Nízké Tatry III/24

 

Další z tradic, byť kostrbatě, tak pokračuje. Z druhdy velmi početné databáze se leckdo odhojuje, jiní mají rodinné povinnosti, u mě též pochybnosti, zda by neměly mít přednost budovatelské činnosti. Nakonec se ale dá dohromady čtverka, do posledka s nejasným cílem, chtíc již více šetřit opotřebovávající se tělesné schránky. Požadavek je jasný - tentokrát 25kg na zádech a stanování někde na hřebeni již opravdu ne... Malá Fatra? Choč? Nakonec spásná myšlenka otce zakladatele- východ Nízkých Tater. Různými šumy však nabouráme tradici postvíkendu, tak si párkrát vyslechneme brblání, že o víkendu se na hory na chaty nejezdí. Jeho oblíbená ubytovna ve Štrbě hlásí plno, mapy, booking a jedeme v pátek po práci  přímo do Telgártu. Objednávka též ubytovny, před dojezdem však přichází smska- choďtě na inú chatu, tam to budete mít lepšie... Apartmánově zařízena chalupa, stejná cena. K tomu bonus  zaparkovaného auta do neděle. 1. vaw. Nadšený večírek, pokoštování, utopence od Davídka, divná to jeho žena se v noci bůhvíproč stěhuje. 

Ráno vyrážíme do medvědího teritoria. Klasika v tomto období. Dole šafrány, stoupáním jarní sníh, ale sněžnic netřeba. Pikantní pracovní historky, jak to, že se někomu ve stejné profesi takto svěřují a jinému ne?  Jakási elektráreň, pod Prameňom Zubrovice poslední voda, věž Kraľovej hoľe na dohled...který se však horizontálně stále nepřibližuje. Každý si šlape vrcholové stoupání po svém, přeci jen 1 km převýšení je znát. Pod vrchem mlha a hlavně fičák. Nikterak studený, ale úporný. Mohutná budova neskýtá žádné zázemí, vše zamčeno, tak dáme zavděk aspoň závětří poněkud chátrající stavby. Objeví se osamělý skialpinista, který někomu dá brouká do hlavy- pred vámi na Andejcovu míří 15 Čechov. Tak tam já nespím! Občas se i Tatry vysoké vynoří, další hřeben fučí stále řádně. Naštěstí spíše z boku, neprší, nesněží a teplota přijatelná, tak pokračujeme bez větší újmy: Stredná hoľa jen s opravdu vyčnívajícím ukazatelem, Orlová, Bártková. Vítr se trochu tiší, občas i pokochání,  oblé vrcholky hřebene s občasnými skalkami, křížem u Orlové, bílá horní partie vysokých sourozenců...Scházíme do zátiší jakéhosi sedýlka (Ždiarské) v domnění, že jsme opustili sněžnou krajinu, přebalení, nač špinit návleky, chyba lávky, po mírném nastoupání následuje sice téměř rovina, ale nekonečných asi 2km brodivým sněhem. Kdopak to zavelel se odzbrojit? Taky pohled na protilehlou Vápenici hlodá pochybnosti stran zítřejšího vrcholu.  Dorazíme na zdánlivě útulnou útulňu Andrejcovu, kde se varování potvrzuje, sice nikoliv 15 leč 12 chlapíkov okupuje celý spodek. Našemu hochovi nepomůže ujištění, že sa dobrých ludí vmestí a nahoře je místa dost. Nejezdím na vandry, aby se někde mačkal jak sardinka. Nabízí se alternativa nejisté útulně Budnárka. Hodinové venkovní rokování, děvčata znavená, děsí je představa dalšího byť sestupu a zítra znovu stoupání. Nakonec umanutí se prosazuje, ještě batohy na záda a podle gps map cestou necestou, trocha kaňoningu a pak trocha krátkého krpálku a vítá nás se západem slunce ... pohádková chaloupka, prý Búda nárekov. 2. vaw! Děvčátka se omlouvají za své pochybnosti, hoch se čepýří, že měl zase pravdu...Palandy, kamínky záhy roztápíme ze 4 na 28 st., klobásky, rajčátka, až dodatečně nacházíme ve vybavení i...hořčici...No pozdě bycha. A ještě hromadný žurek- to abyste věděli, co si příště nosit, dopity zásoby za venkovního burácení, zimní bouřky. Uléháme, teplota postupně padá a ráno- pohádková krajina: 

Další vaw. Místo sestupu nacházíme elegantnejší řešení výstupu na vedlejší hřeben, panenským novým 10-15 cm sněhem, po pár propadech přijdou ke slovu i sněžnice. Zimní krása, sluníčko, tentokrát bezvětří...K nelibosti dam znovu dodá odvahy i odhodlání přeci jen se pokochat i vrcholem Velké Vápenice. V sedle Priehyba trochu brblání, holky, dyť je to jen necelá půlhoďka, ne, zůstaneme dole...ne, tak si běžte a my svým tempem...No krpálek to byl, ale chvilka a na vrcholu všichni. Moc velká paráda. Pohled na západ, sever a pak již dolů po modré. Ozývá se koleno, záda. Rovněž úmorné omílání, jak s kýmsi být či nebýt a ano, ale...Horkotěžko odkláníme téma.V dosavadním bezstarostném bezčasí již i racionální časové a logistické uvažování, zdalipak nám výstup stál či nestál za možná ujetý bus. Někdo se chce a někdo nechce honit a spíše kochat, vzpomínky na jesenický úprk...Nakonec i s kocháním bychom i stihli, kdyby...domnělý bus jel slíbených 11:50. (Dodatečně - jak je lepší pečlivější příprava- on to měl být vlak). No ale Pánsestará! Druhé mávnutí a místní farmář staví- no máte štiastie, moc ludí do Telgárta nechodí, ale já idem...Navíc s chlapíka sálá rozumnost, střízlivé sebekritické hodnocení podivné slovenské politiky, roztrpčení z nepoučitelného podlézání Rusovi. Popereme se se zámkem, autíčko v bezpečí a zpět pro namrzlé druhy. To již nemá cenu se vracet zpět přes Poprad, pokračujeme spodem s chutí na halušky, random zastavíme v údolí Jaraba, s bodrým hostinským bývalým sportovcem, pak vzpomínková jízda přes Čertovicu. Aby výprava byla vytěžená na max, tak ještě někdo přiživí myšlenku termálního jezírka, zbytek neprotestuje -  tak se smočíme v Kalamenoch. No dokonalé...  

          

       

 

Sulden 24

 

Loni Sölden, tak letos Sulden aby se to nepletlo...Trochu narychlo změnou střídavé konstelace se přidáme k jiné grupě, kde shodou okolností "malého města" navazujeme na různé nezávislé vazby. Tím ale vzniknou i svízele s dovolenou, nicméně vybojováno a výsledkem je lyžařská výprava bandy 5 rodin neb se přidají i staří souputníci místo původního matterhornského snu. Proč zrovna tam a ta dálka budí trochu rozpaky, ale přednost má skupinová soudržnost...a nakonec paráda. 

Dítka se vzorně zapojí do příprav a možno v neděli po 5 hodině vyrazit na 9 hodinovou jízdu. S prvním autem se potkáváme u Chiemsee, již tradičně nakrmíme racky i labutě, nějakých 12 st. nenasvědčuje, že bychom se ubírali na lyžařskou dovolenou, odtrpíme 100ky až po Innsbruck a pak malebným jabloňovým údolím a serpentinami jsme dopoledne v cíli. Vítá nás ryzí zimní krajina, na střechách 0,5m čepice apod.  Cesta suchá, volná, ale v ledovici by nebylo o co stát... Každý ubytován jinde, ale městečko malé a zjišťujeme. že shodou náhod bydlíme 3 rodiny v těsném sousedství a další dvě taktéž téměř pospolu. 

