Art party Gugging

5.června 2016 se vydala polopracovní výprava k Vídni, aby se zůčastnila oslav 10 let činnosti Muzea Gugging, jinak to původně psychiatrické léčebny, kterou jistý Leo Navratil v rámci svého experimentu přetavil v pozoruhodné centrum ART BRUT.

Jak již to bývá, dobrá spontánní idea je dále komercionalizována, takže nyní se centrum skládá z velkolepé galérie a opodál zůstává Dům umělců, což je jakési chráněné bydlení pro malíře s duševním onemocněním. Baráček je to půvabný, dotvořený nevyumělkovanými malbami, kde třeba jistý August Walla a jiní neponechal ni zídku, ni kámen bez své "vizitky" .

Zároveň je otevřena výstava Johanna Hausera, i chráněnci ústavu označovaného za "blázna". Kolem spoustu slávy, místních papalášů, muziky, ale taky jídla, pití. Jen ta komunikace v cizím jazyce zas pokulhává...

Salza 2016

Letošní ročník posunut z různých důvodů o 14 dní dříve- tj. na poslední květnový víkend. Sjíždí se opět jihočeská a moravská sekce, nakonec 9 lidí a 4 lodě s tím, že Klárka se s ohledem na kolenní indispozici dobrovolně ujme zabezpečovací role.

Odjezd tentokrát bezstresový, proběhne i pozoruhodná radiologická exkurze ve firmě dvou souputníků.

Stresový ovšem příjezd do oblíbeného kempu v Palfau, kde zjišťujeme, že stejný nápad mělo několik zejména českých a polských autobusů! Narváno, přehusto. (Loni v červnu jsme v pátek večer byli téměř jediní).

Prozkoumáme kemp duchů dále po proudu, kde asi došly dotace EU ( snad i díky jeho zavření pak v dalším zvýšená hustota), další mezitím najdou volný plácek v rovněž ve švech praskajícím kempu ve Wildalpenu. Jak se posléze ukáže, místo údajně rezervované pro jakési Honzy. V době příjezdu kolem 20:30 hod však již místa nikdo zásadněji nemanažuje. Někdy před půlnocí se přířítí 30-ti čenná skupina teenagerů, snažíc se nějak vytěžit zbylé místo. Od 41%-tně slevněné krkovičky je to komický pohled, kterak nezkušeně přes hodinu zápolí se stavbou stanů. Ráno se dočkáme jisté výčitky od jejich šéfa, naštěstí v korektní a nijak inzultující podobě- s tím, že se nakonec všichni vešli, vyspali, tak o nic nejde...

Na což literát Igor složí popěvek: Kde by, kde by, kde by byli bydleli Honzy, kdyby by, kdyby by tam nebydleli my...

Ráno čekáme ucpanou řeku, ale ačkoliv nijak nechvátáme, tak jsem téměř první a potkáváme se jen s partičkou kajakářů. Vodočet hlásí příjemných 170cm, žádná divočina a zároveň kameny většinou přelité. Je nádherně, teplo. Tentokrát se poprvé povede proplout všem posádkám bez ztráty kytičky. Proběhne tradiční seskok, druhá jízda kratší - z Petruse, soutěsku a tentokrát o stanoviště níže, po nepříliš pohodlném strmém výnosu čekáme na malém ostrůvku u cesty na odvoz s hrozbou blížící se bouřky. Ta nakonec dorazí večer a přesune grilovačku do stanové předsíně.

Noční liják zvedne hladinu o nějakých 20 cm, ale to již balíme a přejíždíme na ferátu Beisteinmauer u Tembergu na jih od Steyeru. Což je jakýsi ferátový zábavný park, kde si každý může vybrat dle libosti. Je parno, tak si připadáme jak v amazonském pralese, překonáme lanovou lávku, naštěstí pevně ukotvenou, takže nehrozí loňské vrávorání (zde). Pak se rozdělíme, 1/3 zůstává již dole, šetříc kolena, 1/3 se vydá jednodušší C-kovou cestou a čeká 1/3 náročnější D/E. Na místy převislou E-kovou trasu si nikdo netroufá, zůstává výzvou. Nic lehkého to není,ale nějak zvládáme, pokocháme se na lavičkové vyhlídce a nahoře všichni střetnem u vrcholového kříže vrcholíc dalším popěvkem: wunderbar, máme tady nový pár... reflektující nevyřčené otazníky, že... Obloukem slezem, další kolo si odpustíme, nikoliv již povinný weizen a vcelku pohodový návrat...

pár fotek ZDE

Bad Kleinkirchheim III/16

S ženou využíváme ještě se naskytnuvší možnosti završit sezónu v alpském stylu...Po vyřešení složité dětské logistiky, míříme předposlední březnový prodloužený víkend po práci směr Graz, Villach do lázeňského střediska. V cíli za necelých 6 hodin. I když počasí již dosti jarní, tak podmínky nadále výborné, jen dolní partie po poledni měknoucí. Vystřídáme obě protilehlá střediska. Lanovkový park sice poněkud obstarožní, kuriozní 4 kabinka, kde do sebe sotva zaklestíme kolena, ale nevadí. Lidí pomálu, tak se dá i rozjet na zde pověstné černé Franz Klammer Piste. Rakousko opět nezklame, zázemí výborné, personál vstřícný, večer bazén, rozličné saunování, že ani nezkusíme zdejší lázně, pak družba se spřízněnými kolegy. V sobotu navečer zpět, volím cestu pro změnu přes Turrach, kde se auto sotva škrábe (v plné zimě nevím), cesta se ukáže nakonec nejen kratší, ale i něco rychlejší.

A druhý den sbíráme dítka po spřízněných rodinách...

