Polskie Tatry 21 -Liptovské múry, Orla Perć

Skloubí se trocha zbytková závist z druhdy neúčastné akce a restu Orlí stezky se snahou obnovit svatováclavskou tatranskou nepravidelnou tradici a popíchne plán. Covid, necovid, většina již očkovaná. Jak už to bývá, složitě se  dolaďuje účastenstvo a tentokrát vznikají paralelní koncepty. Tradicionalisté lpí na dietní podobě neděle- úterý, s jiným pobratimem se shodnem, proč již nevyrazit v sobotu, zvláště, když se rýsuje příznivá předpověď. 

Vlakem na noc, ráno vyrazíme? Ejhle pohled do kalendáře a 28.9. 3x odložený koncert D.Bárty. To se nedá stíhat. Pohotový kolega vyhodnotí a přehodí plány- tak vezmeme auto a nepůjdem ze Slovenska leč Polska a načrtne harmonogram, souhlas. Ze zbylé grupy zůstane nakoenc jen 3-členné torzo, přidají se z původní strany a všichni se sejdem v neděli večer u 5 stawów. Akčně vymyslí parkování v Javorině, bus do Lysej Polany, který se v pátek po zkrácené práci rozhodneme honit. Ale u Żywca popojíždíme a navigace hlásí první ztrátu. Nevadí, za hranicí předpisů postupně stahujeme, ale Nowy Targ vezme iluze.16:40 nedáme, přijíždíme 17.  Neva, není kam chvátat. Cíl je chata Roztoka. 6-7 km. S mírnou nejistotou najdeme místo pro auto kdesi mezi, ale zákazová značka není, tak co. S plnou zbrojí asfaltkou k Palenicy Bialczańskiej, překvapivě i podvečer plné nejen parkoviště, ale ještě hustě aut podél cesty.  Platí se vstup, ale žádný výběšrší, tak se nedomáháme a pácháme první zločin. Na mapě nacházíme zkratku, kudy nás však navigace odmítá vést. Záhy pochopíme, Wstęp wzbroniony, druhý zločin, přeci nepůjdeme s davy. Pohodová lesní cesta, tu v dálce vůz. Průser, rychloskok do zákopu a ani nedýchat, jistě jdou po nás, když avízovali kamery. Naštěstí zatýkací útok se nekoná a docházíme k chatě Roztoka. Dřívější snahy o buking jsou marné, údajně rezervace rok předem. Dvě místa se nakonec najdou, ale za 2násobnou než očekávanou cenu 80Zl. Lišák hlásí rázné ne a hodlá testovat spacák, po váhání dám přednost pohodlí pro churavá záda. Chatová pohoda, stylově naučím hrát polských Tisíc a nestylově zcela ostrouhám. Pokusy o večerní veselí se známými songy a tímto reminiscence SŠ let rázne utne paní chatařka,  ve 22 cisza nocna, inaczej policja!

Nelituji pohodlenější noci, kolega sice hraje hrdinu, ale část noci jej ruší mládež a ani thc odér příliš hypnoticky ani sedativně nepůsobí, další část řvou paroháči, což přetransformuje v úasný přírodní zážitek.  Čeká nás nezáživný pochod k Morskému Oku, po cestě již zástupy, občas koňská bryčka a ...noční paroháč. V cestě stojí zdatný 12-rák. Na Oku chvilka, stoupáme k Czarnemu Stawu, krátká fuška, pauzička s rodáky a čeká nás výstup do Mengusovského sedla. Průběžně sdílíme obavy, zda bude či nebude sníh, jak strašil krom medvědů a jelenů další kolega. Stoupání vydatné, konstatujeme, že sestup po sněhu či ledu by byl opravdu výživný. Skalnaté plotny, žlaby, jen občas nějaké zajištění. Združíme se s polským pobaltským párem, který svou plno bagáži vyprovokujeme k postupu, když již zvažují obrat.  

    

 

 

 Nelituji pohodlenější noci, kolega sice hraje hrdinu, ale část noci jej ruší mládež a ani thc odér příliš hypnoticky ani sedativně nepůsobí, další část řvou paroháči, což přetransformuje v úasný přírodní zážitek.  Čeká nás nezáživný pochod k Morskému Oku, po cestě již zástupy, občas koňská bryčka a ...noční paroháč. V cestě stojí zdatný 12-rák. Na Oku chvilka, stoupáme k Czarnemu Stawu, krátká fuška, pauzička s rodáky a čeká nás výstup do Mengusovského sedla. Průběžně sdílíme obavy, zda bude či nebude sníh, jak strašil krom medvědů a jelenů další kolega. Stoupání vydatné, konstatujeme, že sestup po sněhu či ledu by byl opravdu výživný. Skalnaté plotny, žlaby, jen občas nějaké zajištění. Združíme se s polským pobaltským párem, který svou plno bagáži vyprovokujeme k postupu, když již zvažují obrat. Naštěstí sníh předchozích dní většinou odtál, pauza na Kazalnicy a poslední úsek. Ten již drsnější, v cestičce promrzlé zbytky přeci jen leží, neradno uklouznout, ale dá sa, leč sestupovat, jak čeká většinu postupujících, bychom nechtěli. Na Mengusovském sedle pod Chlopkiem parádička, jen musím skousnout urážku, jak to, že ta moje čeština je tak srozumitelná. Já ti dám češtinu!!! No co naplat, rozvolnění vazeb a rodným prostředím se podespisuje na jazykové zdatnosti. Euforicky si vyběhnu an domnělě Prostřední M. štít, zjišťujíc, že to je jen jakýsí předpahrbek, ale pěkné pokochání a čeká nás sestup do Mengusovské doliny. Další zločin. Chodníček však vychozený, před námi sestupuje akčí děda, který nás dynamicky míjel, pokračuje nezáživná suť, balvany a můžeme relaxovat u Hincova plesa. Blaze. Babí léto vytáhlo poměrně dost lidí, proti štrúdlům vystoupáme do Koprovského sedla a pak již zcela sami 

 

Má to být pohodový sestup vydlážděným chodníkem, chvíli se ještě kocháme, užíváme masy přezrálých borůvek, nikde nikdo...Ale postupně stále větší nekonečná otrava. Kameny vadí stále více, kráčíme vzdáleně a mlčky. Předcílový přístřešek. Kolega hlásí, že dál nejde. Mně se místo nepozdává. Hele, jestli chceš, tak si vyběhni na další, já zatím uvařím, jestli bude lepší, tak se pak překonám...