Rychlá adaptace a hurá ještě na běžky, perfektně upravený asi 5km klikatící se okruh v údolí. Postupně se sjíždějí další.

Ráno trochu vydrb se skibusem, kterého se na otevíračku dočkáme s velkým zpožděním, tak další dny raději vozem, ale pak již paráda, ještě i potěší italské slevy na děti. Poprvé letos prašan, ideál na freeridění, zejména teenageři se s chutí vrhnou do nových výzev. Nakonec i někteří tatíci neodolají, k tomu výhledy na majestáty Ortleru, Zebru...Holčičky zase vytvoří soudržnou nejprve 4-řici, pak 3-ku. Pojezdíme Kanzel-Pulpito, Madritsch. Další den protilehlý Langenstein s trochu pomalejšími lanovkami, ale krásnými volnými sjezdy i pohledem na odhalený ledovec. Při přesunu pak koňským zápřahem . Na seznamovací" večírek se vydáme pěšo ke vzdálenějším sousedům, byť někteří s VKH ambicemi moc nedají pár sněžných serpentinek, proběhne úspěšný lošovský a rovenský košt, banánovníkové aj. storky, dítka  jsou schopny i neelektronických hrátek a veselo ryzí zimní, téměř vánoční vesničkou dom. 

Uprostřed týdne vychází horší, sněžná předpověď, čímž polovina zvolí běžkařský a muzejní program, skalňáci vyrazí do freeridu. 1/2 m nového sněhu je zprvu legrace, hledá se hůlka a různě se vyhrabává, ale taky nové výzvy. Občas se i nadějně projasní, ale odpoledne je již nahoře zase bílo. Přesouváme se níže, kde sice slušná viditelnost, ale terén náročnější, dcerku tlačí holeň, nepomohou tělocvikářovy knížecí rady, že koho při lyžování netlačí holeň lyžuje pod své možnosti, přijde trocha skřípotu, odpojení, ale zase spojení. Zkrácený lyžařský program si nejodhodlanější ještě dokompenzujeme běžeckým okruhem a navečer se ještě využijeme saunovací pozvání se sněžným vyválením, nočním pohledem do údolí s cinkajícím povozem a den využit, prožit na max.

A 4. den ráj na sněhu. Další menší příděl, někde s ranní manšestrovou úpravou, jinde 10cm prašanu na upraveném podkladě. Kreslíme si své vlnky. Škoda, že v 10 je již po nich. V poledne sraz na Madritschi, obídek, lákavé pisty zvítězí nad terasovým sluněním, navíc je poprvé otevřen sjezd  až do údolí, což zvrchu činí nějakých 8km, takže čas uletí závratně rychle. Uzavíráme se v dolním baru, rozproudí se wiliamsová kolečka za doprovodu tanečních skipopěvků a návrat pak výzvou. Někteří skibusem, někteří si pobruslí samospádem. Závěrečná večírek pak doladíme koštem tentokrát karibským. Mladí hecíři si ještě chtějí dát noční běžkařskou výzvu, ale výsledkem je jen obranný závod s rolbou, takže se vrací ke společenským hrám.   

Jiní se pak vyburcujeme do panenské ranní stopy připravené oním zuřivým rolbařem.  A ranní svit, osamělé kroužení, skřípaní hůlek. Jen proč mě tak zebou kolena v chabých legínkách. Ono je -11. st. Balení, loučení, zklamání že p. Messner otevírá své muzeum až odpoledne, tak smůla a hurá do serpentin, rakouských zpomalovaček. Za Innsbruckem předjedou dva bratrské vozy, rozpačitě zastavíme u nejluxusnějšího rasthausu Landzeit, sotva kávička a pak již o sobě nevěda...Večer jen skupinové zprávy o zdárných dojezdech.      

Mt.Jedová 24

 

Další memoriál LŠ, jehož nejstarší syn se ujme role majordoma. Dřívější apalucha pokračuje v setkání tatíků s přeskočením generace a nejmladší zastupuje pár vnuček. Různé překážky však zapříčiní rozdělení účastníků na část celopobytovou a část denní. Takže večer v komornější sestavě, filmík o ruském Svérazu, intenzivní diskuze na dobová ožehavá témata, čemuž to ještě přiřknout normalitu. 

Ranní výstup konvenční trasou, sníh již odtál, blátivé obavy rozehnal noční mrazík. Posečkáme na dojezd nejmladší skupinky kroužíc pod horou a následně společný vrcholový útok s náležitými rituály: Mohylu tentokrát netřeba odhrabávat, přibylo pár kamínků ze vzdálených končin, ohýnek brzy rozhořen, klobásky opečeny, zapité tentokrát bezinkovým destilátem a na sestupu dáme zavděk druhé hospůdce neb Bouda tentokrát plna. 

Pouštíme se do venkovní brigádky, úkol zněl jasně: maximálně vyklidit terasu...leccos pojme kontejner, leccos plamen, tak nevíme, zda zapadlo do představ paní domácí. Kapusnicová odměna, Ovečka Shaun a je čas pozdní,  trocha  neuváženě spouštíme neprověřeného Irčana...to se pan Scorsese s 3 hod stopáží pomátl...tak leckdo odpadá, někdo rozpačitě vydrží do 2 hod. Což mrňata nám příliš nedarují, v nějakých 6:30 velíc k probouzení. 

Shlédneme tentokrát on-linové kázaníčko, poklízení a část ještě vyrazíme nakonec úspěšně hledat sníh i místo na zaparkování - na trase Skřítek - Alfrédka

     

 

2023

   Z kraje roku nás potkala prezidentská volba s napjatým i nadějným očekáváním, kdože místo prezidenta burana. Přes jisté kontroverze projde vcelku hladce prezident generál.  Byť se tu a tam vznáší stín mladické komoušské minulosti, ale ať hodí kamenem, kdož svatý.  Sice druhé kolo nenabídne souboj dvou důstojných kandidátů, prostý lid ještě protlačí pana oligarchu, ale tento prezidentem by již bylo skutečně notně absurdní drama. S ostudným odcházením očekáváme snad návrat alespoň důstojnosti.  

5koalice očekávaně naráží na úskalí společného vládnutí, zjišťuje, že vymezit se vůči předchůdci sice pomůže k semknutí, porážce soupeře, ale co dál? V praxi se potvrzují obavy mnohých z úskalí domluvy na nutných reformách až ideologicky protichůdných partají. Ekonomové bijí na poplach, dluh narůstá, deficity ohromné, inflace katastrofální, z nejvyšších v Evropě (jednu dobu přes 20%) a ...nic. Vypouští se balónky, co by se asi tak dalo a hned zpátečka neb vždy někde narazí a řítíme se do...Sice vznikne jakýsi konsolidační balíček v podobě podivného paskvilu, směšné dohady, zda víno je více ušlechtilý nápoj než jiný alkohol a tudíž vyňat z daně atd. Takovou slabotu a nekompetentnost čekal málokdo a   odpůrci výskají. Pan premiér jistě oplývá slušnosti a uhlazený vystupováním...ale co tam máme dále? Nic.  

Ukazuje se, že již dávno nežijeme v tržním hospodářství, dříve opěvovaném kapitalismu, ale v podivně udotované ekonomice, která naopak tržní mechanismy zdravé soutěže popírá. Nevyhrává schopnější, s lepším produktem, dobrým poměrem cena/výkon, ale ten, kdo si umí zajistit dotace, pod zástěrkou toho či onoho dobra (většinou zeleného, genderového či jinak progresivně líbivého). Etablují se nové profese jako sháněči dotací (pod různými sofistikovanými názvy, dotační specialisté, správci strukturálních fondů, ..)  Ne vytvářeči hodnot, ale přiživovatelé na podivném systému.  Dobrý a žádaný není ten, co něco vytvoří, něco společnosti přinese, ale ten, kdo "umí čerpat dotace" z Evropských (bezedných?) fondů aj.  