Hinterstoder II/16

Rozhodování, co s jarními prázdninami, přinese tentokrát mnohé svízele. Po předvánočních sice nepřílilš prolyžovaných Alpách, bylo snahou zajistit něco dietnějšího, dostupnějšího a znovu pro tři rodiny. Ale počasí je vrtkavé, každou chvíli obleva, tu se zas jedna rodinka mimoděk odhojí, pak limity časových ohraničení...Nakonec padne vcelku šťastná volba na rakouský Hinterstoder - s ohledem jednak na dostupnost, jednak jedno z mála středisek nabízí skipas pro děti prakticky zdarma. Znovu se osvědčí farmářské ubytování - i když se sníženým komfortem dojíždění. Po x mailech je zvolen Baernhof Pernkopf ve St.Pankraz. Paní domácí velmi milá, ubytování příjemné, komfortní, odpouštíme všudypřítomné kočky. Ratolesti si užívají zvířátek, mj. v ranním čekání na déle se vypravující osoby, krmí kozy, oslíky, koně, vymýšlejí jména. Po večerech přicházejí stolnětenisové mače a velkým bonusem je zahradní sauna s ochlazením v zamrzlém bazéně, někteří zažijí svou premiéru...

Sníh v údolí sice žádný, kumpání ve svých běžkařských snahách ostrouhají, ale na kopcích dostatek. První den je náročný kvůli husté mlze, trneme, kde se nám které dítko ztratí. Další dny se naštěsti přijatelně vyčasí, teprve zíráme, kudy jsme se to vlastně pohybovali. Areál vcelku příjmně překvapí. Ač avizován jako malý, tak alpských parametrů, panoramata občas se vynořivších Mrtvých hor s dříve dobývaným Gr.Prielem úchvatná, možností dostatek, všemožných délek i obtížností. Dítka jsou patřičně hrdá na sjetí 70% "Inferna". Občas i nějaký 6km sjezd do údolí, kde odpoledne sníh již bředne. Nahoře však stále příjemný prašan...Lidí poměrně dost, zejména o víkendu, ale vždy se nějak rozptýlí, stačí se vzdálit nejprofláknutější lanovce. Jen nejatraktivnějí sjezdovka je, s ohledem na všude avízovaný blížící se svěťák, zavřená...

Jeden den volíme změnu na partnerské středisko Wurzeralm, které je o poznání menší, nabídne zprvu trochu čekání a mačkání před pozemní lanovkou, pak ale taky poměrně atraktivní člěnitější sjezdovku a freeridové terény.

Vyžití tedy maximální, dcérka si s humorem počítá pády, občas i nějaký ten saltózní, naštěsí bez následků na těle, synek smutní, že ještě neporáží tatíka ve skicrossu na zdejší dráze. Poslední den se ještě podaří otestovat slalomové fischerky. A doma za necelých 4,5 hod...

další fota

Pololetní Kouty 16´

Při vší zimní a další bídě nakonec proběhne nad očekávání aktivní lyžování.

Padne původní plán pobytu v Přemyslově neb chataři ve vetších mrazech zamrzne voda, spřízněná rodinka sežene náhradu v Koutech, pak pro změnu během týdne přichází obleva...

Každý den je vše jinak.

V pátek intenzivní, díky slevové akci i levné lyžování v Přemyslově, na tvrdším leč sjízdném podkladě. I když jezdí jen "modrá", tak i zdatnější si užijí.

V sobotu výprava na Červenohorské sedlo, kde ale dle předpovědi fičí a mlhavo, tak sešup do Filipovic, kde pro změnu davy, což někteří nerozdýchají a tak serpentinami zpět. Pohled při sjezdu objeví sjezdovku 200m od chaty, čímž se chytneme spásné myšlenky podovádět si 2 hoďky tam, uspokojit hry Carcassone chtivé hochy a pak využít nasyslené skipasy a vydat se na večerní Přemyslov. Neznámé středisko Šindelná vcelku uspokojí, kopec krátký leč s výrazným sklonem. Sníh měkne, ale dá se. Do siestové hry se podaří zapojit i herní odpůrce, strhne se a zvrhne psychologická bitva, že jsme rádi za dovršení limitní 18 hodiny...

Večerní Přemyslov přijatelně měkčí, intenzivní. Po návratu se spustí liják, ráno trochu poprašek, zataženo, rozpačitě se pokusíme o další pokus Sedla. Pan chatař dodá trochu naděje, že "hřeben je občas vidět, tak by to mohlo jít". Nahoře nakonec paráda, sice žádné azurové nebe, ale viditelnost dostatečná, na zmrzlém podkladě 20 cm nového prašanu!

...poté, co nohy dostanu intenzivně zabrat, tak je třeba ještě rozpohybovat při večerních tanečkách...

Rok 2015

Zima opět spíše nedorazila...Zato léto žhavé...

Přibývá islamistických teroristickcýh útoků, navíc i v západním světě, nejprve na satirický časopis Charlie Hebdo v Paříži, který přes všechna nepřípustná zvěrstva však nutí i k zamyšlení, kde jsou hranice svobody? Znamená to, že mohu skutečně "vše", bez respektu k druhým (osobám, kulturám atd?).

Tento se se však posléze ukazuje jako jen chabá předzvěst masivnějšího útoku, rovněž ve francouzské metropoli.

Společnost se ve vztahu k muslimskému světu radikalizuje a v zásadě polarizuje - od humanistických hesel na jedné straně typu: jsou to akty zfanatizovaných jedinců, suďme jednotlivce, potlačujme terorismus, ne islám- po hlasy, že toto náboženství má násilí bytostně v povaze a smíření není možné, na straně druhé...

Evropa čelí asi jedné z největších migračních vln v dějinách s muslimskou invazí, podpořené nešťastnou "willkommen politikou" německé kancléřky a tápaním dalších evropských představitelů. Což opět dále vzbuzuje obdobnou polarizaci. Otevřeme náruč, potřebujeme nové pracovní síly, ukažme svou civilzační vyspělost svým bezpodmínečným přijetím vs. dílem xenofobní, dílem zcela pochopitelný strach z invaze cizí nepřízpůsobivé kultury.

Jak to již tak bývá, složitě řešitelná situace je směsicí politicko-ekonomicko-společensko-přírodních vlivů. Válka v Sýrii a vůbec složitá blízkovýchodní situace, vidina západního blahobytu, vysychání krajiny, ale taky otazná zákulisní politika a organizování celého přesunu (což je již blízko konspiračním teoriím).

