Přirozenost

Prý jsme vyspělá civilizace,

Hrajeme si na pány všehomíra se stále větší pošetilostí.

Bouráme dané, přirozené a vytváříme si vlastní podivné zákonitosti, škrábaje se přitom pravou rukou za levým uchem.

Mléko nejprve zpasterizujeme - zabijeme přirozené bakterie, zabráníme vzniku normálního podmáslí, kyšky,

pak tyto mikroorganismy uměle dodáváme, protože jsme poznali, že one kysané výrobky jsou zdravé, chutné, ale umíme to lépe.

Pokosíme zahradu, sesbíráme trávu, zbavíme přirozeného hnojiva, a pak na jaře přidáváme různé granule, protože trávník přeci potřebuje živiny, zase to umíme lépe.

Oddalujeme početí, i díky dalším ne zcela zjevným proměnným snižujeme plodnost (již asi 10-15% párů), zabijíme životaschopné spermie, ale doženou to IVF kliniky ( nový rostoucí byznys, v ČR přes 40).Kolem 3-5 % dětí se již rodí per IVF. Jsme pány života.

Vše pečlivě sterilizujeme, desinfikujeme a pak noví vědci dostávají Nobelové ceny za vynález imunizačních dvoj-,troj-,...hexavakcín.

Vymýšlíme způsoby, jak se lépe nasedět a nemuset při práci zvedat zadnice. Sedíce sami ve voze, nadáváme v ranních zácpách na ostatní řidiče a pak po večerech funíme ve fitkách.

Zameteme dětem všechny cestičky, zakážeme si hrát přirozeně venku s vrstevníky (kdo by si dnes hrál na plácku se sousedem od vedle?), raději umístíme do metodicky správně vedených kroužků. Na táborech zakážeme bojovky, bo " co kdyby se něco stalo " a pak v dospělosti vybíjíme nevybouřený adrenalin, dáme vydělat různým zážitkovým agenturám, objevujeme nové adrenalinové sporty, jezdíme na survivaly.

Rozbijeme tradiční rodinu, ale za 50 let (optimistický výhled M.O.Váchy) začne přibývat sociologických studií s převratnými objevy, že pro zdravý rozvoj dítěte je nejlepší vazba na matku-ženu a otce-muže. Per analogiam výše- vymyslíme nějaký "nový model", jak toho docílit, vzniknou státem garantované agentury, snažící se předat dětem ženský a mužský princip, protože to tak umíme lépe. Norové nás přiučí.

Dejme možnost si volit identity, to je přeci pravá svoboda, vymýšlejme třetí, páté pohlaví a pak vypišme granty na programy a metodiky práce s jedinci trpícími hraniční poruchou, nemající identitu...žádnou.

Zrušme a zakažme vše svaté, což omezuje "svobodu" a pak veďme nekonečné disputace v Europarlamentu, jak se bránit jedincům, kterým není nic svaté.

A pak nezbýva než zamávat Malému Princi: Když civilizace tak "vyspěje", že vymyslí pilulku na žízeň, jestli není čas poděkovat a jít se projít ke studánce...

Reformovaný evangelikalismus

500-sté výročí reformace vybízí k vlastním neodborným a neteologickým reflexím, kam se to křesťanstvo pohnulo.

Zda je co slavit záleží na které straně spektra kdo stojí. Pro fundamentálního katolíka vzbudí jen odpor jako k výročí jakýchsi kacířů a heretiků, méně fundamentální nabídnou jistý respekt k jinověrcům či dokonce i výzvu ke stabilní vnitřní obrodě proti tendenci ke zkostnatělosti, no a až po povšechnou protestantskou adoraci.

Někdy opravdu asi nejde jinak, než proti zatvrzelosti a zkostnatělosti bojovat revolucí.

Nutno však přiznat, že tehdejší události spustily prakticky nekonečné štěpení, kdy jinakost již není důvodem ani motivací ke vnitřní sebereflexi a tím růstu, ale často k budování nové, jednostranné, často jen na některých důrazech postavené identity.

A tak tady máme vedle velkých hegemónů spousta církviček a sborečků , některé se zdárně rozvíjející, některé jak vzplály tak zhasnou...

Každá radikalizace a vymezování s sebou samozřejmě přináší spoustu "dětí vylitých z vaničkami", tak se některé opuštěné atributy pak složitě, nepřirozeně a kostrbatě vracejí.

Evangelikální rétorika a spiritualita mi pak připomíná jakýsi výluh, esenci z Pravdy a Tajemství života vyextrahovaných pravd, tvrzení, výroků.

Jakobychom vyváženu a pestrou stravu nahradili pro zdraví jistě důležitými vitamíny, minerály v podobě potravinových doplňků.

Je pravdivých 5 reformačních "solas" ? Jistě, stejně jako je pravdivé, že k životu potřebujeme bílkoviny, sacharidy, vitamín C atd...

Dnes mě však napadá, že si je dám raději v podobě chutného steaku s oblohou, třeba v nějaké Pohlreichově úpravě než v tabletách či jakýchsi návštěvnických amarounech.

Každé "nic než..." může být užitečným návratem ke kořenům přes zapáchající blátivé nánosy, ale je taky rizikem zúžené jednostrannosti.

Někdy skutečně zkostnatělý řád leckde nahrazuje živelnost. Místo někde suchopárné liturgie, v některých sborech nepředvídatelná, neuchopitelná a v krajnosti až pocity trapnosti vzbuzující improvizace.

Řád, systém jsou vnímány jako něco neživotného, tak se oduševňuje tím, že se zboří, aby se náhodou příliš neulpívalo na tom vnějším. Pak se na vánoce káže velikonoční poselství a vaří stále stejný duchovní guláš z pár základních ingrediencí.

Někde je příznačná verbální inkontinence, vycházejcíc z podivného předpokladu, že snad čím víc slov, tím více Ducha...

Tak nevím...Ale papež František je prý luterán

Stubai XI/17

Nová konstelace sice umožní více atraktivního volného času, což ale nemůže vykompenzovat ztráty, ale co už...když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl...i žil...pravil klasik.

Tak se naskytne příležitost na sváteční prodloužený víkend, který již zůstane osobně smutným výročím, k brzkému zahájení lyžařské sezóny, s druhem rovněž si připomínajícím jinou bolestnou ztrátu.

No a přichází poznání, že lidí je moc, jsou příliš bohatí, že si mohou více dovolit a pak si zavazejí . Dostat se ve čtvrtek podvečer na jih Moravy, oříšek. Dálnice stojí. Různými menšími kolonami objíždíme až někde skrz Uherské Hradiště. Přidávají se potíže s vozem, kolo stále více vrčí. Po chvíli tápání nakonec objevíme šlendrián při zimním přezutí- špatně utažené šrouby. Ještě, že včas odhaleno. Rakouskem již zdárně a v 0:30 nás vítají jiní pobratimové ve Volderau.

Ráno k lanovce skibusem, ne zcela souhlasně přesvědčím na 2 denní skipas, někteří holt raději každý den jinde. Tak snad bude změna dne třetího. Nebyla, předpověď se nemění, dva dny krásně, neděle schlimm. Podmínky fajn, nahoru vyváží nové moderní velkokapacitní 25 os. kabiny, lidí přijatelno, jen kolem sama čeština či případně język polski. Ale začátek sezóny je znát. Nohy nerozježděné, 3 tis. výška je po párměsíčním zdravotně indispozičním nicnedělení taky znát. Po poledním občerstvení již o poznání lépe. Svahy dobré, sněhu dost, odpoledne již dost boulovatí, sluníčko svítí, nohy nezebou. To čemu se moderně říká apres-ski - ledovcová klasika, chybí genius loci útulných dřevěnic, místo toho velkokapacitní, samoobslužné občerstvovny. A kumpán při snowpark hrátkách málem přichází o svou skialpovou lyži. Odpojujíc se po pádu brzda, lyžina nebezpečně pádí, nabírajíc rychlost do údolí, naštěstí se vyhnouc lyžníkům. Pelaším za ní a dojíždím na ještě přístupném místě jen lehce štípnutou o skalku.

Večer stěhování, wellnes pokus skončí zaskotačením v bazénu a doohřátím ve vyhasínající sauně neb obsluha lpí na režimu 19 hod.

Sobotu ráno jaksi osudně povolíme jinak dodržované disciplíně. A pak s obavami sledujeme štrúdl aut! A po pár km, je jasno. Nahoru nás v 9:30 již nepustí, parkoviště plné, takže další záchyt a přestup do skibusů! Přepadá chvilkový pocit zmaru. Kdo by toto čekal v 1/2 listopadu! Někdo zvažuje obrat, ale drží v šachu prosazený skipas. Nakonec však zmar překonán, i když na Top of Tyrol se ocítáme až v 11 hod, ale vítá nás bezmračná obloha, nějakou svou stopu si najdeme, 10 min. čekání na nejexponovanějších centrálních sedačkách se ještě taky dá přežít a kondiční adaptace již o poznání lepší. Ale žádné polední zastavování, doháníme ztracený čas, vytoužený alpenknodel si dopřáváme až po zavíračce, kdy davy již směřují do kabin...Až ke konci objevujeme z neznámých důvodů neježděnou a přitom upravenou sjezdovku do mezistanice, kterou pak brázdíme již téměř přítmím. Posečkání na skibus a za tmy přezouvání. Neb se předpověď nemění, náhradní program se nevynořuje, tak obohaceni o jednoho pasažéra pádíme k domovu s jedním planým poplachem, kterak se "Matýsek pos..." . Nadávaje na omezující buzerující 100-vky, prostřídajíc se u volantu, zvládnem zpět za 7 hod, doma něco po 1 hod.

pár FOTO

Krkonoše X/17

Tradiční grupa dřívějších spolužaček, složitými životacestami se různě přetmelující, poté co opustila stacionární model jarních setkání na Vysočině, se nyní dynamicky pro změnu na podzim, kolem státního svátku 28.X.,každoročně posouvá po horách českých. Tentokrát do těch nejvyšších, v zázemí stylové Ježkovy boudy.

Za naši část pozdější dojezd do již rozběhlého pobytu pozdním večerem, přístup horský, lesní serpentiny a pak 300m po svých, odvoz na kolečkách a tak, nocleh ve světničce na kožešince...

Trefíme na stupňující se nevlídno.

Pozdějším příjezdem mineme sněžkový summit day, takže jen večer sdílíme výstupovou euforii a 100% úspěch včech zbylých účastníků, včetně těch odkázaných na podpůrné pomůcky, či druhdy nezbedná dítka překonávají své domnělé limity! Kloubouky padají ! Někdo si pak vyběhne ještě opakovaně, testujíc na Sněžce vývoj přibývající sněhové pokrývky a sílící sílu větru.

Odpočinkový den se outdoorově otrlejší procvičí alespoň v lukostřelbě. Sobota přeci jen umožní vytáhnoput paty.

Takže výstup na Růžohorky, kde všechny boudy i v tomto nečase narvány, sílící větr a s výškou přibývající neviditelno odradí od doplňkového výstupu na Sněžku, tak si aspoň se statečnějšími dítky výlet prodloužíme o Portášky, kde pohostinství pro změnu prázdné a pak úspěšným hledáním zkratky.

A jinak pestro, veselo, více či méně aktivně... v permanenci kulečník, šipky, ministolní tenis, nějaké šachové partie, další společenské hry s osadnickou krizí, Activitami, Jmény krycími a čím vším ještě. Mužská část se vydatně posauní.

A do toho kachní hody, nechybí tradiční rampušáci, když dojde energie- ta elektrická, tak přijdou vhod i studené párky.

Zpěvník po čase oprášen snad téměř celý až někde do dávné prehistorie, se širokým záběrem od Wabich po P.Horňáka.

Staré, nové hlášky...pro postížené vadou sluchového aparátu se dostane poučení, kterak...čuchat nohy.

Wi-fi kontakt se světem umožní s jistými obavami sledovat notně varovné meteovyhlídky. Čímž dilema, sjet, nesjet? Necháváme však osudu.

Neděle ráno skutečně není na korekční výstup. Fičák, bez elektřiny. V nevlídnu pendlujeme s bagáží. Odjezd, za velké radosti dětské posádky, brzdí padlé stromoví. Ale po poledni k jejich neradosti, že je školní týden nemine, cesta volná a nakonec kolem všech těch hasičů a odklízených překážek, zdárná...cestu nakonec více než klimatické podmínky, komplikuje spánkový deficit...

Jachta Chorvatsko 2017

V nové situaci se vyrýsuje možnost prodloužení si léta novým dobrodružstvím. Termín vyjednáme již na začátku prázdnin na poslední týden v září. Leč pár týdnu zpět to vypadá bledě, posádka se rozpadá, řeší se alternativní možnosti. Kdy se již vše zdá odpískané, tak přichází zpráva, že akce se křísí a objednává se loď. Předpověď však spíše mizerná. Usbírá se 5-členná posádka, já spolu s 3 kamarády tentokráte v roli eléva. Funkce kapitána se zhostil rázný o 10 let mladší hoch. Vyrážím v emočním rozkladu, aby se mi během pátečního komorního večírku dostalo patřičné chlapácké terapie.

V sobotu brzkým ránem pádíme směr Primošten. Sluníčkové řeči dostanou tentokráte na frak i od dalších křesťanských pobratimů, Angela by zaplakala, marné jsou též snahy humanizovat rázného chirurga. Z nevlídna se otepluje a vítá nás příjemné mořské ovzduší, což oslavíme doušky Karlovacka, kochajíc se pohledem na primoštenský poloostrov a pak dolů do mariny, fasujíc své týdenní útočistě - loď zvoucí se Gaudeamus. Někteří nováčkovsky zíráme na všechny ty důmyslné schovky, vybavení, rozdvojičkujeme se, kdo se ským bude tulit v kajutě. Zkušení námořníci vedou spor, zda vyplout rovnou či až ránem, nakonec hlavní kapitán kapituluje. Přichází podvečerní koupel. Pohled na zapadající slunko nad městěm sice krásný, ale voda...osvěžující až příliš...no to bude soda, předjímáme. Naštětí jsme se zřejmě jen octli v nějakém vývěru studených pramenů. Osvěženi projdem město, zapojíme se do svatebního průvodu a zahájíme stylově bohatým mořským menu. Nočně znaven se vraceje na loď, přichází pitomé zaškobrtnutí! Vcházeje na molo a to nikoliv namol, došlápnu na nárt...Paráda hned na začátek!! Na horách bych byl již vydiskvalifikován, tady to snad nějak odskáču. Ráno noha modrá...

Je čas vyplout, počasí příznivé, kapitán natěšený, navíc krásně fouká, tak se hned zaškolujem do sailingu proti větru, kasáme kosatku, krásné náklony, rychlost i kolem 7-8 knt, i delfín se zjeví. Kapitán zdá se šťastný. V překvapivě teplé vodě si zvesela zadovádíme na lanech. Kapitán však šťastný postupně přestává být, neb jeho smělý plán doplout na ostrov Vis se stává v momentálních podmínkách nereálným. Přichází změna kurzu a x změn plánů. Šolta?, Brač? Šolta. Kontaktuje se s dalšími 2 kamarádskými loděmi, které hlásí zátoky...obsazeno, plno... Nakonec již na motoru se v nějaké shledáme. Přichází lodní maturita s přivazováním lodě, z jedné strany bóje, z druhé lodě, vytvoříme jakési zazipované, nakonec nepříliš šťastné trojlodí. Grilovačka, bujaro, zejména na sousedních lodích, naše slušná posádka schrupne, když ve 2 hod řev kapitána, který opět není šťastný: Vstávat!!, venku saigon jak sv..., převazujem, dotahujem lana!!! Bouří to "parádně", soulodí na sebe nebezpečně naráží, svými churavými těly bráníme intimnějšímu kontaktu, fendry pérují o 106, stěžně se opovážlivě pokoušejí o nežádoucí políbení. A kapitán řve něco o vyplouvání. I nám méně zkušeným nabíhá něco jako " hele, řeknětě mu někdo, že je to blbost". Naštěstí se asi někdo zkušenější nakonec našel, či sám přišel k rozumu. Střídáme se v hlídkách, ostatní posádky toho moc schopny nejsou. Nakonec bez újmy přečkáme bouřlivé 2 hoďky. A ráno ticho po hladině, někteří se ještě neprobrali a někteří diví: v noci něco bylo?

Opouštíme pochybný svazek a míříme k Visu. Po bouřlivé noci tentokrát bezvětří, tak nezbývá než nechat vrčet motor. Kolem se přeženou krásné dvojíté delfíni akvabely! Nakouknem k námořnímu bunkru a pak obeplujem ostrov ze západu a zakotvíme u městečka Komiža. Bláhové plány mariny vezmou záhy za své, all is full a jsme odkázáni na nějakou z posledních bójí. Na vodu se nehrneme, navíc kapitán překvapí dokonalým kuchařským umem, pomějem se pro změnu pepřovým kuřecím. Opovrhnouc lodním taxíkem, přichází na řadu náš člunek zvoucí se dingim. Nosnost však raději nepřeceňujeme a kapitán David se chopí na dvakrát role převozníka. Městečko půvabné, s obvyklou atmosférou, nějak se propajdám až k vyvýšenému kostelíku. Slanou vodu spláchneme místním pivem a kapitán? S mobilem v ruce jaksi opět není šťasten...a pak nutná noční plavba zpět na loď, naštěstí suchá.

Snídaně jak na hotelu, tu párečky, tu slaninka s vajíčky, tu vajíčka míchaná...Láká Modrá špilja, tj. jeskyně na nedalekém ostrůvku Biševo. Ač vyplouváme poměrně brzy, tak tento nápad sdílí evidentně spousta dalších lodí. Divné, že všeci kotví, ve vedlejší zátoce. Bláhově, neznaje místních poměrů a ignorujíc, že je dnes vše komerce, se pokusíme o vlastní průzkum, spouštíme dingiho, trosečnicky manévrujeme, aby se záhy zjevil motorový člun s výstrahou: " tak takhle ne, hoši...tady je krakonošovo, pěkně do zátoky, vstupné a tak...". Tak se poslušně zařadíme, uvážem a znova na člunek, že jako k břehu. A znovu výstraha " tak takhle ne hoši, pekně čekat na lodi, až se uráčíme vás vyzvednout". Což v praxi znamená srocení lodí, některé výletní se tváří, že mají přednost, zakotvené jachty se pak snaží upoutat pozornost nějakého převozníka, děvčátka mávají tričky apod. Nakonec se někdo uráčí, spojí nás na své lodi s mladou maďarskou grupou, vyinkasuje nějakých 50 Kn a pěkně organizovaně proveze jeskyní...No pěkné. Poodplujem, bezvětří, není kam chvátat, stejně se zřejmě rýsuje noční jízda směr Korčula. Tak zvesela zaskotačíme, parádní koupačka, šťastný kapitán připraví pro změnu karbenátky. Pak i něco foukne do zad, pokoušíme se o další jachetní styl- plutí na motýla. Krásný západ slunce, nikde nikdo, zazní příkaz ulehnout a střídáme se v hlídkách. Pak za té mé se málem potkáme s jakýmsi sic osvětleným skaliskem. O půlnoci kotvíme v marině městečka Korčula.

Proběhne dopolední vizita půvabného města, výstup na věž, dům a rekvizity upoutávající na Marca Pola, osvěžení...Kapitán není šťastný, tak se odpojuje...aby se rozhodl učinit šťastnější svou posádku, na lodi vybaluje mouku, droždí, olivy..."jdu takhle kolem obchodu a napadlo mě, že si uděláme pizzu..." I udělal! Koupaliště si uděláme v zátočině někde na konci Pelješacu. Od Makarské se šine opovážlivá černava, vítr na houby, na motorech nakonec ujíždíme, abychom kolem 20:30 spouštěli kotvu u ostrůvku v jakési Carpe diem zátoce naproti Hvaru. Vyburcujeme se ještě k noční koupeli. Důmyslný Igor vyrobí z okurkové láhve vodní lucernu a pak sebe i ostatní přesvědčuje o světélkujícím planktonu.

Noc ale nic moc, od včerejška všude jakýsi dieselsmrad. Zprvu se uklidňujeme, že je to asi důsledek větších obrátek. No ale ranní pohled pod podlahu omráčí, všude 10 cm nafty, ve kterých plavou uložené věci! Pohled na motor odkryje netěsnící ventil. Chirurg si opět poradí, jak před pár dny s vodou, pomocí náplasti vyrobí patřičné těsnění a fičíme dále.

Vymotáme se mezi ostrůvky, opět se krásně vyčasilo, tak zláká další koupačka, skoky z lodi apod. Tímto spolu s opravou motoru nabrána trochu časová ztráta, tak Hvaru jen zamáváme a další zastávka přicházi na Brači. Nacházíme si opuštěné, leč drsnější místečko. Doplouváme do Splitu, kde se zrovna koná mistrovství světa jakýchsi oplachtěných skořapin, zvaných laser. Kolem i na obzoru jich stovky, tak se nějak propletáme. Kapitán sice přestává být šťasten, s obavou, jak vplujem do mariny. Ale nakonec vše zdárně zvládá. Proběhne hygiena v přístavu a skrze vyloďující se závodníky se probrodíme do města. To, které jsem měl neprávem zafixované jako tranzitní velkoměsto: rychle skrze zápcpu pryč, nabídne zcela jinou tvář. Nejprve se občerstvíme v rušnější hospodě, kde se setkáváme se spřízněnou posádkou zapíjející stres z vážného úrazu kamaráda, který se rozbil při nějakém skotačení o palubu. Na kolonádě veselo, rockový koncert, pak vstupujeme na vyhlazenou dlažbu historické část, Dioklecianův palác apod. Jak na konec sezóny, tak ještě poměrně živo, příjemně. Jen pajdavá končetina velí spíše k návratu.

