Zugspitze 2023

 

1/2 roku mezi jinými akcemi ladíme formu na další korunní zápich. Nevyjde červen, konec léta nabitý, tak září, Václav, ideální prodloužený víkend, i když koliduje s řadou dalších více či méně tradičních výprav. Dva tatínci se synky...jen jedna maminka jaksi nechce ztrácet kontrolu. Druhý synek navíc poněkud handicapován předchozími výkony, zejména jakýmsi policejním cvičením, kde si zhuntoval záda. V 5-ti jedna oktávka, cesta ubíhá, čas dobrý, co tam tak brzo, tak neplánovaný odskok (k nelibosti zmíněné) do Mozartova města, kde nad domy u jakéhosi nákupního centra natažena lana a pěkné až E-kové polezení. Krom občasných vyděšených výkřiků " brzdi, dávej pozor ", nás pečlivě cestu nastudovavší dáma seznamuje s úskalími, ústupem ledovce a tímto složitostmi nástupu na skálu, kterou ještě před pár týdny bylo nutno dosáhnout jakýmsi tarzaním skokem, ale nyní již upraveny kramle... 

 

Projedeme Ga-Pa, ještě než pozdním odpolednem dojíždíme k nástupu, tak se řidiči k další nelibosti zachce ještě vidět zespoda jezero  Eibsee i cílovou horu. Rušno však velmi, není kde parknout, blikačky, fotéčky, a pak již parking pod lanovkou, kde levněji - 5 E/den, než v blízké vesničce.  Přebalíme, 1,5km podél trati do Hammersbachu a pak již značenou lesní cestou dále serpentinkami nastupujeme do soutěsky, kde nás i podvečer ještě skásnou. Kaňon  parádní, mostíky, vodopádky, alternativní tunýlky, ale taky značně mokrá. Poté ještě trochu stoupání a za 2 hodinky již za šera docházíme k prvnímu noclehu na  Höllentalanger Hut. Chvíli pobesedíme, zaregistrujíc, že jsme v Německu a nikoliv Rakousku, malé pivo je to, co je menší než tuplák...

Ráno zjišťujeme, že spolubydlíme s olympioničkou Laurou Dahlmeireovou, která zde gajduje. 6:30 ještě chvíli na čelovkách vyrážíme z chaty, ubývá stromů, vápencovou stezkou k nástupu na ferátu, která se objevuje asi po 1/2 hodině. Na ní dvě atraktivnější místa- Leiter  (žebřík), v podobě hustých kramlí na vyhlazenější skále, dále pak Brett (prkno) - traverz po kolících. Pak již zase stezkou směrem k ledovci, následuje méně přehledná suť, kde ve značení je trochu problém se zorientovat, ale za dobré viditelnosti prostě směr ledovec zprava. Ledovec odtává, obnažený led již nepříliš vzhledný, potřísněný kamením. Nazouváme mačky, svačíme, čekáme se, nakrmíme kavčata, necháme se předběhnout Laurou a serpentinami vystoupáme k nástupu na další zajištěnou část. Nastupuje se z odtáté trhliny. První kramle jsou lehce převislé, ale nic složitého. Zprvu lezeme kolmo vzhůru, poté již stoupajícím traverzem směr vrchol. To se již se synkem notně vzdalujeme druhé rodince, čekající se s dámičkou. Poslední úsek se objevuje znovu trocha zledovatělého sněhu, ze kterého někteří mají trocha lufta, ale dobrým zajištěním není problém. Za nějakých 5-6 hodin  jsme na vrcholu. Velká paráda, viditelnost, výhledy, jezero, kavčata,  teplo jak uprostřed léta, v téměř 3 tisících na krátký rukáv. Na vrcholu se mísí lezci s turisty od lanovky. Ale v závětří se dá najít klidný plácek, kde dobrou hodinku čekáme na kumpány.  Vedle pak na podvrcholové plošině je babylon, ale aspoň dáme zavděk občerstvení, další opalovačce neb nemáme kde kvaltit.   

 

Sestupujeme zajištěnou, ale lehčí cestou, takže již bez nezbytnosti jištění, směrem k lyžařskému areálu. Zase suť, jezírko, kde proběhne i ledovcovcová koupačka otužilce a pak vcelku pohodový sestup na Knorhütte k  dalšímu noclehu. Zde z vrcholu za necelé 2 hodiny. Chata natřískaná, nějak se vmáčkeme, ale vychytáme všechna úskalí velkonocležny, hlavně bezohledné opilce. Večer proběhne složitá debata o další trase, zda zvolit tu či onu zkratku a co počasí. To nakonec plány poněkud pomění, po krásném včerejšku a hvězdné noci se nechce zdát, že nás vítá obtížně proniknutelná vlhká mlha. Nicméně se držíme ambiociozního plánu návratu přes  další vrchol. Na čelovkách sklesáme údolím Reintal kolem chaty  Reintalanger Hut , která se akorát probouzí, najdeme kýženou zkratku, která se ukáže i značená, ale poměrně málo prochozená, v mlze tudíže rezignujeme, volíc bezpečnější, ale fyzicky brutálnější varinatu: nejprve sklesáme 1000m, abychom 1700 znovu nalezli. Na odbočce  u Bockhütte se rozloučíme s matkou a mírně indisponovaným synkem, pokračujeme strmými lesními serpentinami ve třech. Po asi 500m převýšení vycházíme z lesa.  Pomalu se již projevuje věková diference a obtíž držet krok s teenegerem, tak potupně se vleču na ocase, abych docházel čekající dvojku. Mlha se občas trhá, i nějaké to stádko kamzíků, odpočineme pod Bernadeinkopf a pak již skalnatým podložím a dále hřebenem Alpspitz Ostgrat i kratším zajištěným úsekem dosahujeme vrcholu Alpspitze (2628m), kde jsme  ve 13:30, čili za 7 hod  s téměř hodinovou zastávkou na Reintalanger Hütte. Roztrhají se mraky, kolem baví všudypřítomná ochočená až lehce nadrzlá kavčata. Sestupujeme malebnou, poměrně vzdušnou , leč železy intenzivně zajištěnou ferátou s výhledy na Zugspitze. Zdá se, že nebere konce, ale za asi 2 hodiny jsme u lanovky, pak již kabinkou dolů, kde čeká zbytek výpravy a v 16:30 odjezd. Dohoda střídání nakonec celkem pohodovou cestou, zpestřenou tanečními historkami, nerealizována a v sobotu před půlnocí vítá domov.  

 

  

(997) Zugspitze (2962m) Via Höllental: Die Beste Bergtour Deutschlands - YouTube

Moravice IX/23

 

16.9.23 a závěrečné pouštění vody. K nenápadné výzvě se nakonec přidá slušná tlupa a několik lodí. Lišmen již zastanuje o den dříve, zajistí místo odrazu kousek od hráze v Kružberku, šikovně doladí logistiku, hoch vezme spolužáka, 4 lodě a 9 lidí. Lichý počet trochu komplikuje, ale prý se o porcelán podělíme...no nepodělili, některý pár si hlídá exluzivitu. 

Parking, start dobrý, tentokrát výborné počasí babího léta...ale pak masakr. Sváteční raftaři vyrazili a půjčovny se realizují! Pocity se tímto mísí, krásná řeka, krásné prostředí, krásné počasí...ale ucpáno leckdy neumětely, složité manevrování, tímto ani nejsme schopni udržet soudržnost skupiny. Tak aspoň občas družba na zastávkách, u ruin Jánských koupelí atd. Trojka taky ne úplně komfortní. Solidárně nabídnu i místo u kormidla, pak tiše trpíc na porcelánu, naštěstí sváteční kormidelník se postu brzy rád zřekne. Hlubší ponor baraky taky vede k horšímu odtoku z týlního otvoru. tak občas vylévání. Majitelé pozemků se však asi připravili na nájezdy vodáků... pastýřskými napěťovými dráty. Tak si někteří vyzkoušíme průtok elektrického proudu mokrými těly... 

Poměrně brzy jsme v Podhradí, kde byl zamýšlený cíl...porada, vykoumání další logistiky, k dispozici ochotna těhule, tak se najde řešení...Zamilovaný pár zůstává, ostatní razíme dále...přečkáme zácpu na hrázi v Podhradí, pak ještě chvíli pěkně splujeme...ale začíná to čím dál drhnout, až se stává čirým opruzem. Kde je voda? Dodatečně zjistíme, že jsme ji...předpluli. Žimrovice jsou vysvobozením, trocha čekaje na ztracené hochy. 

Tak příště něco klidnějšího. 

Dom volíme zdánlivě rychlejší cestu dálnicí...ejhle, v Ostravě Dny NATO, tak místo uhánět se šouráme do tmy...aby nás ještě asertivní půjčovatel skasíroval za zlomenou ručku pádla, přesvědčuje, že jsme jistě s pádle museli někam mlátit neb " toto se za 20 let nestalo"  

Pobaltí 23

 

Ještěže se najdou nadšenci s větší mírou spolehlivosti. Tak po loňském Balkánu v téměř stejné sestavě naplánujeme tentokrát výpravu na sever. Sice se odkládá, přesouvá termín na konec prázdnin, ale nakonec zazní rozhodné - ano, jistě, počítáme s tím. Bez velkých příprav, stačí si vyhledat highlighty, kouknout na mapu, národní parky, jedna schůzka  u piva a bazálně dohodnuto.  

Přichází první komplikace, úmrtí v rodině, pohřeb, odjezd se o den odkládá, druhá rodinka hlásí břichobol dcérky, takže též odloží, místo pondělí úterý a tímto další zkrácení na nějakých 9 dní. Rezignujeme na zastávku u Suwalek a zkusíme potáhnout až do Kaunasu.

Nesrovnatelné polské dálnice, až na asi "český " hrbolatý úsek za Katowicemi, zastávka s veterány a dále již vcelku přímočaře na severovýchod. Na hranici končí dálnice, další se ale zřejmě staví. Podvečer jsme v Kaunasu, ubytování skromné, ale postačující. Jme poměrně nadšeni, pěkná klidná promenáda, staré město s hradem, to se již stmívá, tak romantický soutok řek Neris a Nemunas, nábřeží, aktivně využívaná basketová hřiště, venkovní posezení s místním pivem a výběrovou směskou, po čemž se díky adolescentním hladovcům zakouří. A plány na zítřek.

Ráno ještě rychloobchůzka města, aktivnější ranní ptáčata stihnou více, dospavci alespoň místní historickou zubačkou na hůrku s moderní funkcionalistickou, snad největší pobaltskou bazilikou. Pak ještě pohled z mostu s dívčinými protesty a pádíme dále na sever. Následuje zastávka  u Hory křížů za městem Šiauliai, litevský katolický bizár, původní poutní místo, taky symbol odporu Litevců vůči sovětským okupantům, ze kterého se stalo shromaždiště tisíců všemožných krucifixů, dílem zůstává poutním, symbolickým místem, dílem turistickou atrakcí. Trocha rokování, kam dál, co oželet neb nelze mít vše, tak nakonec pozitivní volba padne s mírnou zajížďku na barokní zámek Rundale, místní Versailes. Tak vjíždíme do Lotyšska, po prohlídce s procházkou zahradami a dále prašnou zkratkou, díky které vozy se zabarvují na bílohnědo, přes Jelgavu akorát stiháme před zavíračkou naštěstí poloprázdný kemp Neptun u Baltu v Jaunkemeri v NP Kemeru. Po zacheckování ještě stíháme první ptačí pozorovačku u jezera Slokas, zejména s bílými volavkami. Nakoukneme k moři  a večer sami v restauračce pokoštujeme místní speciality, např. aukstu- studenou řepovo okurkovou polévku aj. 

   Dalšího dne nás čeká NP Kemeri - návštěva rašeliniště. Počasí je nejisté, ale nakonec i vcelku přívětivé, od parkoviště jdeme borovým lesem a pak již úchvatný okruh po dřevěných lávkách až k rozhledně s nekonečnými rozhledy po divoké mokřadní přírodě. Vřesy, vřesovce,  brusinky, kyselé klikvy. A dále zaujme objev rosnatek s kouzelnými makrozvětšeninami. Tímto ztrácíme přírodovědce, který vytváří svůj další fotokatalog. Se synkem si ještě nenecháme ujít koupel v Baltu, překvapivě poměrně teplotně komfortním. Jen ten vstup je baltský či balatonský.

 Balíme a čeká nás po přírodním balzámu ruch velkoměstě. Přesouváme se do Rigy, trochu rozpor zda dopřát či oželet aquapark, za cenu další časové ztráty. Rezignujeme a v dešti hledáme společné místo na zaparkování. Deštníkovou prohlídku městem provází hošan, který zde již podruhé, trochu zápasíc s druhým kohoutem. Ale konsenzuálně vedou kolem hlavních kostelů, náměstím, Dům Černohlavců, kde přečkáme největší liják, který postupně ustává, soudomí Tři bratři, Prašná věž a již za slunečního svitu dojdeme k občerstvovně, další specialitky a ještě parkem k pravoslavné katedrále Kristova narození. Pořídíme nějaký ten suvenýr, předražený likér  Black balsam, který následně v supermarketech vidíme o 1/ 3 levnější. Vyrážíme z města, každý dle své gps...jedni se motáme jakousi periférii, druzí hlavními tahy úpí v zácpách, poté již borovou rovinou podél Baltu dále na sever.  Krásný západ, nákup a to již Estonsko. Zakotvíme v lázeňském městečku Pärnu u pravoslavného chrámu v již vpravdě skandinávském domečku za příznivých 350Kč/os. Opět žádný kontakt s domorodci, jen zpráva, kde klíč. Po intenzivním dni relaxujeme u MS v atletice a dále okrádáme spánek skandinávskou taškařicí. Nečekaně vtáhne finský film Příběh dřevorubce s estonskými titulky s online google překladem do češtiny! Vzhledem k tryskovému ději s kadeřníkem se sekerou v hlavě a hlubokomyslným dialogům normálně stíhá...Jen dcérka moc neocení neb jí emoční výbuchy a komentáře neumožní zaspat.

 

Ráno se vyrojí původně neplánovaný nápad před Tallinem to ještě vzít přes zdejší největší ostrov, též NP. Byť již dáma poněkud protestuje, kde ten čas chceme nafouknout, ale pánové racionálně vyargumentují, trajekty jezdí každou chvíli, tak co.  Dopoledne projdeme pěkné městečko, hoši si zaběhnou na konec 1,5 km umělé kamenné kosy, zbytek dále projdeme pláží, někteří opět s příjemnou koupelí, neúspěšně vyhlížíme nějaké to jantarové zrníčko, místo toho medůzky a pokračujeme na trajekt a ostrov Saaremaa, dosud nechápaje, proč mají potřebu všude zdvojovat písmenka- asi kompenzace celkové úspornosti a mlčenlivosti. Dojedeme do hlavního městečka Kuressaare, prolezeme hrad, větrný mlýn, nakoupíme proviant a pádíme domnívaje se, že na konec světa NP Vilsandi. Opět každý důvěřujeme té své navigaci, klikatými štěrkocestami se dostáváme k vytyčenému tábořišti, s krásnou ornitologickou zastávkou, nahánějíc  jeřáby popelavé. Na konci světa přichází mírné zklamání neb jednak je tento vytyčen pasteveckými ohradami, jednak zamýšlený vodní trek se ukáže nedostupným pro absenci vhodné obuvi a ani žádný los na nás nevystrčí z lesa nos. Spřátelíme se však s místním big dogem, který přes úvodní zdání balkánské nebezpečnosti se nakonec vyjeví jako smutné, hladové stvoření, pro které obětujeme i nějakou tu vysočinu. Střídavě zaprší, ale bráníme se ohněm, předtím však ještě nehůdka naštěstí jen s mírnou opařeninou dívčího stehýnka kvůli poněkud fejkovějšímu outdoorovému nádobíčku. Večírek se pak vyvrbí v ukulele party, kde se i synek chytne nových hmatů, a Čechomoři uchvátí i německé sousedy. 