Tak si trochu na morál vyběhnu ještě 700m, zdvojený přístřešek pod Temnými smrečinami se pozdává trochu více, zejména pak okolní prostředí, koumám, jak by se dalo ustlat z volných prken. Kumpána přesvědčím, takže znova zpět, večerní pohodička, povaření a jak si kdo ustele...Lišák po chvíli usoudí, že na prkenné cestě ne tak úplně, rosenka a co když nějaké zvíře, potraviny raději na strom a brzké zalehnutí. Ale záda se ozývají, tak trochu noční manévry, ale co už. 

Ráno sbalíme a snídaně až u ples. Krása. Kupodivu i v ranní hodinu nejsme sami, pozdravíme se s kmetem, který záhy mizí někde na hřeben Koprovského, zíráme, že i totok je možné. Pak milá mladá stvoření, poopraví nevalné povědomí o líné mladší generaci. Dívky razí stejným směrem. Tak necháme vytyčit cestu a nechvátajíc se pokocháme, užijeme snídani, ranní koupel. Pak již cestou necestou do Chałubińského brány či wrot. Prodřeme se kolem krásných jezer, pak kolmé šplhání, nějaké to medvědí hovínko, za hodinku jsme na sedýlku, kde již pár lidiček z polské strany. Po pauze nástup na jeden ze zlatých hřebů výpravy- Liptovské múry. Potkaný kmet bezemočně okomentuje, že dá sa, no je tam i také II-III lezení, ale nie je  problém.     

Skalnatáý hřeben, nahoru, dolů, výhled úchvatné. Ale plná bagáž polezení trochu modifikuje. První zádrhel, je třeba přelízt hladší nakloněný pár metrový úsek. Stupy minimální. Zatrnutí, s těmi bágly to fakt nejde. Bez vylezu v pohodě, naštěstí se dají podat...no dobrá, pokračujeme s respektem. Občas stezku hledaje, na skále stopy od maček, ale asi je i níže pohodovější traverz. Kolegu přecházejí legrácky, přibývá vulgarismů a objevují se defétistické obsahy, kudy že ústup apod. Na Hrubém (resp. Szpiglasowym) štítu trochu větší polský ruch. Nakonec s bázní pokračujeme dále, docházeje milé dívky, které si jen tak povyjely na kole, nechaly někde na konci Koprové doliny a že si přeběhnou neznámý hřeben. Další prolézání hřebene, masy brusinek, vlevo Temnosmrečianské, vpravo 5 stawów, před námi Świnica. Megaparáda. Holky se ale dále vzdalují a objevuje se další kruciální kolmější místečko. Složitě hledám bez patohu cestu, nakonec nějak oblezu a tahám již notně rozloženého kumpána i batohy. No situace hraniční, ale pak již zdárně bez zádrhelů Hladský štít, sedlo a dolů k chatě. Za nějakých 9 hod.   Mezitím, co signál umožní nějaké zprávy od druhé skupiny, že jdou taky od Temných smrečin. Tak bezpečnostně odkloníme na konvenční žlutou. Euforka na chatě, v neděli podvečer bychom čekali vyprázdnění, ale ono ne, s Izraelci se zařadíme do pořadníku na nocleh a očekáváme nedělní mši i kumpány. Doplňující trojka se zjeví ve 19 hod, když začíná bohoslužba. Seznamujeme se s novým, značně namakaným druhem. Chata se kupodivu vyprázdní, jako odraz vzdoru nové generace vůči polské církvi? My však poslušně vyslechneme úvahu o tom, že je lépe zadarmo montovat světla na Ukrajině, než hromadit vlastní statky. Posdílíme a vyvoláme další ubytovací zmatky. Poté, co se dvě matrace uvolní, tak pobratimové stejně nereflektují a volí venkovní poležení, já vezmu zavděk nocležně, kde však první hodinu ruší štěkající pes, pak další chrápač. Tož si pak vyber. 

 

 

No a zlatý hřeb No II. Po 7 hod výprava na Zawrat, cestou kamzíci, na sedle v 8:30, někteří se vyzbrojují sedáky, někteří na volno. Zavčasu předcházíme pomalejší páry, původně cyklosportovec nabere slušné tempo, kterému stačíme jen někteří, tak se skupina, navzdory původním proklamacím, poněkud roztrhá, někdy sice na úkor chvilkových kochaček(kdeže byl ten viklan? ), ale pravda, že z ohledů na opatrnější jističe se nechce před sebe pouštět předešlé grupy. Ačkoliv nejsou nějaké zástupy, úplně volno, byť je pracovní den, též není. Polezení parádní, řetězy, občas žebřík, taková B/C feráta, občas těžší místo. Mały Kozi Wierch, Zmarzła Przełęcz, sešup po vzdušném žebříku do Kozího sedla, a pak již "ferátkou" na Kozi wierch (2291m). Na vrcholku jsme v 10 hod, zprvu sami, neskutečné pohledy, kochačka, pózování, dorazí třetí druh. Občerstveníčko, půlhodina, poslední dvojka nikde, trocha narůstá nejistota, zda náhodou něco. Zjevují se po necelé hodině, s mírnou výčitkou, že oni pomýšlejí na bezpečí  a kdo že to avízoval soudržnost skupiny...Povinná vrcholová ořechovka a Lišák vyhodnotí, že po předchozích dnech mu stačilo, nemá potřebu " se hnát" a zvolí sestup po černé. Pokračujeme ve 4 v hřebenovce, mylný sestup na exkrementí stezku, nahoru, dolů nezajištěným kuloárem, komínem nahoru a pak skrz Granáty narazíme na notně nezkušený teenegerský asi sportovní oddíl. Trochu pozápolíme s míjením, pak již na Skrajnym Granacie saami. Trochu to nemá konce, nahoru, dolů, cyklista zas někam utíká. Čas od času se sejdem na nějakém sedýlku, pokocháme zvláštním meteo úkazem- který by skalní katolík mohl interpretovat jako mariánské zjevení, pak dále již trochu padá mlha. Závěrečná pauzička na Buczynowej turni, kde odradíme od dalšího postupu naivní litevský pár a ve 14 hod jsme v závěru na Krzyżnem 

Čili Zawrat- Krzyżne i s více jak hodinovým pobytem na Kozim w. 5 hod.  Ještě je však třeba sestoupit. To se již ozývá koleno, hůlky trocha odlehčí, obdivujeme kamenové obkládače, jak to asi kdys dělali, pohled zdáli na vodopády a v 15:30 můžeme slavit na chatě. Bigos, tyskie, polke pohostinství, jak má být. jen neoclehem tentokrát zavděk nevezmem, bo po co...Venku dobé lavice a čerstvý vzduch bez chrápačů. Přesto si rázná chatařka posbírá 35 Zl poplatek. 