Ráno odvážíme kapitána jiné druhé lodě, natankujeme zbytek paliva, přichází příjemná zastávka na Čiovu v zátoce Duga Uvala. Doplaveme k moc příjemné vyhlídkové hospůdce Django, doplníme tekutiny, které na lodi již docházejí.

Pokusíme se dobýt Trogir, leč neúspěšně. Ač volných parkovacích míst se zdá hodně, všude jsme nekompromisně vykázáni. No holt je pátek a asi se všeci vracejí...tak jen pohled zvenčí a míříme taky směrem ke své marině. Závěr je stylový, začíná foukat i přes 20 knt, jak jinak proti, užíváme si skutečně hard sailing, zikzak rečkujeme kolem Drveniků a podél pobřeží k Primoštenu. Vlny místy lížou boční okénka...a kapitán je šťastnej...a každej je dobrej!! V 19:30 vplouváme do přístavu. Zajdeme na závěrečnou oslavnou večeřku do města. Ráno odevzdávaní lodi, reklamujeme závady, je nadále krásně, tak se nikomu moc nechce spěchat do českého nevlídna. Ještě se pokocháme denním městem, obejdeme poloostrůvek, utratíme nějaké zbylé kuny a je čas vyrazit. I přes postávání v zácpě se kapitán opět stává šťastnějším, zvláště, když obětuje své dárkové lahvinky, leckdo pak dorovnává, chrlí pánbičkářské vtipy i překvapuje znalostí Sváti Karáska. V Jižních Čechách již pozdě večer, tak s moravským kumpánem rezignujeme z přejezdu a necháváme na bezpečné ráno.

FOTO

slovník jachtařských pojmů

Polska 2017- Puławy

Program na závěr prázdnin přináší četné organizační svízele. Nakonec rozhodnuto pro nostalgický výlet do polských končin, kde žije početná grupa, se kterou nás pojí jakési genealogické vazby. A volba je to nakonec šťastná.Opět se ukáže, že čas s příjemnými lidmi je drahocennější než lecjaká exotika.

Kurážně doplním vůz dítky páně bratra, přidá se ještě jedna příbuzná rodinka.

Pod křídla si nás vezme pozitivní a agilní strejček, snažící se, leckdy poněkdu bojujíc s větrnými mlýny, region turisticky pozvednout. Využíváme zázemí a atrakcí jeho penzionu.

Počasí je příjemné, program pestrý.

Tak se vydáme na brodivý výlet Przełomem Wisloka, kde druhdy meditoval jistý p. Wojtyła, na zdejším kopci Kiczerze se pospouštíme na lanech, jindy si několikrát sjedem sjezdovku na kolobrndách, čímž se náš slovník obohatí o pojmy jako tyrolka, monsterroller, mountainboard, paintball elektroniczny aj.

Některé atrakce již za rámcem tatíkovy kuráže a odvahy. Na rozdíl od své jindy bojácné dcérky, manévrovat na jakémsi kolečkovém snowboardu již opravdu nezvládá...

K tomu stolně tenisové, biliardové a fotbalové mače.

Úspěch má laserová noční bojovka v přirozených kulisách, kde se tatíci, nenatíci plazí s náctiletými trávou, kopřivami, pod vozy, za vozy...

Nejvíce však zaujmou...stohy slámy. Naštěstí bez zdravotních následků.

Loučíc se s kumpány navštívíme sklářskou huť s náhledy na výrobu uměleckého skla, pak ještě ochutnáme smradlavou vodu v místních lázních Rymanów Zdrój i dýňovou zmrzlinu, čímž se tatík stává dojížděcím kontejnerem. "Za odměnu" zdolávají místní kopec ke spíše jen tušené zřícenině.

Horským přechodem navštívíme nějakých 14 km vzdálenou spřízněnou vesnici i za dalšími příbuznými, cestou se nasytíc lesními plody i nacházeje i nějaký ten kapitální hřibí úlovek.

Kdy si již myslíme, že jsme dostatečně nasyceni - přichází strejček s nápadem- " a nie chcecie widzieć jelenie ?"...No kdo by nechtěl...večer osedlá svého patrola, nápadu příliš nevěřím, ale alespoň se projedem džípem po loukách ...a tu jedno...druhé...třetí stádo!! Zajíci, liška...Noční safari!

A k tomu polskoslezská pohostinnost!

Jediným úskalím se ukážou leckdy nesmířitelné dívčí a chlapecké koalice, poněkud narušující týmovou souhru... Cesta zpět na pohodu, od Tarnowa dálnice, w autě již žádné půtky, maximálně dívčí głuptawka...

Hohe Wand VIII/17

V kalendáří svítí volný srpnový víkend, tak jeho začátkem nadhodím udičky s nápadem pěkných nadjezerních cest, co tak Drachenwand, Traunstein apod. A odpovědi: ...já neplánuji jak ty na dekády dopředu...no nevím, jak s domácí propustkou...Nějak do ztracena.

Mezitím se zvrhnou domácí rádoby kosmetické úpravy, začnou vypadávat další kostlivci a chtělo by to víkend pracovní...Navíc předpověď mizerná, tak se snažím odpískat. Co blbneš!!...my s tím počítáme!..já mám volno...přeci nezahodím propustku...s počasím to není tak zlé, neděle má být hezká...Východ Rakouska vychází dokonce příznivěji...

Dobrá, překopeme plány, povzpomínáme na doporučení chatařky z Raxvýpravy, nalezneme pěkné D-kové ferátky. Nakonec vyrazí čtyřka obměněna v jednom spolužákovi.

Věčně optimistický strýc Pepin mele o tom, že dešťová fronta k východu dorazí pozdě, nasměrujeme se na malou chuťovku- Turecký hrad. Samozřejme s dojezdem lije...Hospoda? Čekat? Ještě, že jsou ty appky...Vidím tady asi hodinové okno, jdeme. Porušujíc všechna doporučená pravidla, že na mokrou skálu se neleze, nastoupíme. Naštěstí kolmá skála neklouže...Po úvodním žebříku se otočí nováček, dojde turistickým chodníkem, ostatní se svižně procvakáme za jakýchsi pokřiků, kterak Turek Turka...a jsme na kouzelném hradě a...spouští se slejvák. To zas bylo štígro. Chvíli se krčíme pod stříškou, pak nezbývá než vyrazit vstříc. Zvlhlí dole v altánku promýšlíme, co dál. Meteoradary pro dnes již nijak příznivé. Lépe se vymýšlí s plným žaludkem. Snažíme se vykomunikovat dojezd na chatu Wilhelm Eichert-Hütte, ale němčina nějak vázne, jakože možný není, pak zas ano, ale něco o šraňkách. Po občerstvení naštěstí liják ustává. Necháme auto na prázdném parkovišti Seiser Toni a po žluté Wagnersteigem vylezeme na chatu. Zjišťujemem jak i mapy.cz mohou být notně zavádějící. Červené značky na mapě se ukazují jako nezajištěné lezecká trasy min. II-III lezení ! Na chatě nás vítá bodrá majitelka. V tom nečase jsme téměř sami, užíváme si komfortu i zlatého moku, posichrovaného domácím schlaftruňkem.

Po snídani nás čekají zdejší atrakce, naštěstí dle předpovědi se vyčasilo, ale je třeba nejprve nějak sestoupit. Přeci nepůjdeme dolů stejnou cestou. Mapy nabízejí spoustu cest...no viz výše...Kolega se ujme navigace, za šipkou se blomcáme sem a tam, stále větší strží, konejšeni, že tady přeci nějaká červená značka je...Když strmost nabírá na procentech, vyhodnotíme, že tudy teda fakt již ne...Naštěstí jsme zrovna u lávky Gebirgsvereins Klettersteigu, tak se napojíme v asi 1/3 trasy...a čeká nás parádní D-kový šplh, žebříky, svislejší skalka, skalní věž, kramlí nijak přehnaně. Naštěstí se nikdo nesekne, naopak se učiní dobrá korekční povbuzující zkušenost. U chaty nějaký bergfest s garmoškou, u našich "domácích" se posilníme a oslavíme dílčí úspěch a následuje druhé kolo.

Tentokrát dolů konvenčně po žluté, ve spleti cestiček najdem nástup na Wildenauersteig, který je specifický absencí doprovodného lana, jištění jen skrz kramle. Ještě nic netuše, směle nalezem. Pod hlavní stěnou se však objeví zásadní zádrhel. Před námi grupa mameluchů, pojmoucích bezpečnost papežštěji než ...Ferátu pojali jako vlastní cvičení v lezeckých technikách, zakládají si své štandy, s klienty klepajícími se na každé kramli. Když se nesměle nasoukáme před ně, dostane se nám přísného spražení již vyžilejších vůdců honosících se výbavou, jak by chtěli zdolávat snad El Capitana, o dané posloupnosti a přednáška jak co je lebensgefahrlich. Tímto úsek na dobrou hodinu zašpuntován. Když během této doby vylezli pouze dva jejich klienti, tak se s pomocí rakouského kolegy přeci jen pouštíme do křížku a cesta je nám blahosklonně uvolněna, abychom se na další 1/2 hodinu zasekli pod atraktivním svislým tunelem. Jejich hoch se klepe, slečna se klepe. Snažíme se o smírčí tón...ale po chvíli stejně vzduchem lítají německo-anglické výkřiky: scheisse, shut-up, don´t make me nervous, don´t touch me!! Za komínem nás přeci jen nechají dolézt za dalšího spražujícího pohledu. A pak kdo tady je více bezohledný? Bez této kaňky by byla dobrá chuťovka.

Další oslavné kolo na chatě, po polívce sestup k autu, tentokrát vůkol po modrozelené...a u auta deštík...to zas nějak vyšlo!

Monte Rosa 2017 - Breithorn, Pollux

Zatímco loňský alpský výstup je dopředu podněcován, s narůstající nervozitou hecován, nynější výlet přichází jaksi nenápadně. S Pepou v Římě ustálíme jediný volný termín, tak změna z obvyklého září na konec července, Radek souhlasí s Blanckem, i když již na vrchu stál. Neděje se nic, 2 dny před odjezdem přichází jakýsi plán, který se pak co pár hodin mění: aklimatizace Allalinhorn, lanovka na Augille du Midi, Cosmique atd., počasí ruší Allalin, aklimatizace na chatě, předpověď jde dále do kytek...vemte si raději ferátové sety.