Jak trefně ZDE

 Glosa: Zrušte dotace a je po problémech - Seznam Zprávy (seznamzpravy.cz)

S rozběhem školního roku roste napětí ve školství završené 27.11.učitelskou stávkou. Zapojily se tři čtvrtiny škol a přidali se i nějaké odbory. Opravdu platy nepedagogických pracovníků jsou žalostné a ostudné a jistě si zaslouží podporu, ale ostatní? Nutno je ale též dodat, že tahle vláda posílá na školství doposud nejvíc peněz v dějinách a veřejným rozpočtům se nedaří obecně... 

Za pár týdnů nato ale uspějí nemocniční doktoři, kteří se svezou na vlně protestů mladých kolegů, kteří již neberou za samozřejmost předchůdců, že jejich povolání je posláním a služby souvisí s jakousi profesní obětí. Krom jistě pádných argumentů zazní spousta manipulací až neférovostí (jakože lékař má právo více odpočívat -což stejně většina využije na své boční úvazky), nicméně účel posvětil prostředky a přišel příslib slušného navýšení. 

No a pak zprvu pokojný adventní čas naruší 21.12. osamělý pomatenec, který vyrazí s puškami na svou fakultu (FF UK) a postřílí 14 lidí, poté, co si předtím někde v lese vyhlédl tatíka s dítkem. Otřes, děs běs. S následnou tu více, tu ale i méně pochopitelnou hysterií.  

 Toť u nás. A jinde?

Stále zoufaleji pokračuje válčení na Ukrajině. Jejich heroický zápas o svobodu s bezskrupulózním agresorem však naráží na ochabování podpory, vcelku očekávanou únavu, když již málo zabírají místy hysterické výkřiky prezidenta Zelenského. Unavené národy si volí různé křiklouny, rádobymírotvorce, kteří hájí vlastní budžet. Sice se stále většinově proklamuje nutnost porážky agresora, ale již častěji lze zaslechnout střízlivější, že to možná nemusí dopadnout. 

Z únavy ukrajinskou válku je svět najednou vytržen 7.10.  bezprededentním útokem Hamásu na Izrael, který s nevídanou brutalitou povraždil na izraelském území mj. ženy, děti a neochvějné tajné služby se zachvěly. Následuje prudká odveta a svět se znovu štěpí a pouští do pochybných  pokryteckých veletočů. O čem se v případě Ukrajiny nepochybuje, kdo je a kdo není agresor, zde západní levičáci vypouští nevídané úvahy, kterak si za to Izraelci vlastně sami mohou a za přihlížení elit znovu leckde ožívá děsící antisemitismus! Nepřekvapivě se přidávají stále stejná jména, podepisující se pod různorodou progresivistickou agendu. Proč různí Halíkové, Šabatové odmítají polemiku o komplexních příčinách války na Ukrajině, ale  volají po ní v případě Palestiny a Izraele? Jaksi prostá hlava moc nebere.  

KOMENTÁŘ: Útok Hamásu omluvit nelze. To musí pochopit i zastánci Palestinců - Novinky

KOMENTÁŘ: Útok na Izrael osnovali Putin a ajatolláhové – Alexander Tomský - Novinky

 Zbabělosti evropských politiků bylo dost. Izraeli pomůže česká polní nemocnice, míní expert - Novinky

 Evropa je pod útokem lidí, kteří ji chtějí zničit, a nezmůže se na víc než na vyděšené kvokání - Novinky

 https://www.novinky.cz/clanek/komentare-komentar-izrael-v-pasti-islamisticke-propagandy-alexander-tomsky-40450566

 

  A na západě "liberální demokraté" narážejí na své limity, limity realitou...

Ukazuje se, že cíle nových ideologů pro směřování EU nebyly jaksi zasazeny do reálného rámce, ať už jde o multikulti integraci či vytvoření zeleného světa. 

(Ne)překvapivě sílí populistické hlasy, dříve okrajové partaje či paňáci vzbuzující spíše posměch získávají stále větší podporu. (kolikrát to již zde bylo?)

EU sice dále jede na vlně "wir schaffen das", ale uvnitř států bobtná napětí, nespokojenost, i v liberálních zemích jako Nizozemsko, Skandinávi e(okrajové populistické skupiny přes 20%, rozvracejí zavedený systém pravého či levého bloku), nepokoje ve Francii, v Německu Afd vyskočila z 10 na 20%! o Střední Evropě nemluvě.

Na Slovensku bylo jasné, že volby dopadnou buď špatně neb ješte hůře- zvítězí proruská až rudá rétorika Ficovců nebo  rudozelení progresivisté? Nakonec za a) 

Bratři Slováci znovu k moci povolali zdálo by se v ostudném kabátě již nadobro oblečeného Fica, který se vrací o to silnější, o to bezskrupulóznější. Asi ale moc nepomůže si povýšeně zanaříkat na něčí hloupost. Nepřehnali to třeba pokrokáři s pokusy o revoluční změny společenských zvyklostí a řádu. Je pokrokem evoluce či revoluce?   

Dopředu bylo jasné, že volby dopadnou buď špatně neb ješte hůře- Proruská až rudá rétorika Ficovců vs. rudozelení progresivisté.

 Další příklady otoček ZDE

 

Z pokrokové a otevřené Skandinávie se ozývají hlasy, že edokáží integrovat desítky tisíc migrantů z islamských zemí odmítajících jejich kulturu.

Sice stále hlasy, jak to dokážeme a snaha o vnucené kvóty s podivnou logikou: 

Budu mít skromný domeček vedle vily bohatého lidumilného souseda, který se rozhodne o své bohatství rozdělit, otevřít své dveře, poskytnout různým okrajovým sociálním skupinám, najednou se diví, že jeho majetek je demolován, lednička vybílená, doma je stále těsněji...a inu řekne sousedovi, hele, teď je řada na tobě. Já jsem ti taky pomohl, tak nyní buď povinně solidární... Sakra politika. A divíme se tzv. populismu!  

 Politici po celé Evropě otáčejí. V touze po úspěchu přebírají trumf populistů - Seznam Zprávy (seznamzpravy.cz)

 

Západní společnost se už dlouho nachází v sevření dvou revolučních ideologií, ta první bojuje za multikulturní společnost a přestavbu společenské hierarchie, za inkluzi rasových i sexuálních menšin a za rovnostářskou spravedlnost (equity). Její anglická zkratka z počátečních písmen DIE kouzlem nechtěného hlásí – zemři. Ta druhá vize nese název nulové emise (net zero) a vyhlašuje ochranu klimatu před zánikem světa z přehřátí skleníkových plynů z dnešní průmyslové činnosti a lidového automobilismu.

Obě jsou aktivistické a kladou si za cíl vybudovat nový, spravedlivý a čistý svět. Vedle fanatických bojůvek, které se lepí na dálnice nebo protestují proti tzv. strukturálnímu rasismu, tyto dvě ideologie ovládly v Británii v různé míře všechny politické strany hlavního proudu, univerzity i školy. Ovlivnily nejen státní správu, která pořádá kurzy na přeškolení z podvědomého rasismu a prosadila rasové a genderové kvóty na výběr kandidátů, ale kupodivu i velké obchodní společnosti a finanční instituce, které se z obavy před kritikou plně zapojily do kulturní války za „zrušení civilizace“ a možná i svého podnikání  (Tomský)

 

Naše elity se musí zbavit iluze tzv. "mírumilovného islámu". Ten existuje jedině jako taktický zastírací manévr pravého islámu, jenž má za cíl světovou dominanci. Ne být někde v Evropě trpěnou menšinou, ale ovládnout Evropu. Dokud se elity nepodívají této pravdě do očí a nezačnou věci pojmenovávat svým pravým jménem, nebudeme ani na začátku řešení tohoto problému.