Tímto se mísí objektivní uprchlící zachraňující si holý život s ekonomickými migranty, kde se tu a tam přimísí jako trojský kůň nějaký ten radikál...A Evropa tápe v bezradnosti. O to víc pak lid křičí na obranu jakýchsi evropských hodnot, které se však již dávno rozplynuly v povšechném liberalismu a nikdo nedokáže pořádně definovat co to vlastně jsou. Svoboda? Jako bezbřehé právo dělat si co chci, kde nic není sváté? Zdá se, že jedinou hodnotou Evropy je konzum. a za ten chceme bojovat? Nestávají se právě tyto ne-hodnoty živnou půdou pro radikalizaci z touhy po větším řádu a zakotvení?

V Uherském Brodě zapšklý psychopat zastřelí 8 lidí a pak i sebe. Zajímavé, či spíše nervydrásající jsou jako vždy pobitevní reakce nejen lidu, ale i hlav pomazaných...Zde např. větší dohled nad vlastnictvím zbraní.

Bohužel problém asi není v množství munice mezi lidmi, ale v nárůstu počtu psychopatů. Jednak je tu sorta starších neadaptovaných na nové pořádky, že se o ně stát "nepostará". Ti třeba časem vymřou, ale bohužel na jejich místo nastupují noví, které plodí bezzásadová, bezhraniční a bezhodnotová společnost. Je otázkou času, kdy se i na naší škole objeví nějaký anetický střelec...

Vládne nám spíše ministr financí než nemastný neslaný premiér a pan prezident nadále spíše rozděluje než jednotí...

A ten sníh stále ne a ne napadnout...

Mt.Jedová 16

Letošní expedice tatínků s dětmi měla pořadové číslo 6, pro nás 4.

Sešlo se nakonec 8 otců, index dětivosti se pohyboval kolem 2,125, dle toho, zda ještě některé přerostlé potomky řadit do patřičné kategorie.

A pak Dan Zajíc sní Danova zajíce, pořeší se dopady zápalu plic, mužské strachy, vlastnictví koně, jak (ne)býti evengelíkem, k čemuž dále pomáhají nápoje ovocné, obilné i bylinné...

Aklimatizace před hlavním výstupem je oddiferencována na Radíkovskou pevnůstku pro tatíky a šetření sil na hřišti pro mladší účastníky.

Přechod Mt.Jedové je realizován opět severní cestou, která je opět ledová, dítka (hombres) posbírají krom modřin oranžové holuby, ani nezmizí, ani je nevezme voda a všichni zdárně dobudou lehce zasněženého vrcholu (tato tajuplná věta jest vsuvková reminiscence na průběžné zabavování). Místo plné Pohořanské boudy dáme zavděk šenku, kde se taktéž dočkáme moku pěnivého i čokoladového. Sestup již tmou polem nepolem, kolem virtuální růžové kadibudky, skrz Šošin brod, čímž zdárně dosážen základní tábor. Zpěvu a filmových projekcí nyní o něco méně, o to více disputací...V neděli po duchovním osvěžení v podání čechoameričana dovětek Véskovské vyhlídky, zamrzlé nádrže a hřiště...

Weißsee XII/15

Pokus narušit tradiční předvánoční stereotypy je zprvu provázen značnou nejistotou: nečekaná dovolená v práci, narušení předvánočních příprav a hlavně bude-nebude sníh? A nebyl...ale nevadilo.

Nakonec převáží touha po změně, lákavý vánoční balíček a souznění třech rodin, tak se přidáváme.

Dřívější odchod z pátečního večírku a ve 4 ráno odjezd. Po třech hodinách trochu bere spaní, ale to dojíždíme kolegy, což probere a před 11 hod jsme u lanovky v Enzingerboden. Očekávanou realitu potvrzuje skutečnost- sněhu pramálo, nějaké staré zmrazky. Moje měsíc staré obavy, které hoteliérka zahrávala do autu, že u nich sníh vždy je a nepředjímejme v listopadu, se naplňují. Nezbývá než se smířit a nějak přeonačit než nekonstruktivně remcat...Skepsi začíná vyvažovat výborná organizace, pohodový přístup personálu, krom sněhu vše ostatní klape. Bágle jen přeložíme z auta do nákladní kabinky, kterou pak obsluha nasune na lano, stejně tak vykládka (kdeže loňský stres ve Val di Fiemme, kde totéž v plném provozu za jízdy). Naložíme na vozíky a tunýlkem do hotelu Rudolfshütte.

Lanovkou se ocitáme sice v zasněženém království, ale sněhu na skalnaté podloží v 2500m nedostatek. Jsme odkázáni na alespoň 500m sjezdovečku, ještě k tomu nepříliš pohodlná kotva. Naštěstí i nejmladší dívky se ukáží jako schopny spolujízdy a tím se adekvátně pohodlněji spárujem.

Shledáváme se se zbylou rodinkou, která již testuje sníh. Po chvíli se přidáme, bohužel lyže utrpí první větší šrámy, ještě že určeny již k dosloužení.

Dále však začíná převažovat pozitivní nálada. Personál příjemný, dalších atrakcí přehršel, výborná a bohatá kuchyně, předvánoční atmosféra, košíky s cukrovím, počasí nádherné. Zejména dítka se hned přeladí i na jiné než lyžařské radovánky. Když se již po 25. jízdě omrzí, přichází na řadu lopata a již tradiční tobogánové iglů, bobování, uvnitř pak využíváme výbornou lezeckou stěnu, kde některá mláďata překonávají své limity. Zejména mužská část oceňuje saunový relax s vyválením ve sněhu, jindy i bazén, kulečník. Večer přijde i kouzelník, jindy muzikant s harmonikou, pak kytarou, lepíme slova Tannenbaumu či Stille Nacht.

