Podzimní oheň plá, a v něm plány na další léto. Z matného dýmu kondenzují do nápadu návratu do Albánie. Dyť ještě spoustu restů, nejvyšší hora nezdolána a noví kumpáni přikládají polínka. Jasan, po čase bude supr výprava.
A přichází jaro, a těžká vyjednávání, a slibová kocovina...Tradiční souputnící nakonec skrečují, ale dvě rodinky, přes protivenství mnohá, udrží linii a v prvním sprnovém týdnu můžeme vyrazit. Tří a čtyřčlenné vozidlo. Plán- na Bělehrad!, na Koráb, na trajekt Komani, na Kolatu a uvidí se...První logistické svízele, Komani trajekt vyžaduej fixní booking s nemalou platbu, zprvu se nedaří, chceme to? Asi jo, paypal odešle sumu. Před odjezdem zpráva- musíme změnit plány, na kosovsko srbských hranicích nepokoje...co ještě?
Po balkánské snídani v 8 hod vyrážíme na Golem Korab. Krásně, teplo, ale záhy druzi řeší dilema s dcerkou a její nártovou odřeninou. Zápolení s mouchama a padne verdikt návratu dívky s otcem, Zbytek poněkud nesourodě pokračuje, nabušení adolescenti vpřed, dámy řešící snad postcovidovou slabost či astmatickou, potažmo teenegerovskou sníženou kapacitu plic, vzad a zbylý tatík vlající někde mezi. Přichází osvěžující pramen, delší pauza, burek, makedonská hranice a výšvih na vrchol. Cestou jen dva páry a další polský na vrcholu, za chvíli mizí. Takže obědní vrchol 2764m je ve 12:30 náš. Ještě otestuji paralelní vrcholek a rozhodnem o okružním sestupu po trase s rozporuplným varováním před big dogs...zprvu dangerous, ale nakonec but you take it...Kochačka, ale trochu předlouze, tak je mi sugerováno se kát ze špatného rozhodnutí. Sestup, rozlehlá louka, sestup, louka...místo big dogs small horses...až na jednoho...je tu! A dcérka má další storku o strachem se chvějícím otci. V klidu nás mine, pokračujeme přes tisíce kobylek a na závěr nezáživnými prašnými serpentinami. Soudržnost se opět poněkud trhá. Ale konec dobrý, vše OK. Osvěžující špendlíky, koupel v tůňce, no blaho...Čekající tatík s dcerou se rovněž nezdají nikterak frustrovaní. Nasbírali spoustu biologické fotodokumentace. Těšíme se na další typish albanian food. Kolega navnadí na jistě skvělé skopové...Které nakonec vytrvale konzumujeme jen ve dvou...a synkův po turecku druhý pokus naopak definitivně stvrdí postoj, že ovečky jsou na vlnu, mléko, ale opravdu ne na maso...Ovečky se nejí!
A po 2,5 hodinové plavbě jsme najednou vykatapultováni do tunelu a dále 30km značně rozbité cesty. Kdo by to čekal. Dosavadní zkušenost naopak poměrně pochvalná. 200m dobrého asfaltu, a je po naději. Po pár km se od zadní nápravy ozývají nedobré zvuky. Trnu, jedu. V tomto stresu ani žádná koupačka v jezeře, aspoň příjemná občerstvovací zastávka. A pak již dojíždíme do Lezhë a Shëngjinu (nikoliv Šengenu), kde dle mapy vybrán random kemp, který...není. Tak dále, tu plno, tu na konci jakési kosy pláž i s nápisem camp. Tak jo. Stany sice žádné, ale recepční hoch se tváří, že není problém. Jen pár peněz. Tak se usalašíme mezi olivovníky, domnívaje se, že v oáze klidu, kde budeme moci strávit dva odpočinkové dny a kolega biolog naplní své ornitologické tužby v deltě Drinu. Poslední návštěvníci odcházejí, koupačka balatonového typu (200m po pás), na kterou z neznámých důvodů část osádky nereflektuje, fotogenický západ slunce, bar, jen my a barman, trocha komárů. Ale jinak pohoda...Ve 23 hod končí. Jakési molo na konci světa se ukáže býti diskotékovým parketem! DJ hecuje, pauza nabídne planou naději, načež začne znova, duní do 3 hodin. Náš stan vcelku zaspí, vedlejší údajně vůbec...Ne, to není místo blaženého odpočinku. Po ranní koupeli balíme. Druh stihne ještě aspoň jakés takés ranní ptactvo.
Ráno další prekérka, auto mrtvé. Tak nejen náprava, ale i baterka. Naštěstí kabely fungují. Pak marný pokus o další servis, no děj se vůle...Vyrazíme opět na hrad, jisté deja vu. Jednak jsme již zde byli, jednak obdobný leč turističtější jak v Lezhe. Trocha strasti a parkováním v krkolomnějším kopečku, pak již stánečky, nanučky, obhlídka, vyhlídky. Sjedeme do centra města, které na rozdíl od periférie vcelku vyšperkované, ale o větší pohostinnosti na zahrádce již západního střihu se příliš mluvit nedá. Stále se něčeho domáháme a čekáme a čekáme. No aspoň další místní specialitky. Ale hlavně hledáme nějaký dobrý albánský zubní kartáček. