přeskakuji úvod, který se nevešel (jinak v tištěném sborníku) - o tom, kdo se účastní ( očekává se ještě připojení kolegy Davídka...) , o jakou výbavu jsme zas bohatší, o zajímavém zakempování (po letech divokých výprav s ještě divočejšími noclehy...) - zde jen zeměpisný údaj : camp Rocchetta v Cortině d´Ampezzo za bratru 7€
Takže hned k první túře - tradičně "rozcházecí", která se jen tak mimochodem promění v celodenní, asi 9-ti hodinový záběr. Cílem je jedna z místních Tofan -di Roses.
Rádíkova fábka překonává úctyhodné převýšení šotolinové cesty až k Rif. A. Dibona ( 2050 m), čímžto můžeme začít téměř na úpatí úchvatné hory. Naše výbava je rok od roku dokonalejší, tentokrát jsme poprvé obohaceni hlavovými kakáči. Jsa vycvičen z domova, potlačuji své dominantní sklony a touhy všude býti prvním a pokorně zaujímám pozici týlního zabezpečení, čímžto stoupá má cena v očích přítomných dam a mě se naskýtá jakožto sekundární zisk možnost skrýt takto svou klesající výkonnost za vnějšně vnímané gentlemanství... Vydáváme se cestou Via Giovani Lipella , nastupujeme krásnou ferratu, začínáme atraktivním tunelem, kde Dan je ponejvíce fascinován ponechanými kolečkami domněle z 1.světové... Nováčkové jsou unešení, Rádík čas od času zahlásá " to je kúůl "...
Ferratka je půvabná, dlouhá, již pomalu předlouhá...Když se konečně přešvíháme na její závěr pod vrcholovou pyramidku, málem se stáváme svědky tragického okamžiku, přihlížíme naštěstí dobrému konci zle vyhlížejícího pádu postaršího českého pána...Opět se přesvědčujeme, že hora zdola vypadá hůře- když chvíli váháme, zda se vůbec vydat do stoupání strmě vyhlížejícím sněhovým polem. Klára to raději vzdává, a pozoruje naše závěrečné zápolení. Nakonec však bez větších potíží dobýváme vrcholek Tofana di Roses (3225 m) a kocháme se krásnými výhledy.
Při závěrečném sestupu si bolestně uvědomuji přecenění možností svého handicapovaného kolena, ulevuji mu na mezistanici Rif. Giusanni (2561m ). Po bolestivém zkulhaném sestupu začínám mít skryté obavy stran další účasti...a to jsou v plánu bájné Andělské lávky... Po sestupu si poprvé dopřáváme slasti teplé sprchy na svá propocená těla, a užíváme si povšechné blaženosti - s vychlazenými pivánky (jak se dovídám-pro Jihočechy pěníky)- další to obměna oproti dřívějším sparťanským podmínkám- prokládané ohnivou vodou likérky Drak a kubánským dýmem. Atmosféra je rozvolněná, ba rozverná, Klárka třeba ztrácí svá tanga u cizího stanu...co chce asi říct, jak by řekl pan Freud -tímto chybným úkonem? Kdyby fandům příborského rodáka nestačilo, Danův megadoutník označuje téměř pohrdavě "médium". Pěkná pohodička, jen Davídek se neozývá, co se ozývá je bohužel moje koleno, nic dobrého nevěstícím popícháváním ... aj, co s výzvou Andělských lávek?
Další den se si dávám preventivní pauzu s lehce skeptickou nadějí, že se koleno uklidní a budu ještě schopen velkých výkonů...Jsou tu přece ještě velké výzvy! Zatímco zbytek grupy se vydává na blízky hřebínek Pomagagnon, aby konečně pochopil význam popisků z průvodců, co znamená "vzdušné lezení",
já se oddávám pohodové relaxaci v kempu, mj. s mýtoboreckou četbou pana Hellera o člověčině božského Davida. Večer se rozpoutává bouřlivá a vášnivá apologetická diskuse (slovník cizích slov-apologetika=obhajoba křesťanství), mezi dvěma ne zrovna pravověrci na straně jedné a kategorickým odpůrcem na straně druhé, abychom nakonec uvízli u Svatovítské katedrály, kterou si hamižná církev nárokuje pro své (ne)bohulibé účely a nechá se přitom platit ateistickým státem...
O Davídkovi nadále ani vidu ani slechu, Rádík se začíná obávat nedobytí mety...