  Ráno nás budí zkřehot jeřábů, pozorujeme párečky v pozadí, kolem dobytek, klid a mír...Abychom z ostrova ještě vytěžili, tak dále dále nafoukneme program, za nevěřícného, ale nakonec poddajného pohledu dámy, o cyklovýlet k majáku Kiipsaare na dalším severnějším poloostrově. Místní vykuk zapůjčí staré herky za 10E s upozorněním, že kousek trasy bude písek. Pádíme severským lišejnatým lesem, kolem jezera Laialepa a dále ne, v tom se opravu jet nedá. Každý si hledá svou stopu, zda po oblázkové pláži nebude lepší. Není, prašť jak uhoď. Maják stojí uprostřed vod, ještě pokus o okruh, nedá se, pokorně se vracíme, byť nacházím aspoň trocha alternativní cestu lesíkem. To již i potkáváme nějaké další s pískem zápolící turisty, ani ten kočárek se utlačit moc nedá. Další zastávka u útesů Panga Pank, kde překonáváme asi nejvyšší baltské převýšení, slaňujíc s útesů k vodě, marně pak nacházejíc alternativní cestu nahoru. Dítka ještě objeví podivnou houpačkovou atrakci, zpět na trajekt, který akorát nachystán k odjezdu, s vcelku dostupným občerstvením a míříme do hlavního města. 

     Zde po vcelku parádním přírodními krásami nabitém dni zas přichází trocha toho negativního velkoměstského adrenalinu. Periférie jedno velké staveniště, se kterým si ani online navigace neví rady, tak hodinu kroužíme asi 1 km od booknutého hotelu. Po levných štacích si můžeme dopřát trochu toho luxusu. Přichází skutečná estonská digirealita. Parkoviště na aplikaci, check-in automat, ozývají se vykříky- we want a human! Připadáme si jako Návštěvníci či Kroko Dundee ve futuristánu. Rozdělíme pokojíčky, zapůjčíme hocha a vyrážíme do večerního města. Úvodní dopravní stres je dostatečně vykompenzován. Centrum úchvatné, stověžaté hradby, bastiony, brány, zrestaurovaná hanzovní architektura, kostely všech křesťanských věr, Rižským bratrům se dorovnávají Tři sestry, vystoupáme na hradní kopec, s parlamentem, prezidentským palácem, ale též trpěný a ruské časy připomínající Chrám sv. Alexandra Něvského. Po výhledové kochačce trocha tápeme v hledání vhodného restauračního zařízení. Nakonec zakotvíme na náměstíčku. Na pokoji pak marně hledám čipovou kartu.

 

Ráno zvolíme alternativní programy, naše rodinka si dopřeje poklidnou snídani v pokrokové jídelničce. Ne, papírové nádobí opravdu nepojme horkou tekutinu, kafe se protlačí i 3násobným kelímkem. Kdepak soudruzi pokrokáři udělali chybu? Ach ta všepronikající úporná snaha přeč...přírodní zákonitosti. Trochu zbytečný stres z odčekování neb karta prostě nikde, nakonec však i toho humana objevíme, který nabídne jen velkorysý úsměv a no problem. Ale zbytečné stresování vede k neodpustitelnému opomenutí  actimelek v ledničce! Zatímco kamarádi vyrazí znovu do historického centra, naši familii zláká Námořní muzeum. Po včerejších dopravních zkušenostech radji volíme 2 km pěšky a pak za 10 E skutečně hodně muziky! Průlez nejstarší a nejdéle sloužící ponorky Lembit, od 30-tých let v provozu až do nynějšího století, hydroplány aj. Po opuštění hangáru přístav plný lodí, ledoborec, bitevní lodě, při dalším a dalším průlezu se již dcérka staví na vcelku pochopitelný odpor.

 Přátelé mají již náskok, tak je doháníme u Jägelského vodopádu, vcelku pěkné to místo, které jinak přírodomilná dáma poněkud degraduje: no voda padající z betonu...Dáme zavděk občerstvovacímu stánku a  plánujeme další NP... To již jistě nemůžete myslet vážně ? Kdy se jako chcete vrátit? Pokračujeme mírným deštíkem s nákupní zastávkou - Tati, ten divný pán kupuje jen dřevěné lžičky?  Slyším dobře češtinu? Jejda, hlídej si jazyk, nikdy nevíš... Zavedeme řeč s vandrujícím našincem. A pak již na estonský nejsevernější sever NP Lahemaa. Podešťové zataženo dokresluje atmosféru, krásné místo, minitrek přes baltské balvany, což ne každý dá, teenhoši se hecují, kdo dobude severnější místo, což nemůže skončit jinak než baltskou koupelí. Taky ornitologický ráj, kormoráni a jiné menší či větší ptactvo přírodovědce dosti odtrhne od časové reality, ale katalog obohacen o jistě úchvatné snímky. Tato oblast se z nejasných důvodů ukazuje jako oblíbený český cíl .Zatímco dosud nikde našinec, zde kolem sama čeština. I na další ptačí pozorovatelně, necháme se ofotit kumpánem...onoho pána s dřevěnými lžičkami, který se ztratil...hledajíc ztracenou botu.

 Rychloobhlídka zámečku Palmse a když již tudy, tak proč se nepodívat k ruským hranicím a neoživit zeměpis pohledem na Čudskoje ozero? V Mustvee klidno, pusto prázdno a večer zakotvíme v univerzitním Tartu. Ubytko tentokrát skromnější, resp. exteriér ubytovny, uvnitř, vše potřebné, jen trochu souboj 6 členné grupy o toaletokoupelnu, který logisticky méně zdattní mladší jedinci příliš nezvládají. Obhlídneme velmi poklidné městečko, polorozbořený gotický chrám, univerzitu, most, šikmý dům a  porovnáme další soljanku, nikoliv slanou, ale hustou kyselou polévku s místním a.le coq pivem, bavíc se všemi těmi aa ee  slovy. 

Nyní přichází na řadu další hřeb a to zdolávání místních nejvyšších vrcholů. Dalšími nákupy objevujeme tvarohovou dobrůtku kohuke, čímž pak srovnáváme z různých marketů. Nepříliš vlídným počasím se dostáváme na úpatí Suur Munamagi , zdoláváme přenáročných 317m a pak ještš vzhůru  rozhlednou, která snad o 1/3 zvedá výšku hory. To je již parádní fičák, což dává punc opravdového výkonu. Pomalu opouštíme pustou, lesnatou,  ale dobře průjezdnou estonskou krajinu a vracíme se o level níže do krajiny lotyšeké, dopravně příznivé mnohem méně. K jejich topu vede jen blátivá cesta, kterou se nám jedněm podaří zkrátit asfaltovou nadjížďkou, druzí louskají snad 100km blátem. I vrchol prapodivný s jakousi atrapou pseudorozhledny, ze které nás ještě ohrožují sršni. Poněkud posečkáme, než se doblátí druzi a pak očekávaje v místním horském a lyžařském topcentru nějaké občerstvení, ale s koncem prázdnin pustoprázdno, jen další česká dvojička zdolávající korunu Evropy. Tak před námi ještě třetí Hora. Cestou však přichází nápad, co tak ještě spojit s dalším NP (Aukšautijos), skoro cestou. Za hranicemiu se sjíždíme, trochu rozpačitá porada, kamarádi odmítají a v autě pak napětí, zda se trhnout, ale nakonec respekt k dceřinému vetu rozhodne. Projedeme hustším Vilniusem na západ slunce  na Aukštojasu (293m). Pěkná rozhlednička mezi borovicemi ...jinak lesíkatý kopeček za polem. Pak již ubytko ve Vilniusu s marnou snahou levně zaparkovat a večer pobesedujeme s vlastními zdroji v jídelně s kuchyňkou.

Ranní Vilnius nás nevítá příliš vlídně. Vybaveni deštníky se vydáme poznat třetí metropoli. Ve čtvrti Užupis očekáváme avízovanou alternativu, ale oproti kodaňské Christianii slabý odvar, jakýsi džínový kajak, prase na kolečkách, vlastní "ústava", jinak nic pozoruhodného. Možná večerní život by ukázal pestřejší tvář? Nějaké kostelíky, úprk před lijákem do marketu a na závěr výstup na hradní kopec, s Gediminasovým hradem s protichůdnými výhledy na historickou a moderní čtvrť. Na téměř závěr nemůžeme vynechat Trakaiský hrad, který si zpestříme obeplutím na šlapadlech. Poté již rozlučka se spěchajícími souputníky a naše vozidlo ještě zařadí zastávku v Litevském skanzenu v Rumšiškés. Pusto prázdno, ale otevřeno, areál velmi rozlehlý, nachodíme přes 7km, stavení pozoruhodná, ale pak již připadají baráčky na stejné brdo, čímž přicházejí opět  protesty. Trocha pozápasíme s parkovací rampou, domnívaje se, že jako návštěvníci areálu máme parkování zdarma, ale nikoliv. Dáme bohatý autobufet a ppro avízovanou zácpu kolem Kaunasu se vydáváme okrskami zpět. Cestou opět s nejednomyslnou dohodou, copak budem poslouchat. Dítka usnou u 10 černoušků a tatík vcelku pohodově dořídí a ve 2 hod. garážuje. Jen s následným modropruhovým dovětkem z Klimkovického tunelu.    

      

                    

 

        

Gran Paradiso VIII/23

 

Tak konečně zase po čase výzva 4-tisícovky, tentokrát již nikoliv ryze pánská akce, ale rovnou rodinná, poté, co v složité prázdninové logistice v prvním srpnovém týdnu se odsouvá plánovaná dovolenka s loňskými kumpány. Tak možnost další iniciace hocha, 3 rodiny, vyladíme i pro všechny přijatelný nápad tentokrát se dvěma děvčicemi v autě, s řidičskou zálohou, dojdou na chatu jakožto základního tábora a s hochem se přidáme k úderné skupině. Zbylé dvě rodinky mají 2 denní náskok, ruší plán zdolání cestou Dachsteinu a kvůli počasí nás ženou. Ale ta dálka... Plán zakempování a případného polezení někde kolem Gardy se modifikuje. Cesta krácena příslovími, netrpělivě hltáme Báru Hrzánovou až nám ozřejmí, kdože to byl ten Hrdý Budžes, rušný provoz od Benátek, taky dosti otravují italské mýtnice, po buď žesovi zase jedna vražda stíhá druhou. Doufám, že nezanechají negativní stopy na adolescentních duších. 

Dojíždíme k Lago d´Iseo, zastanujem v prvním kempu a skočíme do průzračného jezera. Houbelec, 5x slyšíme completely full, načež odkázání na druhý konec do podřadnější lokace, hodinu čekáme na check-in, než jediná popletená paní si vše poobjíždí. Ale co už. Vměstnání mezi stacionární stany, zatahuje se, ale koupačku si v parnu nenecháme ujít, o nějaké průzračnosti též nemůže být řeč. A teď spací logistika. 4 lidi do 3-stanu asi fakt ne, dáma se obětuje do auta. V noci šturm! Hodinové bouření, jak vypuknutí války, zdá se ale, že někde v dáli...až je to tu. Stan se ohýbá téměř k zemi, prostředkem začíná valit proud. Všichni i stan přežili bez újmy a ráno klid po bouři. 

Předvoj dále popohání, kvůli počasí se program o jeden den urychluje. Dále již ztrácíme spojení. Pádíme asi 3 hoďky do  Pont Breuil, v závěrečném stoupání si navigace šprýmuje s různými zkratkami serpentin. Kemp tentokrát prostorný, pohodový, teplota též rapidně kleslá, ale příjemně. Čeká nás výstup na chatu  Victor- Emmanuel II. Zdá se, že se schyluje k deštíku, ale popohánění dcérky s " nízkou kapacitou plic", má spíše opačný efekt, tak se různě trháme, ale za něco přes 2 hoďky nás vítají kumpání u horní chatky, kde máme luxus vlastního 13-ti lužáku. Kontrola výstroje, zacházení s mačkami u nováčků , pobesedíme u birry, není signál, takže žádné aktualitky stran počasí, takže středa v 5 výstup. 

Ráno není úplně hvězdná obloha. 2 děvčata dospávají v základním táboře, zbytek poznáváme prekérky 11- ti členné grupy. Tu  vyměšovací pauzy,tu další indispozice, taky nejisté počasí, stále více se zatahuje až i drobný deštík rokování, dojde k nutné roztrhání  skupiny s následným dečekáním. Po prolezení strmého balvaniště se slezeme již jen v 9-ti pod ledovcem, vytvoříme 2 lanová družstva. Sice pláštěny sundány, ale viditelnost mizerná. Nisméne pokračujeme po stopách, nenecháme se odradit ani klesajícími skeptickými pobratimy (jakýsi Pepíčkův příbuzný). Na závěrečném hřebínku, i přes nepřízeň počasí poměrně nával i nervozita skrz předbíhající se guidy, zdržující Asiaty, v čekání závěrečných metrů někteří již dost mrznou, pomalejší skupina při přebalování předběhne naše družstvo a shora hází skeptické větičky:  to nemá cenu, tady se nedostanenete. Nenecháme se však odradit, vyčkáme a podlezem na tu správnou cestu přes kramle a můžeme před 11 hod.  přijímat požehnání madonny na Gran Paradisu (4061m), nakonec bez návalu. Viditelnost ale sotva na sošku. Kvůli různým patáliím výstup nakonec sebral téměř 6 hodin.  

Doháníme první družstvo a pobratíme se s Polákem, který zavede na zábavnější  sestupovou trasu směrem  k chatě Chabod, ledovec strmější, dost trhlin v dáli i nějaký ten serák. Nakonec se i trhá oblačnost, tak přichází i dodatečná euforka z krásy. Sundáváme výzbroj a dostáváme se zpět na hřebínek, který vede k Emanuelce, různě se roztrháme, vyměníme polsko-české zkušenosti, míjíme větší stádce kozorožců a na chatě vítají děvčata. To již sluníčko, opalovačka, takže pravá atmoška. Sestupujeme do kempu, dcérka pro změnu utíká, se synkem se nám zdá nekonečným. Parádička, grilovačka, vyhazov smradlavého kuřecího a do auta jde pro změnu juniorka. 