Nakonec dojde i na několikahodinovu vysokohorskou turistiku třech tatínků a dvou synů (třetí poněkud nešťastně netaktně vyčleněn), kteří tímto iniciováni kótou 3000m na sedle pod Sonnblick a impozantní pyramidou Granatspitze. Je to krása, výhledy snad i na Glockner. Pravda občas se proboříme po stehna, při sestupu již citelněji chybí sněžnice a dochází k menším krizím.S bázní míjíme trhlinky, výkonnější rodinka peláší napřed čímž sice prostoupí stopu, ale naruší mobilizující chlapeckou soudržnost. Někteří se sotva doplazí zpět na chatu, ale večer již namáhavé nepříjemnosti zapomenuty.

Celkový pozitivní dojem stvrdí i finální sleva, která vyváží nápojovou útratu. 23.12.dopoledne sjíždíme, snujíc další zimní plány. Cesta se poněkud táhne, zastávka na Mondsee a McDonald za Vídní dále zpomalí, takže nakonec skoro 8 hodin, domácí přebalení, sousedské popřání a noční přesun na chaloupku...a jsou tu vánoce... ;)

Orlické hory 15

Místo tradiční květnové Vysočiny se partička kolem pražských spolužaček setkává v horách Orlických kolem říjnového svátku.

Ubytování jest ve vesničce Zdobnice v penziónu vybaveném infrasaunou, kulečníkem i šipkami.

Proběhne procházka s pantomimou, lítání malých i velkých draků i s jedním úletem, slackline zápolení, schovky, šipkové a kulečníkové mače, sauna se smočením v zalistěném bazénu a večer mj. objevení hry Dixit s potupnými porážkami od zůčastněných dam, nejsa asi schopen se plně vcítiti do ženské psyché a taky nějaké noční dodušepromluvné diskuse.

Jeden den věnovaný návštěvě Letohradu s Tvrzí Orlicí a Muzeem řemesel.

Další okruhu kolem Orlických hor, mj.ke kořenům Jednoty bratrské s návštěvou Domku Na Sboru v Kunvaldu, který na někom zanechal stopy hlubší a na někom jen 5%-ní, procházka Zemskou bránou a Pašeráckou lávkou, pozorhohodný rekonstruovaný poutní kostel v Neratově a stíháme ještě výstup na mlžnou Velkou Deštnou se zklamaným a marným hledáním domnělé rozhledny, která zde již několik let nestojí. A za svitu mobilů temnem a mlhou Masarykova chata na Šerlichu.

V krásném vyčasení se hledá a najde skalní Sfinga a někteří se vyhecují k nakonec 20 km hřebenovýmu běhu se ztraceným psem Bělou (přes Pěticestí, kolem Kunštátské kaple a bunkrovního opevnění)

Závěr pak v Častolovicích, kde minizoo, listopadově říjoví jeleni aj.

Alpy 2015 : Lagginhorn, Weissmies

V tradiční dobu prvních víkendů v září je tradičně čas vyrazit do hor- tentokrát 5.- 7.9.15.

Důstojný pán razí velmi ambiciozní nápad, co takhle Matterhorn? Vzhledem k poněkud rozpačitým klimatickým vyhlídkám nabízím úvahu i o nějaké dietnější podobě, Rakousko, Slovinsko? Což velitel Radek rázně utne s tím, že září patří přeci 4-tisícovkám! Alespoň přichází se střízlivější alternativou.

Výprava po roce opět do Švýcarska přesně dle hesla: za málo času hodně muziky, rozuměj kopců... Čímžto se stává od začátku poněkud bláznivou, jak za časů mladického nerozumu...

Sejdeme se tentokrát 4 do jednoho auta (krom velitele, páter a Marian, reprezentující zkušené mládí). V pátek cesta nocí, deštěm, hoši se prostřídají u volantu, před serpentinami na Oberalp již však rozumně volíme párhodinový pseudonocleh, v poledne pak dojedeme do cíle v Saas Grund.

Lanovkou za zpátečních 30F překonáme úvodní asi 1km. Z Kreuzboden pak vystoupáme dalších 300 výškových metrů na Weissmieshütte, stávající se tímto basecampem. Začekování, přijetí tentokrát vřelejší než roku předchozího, jsou zcela respektována česká specifika vlastní stravy, dostaneme ubytování v podpalubí s luxusem kuchyňky, přichází hodinka spánku. Nemarníc čas, výpravíme se na snad nejvyšší evropskou ferátu na Jegihorn (3206 m). Okruh na 4-5 hodin, to bude pohoda, tak akorát na rozejítí se a mírnou aklimatizaci. Počasí trocha zatažené, občas poletuje i snížek, ale dá sa. Vskutku zprvu je to pěkné lezení, žádná divočina, ale ani nuda...až... po "mostík", tj snad 100m lanový most mezi 2 kopci, ve výšce...no závratné. To již nahoře dost zima, fouká, poletuje sněžný polystyrén. Jsme trocha zmateni, kam to pokračuje, jakási cesta schází dolů, k mostu jen jaksi podivně zavěšené fixy. Horko těžko nějak straverzujeme a první je vystrčen odvážný mladík. Volí techniku čápí chůze, lana se kývou, prověšují snad o 1 m nahoru dolů. Nějak to dojde s lakonickým konstatováním, že "cítí ruce". Pádre zvolí techniku dvou lan a posun bokem. Zkusím taktéž, ale kýve se to do stran, čáp, ještě horší...uff, to není dobré, očekávám, kdy ruce, sužované námahou, odkrvováním a zimou, vypoví sužbu...no raději další dramatizaci zkrátím, nějak se došourám, pak i Radek. Na místě, kde druhdy visela atraktivní síť, kterou si vzal jakýsi kamenopád, je nyní nová, místy poměrně svislá cesta. Překonávám ji ani nevím jak a vydechujeme u vrcholového kříže. Tak to zas byl jeden z kruciálních zážitků...