Sestava obvyklá s jednou obměnou, místo nově se zabydlujícího tatíka, hošan fyzicky zdatný, leč ještě před pár dny asociující mačky či Rysy jen s kočkovitými šelmami. Neznaje ni tatranských kopců aspiruje na zdolávání 4-tisícovek.

Neděle večer sraz v ČB, Radek od dveří hlásá další změnu. Blanck kvůli počasí padá, Pepovi se na feráty nechce, jedem na Monte Rosu, kde přepověď příznivější. Porada: ?? Tam jsme již byli! (Dodatečně zjišťuji 10-ti leté výročí). No ale ne na Dufour či Breithornu. No dobrá, ze Švýcarska by to šlo...Nee. Švýcary nemáme rádi, jsou to strozí vydřiduši...z italské, vzpomínaje na pohled od Zummsteinsp., odmítám. Tak dáme Pollux, Breithorn a máme doplněnou M.Rosu. Souhlas. Kde je Pepa?, má domluvit chatu. Špatné zprávy, ta hořejší Horských vůdců (Rif.Guide d'Ayas) plná, zbývá zkusit spodní Mezzalamu. Již zvažujeme další alternativy. Po napjatém čekání přichází rozzářený hoch - na Mezzalamě nás čeká milá, krásná chatárka. Jak víš, že krásná? To se přece pozná po hlase! Tak jedem...22:30

Většinu cesty odřídí páter, tentokrát bez delší spací pauzy, krom odstavení v neprůhledné bouřce. Kolem Milána nekonečné karavany kamiónů. Ráno prorazíme zákaz vjezdu a dostáváme se někde na konečnou v Saint Jacques. Doplňujeme si již třetí údolí v oblasti, mezi Gressoney la Trinite a loňskou Cervinií. Chvíle přebalování, rozhodneme se pro vlastní stravu. Nováček je pečlivě sbalený...v cestovní tašce. Zjišťuje, že do 30 l batohu leccos nevleze, obětuje to i ono, zbytek řeší igelitky a izolepa a co s 2 kg banánů? ...Pak svižně nahoru, kolem komunikativní grupy seleziánské mládeže a jejich tábora, proběhne občerstvovací zastávka u Lago Blu. Dále již láká vidina půvabné chatárky. Jeden druh pro spánkový deficit kráčí stále více náměsíčně a zaostávajíc učí jakousi italskou větu mající zvýšit jeho kredit na náš úkor...Na chatě Mezzalama jsme za necelé 4 h. Není úplně vlídno, tak se hned uchylíme dovnitř. Nevítá nás chatárka, leč chatár...který sám vytasí plachovky s pivem a čipsy...jistě máte žízeň, ne? Po čase se zjevuje i dámička a... Pepovy fantazie nelhaly! Poměry nebývalé, v malé chatičce máme k dispozici separátní jídelní místnost, nikdo nenapadá, natož brání vlastní stravě. Kšeft uděláme alespoň nějakou to vinnou karafou. V komorní atmosféře je přítomno nečekaně i pár půvabných dívek s neskromnými ambicemi přechodu Lyskammu apod. Pak se notuje Jarkova Husitská kolik to krásných holek chodí po světě a ...no nic. S přítomným guidem proberem další možnosti, doporučí dle podmínek přejít hřeben Breithornu od východu. Ale s průchodností zůstává spousta otazníků. A nový druh trochu šokuje, trochu budí rozpaky svou afinitou k růžovým pilulkám a mobilu.

Ráno v 5:30 nástup, za necelou hoďku jsme na hořejší chatě Rifugio Guide d'Ayas, nazouváme mačky a další ledovcovou výzbroj, po nenáročném ledovci jsme za další 1,5 u bivaku Rossi, kde proběhne krátká družba s vypravujícími se nocležníky. Při občerstvení klepeme kosu, halíme se do dek, ale co zde naležíme. Je čas vzhůru, vstříc bílé pláni na poslední z pěti vrcholků Breithornu - Roccia Nera. Viditelnost mizerná, kopec se stále více vztyčuje, postupně již nutno na čtyři, stopy žádné, razím cestu jaksi odhadujíc směr, nakonec kolmicí, již nekonečně odpočítavajíc kroky. Vidouc již jen přévěj hlásím vrchol Roccia Nera (4075m), což neveřícímu Radkovi stvrdí až gps důkaz. Viditelnost na pár kroků, pro někoho první 4-tisícovka vzbuzuje jisté rozpaky...kde jsou ty výhledy?! Navzdory relativně přívětivé předpovědi se mraky příliš netrhají, na vrchu fičák řádný. Pokračujeme traverzem na Gemelli (Breithorn Zwillinge), což je takový skalnatý pahorek na sněžném hřebeni. Kráčíme pár metrů od převěje, pak mixové lezení, což 10-20cm nového sněhu dosti ztěžuje, mačky, i cepín v permanenci. Vrcholku (4106m) sice dosáhneme, ale co dál. Trochu napjatá porada. Sice stejnou cestou se vracet nechce, ale sestup z hřebene z dostupných zdrojů nám není znám, celý traverz v tomto nečase, neúplnou zbrojí a nezkušeným nováčkem není reálný, slaňovat do neznáma a pak stejnou cestou zápolit zpět rovněž blbost, tak padne jistě moudré rozhodnutí k obratu, ošperkované výroky: pokud někdo chce pokračovat, tak na onu olemovanou A4 jistě zbytek přijede...Klouzavý kuloár pro jistotu slaníme, za cenu seklého lana, tak si Radek zkusí ledové slézání o dvou cepínech. A zas sešup k bivaku, chvíli bokem, chvíli paty...Obhlídneme výstup na Pollux a směr chaty. Na Guide d'Ayas málem dojde k dalšímu, nám již známému přepadu přes zábradlí, Radek taktak ve větru zachrání mou helmu, nikoliv již láhev s pitím. Co to je proti foťáku...Času je dost, tak pozevlujem na chatě, domluvíme další ubytování, ponecháme část věci v pytli a ještě sešup dolů k nám.

Další den je předpověď nejistá, má se vyčasit až odpoledne, tak není co chvátat. Ráno skutečně dosti nevlídné, sníh s deštěm, na kamenech poprašek. Naštěstí nikoho nepřepadají rezignační nálady. Tak znovu 400m nahoru a na horní chatě čekáme na slíbené odpolední částečné vyjasnění. Čas uteče zjištěním, že chata vládne výdobytky civilizace jakou je nyní wi-fi, což alespoň umožní doplnit informace stran výstupu a okolních hor. V nehorolezecký čas 11:30 nazouváme mačky a znovu nahoru ledovcem pod Pollux. Počasí skutečně stále vlídnější. Nacházíme si jakousi trochu vlastní cestu jedním sněhovým kuloárem, kde šplháme na mačkách a cepínech, dále již trochu drolivým mixem, na hřebeni od možného nejistého tápaní osvobodí zprava se vynořivší guide, tak snadno nacházíme řetězy, po nich krásné polezeníčko a jsme u Madonny. Paráda. Pak již pohodově hřebínkem na vrchol Polluxu (4092 m), od horní chaty necelé 2,5 hod. Fučí tedy řádně, mraky se nějaké honí, ale občas nádherné pokoukání na Castora, Lyskamm, Breithorny...jen ten Matterhorn zůstává jaksi skryt. Dolů opatrně na pohodu a přichází relaxační euforie u chaty. Mraky jsou pryč, vítr se utišil, slunko plnohodnotně hřeje a suší věci, k tomu čepované! Znovu zbývá zvolat Pán se stará! Tentokrát již nocleh zde. Vaříme venku, další piva na schodech, trocha poležení a večer jedna, druhá karafa u společenských her, konkrétně 7-my. Někdo si vcelku jednoduchá pravidla připomene, někdo naučí, jednomu však ne a ne...není dáno. Tak po x-tém kole: přebíjí a bere stejné hodnota nebo 7-ka...a zabavuje se mobil! Nakonec litý, vyrovnaný boj dvojic končí finální 90-tkou Radka s Pepou...

Ráno presíčko, nijak unáhlené balení a sestup.Dělá se krásně, kocháme se i faunou, tu souboj kozorožců, tu piští svišti. Níže již cinkání kravích zvonců. Řešíme, kde dáme očistnou koupel. Zda Garda či říčka u auta? Nakonec parádně zapiknikujeme na louce u bystřiny někde pod Lago Blu. Toto řeže! Nádhera...K tomu krásné výhledy na kopce, od Castora po Breithorny...U auta občerstvení, jak jinak než s milou a půvabnou obsluhou, kafe, palačinka, potkáváme ambiciozní českou trojičku, chtějící se aklimatizovat a pak vstříc Blanku, kde se postupně vyčasuje. Pepa má však sobotní oddávací povinnosti, tak nám nezbývá než vstříc milánské zácpě. Nakonec nikterak hrozná, z Gardy se rovněž rezignuje a škodolibí hošani formulují něčích 5 "zklamání" z jistě opět velmi zdařilé výpravy: nepřešli jsme celý traverz Breithornu, sešli stejnou cestou z Polluxu, nepřešli okruh přes Quintino Sella, při lepšícím se počasí se nevypravili na Mt.Blanc a neokoupali cestou domů v Gardě...:-). Cestou se ještě prolamují McDonaldovská tabu a "zklamání" se vykompenzovávají nočním kontěním! Raději bez dalších glos...Radek odřídí sólo, někdy v 1 hod. v ČB a v dvojičce pak ještě noční cesta na Moravu...

FOTODOKUMENTACE

Slovenský Ráj 17

Obohacená bratrská akce má být tentokráte více horská. Ale ta domluva...Bude přechod Nízkých Tater, nebude, pojedeme všichni, nepojedeme, pojedeme...Nakonec volím Slovenský Ráj a nechávám volný průběh. Všude již plno, tak kemp Podlesok. Balím kempovací propriety a vybaluji, v Mlýnkách na jihu aktivní čerstvá trojnásobná matka zajišťuje volnou chalupu...

Neděle ráno se probíjíme slovenskými silnicemi, kde na nás zírá jeden radar za druhým, do Popradu asi 5 policejních hlídek, to je snad policejní stát či nějaká razie? 2 rodinky, třetí se přidá...V Podlesku odtrháváme dítka od suvenýrů a kráčíme do první soutěsky - Suchá Belá. Nádhera, ratolesti radostně skáčou přes kamínky, užívají si žebřů...ale někdy taky čekání v dosti mezinárnodní pospolitosti. Někdo píše, že zde brzdí rodiny s dětmi...nás brzdí bojácné pade-šedesátnice. Přichází, naštětí přechází černava, při svačince nám k povyku dětí dělají společnost nebojácní hlodavci. Projdem různá malebná zákoutí Kláštoriska, občerstvíme, naříkajíc na slovenské poměry, kdy ceny chtějí mít evropské, ale slušnou toaletu by pohledal, chátrající budovy, rozbité dveře, nefungující elektrika. Balkán. Čas dobrý, přeci nebudeme chvátat dolů nudnou lesní cestou. Tak tentokrát spíše za podpory dámy dáme 2 výlety v jednom. Starší část si ještě vyběhne na kopec za výhledem a keškou, holčičky značí cestu podél Kláštorské rokliny až sejdem k Hornádu a jeho Prielomu. No pěkné to je, řetězy, nahoru dolu, viklající se rošty vysoko nad vodou, že i otrlý tatík trne, vidouc ne vždy plně soustředěná dítka oddávající se paralelně svým vtípkům a slovním hrátkám, vzpomene na jiné pobratimy a představuje si ten křik MM.....!! Jaksi to ale nebere konce a docházíme již s jistým reptáním.