Toto náležité zhodnocení islámu a jeho ideologie ovšem půjde současné Evropě velmi těžko, protože je sama v zajetí klamu svých sekulárních dogmat. Sem patří idea multikulturalismu, morálního relativismu, odmítání absolutních pravd apod. které brání problém na plno pojmenovat, ze strachu, že se staneme tím, co odsuzujeme a stigmatizujeme jako zlo - pravicovými, islamofobními extrémisty.

Muslimům musí být vysvětleny lživé kořeny islámu,, aby mohli tuto ideologii opustit (mnoho tak činí) a Evropanům se musí říct, že opuštěním Krista na sebe přivolali toto zlo.

 Evropa si naordinovala humanismus, toleranci a (náboženskou) svobodu. A to jí svázalo ruce. Teď je bita těmi, co si nic takového nenaordinovali a ani to nemají v plánu a ona se jim neumí bránit, protože si zakázala použít účinné metody.

 

Další  CIT :  

Národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. V demokracii odpovědnost voliče je v tom, že když si někoho zvolí, doplatí na hloupost těch, které si zvolil. Máme smůlu, že doplácíme i na hloupost těch, jež volit nemůžeme. Mocnosti zasahují do životů sousedů, přitom jejich vlády jsou voleny jen vlastními občany a ne těmi, kteří také doplátí v jiných státech na jejich chybná rozhodnutí.

Energetika
Ve střední Evropě je dominantní mocností Německo a my jsme odsouzeni být jeho sousedi. Německá vláda do našich osudů zasáhla v rámci energetiky i migrace. Značná část energetické krize vzešla z německého rozhodnutí vypnout jaderné elektrárny a zároveň Německo stvořilo ve spolupráci s Bruselem pochybný princip lipské energetické burzy, který spojil cenu energie s plynem a s tím, že cena vychází z nejdražšího zdroje. Díky tomuto propojení jsme platili ohromné částky za elektřinu, byť její výrobní cena v našich jaderných a uhelných elektrárnách je velmi nízká. Výrobní cena jedné kWh elektřiny v našich atomových elektrárnách je asi 30 haléřů, v uhelných asi 80 haléřů, ale lidem se prodávala až za 11 korun.
Ať si německý volič volí, koho chce, ale je neštěstím, že volba hloupých politických rozhodnutí v Německu se přenáší na nás. My jsme nezavřeli jaderné elektrárny, vyrábíme elektřinu velmi levně, ale díky vazbě na lipskou burzu nám to je houby platné.

Migrace
Pro nás nevýhodná změna migrační politiky Evropské unie je důsledkem špatného německého rozhodnutí. Německá kancléřka Angela Merkelová furiantsky řekla: „Jste vítáni.“ a „Zvládneme to.“. Porušila platná migrační pravidla, kdy má o azylové žádosti rozhodovat první stát EU, kam migrant vstoupí, a zároveň byly státy povinny hlídat vnější hranici. Kdyby každý stát hlídal své vnější hranice jako od počátku Maďarsko či dnes Polsko a zároveň Německo důsledně vracelo migranty, kteří nepožádali o azyl v první bezpečné zemi, migrační krize by nevedla k současným důsledkům.
Německo však svou vítačskou politikou a sponzorováním organizací podporující masovou migraci, vytvořilo obrovskou poptávku migrantů po cestě do Německa. A když Němci zjistili, že to nezvládají, místo toho, aby volali po odpovědnosti Merkelové a dalších politiků, prosadili povinné přerozdělování v rámci Evropské unie. Ale proč máme být solidární s německou chybnou politikou my nebo Maďarsko? Proč máme doplácet na hloupost německých politiků?
Bohužel vláda Petra Fialy na německou snahu výsledky své politiky přenést na jiné kývla. Buď přijmeme migranty, nebo se budeme muset vykoupit půl milionem korun za každého nepřijatého. Ale proč přistupovat na tuto filozofii? Pokud Německo neuzná, že vítačství je chyba a nestopne peníze na podporu organizace nelegální migrace, tedy na politiku zločinu, nic se nezmění. Migrantů bude přibývat a my budeme platit jak mourovatí. Dočasné neplacení z důvodu ukrajinské migrace bude opravdu jen dočasné.

Odšvejkovat kvóty
Bohužel důsledky rozhodnutí vlády Petra Fialy ponesou i následující vlády. Pak bude legitimní úvaha mezi volbou, zda se vyplácet a tak vlastně přispívat na mezinárodní politiku organizované migrace a německou hloupost, nebo kvóty odšvejkovat. Zkušenost chudších zemí, které již přijaly migranty je, že tito migranti chtějí do Německa či bohatých skandinávských zemí. Takže z chudších zemí odchází. Mezi tyto chudší a tedy necílové státy řadí migranti i nás. Přitom azylová střediska nejsou žádné věznice a migranti nejsou vězni. Pokud bude Německo mocné, ale přitom nemoudré ve své politice, je z hlediska malé země přípustné bránit se Goliášovi i pro nás typickým švejkováním. Možná bude levnější zřídit migrační středisko u Aše, co nejblíže německým hranicím, tam převést nám přidělené migranty a nechat jim volnost pohybu.

Poučení
Německo porušilo původní migrační pravidla Evropské unie a Evropská komise ani necekla. Kdyby něco takového udělalo Polsko, Maďarsko či my, už máme na krku žalobu komise u Soudního dvora Evropské unie. Evropská komise má dvojí metr, jiný na malé státy ve střední a východní Evropě a jiný na Německo. Je to pokrytectví. Je také správné říci, kolik nás německá chybná energetická i migrační politika stála. Jako Brusel chce, aby jakákoli evropská dotace byla propagována cedulemi u staveb, že tu a onu rozhlednu či cyklostezku zaplatila Evropská unie, přičemž však už neuvádí, že tyto peníze získala z členských států, je také dobré u faktur za elektřinu uvádět, že toto obrovské zdražení je důsledkem rozhodnutí evropských orgánů, za kterým jsou německé zájmy. Ať si občané porovnají přínosy a náklady. Za posledních 150 let Německo přesvědčilo svět, že nedělá malé chyby.
Čechy, Morava a Slezsko jsou naše země a ne každý má právo zde žít. Stejně jako není povinen nikdo vpustit cizího do svého bytu, nejsme povinni někoho pouštět do našeho státu. Nechceme-li, aby u nás vznikla ghetta jako ve Francii či ve Švédsku, je nutné zvolit politiky, kteří se nebudou bát říci v Bruselu i v Berlíně NE. Jde o podstatu a charakter našeho státu.

"Civilizovaný" svět si stále více uvědomuje sílu informací, probíhající hybridní válku nutnost se jí postavit, bojovat porti dezinformacím, ale co to ony dezinformace vlastně jsou? 

Soudobí liberální pseudodemokraté se rozhodli bojovat za jakousi "pravdu", přičemž to, co je pravda a co ne budou určovat oni. Je zajímavé , že snaha bojovat proti lžím je vlastní naprosto všem totalitám - nacisty počínaje (viz jejich program NSDAP, kde je boj proti lžím přímo zakotven) a konče komunisty (kteří neustále mleli něco o historické pravdě, přičemž jejich počínání před únorem 1948 bylo obdobné tomu, co vidíme dnes - snaha o monopol na určování pravdy a snaha zdůrazňovat, že bojují proti lžím za pravdu. Viz dobový tisk např. Rudé právo).

Je zajímavé, že v podání soudobého liberálního totalitáře je dezinformace nejen tzv. lež (kterou určí), ale v podstatě taky jakákoli pravdivá informace, kterou liberální totalitář vyhodnotí jako "znepokojivou". A tak zejména na VŠ bují cancel culture, pokrytecká hyperkorektnost a pak již ve společnosti znovu nejen  náznaky  "double-thinku".