     

   

28.10. ráno pobudka, dojetí zásob, vše, jak má být. Rozbíháme se svými směry. Hošové skrz Hladké sedlo na Slovensko, naše původní úderná 2-ka sestupuje nejkratší cestou Dolinou Raztoki, i s ohledem na mlhu rezignujíc na původní plán zelené kolem vodopádů. Cesta již nijak atraktivní, les, kameny, se kterými si však zdatně radí i zásobovací 6-kolka, Wodogrzmoty Mickiewicza a nudná asfaltka až někde k T.Javorině. Auto je v pořádku, ale prekérka, trochu adrenalinové starotvání, 10x nic...naštěstí po 11-té se plynové vozidlo chytá, další drobná nepříjemnost na benzince, kdy polští druzi mají špatně označené stojany a my jsme pak málem byli za zloděje. 

A večír již relax s Kráskou a zvířeným prachem.    

 

Zavírání Moravice 21

 Kružberk se bude pouštět na víkend 18.-19.9. Všeobecné nadšení, všichni jedem, oba dny...

Pár dní před- ochlazení, do hry vstupují matky a další nevypočítetelné faktory. 6 lodí?, Vejdem do 4? Nakonec zůstává torzo dvou tatíku se synky a osamělý vlk, kterému se též rozpadá posádka, odpadnou všichni potenciální háčci...Ne, ve 3 chlapech na lodi nepojedeme, to raději zkusím sólo. A lodě jedou nakonec 3

Organizace se tentokrát ujme méně zkušený Vl.k. Nafukovačky nebo plasťáky? Je to v zásadě jedno, odpoví nezkušená zkušenost. Ukáže se, že na Moravici není.

Během týdne teplota padá k 10 st,  ale neprší. Očekávaná masovka, převoz auta do kempu v Podhradí, kde odradí od odloženého zakempování - to vám negarantuji, že bude místo. Tak se zdržíme ještě stavěním, někdo má hned, někdo bojuje s tyčemi, že narůstá obava, že nestihnem vlnu. Stiháme. 

Parádně to teče, jede, kanoe i v singlu dobře ukočírovatelná, držím krok. První vzrůšo na jezíku v Jánských koupelích. Zatímco baraky v klidu líznou válec a pokračují, tužší plavidla se více či méně zabodávají přídí, což jednak odnáší háček, jednak loď dosti nabírá. Tak první vylévání.  Pak již bez zádrhelů a poměrně brzy jsme v cíli v kempu. Ve 13:30 je spluto. Trochu se dívíce, že řada posádek trasu bere naráz, na jeden zátah až do Branky a zde jen občerstvovací zastávka. Proběhne kratší družba s urologickými druhy. 

Co s načatým odpolednem? Při převozu aut skočíme na rybku či jiné dobroty do Davidova mlýna, proberem chlapská dilemata- jít ven a koukat, co nemohu mít či zůstat doma a mít, na co se nedá koukat? Toť cenzurovaná varianta. Pak přesvědčíme osazenstvo na blízký hrad Vikštejn. Trochu do kopečka, kuráže dodá hefron, na hradě jakási larpácká párty, vyhlídka, další, pěkné...

A v kempu veselo, sousedi zaberou ohniště, staví stanovou saunu, nějak se rádoby na chvíli přichomejtnem, jen prstíček- buřtíky opočeme a... již se neodchomejtnem. Milý hoch ladí Kryla a další, pozvedneme dosud nesmělé hlásky...a večír s téměř úplňkem se vytrácí do jakéhosi mlžného oparu. Ze kterého vyvstává jakýsí vlezlý bráška s dvanáctistrunkou, přidružení nějakých mladíků, kteří vyčerpali zdroje své reprodukované moderní hudby a s nadšemím naslouchají songům z jiného století.

Ráno teplota klesá k 7 st, ne všichni jsou úplně v kondici, tak se odjezd trochu oddaluje, zahřejeme se speedmintonem, zelňačkou. Při převozu auta i trochu mrholí. To bude jen pro otrlé. Fyzická aktivita však přinese oteplení, říčka parádní, občas i nějaký ten sjízdný jez. Nikdo nemá pomyšlení na nějaké větší zastávky. Na žimrovickém jezu již zebou nožky i v neoprénech, i jinak statečná posádka raději přenese, ostatní bez větší újmy a nabrání sjedou. Pokochání pohledem na Hradec, horký čaj a již doject...No ale v závěru čekají ještě atraktivní stupínky. Jindy parádička, ale třísnění háčkové jaksi neoceňují a dvojposádky postupně slušně nabírají, že jedna se ukáže nezpůsobilá jízdy a raději vylévá před cílem. Snažím se mírnit náznaky reklamace plastových lodí- zato jsme byli rychlejší a bez práce s foukáním...

No hezký to bylo, jen nožky trocha zebaly, zvláště ty bez neoprénu. Plán občerstvení ve Vítkově s nějakou lokální kuchyní se  musí upravit na italskou, počkáme si skoro hodinku na megaporci těstovin. To se již ozývá některá nachmuřeně mlčící maminka...

Voda 21- Dyje

 

Tak se nám zdálo by se tradiční letní splutí jaksi zdietňují...Jak posádkově, tak kilometráží...Tož doufejme, že se přes jednodenky nerozplynou. 

Kotrmelce konce prázdnin: nečekaně se vrací kluk z tábora kvůli nějaké vyrážce, tradiční kumpáni...ale dívka se od začátku vymezuje. Než snášet nenálady, raději oželíme, ale trvá ujištění, že každopádně jedem. Pokusím se vcelku úspěšně zlákat neteř. Ještě někdo? Ne. Hele, klukovi ošetřovali furunkl, nemůžem...Sorry. Odpískání. Holt, co se dá dělat. Ruším neteř. Další den, hele, není to tak zlé, doktor i žena usoudili...nešlo by ve zkrácené verzi? Šlo. Místo tří etap dvě. Do nejistého počasí. Ale už nebudu rušit rušené a svolávat odvolané. Holt holčička snese výsadní postavení. 