Navečer poněkud rallye k ubytování na jih, nad malebnou Palcmanskou Mašou do Mlýnek. Čeká nás chalupa a třetí rodinka s miminem. Barák akorát pro tři rodinky, bratranci a sestřenice se různě podruží.

Navzdory relativně příznivé předpovědi občasných přeháněk- celou noc a dopoledne lije. Tak úprava programu. Dobrá zalezem do jeskyně, do tej ľadovej...No jo, je ale pondelok, zatvorené...tak plavky a přesun na sever do Termal parku Vrbov, kde se ocitám asi po 25 letech. Cestou exotika cigánských vesnic, stěrače nestíhají, ale na ulicích živo.

Drahoušci zprvu trochu rozpačití, že se koupou v minerálce, ale záhy se otrkají, deštivé skotačení však přeruší povel plavčíka hodnotící hromy blesky za životu nebezpečné a vyženou do restaurace. Což krom občerstvení přinese i kompenzaci v podobě prodloužení vstupného, což využíváme na toboganění, bitvy a úspěšné hledání ztraceného čipu v kalné vodě. Cestou zpět předjíždí nenápadný golfík, mává z něj dámička, ojky, to není slovenský flirt, ta palubní deska je nějaká bohatší. Ale auto mizí. Vzápětí však stejná dámička mává na cestě již s plácačkou a odvádí do polí i druhý bratrův vůz, který se mi snaží dorovnat. Vcelku vřelým způsobem dvojička vysvětlí, že máme veľa nehod a v obci 65 km/h je priveľa. Tak 20E, uff. Navečer se vyčasí, u chaloupky proběhne petanque mač, kde sourozenci a bratranci nejsou schopni se dohodnout na vhodných týmech, tak podělíme generačně, nechcete malé holčičky, tak ony vám ukážou... a ukázaly, nejmenší porážejí frajery!

Přichází další soutěska, tentokrát ta nejmenší - Zejmarská. Rodina s miminem zjišťuje, že toto fakt ne a odpojí se, ponechajíc nám starší dítka. Roklina divočejší, opět trochu čekání na žebříkách, na konci chytne liják, že se i pláštěny upotřebí, dosušíme při občerstvení na Geravách, holčičky nadšené z farmičky. Pak pohodová cesta za nadšeného pro změnu Stupido soutěžení.Na Zajfách se potkáme s kolegy, ale opět po chvíli musí rezignovat, když cesta k Havraní skále začne stoupat lesem. Doplníme tekutiny u sice Občasného, ale nyní funkčního pramene a čeká nás závěrečný kolmý výstup. To se již v týmu objevují více či méně hlasité protesty a nožičky a kopec a tak...nakonec však všichni svorně dolezou s odměnou fotogenické vyhlídky na Havraní skále. Sestup do Stratenej, odkud posváží kolega.Badminton, bratranecké koaliční půtky a při více či méně zdařilém grilování proběhne složité vyjednávání, zda a kdo se vydá na plánovanou ferátu.Nakonec konsensus tatínků se syny a jednou dcerou.

Počasí příznivé, vy....braťom platíme 5E parkovné, 5E vstup, nováčci nemající vlastní výbavu dalších 10E za ferátový sed a pak Prielomom Hornádu a podél Bieleho potoka kráčíme svižně k nástupu nové feraty Kyseĺ, v do loňského roku zavřené soutěsce kvůli následkům požáru. Cestou již legrácky i rozklad některých soutěživců, kteří neunášejí hru jako obohacení slovní zásoby o slova jako suspenzor či akné a jistý tatík zjišťuje, že bude pohřben v díře, nikoliv hrobě.Kráčí se korytem potoka, občas po kládách nanesených jak rozsypané sirky, pak již kramle, lana, zprvu spíše na efekt, 1 m nad potokem, postupně již exponovaněji soutěskou. C-kovou hodnotu dává asi občas nutný záklon. Hoši i dívka zvládají bravůrně. Na závěr přichází ještě svislý úsek kramlí podél Obrovského vodopádu, v závěrečné pasáži chvilka nepozornosti a málem úraz, končí naštěstí jen modřinami. Při svačince opět asistují všudypřítomné myšky. Pivo, nanuk opět na Kláštorisku a svižně kráčíme přes Čertovu sihoť. Okruh na nějakých 5-6 hodin. Vracíme se za holčičkami, které si mezitím poskotačily v přehradě a okolí a naše rodinka pádí k domovu, snad již bez pokút. Ostatní si ještě jeden den prodlužují, což využijí k návštěvě Dobšinskej ľadovej jaskyňe a Bešeňovej.

Schneeberg, Raxalpen 2017

Na červencové svátky dám dohromady dosti nesourodou skupinu 4 hochů a jedné dámy, ale jak je známo svět je malý, zvláště na východě ČR...

Iniciativa vzejde paradoxně z půvabnější části posádky, že by jako ráda nějakou ferátovou iniciaci. Tak mě napadnou nejbližší Raxy. Cestou proběhnou x-milionové propady na trhu komodit při letošních rozmarech počasí a následně záchranné akce, taky nějaké morbidity. Pak někteří s jistými rozpaky přijmou ubytování horského typu v hromadném turistraumu poměrně nově zrekonstruované chaty Weichtalhaus, ale nakonec se všichni zdárně adaptují. Chata moderní, udržovaná, čistá, paní domácí Slovenka, tak dohovor bezproblémový, leč režim poměrně přísný (žádné vlastní vaření, žádné odpadkové koše). První noc přinese jisté rozlady pramenící z hromadného noclehu, někoho ruší chrápání, čímž vzbudí i zbytek atd.

Ubytko je i se snídaní, pak první den dáme trochu kondiční test. Soutěskou Weichtalklamm vylezeme k zavřené chatě Kienthalerhütte a zde první ferátová ochutnávka - kraťoučky, leč příjemný výstup na Turmstein. Následují lesní serpentiny a pak již trochu nekonečné stoupání kosodřevinou a trávou na vrcholovou kupoli Schneebergu resp. Klosterwappen ( 2076m). Vrcholový kříž a observatoř stále na dohled, ale jaksi se nepřibližuje. Všichni však v 1500m převýšení obstojí a zvládají, i s polezením na Turmstein za necelé 4 hod. Na vrchu pak občas trochu procesí lidu přibliživšího se lanovkou. Přichází vrcholová odměna, což ale někteří nepochopí, že Jägermeister neslouží k uhašení žízně...Tu pak adekvátně hasíme na blízké chatě Fischerhütte. Schneeberg skutečně ještě poměrně sněžný, tu a tam nějaké pole zůstává. Po příjemném občerstvení pokračujeme rozkvetlou alpskou loukou, kde napočítáme snad 20 druhů květěny, přes Keiserstein smyčkou po modré do údolí.Zpět pod Turmsteinem pak již nikoliv soutěskou, ale pohodovou paralelní chvíli cestou, pak lesní stezkou. Po základním občerstvení si ještě zadovádíme na skalce u chaty s mnoha cvičnými ferátovými cestami od B po E, kde v polovině cesty jsa bez odsedky, nakonec vyměknu. Večírek následně nenápadně intenzivní, který lze shnrnout do jediné message: za většinu tělesné i duševní trýzně může, s odkazem na Jožku Ráže, zanedbaná intimní interakce a obnově adekvátní kondice pomůže dostatečný přísun banánů. Protagonista se pak poněkud vyčerpá, že poté, co ještě obhlídneme zítřejší nástup, stráví část noci na venkovní lavičce, alespoň nerušen chrápáči, odnášíc si dopňkovou message, že leccos neradno kombinovat.

Ráno však již všichni fit, vyrážíme na opačnou stranu, s očekáváním plnohodnotného klettersteigového výstupu. Nejprve asi hodinový nástup. Značení trochu matoucí, radno se stále držet údolím trochu vpravo, pak odpočka vlevo a již první žebř Alpenvereinsteigu. Trasa lezecky nenáročná, krásným údolím, ale mezi lany a žebříky stoupá velmi a taky trochu nekonečně, než dorazíme k vyhlídce Losbühel. Odtud pak náhorní plošinou pohodově na Ottohaus.Celkově nějaké 3,5 hod. Zprvu se vyčerpaně tvářící mládenec nám ukazuje záda, za což se následně nezlobíme, vítajíc nás plným podnosem, kteréžto role se zhostí po celou výpravu...Parádně, lidí akorát, následuje delší relax, někdo vyřídí obchodní aktivity, někteří si ještě vyběhnem na Jakobskogel. Strýko Pepin krom obligátních banánových řečí, prezentuje znalost kompletní diskografie Queenů a klipem Ohne dich Rammsteinu navnadí na další výstup, což je kraťoučká, leč záživná a uvolněným štandem náročnost zvyšující ferátka pod chatou, na skalní vrcholek Törlkopf, kde teprve si někteří zažijí tu pravou iniciaci. Vracíme se přes vyhlídku, zprvu stejnou trasou, pak odbočka na Gustav Jahn Steig, což je vcelku atraktivní traverz a sestup místy poněkud kluzkým Geislochsteigem. To již někteří nožky cítí...Na chatě již není pomyšlení na další skalní skotačení, spíše pozorujeme jiné, někteří provedem oblažující říční koupel a necháme se obsluhovat usměvavým leč mírně zmateným Nepálcem.Po dalším večírku usínám s nadějí, že někdy snad připlují zbožní rejnoci...

