Dolomity 19 - Civetta

Odvěký kumpán dostavuje a nervuje s kolaudací, další pozván jinde, tak je to na mně.

V třetí červencový víkend tedy zvolím po 13 letech návrat do Dolomit k dřívějším výzvám (propátrat, co jsou to ony Andělské lávky). Vrcholové mety pro letošek leží holt o 1000m níže.

Krásné výstupy s ještě krásnějšími scenériemi jsou prokládány různými bizáry ze střetů různých sociálních i personálních světů.

Aneb Neklidný vítr, Pepin a Prinzessinen neztraceni v italských horách:

Odjezd v sobotu nejpozději v 8 hod, ať se stihneme ubytovat ...V 10:30 jak na koni. Četné pipi a papupauzy a v 9 večer očekávání vřelého přijetí, nejlépe selkou v kroji, po zimní sezóně jistě lačně vyhlížející hosty z východu. Ne, za všechno můžou jakési ironmaní competition. Italové přeci ale žijí noční život, všude bude živo a něco najdeme...možná tak u moře, ne v horách, kámo. No ujme se nás jakýsi agilní tělocvikář a lámaně leccos vyjedná, ale až další noci. Když se již se schyluje ke stanu, tak se ještě něco vyrojí. Zapijeme v místím pubu birrou s aperolem, prolítnem nočním lijákem a ráno bude moudřejší.

Aklimatizačně rozhodnuto pro pidiferátku Sass de Roccia. Objížďka, zíráme na zdrcující polomy, výsledek řádění orkánu o loňském podzimu, trochu se pozmění slibovaný motivační 10 min nástup, přeci se nebudeme někde autem serpentit, když se můžeme hezky projít. Protesty naštěstí nepřejdou do otevřené agrese, kocháme se výhledy na Civettu, Pelmo. Nástup je jakýsi krkolomný, kolem plno lezců na kolmé stěně, tak přítomné dámy jsou více jak rozpačité, naštěstí vstup do soutěsky počáteční úzkost zdárně rozpustí, žebříky, lávky, bivak, hezký výhled a blížící se bouřka. Při občerstvení pár kapek a nic, tak scházíme po suchu a dopřejeme si pohodičku s nezbednou slepicí v horské hospůdce.

Večírek s vínkem a Pepin nikde. Prinzess hlásí narůstající nervozitu...začetl se do diskuzí, které jsou prokládány výbuchy citoslovců: do...ten...se zbláznil! Jak vidno i zde platí zásada - přibalové letáky léků a webové komentáře není radno číst. Naštěstí nevyměkne. S ohledem na jeho volné zacházení s časem a ranní rituály si dovolíme malou habaďůru a raději jej vyšleme na snídani o 15 min dříve... Necháme milejší osazenstvo relaxovat a v 7:30 se pustíme z Passa Duran na první větší dobrodružství - ferratu Gianni Constantini.

Ač nastudováno, nástup za chatou trochu hledáme kvůli dalším horolozeckým stezkám. Nic záludného se však neděje, celkově asi tři kratší D místa s poněkud menšími stupy. Po úvodním traverzu kolem kosodřevin pak již skoro kolmo vzhůru, jde to a ani nedře. Někde ve 1/4 potkáváme dvojici polskich wariatów (jak i sebe titulují, což odpovídá realitě), bez úvazků, žádná šlachovitá fyziognomie, pán v kg jistě hojně 100+, dáma jen něco méně. Nemají problém, takhle údajně zdolali Matterhorn aj., ale pak je již nezahlédnem ani zhůry, jejich osud zůstává otazníkem a s ještě jedním staříkem zůstávají jediné lidské bytosti po cestě. I s vydatnými kochacími přestávkami jsme za 5 hod na vrcholu Moiazza Sud (2878m).

Velká paráda, sestup do dalšího údolí, tady jsou ony Andělské lávky, zprvu nic dramatického, traverz skalní policí, níže však končí jištění a začíná sníh. To již jistá potíž je, ale s opatrností i bez zimní výzbroje jaksi přejdeme a oddychnem si na zeleném bivaku Ghedini. A pak nekonečný strmý sestup a euforie na chatě Carestiato.U auta jsme za nějakých 10-11 hod. mapa

Dáme si oddych, příjemný relax na terásce ruší alarm -čí je to asi auto? Prví výzva, no problem, to přestane, po dalších následuje bohorovné- no stres, dám si sprchu a pak se na to podívám, to již přichází stížnost paní domácí...proč to někomu vadí, dyť tam stejně dovádějí děti na hřišti...asi 8. poplach již o nervy, boss se uvolí něco kutit...po 1/2 hodině vítězoslavně: spouštěla to mucha, asi japonské auto není stavěné na italský hmyz...taky přístup.

Po náročném dni je ranní pohoda, přesun na Palafaveru a v nakonec snesitelném žáru nekvaltující výstup na chatu Sonino al Coldai, s kochačkou monumentálního kopce Mt.Pelma i různorodou florou. Kousek dál ještě sedlo s úchvatným jezírkem, kupodivu i koupací teploty. Menší intervence pro ořechovou intoleranci a již pozdní podvečer se ještě někteří vyšvihnem za doprovodu panáčkujících hlodavců na kopec Cima di Coldai(2403m), odkud jezero jak na dlani a nad ním výzva Civetty. Další paráda. A je čas si užít ještě opuštěného jezera a spláchnout opocená těla. Na chaloupce ne zcela vlídný personál, doladíme snídaňové baličky, ještě i nějaké ty karty a v 5 budíček, ať se stihne návrat.