Tak jen dvě posádky, my trojčlenní, ne příliš k libosti hocha, útrpně přijímajícího háčkovací roli. Zapůjčíme lodě ve Znojmě pod hrází  u sympatické blondýnky, odvoz aut do opuštěného tábořiště v Krhovicích. 

První úsek co si neodpádluješ, to nemáš. Pár jezů s několika km oleje se mírně vykupuje svou sjízdností po plytkých skluzavkách. Nic pro dřívější laminátky, nynější plasťáky však odolné. Občerstvení v Dobšicích s vlastními langoši trochu připomene albánské putování, naštěstí bez zažívacích dozvuků. V tábořišti v Krhovicích se ještě pár nadšenců objeví, čímž se otevře i stánek. Dorost připraví nějaké dřevo a večerní pohodička jak má být, i s nějakým tím hvězdným výkladem. Že je na zítra blbá předpověď? - to snad ne, když jsou tak hezky vidět hvězdy, dí přírodovědný docent. No bohužel ano...brzké ráno budí vodní údery do stanu. V 8 však již ustává, vedle ještě dobře naladěné rodiny s menšími dětmi, nikdo nevnáší větší pochybnosti o pokračování plavby. Stánek se slibovaným kafíčkem nám však neotevřou, tak se zahřejeme vlastními čajíčky, polévkami...a do očekávaného nečasu přioděni vyplouváme do krásnějšího úseku. Hoch se dožaduje kormidla, zprvu odrazujem, neznaje záludnosti zákrut a možnosti smočení nežitu. Žádná velká divočina se však nekoná, kolega se obětuje na háček a necháme hochy napospas. Zprvu mají tendenci závodit, po chvíli však zjišťují, že s těžkotonážní trojposádkou nemají šanci a provokativně se loudají, vyvolávajíc tu a tam u tatíků obavy, s chvilkovými protiproudými záchrannými otáčkami. Voda teče, leč nijak divoce, ale kochat se lze vodní faunou, vodní květena občas ztíží orientaci, ptactvem- ledňáčci, konipásci, volavky. Při malé přestávce chvíli sprchne, ale nakonec můžeme konstatovat, že i v tomto předpovědním nečase jsem dorazili suší, někteří doslova nebývale suchou nohou a po 3 hod. vyloďujeme v Hrádku. 

Nakonec ani zkrácené verze příliš nelitujeme...níže asi již jen olejnato. A oslavíme IKEA masovými kuličkami s nepopulárním leč nyní potřebným nákupem, kde dívenka pookřává a chlapci nějak odtrpí.           

      

Chorvatsko 2021- Hvar

 Proti svému stylu buknuté již někdy v únoru na základě výzvy kumpánů...kohopak bych se pak musel doprošovat a tak...Padne na poslední červencový týden. 

Synátor na táboře, tak přiberu neteř a jedu tímto s babincem. Řešení cesty, co s nejpitomějším termínem sobota-sobota? Volíme noc, Maďary a dobře. Menší maďarské cesty udrží bdělost, v Goričanu covidové postání na 45 min, bez zevrubnější kontroly, pak prostřídání se za volantem a za Zadarem se sjíždíme s budějickými brachy. Provoz nebývale hustý, ale dá sa, méně již před Makarskou a v Drveniku - fronta na trajekt až k magistrále...uff. No co už...Zmrzka, koupačka, 2 hoďky, místo velkého předstihu se ubytováváme v zátoce Torac někde v 16 hod. 

Pak již pohodička, děvčátka i dospělí se všelijako zabaví. Kumpáni přes zátoku, po ranní koupeli na našem divočejším břehu párminutový přesun na pláž.

Věkový rozptyl vede k jistému fázovému posunu, takže zatímco naše preteenagerky se vypelešují, naproti již zrána zátoku brázdí pávi a podobná nafukovací havěť.     

Vše velice vtipná, legrační či trapná záležitost...

K dispozici je nafukovací kajak, paddleboard, který lépe zvládají přítomné ženy a dívky, mužové se stávají aktéry groteskních scén, ale též s postupnými pokroky. 

Vypravíme se za ostrovní atrakcí ekoetnovesničky Humac a blízké archeologicky významné jeskyně Grabčeva. Provází povídavý mladík, procvičování angličtiny dívenky příliš nechytne, více zaujme levandulový kompost u destilérky. Pak již sestup horským terénem k jednodómové, poměrně pěkné a zajímavé jeskyni. Načež se ozývají sousedi, že se s ohledem na zatažené počasí rozhodli realizovat plánovanou návštěvu města Hvar o pár dní dříve. Tak je trocha nepřipraveni dojedem, i když  se mraky již rozplouvají a čeká nás vedro, jako vždy. Zmrzka, hrad, výhledy, pizza a stejně spíše těšení na návrat k vodě. 

Grilovačky, vínečko, terasová pohodička, i nějaká karetní zábava. 

Jeden večer si dopřejeme vlastní, noční procházku přes pár zátok k rybí restaurací s objevem několika hvězdic.   

Večerní návštěva Starego gradu zanechá příjemnější dojem než rozpálené denní město. Krásné uličky, zdařilé suvenýrování a zase ty serpentiny, tentokrát noční. 

Změníme plážičku, pokusy o výuku šipky úspěšná ze 2/3. Starší generace objeví dosud skrytý potenciál, jedno mládě rozvíjí, další ne a ne...ani s pomocí žoviálního Slováka. Ale odměna v podobě krásné červené hvězdice.

Prekérka s kartou, kterou se banka rozhodne  bezdůvodně trvale zablokovat, s tím, že shledala bezpečnostní riziko. Asertivní operátor opakuje, že řešení není. Domácí bankéř pak doporučuje nahlásit bance pobyt v zahraničí. Kam jsme to dospěli?! 

Blíží se závěr a tím mizí dovolenková bezstarostnost s vidinou zpáteční cesty. Jedna rodinka od začátku avizuje bezpečnostní odjezd v pátek. Další se na poslední chvíli přidá. Mnohokráte zvažovaný NP Krka s ohledem na očekávaná další vedra a následně odpoledne houstnoucí provoz, vzdává. Tak na páteční večer zůstáváme sami. Posádka odhlasuje brzký ranní výjezd na první trajekt v 5, Krce rovněž nenakloněni. Ve 4:45 v Sučuraji, již patřičná fronta...a o 5 aut se nevlezeme! Nezbývá než na 1,5 hod zdřímnout. Pak ale aspoň odměna v Drveniku čerstvým pečivem s kávičkou a v 8  razíme...Naštěstí již bez zádrhelů. Posádka se proti Krce nadále bouří, tak nebudu lámat a pádíme houstnoucím provozem. Ale ještě, že nejsme v protisměru...Strýček Google upozorní na 1,5 hod kolonu na Lůčku s nabídkou alternativní trasy, což kvitujeme, hranice v Goričanu  bez fronty, po hudebních vložkách sugestivně promlouvá  Hraničářův učeň, pár zastávek a ve 20 hod. doma. 

        

Rakousko - Gosau

 

Začátek července 21, svátky. V neděli, či pondělí? Co doma, ale testy a tak...ale pondělí zas provoz...tak pojedem...Testy, děcka si hrají s dokumenty...hele a co to znamená na ŘP , že platnost do XI/20?  No že je propadlý...do háje...tak další stres...Otec je zločinec...jeli jsme dnes, abychom nejeli zítra...a zítra nejedem, abychom mohli jet dnes...rozvíjí nudící se dcérka...

Večerní liják hatí plány kempu. Tak něco seženem na místě... Po 19 hod. v Gosau...ale kde...žádné recepce, nalezneme hotel...kde nabídnou ochotně za luxusní ceny...to opravdu ne, tak sám vyhledá alternativy, poskytne heslo na wi-fi, cinknem, buknem a  přejiždímě 17 km do Abtenau. Spokojenost v Traunstein...

Bohatá snídaňka a vezmem kola, kopec, skopec, rakouská krása, náhodou Lammerklamm, obavy z dalšího kopce liché, u auta ještě bobovka a zpět do Gosau. Spoludovolenkáři hlásí příjezd v 16, to se akorát srazíme...  Houby, individualisti nikde, pak zpráva v 17, že si užívají někde v Ischlu, tak to trčet nebudem, děcka balíme, jdeme polozit. Většina turistů se už vrací, nalézáme jezerní ferátku, vypadající zprvu nevinně, rači nepřipravuji na možná úskalí. Klučina uteče popředu, s dcérkou obezřetněji, kolmý žebřík...to ještě jde...pak kolmější skála...platonické, nikoliv však panické vzdechy, že je to vysoko...ale zdárně postupujeme...a ejhle, lanový most, jen dvě lana...Do háje, to nedá, otáčíme se. Ne, když jsem tady, co mi zbývá! Zvládne i přecvaknutí v polovic. Statečné dítě! 

Druzi dorazí večer, vymyslíme pohodový výlet na Horní jezero (Gosausee) . To ani pohor nepotřeba, jdu v sandálech. Nebudu hned na úvod hrotit, ať se teda pospí...no, ale pak plné parkoviště... Doplahočíme se k úchvatným views, kýčovité scenérie, kravky, hospůdka, pak i osvěžující koupel. Blaho...Tak proč jít zpět stejnou dálnicí, vezmeme to přes sedlo a pak je na mapě jakási čárkovaná trasa. To najdeme...Úskalí 500 m převýšení, dávnější polomy přehrazují cestu, zakrývají značky, tak slabší dvojička otáčí. Zbytek srdnatě nastoupá, další palec nahoru pro dcérku. Odbočku na neznačnou taktéž najdem. Cestička jakási je, občas mužík. To půjde...do prvního zabloudění...To morálka pozvolna klesá  i u jinak optimistického druha, začne všude očekávat šluchtu, ze které jistě spadne, marně argumentuji mapou a traverzem vrstevnic. Podpora hůlkami, trochu zmírní napětí, které opadne až nástupem na lesní cestu...No cesta byla delší o to náročnější a zajímavější...tak ještě otestujeme teplotu vody v jezeře spodním a den druhý úspěšně za námi...s nějakými dětskými osadnickými boji... 

Tak další den dáme odpočinkově kola a podíváme se do jeskyní nad Hallstattem. Parkoviště plná, až na P3, kola tam nikdo nemá, divné, ale popojedem. Co tak k lanovce na Krippenstein kolmo...Trochu do kopce, ale statečně...Souputnici zaplatí drahou sumu...kontrola testů...den po platnosti! Es tut mir leid...prekérka, tak se holt rozdělíme...Rychlý objev cvičné ferátky, přeparkování, polození, kvůli toaletě dražší restauračka...a pak si objedem jezero...z jedné strany různě se měnící cyklostezka, občas jen pro pěší, ale po česku zákaz nezákaz, když už jsme na konci, tak to vezmeme druhou stranu, kde sice silnice, ale nakonec vcelku uteče. Poklidný Halstatt, kouknu na info webkameru, ukazuje inverzi, prevíti mají nahoře azuro...Míjíme  parkovistě a poslední auto- oni ještě neodjeli...někde ještě taky cyklují. Cestou zpět potkáváme rozpadlý peleton. Co tedy s testy? Na informacích- vcelku vstřícný odkaz na Aussee, tam je dělají zdarma. Tak aspoň nějaké řešení .

Dle předpovědi naplánujeme zlatý hřeb, konečně ten pravý zápřah. S hochem budíček v 5:45, donekonečna vysvětluji logistickou nutnost- a zástupy, a před lanovkou a počasí...nakonec kapituluje...Vymyšleno dokonale, my nastoupáme pěšky v 6, zbytek na pohodu v 8 lanovkou, my ferátou oni normálkou a obejmeme se v 10 u vrcholového kříže na Donnerkogelu(2050m)... No Bodík míní...Ale je krásně, zvedá se mlha, u chaty skoro sami, kravičky, volná hora...První zádrhel - Lower part is closed, but higher   následujte šipky. Najdeme první dvě...S dalším českým párem hledáme onen alternativní nástup, ale stále více tápeme, že postupujeme normálkou, což nechceme. První slepá cesta, tudy ne...odpojíme se...Hoch zahlédne kýžený žebřík, jsou tam lidi, tak to nějak musí jít. Tak alespoň nástup k němu dohledáme. No opravdu veelmi vzdušný...Tak napětí opadá, budíž Rakušákům odpuštěno, že nás ochudili o první část. Kolem jen slovanská řeč, naštěstí žádné zástupy. Česká dvojka nás pouští, ofotí a pak oblaží exluzivními snímky. Hoch zdatně zvládá C/D úseky...

Zádrhel druhý. Přichází zpráva od druhé části :my ten vrchol nedáme, ušli jsme kousek a vyhodnotili jej za nebezpečný neb to po nočním dešti trochu klouže...Dobrá, běžte traverzem na pohodu, za 1,5 hod je chata, tam se potkáme. V 10 hod jsme na vrcholku. Naprostá paráda! Výhledy Dachstein, Hochkönig, družba s českou dvojkou, dorazí normálkou i zklamaný páreček, který ještě nasměrujeme k druhému pokusu. A pustíme se na sestup, samozřejmě horší trasou...nur f'ür geubte...Opravdu. Horem dolem, synku dávej pozor na tatíka, tu si narazí koleno, tu práskne hlavou o stěnu, když si myslel, že na pohodový sestup již nepotřebuje helmu...A zádrhel No 3- přichází zpráva - ženě se traverz nelíbil, vyhodnotila jej jako nebezpečný, tak se vracíme. ??! Tak si s hochem v poklidu strmě sejdem na Stuhlalm, krása, nádhera, obídek, spinatknödel, weizen...trochu se horší počasí, asi na 10 min mírný deštík, pak zas sluníčko ...a marně cestou zpět traverzem hledáme ono velmi nebezpečné místo. No každý to má nastavené jinak. Zkontrolujeme nástup ferátky, najdeme ztracenou šipku a skutečně prováděnou údržbu...pak trochu nahánění se se zbytkem. Potkávají se dvě zcela nekompatibilní emoce. Dobyvatelská a sestupová euforie s jakousi nenaplněnou podrážděnou dysforií...No co už...sestup, krávy, naražená prdélka a osvěžující koupačka. Nálady se aspoň trochu slaďují. 

Píše kamarádka Gábina, jak se máš?...fajn, jen Rakušáci prudí s testy, žes neřekl...a ještě další dva prstíčky...nakonec celou paži...Zařízeno!  S lehčími obavami můžeme do Hallstattu a solných dolů. Zubačka, vyhlídka, jezero dole, Krippenstein nahoře. S peripetiemi stáhneme českého průvodce, kterého poctivě po stanovištích poslouchá jen synek, halštatská kultura, pak již nejstarší solný důl. Na testy nakonec jen zběžný pohled, vyfasujeme mundůry a pak pochod štolami s příjemnou průvodkyni. Prohlídka a expozice pěkné, samozřejmě největší atrakce dřevěné skluzavky, kde v rychlosti kupodivu vítězí dcérka. Neprosadím pěší sestup, procházka městečkem bez turistických davů s jediným mínusem absentující zmrzliny. Stíháme ještě pozoruhodnou kostnici (Beinhaus) s okytičkovanými lebkami a pak hledání vhodného stravovacího zařízení s chutí na závěrečnou rybku. Trochu asi zapůsobí předsudky, že párkrát míjíme zřejmě Turka, tvářícího se příliš vlezle a bufetově, aby nakonec u něj velmi spokojeně zakotvíc. Hezký den završí Osadníci i s tatíkama...s očekávaným výsledkem.

Trochu rokování, jak využít poslední společný den, není potřeba při sobotě zcela chvátat, ale v neděli rodinná oslavka, kamarádi zůstávají. Nakonec volba Wolfgangsee. Ještě se uplatní kola, krása v St.Wolfgang, konečně pořádná zmrzlina. Pak již moc dál cyklostezka nevede, tak se nalodíme, i když za kola pálka, ale něco odpuštěno, přeplaví nás do Sankt Gilgen. Dále na pohodu, kochačka, koupačka, zkratky po česku Nicht für Radfahrer, rozloučíme se v Gemeindebad u Stroblu. Cesta bez zádrhelů. 

Pestré, pěkné, aktivní. Nutno nezapomenout na buchstabieren, kotekai, tu a onu trapnost a jen jeden bot!  Jen soudruzi jaksi zbytečně pořizovali lezecké vybavení neb nakonec zjišťují, že toť nebezpečná aktivita, pak trochu litujíc nevyprobování.   100bb.   

FOTO           

Hohe Wand HTL!

 To zas bylo... CK Bohe.cz letos poprvé. 

Večírek u bohatého kamaráda, půlnoční koupačka, muzicírování a hec- příští týden široko daleko jediný víkend, kdy se shodnem, domluva ryze pánské výzvy. 

Děvčata přejí, některá nemůže, zbylé si domluví své. V týdnu telefon. A proč nevezmem baby? Bude větší sranda. Dobrá, v pátek, další decentní večírek, grilovačka a brzy ráno do Rakous. Ne, to nepůjde, ta moja v cizích bytech nespí...(hotýlek nevadí). Tak zas jinak. Do jednoho auta se v 6-ti stejně nevejdeme. Vzdálenější 4-ka vyrazí dříve, sežene ubytko. My dorazíme ráno. Jak u blbých...No ale konec dobrý, všecko... Večer rozverné fotéčky...z hotýlku. Nepopírám jistou rozladu z necitlivého movitého kumpána.

Náhradní večírek, plány další rodinné akce a ráno na pohodu v 6, v 9:00 zdravice u snídaně za Wiener Neustadt. Rychle pohodové rozplánování, ať jsou děvčata spokojená. 

Je krásně, přesun pod Vysokou stěnu a pak parádní horemdolem. Gebirgvereins a Wildenauer Klettersteig již někteří známe, zdárně otestujeme dámičky. Zvládnou i výzvu ošemetné visuté lávky. Jen někteří včera trochu podlehli kouzlu bujarého okamžiku a nedocenili potřebnou formu do dnů příštích. Trpí. 

Známá Eicherhütte, první puttigamery, zjištění ztráty stejně již rozbitých hodinek a kousek další chata,  Hubertushaus a tentokrát König Ludwig. Nač chvátat. Kolem povědomá řeč, do série vcelku lehký Steirerspur, na který se rozvolněný brach chce tlačit v protisměru, sestup pod komínovou kramlovou ferátku, kde jsme druhdy zažili nervozní stau, tak nyní sami, další euforka, nahorní plošinka, ne je zde krásně...Že i povídavý Basel Rakeťák se kochá a relaxuje...Co se ti děje, že mlčíš? Pokus o filozofičtější zabarvení relaxační chvilky utne...já veřím ve své servery...