Již v eufórii spočnem na chatě, zjistíme, že máme české soudruhy někde od Luhačovic. Další den dostane přednost skalnatý Laggihorn (4010 m.) - jak zdůvodňuje Radek- po ledovcovém Weissmiesu bude mít mokré boty, tak dáme nakonec...aby pak několik set m od chaty při brodění potoka přes namrzlé kameny 2x do něj spadl a vyráží tímto...v mokrých botách...Tím, že výstup je převážně skalnatý, není třeba řešit měknoucí sníh, nikam nepospícháme, dospáváme, i když kolegové vstávají již kolem 4 hod na druhý kopec. Na chatě jsme trochu k nelibosti uklízející chatařky poslední, vypadnouc v 8:30. Na nástupu bloudíme, dostáváme se příliš vlevo, kde občasní mužíci vedou asi na Fletschhorn. Vracíme se a nalézáme na skalnatý hřbet vedoucí vzhůru...Jde se sutí, naštěstí promrzlou, takže vcelku kompaktní, občas se objeví nějaký ten mužík, i když se nejedná o obvyklou cestu jak zjistíme při sestupu. Posledních 300-400m je již třeba občas použít i ruce a 200m pod vrcholem přeci jen i obout mačky neb vrcholek je zasněžený.

Výstup není těžký, ale jak kýmsi poznamenáno, zadarmo to nebylo. I s blouděním jsme za nějaké 4 hodiny u vrcholového kříže. Místa málo, dosti fouká, tak jen krátké občerstvení, Marianovy vrcholové kuličky a dolů... Přeme se o sestupní alternativy, nakonec se dostanem zpět na hřebínek a pak nalézáme značku směřující vlevo přes zbytkový ledovec...

Využíváme zázemí kuchyňky, potkáme torzo luhačovické party v nepříliš euforické náladě, že kopec sice ano, ale s jakýmsi zraněním. Proběhne obligátní mše s vděčností, že "Pán se nadále stará"...

Další den na Weissmies (4017m) pro změnu vyrazíme z chaty jako první. Budíček ve 3 hod, Po 4 hod. zapínáme čelovky...I když jsme instruování předchozí českou výpravou, tak opět trochu tápeme s nástupem. Kolem Hochsaashutte ještě bez problémů, plůtek asi ohraničující sjezdovku, dostaneme se k jezeru, obcházíme zprava, žádná stopa, ale vidíme ledovec a víme směr, tak se spouštíme a nakonec spíše ku prospěchu věci se dostáváme k jeho horní části a nemusíme, jak asi většina výprav, se klikatit jeho spodním rozedraným koncem. Očekáváme nějaké lezce před námi, ale jak se ukazuje, jsme dnes skutečně neobvykle první...Zprvu jen mírné stoupání, občas trhlina. Pak přichází záživnější část, přibývá trhlin bizarních tvarů a následuje výšvih přes trochu krkolomnější úsek přes trhliny a seráky. Pokračuje vcelku strmá, ale kompaktní cesta.To již začíná svítat. Je nádherná inverze, pod námi mraky, či mlha, postupně se osvětluje protilehlý masív s vévodícím Domem. Taky ale stále větší kosa...Pokračuje se vyšlapanou stezkou, v cestě ještě tu a tam trhlinka, krásná sněhová jeskyně a kolem 8:30 jsme na vrcholku. Je sice krásně, ale taky parádně fouká a zima nějakých -10 st. C, že při focení mrznou prsty i objektiv. Tak se příliš nezdržíme a pelašíme dolů. Na serákách se již vyhýbáme stoupajícím partičkám a jsme rádi, když je máme již nad sebou...Klesáme po stopách dolů ledovcem, cesta se mění ve slalom mezi četnými stále špinavějšími trhlinami, pak již mixový terén. No jsme rádi, že jsme toto nemuseli absolvovat za tmy...

Svačinka na Hochsaas, seběhneme k naší chatě, balíme, přihlížející němečtí horští bardi jaksi nechápou, že někdo sem jede na kopce nějakých 1000km, sestoupí z hory a dále peláší vozem zpět...Stíháme první popolední lanovku, kolem 14 hod jsme schopni vyrazit na úmornou cestu návratu- sice krásné, ale nekonečné serpentiny na Furkapass, Oberalp, snaha vyhnout se dálnici vede přes ucpaná městečka, Bodensee. Kumpáni euforicky snují plány odvážných dalších alpských i mimoevropských cílů. Snažím se prospat, abych pak kolem 3 hod přesedlal do vlastního vozu a pokračoval na Moravu, chvilku dospal...a do práce...No trochu náročné, ale bylo krásně...;)

fotky

Česká Kanada 2015

Předposlední prázdninový týden je vyhrazen snaze o pokračování v tradici rodinné dovolené, v čemž však již pokračují jen dva bratři. Prosadí se nakonec cyklovarianta a Česká Kanada.

O lokalitě také rozhodne slevová lastmoment nabídka dobře vypadajícího penziónu pod Landštejnem.

Počasí je zprvu nepříznivé, čímž rezignujeme na přírodní krásy a vypravíme se do Nové Bystřice, kde nadchne Veteran muzeum a pak sedáme na parní vláček úzkokolejky. Plán nějak nepromýšlen, automaticky kupujeme lístky do J.Hradce, že to asi takhle má být. První hodina všichni nadšení, vláček houká, pára syčí, saze padají, pak však již nasyceni a nálada upadá s obligátním "kdy už tam budem"... (Stačilo by někde k Cimrmannovi či do Kunžaku a všichni by byli spokojenější). Tímto je návštěva jinak jistě malebného Jindřichova Hradce rozpačitá. S panem bratrem se vzdalujem jisté nenáladě jedouc busem pro vlastní vozy, ostatní se projdou kolem rybníčku, zámečku s čápy atd.

Další den se příliš nevyčasí, ale to již odhodláni nasedáme na naše velocipédy a míříme na jih, nejmladší cérky tu na tyči, tu občas na gumicuku. Děcka motivována vidinou zahraničí, jak budou povídat, že byli za jeden den v Kanadě i Rakousku. Míjíme bizoní farmu, bizony nevida, dále přes přechod Kleine Taxen. Další zvířectvo v podobě mufloní a daňčí obory je již k nám nakloněnější, ale taky se krajina občas zvlní a přicházejí první protesty. Po malé rakouské exkurzi a jedné zažívací indispozici se vracíme opuštěnými cyklostezkami skrz dřívější železnou oponu zpět do českých lesů. Nějakých 32 km je pro některé rekordní sousto. A to neví, co je čeká dny další. Na chaloupce však poté příjemno, pingpong, sauna a příjemná únava.