Proběhne složité ranní rokování o dalším programu. I leckdy dominantní vůdce se nechá přesvědčit udělat spíše místní okruh než se trmácet hodinu autem a zpět...Ukáže se jako velmi dobrá volba. Nejprve křivolaké stoupání ke kříži s opětovnými protesty ("nesnáším kopce"!). Počasí nyní nebe a dudy...že my nezůstali u původního plánu". Azuro, nádherné výhledy na naší horu, po strmém úvodu pohodová náhorní plošina, kochačky, poválení se  na dalším návrší, prokličkujeme mezi plesy s velmi osvěžující koupelí, poté však již zas delší sestup nedokončenou cestou . Večer přichází výraznější ochlazení, skautík nás zachraňuje ohýnkem, dogrilujeme zbytky a někteří se dohřejeme ještě volejbalovým tréning s poloprofesionály.

Počasí dále mění plány, neustálé změny, kumpáni se nakonec rozhodnou k návratu neb s přicházející frontou nemá cenu někam lozit. Rozlučka...a auto šéfíka ani škrt. Ostatní jsme aspoň v pohodě...zdánlivě. Přes prvotní signály nejede ani druhé.Holt kempování a spaní v autě dá baterce zabrat. Tak kabely, některé nefungují, půjčíme silnější, moje se chytne, další stále ne, pomůže až autopowerbanka. 

Naše grupa učiní ještě zoufalý pokus stihnout před příchodem mračen feratu u Lago Magiore, ale snad i díky startovací zdržce a navigačním hrátkám s poškrábanými zrcátky, to nestihne. Temná obloha velí si nepohrávat někde na ocelových lanech a obracíme se do městečka Baveno. Projdem kolme jezera, náměstíčko, kostelík a u pizzy ujasníme další program. Do hor nemá cenu, tak nečekaně změna na městskou poznávačku. Cestou historické Bergamo a hlavně Verona, kde tedy booknem hotýlek. Uděláme příjemnou  zastávka v nijak přeplněném Bergamu. Zacheckujem se ve Veroně, z ubytování velké nadšení, dopřáváme si trochu luxusu po méně nákladných nocích a vyrážíme do večerního města To se již spouští liják, na recepci zapůjčíme deštníky a vydáme se kolem amfiteátru, který i v nočních hodinách pulzuje turisty, po stopách dvou Shakespearovských tragédů. 

Ráno opulentní snídaně, jen staff trochu nestíhá. Počasí se umoudřuje, tak již bez deštníku uděláme další již vpravdě turistický, 10 km okruh. Chceme hlavní cíl Šejkspíří muzeum, ale zavřeno,  tak navštívíme náhradní, kolem rádoby Juliiny hrobky, s úžasle zrekonstruovanými freskami, oživíme si některé mytologických postavy a příběhy a pak dále krásným městem, podél řeky, nákupy a dom...za doprovodu Orwellovských zvířat. V Tarvisiu uvízneme na další proklaté mýtnici, od hranic pak již výrazné nevlídno, déšť nás provází až domů. Ještě, že můžeme tentokrát prostřídat za volantem.  

FOTO😎

 

Jihočesko - Rakousko(Traunstein, Hochkar) VII/23

 

První červencový týden, návštěvka úspěšnějších kamarádů na jihu Čech, kam až se jejich novostavba za pár let posunula. Veselí pedagogického silvestra s více jak pár Hulváty a osvěžení Mňágy, Prokopa a dalších nezvyklostí. 

První cyklookruh do Třeboně, pěknou cestou necestou a nelevné rybí občerstvení na náměstí. Chlapácký saunovací večer, zjeví se další srdcekamarád i překvapivě vytížený páter. No mooc milé. (Jen prekérka se zablokovaným přístrojem, kognitivní deficit progreduje, pin se jaksi vypařil, na pobočce pro firemního zákazníka nemají řešení, tak nezbývá než čekat na pracovní den)

Dalšího dne kola na střechu a pádíme ve třech  na Šumavu. Dopoledne nejasné, spíše více zatažené. Cesta delší, parking v Českých Žlebech. Šumava zdá se pustá. První kopečky, ocitáme se na německých hranicích, tak zpět do kopce, pokorná žena nereptá. Překvapivě levnější občerstvení s oblíbenou Březí kozou v Novém Údolí, vyčasuje se, ale trocha fouká, trocha též stoupání, ale stále se nereptá, začátek Schwarzenberského kanálu, pohoda kolem, škoda by bylo nevyšlápnout na Plešné jezero, když to je jen 4 km, ale kopec, pokorná dáma stále nereptá a překvapivě se po chvíli zjeví nahoře. Dále podél kanálu až k jeho expozici v Jelení, sjezd do Nové Pece k Lipnu a pak již krásná rovinka podel Vltavy, trati ...a ejhle, reptání přichází. A to nás čeká závěrečná stříška do Žlebů. No ale krásných 65 km... Večer klobásky s hostitelovic tchány a dobookování, dopojištění již žádné ponocování

Dořeším odblokování mobilu, 2 hod. přesun již ve dvou do Rakouska, pěkné Traunsee, zatahuje se, též dobré, na skále se neuvaříme. Prekérka s parkováním, možno vyčkat na uvolnění místa na ofiko parkingu za 25 E nebo se vracet a  vracet...a plno a plno nebo Privat parking. To bude dílka...ale spásná myšlenka! Dyk máme na střeše kola...tak přiblížko a pak podél jezera na nástup Naturfreundsteigu. No má to býti feráta, první kramle trochu navnadí, ale tímto to skončí, úvazky zbytečné, ale výšlap hutný, s krásnými vyhlídkami. Modříny, sušiny, okno, no fotogenie! Docházíme českou grupu tatíku s užvaněnými a vytrvalými prcky. Občerstvovačka a výstup ke kříží na Traunstein, neplaší kamzící a na chatě Gmundner Hütte jen pár Čechů. Parádní weizen a výlet dokořeněn D-kovou ferátou, ke které nutné nějakých 100m sestoupit...docházejíc apalušskou skupinu. Pár výživnějších výšvihů, ale slušně zakramlováno, takže žádné prekérky na tření apod, zvládneme oba dva...a chata jen pro nás! Omyl, Do trojičky doplňuje více jak komunikativní Němec. No procvičení (s patřičnou frustrací) němčiny fajn, ale čeho je moc, je příliš...hlava třeští, ještě, že se netlačí do do stejného schlafen prostoru. 

A ráno se loučí s JW vizitkou. No žehnej mu Hospodin, ale stačilo.  Strmý sestup podélným skalním vrásněním Hernlersteigem a po 2 hod. parádní osvěžení v jezeře. Nesměle nastolena možnost dalšího výstupu u dalšího jezera Attersee, ale směle odvržena, včerejšek je na dolních končetinách znát. Ještěže jsou ty aplikace, náhradní plán, co tak to vzít přes Hochkar, aspoň zhodnotíme, jak je to bez lyží. Cesta malebná, však klikatá, překvapí olejokontrolka. Doplněno, snad nebude vážnější problém, známou oblastí kolem Salzy a  odpoledne nahoře prázdno. Půlhodinový nástup na Heli-Kraft-Kltrscht, trochu výškrab sutí, ještě i zbytek snehu na černé a úvodní žebř ala Donnerkogel...Pěkné C-kové polezení, resp. nález na skálu, kramle a pak traverz směrem k centru. Jeden lanový most, dva menší další a vrcholový křížek.. Božský klid, kraví zvonky, jen v dáli jakési stroje...V 6 hod odjezd, a za 4 hod. poho cesty vítá morčecí kvikot...

  

a toť na něm stojí: 

Gehe nicht auf Wegen, die nur eben! Gehe Pfade, die noch keiner sind, damit du Spuren hinterlässt und nich nur Staub. 

Leuchtende Tage nich weinen, dass sie vorüber sondern lächeln, dass sie gewesen

Nechoďte po cestách, které jsou pouze rovné! Projděte se po cestách, které ještě nejsou, takže zanecháte stopy a ne jen prach.

Zářivé dny nepláčou, že skončily, ale usmívají se, že byly

Velikonoční Kraków 2023

 

Nynější konstelace a trable nakonec vyústí v prodloužený sváteční víkend  v logisticky dobře dostupném místě. Zahájíme na Bílou sobotu ve Wieliczce, kde se zařadíme do davů návštěvníků úchvatných solných dolů, nejprve nekonečný sestup, pak chodby, síně, náčiní, sochy a nekonečný podzemní pochod k výstupové šachtě. Podaří se ubytovat tentokrát přes Airbnb. Vše funguje včetně výtahového garážování. 

Procházka centrem, velikonoční atmosféra, trhy, večerní vigilie, procesí a bonusové dojemné zpěvy v Kościele Mariackim. 

Nedělní sváteční bohoslužby, katolické i luterské k vyvážení, trocha ochutnávka Wawelu a pak úprk z městského ruchu do Ojcovského národního parku, kde klid, skalky, Rukavice, prehistoričti lidé, z klidu vytrhne stádo divočáků. Sejdeme do údolí kolem pár ruin dřevěnic, zastávka u sádek na uzeného pstruha, zámek v Ojcowie zavřený, ale zrovna večerní mše v Kapličce Na Vodě, tak další verze prázdného hrobu a pro někoho další lekce polštiny. 

Pondělí zase ve víru historického města. Wawel tentokrát otevřený, ale natřískaný, vstup za 2 hodiny, tak návrat do podzemí Sukienic, podzemní městečko. Dále pak starobylý (Zaginiony) Wawel, vykopávky a Skarbiec Koronny se zbytky panovnických rekvizit, trofejí, praporů až po korunovační meč Szczerbiec.  Na závěr ještě katedrála  s Královskými hroby, Zigmundovským zvonem a je čas pelášit. Cestou ještě nějaký ten obwarzanek , rozlučka s trhy a odpolko na nesrovnatelné dálnici, splníc i sváteční rodinné povinnosti s neplánovaným bratrským sejitím.  

 

Nízké Tatry III/23

 

5tice statečných. Kdo auto? Raději stará oktávka. Vejdeme se. Ružomberok, parking, bus Donovaly. Pohledy na odtávající sjezdovky a vstříc dobrodružství. Jarní sníh, ahoj, já som Peťko, opakovaně zdraví běžec...? Kolem to kvete, krokusy neboli šafrány anebo ocúny? Trocha botaniky, jasně, šafránu je zde jak ne šafránu. Krom Peťka již jen maďarská grupa, jinak pusto prázdno. 

První vrchol Kečka a přichází lijavec. No potěš. Pavlík nabere tempo i směr. Proč traverzovat, když můžeme s těžkými bágly přes další vrchol - Kozí chrbát. Naštěstí přestává pršet, krkolomný sestup a úleva pod přístřeškem v Hiadelském sedle. Kdežto pak...galeje. Téměř 600 výškových metrů, zejména stoupání zimní zkratkou, no nářez. Chuděra dámička, křest zimními horami. Od tyče k tyči a hurá vrchol Prašivé (1675m). Rozhledy krásné, ale fičák. Pavel nachází jakousi plošinu, ale žádné velké závětří. Stavíme dva stany. Pro někoho zimní premiéra.Trojka má bujaro, ve dvojce se vcelku zdárně adaptuje na chladné podmínky, na ztuhlé svalstvo se hledá Mg v sýru a meruňce a překonává medvědofobie. Noční lomcování, poryvy, ale kupodivu plátna i tyče ustojí. Někdo oko zamhouří s farmapomocí, někdo skoro vůbec. Ale ráno relativně přívětivé.

 

Následuje vcelku úchvatná hřebenovka: Prašivá, Malá, Veľká Chochuľa(1753m), Košarisko, Skalka...Nikde nikdo až čeští frajeři, no z chaty jdeme asi 2 hodiny.  

No úchvatná, nebýt těch 25 kg na zádech. Občas nějaký ten medvědí exkrement, Veľká hoľa a zase dolů a serpentiny na Latiborskú (1648m). Všudypřítomná paní Kateřina, stěžující si nedrbna...hele, raději běž napřed a zpívej si...

Zámostská, i trocha skalek před Ďurkovou (1750m) a již kýžený sestup, prázdná chata Ďurková! 16 hod, čili nějakých 7 hodin z Prašivé. No dobrá, na těžko, četné přestávky, ale 2 hodin od Skalky ani náhodou. Ten nás teda vodil za nos...  

Včera 50 lidí, dnes sami! Luxus.Čistá latrina, ocení zejména dámičky aj s doporučením, ako vyměšovat v přírodě  (www.nesernato.sk), tak hoky, příště jen s handričkou.  Asi po hodině se zjevuje chatár Paľo, cestou potkal medvíďa. Chatárská pohoda, šošovica, pivko, hygiena v notně zanořené studánce, reminiscence dosavadních příběhů a ráno aj vajcia budú. A celá  půda pro nás. Ženka volí matrac u okna, těšíc se na jarní výhledy. 

A ráno...bílo...Kdyby jen to. To ještě u snídaně úplně netušíme. Volba další trasy. Tímto pokračování na Chabenec, Kotliská ...blbost, letní trasou přes Městskou horu do Magurky... rozpaky. Na hřebeni uvidíme, kudy ústup. No uviděli, houby, nejkratší a nejbezpečnější cestou pryč. Čili chvíli zpět po hřebeni, mokrý mrznoucí fičák. Zápasící siluety jsou obaleny ledovým igelitem. A konečně sestup zimní žlutou trasou do Magurky. Kdo nasadil včas sněžnice vyhrál. Neb v tomto nečase jakýkoliv další úkon jest značně nekomfortní, tak zbylá trojička trpí navíc bořením. Nejmenovaný vůdce trochu pláchne. Pokusíme se u některé doladit přeci jen na zbytek sněžnice, čímž se mezera zvětšuje. V lese již  značně špinavo... Doplahočení na chatu, naštěstí otevřená. trocha vyříkávání...a jak odsud. Upovídaná dáma trocha machruje, kterak to zde mají obšancované jacísi známí a jistě nám zajistí odvoz chatárom...No rozpaky, ale dála se přičinlivě ujme další logistiky, jediné kloudné řešení je taxík. Ale zas nemá tak velký vůz, tak na 2x...Pohněměž, z Liptovské Lužné bus 12:50. Dojíždí první várka...ejhle, jede 40. Z hospody žhavení linek, hlucho...to je průser. Pokusíme se zdržet bus. Řítí se taxirapid, vyskakují hoši...a za ním staví. bus...Ne minuty, ale sekundy. Supr, jsme fšeci. A kde máš hůlky? Do háje...No j si všiml, že na chatě nějaké zůstaly, ale nenapadlo mě... Další telefonáty, no snad oni známí tentokrát pomohou? 

Dořešení čalounice v Hranicích, přestup do vozu hodného manžela, tak někdy zas...ale zda znovu takhle s megabáglem? 

         

Ötztal 23

 

Tak zase ty domluvy. Jarní prázdniny, přelom únor/březen. Společně stará parta? Rádi bychom.

Podzim 22: My něco menšího a levnějšího...my zas větší areál...pak každý po své linii. Booknuta Madonna, na což zpráva - Máme Sölden, nepřidáte se?Ale je již plno... Aha, něco menšího a levnějšího...Mlčení. Předvánoční punč. Jeden, druhý...jak to, že nejedem všichni společně? Euforka. Pojeďte s námi do Madonny. My již zaplacená záloha Sölden. Ustupujeme. Ruší se Itálie, hledá poblíž individualistických sou-druhů. Kde nic, tu nic. Povánoční uzená whiska. Tady je ještě volno a levněji, sice  20km dojíždění, ale co už...k přátelům to máme 6 km, tak se sjedeme. Takže po letech zase 3 rodinky. 

A kombinace skipasů, 4 dny?,my chceme aspoň 5, nerozdělíme, pauza? Pak zas neplatí v jiných střediscích, to aspoň 3 denní. A online sleva, ale zase řádí virozy. Počítáme, kombinujeme až překombinujeme. Odkrývá se rakušácká vykutálenost. Et tu Brute? Tu quoque? Máte možnost až 20%slevy online, týden před však není ani 10, s rizikem nemocí moc nestojí zato , ale máte možnost pojištění storna...které dorovná slevovou cenu. Co to je!! Máte možnost několika středisek. Když pak napočítáme jednodenní skipasy v jednotlivých, tak vyjde levněji než 5denní!! Co to jako je?!   Tož postesky úvodem.

Vytěžme max, kolem i několik běžkařských stop včetně noční osvětlených. Jasně, berem. Pohled na webkamery však přináší vystřízlivění, Längefeld je bez sněhu, ještě ta noční, ale těsně před odjezdem se i zde zelený puntík mění na červený. Stejně balíme, do rakve se vejdou a někam třeba dojedeme...

Odjezd v neděli, od Linze sněžení, v Salzburku asi 20 cm nového, sice na jízdu blbý, ale naděje, že bude i na běžky. Rakouské otravné 100ky, zejména nekonečné do Innsbrucku, zde však opět sníh žádný. 

Ubytko v Umhausenu, maximální spokojenost, patro pro sebe, akorát pro 7 lidí. Vše potřebné k dispozici, jen prostatici ruší vrzající podlahou lehčí spáče. Vyrazíme alespoň na večerní obhlídku městečka, vyzdobená stavení, kostelík, přiblížíme k Ötziho vesničce, i když nalezen na italské straně hor. Odoláme pokušení večerního objevování vodopádu. A opět na přetřesu Kilimandžáro. Večer rodinné hrátky, kdy tentokrát se skrytými jmény odcházíme těsně poraženi. Nepodaří se spojit pomeranč se sedmikráskou, jim naopak mouku s kartou trefným kokainem...

 V pondělí první cesta, 20 km nějak ujde, parkujeme v garážích, ok. Ranní nápor snesitelný, parádní červené rozjezdy, první jízda u jednoho hocha prekérka, tlačí nová bota. Tatík se mu pověnuje, sjíždí pro náhradní, ostatní se spojujeme s první rodinkou. Paráda, nadšení, Přesouváme se na ledovec, odstojíme jedinou sedačkovou spojku. Sjedeme černou FISku, kde se zahajuje svěťák, pak ale narážíme na rychlostní nesoulad takto početnější grupy. Chvíli čekání, prodlužuje se, houstne netrpělivost, čímž i informační šumy, několik svědků pochopí pokyn pomalejší matky jeďte, že nemáme čekat a jde hledat muže se synkem. Tak se ostatní odpojujeme. Opuštěná dcérka sice statně drží tempo, ale trápí se výčitkami, že opustila nebohou matku. Pojezdíme skoro vše možné,  první hospůdka a Kaiserschmarrn a zjištění pro tatíka, že neudrží úspornou linii : pití máte v termosce, dáte si polívku a najíte se doma... Znovushledáním to trochu zajiskří, naštěstí se nerozhoří. Večerní návštěvní udobření u vínka a jede se dál. 

 Další den  a ranní prekérka s mobilem, mrtvý. Snaha přehodit simky, chybný pin. Do háje. Nervozita stoupá, ale nakonec jaksi klapne, ale trocha zděšení ze ztráty dat. Měníme středisko, přidáme pár serpentin na Obergurgl. Dobrá volba. Prázdné parkoviště, azurové počasí, podstatně méně lidstva. Zprvu jsme rozkouskovaní, ranní ptáčata se tradičně vrhají na první lano, další zase řeší, nyní úspěšně, botu novou vložku za pomocí moderních technologií. Lyžařské orgie, dokonalost, vrcholová vyhlídka, funparkové zazávodění s remízou, postupně se dopoledne sjedeme a po vytěžení první části delší kabinkovou spojkou přesouváme na Hochgurgl. Chata na vrcholku, terasa, sice dost lidí, ale rychlá obsluha. Spousta zbytků, tak si na své přijde i šetřivější část. Odpoledne však místy již trocha ledovatě, na jedné černotě nebojácná dcérka letí asi 50m, chvíli tatíkovo vyděšení, ale nakonec úsměv. A večer pánská sauna domluvena v hotýlku poblíž první rodinkyv Au. Sice vystrnadíme nejprve dámičku, pak litevskou grupu, asi za trest nám třetí kolo vypnou heizung. Ale příjemný relax. Chceme recipročně navštívit kolegy, ale jaksi rozpačitě nedopřáno. Přemíra možností a voleb taky přináší jakési napětí dalšího programu. Jedni volí návrat na nejvzdálenější středisko, další by raději zkusili další - Kuhtai. Rozpaky, nedohoda, rozdělení. 

Nakonec 2 rodinky vyrazíme opět na Sölden. Další si trvají na svém. Chvíli samostatně neb spolubydlící trocha pomalejší ve výpravě, sjezdíme leccos kolem 007, pak přilákají atrakce na opačné straně. Výzva paralelního slalomu, teens se proměřují s tatíky. Jednomu se nepodařilo, to jistě horší dráhou, tak výměna. Přemotivovaní synci oba končí na zemi. DNF. Sbírají rozutíkané lyže! V rychlosti taky nic. Tak hoch má aspoň 0,5 s satisfakci ve skicrossu.  Ne že bychom nebyli znaveni, ale je poslední den možnosti osvětleného běžkování v ne až tak vzdáleném Niederthai. Přes úvodní silácké řeči většina rezignuje. Ale se synkem se hecnem, vyrazíme do serpentin, tma, chvíli hledáme...je to tu! Zakroužíme pár okruhů, tatík klasikou synek fotra ubruslí a pak útrpně čeká. Jiný typ pohybu tělo nezničí, nadchne. No den vytěžen na max. 

A co tedy čtvrtek? Máme poslední možnost navštívit Bondovské muzeum a taky si zazávodit, hoch prahne po odvetě. Kolegové se socializují a ustupují od Gurglu. Tak se opět všichni sjedeme na Söldenu. Závodní odveta se však nekoná, v oblasti Giggijochu je přehusto, tak je zvolen předčasný úprk. Doplníme si některé černé, nesjetou část ledovce a bondovský 15 km sjezd, který ale tentokrát rovněž velmi hustý. Akorát stihneme 007 Elements muzeum, no ale s úskalím zavíračky, staff nás popohání a jestli chcete dolů na lyžích, tak 16:15 vypadněte. Některé rekvizity a atrakce letem světem, chtíc ještě vytěžit z nějakých těch Q vychytávek, jsem rázněji vykázán a již zvoní telefon, kde jsi?...Ven výstup do jiného světa. Najednou klid hor, slunečno, zjevují se se i Bonda neúčastní druzi. Moc velká paráda osamělé jízdy z 3-tisícovky. Tak to byl tedy cool závěr!  Podnítíme večírek, s nejistým očekáváním. Přijdou, nepřijdou? Spíš ne, známe paní domu. V 19 hod. tlf. stojíme u dveří. Překvapení. Stylové zakončení, s nějakým planým mudrováním i plánováním, za očekáváného ženského bojkotu. Svět se točí stejně. Do toho probíhá jakési astro měření s 12 min. intervaly, aby nakonec bylo znehodnoceno mráčky. 