 A jak překvapivé - výsledkem "boje proti rasismu a sexismu" je více "rasismu a sexismu". Tenhle vzorec se pravidelně opakuje u všech "bojů proti ...". Nikdy totiž nebylo v plánu problémy řešit. Naopak - rozvířit, udržovat a živit spousty "bojovníků" (darmošlapů)...rozuměj neziskových lidskoprávních organizací, pachatelů dobra, ale ve výrobní sféře nejsou lidi a válcuje nás Asie...

 (Příkl...)

A co je to vlastně ten pokrok?

 Suma sumárum: 

 Vládnutí, a dokonce samotné sestavení funkčních vlád je v zemích Evropské unie stále obtížnější. Promítá se do toho jak čím dál větší sociální, názorová a politické fragmentace voličů

Touha po prosperitě je u stále většího počtu lidí spojena s odporem vůči Green Dealu a unijnímu centralismu, protože právě Brusel zelenou, tedy bezuhlíkovou, politiku vehementně prosazuje. To je spolu s odporem k uprchlíkům voda na mlýn krajní pravice, a to nejen v Itálii, ale čím dál víc i sousedním Německu. Začíná na tom stavět také konzervativní levice, což ukázaly nedávné volby na Slovensku.

Výjimkou potvrzující pravidlo je zatím Polsko, kde se na výsluní vracejí proevropští liberálové. Pestrá je tedy nejen politická mapa Evropy, ale i politická situace v jednotlivých zemích včetně těch velkých. Nesourodý slepenec nyní vládne v největší unijní zemi, Německu. Jde o koalici, která spojuje tamní sociální demokraty, zelené a liberální svobodné demokraty. Mnohačlenné koalice, i když posunuté doprava, se dělí o moc v Belgii a Nizozemsku nebo Rumunsku, kde naopak míří doleva. Nesnadné je vládnutí v Rakousku, kde spolupracují konzervativní lidovci s progresivistickými Zelenými.

No a závěrem shrnující slova českého katolického prymase: 

https://www.pressreader.com/czech-republic/mf-dnes/20240109/281694029617928

Adventní Jeseníky 23

10 velkých běloušků vyrazilo na třetí adventní víkend na tradiční výšlap. Tentokrát z Červenohorského sedla.

Sólista vykradl sám sebe, vyrazil dříve svou cestou až jich bylo 9.

Na ČHS pokoštovali speciálků, vyrazili přes Šindelnou horu, krkolomně i s řízenými pády dolů a zas na hřeben, jednu postihla  covidová slabost, s mužem raději odpelášili na Sedlo, až jich bylo 7.

7 velkých běloušků pokračovalo přes Červenou horu, v mlze přehlídnouc Okno, na Točníku se oddělil další páreček pro absenci spacích potřeb a zbylo jich 5.

5tice pokračovala dlouhým traverzem, zprvu cestou dále již potemnělou necestou i bez leckomu chybějících světélek až k boudičce Keprník, kde se zjevil ze Šeráku sólista a už tu byla 6tice.

Boudička útulná, kachlová kamínka trochu dlouze, ale nakonec teplo nadělala, i nějaký ohňový nápoj rozehřál a dal tak vydržeti přeskakujícím vztahovým gramodeskám. 

Nocička ale krušná, nejprve mikční incident, vzápětí mdloba-kolaps-zimnice protagonisty. 

Ráno však nějak zdrchaní a sestup skrze nádherné Rudohorské vodopády pozvedl na duchu, pár otužilců i na těle. Pod Rudohorskou chatou rozdělení, dvojička jde vracet klíček do Filipovic, zbylá 4ka vlivem dominantního samce, který velí do Bělé, ačkoliv bus jede i nahoru (ne, tudy nejede) sklesá dál, řešíc ještě peripetie moderní techniky (jízdenka elektronicky předplacena, ale vybitý přístroj neposkytuje důkaz leč najde se zachránce). Vjemy i viry naplněni se vracíme odpolkem do adventního viru . 

Beskydy X/23

 

 

Již tradice sešlostního podzimního přechodu (tentokrát s jistými emočními předznamenaními)

7.10. pokračujeme Beskydami, kde jsme loni skončili. Ještě však, že se  organizace ujme někdo jiný neb něco páchat se skupinou, kde je to jako s 10 černoušky, to chce pevné nervy. Bylo 15 sešlých 1 pes, ten omluvil toho a ten zas toho, nakonec jich zbylo 10, do busu se nevlezl pes, až jich bylo 8...   

Bus, Visalaje, kávička...pěkné babí léto, pohraničními vrcholky, krpál Malého Polomu, ale ještě byť měkčí borůvky, sestup divočinou, nějaká ta houba, krása Kozích hřbetů, mooc pěkné, setkáme se se psí rodinkou, zklamání z neobčerstvení na rekonstruujícím se Slavíči, tak jen vlastní zdroje a jedna plechovka Radegasta,  docházíme na chatu Kamenitý, kterou obýváme již jen s jednou rodinkou. 

No a pěkný vědomostní večírek, už víme- co je lakrécie, kdo byl Swen Kramer, kdo narvhl operu v Sydney? Anebo ne? A taky co manžel nadělí pod stromečke své žene, i když o tom ještě neví. 

Neděle již zpru příznivá méně, noční déšť, ale předpověď hlásí ústup kolem 11 hod a ano, po chvíli možno sundat pláštěny, před Ostrým vysvítá slunko, další a poslední občerstvení, pokračujeme přes chátrající Kozinec nakonec dolů do Bystřice, odkud odveze opožděný vláček.   

 

Zugspitze 2023

 

1/2 roku mezi jinými akcemi ladíme formu na další korunní zápich. Nevyjde červen, konec léta nabitý, tak září, Václav, ideální prodloužený víkend, i když koliduje s řadou dalších více či méně tradičních výprav. Dva tatínci se synky...jen jedna maminka jaksi nechce ztrácet kontrolu. Druhý synek navíc poněkud handicapován předchozími výkony, zejména jakýmsi policejním cvičením, kde si zhuntoval záda. V 5-ti jedna oktávka, cesta ubíhá, čas dobrý, co tam tak brzo, tak neplánovaný odskok (k nelibosti zmíněné) do Mozartova města, kde nad domy u jakéhosi nákupního centra natažena lana a pěkné až E-kové polezení. Krom občasných vyděšených výkřiků " brzdi, dávej pozor ", nás pečlivě cestu nastudovavší dáma seznamuje s úskalími, ústupem ledovce a tímto složitostmi nástupu na skálu, kterou ještě před pár týdny bylo nutno dosáhnout jakýmsi tarzaním skokem, ale nyní již upraveny kramle... 

 

Projedeme Ga-Pa, ještě než pozdním odpolednem dojíždíme k nástupu, tak se řidiči k další nelibosti zachce ještě vidět zespoda jezero  Eibsee i cílovou horu. Rušno však velmi, není kde parknout, blikačky, fotéčky, a pak již parking pod lanovkou, kde levněji - 5 E/den, než v blízké vesničce.  Přebalíme, 1,5km podél trati do Hammersbachu a pak již značenou lesní cestou dále serpentinkami nastupujeme do soutěsky, kde nás i podvečer ještě skásnou. Kaňon  parádní, mostíky, vodopádky, alternativní tunýlky, ale taky značně mokrá. Poté ještě trochu stoupání a za 2 hodinky již za šera docházíme k prvnímu noclehu na  Höllentalanger Hut. Chvíli pobesedíme, zaregistrujíc, že jsme v Německu a nikoliv Rakousku, malé pivo je to, co je menší než tuplák...