Pak se pro změnu vydáme na severovýchod - než tentokrát již face to face potkáváme další bizony, předtím však ještě přicházejí další vzpoury ohledně zvlněného terénu, kde nejstarší bratranci se vzájemně kopírují a demonstrativně slézají z kola před sebemenším pahorkem. Vzduchem lítají nové pojmy jako huráá skopec a zasee dokopec! Raritní dobytčí farma taky patřičně cenově ohodnocena, takže se jen na chvíli ohřejeme a pak šlapem dál. Náladu v týmu zvedne bizarní skalní útvar Ďáblova prdel, pak kousek opodál rozhledna U Jakuba, načež sjíždíme do Rudolce na Grázlí pivo do místního pivovárku naproti polozřícenému zámečku, kde střídáme jakousi vysokou delegaci. S dojezdem již mírně zatmíváme.

Následuje rádoby kratší vyjížďka, klášter Klášter, Osika, příjemná hospůdka v Albeři, Bystřice. Kousek dál nás postihne defekt, takže lepení za odhánění letos všudypřítomných vos, přitom mládenec odhodí v lese mikinu, pro kterou se po pár km vracím. Před cílem ještě zastávka pod přehradou na místní střelnici letního biatlonu.Čas dnes máme lepší, takže i nějaké venkovní pobytí u ohně, saunička, pohodička...

Na závěr musíme dát konečně hrad, když pobýváme celou dobu v podhradí, takže Landštejn s rytířským programem, avšak limitovaný indispozicí pro změnu dcérky. Po všech zdarech přichází notně rozpačitý závěr. Nejprve ještě za každou cenu vyjížďka v poněkud rozklížené sestavě. Indisponovaná dívka poléhává v lese za dohledu tatíka někde u Kamene republiky v Peršláku, další část se pokusí nepříliš úspěšně zmobilizovat cyklosamostatnost u dosud tyčí rozmlsané slečny a nejambicioznější část pobloudí na cyklotrasách kolem nejsevernějšího bodu Rakouska, kdy se již máme separátně přesouvat na smluvenou oslavu horského pobratima na Hlubokou.

Tam se nakonec zdárně octnem, pobavíc se na nádvoří loveckého zámečku Ohrada, s prasátkem, různorodými chmelovými moky, bizarní kapelou, za přítomnosti létajích dravců...

Načež dne dalšího teprve čteme bratrovu smsku, dozvídajíc se se o kiksu automobilu a následných dramatických peripetiích s přesunem z konce světa, zajišťování odtahu apod...

Cesta ještě zpestřena návštěvou hradu Kámen s vtipnou prohlídkou motocyklové expozice.

mj. zaslechnuto : u té prdele jsme nějak sprostili...(komentář po návštěvě skalního útvaru)

nechte toho!!...oni už toho nechali, tak teď toho nech ty!! ... (jedno nejmladší mládě kárá druhé, které pro změnu umravňuje rodiče)

Montenegro 2015 - Petrovac

Po zdařilé horské části následuje přejezd k moři. Od Skadarského jezera sjíždíme serpentinami do městečka Petrovac, které se má stát útočištěm následujících 10 dní. Po příjezdu převažují pocity jak rána mezi oči. Nejprve zjištění, že z kýženého seeview budeme zírat na či skrz nedostavěné hotelové monstrum, pokoje rozdílných kvalit jsou navíc ve dvou budovách, což naruší další družbu. Vznikne hysterická scéna č.1, kdy druhá dítka mají potíž s akceptaci výsledku losu. Ubytování jest vyloženě prokaučované v duchu hesla "kdo chce, vše nemá nic", tak dlouho se řeší tolik proměnných a zejména dětský komfort, že nakonec jsou nespokojeni všichni a ještě za nerozumnou cenu. Tak aspoň moře. Zdejší pláž - další rána, kdepak je blažený horský klid! Rušno, přehusto. Připadám si jak Otík z Vesničky po žních. No nic, zítra půjdeme na sice vzdálenější, ale pěknější pláž Lučica. Bác. Sice krásná, ale možná tak v květnu či říjnu...Hlava na hlavě, v 11 hod obtíž najít 0,5 m2. Uff, tož adaptační zkouška. Je před námi 9 dní, přeci nebudeme remcat. Děti se adaptují první. Využívají tobogánu, šnorchlování, rodiče se postupně přidají. Nutno se smířit, že budeme někam přejíždět.

Na doporučení paní domácí se další den již vozem ocitáme ve vedlejší Buljarici. Zde již naštěstí klidněji, není nutno po nikom šlapat, voda je fajn, ale taky je již znát Balkán - 20 m od pláže občas hromady, které nikoho nezajímají...Při odjezdu následuje další stresový okamžik. Kamarád nenastartuje fungl nový vůz, objeví únik chladící kapaliny. Protelefenuje kredit s asistenční službou, která si nechává hodinové prodlevy, velí čekat a nevyřeší nic. Situaci vezme do svých rukou, kapalinu dolije, odjede...a nestane se naštěstí nic.

Další dopoledne se pokusíme před poledním žárem navštívit pěknou historickou Budvu. Což plně nestihneme a na hradbách již notně peče. Děti remcajíc popohánějí k vodě, dojdeme až na doporučovanou pláž Mogren II, kde platí výše uvedené. Pěkná, ale asi někdy mimo sezónu. Taky notně zvedáme věkový průměr. Mořské zátiší pořádně hlučí necitlivými reproduktory. Trochu mělčí dno snad způsobuje bohatší podmořský život, kocháme se většími hejny, občas i větších rybek, ale některým jedincům zážitky pokazí zřejmě nějaká uvolněná žáhavá sasanka. Zaplatíme drahé parkovné, pak ještě dražší při zastávce ve Sv.Štefanu, takže další vstup na poloostrov boháčů oželíme, projdeme si okolí, shlédnem shůry na luxusní pláže za 70E nabízející komfort 10m k nejbližšímu sousedovi. Náladu pak pokazí ještě konflikt s vrátným, požadující další Ečka za prodloužený parking.