V 5:30 vyrážíme ve dvou z chaty, s námi ještě nějaká postarší čtyřka, kterou ale záhy ztrácíme a pak až k vrcholu sami. K nástupu na ferátu Aleghesi je to pohodová hodina, mezitím za Pelmem svítá a Civetta se barví do oranžova. Polezeníčko pěkné, ale taky dlouhé, ale čím výš tím krásněji, klasické dolomitské věže, lávky a v 9:30 vrchol (3220m). Kde se vzal, tu se vzal osamělý našinec, který to vzal od 5 hod až zdola, čili nám nadělil nějakou hodinku. Tímto se řadí do kategorie naspídovaná veverka. Rozhled úchvatný, všechny ty Marmolady, Selly, Cristalla, Tofany, Sorapis, a všude nás doprovázející monument Mt.Pelma, to asi vyzývá na někdy...Trocha družby, která pokračuje na chatě Torrani kousek pod vrcholem, kde najednou stojí tři weizeny, no kdo by se zlobil, pak se již cesty rozcházejí, my musíme k chatě, spídmen po fer.Tissi rovnou dolů. Občas sníh, občas i nějaký průlez, tu a tam i někoho potkáme a něco po 13 hod.svlažení u chaty. (tudy)

Čas je dobrý, což potenciálního chovatele želv trochu ukolébá. Nějak se rozdělujíc, někdo zkracujíc cestu po sjezdovce, v 16 hod. nastává čas vyrazit k domovu. Přes Cortinu bylo serpentění dost, tak se svěříme přístroji, vezmouc to údajně kratším jihem...aby si serpentin užít mnohonásobně více! Možná by se dalo kochat, ale to již jsou nám nějaké Friulské Dolomity poměrně ukradené, vyhlížejíc netrpělivě konce, navíc se i rozprší. Konečně za Tolmezzem dosažena dálnice. Tak tudy prosím příště ne. Začíná se ozývat únava, ani střídačka za volantem příliš nepomáhá, sláva Mikulov, naštěsti jsa posádkou dostatečně zabaven i pobaven dořídím zdárně a po 2 hod lze ulehnout, aby býti ráno čerstvý v práci...

PHOTOS

Femisvět

Tak zas trochu nekorektní přemýšlení vlivem nakupených zkušeností jistého druhu.

Povídá mi jeden rozvedený rodič - hoch do mě v obchodě kopal neb jsem mu v něčem nevyhověl, tak jsem mu dal na zadek. Začal po mě ječet: tati ty jseš zlej. Večer smska od ex: jestli se to bude ještě jednou opakovat, tak hlásím sociálce a omezím styk. Na výletě s dětmi se pak bojí cokoliv říct, či jen třeba omezit ten dotykový přístroj.

Nerozvedený kamarád na sportovní akci se 14-ti letým synkem, který potřebuje ve 21 hod dodělat nějaké školní povinnosti úzkostně řeší, zda tam může ještě chvíli zůstat a hocha poslat za dlouhého červnového večera asi 700m samotného domů - neb co na to maminka a bude zle.

Matka, co vyprovodila despotického muže a nyní "já sama" se nešťastná táže, co s 12-ti letým synkem, který odmítá doma sundat sluchátka, stále více obézní a před odjezdem na školu v přírodě stropil scénu, že ...jej raději nechala doma neb bez ní by se kvalitně nevyspal. A hledá správný lék na ten vyšší tlak a zrychlený tep.

Jiná maminka je nešťastná, že tatík ztrácí zájem o synka...Tatík si však posteskne, že mu nezbývá než rezignovat neb na každý jeho požadavek A, který jen trochu zavání zakázanými slovy " výkon, překonání se, povinnost", přichází její nonA. Jakýkoliv trochu testosteronový náznak - takový tatínek, to raději žádný. Maminka ví nejlépe.

Kam jsme se to poděli, můj milý příteli

Tatry 19 - Gerlach

V loni osvědčené sestavě tatíka se dvěma hochy se vydáváme v červencové sváteční dny opět do Tater, tentokrát s vyššími ambicemi. Kluk stále básní o nejvyšším kopci, loni si takto notují s bratrancem po Rysech.

Nějaký čas odpálkovávám s odkazem na cenu atd, až si řeknu, že jednou za čas proč ne, samozřejmě s patřičnými racionalizacemi ( a vysvědčení , a narozeniny, a sám jsem byl již leckde, ale zde ne) a domluvím poprvé v životě guida.

Brzký páteční výjezd, parkování ve Smokovci a aklimatizační túra Teryho chata- Priečné sedlo- Zbojnička.

Hoši ani neloudí zubačku, na Hrebienku jsme za půl hoďky, rozptylují se chytlavým kofoláckým marketingem a dál kolem vodopádů vzhůru. Po letech si připomínám, že jsou zde v krátkém úseku tři chaty, které v dávné vzpomínkové stopě se nějak spojily v jednu. No a dále cesta připomíná " Everest" - aspoň co se zástupů týče. Míjíme jednoho hada za druhým a chata Teryho v naprostém obležení, tak si na kýžené pivní schlazení musím nechat zajít chuť. Na Priečne již naštěstí dle očekávání davy významně prořídnou, navíc jsou paralelní dvě řetězové cesty, tak se vyšvihnem vcelku bez zádrhelů. Navíc klasika malého světa, tu nějací skororodáci, tu povědomý kolega, který navíc přítel dávných přátel, takže na Zbojničce, kde již naštěstí nijak narváno, vznikne příjemná družba, trochu k nudě hochů, kteří si pochutnají na lokších a dlouho chvíli krom nějaké hry vyplní rébusem skládání pláštěnek, které zbytečně vytáhli kvůli dvěma kapkám. Jen jejich dobrý pocit je poněkud devalvován představou, že tuto trasu před x lety absolvovala jejich babička, což odkloní až kamzík a dále přebíjí fekální řeči a hašteření o salamandra.

Na ubytko sjíždíme až dolů do Batizoviec, když všude jinak plno, po pozdní večeři si chlapci poručují vydatný spánek, netušíc...

Budíček před 5, nejprve agresivní reakce, tak překvapení musí ven, načež následuje výskok, sraz s guidem Jankom v Tatr.Poliance, vývoz dodávkou na Sliezský dom, kde odkládám přebytečný vercajk a v 6 hod. kráčíme nahoru Velickou dolinou. Natěšení se stoupáním jaksi opadá, ale vrací se pod stěnou Velické próby, kde se navazujeme a po kramlích nahoru. Kolem spoustu 3-členných skupin, věkový rekord však netrháme, míjíme 8-letou cizokrajnou dívenku. Leze se pěkně, hoši chváleni, sedlo a pak traverz horem dolem pod vrchol, četné skupiny předcházíme, přidávají se komplimenty dalších vůdců a za 3 hoďky jsme u kříže Gerlachu (2655m). Velká paráda, brzký budíček je prominut, jen trochu zima při podcenění vrstvení. Občerstveníčko, i kešule a dolů scházíme do Batizovské doliny. Tentokrát razím cestu, strmá dosti, občas trochu prdelový tobogánek, ještě i sněhová pole, zprvu někomu křehnou prsty a mírně přejde humor na náročnějším kramlovém úseku, který však zdárně překonán a po přeskákání posledních balvanů můžeme pozorovat další stádko s mláďaty, jak míří olizovat močí smočené skalky. Od plesa zpět k Sl. domu se to trochu táhne, dojíme zásoby, znovusetkání s rodáky a již ve 14 hod. jsme u hotýlku, kde zrovná probíhá jakási obskurní hasičská oslava s pokusy skloubit folklór s moderními rytmy. Eva i Vašek se někde červenají a hoši baví. Po troše relaxu jdeme hledat koupací místo místních štěrkoven, na každý se však osmělí, kolem dosti snědo, hasičská zábava upadá poměrně brzo, ani očekáváný sraz s Jankom se nekoná, místo toho intenzivní karetní partie.

Po dvou brzkých ránech nejde toliko chvátat, ale je pěkně, tak zvažuji ještě pidivýlet, nakonec na nejzapadnější kopeček Tater.Kvůli času vylezeme jen na Bielou skalu, kde však úchvatný výhled a klid, který si pak vykompenzujeme v Tatralandii, což rovněž zakázané slovo, ale asi by nebyl pokoj. Vyzkouší se nové atrakce, se slušným načasováním opouštíme, když tu Zelená vlna hlásí Strečno 1 hodina, Ivachnová další hodina, zachytím těsně za možnou odbočkou a již jsme v tom. Uff. to je závěr. Nakonec se podaří sjet a kochací krajinou skrz Dolný Kubín aspoň hodinu pošetříme. Ale tímto závěr stejně hektičtější, nicméně vydařený výlet si nenecháme zkazit...

FOTO

Ochráníme vás...před životem

...aneb IT inspirovaná úvaha.

Pořídil jsem si nový mobil - s naivistickou představou a asi v dnešních časech primitivní logikou: větší stroj, větší paměť, větší kapacita baterie = lepší fungování stávajících aplikací, na které jsem si nějak navykl.

Chybá lávky!! V hlavách dnešních IT specialistů probíhají jiné procesy, jiná kauzalita, jiná logika.

Výsledek? Stejné aplikace fungují leckdy hůře, výdrž baterie min. stejná. Proč? Protože nový stroj vyžaduje více ochranných prvků, více procesů na pozadí a některé jsou tak invazivní až agresivní, že některé aplikace...vyřadí z provozu, takže na "lepším stroji" např. více vypadává gps signál!

Hoch potřebuje udělat nějaký projekt na PC, spolu se vztekáme nad opakovanými záseky, disk jede na 100%. Asi jsem zaspal dobu, stroj je po pár letech zastaralý? Zavirování či dítka stáhla nějaké nebezpečné programy? Nikoliv.

Svěřím IT kamarádovi. Mašinku máš dobrou, hardware není třeba rozšiřovat, jen ti tam běží agresivní antivir!

Tak já po letech různých free verzí si pořídím placenou legitimní ochranu, aby mě svou ochranou...znefunkčnila.

Avaste, sbohem! Pojedu snad funkčně, bez ochrany!

A tak si volíme ubírání společnosti. Hovoří mi pan učitel...hovoří mi pan zdravotník...hovoří mi pan inženýr... Máme nový předpis, nový audit, novou normu...Děkuji.

Copak asi přinese nová EU garnitura?

Selektivní milionová demokracie

Tak zas nějak nevím...ale přes původní sympatie jaksi nedokáži vplout mezi chvilkově milionové demokraty.

Měl jsem za to, že demokracie je o možnostech voleb, resp. se uplatňuje jakousi politickou soutěží. V tomto ohledu už dlouho žádné Nagano nezažívám, ba naopak, stále znova je nutno se smiřovat s porážkami, resp. vítězstvím jiných, nicméně většinou zvolených, sil či osob.

Taky tímto velmi rozumím frustraci dalších spoluporažených. Ale je to oprávnění ke změně systému, tj. k praktikování "demokracie" z ulice? Tak chceme demokracii nebo onu pro mě stále méně uchopitelnou "občanskou společnost", která své prohry přetransformovává do zoufalého křiklounství i vůči nijak neprůkazné potencionalitě? Máme právo my poražení defenestrovat představitele vítězné síly jen na základě nepříznivého kádrového posudku v podobě kamarádství s jiným opovrhovaným představitelem moci?

A hlavně, začíná z onoho uličního dění čpět neskutečné pokrytectví mnohých poražených, kteří současnou situaci umožnili předchozí politikou.

Jistě je dobré se občansky ozvat na různé mocenské nešvary. Ale jen namátkou, kde např. byli páni Minářové a oněch 50 tisíc, když Topka u moci vydrábkovala sociální systém?? (alespoň náměstek jako obětní beránek to odnesl a snad zasloužene pyká, ale toť vše) Zdroj např. zde

Proč se tehdy nedemonstrovalo? Či když jiná partaj tunelovala zem i za přikývování dnešních ukřivděných opozičníků?

Jistě, byly jakési chabé pokusy Děkujeme, odejděte...Žeby dozrávání oné společnosti?

Zdánlivě z jiného soudku:

V jistém krajském městě se demonstruje a koncertuje proti jistému asi dost nedobrému ministrovi...za vydatné finanční podpory člověka, který přišel k milionům ožebračením chudáků a dále se deroucího k moci. A proti němu lidé dovolávající se demokracie, pravdy, lásky jaksi neprotestují, protože pro jakousi něčí "dobrou věc" najednou peníze nesmrdí. Zdalipak tito stejní lidé, honosící se jako ochránci pravdy a spravedlnosti budou shromažďovat petice, když tento člověk bude otevírat v onom městě za nakradené či minimálně velmi nemravné peníze honosnou galérii ?

Jak fikaná pračka. Proti umění asi umělci, herci apod. protestovat nebudou!

Celé to pak vypadá jako fraška o tom, jak zloděj volá "chyťte zloděje"

Jistě na nekalosti je třeba se ozvat. Pan premiér je bezpochyby gauner a "nevede zemi správně" ...ale brojit proti němu s jinými gaunery či demonstrovat za každou jednotlivost ?

Prostě jej nebudu volit, zvolím ty, o kterých se domnívám, že gaunery nejsou resp. aspoň menšími. Tak chápu demokracii a této hodlám věnovat svých tisíc chvilek.

Tak zas zvednu zadek, ale nikoliv na náměstí, ale vypravím se do blízké školy...k urně.

A zapěju si s Karáskem nejen Say no to the devil , ale taky o setbě noci i setbě dne, co v kořenech jsou prorostlé...

Všeho do...žní.

Velká dohoda- feráty

Po velmi zdařilém o týden opožděném čarodějnickém ohni je další volný květnový svátek, v předčasně zmrzlém máji příznivé okénko, tak se podaří zrealizovat nápad poznat poněkuji jiné krásy Moravského krasu. Již nějaký čas bliká v seznamu ferát parčík zvaný Velká dohoda, za těmito vymoženostmi již není nutno až za jižní hranice.

Kdo se kde přidá se mění z hodiny na hodinu, tak třeba přijmout postoj don´t stres, ono se to pozitivně vyvrbí...

Za nějaké to vstupné se dá slušně vyřádit, většina osazenstva si odbude lezeckou premiéru, přidá se i nějaká ta maminka, jiná odvahu nenajde. Dítka mile překvapí,neštític se ani D-kových přelezů a největšího úspěchu (zatím jen u hochů) dosahuje 60m lanový mostík. Po přechodných mrzutostech si hoch vybičuje k individuálním výkonům a svéřepě se znovu, tentorkát úspěšně, vrhá i na D/E cestu...

A zpět nás krásně povozí navigace po krajině hanácké...ještě, že bliči zůstali doma...

Sovinec V/19

Víkend po 1.máji přichází pracovní ozdravně relaxační pobyt na chaloupce v sovineckém podhradí. Otestuje se nový bicykl na nijak se v čase nesplošťujícím a nezkracujícím paseckém kopci,podivuje se nad velkolepým novým projektem, pak se již bourá, trámy odhřebí a poskládá, jinde zídky vyzdí, ženy i děti staré omítky a zdivo otlučou, projevujíc udivující mužnou sílu, byliny se nasbírá, opéká, tradičně portské vypije, spirituály pěje a dobře se tímto poměje, s kocourem vyspí, v ochlazeném ne příliš vlidnu do Těchanova projde a na kole pak k domovu skutálí...

Lyže 2019

Bílý kámen 19

Na 1.máje se všechny lásky někam zdejchly...či byly zdejchnuty, tak již tradiční cyklovyjížďka vypadá na pánskou dvojičku.Inu proč ne...kdyby kolegáček nezatahal za nitky kostlivcovy či snad pandořiny skříňky. Alle jak praví, je třeba se nebránit ničemu na cestě...ale taky nějak zůstat on the road. Deja vu se snažím zabránit alespoň změnou trasy, podle hesla...byla delší, zato náročnější, ale taky krásnější a hlavně bez zástupů! Vyhli jsme se úvodnímu mrsklému kopci, ale pak nás čeká stříška nad Újezdem, ze které někteří vidí i soby. U lomu pak vlivem dalších pocestných přijmou jelení korekci. Pramen Odry k nepoznání, kůrovec a větr páchá i zde paseku. U Zeleného kříže se nedostane kýženého občerstvění, tak dáme zavděk buchtičce, cesta na Střelnou moc malebná, i když rovněž smutek z mrtvých lesů a na sípajícího druha na Střelné již nutno posečkati. Bores a konečně klobáska, Kámen, již zavíračka, lidí poměrně málo, ale s jistými rozpaky sledujeme rozmach elektrocyklistiky. Sešup do Hluboček, další zastávky a tradiční ta železničně rumová...no a pak skříň Pandořina otevřena se vší "parádou"... Pomnu na Josefa Egyptského ...and go on my road...

mapa

Velikonoční Zillertal-Hintertux IV/19

Ski sezóna se již zdá ukončena, byť lyže ještě trochu v pohotovosti. Příznivá předpověď, všichni na Velikonoce v předposlední dubnový víkend někde pryč a nažhavený kamarád sumárně rozhodnou ještě si ji prodloužit.

Skloubí se zarámování Velikonoc pašijními zpěvy i velkopáteční ranní bohoslužby a v poledne do Rakous. No, není to blízko, ale střídačka za volantem, shrnutí nějakých zápasů, posdílení skopčích specifik a za 7 hod. jsme v jarním Tuxu. Chvíli kochání se tyrolskou klasikou, dřevěnice, raketovitý kostelík, obslouží milá a čiperná stařenka.

Vzhledem k dosavadním referencím o dostatku sněhu přesvědčím kolegu oddálit jeho natěšení na ledovec a vyrazit nejdříve na blízké kopce. Dole zelená tráva, kvetoucí macešky, vršky však ještě s bílými čepičkami. Dojedeme si skibusem, atmosféra komorní, nikde nikdo, zprvu zmrzlo, bez mráčku. Ale s parťákovými přípravami, úpravami či jinými prostoji začíná být jasno, že na lámání rekordů to dnes nebude. Dopoledne si náležitě užíváme Rastkoglu, přesun na Penken je již měkčí, kolega začímá brblat, i když měkko jen na jižních svazích, stále se dá dost vybrat. Výzvou je 78%ní Harakiri, avízovaná jako nejstrmější sjezdovka v Rakousku, dost ledová, pozorujeme jakési letící odrostlejší dítko. Nakonec si lyžařské sebevědomí příliš nepozvedneme. Než souvislý slalom je to spíše pár skluzů. Po odpoledním změknutí již na pohodu. Rozmrzelec reklamuje jen i trochu změklého sněhu, které musí svými novými lyžemi odhrnovat, tak zavelí k návratu na dopolední svahy...které ale odpoledne logicky taky změkly. Nakonec si spraví chuť pár jízdami na ještě zrána urolbované pistě, která jaksi ofiko zavřená snad kvůli riziku laviny. Nově se alespoň rozkochá ve weizenech. V čemž pak pokračuje v jarní vesničce, proběhne holandská družba se vzájemným obdarováním, kvůli čemuž pak mrznem na zahrádce, neb z krátkého rukávu se přeci jen navečer ochlazuje.

No a Hintertuxer Gletscher značka ideál.Čímž si samozřejmě vyslechnu x kritických poznámek na den předchozí. Dokonce se ještě dá sjet až do údolí, na což rozmlsaný druh nereflektuje neb si nechce kazit dojem z ideálních vrcholových podmínek, tak se pak nějak naháníme. Pravda, dojezd na zavíračku již notně boulovatý a nohy jsou cítit, ale euforii nikterak nekazí. 110km na dva dny stačí, okolnosti stejně nedopřejí si prodloužit do velikonočního pondělí, tak volíme návrat a stíháme tímto dorámovat rodinné Velikonoce plnohodnotným pondělkem.

FOTO

Nízké Tatry 19

Po několikerém odmítnutí nastane letos příznivá konstelace se zúčastnit tradičního zimního (či v předposlední víkend března již vlatně jarního) přechodu slovenského pohoří. Samozřejmě nic nemůže jíti hladce. Poté co se podaří vše vyjednat, dohodnout termín a okolní náležitosti, přichází obsílka od jisté instituce. Již to vypadá na značně hybridní variantu, nakonec množství písemné i telefonické korespondence obměkčí úřednici a můžu vyrazit plnohodnotně, přidaje se k rekordní výpravě, s postupujícím časem se již stávající i vícegenerační.

Klapne logistika přesunu auty do Liptovské Lužné, jedno zůstane, další přesun do Mikuláše a busem na Čertovicu. Startujeme v sobotu ve 14:30 od mrtvé lišky do zimně jarní nádhery.

Jen opět zkušenost, že by bylo taky fajn si doma zkontrolovat výbavu. Vak teče, hůlky zakorodované...Hřeje vydatně, takže záhy odkládání svršků, pod nohami tímto měkko, tak sněžnice velmi k užitku. Cestou dosti skialpinistů, kráčíme na pohodu, různě se kochajíce i členíce, Rovienky, Panská hoľa...Obrácejí se generační zodpovědnosti - od : kdo mi dohlíží na synka? na : kdo ti nyní dohlíží na tatu? A po 18 hod. Štefánikova chata, kde se setkáváme s další části výpravy. Užíváme si dobrot i moc milé obsluhy, jen kolega snad i díky fyziologické batožině poněkud indisponován... Necháváme jej za dohledu synka doregenerovat a za svitu čelovek vyrážíme na Ďumbier, pak se pro něj záchranně vraceje. Mezitím výprava zastanuje, někdo si nechá ulítnout tyče, tak se balí do pseudožďaráku a ostatní se ukládáme. Ve větrném lomozu sic oči zamhouřeny, ale mysl zůstává ve stavu polobdělém.

Ráno však čilí, příjemno, jen lehce pod mrazem. Někteří ještě otálejí, tak na etapy raději na mačkách kráčíme k Chopku. Zde relax na Kamenné chatě, která se změnila v luxusnější restaurant, odklidíme si sníh kvůli slunění na terase, ale že by za službu nějaká odměna? Pěkně si za pivko ta 3 E...

Posečkáme déle, nemaje nikterak naspěch a dávaje znova regenerační prostor méně disponovaným. Nicméně otce i syna opustí duch, resp. možná je naopak osvítí (jak se časem ukáže) a rozhodne se využít přepravních zařízení luxusního resortu k ústupu.

Pro ostatní se rýsuje krásný, leč nekonečný hřeben: Dereše, Poľana... a daší technické potíže, madeinLidl sněžnice se zcela rozpadá resp. odpadnou všechny nýtky. Takže další postup je s opakovanou reparací, hledaje adekvátní fixaci. Nakonec se osvědčí urologicko-instalatérská materiální připravenost. Další mladík sice vesele skotačí jen v botkách, ale probořování co pár metrů psýcha ani koleno moc nedávají. A zas do kopce, odporná Kotliská, přechod jak alpským hřebínkem a znova nahoru, Chabenec však překonán vcelku rychle a pak již plouživý sestup na chatu pod Ďurkovou. Naštěstí dle očekávání téměř prázdná, trochu pošpičkování se s chatárom, polo či celotělová hygiena ve studánce, která ukrytá pod 2 m pokrývkou a liška popřeje dobrou noc.

Ráno nás vítá poměrně nevlídno, mhla, na hřebeni fičí, sněhu ubývá, občas lze pojíst brusinek. Ďurková, Latiborská hoľa, to se již vyčasuje, vítr se tiší, mlha zvedá, slunko prosvítá. Na Sedle pod Skalkou opouštíme hřeben a sestupujem po žluté do L. Lužnej. Šoféři vyrazí pro auta a zbytek pošetile očekávaje jejich brzký návrat nesmyslně klepe kosu venku před hospodou, nechaje se alespoň bavit moudry domorodkyně o vajciach v lavore...jakožto test mužovy milostné avantýry...keď vyplavú...šmyk...

A nazpět ještě stíháme bryndzu i veteránské součástky

Trasa

Běžky 19

Resp. sezona 18/19

Předvánoční mokrý Praděd 22.12.

Snahu změnit stopu počasí zmaří, na Nové Vsi se spustí liják, tak zpět do auta a zamíříme kousek výše, po 14 dnech opět směr Praděd.

I Ovčárna mokrá, na vrchu fičí řádně, do kopce téměř vynáší, dolů na slepo, sjezd na Švýcárnu již lepší, ještě trochu zakroužení kolem Kurzovky a kyvadlo dolů v půl.

Tak na rozběh nějakých 15 km

Silvestrovká Jizerka

A opět déšť nutí rezignovat ze sjezdovek a hledat hořejší partie. Směr k Jizerce řádně klouzavý, míjení se na zrcátka nakonec zdárné, improvizovaná převlékačka v kůlně a ve 4 okruh kolem Jizerky, mokře sněží, ale přijatelno, půvabné občerstvení v Kiosku a jinudy zpět, završeno 17km.

Večerní různé pozoruhodné hrátky s okolnostmi daným pitem a jiným nealkem...a jde to!, nové seznámení se s I know a starými českými filmy, pobavení Dixitem a silvestrovské dopoledne opět odvelí nahoru, kde mezitím podmínky konečně dokonalé! Stopa, sníh, počasí, úžo! Jizerka, Smědava, další doplňkové okruhy a završím si Jizerskou třícítku.

Večer v otevřeném domě se míchají různé lidičky, páni se seznámí s VW California, koštuje se domácí tvorba, čokoládová fontána se promění ve vybuchlý gejzír, intenzivně se hrábne do strun, hraje se, pěje se, pubescenti předvedou dramaticko taneční kreace. A Nový rok skrápí pro změnu deštík.

Intenzivní jesenický víkend 12.,13.1.

Stará Ves-Skřítek (přes Zelené kameny)

S přáteli autem do Staré vsi, složité zaparkování, nástupu trochu pomůže vlekař a pádíme krásnou zasněženou krajinou a stopou ke Škaredé jedli, kde mezitím mineme pokaženou rolbou, tak jen jakžtakž vyjetou stopou krásně podél Podolského potoka, spěstřím si ještě táhlým výšlapem k Zeleným kamenům, kde již mlha a pak nemilý sjezd na Skřítek, kde milé shledání s další spřátelenou rodinkou. Cestou zpět již rolba uzdravena, tak čerstvá parádní stopa, děvčata dělají andělíčky, zakroužíme kolem hory a závěr... možná kruciální...

27km

Ramzová-Milíře-Skřítek

A abych toho neměl málo, tak vyslyším výzvu osamělého kamaráda na neděli. Klasika do Ramzové, dále již však velmi neklasicky. Tentokrát výlet nikoliv z kategorie suprovních, ale přeživších s překonáváním limitů. Zajímavá trasa z Petříkova cestou Milíře, ale sníh se od začátku lepí, nepomůžou různé voskovací i nevoskovací hokuspokusy, přidá se kamarádova kamarádka, která nás strčí do kapsy, sjezdy nějak občas nedávám, přichází výzva výšlapu neupravenou sjzdovkou na Paprsek, na které 30 cm nového bořícího se sněhu, říká se tomu opruz. Po příjemném občerstvení objevíme nový okruh Růžovku, kde pro změnu soudruzi rolbaři se rozhodli učit zúčastněné bruslení, takže bez klasické stopy, ale nevadí, výzvám se má čelit. Kmitáme zpět dolů z Paprsku, opět drsný plužící sjezd, tentokrát bez karambolu a vlak za 5 min! 30km.

Lipová-Jeseník 19.1.

Ač churavý, v rámci spestření programu jesenické konference se přikřením ke kamarádské dvojičce.Vlak do Horní Lipové, sraz s dámou, zastávka v Lesním baru, krásnou stopou na Luční vrch a pak netradičně traverz dolů, se snahou nějak dojít až do Priessnitze. Značená je cyklostezka, kterou ale zatím nikdo neprošlapal, jen občas nějaký jelen, na krustě 20cm prašanu, tak si statně, ne vždy k libosti dámy razíme cestu, níže spíše promrzlo a cesta již prochozená, nějaké běžecké lajny nepatrné, tak protesty sílí. Pod Kopřivným, kolem lomů, Smrčníku k Pomezním jeskyním, vleče se to, táhne se to a místo očekávané stopy odhrnutá, promrzlá cesta, tak již stmíváním ještě 4km chvílí pěšo chvíli trochu brusle. No tak jsme to zkusili a pak odměna či pokus vyhnat virozu v sauně.

Docela dost pestrých 25km.

Skřítek-Rabštejn 1.2.2019

Pololetní vycházka s dětmi i spřízněnou neúplnou rodinkou. Dcerka překvapí výkonem, druhý mladík si odbývá premiéru se závěrem, že toto asi nebude jeho šálek, potkáváme věrné druhy a na chatě přecpáváme megaknedlíkem. Jen cesta zpět se mírným stoupáním poněkud protáhne.

18km

JeLyMan 24.2.2019, aneb jak ze sebe na Paprsku udělat totálního jelimana

Sněžnice, lyže, takže chvíli běžkařská pauza, zato nyní intenzivně. Kamarád zláká na výzvu, poté, co v nohách 2 dny intenzivního lyžování. Ale vše vyzkoušejte, dobrého se přidržte...očekávám sranda akci, místo toho profi impréza, i hobíci velmi vybaveni, řeší odborné voskování, se svými pološipunami jsem hned za exota. Ještě, že nakonec odolám 42km výzvě a pustím se na polovic. Sníh promrzlý, navolíme klystýr a go...První 2-3 km ještě jdou, borci odlétnou, ostatních se držím, i v kopci ještě jde šlapat...Pak se ale mazání sjede a začíná holé utrpení, do kopce podkluz, z kopce to nejede, začínají předjíždět dříve předjetí dědkové i slečinky. Když po 10 km prosviští i ne úplně štíhle imponující babička, je to již na ručník...K tomu ledové sjezdy, předjedu slečnu, držka, znova dojedu, opět držka, obitý pravý i levý bok. Jako zbitý jelimam se již sotva plahočím od Medvědí boudy, kde ťapkám stromečkem a zezadu se vyřítí soupaž stoupající borci jedoucí druhé kolo, čili na 2 hoďkách jsem sjet 20km...

No taky zkušenost, alespoň stran nutné investice do výbavy. Ještě si něco zakroužím, čekaje na kolegu dávajícího si plnou maratónskou porci a pak dolů do Vrbna. Tímto Paprsek již komplet projet.

Celkově něco přes 30 km

Takže ze letošek necelých 200km...tož na Jizerskou 50tku to ještě není...

Nassfeld III/19

Prázdniny trefí na půli března, což již věští jarní lyžování, bohužel ještě poslední týden high season.

Ačkoliv se ještě v září jeví sdílené nadšení 4 podobně strukturovaných rodin, tak se ukáží úskalí organizace takto početné grupy. Po první nabídce odpadne jedna část, necelé 3 týdny před odjezdem nečekaně další, takže zůstaneme s druhy nejvěrnějšími, ale ve finále konec dobrý, všecko...

Pobyt tentokrát delší, od soboty do soboty, ubytovací Waldhof nad Hermagorem je skutečně trochu samota u lesa, takže nerušený klid, venku kvetou meruňky a vyhlížíme nějaký ten sníh. Uvnitř nebývale prostorné zázemí i s nezbytnou saunou. Vůči rakouským dámám opět nelze míti jakékoliv výhrady.

Nedělní seznámovací lyžování je poněkud strastiplnější. V horních partiích obtížně proniknutelná mlha, na měkko je nejen sníh, ale i spolubojovnice, která si v obdobných podmínkách loni způsobila déle léčenou frakturu. Přes veškerou snahu o soudržnost se nakonec přeci jen ztrácíme, naštěstí každá rodinka pohromadě. Souputníci v zásadě rezignují, nám se podaří najít krajní bezmlžnou sjezdovku, byť s rozbředlejším sněhem, takže se ještě slušně rozlyžujeme.

No a další dny vše změklé krásně zmrzne. Počasí již nádherné, leč některé svahy značně hladké. Naštěstí i naši menší širóni, resp. nebojácné sjezdařky, zvládnou bez úhony.

Objevují se nové atrakce, technika pokročila, nyní bezpoplatkové slalomy, měřené úseky s natáčením, takže i trocha toho závodního adrenalinu s následným shlédnutím profi videí na stránkách i s menším konfliktem, kdo že to byl či nebyl z paralelního slalomu vyignorován či jak je to mezi děvčaty...

Jezdíme do zavíračky, překonávají se rekordy, tak dnové pak poměrně kratší, chtějíc vměstnat pánskou saunovací družbu, stolní hrátky, povečeření i nějaké to pobesedování. Pár hodin pak nějak chybí.

Přijedou další známí, ale potkáváme se skoro jen v rámci onoho pánského relaxu. Jinak se dobudou pirátské ostrovy i Mars, a podceňované holčičky to nandají chytrolínům v asociačních dovednostech Krycích jmen.

No a díky rozvernostem nejen holčiček sice víme, co se stalo 22.5.2009, ale již nikoliv, jak se to vlastně jmenuje ta matka Niki Laudy, kolem hučí Johny Deep,Däpp, deep, daep...i české cypaté blues s chcíplou kozou i kozlem.

Po třech dnech vyježdění se shodnem na pauze. S ohledem na zbytkové zahlenění rezignujem na aquahrátky, místo toho zdoláme opuštěný hrad Khünburg, projdem mezisezonní jak místo duchů působící Weißensee, kde asi ještě nedávno velmi živo, dle zbytků bruslařských i běžkařských drah. Oceníme ojedinělý stánek, vyzkoušíme ještě tloušťku ledu a pak přijde vhod večerní prohřátí.

Na čtvrtek zařadíme výlet do Italského Tarvisia, nějakých 50 km po dálnici je za chvíli, očekáváme trochu jarní břečku, přichází velmi příjemné překvapení. Zejména dopoledne perfektní podmínky, minimum lidí, genius loci poutní vesničky na kopci s kulisou Julek a dominantním Mangartem. Lyžařské i horské srdce plesá. 3,5km FISka bez lidí láká k překonávání rychlostních rekordů, promineme jim italský ledabylejší přístup ve značení a zázemí. Rozdíl oproti Rakušákům je poněkud patrný. Projedeme vše, zjistíc, kudy již pro značné změknutí ne, přichází velké úskalí vybrat si ze 4 pizzerek ve vesničce, nakonec se snad všichni uspokojí svými těstovinami, pizzami, pidilasaněmi apod. Odpoledne jž zataženěji a měkčeji, ale stále příjemná jízda až dolů. Poplácáme se za dobrou volbu.

Závěrečný Nassfeld rovněž nezklame. Krásně, původně zledovatělé sjezdovky akorát změknou, takže zůstane veskrze pozitivní dojem. Ještě nějaké to poměření se, dojezd v kaši někdo úplně nedává, ale otrlejší si dáme i repete, nacházeje si úzkou okrajovou stopu, zatímco otrlí méně si vychutnávají čokoládu a plesají na Laudu či Deepa z radosti, že přežili bez úhony.Na dálnici se poněkud dohledáme neb některé to ještě táhne do Itálie a ještě si odbudou Mc premiéru...

Murphyho skupinové zákonitosti :

• poté, co část vystojí frontu na skipas, tak si někdo ve zbytku vzpomene, že by navštívil toaletu a fronta na lanovku dále naroste a ostatní si přeci dále počkají.
• čůrání vůbec nabízí více modifikací zmíněného.
• před dyskomfortem ranního o 20 min. dřívějšího vstávání je upřednostněn dyskomfort 30 min. fronty na lanovku
• pro klid jednoho (zejména, co se týče stravování) je zvolena nejméně přijatelná varianta pro zbytek, spokojen je jeden...

No a závěrem ještě nekorektní hádanka s útokem do vlastních řad:

• když se chceš skupinově vyfotit a složitě šteluješ celou grupu a někdo ti tam na poslední chvíli vleze, jakoupak asi mluví řečí?
• když na dalším fotopointu všichni pořídí svůj snímek a uvolní místo dalším, jen jedna skupinka jej obsadí na několik min. s tím, že si snímků potřebují udělat alespoň 10 z 5-ti různých úhlů, jak se jmenují členové oné grupy? Ano, velmi pravděpodobně tam bude Jacek, Gosia či Piotrek.
• Když si hlídáš 6-sedačku pro 5 osob jednoho týmu, včetně pár dětí, a na poslední chvíli se před tebe dostanou 2 osoby, čímž můžeš vyšachovat buď vlastní dítě nebo nechat odjet ony 2 osoby samotné a brzdit plynulý provoz, je nabílední, že se bude jednat o příslušníky spřízněného slovanského národa.
• zcela analogicky modifikovaná verze s kabinkou, kde tak akorát vlezete obě dvě rodiny, ale náhle vás vyšachuje jistá dvojice
• Když se po sjezdovce šine skupina 10-ti neumětelů, tvořící jakýsi kompaktně nekompaktní celek, ani souvislý had, ani volně rozptýlení jedinci, že nevíte , jak je předjet a podivně je (ne)řídí nějaký mírně pokročilejší přechytřelý lídr, tak je to velmi pravděpodobně pan Bartosz, kterého si severní sousedé dovezli jako pseudoinstruktora, aby ušetřili za profi rakouského.
• když jsem četl poprvé tyto řádky , tak mi to přisla jako již poněkud urážlivá nadsázka, nyní nějak chápu...

Semmering - Kreischberg II/19

Poslední únorový víkend, konečně krásně, ale ten ne, ta ne, ten též ne...tak co už, nebudu v 10 st. koukat na azurové nebe z okna...jen velkolepé plány většího areálu je třeba zreálnit...

Pátek večerní lyžování v Semmeringu, dojezd na pohodu, první 3/4 hoďka parádní, vše upravené, osvětlené 3 sjezdovky, fajn FISka, strmá, členitá, ale předchozí oteplení je znát, hora se postupně vyhladí do ledova. O kabinku na stojáka se dále nutno dělit s nadšenými sáňkaři, kterých je tak polovina.

Nezklame ani prostší rakouské ubytko (Gästedorf Waldheimat).

Po zvážení očekávaných stejných ledových podmínek a víkendových návalů na Stuhlecku, z tohoto zrezignuji a přesunu se dále na Kreischberg, což nakonec volba výborná. Vícekrát se jelo kolem, vidno u cesty akrobatické skokánky, jezdí se zde svěťáky, tak lákalo vyzkoušet. Ač parkoviště poměrně plné, na kabinku se kolem 10-11 hod. chvíli počká, pak se již lid, zejména maďarský, rozptýlí. Pár 4 km sjezdů dolů pěknou černou, pak se již taky obrousí, nahoře však zůstává tvrdší prašan, žádné muldy, žádné čekání. Ideál. Nějaká ta kotva se snese, jinak moderní i méně moderní sedačka, kabina...Jen závěrečný sjezd náročnější, když se všichni rozhodnou šinout černým již notně zplotnovatělým sešupem. Večerní návrat, aby tělo dále dostalo další den zabrat, udělaje ze sebe jelimana na Jelymanovi...což již jiný příběh.

Karlov II/19

Víkendík se sehranou rodinkou na univerzitní chatě. Doprava na dvě etapy, část pojezdí vše poměrně zledovatělé v sobotu a nakonec se vyřádí na Klobouku ... my žereme pěnu, my pěnu žereme..., posté kaměňáky (šli 2, co byli veselá 5-ka...), chlapská družba, Vše vím tj. hra, kde se dozvídáme, kdy lidstvo dosáhlo mety 2 mld či který chlapík byl v roce xy největším sympaťákem.

V neděli mj. objevení snowparku, snowblejdění, teplota ještě stoupá, další předražené restaurace, čokoláda a trádá...