Na nocleh jsou již všichni plně adaptováni, nějaké menší chrápáče již nikdo moc neregistruje, balíme a přichází chuťovka, závěrečná odměna v podobě D-kové (reálně C/D) cesty Hans von Haidsteig.Tentokrát však předchází pro změnu dámská indispozice, která je však přes úvodní rozpaky pohledem na první lano statečně překonána. Naštěstí se nenaplní i varování o značně frekventovanosti. Parkoviště v Griesleitenhofu poloprázdné, na cestě se potkáváme jen s jedním českým párem. Asi o víkendu vypadá vše jinak. Zase hodinový vcelku pohodový nástup, který neženeme po kolmici, ale poklidně po cestě, rozpustí se i temná mračna. Napjaté očekávání nováčků je syceno opakovaným vnaděním na "kurzi žebříky", německy překlad stromové... Lezení si užijeme, i zmíněné vždy jednostranné šprušle, chvíli relaxace u Černé madony, pak dolez a vrchol Preinerwandu (1783m), závěrečné občerstvení na Neue Seehütte, tentokrát láhvové, pozorujeme krkolomné střemhlavé vrtulníkové manévry a lyžařsky sbíháme sutí notujíc si Olympic. K tomu ještě odměna v podobě kamzičího stáda oblehájícího jeden šutr a mlsné pokoukání na E-trasu, zda je či není schůdná...asi je.

Počasí na 1-ku, na závěr ještě ledová koupel, 5* z 5.

Někdo ještě prahne po suvenýrech a presu, tak završíme v Reichenau, nemohouc se dočkat svých Eiskugelů. Cestou zpět se vyhneme zácpám v Poysdorfu míříc skrz Břeclav, kolem se honí temnotemná mračna, která nás naštěstí nechytla na kopcích.

fotodokumentace

Sólo v Římě V/17

Záhlavové heslo o sdíleném štěstí nelze vždy naplnit, tak co, vydám se na sólovýlet, který má aspoň jednu nespornou výhodu - veškerá rozhodnutí jsou jednomyslná a člověk se řídí náladami....jen těmi svými.

Na cestu si mimoděk beru milou knížečku M.O. Váchy, mimoděk narazím na věnování, z kteréhožto cárů snad již zůstalo alespoň ono... tatínkovi, trochu ještě zvlhnou rohovky, ale mimoděk pomnu na báseň, na kterou jsem jaksi opět "mimoděk" narazil:

Už ne

Ještě pořád jsi rozbitej?

Ještě pořád sleduješ ve městě ženský, co ti ji připomínaj?

Ještě pořád schováváš v nočním stolku u hlavy její dopisy a nemůžeš kvůli tomu spát
protože v noci slyšíš jak se v šuplíku něco hejbe?
Ne
Opravili mě tak rychle, že to až děsí
Ve městě sleduju jenom blonďatý ženský, úplně odlišný typy
Noční stolek jsem polil motorovou naftou a zapálil
Hoří už půl roku
proto se budím zpocenej
Nic víc v tom není

Tak dost patosu.

Využívám možnosti ubytování na papežských kolejích u kamaráda Pepy, plnící si zde své nyní vrcholící doktorandské povinnosti, takže společný čas je vzácný, o to milejší. Přetrpím nízkonákladovku, kde nohy ne a ne nikam poskládat, či sedadlo sklopit. Pepa nakonec vyzvedne z letiště, jen kousek poodveze a velí vystupovat. Na dohled od airportu je nádherný lezecký terén, oáza starého lomu, nad kterým zrovna slunko zapadá. Krásný úvod.

Kolej je další oázou uprostřed ruchu města. Najednou zeleň, palmy, jezírko...Posedíme v pizzerce mimo hlavní turistický ruch u džbánku vína, které zde levnější než pivo a mj. domluvíme itinerář...

Ráno si dle rady přivstanu, metrem přesunu do Vatikánu, kde...v 7:30 prázdné Svatopetrské náměstí. V bazilice pár lidí, mohutnost skutečně ohromí, mísí se pocity (jak pak i dále s dalšími církevními památkami) úžasu, bázně, malosti s dojmy jisté okázalé nabubřelosti...Za zmínku stojí jistě Pieta mladého Michelangela, neminu hrob Jana Pavla II, pak již vystoupám na kopuli, přicházejí další úžasy, pohled na Město, Vatikánské zahrady, náměstí, kde se již začínají srocovat davy a fronta min. přes celý půloblouk kolonády. Nyní si v klidu mohu dopřát kýženou snídani v kavárně na střeše baziliky.

Pokračuji kolem Andělského hradu a přes most s Berniniho sochami.

Nádhernou atmosféru má náměstí Piazza Navona se 3 kašnami, uprostřed největší 4 řek(Fontana dei Quatro fiumi) Berniniho, s příběhem, jak umělec promítnul do poloh soch svůj pocit upozadění při stavbě vedlejšího kostela sv. Anežky Římské.

Pepa upozorní na Caravaggiovy majsterštyky v San Luigi dei Francesi, zejména obraz Vyvolení sv. Matouše, který tímto shledávám ve zcela jiném více duchovním světle(celník je vytrháván od svého počítání minci, zatímco ostatní netečně u stolu pokračují, Ježíšova ruka pod křížem je táž, resp. ve stejném postavení, jak Adamova v Sixtýnské kapli a je jaksi schován za Petrem, jakožto symbolem papeže, církve, což si měl dodatečně vymínit tehdejší papež).Silné.

Pak již Pantheon, od davů prchám kolem černého, stále jednu skladbu opakujícího umělce, na chvíli relaxu do kostela St. Eustachio. Za Pantheonem pak náměstíčko Piazza della Minerva s pozoruhodným obeliskem na slonovi. Trochu sejdu ze zamýšlené trasy, místo k Fontaně di Trevi se octnu v kostele zakladatelů jezuitského řádu del Gesu, přesněji Nejsvětějšího Jména...kteréhožto triumf má znázorňovat stropní freska přiblížena zrcadlem. Jsou zde hroby hlavních jezuitských světců- Ignáce z Loyoly a Františka Xaverského. Následně již vidíc další honosná stavení centra, sešupu se dolů na Piazza Venezia s Vittorianem (Oltář vlasti, pomník Viktora Emanuela II), posvátné to místo Italů. Mramorová megabudova kontrastuje s antickými pozůstatky blízkých fór. Vyšplhám na Kapitol, nejprve k Santa Maria in Aracoeli, odkud jsem však záhy vykázán pro začátek siesty, kdy se většina kostelů (snad krom Pantheonu) zavírá, tak dalšími schody, které střeží Castor s Polluxem na Kapitolské náměstí Piazza del Campidoglios replikou Marka Aurelia, Senátorským palácem, muzeem. Na kraji je příjemné zátíší pod piniemi s úchvatným výhledem na Forum Romanum a Koloseum. Památníkem se dá projit na další terasy s pohledy na severer mj. k Trajanskému fóru (Forum Traiani) s věží. Zbývá si doplnit rest- vracím se hledat zdejší nejznámější fontánu - di Trevi. Cestou projdu kolem Pepovy školy- Gregoriánské univerzity, pak již ona pověstná kašna. Nádherná teda je, ale v obležení. Chtíc trocha spočinout v zeleni, na mapě se nejblíže jeví Kvirinálské zahrady, marně však hledaje vchod, pak zjišťuji, že jsou nedostupné, patříc k prezidentskému paláci. Tímto se poněkud mimoděk ocitám u kostela Sv. Karla u 4 fontán( San Carlo alle Quattro Fontane),majícím býti významnou průlomovou barokní stavbou. A to jsem již na dalším významném kopci- Kvirinálu s Kvirinálským palácem, sídlem prezidenta, Palazzo della Consulta a další kašnou s obeliskem. Scházím ke Koloseu,dle rady kamaráda se kochám jen zvenčí, poblíž monumentální Konstantinův oblouk. Snaha o relax v blízkém parku je vyloženě zklamáním, sice se zaujmu vojebalovým mačem místní multikulti komunity na pozadí amfiteátru, ale svalit se někde do trávy prostě nemožno. Zeleň se neudržuje, i park 200m od největších památek připomíná (nebo i je) bezdomovecké doupě. Hledajíce Mojžíše, ještě se odkloním k další ze 4 papežských bazilik - Santa Maria Maggiore(P.Maria Sněžná). Cestou se stávám svědkem jakési obskurní demonstrace či pochodu huličů trávy. Jak u všech větších kostelů - nutno procházet bezpečnostním rámem. Nalézám Sv. Petra v okovech (San Pietro in Vincoli) na pahorku Esquilin. Okovy, kterými měl být ap. Petr přikován ve vězení v Jeruzálemě jsou zde vystaveny coby relikvie. Nejúchvatnější je však zde Michelangelův Mojžíš. Nejvýznamějším mistrovým dílem se lze pokochat z blízkosti, zatímco davy stojí fronty v Sixtinské kapli, zde téměř prázdno.No ale asi musím dořešit zrakovou vadu, abych odlišil 3 tváře sestoupivšího ze Sinaje, rozzáření z obdaření deskami Desatera, bolest a zklamání z lidu uctívajícího zlaté tele a následný vztek. No a umělcův autoportrét ve fousech...snad jo. Vracím se kolem Kolosea, kolem zde nesčetných vojenských hlídek (prakticky u každé větší památky) dále k Circus Maximus (Circo Massimo)pod Palatinem, sportovišti, kde Caesar pořádal inscenované bitvy a vojenské přehlídky. Údajně svého času pojal i 150 tis. diváků. Zvenku nakouknu na Caracallovy lázně (stejně již zavírají) a vydám se na vzdálenější procházku cestou k Latinské bráně, ke kostelíku Sv. Jana u Latinské brány. Nikde nikdo, tu a tam běžec, vonící pinie, dále v parku skotačící děti...a komorní, strohý kostelík, původně někde z 5.-8. století, oproti předchozím bazilikám kontrastující prostou, strohou výzdobou. Nádhera. Ocitám se však jaksi mimoděk zamčen na generální zkoušce pěveckého sboru s komorním orchestrem, tak si kostelík vychutnám za dokreslení Vivaldim! To netuším, že jsem jen pár ulic od svého bydlení, tak se vracím do města.To již slunko zapadá a ožívá večerní a noční život. Projdu Tiberský ostrov do čtvrti Trastevere, kde atmosféra četných taveren, pouličních umělců apod. Mezitím používáním mapy již dávno klekl mobil, čímž trochu obavy z nemožnosti koordinace s kamarádem, marně hledám nějakou zásuvku. Občerstvím se na žijícím náměstičku na kašně, pak přeci jen zástrčku objevím, tak se na 1/2 hoďky poněkud nuceně doobčerstvím v nějakém fastfoodu. Kolem 22 hod. náhle velká sláva, policisti, pochod...to je pro změnu procesí na počest jakéhosi svatého - jak se následně dozvídám - s relikviemi Sv.Pia z Pietralciny, což má být Italy velmi považovaný světec, mystik s prorockým obdarováním.

Mám namířeno již k metru, když hudba odvede ze zamýšlené trasy, dostanu se na náměstíčko Piazza St.Maria Liberatrice, kde zrovna probíhá koncert nějakého místního Ramazottiho. Hrají zřejmě známé italské songy, těžko říct, zda vlastní, neb publikum se nadšeně přidává. Pro atmosféru ještě odolávám touze se již uchýlit do postele i za cenu nucené opilecké debaty s nějakým Rusoitalem. Již k půlnoci dojdu na metro kolem další skulptury - netuše, že Římani rovněž mají Pyramidu (Cestiovu). Ze zbytku sil se ještě na chvíli srazíme s kamarádem, pokusíme se sladit zítřejší program s nějakými nápady...

Po dlouhém a náročném dni se tentorkát moc vstávat nechce, pak ještě čekám na druha, který po splnění své kněžské povinnosti si dává ještě 10 km okruh neb pečovat třeba nejen o ducha, milá snídaně u české majitelky kavárny a pak co se ještě dá stihnout. Pepa nejprve navnadí na jednu baziliku, pak přidá druhou a nakonec tu první raději časově relativizuje. Nejprve se vydám do Baziliky sv. Jana v Lateráně (Basilica di San Giovanni in Laterano), která zprvu nebyla moc v plánu, zaujmou světci s atributy své mučednické smrti, dále sice v bílé barvě spývající reliéfy, ale s předvýkladem propojení staro- a novozákonních příběhů. Což by ale chtělo více času na zevrubnější kontemplaci. Když již musím oželet Františka ve Vatikáně, tak aspoň ne Baziliku sv. Pavla za hradbami, místo to jeho údajného posledního odpočinku. No jo, je to ale druhý konec města. Metro je sice rychlé, ale nikoliv šinkanzen. Než se zorientuji, najdu vstup do další obrovské budovy, projdu bezpečnostním rámem, tak čas pokvapil. Krásným místem proběhnu trapně nedůstojně, že by se i Japonci styděli. Najednou docházejí časové souvislosti. Ve 12 hod. odjíždí poslední bus na letiště, mám 1/2 hodiny na přesun pomocí dvou linek metra. Zoufale počítám stanice, ne to se nedá...Tak tentokrát teda bez vytáček, výmluv a pocitů nespravedlnosti - ryzí a zaviněná bodíkovina...

Na potvoru- před nosem ujíždí jeden vlak, další za 5 min, přestup na Termini a pak mentálně hypnotizuji cílovou stanici Anagnina. Ještě pak v záloze Pepa, ale má své povinnosti, co když selže spojení...Zkrátím emoční výlev, dojezd 12:02, vyběhnu, blbý terminál, otočka...a zde jediný bus, zrovna zavírá...uff . Opět nezbývá než napsat kolegovi- Pán se stará! Pak již návazné spoje a podvečer mohu ještě zalít rajčátka...

No úchvatné, krom dojmů mezi řádky, tak pár dovětků:

- sympatické, že se dá všude v zásadě dojít pěšky

- působivá historická směska, skutečně překostelováno, ale nelze ignorovat zdejší civilizační a církevní kořeny

- město se dá užít i bez front do nejprofláknutějších památek a muzeí

- poměrně četná pítka či fontánky s pitnou vodou

- jsou patrná znaky doby: četní vojáci se samopaly připomínají válečný stav.

- zklame neudržovaná zeleň a binec, řadící tuto zemi více na Balkán než na Západ. I úroveň cest je poněkud balkánská

oproti loni navštívené Albánii dávám v tomto ohledu jen 1/2 levelu výše.

FOTODOKUMENTACE

Letošní běžky

Zima tentokrát po dlouhých letech vcelku přeje, takže ze sklepa můžeme oprášit pestřejší skladbu propriet. Ratolesti si k některým uchovávají vztah konstatně vcelku kladný (lyže), k některým si zalíbení postupně nacházejí (brusle), k jiným však zůstává značně ambivalentní (běžky), takže nezbývá než jej dále kultivovat...

14.1. Domašov

Nejprve iniciačně po letech průjezdnou trasou, s obvyklými, leč polovičními sou-druhy. Ráno jak za starých čas nabitým vlakem a pak se zařadíme do vláčku. Zprvu krásně, dále se zatahuje, dívka se ve větru a oblačnu kolem petrovickcýh elektráren sotva šourá, nejlepší kamarádka jako motor moc neposlouží, ale nakonec zdárně dosáhneme spřízněné hospůdky na Jívové. Směrem k Pohořanům vyráží naproti druhá polovina kamarádské rodinky, usoudivší, že s tou jejich nemocí to není až tak žhavé. U rybníčka auto, polovina se sváží, polovina užívá bonus na Boudě. Souhrnem nějakých 13 km.

21.1. Králičák

Týden na to sám se ocitnuvší tatík si dá nejprve páteční 8 km prolog na zamrzlých jezerech a druhý den pak v plné zbroji jesenický (či lépe králický) přechod, jak černý pasažér, maje směr, nemaje cíl (mohu si pobrukávat s Jardou Svobodou).

Vlak v 8 hod. na Ramzovou plný, vystupuje snad několk set lidiček, kteří se však po 1 km někam ztrácejí. Na Smrk potkávám již jen pár párů, stopa nádherná, prašan, ještě trochu vysoká inverze. Pak hřebenovka na Paprsek, kde ve 12 hod. občerstvení a pokračování pěknou leč poněkud zvlněnou stopou nejprve na Kladské sedlo, dále opět stále vzorně upravená leč poněkud zdlouhavá vrstevnice k chatě Na Návrší. Další občerstvení s úvahou co dál. 15 hod, na přespání plno, dolů? Nahoru? Nahoru, když nikde nikdo nečeká. Cesta na Kr. Sněžník stoupá, síly docházejí, běžecká stopa stále více rozbitá až žádná. 17:00 u slona a sešup na polskou chatu. S nějakými dalšími zajížďkami 36km.

Zde chatař svéráz, ale palandu i občerstvení za českou měnu nabídne, zaslechnu něco o sauně, čímž se chopím příležitosti - u horské chaty další chatka, teplíčko, válení ve sněhu a požární nádrži, Orion nad hlavou, česko-polská družba...ostrůvek uvolnění. Družba pokračuej na chatě s libereckou grupou, pěveckým pingpongem, jen jaksi vázne občerstvování. Situace se poněkdu vymkne samoobsluhou, načež se po hodině zjeví rozhorlený pan Jacek ...inzultujíc vybraného nevinného českého obětního beránka. Naštěstí polští bratři zachovají solidaritu, situace se jakžtakž rozpustí, i když zůstává jaksi neférová pachuť o tom, že ci Czesi mi tu robia burdel.

Po ranní vaječince dále po předpokládané běžecké trase...no v zásadě žádná, po červené značce rozbitá stopa od sněžnic, skialpinistů, asi 2 km opruz, pak ale pod malým Sněžníkem, kde se vzala tu se vzala, najednou opět krásná stopa nad Dolní Moravu, krásné azuro, inverzní oblačnost sklesla do nížin, výhledy na sjezdovky, oblačnou stezku atd.Odskočím si na mrazivu a větrnou rozheldnu na Klepáči. Jen dále nad D.Moravou již stezka nějak vede do nikud, jedu jednu smyčku, z místa A se ocítám opět v bodě A, narazím na další, smyčka se opět někam stáčí. Rozrytou nestopou a ubývajícím sněhem se dostávám do Červeného potoka, kde očekávám příjezd vlaku. No jo, je 13 hod a další až 15:20. Hospoda širokodaleko žádná, (asi bylo vhodné dojít do Králík), tak porejdím kolem bunkrů, místní dědinky, další kolečka po polích a vlaku se nějak dočkám.

4.2. Javorový-Ostrý

pojednáno jinde

V rámci pololetních prázdnin s dalšími rodinami prostřídáme aktivity sjezdové i běžecké. Retrolanovkou vyjedeme na Javorový, Sníh i na hoře rozbředá, cestou ale sejdeme ke stopě, kde již parádní vrstevnice až na kýženou chatu Ostrý. První km proběhnou zdárně, zdatnější jedinci krouží, vracejí se, kde jste...ale pak i těmto některým dojdou síly a došourají se na ocase. Borůvkové knedlíky však vrátí náladu a poslední 4km na Kozinec již víceméně z kopce...jen tatínky čeká ještě sestup a cesta k lanovce pro auta. Někteří jaksi ignorujíc, že dvoudenní oteplení se sněhem udělalo své a mocimermo se snaží o běžkový sjezd...

11.2. Pustevny

Akce solidarity kamarádů, přichází po přimrznutí v minulém týdnu povoleného sněhu, takže podmínky tomu odpovídají. Pohledově krásně, obalené stromy, výhledy, ale stopa ledová, takže leckterý pád znamená modřiny po těle.

Dobré zázemí poskytne Chata Šumná.

Jen těch 33 km na několika okruzích je notně aktivní rekonvalescence, což tělo dává znát, ale nakonec nějak vydrží.

Atmosféra je...více pod patronací Radegasta než věrozvěstů, ale Život je hořký, bohudík, říká Bohdík...

Takže krom běhání (ale i nutné chůze, když při některých sjezdech již sněhu pramálo)...jachta, piráti, 25, tantra, nevyužité příležitosti a milionová Irenka, a co takhle Nepál?

23.4. Ramzová- Červenohorské sedlo

Po Velikonocích nečekaně přichází sněhová nadílka, tak se s kamarádem Petrem ještě hecneme. Brzkým ranním vlakem do Ramzové, běžkařů ještě poměrně dost se vyrojí, ale všichni míří na Paprsek. Vydáem se po sjezdovce, ve vyrolbované stopě na Šerák, kde jsme za hoďku v 10 hod. první, občerstvíme a nazouváme...aby po 50 m kolega na šutru předvedl salto mortale...s naraženým hrudníkem a zlomenou holí...Statečně se však porve dál, hůlku nahradí trasovací tyč a la Krakonoš a lyžníci a pokračujeme stopou, spíše nestopou. Sněhu je min. 0,5m, ani mokrý, ani prašan, do kopce se šlapat dá, sjezdy opruz, padá se sice do měkkého, v počtu lámu rekordy, co ne za celou sezónu, zvedá se velmi těžce. Přes Keprník, Vřesovou Studánku se nějak dozápasíme na sedlo. Zprvu trochu zataženo, pak se i Praděd ukáže. S ohledem na podmínky a fyzické indispozice se spokojíme s nějakými 15 km, i při dobrém čase rezignujeme na možnost pokračovat na Ovčárnu...pak již hezky navazující spoje a v 15 hod. luxusně doma.

E 170km

Mölltaler Gletscher

Dva tragédi odvrženci se s rychlou domluvou rozhodli ještě protáhnout lyžařskou sezónu, resp. ji aprílově uzavřít.

S ohledem na dostupnost a jarní podmínky padne volba na ledovcovou jistotu, nejblíže snad Mölltal.

V pátek po práci, 6,5 hod cesty sdíleným osudem vcelku uteče, ubytujeme se v příjemném Gasthausu Alpenblick ve Flattachu.