Ráno zjišťujeme, že spolubydlíme s olympioničkou Laurou Dahlmeireovou, která zde gajduje. 6:30 ještě chvíli na čelovkách vyrážíme z chaty, ubývá stromů, vápencovou stezkou k nástupu na ferátu, která se objevuje asi po 1/2 hodině. Na ní dvě atraktivnější místa- Leiter  (žebřík), v podobě hustých kramlí na vyhlazenější skále, dále pak Brett (prkno) - traverz po kolících. Pak již zase stezkou směrem k ledovci, následuje méně přehledná suť, kde ve značení je trochu problém se zorientovat, ale za dobré viditelnosti prostě směr ledovec zprava. Ledovec odtává, obnažený led již nepříliš vzhledný, potřísněný kamením. Nazouváme mačky, svačíme, čekáme se, nakrmíme kavčata, necháme se předběhnout Laurou a serpentinami vystoupáme k nástupu na další zajištěnou část. Nastupuje se z odtáté trhliny. První kramle jsou lehce převislé, ale nic složitého. Zprvu lezeme kolmo vzhůru, poté již stoupajícím traverzem směr vrchol. To se již se synkem notně vzdalujeme druhé rodince, čekající se s dámičkou. Poslední úsek se objevuje znovu trocha zledovatělého sněhu, ze kterého někteří mají trocha lufta, ale dobrým zajištěním není problém. Za nějakých 5-6 hodin  jsme na vrcholu. Velká paráda, viditelnost, výhledy, jezero, kavčata,  teplo jak uprostřed léta, v téměř 3 tisících na krátký rukáv. Na vrcholu se mísí lezci s turisty od lanovky. Ale v závětří se dá najít klidný plácek, kde dobrou hodinku čekáme na kumpány.  Vedle pak na podvrcholové plošině je babylon, ale aspoň dáme zavděk občerstvení, další opalovačce neb nemáme kde kvaltit.   

 

Sestupujeme zajištěnou, ale lehčí cestou, takže již bez nezbytnosti jištění, směrem k lyžařskému areálu. Zase suť, jezírko, kde proběhne i ledovcovcová koupačka otužilce a pak vcelku pohodový sestup na Knorhütte k  dalšímu noclehu. Zde z vrcholu za necelé 2 hodiny. Chata natřískaná, nějak se vmáčkeme, ale vychytáme všechna úskalí velkonocležny, hlavně bezohledné opilce. Večer proběhne složitá debata o další trase, zda zvolit tu či onu zkratku a co počasí. To nakonec plány poněkud pomění, po krásném včerejšku a hvězdné noci se nechce zdát, že nás vítá obtížně proniknutelná vlhká mlha. Nicméně se držíme ambiociozního plánu návratu přes  další vrchol. Na čelovkách sklesáme údolím Reintal kolem chaty  Reintalanger Hut , která se akorát probouzí, najdeme kýženou zkratku, která se ukáže i značená, ale poměrně málo prochozená, v mlze tudíže rezignujeme, volíc bezpečnější, ale fyzicky brutálnější varinatu: nejprve sklesáme 1000m, abychom 1700 znovu nalezli. Na odbočce  u Bockhütte se rozloučíme s matkou a mírně indisponovaným synkem, pokračujeme strmými lesními serpentinami ve třech. Po asi 500m převýšení vycházíme z lesa.  Pomalu se již projevuje věková diference a obtíž držet krok s teenegerem, tak potupně se vleču na ocase, abych docházel čekající dvojku. Mlha se občas trhá, i nějaké to stádko kamzíků, odpočineme pod Bernadeinkopf a pak již skalnatým podložím a dále hřebenem Alpspitz Ostgrat i kratším zajištěným úsekem dosahujeme vrcholu Alpspitze (2628m), kde jsme  ve 13:30, čili za 7 hod  s téměř hodinovou zastávkou na Reintalanger Hütte. Roztrhají se mraky, kolem baví všudypřítomná ochočená až lehce nadrzlá kavčata. Sestupujeme malebnou, poměrně vzdušnou , leč železy intenzivně zajištěnou ferátou s výhledy na Zugspitze. Zdá se, že nebere konce, ale za asi 2 hodiny jsme u lanovky, pak již kabinkou dolů, kde čeká zbytek výpravy a v 16:30 odjezd. Dohoda střídání nakonec celkem pohodovou cestou, zpestřenou tanečními historkami, nerealizována a v sobotu před půlnocí vítá domov.  

 

  

(997) Zugspitze (2962m) Via Höllental: Die Beste Bergtour Deutschlands - YouTube

Moravice IX/23

 

16.9.23 a závěrečné pouštění vody. K nenápadné výzvě se nakonec přidá slušná tlupa a několik lodí. Lišmen již zastanuje o den dříve, zajistí místo odrazu kousek od hráze v Kružberku, šikovně doladí logistiku, hoch vezme spolužáka, 4 lodě a 9 lidí. Lichý počet trochu komplikuje, ale prý se o porcelán podělíme...no nepodělili, některý pár si hlídá exluzivitu. 

Parking, start dobrý, tentokrát výborné počasí babího léta...ale pak masakr. Sváteční raftaři vyrazili a půjčovny se realizují! Pocity se tímto mísí, krásná řeka, krásné prostředí, krásné počasí...ale ucpáno leckdy neumětely, složité manevrování, tímto ani nejsme schopni udržet soudržnost skupiny. Tak aspoň občas družba na zastávkách, u ruin Jánských koupelí atd. Trojka taky ne úplně komfortní. Solidárně nabídnu i místo u kormidla, pak tiše trpíc na porcelánu, naštěstí sváteční kormidelník se postu brzy rád zřekne. Hlubší ponor baraky taky vede k horšímu odtoku z týlního otvoru. tak občas vylévání. Majitelé pozemků se však asi připravili na nájezdy vodáků... pastýřskými napěťovými dráty. Tak si někteří vyzkoušíme průtok elektrického proudu mokrými těly... 

Poměrně brzy jsme v Podhradí, kde byl zamýšlený cíl...porada, vykoumání další logistiky, k dispozici ochotna těhule, tak se najde řešení...Zamilovaný pár zůstává, ostatní razíme dále...přečkáme zácpu na hrázi v Podhradí, pak ještě chvíli pěkně splujeme...ale začíná to čím dál drhnout, až se stává čirým opruzem. Kde je voda? Dodatečně zjistíme, že jsme ji...předpluli. Žimrovice jsou vysvobozením, trocha čekaje na ztracené hochy. 

Tak příště něco klidnějšího. 

Dom volíme zdánlivě rychlejší cestu dálnicí...ejhle, v Ostravě Dny NATO, tak místo uhánět se šouráme do tmy...aby nás ještě asertivní půjčovatel skasíroval za zlomenou ručku pádla, přesvědčuje, že jsme jistě s pádle museli někam mlátit neb " toto se za 20 let nestalo"  

Pobaltí 23

 

Ještěže se najdou nadšenci s větší mírou spolehlivosti. Tak po loňském Balkánu v téměř stejné sestavě naplánujeme tentokrát výpravu na sever. Sice se odkládá, přesouvá termín na konec prázdnin, ale nakonec zazní rozhodné - ano, jistě, počítáme s tím. Bez velkých příprav, stačí si vyhledat highlighty, kouknout na mapu, národní parky, jedna schůzka  u piva a bazálně dohodnuto.  

Přichází první komplikace, úmrtí v rodině, pohřeb, odjezd se o den odkládá, druhá rodinka hlásí břichobol dcérky, takže též odloží, místo pondělí úterý a tímto další zkrácení na nějakých 9 dní. Rezignujeme na zastávku u Suwalek a zkusíme potáhnout až do Kaunasu.

