a drahota.
No nic, necháme se odvézt k předposlednímu ubytování v Konrads Guesthouse, což je útulný rodinný penzión v centru, nabízející i kola. Potkáváme se s pátečním nočním životem i pivem za 180Kč v English pubu s trojicí muzikantů a místním týpkem, který nechápe, co pohledáváme v jeho studené zemi.
Sobota opět deštivá, tak v pláštěnkách tápeme po městě, třeba přes
Falologické muzeum , kde ční exponáty od vorvaňů po křečky, či chlouby místního slavného házenkářského týmu v podobě odlitků. Dále nějaká muzika, galérie, letadlový kostel
Hallgimskirkja, poskytující základní orientační bod, díky kterému nelze zabloudit. Večer nastává čas stěhování neb při pokusu o bookování na osvědčeném místě klekne počítač a později je již plno. Nacházíme méně atraktivní, ale levnější alternativu asi 1 km vzdálenou. Pojmeme ideu přestěhovat se kolmo.Na ubytovně nás vítá rozverná Afroaboridžinka, po kterou nic není problém. Podmínky méně útulné, sterilnější, ale dostačivé. Na kolech vyjedeme k
Perlanu, zdejší další architektonické chloubě z několika soukružných nádrží s náhorní vyhlídkou, sjedeme k termální pláži
Ylströndin Nauthólsvík, kde se teplá voda mísí s mořskou, má snad nějakých 18-20st, ale když je venku 12, tak se spokojíme se smočením kolínek a koupel necháme rozverným postpubescentním miss mokrá trička...Projedem pobřežím kolem Gorbačovem Reaganem proslavené vily
Höfði, kde uzavírali Studenou válku, pozoruhodné lodní skulptury
Sólfar a kolem barvami hrající
Harpy pádíme vrátit bicykly. V noci se ocitneme v jakémsi rockovém Baru č.11, kde na nás dýchne pravá severská hardcoreová temnota, ale taky happy hours a pivo za 1/2...
Hotýlek avízuje snídani v ceně, což obnáší musli s mlíkem a kávu, inu dobrá, stále dobře vyladěná bosá maorka zajišťuje i odvoz na letiště, tak s klidem můžeme vyrazit na závěrečný den do města. Opět prokorzujeme hlavní třídu Laugavegur, skleněnou Harpu, zamíříme ke starému přístavu, kde žena marně hledá bleší trh a muzeum ság, octneme se zadním vchodem v muzeu polární záře, projdeme kolem nenápadných mocenských budov, rybníka Tjörnin a po závěrečném občerstvení, doplnění suvenýrů, pomalu k zavazadlům...Zde polaškujeme s majitelem ubytovny rozpouštějíc mírnou nervozitu s ohledem na poněkud opožďující se odvoz, v busu podruhé na Islandu zažijeme, že neberou karty, ale poctivý šofér místo mávnout rukou, nás povozí po letišti k příslušné přepážce, pak ještě zazmatkujeme u checkování, chtějíc se neúspěšně online nahlásit u jiné společnosti. Po zmatcích však přichází dílčí odměna v podobě nabídky dlouhonožního sezení, což přijmeme s velkým povděkem. Čeká nás půlnoční let. Auto naštěstí shledáno intaktní, trocha problém se domotat k patřičnému terminálu a pak již náročná cesta ranním Berlínem a polskou ne-dálnicí směr Wroclaw k domovu.
https://goo.gl/maps/wH6f9
Shrnuto a podtrženo:
- Země nádherná a pro nás nečekaně pestrá (nejen vulkanická měsíční suť, ale i zeleň, sopky, ledovce, samozřejmě vodopády, útesy, geotermální oblasti atd...)
- Krom přírodních scenérii je to země koní, ovcí a doslova ornitologický ráj
- Stran fauny je asi vhodnější, místo nelevné a navzdory reklamní masáži velmi nejisté výpravy za velrybami, se kochat rozkošnými tuleni či papuchalky, což nemusí stát žádné finance, jen jistou námahu (dobré mít dalekohled...)
- Islanďani do přírody vždy a všude chodí ve vlněných svetrech s "norskými" vzory, bez ohledu, zda je 5 či 25 st.C :) (asi jiná termoregulace?)
- Známé islandské klišé o proměnlivosti počasí platí. Dá se uchopit i z lepší stránky, když lije, je šance, že za chvíli nebude...
- další klišé: krásně, ale draho, je ještě umocněno dalším šponováním. Oproti loňsku (soudě dle jiných cestopisů a průvodců) je vše zas o nějakou 1/4 výše. Snad jen ceny kempů zůstávají na vcelku dobrých 1000-1500ISK ( což je nyní něco přes 180 Kč). Lze očekávat navíc trend zpoplatnění vstupů i do přírodních atrakcí.
- Úplně všude (i v zapadlé vesničce, kempíku, hotýlku...)se dá platit kartou. Za 10 dní jen dvě výjimky: Muzeum penisů a bus na letiště. Jinak žádná hotovost, jen mince do sprch v kempu, což však vydají při platbě...
- Okružní cesta R1 většinou pohodová, asfaltová, s ostatními někdy trochu potíž, lítají štěrky a tlumiče dostanou zabrat
- Vcelku dostačující síť benzinek, kde většinou bezproblémové samoobslužné tankování, navolí se cílová maximální částka, odečtou si skutečně natankovanou. (Nějak jsem však nepochopil rozdíl v ceně, když se kolem míhá obsluha)
- U nejprofláklejších atrakcí je samozřejmě lidnato, ale stačí popojít pár set m a je najednou klidno.
- Nejlevnější ubytování samozřejmě kempy, které většinou na slušné úrovni, často i s kuchyňkou a vařičem. Dá se najít i divoké stanování (samozřejmě mimo národní parky či soukromá území, pokud se člověk nedohodne), ale stojí jisté úsilí najít na sopečné půdě vhodné podloží, které často rozervané, vřesovité apod.
- Restaurační stravování samozřejmě drahé, ale zajímavou alternativou k vlastním zdrojům je čas od času využití jejich bezedných polévek, které ve velkých nádobách krom restaurací často i různě na benzínkách, infocentrech apod. za nějakých 1000 ISK
- "Vše funguje"
- Zkušenosti s půjčením auta popsané výše. Žádná jižanská benevolence...
- 8 dní na celý okruh je... trochu málo, ale dá sa...