Milou, leč v němčině trochu nejistou, zřejmě maďarskou paní domácí vytáhnem z postele, ale ve všem ochotná. Vše potřebné funguje, ráno snídaně a vyjíždíme k vláčku na ledovec.

První den se ukáže poněkud náročnějším, na závěr sezóny žádný z nás nepomýšlel na nějaký servis, ledovec je hoden svého jména, s tupými hranami a po předchozím, dolní končetiny zatažujícím tělocviku dost plavem. K tomu trochu větrno, honící se mraky prosvítajícímu sluníčku příliš neumožní prohřátí sjezdovky, navíc oblačné stíny zvláštním způsobem ovlivňují viditelnost. I když je v zásadě polojasno, žádná mlha, tak dostáváme dost zabrat. Zvláště, když odpoledne kvůli větru zavřou přeci jen měkčí sjezdovku.

Večer však přichází příjemná regenerace nejprve v infrasauně s následným uvolňujícím doplněním tekutin a vydatným občerstevením. Zírám, kterak Čárlí po 20-ti letech slušňákování přechází do modu carpe diem, což prezentuje poněkud ve stylu strýce Pepína, až jeden neví, zda se bavit či zalézt pod stůl.

V neděli míříme nahoru s mírnou nejistotou, neb předpověď obdobná, naštěstí přichází kýžený obrat, slunci nyní nic nezavazí, vítr žádný, lidi žádní, takže paráda. Dopoledne sjíždíme nižší partie, které odpoledne již dost měknou, tak po obídku v centrální "chatě", která jak nenabízí malebnost horských chatiček, o to více vyvažuje pestrosti nabídky za vcelku příznivých cen, si následně užíváme již méně tvrdých podmínek centrálního kopce. Takže se nakonec nějaký brzký odjezd nekoná. A dole již jaro, kvetou podběly, na polích se hnojí a přez Katschberg vcelku pohodově k domovu s ještě předpůlnočním přijezdem...

BAJKA

O MRAVENCI A CIKÁDĚ

Klasická verze:
Žijí spolu mravenec a cikáda.
Mravenec pracuje celé dlouhé horké léto. Postaví si dům a vytvoří zásoby na zimu. Cikáda si říká, jak je mravenec hloupý, takové pěkné počasí a mravenec se jen dře. Směje se, tancuje a užívá si. Pak přijde zima, mravenec se schová do tepla domu a pochutnává si na zásobách, najednou u mravence žadoní, ten však zavře dveře, cikáda se venku třese zimou a bez jídla brzy chcípá...

B. verze :

Byli, žili spolu mravenec a cikáda. Měli spolu domeček, pak i broučky. Mraveneček pracuje celé dlouhé léto, snaží se zabezpečit vše na zimu, zároveň se i o broučky postará. Nemá sice křídla jako cikáda, pod kterou by ji přikryl a zahřál, ale zas jí dělá jiné všemožné pomyšlení.
A cikáda? říká si, jak je ten mravenec nudný, život je přeci zábava, poesie, je třeba si jej užít, dokud svítí slunko. Lítá si z větve na větev, chce se slunit, chce se vznášet. Mraveneček za ní na tu větev taky tu a tam vyleze, pomějí se spolu, pobudou, pokochají, vyrazí tu i onde. Myslí si, že oba jsou takto spokojeni. Ale jakmile začal trochu nabádat - hele cikádo, pojď taky domů, zima se blíží , je třeba udělat nějaké zásoby, vymést pavučiny a tak - se zlou se potázal. Jsi trapný, nudný mravenečku, nevíš, co je život...a vůbec, já jsem teď unavená, tak mě nech...Mraveneček pokorně slezl do domečku a dál se věnoval mravenčí práci. Co cikáda? Lítala sem a tam či ... odpočívala. Našla si další cikády, se kterými mohla poletovat, které ji podpořily, že přeci život musí být vzrušující, občas se třeba i nějaký jiný brouk najde, který má větší křídla. Nad mravenečkem si stále více naříkala, jaký je to patron. Ten ještě s ní tu i onde pobyl, ale stále více ztrácel chuť jí dále jen dělat pomyšlení.
Inu řekla si cikáda - to je zas nuda a ten můj mravec na mě kašle, já tak strádám, jsem tady tak sama. Musím se poohlédnout po jiném broukovi. I poohlédla.

Ale! Tomu mravenci to taky nedaruji. Přeci jsme měli společný domeček, zásoby, broučky. To mi zákonitě taky patří, mravenci o vše se rozděl se, nebo uvidíš... bude zle!!

Bormio 17

Pololetní prázdniny tentokrát připadnou na přelom únor/březen.

Od podzimu se vykrystalizuje 4-rodinná lyžíchtivá grupa, což je společensky a v rámci vyžití děti sice fajn, ale sehnat přijatelné ubytování v tomto čase téměř neřešitelný úkol. Vypadne dostupné Rakousko a klikatými cestami se objeví možnost vzdálenější Itálie. Dobře znějící Bormio nakonec vede k povšechné shodě a přijetí výzvy holt vzdálenější cesty.

Jedeme v nejfrekventnější čas sobota-sobota. Ráno v 5, přibližně domluvený čas každý pojme trochu po svém, netrpělivci již popředu s ambicí se kochat alpskými výhledy a vláčky, jiní raději dospí. Až do Salzburgu cesta pohodová, pak začínají hraniční peripetie, 3/4 hodiny v koloně, pak krátké shledání s 2 vozy a dále směr Innsbruck, Německo, Rakousko, Švýcarsko, trocha váhání zda se nevydat přes Bernina pass, ale představa nekonečných serpentin zavede rozumně do další kolony přes tunel Munt-la- Schera. Nadchne pohled na Livigno i zdejší ceny, ale serpentíme dále do cílové Isolaccie, casa Martinelli, kde jsme kolem 17 hod. Jedna rodinka dojíždí poněkud otřesena z dojmu těsného úniku z havárie, ti první se zas stanou posledními, zažívajíc četná šavlovité tance jednoho člena a musejíc tímto rezignovat na vyhlídkovou jízdu. Ubytování akorát, klasika kuchyňka s pohovkou a ložnice, vše funkční, bez dalších přidaných hodnot. S panem domácím toho moc nepokecáme, neb vládne v kloudné řeči sotva číslovkami. Tak se večer zorientováváme sami v rámci chlapské soudržnosti.

Pvní kabinka je asi 200-300 m od domu, ale přes město, takže stejně nezbývá než přesun vozem.

První den tedy otestujeme nejbližší San Colombano. Sjezdovky jsou perfektní, shora až dolů 5 km, liduprázdno, snad by mohlo kandidovat v kategorii nejopuštěnější středisko Alp, potkáváme pár Čechů, nějaké istruktory a pak snad jen sami sebe. Jen škoda, že vrch je obsluhován jen zastaralými vleky či pomalými dvojsedačkami, což pro příště vyčlení kamarády snowboardisty. Ti nejvíce ocení spodní část pod kabinkou, s 3,5 km sjezdem.

Další den přichází seznámení s již známějším a tím i profláknutějším Bormiem. Zde rušněji, ale nijak přehnaně, rekognoskujem prostorný a členitý sjezdovkový terén, FIS sjezdovku Stelvii aj. Podmínky slušné, byť sníh převážně technický, ke konci již trochu plotny a nahoře vyleze tu a tam nějaký šutr. No a nezmarná dítka nakonec ještě nejvíce ocení ráchání se v rozbředlém parčíku na různých nafukovacích rekvizitách.

Bormio jest město termální, na což se některí těšíme, ale jaksi se nepodaří sjednotit, jakože někdo je zde přeci kvůli lyžím, jiné brzdí další finanční výdaje . Nicméně se podaří najít "tajné" přírodní termální jezírko, které tímto nadšeně po lyžovačkách využíváme. Zde převážně Češi různé sociokulturní úrovně. Když si jedna grupa vytáhne petky, brambůrky a cigára, není divu, že místními Italy zde nejsme příliš vitání a místo zůstává záměrně raději nepublikováno. A je to tak OK.

Třetí den se naplňuje chmurná předpověď, u nás déšť, rezignujeme na možnost se ve 4 rodinách vždy zcela sjednotit, aktivnější dvě využívají skipasem nabízený třetí areál- skrz MS a worldcupy známé středisko Santa Caterina, kde závodní sjezdovka nese jméno zdejší slavné rodačky D. Compagnoni. Se stoupáním se alespoň déšť mění na sníh, zde již příjemná nová vrstva prašanu. Škoda, že jezdí jen spodní polovina střediska. Nakonec se rozhodnou dojet i zbylí druzi, občerstvení v hospůdce s českými nápisy a pak si přerámujeme nepříznivé počasí a freeridovsky dovádíme v čerstvém nadýchané pokrývce. Jen někdo občas nezvládá mlžící se brýle. Bohužel sněžné počasí odnese jeden vůz, nedobrzdíc na kluzké vozovce končí v dřevokupě. Naštěstí jen s prasklým nárazníkem.

Následuje vyčasení, nová nadílka mění podmínky, opět na řadě Bormio, vidíme, co může udělat zde naštěstí jen menší lavinka. Čerstvý sníh odpoledne již dost muldovatí, což nabízí další výzvy.

Santa Caterina zas nabídne novou kvalitu, poznáváme celé středisko v plné kráse, parádní černé sjezdovky, pro jen pár lidí, zas jen pár Čechů a instruktorů, boule žádné, 10 b.z 10. Synek využívá vstřícnosti kamarádů snowboardistů a zažije si premiéru za obětavého vedení spřízněného tatínka. Ač všemožně obouchán, nadšeně sjede compagnioniové spodní sjezdovku a zavelí k dalším 2 sjezdům...

Poslední den se rovněž zcela neshodnem, takže část vyráží opět na 20 km vzdálenou Caterinu, dvě rodiny zůstáváme "doma" a do mrtě i poslední den brázdíme téměř prázdné Colombano. Sjezdovky místy zaplňuje jen naše 8-mi, potažmo 6-ti členná skupina, příjemně a obavně zároveň zjišťujíc, že i mladší holčičky drží tatínkovské tempo. Dovádějící hošani se tu a tam vynoří někde z lesa...

Večer povšechné družby na různých hostitelských pokojích, holčičky se rozprchnou hned po návratu a po pár hodinách jsme pozváni na obligátní představení. Hochy nutno poněkud regulovat u hitového Minecraftu.

Návrat nabídne nejprve poněkud strastiplnou cestu zasněženými serpentinami do Livigna, nějaké freezone nákupy, tunel naštěstí bez delšího čekání, ale pak cesta dost nekonečná a v Německu zas hodinová kolona. Odreagujeme se s druhy u Mondsee, dítka prohodí vozy, čímž se lépe zabaví, tu a tam nějaká blbá odbočka, skoro netrefíme ani domů, ale podvečer nakonec zdárně...

FOTO