Ve 2/3 již naznáme čas k sestupu, zbytek se ještě kochá. Tak nalezne svůj vůz s patřičně vyzdoben. Ještě pokochání zdola u půvabného kostelíka s probíhající mší a pak již decentní večírek, byť padají hlášky, že jisté párové aktivity jsou pro děti, my si raději vypijem 

.

No a v neděli zlatý hřeb, letitá výzva, loni natěšeni, letos respekt neb ještě nic nevylezeno, nebyla žádná stěna, s nějakým domácím cvičením to není nijak valné...a účastnice došperkuje jakýmsi katastrofickým článkem. Ale nikdo nezpochybňuje, děvčata neprotestuji proti roli pěšího doprovodu. Takže hurá na HTLko.  Nejprve však jeden maut, vzápětí placené parkoviště...no nebudu  prudit, i když by se dalo parknout níže. Kolem plno padáčkářů, 15 min. nástup a vzhůru. Žádné avízované zácpy, před námi mizí polská grupa a pak relativně na pohodu. Nepředstavitelná nedělní bohoslužba: parádní polezení, není to na krev, jak někdo avízuje, nad hlavou na modrém blankytu barevní letci, s údolí se nesou dechovkové známé gospely, završují How great thou art! A děvčata již mávají ze skywalku. Dokonalost, kterou si nenecháme  zkazit v hospodě pruděním kelnerky ohledně bezinfekčnosti, až po svalení se v trávě s dvojitým putigammerem nám dojde, že je vlastně máme v mobilech...Ale místo ještě lepší...No tak ještě na završení Blutspur, hodnocená jako E, což již taková 15 min. třešnička ...Euforka završena.  Dáme krkolomný sestup naokolo, ať děvčata z toho taky něco mají, stádko divokých koziček (kozorožců) v neskutečných pozicích a pěkně traverzem zpět.

 Na nějaký další žebřík se již nikomu nechce, volíme raději přesun k Tureckému hradu. Ozývá se hlad, zakotvíme v nějaké spíše cukrárně s avízem pizzy, od které se nás kyprá obsluha snaží neúspěšně odradit...bude to dlouho trvat...neva...mám jen jednu troubu...neva...měli byste lepší jít jinam...nein, warum? wir bleiben da. Úplně ji dostaneme, že pak bonusově nosí zákusky, jako pozornost podniku, neb s očekávanou přeháňkou trochu skysnem, nicméně ani potenciální burza nás neodradí. Trochu sprchne a mizí...Náročnější nástup, pak již parádní třešničkové polezeníčko, pózování na hradě a euforická koupel v řece... No zase 100%

   

       

Opava V/21

 

Znovunalezený VŠ spolužák, který jde napříč času a při shledání po 20-ti letech hýří více aktivitami, navnadí na sjezd Opavy.

Rozhodím nápad i sítě...a tentokrát s překvapivým úspěchem, čímž se dá se dohromady zvláštní skupina pánských pobratimů i spřízněné rodinky... a o poslední květnové sobotě hurá na jarní vodu.

 Zase trocha nejistá předpověď, ale nikdo necouvá, spíše pozitivní navnadění, nižší stav vody relativizuje domorodec...nebojte, u nás v Krnově to teče, tak vody je dost... Různě posháníme Baraky  a střet s krnovským kamarádem v Nových Heřmínovech. 

Pumpování, potřebná logistika, sladění posádek a ahoj... Pubertální hochy dáme spolu a klapou zkušeně, já s holčičkami, taktéž pozitivní náladička, hošani...parádička...jen manželskému páru to jaksi drhne a před jezy a peřejkami je zdáli slyšet jekot...a pak i předčasný výskok z lodi  s nepříliš teplou koupelí.  

Řeka parádně překvapí, teče, peřejky, občas holt nějaký přenos, něco lze sjet, žádná nuda a ...žádní lidi...bez jediné lodi...Ještě covidí doba, leccos zavřené, ale kolega domluví speciální otevření hospůdky někdy za Zátorem. Přijde deštík, ochlazení, zrovna schovaní pod slunečníky. Někomu trochu zimenka, ale zdárně přečkáme a již za sucha pokračujeme do Brantic, kde další delší zastávka na hřišti. Plavba na pohodu, žádné chvátání a po 20 km nad jezem u městského parku balení. Krom trocha promrzlé dámy všeobecné nadšení...

Běžky 21

Zahájení sezony 18.10.20  na Pradědu

Očekávaje kolemcovidové prázdno a spíše sranda akce, tak sportuchtivých spoluobčanů několik plných kyvadel a upravená zimní stopa. Na vrchu trochu fičák, exkurze na Švýcárnu, kde stopa pouze od dvoustopých vozidel, s okénkovým občerstvením.  

Silvestrovský Velký Schengen  27km

S tradičními kumpány, tentokráte autem do Vrbna, nahoru po zavřené sjezdovce, občas kamínky, ale pakšengenem dokonalá nerolbovaná čerstvá stopa a modré nebe nad hlavou. Velká paráda

Nová Ves,-Alfrédka -Ztracené kameny  3.1.   34km

Sami ve dvou s US bratrem do nejistoty, doma pršení, na horách téměř sami, jen chata trochu obležená, vlastní stopa má svůj půvab, mlhavo, v nižších polohách sněhu pomálu, statný sportovní výkon .

Karlov-Alfédka  9.1.   27km

Za týden pokus o repete a nebe a dudy...nasněžilo, všeci do hor. Spřízněné tradiční sportovní rodinky, s osiřelým synkem kamaráda. N. Ves nepřístupná, parking Karlov. Dokonalá stopa, dokonalé počasí a na stejných místech najednou srocení davů...Ale okruh kolem Ostružné prázdný a dokonalý. I děvčátka statečná!  

Potštát 17.1.  11km

Nasněžilo i níže, pěkná párová nedělní mrazivá procházka v zakázaném prostoru 

Horní Město  24.1.26km

Stálo a zas nasněžilo, ale málo, harakiri akce, stejné rodinky plus jedna částečná. Travnaté pole, nenamazáno, namazáno blbě, rozbité vázání...Čertův kámen v mlze, pokus o Rabštejn rozbitou cestou, vlastní dobrodružný sjezd, lesem potokem s jednou téměř zlomenou nohou a záhul Mazaneckou cestou, na závěr trochu sportovního kroužení.