Noc je poměrně rušná, místní squadra azzura se statně pere ve fotbalovém finále s manšaftem Germánů. Místní nenápadný, škarohlídsky se tvářící stařík projevuje svůj jižanský temperament, v dr. Jekyllovi ožívá Mr. Hyde, čímž nám moc nedopřává žádoucího odpočinku, no ale budiž jim přáno…
Den čtvrtý označujeme jako odpočinkový - s odpočinkovou túrou k Lago di Federa - s odpočinkovým převýšením asi 800m nahoru, 800m dolů...Danovi o sobě dává rovněž vědět koleno, takže již nejsem sám kripl ve výpravě, výstup však vcelku zvládáme. U romantického jezera konečně skutečně odpočíváme, někteří vyzkoušíme masochisticky svlažující koupel s hejny ochočených piraňoidních rybiček a doplňujeme energetické zásoby.
Poté, co se slunko rozhodlo upřít nám více svých hřejivých paprsků, vydáváme se na pro nás s Danem strastiplný sestup. Učím se při něm zacházet se zapůjčenými hůlkami- další to novou horskou rekvizitou, Dan rovněž hledá každý krok, výsledkem je představení pro naše dámy á la Jedličkův ústav. Když se sluníčko přece jen rozhodne dopřát nám ještě trochu své energie, užíváme si druhou relaxační fázi, někteří více odhalují svá půvabná těla, aby sluneční energii proměnili v kožní pigment, jiní se kochají výtvory Matičky Přírody, a za keřem se ozývá Markétin zpěv…prostě pohodička...Večer diskuze již méně bouřlivá s přeskupením táborů, antimusliminista Rádík se vyprofilovává jako nadšený fanda pána Křováka, z letmé výměny názorů jsme někteří označeni za oběti laciné módní protiamerické propagandy. Vivá Izrael, atom na Irák!
Kolega Davídek stále nic...Načež mi nedá zkusit poslední šanci a poslat mu SMS ze svého mobilu a ...ukazuje se, že ...téměř sousedi si posílají smsky na svá stará čísla. Alespoň Davídci se lokalizují v kempu nepříliš vzdáleném, ale na další společné aktivity již rezignují. Rádík se teda definitivně loučí s představou okruhu Andělských lávek. Nevadí, je alespoň cíl pro příště - poněkolikáte zálibně hledí do mapy a průvodce...
Dne dalšího vybíráme náročnější sousto, opakovaně doporučovanou černou ferratku naproti Marmoládě. Čeká nás tentokrát delší přejezd skrz Dolomity což obnáší vypořádat se s nesčetnými serpentinami - pro řidiče Dana zdroj adrenalinového nadšení, nás ostatní se jímají stavy nauseosní, někoho přímo prevomitantní (nezdravotníci(-e) odpustí trochu lékařského žargónu, prostě-dělá se nám blujno). Auto necháváme u Lago di Fedaia a vyrážíme na opačnou stranu než již někteří známe z před pár let, kdy jsme zdolávali Marmoladu. Před nástupem na skalní hřeben nás čeká další zkouška odolnosti našeho týmu. Cestou travnatými serpentinami v pomalu stoupající mlze za dosud ne zcela vysvětlitelných okolností téměř anihilovaly naše dvě statečné dámy, poté, co ještě před malou chvíli kráčely téměř v těsném závěsu. Jedna verze je, že se děvčata zapovídala a chvilkovou nepozorností ztratila kontakt se zbytkem družstva, jiná verze praví, že mužská část výpravy podlehla svým egoistickým nízkým pudům, zneužitím své fyzické převahy dívkám prachsprostě utekla a nechala je bezohledně napospas horským živlům. Zúčastněni si vyberou, nestranný pozorovatel zintegruje obé. Zmizení téměř záhadné, naštěstí s dobrým koncem, i když náš horský vůdce to odnesl drobnou inzultací. Zklidnění emocí nenapomohl ani jeho následný psychoanalytický výklad, hlavy naštěstí ochladly záhy, když se ocitáme na téměř svislé stěně. Opět důkaz, že pro uvolnění nadměrného stresu a špatných emocí pomáhá fyzická aktivita. Jak říkávali naši předkové - chytnout se roboty a ono ho(ji) to přejde...
Pouštíme se na nádhernou černou zajištěnou cesta Via Ferrata delle Trincée po hřebeni Padon tyčícím se jako hřbet ohromného stegosaura (tak jsem to někde vyčetl, tu obludu neznám )nad tyrkysovým jezerem Lago di Fedaia.