Kumpáni dalšího dne vstávají za další matčiny nelibosti na východ slunce a menší výšlap a pak odjezd. Naše část má den navíc a vydává se prozkoumat menší Kühtai. Naše auto se vyburcuje tentokrát na ranní manšestr. Serpentinami do Ochsengarten nejprve na Hochoetz, což menší, komornější středisko. Jedeme první, ale delší sjezdy cestami a zmrzlejšími vroubky příliš neuspokojí. Pár svižných vrcholových jízd a první větší prekérka. Cérka cosi švitoří, na přejezdové cestě se otáčím, ona též- švitoří nikoliv ke mně nýbrž k další cérce, nedívajíc se před sebe, nepředpokládám takovou nepozornost, následuje srážka. Co se nestalo na lidnatých sjezdovkách, se přihodí na poloprázdné cestě a ještě mezi vlastními. No nic, končetiny celé, nic se neděje. Ale děje...kouknu na hůlku- ze které je krásné písmeno J. Ještě tedy, že nedošlo ke kontaktu končetin. Nabídne se naštěstí řešení, na kopci je shop, upustím 25E a svážím torza. Nahoře trocha lepší kopce, škoda, že jsme nedali hned na začátku, přichází smska- ve 12 jede skibus na Kuhtai. Tož to máme co dělat. Ale udělali. 7 km nahoru. Počasí se trochu horší, ale užíváme si pátečních prázdných, většinou svižných sjezdovek, spíše kratších středních délek do 2 km, zajímavého sklonu, jen pár lidí, tak se blížíme rychlostním rekordům. Odpoledne jih již dole dost měkne. Mírným zklamáním řada zavřených černých pro nedostatek sněhu. No bylo to pěkné, intenzivní, ale bylo toho dost. Skibusem zpět k autu a serpentíme do jara.

Sobotní úklid a úprk, ale ještě není dost, alespoň část by ráda použila běžkovací nástroje a když je poblíž ten krásný vodopád, tak škoda hned upalovat. Holčičky běhat odmítají, tak je odpojujeme k Stuibenfall, chlapci si jdeme zakroužit na Niederthai Za denního světla ještě jiné kafe. Výhledy, různé okruhy, trénující ansámbl, lamí farma, ale taky již odtátá pole. Přichází zpráva, že vodopád je supr, tak též neodoláme,  jen nakoukneme...Když vy musíte mít jistě to co my ! Pochopitelně z první vyhlídky to nedá nesestoupit až na visutý most a pokochat se zespodu. No velká krása, vodopádoledopád, majestátní! Ale pak těch schodů nahoru. Děvčátka se zatím občerstvila u lam. Ale naštěstí nemají moc za zlé zdržení a kolem 14 hodiny velíme k návratu. Ještě se sjedeme na dýňovku u Mondsee. Pak už každý se svým pojetím rakouských předpisů. U Vídně si brknem, zda poslední zastávka a ejhle druhé auto daleko za námi, nesjeli u St Pöltenu. Tak nic, žádný mekáč nebude.      

No a klíčová slova výpravy:  kdo je noha, a kdo  gofr?, Kaiserschmarrn, Vegiburger.

 

Mt.Jedová 23

 Původní apalucha se evolučně proměňuje, jednak se stává memoriálem otce spoluzakladatele, dále již odpadá teen generace, naopak se objevuje generace třetí. Vyladěn víkend před pololetním volnem.

Místo s laskavostí paní domácí ponecháno, již v pátek se sejde slušná pánská osádka, oslavuje se krom setkání přijetí na VŠ, průběžně koštuje zdejší pozůstalost v nedožitém sklípku, k tomu slovenský, anglický, potažmo americký a  židovský humor, etymologie anglických vulgarismů , až se v pozdně nočních hodinách postupně na různých místech většina zhorizontalňuje, někteří dlí polovertikálně. 

Nezvyklá ranní disciplína, přiřadí se někteří mladší tatínkové a vyrážíme nyní standartní cestou, žádný provovýstup se tentokrát nekoná. Pole zmrzlá, trocha sněhu, nahoře nečekaně více. Objevují se obavy, zda zdoláme najít založenou mohylu. Mezitím docházejí mladší účastníci, vrcholový ořechový přípitek, chybí však avízovaná meruňka, která dále je i není. Pomníček nalezen na první kopnutí, méně se již daří založení ohně ze zmrzlých větví, nakonec i párečková svačinka proběhne, nutná Pohořanská bouda a odpoledne tradiční dřevní brigáda. Vznikne žonglující řetěz, naštěstí bez zranění pobíhajících mrňat. Tradiční kapustnica, oslava nového prezidenta, konečně jakési vítězství, půlnoční chleba po pobavení se s Clintem a Sárou. Moky všerůzné, i ona meruňka, která nemá býti vypita, neb je valašským majstrštykem, doktora staršího, který je automechanikem, ale místo aut mu to v dílně pálí a taky obdarovanému na ni chodí milá žena...No bude se muset spokojit s vínkem...

Brzké ranní švitoření vyžene z pelechů, nějaké to ztišení, kterým z důvodů hledání nového větru  neprovede zvyklý průvodce a část prchá za konečně sněhem, snažíc se rozpustit ranní kocovinu  lyžoběhem na jesenickém povětří. 

Tož zase moc pěkná chlapárna

     

Církev 21.st.

 Zmítá se v různých bizárech

Konzervativní zakuklenci s více či méně konspiračním poselstvím 

Progresivní Halík propagující necírkevní církev, bez uchopitelnějšího obsahu, kam až ona reforma má zajít, kde jsou meze bezmezné tolerance a lásky, bojující proti rozdělení , sám rozdělujíc a polarizujíc, do značné míry ztotožňujíc duchovní zápasy s těmi politickými, dělíc svět na dobrý západ a špatný východ, na elitářské moudré pokrokáře a nevzdělaný plebs volící populisty. 

Letniční bizáry, plné úderných hesel a frází, emočních výzev typu - kdo chce žít dobrý život- ať se postaví a údernou modlitbou kazatele na něj sestoupí nový duch (různé obměny téhož- nový život, kdo se chce odevzdat, kdo chce žít ve slávě boží- poslední zkušenost). 

Tradiční protestantská (evangelická) opatrnost - která ze strachu ze zmíněných bizárů se uchyluje k neosobnímu mlácení prázdné slámy obecných klišé povšechného dobra, většinou blízké rétorice sekulárních lidskoprávních aktivistů, leckdy se s těmito v zásadě překrývajíc.

Někdy v podobě více intelektuálské, jindy přecházejíc v popové proudy, snažící se podbízet sekulárnímu mainstreamu, či bezhraniční mládeži,  hlavně nikoho neurazit, láska nade vše, avšak leckdy za cenu ztráty či rozmělnění samotné křesťanské identity.  

A s tím spojené novodobé rádoby neformální městské skupiny s různými vesměs anglicky znějícími názvy, křičící do světa, jak křesťané jsou in a cool.   

Quo vadis ecclesia ?