Megašengen 30.1.   36km

S tradičním sólokumpánem, klasický ramzovský vlak, ryzí chlapárna, odkrývání nových cest, nadšení z polského sjezdu do Bielice, všechny druhy sněhu. Běžkařská nirvána. Jen závěrečný sjezd odnáší špička.

Rýmařov-Kamenná hora  31.1.  24km

Sólo výlet, když je tak krásně. Kamenná hora vypadá jinak než před týden- alespoň vidno, kde jsme byli. Sportovní okruhy, zírání na rychlost orientačních běžců všech věků.

Jizerky 7.-12.2. 100km   

M.Morávka-Suchá Rudná 21.2.   24km

Objevování nových tras, prý čerstvá stopa. Houby, již ryze jarní běžkování, zápolení s jehličím, roztátými cestami, skin dostal zabrat. 

Opačný Velký Šengen přes Smrk  27.2. 36km

Pánská trojka, raději autem, když epidemio čísla rostou, poslední povolený víkend. Pobloudění kolem Hanušovic, překvapivě čerstvý sníh, nových 10cm, tak ještě žádné jaro, potíž něco namazat, lepivý výstup, pak již parádní i bruslení polskou stranou.  

Sedlo-Praděd    28.2.  30km

A do mrtě využitá sezóna než nás zas od pondělka zavřou. Ve dvojičce, stylový předčasný konec sezóny s azurovým nebem, což vytáhlo z nor masy. Opalovačka na Švýcarně, plzničky a podráždění lenochů, družby a výhledy z Pradědu, pokus o sportovní okruhy kolem Kurzovky a již naštěstí rozbředlejší sjezd.  

E:   rekordních a již s ohledem na atyp sezonu nedostižných  téměř 400km

a ještě P.S. Okresy se otevřely, sněhu dosněžilo, tak nečekaně místo kola

Malý Šengen  24.4.   23km

Spontánnost, parádička, v brzkém vlaku (kvůli polednímu oteplení) se nečekaně zjeví zaneprázdněný sou-druh. V Ramzové již sice jaro, ale pak již od Černého potoka krásně bílo, na Smrk atd...na pohodu, žádné chvátání, na Paprsku skoro nikdo, terapie, oddálení vlaku i jinak zásadového druha...

Jizerky 21

 

Jarní prázdniny v druhém únorovém týdnu  plány alpské lyžovačky covid úspěšně rozmetal, spíše hrozí další lockdown. Pomalu přichází smíření s každodenními vyjížďkami. Přichází podnět spřízněné rodinky- koukni na e-chalupy. 

Pár zamítavých odpovědí, až přijde jedna kladná: nejsme ubytovací služba, takže můžeme. Sice až vzdálený konec Jizerských hor, ale hlavně něco.  

Balíme běžky, boby, brusle.

Místo sněhu nás vítá saharský písek, příjemná chalupa se zahradní saunou. Paráda. 

Přes noc přichází sněhová nadílka a tímto adrenalin- jak se dostat na Smědavu? Jen vyjeté koleje, řetězy v kufru, ale obejdeme se, se staženým žaludkem parkujeme nahoře, kde slovy tři auta...a čerství stopa. Nebývale prázdno, ale taky mrazivo. 

Na úvod rozběh na Jizerku , čerstvý prašan, restaurace epidemicky zavřené, fungují okénka, vymrznem z guláškem u Panského domu  a dokončíme příjemný okruh. 

Saunovací vyválení ve sněhu v -15.st, osadnická odveta. 

A další den již alespoň cesta prohrnuta, ale 7 km adrenalin stejně. S chlapci dáme přehradu Josefův důl, nějakých 27 km, děvčata se odpojí dříve a užijí si Knajpy. Od přehrady trochu krpálek, těla si zafuní, sluníčko jen ojediněle, ale stopa dokonalá. Je třeba vykompenzovat předchozí večery upozaděná děvčátka a ponoříme se do skrytých jmen.

 Cesta je stále lepší či již nabíráme nějakou rutinu. Na mapě nacházíme výzvu jakýchsi sněhuláků, bez námitek opět vznikne úderná pánská a pohodová dívčí skupinka. Krásná zastávka na Paličníku, někteří se odhodlají na klouzavá výstup na skálu, sjezd a rozdělení. Pokyn od zástupkyně, že dle situace můžete zkusit Smrk. První odbočka krkolomná, druhé na  první pohled méně...2 km? Dáme? Zkusíme. Cesta končí, lyže na ramena, jen odhodlaný mladík to nevzdá a vyšlápne až nahoru...Prodíračka, klikatice lesem, po kolena...snad už aspoň polovina? GPS vyvede z omylu, sotva 1/4...Kdo to vymyslel? Zážitek nemusí být...Závěrečný krpál...to už přeci dáme...Zvláště, když je to nejvyšší kopec. Na rozhledně -15.st! Až dodatečně objevíme otevřenou schovku. Rozmrzelý hoch chytá druhý dech možností adrenalinového sjezdu. Ve stopě jej zas poněkud ztrácí- objektivně s kratšími nejedoucímu lyžemi. Příští rok dáme nové...teď vydrž...jej příliš nemotivuje.   

A čtvrtý den- zase běěžkyy? Sjedem k Souši, hoch si půjčí chvíli výzbroj od kumpána, čímž má důkaz, že "ty jeho opravu nejedou a není to v něm", další reklamace při stoupání, proč jsme tento kopec nesjížděli dolů, postrádá pořádný sjezd...U Souše chvilkové sluníčko, ale mráz nadále třeskutý. 

Suma sumárum za 4 dny někteří se blíží 100km. Sluníčko se na náís pousmálojen sporadicky, zato Jizerky dopřály parádní téměř liduprázdné stopy a zimní scenérie. I teplotu jsme přežili, nestoupla nad -12...

Odběžkováno, v pátek již nikoho do stopy nedostaneme, úklid a čas uplatnit zbylé propriety. Pátrání po ledové ploše však neúspěšné. Ono nestačí zahlédnout na mapě modrý flek...Tu součást jakési farmy, tu nepřístupný terén, žádné dítka skotačící na nějaké nádrži. Nakonec se octneme s bobama na kopci Lázní Lipverda, oplatky a návrat...

P.S. I v omezené době nakonec završíme pestrými zimními radovánkami, mrazy umožní venkovní bruslení, dojde i na hokejový mač, boby, sáňky i nějaké to platonické polyžování za severní hranicí...