Nesrovnatelné polské dálnice, až na asi "český " hrbolatý úsek za Katowicemi, zastávka s veterány a dále již vcelku přímočaře na severovýchod. Na hranici končí dálnice, další se ale zřejmě staví. Podvečer jsme v Kaunasu, ubytování skromné, ale postačující. Jme poměrně nadšeni, pěkná klidná promenáda, staré město s hradem, to se již stmívá, tak romantický soutok řek Neris a Nemunas, nábřeží, aktivně využívaná basketová hřiště, venkovní posezení s místním pivem a výběrovou směskou, po čemž se díky adolescentním hladovcům zakouří. A plány na zítřek.

Ráno ještě rychloobchůzka města, aktivnější ranní ptáčata stihnou více, dospavci alespoň místní historickou zubačkou na hůrku s moderní funkcionalistickou, snad největší pobaltskou bazilikou. Pak ještě pohled z mostu s dívčinými protesty a pádíme dále na sever. Následuje zastávka  u Hory křížů za městem Šiauliai, litevský katolický bizár, původní poutní místo, taky symbol odporu Litevců vůči sovětským okupantům, ze kterého se stalo shromaždiště tisíců všemožných krucifixů, dílem zůstává poutním, symbolickým místem, dílem turistickou atrakcí. Trocha rokování, kam dál, co oželet neb nelze mít vše, tak nakonec pozitivní volba padne s mírnou zajížďku na barokní zámek Rundale, místní Versailes. Tak vjíždíme do Lotyšska, po prohlídce s procházkou zahradami a dále prašnou zkratkou, díky které vozy se zabarvují na bílohnědo, přes Jelgavu akorát stiháme před zavíračkou naštěstí poloprázdný kemp Neptun u Baltu v Jaunkemeri v NP Kemeru. Po zacheckování ještě stíháme první ptačí pozorovačku u jezera Slokas, zejména s bílými volavkami. Nakoukneme k moři  a večer sami v restauračce pokoštujeme místní speciality, např. aukstu- studenou řepovo okurkovou polévku aj. 

   Dalšího dne nás čeká NP Kemeri - návštěva rašeliniště. Počasí je nejisté, ale nakonec i vcelku přívětivé, od parkoviště jdeme borovým lesem a pak již úchvatný okruh po dřevěných lávkách až k rozhledně s nekonečnými rozhledy po divoké mokřadní přírodě. Vřesy, vřesovce,  brusinky, kyselé klikvy. A dále zaujme objev rosnatek s kouzelnými makrozvětšeninami. Tímto ztrácíme přírodovědce, který vytváří svůj další fotokatalog. Se synkem si ještě nenecháme ujít koupel v Baltu, překvapivě poměrně teplotně komfortním. Jen ten vstup je baltský či balatonský.

 Balíme a čeká nás po přírodním balzámu ruch velkoměstě. Přesouváme se do Rigy, trochu rozpor zda dopřát či oželet aquapark, za cenu další časové ztráty. Rezignujeme a v dešti hledáme společné místo na zaparkování. Deštníkovou prohlídku městem provází hošan, který zde již podruhé, trochu zápasíc s druhým kohoutem. Ale konsenzuálně vedou kolem hlavních kostelů, náměstím, Dům Černohlavců, kde přečkáme největší liják, který postupně ustává, soudomí Tři bratři, Prašná věž a již za slunečního svitu dojdeme k občerstvovně, další specialitky a ještě parkem k pravoslavné katedrále Kristova narození. Pořídíme nějaký ten suvenýr, předražený likér  Black balsam, který následně v supermarketech vidíme o 1/ 3 levnější. Vyrážíme z města, každý dle své gps...jedni se motáme jakousi periférii, druzí hlavními tahy úpí v zácpách, poté již borovou rovinou podél Baltu dále na sever.  Krásný západ, nákup a to již Estonsko. Zakotvíme v lázeňském městečku Pärnu u pravoslavného chrámu v již vpravdě skandinávském domečku za příznivých 350Kč/os. Opět žádný kontakt s domorodci, jen zpráva, kde klíč. Po intenzivním dni relaxujeme u MS v atletice a dále okrádáme spánek skandinávskou taškařicí. Nečekaně vtáhne finský film Příběh dřevorubce s estonskými titulky s online google překladem do češtiny! Vzhledem k tryskovému ději s kadeřníkem se sekerou v hlavě a hlubokomyslným dialogům normálně stíhá...Jen dcérka moc neocení neb jí emoční výbuchy a komentáře neumožní zaspat.

 

Ráno se vyrojí původně neplánovaný nápad před Tallinem to ještě vzít přes zdejší největší ostrov, též NP. Byť již dáma poněkud protestuje, kde ten čas chceme nafouknout, ale pánové racionálně vyargumentují, trajekty jezdí každou chvíli, tak co.  Dopoledne projdeme pěkné městečko, hoši si zaběhnou na konec 1,5 km umělé kamenné kosy, zbytek dále projdeme pláží, někteří opět s příjemnou koupelí, neúspěšně vyhlížíme nějaké to jantarové zrníčko, místo toho medůzky a pokračujeme na trajekt a ostrov Saaremaa, dosud nechápaje, proč mají potřebu všude zdvojovat písmenka- asi kompenzace celkové úspornosti a mlčenlivosti. Dojedeme do hlavního městečka Kuressaare, prolezeme hrad, větrný mlýn, nakoupíme proviant a pádíme domnívaje se, že na konec světa NP Vilsandi. Opět každý důvěřujeme té své navigaci, klikatými štěrkocestami se dostáváme k vytyčenému tábořišti, s krásnou ornitologickou zastávkou, nahánějíc  jeřáby popelavé. Na konci světa přichází mírné zklamání neb jednak je tento vytyčen pasteveckými ohradami, jednak zamýšlený vodní trek se ukáže nedostupným pro absenci vhodné obuvi a ani žádný los na nás nevystrčí z lesa nos. Spřátelíme se však s místním big dogem, který přes úvodní zdání balkánské nebezpečnosti se nakonec vyjeví jako smutné, hladové stvoření, pro které obětujeme i nějakou tu vysočinu. Střídavě zaprší, ale bráníme se ohněm, předtím však ještě nehůdka naštěstí jen s mírnou opařeninou dívčího stehýnka kvůli poněkud fejkovějšímu outdoorovému nádobíčku. Večírek se pak vyvrbí v ukulele party, kde se i synek chytne nových hmatů, a Čechomoři uchvátí i německé sousedy. 

  Ráno nás budí zkřehot jeřábů, pozorujeme párečky v pozadí, kolem dobytek, klid a mír...Abychom z ostrova ještě vytěžili, tak dále dále nafoukneme program, za nevěřícného, ale nakonec poddajného pohledu dámy, o cyklovýlet k majáku Kiipsaare na dalším severnějším poloostrově. Místní vykuk zapůjčí staré herky za 10E s upozorněním, že kousek trasy bude písek. Pádíme severským lišejnatým lesem, kolem jezera Laialepa a dále ne, v tom se opravu jet nedá. Každý si hledá svou stopu, zda po oblázkové pláži nebude lepší. Není, prašť jak uhoď. Maják stojí uprostřed vod, ještě pokus o okruh, nedá se, pokorně se vracíme, byť nacházím aspoň trocha alternativní cestu lesíkem. To již i potkáváme nějaké další s pískem zápolící turisty, ani ten kočárek se utlačit moc nedá. Další zastávka u útesů Panga Pank, kde překonáváme asi nejvyšší baltské převýšení, slaňujíc s útesů k vodě, marně pak nacházejíc alternativní cestu nahoru. Dítka ještě objeví podivnou houpačkovou atrakci, zpět na trajekt, který akorát nachystán k odjezdu, s vcelku dostupným občerstvením a míříme do hlavního města. 