Nástup náročný, pak již prolézáme nahoru dolů řadou věžiček a strmých stěn, výhled úchvatný, na jedné straně jezero s ledovcovou Marmoladou, na druhé straně lyžařské středisko Arabba (vyvstanou nám s Klárou zimní reminiscence s touhou si tyto krásné svahy vlastnolyžně projet), objeví se i visutá lávka, na konci několik tunýlků z války, jeden dokonce rozvětvený, že by se jeden bál zabloudit, potkáváme dva Poláky, se kterými se potupně domlouváme neslovanskou řečí, ach ta globalizace…
Mezitím se odpojuje Klára s Danem, zřejmě s postojem- pěkné, ale bylo toho dost, všeho moc škodí. Skutečně to horemdolem trochu nebere konce, ale něco tomu pořád chybí - onen pocit vyvrcholení. Nakonec i ten se dostavuje, odměnou za vytrvalost naší zbylé trojice (Markéta i když již taky poněkud dává najevo plné zuby, tak přesto věrně následuje svého horského vůdce s heslem "kamkoliv půjdeš, půjdu i já...") je travnatý vrcholek Mt.Padon, ze kterého postupně identifikujeme všechny okolní velikány, které se tímto pasují do role dalších cílů - mj. Civetta, Mt.Pelmo či Sorapis. Sestupujeme kolem vcelku dobře udržovaného bivaku Bontadini s dobrou potenciální možností přenocování, kdybychom se přece jen někdy vrátili k tradičními trekování, míjíme další zdejší válečný relikt- osamoceně stojící zrezivělé dělo kontrastující s moderní cílovou stanicí lanovky, zdravíme pestrá stádka ovcí, některé zřejmě ke zmatení turistů pomalované barvami turistických značek. Pak už zbývá jen sestup travnatými svahy dolů k jezeru. Cestička se nám pomalu ztrácí, až prakticky mizí úplně, závěr téměř "slaňujeme" (někteří doslova) ochrannými pletivy. Vše je na minutu načasované, po nástupu do auta se spouští docela intenzivní deštík. Zpáteční cestu naše vestibulární aparáty snášejí již nepoměrně lépe, a pak pohodička v kempu- sprcha, pěnící, likérka Drak už se nedá pít, nikomu neleze, proto ji zušlechťujeme broskvovým kompotem(nebo je to naopak-broskvový kompot przníme Drakem?). A Davídek? A lávky? No rači nic…
Dne následujícího se loučíme s milým kempem, vrátný si za přízeň zaslouží odměnu, když nemáme vlaječky tak alespoň český mok, s rozpaky přijímáme nejistou předpověď a hurá směr Rakousko, Venediger. Výstup si raději rozdělujeme do dvou dní, první den parkujeme auta ve vesničce Hinterbuchl, necháváme se vyvézt (jaký to úpadek!) asi 9 km nezáživnou cestou sympatickou Gábi, provozovatelkou to místního Venedigertaxi k chatě Johannis-hütte (2121m),
za což obětujeme 10€, dále si dáváme nenáročný 2-2,5-hodinový výšlap k horské chaloupce Defreggerhaus (2962m- takže něco přes 800m), kde jsme se rozhodli přečkat noc a tímto nabrat síly na rozhodující úder. Naplánováno to je skutečně vysokohorsky - brzo na kutě, v 4.30 budíček a vzhůru. Večer si ještě dopřáváme místí štrúdl, kterým zajídáme vlastní trenčianské fazuľe, to pro zpříjemnění klimatu ve společné noclehárně, čerpáme moudra od českého bezprstého horského barda, zvaného Dědek, někdo dolaďuje nepřipravenou výstroj (ještě, že je chata vybavena potřebným verkzeugem), která nám však druhý den stejně bude málo platná a jdem zalehnout spolu s pár dalšími horomilci do svých kójí. Ještě věnovat vzpomínku Davídkovi, který "stejně ty výkonové ledovce nemusí neb je trekař požítkář".