Za notně afektované podpory paní domácí nemůžeme vynechat pláž Perazica Do, mající za brzkého rána míti zázračný léčebný efekt na ústrojí dýchací: " šuma, čisto more" a průdušky su po následující rok zdravé. Pravda, brzké ráno se nepovede, pěší cesta poněkud delší, ale s krásnými výhledy a vůní borovic. Následují již méně voňavé tunýlky, s občasnými průhledy a bác, staveniště dalšího monstra, které, jak později zjišťujeme zde stojí rozestavěné již snad 30 let...Popojdeme však až na konec, kde klidno, na obludu si nějak zvykáme. Zaskotačíme a občerstvíme se asi nejdražší rybou v životě...

Dále volíme cestu na jih, návštěvu Skadarského jezera. Ve Virpazaru se nám na zastávku zdá brzo, tak musíme odhánět vlezlé naháněče a pokračujeme dále podél jezera malebnou úzkou cestičkou, tu a tam s nějakým prodejcem vína. Sjíždíme do vesničky Donji Muriči, kde se trochu zastavil čas, mešita, oslíci, pár debatujících domorodců a božský klid. Voda ještě teplejší než moře, ani příliš neosvěží. Občerstvíme se v místní údajně vyhlášené restauraci, dáváme zdejší specialitu- malé oukleje, odcházíme však s pocitem pachutě. Orientována již na odírání turistů, předražená, obsluha neochotná k čemukoliv. Náladu však spraví výlet lodí, který vyjednáme s místním zřejmě neurologicky nemocným muslimem Hasanem, který naloží naší 8-člennou posádku na svou malou bárku a odveze na blízký ostrůvek Beška s klášterem a desítkou stálých sester. Jedna se nás průvodcovsky ujme, provede, občerství. Jaký to balzám po přímořském ruchu. Pokračujeme podél jezera, vesničky jsou již vskutku balkánské. Tu a tam tabákové políčko. Čas již opět pokročil, tak na další zastávky příliš času nezbývá. Nakupujeme o pouličního prodejce ovoce, který žoviálně nabízí slevy a prahne po společných "bratovských" fotkách, a pak mu spíláme pro červivé fíky. Návrat již za tmy rušným Barem, Sutomorem, kde se utvrzujeme, že tady teda býti nemusíme...

Další den se vydáme pro změnu severně. Přichází na řadu Boka Kotorska. Zaparkujeme za příznivějších podmínek v Kotoru, který docela nadchne. Jednak historické jádro se spletí uliček, kde si každý nachází své, tak se raději rozdělíme. Naše rodinak se posléze vydá na hradby a zříceninu stoupající přes 200m. Toto počínání ve 40-ti st. vedru asi není příliš rozumné, tento nerozum však pojali mnozí a dokonce i naši kumpáni, se kterými se nečekané shledáváme nahoře u vlajky. Výstup skutečně úmorný, jindy statečný hoch se tváří, že každou chvíli se blíží jeho poslední hodinka, ale vrchol stojí za to. Krásný výhled na záliv, korunovaný kotvícím lodním kolosem. Všichni se již těší na koupel, kde se pro změnu nepodaří potkat a dále po jistém nedorozumění se každá rodinka vydává svým směrem. Naše objede Boku vnitřkem míříc dle jakýchsi doporučení na poloostrov Luštica na pláže Mirišta, kde plno, tak se přesuneme ještě kousek dále na Žanjič. Očekáváme oázku klidu na konci světa, ale opět jeden slunečník vedle druhého. Přichází smutná zpráva z domova. Trochu vodního relaxu a pádíme zpět. Kamarádi mezitím se navzdory domluvě vydali do historického městečka Perast, vyjeli lodí na ostrůvky a pak zaskotačili na ne tak vzdálené písčité pláži Plavi Horizonti.

Po výletním dnech je potřeba zas nějakého odpočinku, tak vybíráme vcelku šťastně pláž Drobni pijesak. Podaří se ještě zaparkovat, místo půvabné a lidí přijatelně. Tak se uplatní všechny možné nafukovací propriety, i když některé jen s velmi krátkou životností. Ať den není jenom proválený, tak cestou stavíme ještě v pěkném klášteře Reževiči s výhledem na Perazicu.

Občas se i sejdeme strávíc večírek třeba s 12kg melounem. K nelibosti dam občas obstarávají kulisy výkony borců na Tour de France.

S blížícím se finále se podaří vměstnat a prosadit výlet do Albánie. Paní domácí doporučuje si přivstat, brzký výjezd se však nezdaří, načež téměř 2 hodiny trčíme na hranicích. Jestli Černá hora představuje jakýsi evropsko-slovansko-balkánský svět, tak zde od začátku zjevný čistokrevný Balkán. Na hranicích spousta žebráků, následuje vcelku pohodová cesta do Shkodëru (Skadar), lemovaná zřejmě vilkami prominentnějších občanů. Od začátku je zjevná sociální diferenciace. Jezdící "popelnice", mototrojkolky obložené dětmi, se zjevně posunutým vnímáním bezpečí kontrastují s megavozy zejména německých značek. Zatímco cesta k městu se ještě dá, tak ve městě již naprostý chaos. 4-proudová silnice se středovou čárou čistě formálního významu, někdy chybí vůbec, je stále nutno hlídat stejně intenzivně obě zrcátka, neb jízda v levém pruhu ješte neznamená, že se ještě někdo zleva nevměstná, obsazená krajnice nevylučuje parkování dále dovnitř pruhu a mezitím si to kličkují motocyklisti, cyklisti i chodci. Zprvu trochu nervy, ale postupně si zvykáme a je z toho spíše legrace. Občas je někde i nějaký ten příslušník, ale jeho role je zcela nejasná.