     Zde po vcelku parádním přírodními krásami nabitém dni zas přichází trocha toho negativního velkoměstského adrenalinu. Periférie jedno velké staveniště, se kterým si ani online navigace neví rady, tak hodinu kroužíme asi 1 km od booknutého hotelu. Po levných štacích si můžeme dopřát trochu toho luxusu. Přichází skutečná estonská digirealita. Parkoviště na aplikaci, check-in automat, ozývají se vykříky- we want a human! Připadáme si jako Návštěvníci či Kroko Dundee ve futuristánu. Rozdělíme pokojíčky, zapůjčíme hocha a vyrážíme do večerního města. Úvodní dopravní stres je dostatečně vykompenzován. Centrum úchvatné, stověžaté hradby, bastiony, brány, zrestaurovaná hanzovní architektura, kostely všech křesťanských věr, Rižským bratrům se dorovnávají Tři sestry, vystoupáme na hradní kopec, s parlamentem, prezidentským palácem, ale též trpěný a ruské časy připomínající Chrám sv. Alexandra Něvského. Po výhledové kochačce trocha tápeme v hledání vhodného restauračního zařízení. Nakonec zakotvíme na náměstíčku. Na pokoji pak marně hledám čipovou kartu.

 

Ráno zvolíme alternativní programy, naše rodinka si dopřeje poklidnou snídani v pokrokové jídelničce. Ne, papírové nádobí opravdu nepojme horkou tekutinu, kafe se protlačí i 3násobným kelímkem. Kdepak soudruzi pokrokáři udělali chybu? Ach ta všepronikající úporná snaha přeč...přírodní zákonitosti. Trochu zbytečný stres z odčekování neb karta prostě nikde, nakonec však i toho humana objevíme, který nabídne jen velkorysý úsměv a no problem. Ale zbytečné stresování vede k neodpustitelnému opomenutí  actimelek v ledničce! Zatímco kamarádi vyrazí znovu do historického centra, naši familii zláká Námořní muzeum. Po včerejších dopravních zkušenostech radji volíme 2 km pěšky a pak za 10 E skutečně hodně muziky! Průlez nejstarší a nejdéle sloužící ponorky Lembit, od 30-tých let v provozu až do nynějšího století, hydroplány aj. Po opuštění hangáru přístav plný lodí, ledoborec, bitevní lodě, při dalším a dalším průlezu se již dcérka staví na vcelku pochopitelný odpor.

 Přátelé mají již náskok, tak je doháníme u Jägelského vodopádu, vcelku pěkné to místo, které jinak přírodomilná dáma poněkud degraduje: no voda padající z betonu...Dáme zavděk občerstvovacímu stánku a  plánujeme další NP... To již jistě nemůžete myslet vážně ? Kdy se jako chcete vrátit? Pokračujeme mírným deštíkem s nákupní zastávkou - Tati, ten divný pán kupuje jen dřevěné lžičky?  Slyším dobře češtinu? Jejda, hlídej si jazyk, nikdy nevíš... Zavedeme řeč s vandrujícím našincem. A pak již na estonský nejsevernější sever NP Lahemaa. Podešťové zataženo dokresluje atmosféru, krásné místo, minitrek přes baltské balvany, což ne každý dá, teenhoši se hecují, kdo dobude severnější místo, což nemůže skončit jinak než baltskou koupelí. Taky ornitologický ráj, kormoráni a jiné menší či větší ptactvo přírodovědce dosti odtrhne od časové reality, ale katalog obohacen o jistě úchvatné snímky. Tato oblast se z nejasných důvodů ukazuje jako oblíbený český cíl .Zatímco dosud nikde našinec, zde kolem sama čeština. I na další ptačí pozorovatelně, necháme se ofotit kumpánem...onoho pána s dřevěnými lžičkami, který se ztratil...hledajíc ztracenou botu.

 Rychloobhlídka zámečku Palmse a když již tudy, tak proč se nepodívat k ruským hranicím a neoživit zeměpis pohledem na Čudskoje ozero? V Mustvee klidno, pusto prázdno a večer zakotvíme v univerzitním Tartu. Ubytko tentokrát skromnější, resp. exteriér ubytovny, uvnitř, vše potřebné, jen trochu souboj 6 členné grupy o toaletokoupelnu, který logisticky méně zdattní mladší jedinci příliš nezvládají. Obhlídneme velmi poklidné městečko, polorozbořený gotický chrám, univerzitu, most, šikmý dům a  porovnáme další soljanku, nikoliv slanou, ale hustou kyselou polévku s místním a.le coq pivem, bavíc se všemi těmi aa ee  slovy. 

Nyní přichází na řadu další hřeb a to zdolávání místních nejvyšších vrcholů. Dalšími nákupy objevujeme tvarohovou dobrůtku kohuke, čímž pak srovnáváme z různých marketů. Nepříliš vlídným počasím se dostáváme na úpatí Suur Munamagi , zdoláváme přenáročných 317m a pak ještš vzhůru  rozhlednou, která snad o 1/3 zvedá výšku hory. To je již parádní fičák, což dává punc opravdového výkonu. Pomalu opouštíme pustou, lesnatou,  ale dobře průjezdnou estonskou krajinu a vracíme se o level níže do krajiny lotyšeké, dopravně příznivé mnohem méně. K jejich topu vede jen blátivá cesta, kterou se nám jedněm podaří zkrátit asfaltovou nadjížďkou, druzí louskají snad 100km blátem. I vrchol prapodivný s jakousi atrapou pseudorozhledny, ze které nás ještě ohrožují sršni. Poněkud posečkáme, než se doblátí druzi a pak očekávaje v místním horském a lyžařském topcentru nějaké občerstvení, ale s koncem prázdnin pustoprázdno, jen další česká dvojička zdolávající korunu Evropy. Tak před námi ještě třetí Hora. Cestou však přichází nápad, co tak ještě spojit s dalším NP (Aukšautijos), skoro cestou. Za hranicemiu se sjíždíme, trochu rozpačitá porada, kamarádi odmítají a v autě pak napětí, zda se trhnout, ale nakonec respekt k dceřinému vetu rozhodne. Projedeme hustším Vilniusem na západ slunce  na Aukštojasu (293m). Pěkná rozhlednička mezi borovicemi ...jinak lesíkatý kopeček za polem. Pak již ubytko ve Vilniusu s marnou snahou levně zaparkovat a večer pobesedujeme s vlastními zdroji v jídelně s kuchyňkou.

Ranní Vilnius nás nevítá příliš vlídně. Vybaveni deštníky se vydáme poznat třetí metropoli. Ve čtvrti Užupis očekáváme avízovanou alternativu, ale oproti kodaňské Christianii slabý odvar, jakýsi džínový kajak, prase na kolečkách, vlastní "ústava", jinak nic pozoruhodného. Možná večerní život by ukázal pestřejší tvář? Nějaké kostelíky, úprk před lijákem do marketu a na závěr výstup na hradní kopec, s Gediminasovým hradem s protichůdnými výhledy na historickou a moderní čtvrť. Na téměř závěr nemůžeme vynechat Trakaiský hrad, který si zpestříme obeplutím na šlapadlech. Poté již rozlučka se spěchajícími souputníky a naše vozidlo ještě zařadí zastávku v Litevském skanzenu v Rumšiškés. Pusto prázdno, ale otevřeno, areál velmi rozlehlý, nachodíme přes 7km, stavení pozoruhodná, ale pak již připadají baráčky na stejné brdo, čímž přicházejí opět  protesty. Trocha pozápasíme s parkovací rampou, domnívaje se, že jako návštěvníci areálu máme parkování zdarma, ale nikoliv. Dáme bohatý autobufet a ppro avízovanou zácpu kolem Kaunasu se vydáváme okrskami zpět. Cestou opět s nejednomyslnou dohodou, copak budem poslouchat. Dítka usnou u 10 černoušků a tatík vcelku pohodově dořídí a ve 2 hod. garážuje. Jen s následným modropruhovým dovětkem z Klimkovického tunelu.