Kolem páté všichni poctivě na povel našeho horského velitele balíme a… venku mlíko. Místní horalé klidně spí, my v napjatém očekávání okupujeme jídelnu, z nudy formálně listujeme zdejšími tiskovinami, míjí šestá hodina, sedmá, chata se pomalu probouzí, venku se mlha proměňuje v drobné mrholení, osmá, devátá, horští vůdcové velí svým týmům sestup, my však nadále věříme…desátá, chata již téměř osiřela, do napjatého očekávání se pomalu vkrádá křeč, či spíše rezignace, občas někdo vykoukne ven, nuceně se bavíme přemoudřelými Dědkovými historkami, jedenáctá rozhodne - a… rozhodla! Rádík se vrací z průzkumu: viděl jsem horu, vyrážíme! Nejprve to s hochy ještě jednou ošéfujeme a skutečně mraky poněkud ztratily na své hustotě, občas i kousek nebe prokoukne, tak nic nebrání v cestě. Navlečení do výstroje, úvazky, cepíny, jak v akčním filmu cvakají karabiny, navazujem se na lano a vzhůru po ledovci. Sníh je měkký, jdeme bez včera pracně připravených maček, které by stejně nenašly své uplatnění. Míjíme první větší trhlinu a stále strměji stoupáme k sedlu Reinertörl. Pomalu opět sedá mlha, ztrácí se stopa, náš vůdce čím dál častěji zapadá do stále hlubšího sněhu. Postupný úbytek kyslíku se začíná projevovat deteriorací kognitivních funkcí některých členů výpravy. Ke slyšení jsou třeba dialogy typu: D: Rádíku, tudy nemůžeme jít, jsou zde trhliny. R.( více jak po pás ve sněhu) : blbost, tady trhliny nejsou. D: Radku a do čeho si právě zapadl?R:do malé trhliny přece. D: to znamená, že tudy nemůžeme jít, protože jsou zde trhliny. R. To je blbost, na hřebeni nejsou trhliny D: a z čeho se to právě hrabeš? R: z trhliny přece. D: trhliny ale na hřebeni přece… Malá chvíle nejistoty, horu definitivně ztrácíme z výhledu, bílo nahoře, bílo dole, ale známe směr, Rádík nenechává nikoho na pochybách, že by chtěl vztyčit pod horou bílou vlajku . Nepodlehne ani pochybovačným svodům své ženy a velí menší oklikou vpřed. Kráčíme step by step do stále prudšího sněhového kopce až se konečně před námi vynoří vrcholový kříž. Ale ejhle, čeká na nás ještě poslední nástraha, ke kříži vede asi 30m hřebínek šířky max. 30 centimetrové.(Podobně jak na Gr.Glockneru, tam však byly alespoň tyče a "Davídkovo" sedélko bylo kraťounké). Rádík zahlásá své: to je kůúl…Zdatně zahání chvíli pochybností, velí odpojení se z vleku lana a nezdolně kráčí vpřed. Nyní již každý na vlastní triko, děj se vůle Páně. Nakonec poslední překážku zdárně překonáváme a můžeme si po asi 2,5 hodinovém výstupu od chaty radostně zahékat u vrcholového kříže GrossVenedigeru ( 3674m). Pár fotoček na dřevěném bednění, výhledy prakticky žádné, ale vrchol dobyt, čemuž ještě před pár hodinami věřil málokdo. Pomalu však nastává čas ztlumit svou euforii a s nohami pevně na zemi(sněhu) se vydat zpět impozantním, leč poněkud závraťotvorným hřebínkem. Sestup pak již na pohodu.
Zpět u Defreggerhausu sbíráme své věci, balíme ledovcovou výzbroj a svižně za asistence četných svišťů sestupujeme dolů stejnou cestou jako dne předchozího. U Johannis-hütte toho již někteří máme plné kecky, tak řešíme dilema, zda využít služeb milé Gábi (jak si paní pojmenoval Radek), nebo se vydat na další ještě 9 km cestu. Nakonec se rozdělujeme - na ty, co by si dali pro pár eur i koleno artroskopem vrtat a ty, kterým to za to nestojí a volí pohodovou dodávku a milou společnost milé Rakušanky. Možno hádati, kdo je kdo…Nutno však dodat, že cesta uběhla celkem rychle, jen alespoň na závěr dostávají uplatnění dosud nevyužité pláštěnky, než docházíme k autům, spouští se pořádný liják. Naštěstí Dan s Klárou myslí altruisticky na zbytek týmu a prozíravě nám vyjíždějí naproti. Padne rychlé rozhodnutí, že za tohoto stavu nemá význam rozbalovat naše plátěné chýše a tímto zbytečně utrácet další valuty. I naše milé dívky jsou ochotny obětovat něco ze svých hygienických nároků a souhlasí s tím, že je lepší ponechat kýžený relax po více jak 2200 m sestupu domácím ortopedickým matracím. Jen Radka s Danem čeká tímto další šichta v podobě prodírání se svými vozy valícími se proudy vody, které až k hranicím neubírají na intenzitě. Po půlnoci však zdárně dosahujeme státu českého a dopřáváme svým zmordovaným tělům kýžený odpočinek v bezpečí domovů ( já využívám azylu a pohostinství kamarádů, druhý den mě čeká ještě putování téměř na druhý konec Země Česko-Moravské)
Dolomitský příběh končí malým dovětkem, když se na chvilku ocitám v pěkné šlamastyce- nechaje si všechny doklady, finance a pochopitelně mobil ve voze Rádíků. Zvesela si kráčím k busu, červená fabka ujíždí v dál, když najednou horké poty…naštěstí Markétka je ženou pozornou a zmíněnou roztržitost zbádá včas…takže i dovětek se šťastným koncem…Takže někdy zas…Horám zdar…
Jak se asi měli Davídci???