Na úvod však strávíme příjemný čas na hradě Rosafa. Vstupné je symbolické, ujme se nás velmi milý a komunikativní průvodce, zanechající veskrze kladný dojem, který následná návštěva města poněkud pošramotí. Poté zaparkujeme poblíž mešity Abu Bakr. Předsudečné stereotypy narušují v blízkosti stojící ortodoxní i katolický chrám. Všude je znát doba plastová resp. petková. I leckterý bezpečnostní liberál žasne, když je třeba tu sehnout hlavu pod prověšenými kábly, pouliční lampa málem spadne, tu na nás zírá uprostřed chodníku odkrytý kanál. Trochu bloudíme městem neúnavně hledajíc souputníky vyhlédnutou manufakturu benátských masek. Nakonec se povede někdy na sklonku pracovní doby a za jisté blahosklonnosti jsme vpuštěni dovnitř. Dosud prudící dítka hned ožijí a masky se tímto stávají hlavním albánským zážitkem. Od nekonečného zkoušení nelze nejen je dlouho odtrhnout. Bohužel taky s hysterickým výstupem č.2, kterým si jisté dítě vynutí svou kýženou škrabošku. Občerstvíme se na asi hlavní turistické třídě, nadšeni konečně z příznivých cen. Celá rodina najezena za 12E ! Někdo nalezne i svůj obligátní aperol. Poté se blíže seznámíme s islámskou religiozitou na perském koberci zdejší dominantní mešity. Příznivý kurz nutí ještě k nějakému shopování, odvážejíc si více suvenýrů než z Montenegra. Přes dopravní džunglii se dostáváme k hranici, kde tentokrát kolony menší. Čas zase pokročil, k nelibosti některých musíme oželet i plánované říční ústí s ostrůvkem Bojana. Již s pozdním večerem se alepoň na chvíli smočíme a zadovádíme ve vlnách příznačné Veliké pláže u Ulcinje, konkrétně v části Copacabana, kde však ne všem svědčí všudypřítomný písek.

V závěru si dopřáváme relax day, který ale rovněž nikterak proválený. Přes prvotní nedorozumění se smluvíme na pedalině i lodním výletu. Nejprve se prošlapem na vyhlídkové ostrůvek Sv.Nedelja a odpoledne pak za velmi příznivou cenu glassboatem na údajnou nejkrásnější Kralijevu pláž...Nejprve zklamány dítka z nenaplněných očekávání sledování podmořského světa skrze skleněný průzor; valící se pěna je příliš neuspokojí a následně i dospělí z avízované pláže neb stejný nápad v tu chvíli mělo asi 10 dalších lodí. Takže údajná romantická pláž jednak napěchovaná, jednak taky notně znečištěná různými kousky igelitu, dámských potřeb apod. Hnus, vážení. Ale cesta lodí podél pobřeží fajn...

Nastává pomalu čas loučení, závěrečná promenáda, nějaké to utrácení, šatičky, klobouček. No a kumpáni se rozhodují využít přebytek volna a tímto zbylou třetinu času...albánským pobytem. Takže oni k jihu, naše familie na sever, s plánem mezizastávky v Chorvatsku.

Využijeme rychlotrajekt přes Boku, navštívíme hradby v Herceg Novi, chvíli i vodní osvěžení na nepláži a pokračujeme s další časovou ztrátou. Dále cesta příliš neubývá, zdrží trojí! hraniční přecházení, vždy s 1/2 hodinovým zdržením (prudí zvláště krátký vjezd a výjezd na území BaH, kde jen zalituji nenačerpání o poznání levnějšího paliva). Takže plány dojet až někde k Šibeníku vezmou za své a jsme rádi, že podvečer zakotvíme v Gradaci. Chvíli hledáme možné ubytování, nakonec nacházíme přijatelné na 1 noc nad cestou a ještě si zaskotačíme ve večerních vlnách...

Následuje předcestovní celodenní válení s knížkou, míčkem, zmrzlinou, pozorováním zvláštních čecháčkovských úkazů, čemuž jsme se v ČH vyhnuli; po 25. na stejném místě, několikahodinové exhibování rádobyudělaných těl bez jediného plaveckého tempa atd. Kniha o Everestu dočtena, těla občerstvena a nevečer v sobotu čas vyrazit. Provoz bez obtíží, i hranice výjezdovým směrem plynulá(na rozdíl od směru opačného), vyhneme se slovinské hranici, se svítáním se vystřídaje u volantu jsme za nějakých 12 h doma.

foto

Dovětek:

další týden netrpělivě čekáme na zprávy od souputníků, vždy pak šokování, kam až se pohnuli, nevěřícně googlíme, přicházejí zprávy typu: "jsme ve Vlore...stop...dosahli jsme temer reckych hranic...zvazujeme trajekt...stop...poskrabali jsem auto, ale jinak dobry stop...mame ubytovani vetsi nez nas byt za polovic nez v CH stop..."

Z Albánie se vracejí poměrně nadšení, zejména z cen, ale znaveni každodenním kočováním a pozdněnočním sháněním, kde by hlavy složili...

Ryze subjektivní resumé:

• V ČH nadchnou přírodní krásy,
• směs slovanství a balkánu
• vnitrozemí pořád vcelku levné
• cestování pohodové (pokud nepočítám pobřežní zácpy)
• Z pobřeží dojmy již smíšené,
• jistě řada míst stojí za návštěvu, rozhodně Kotor, Celá Boka Kotorská, Budva aj.
• moře čisté, což se ne vždy dá říci o ne tak vzdáleném okolí, štvou přeplněné pláže
• Bohužel skloubení arogance moci s nevkusem zabije mnohou krásnou scenérii (což si např. Chorvati tolik nedopustí)
• Zvěsti o levnější variantě Jadranu již neplatí a v soupeření se severním sousedem v odírání turistů již vychází stav nerozhodně (jen snad nějaký ten lodní výlet či zapůjčení vodních propriet ještě vychází příznivěji).
• Zatím jen albánská ochutnávka evokuje úvahy o "plnohodnotné stravě" než se i této země zmocní turistická komerce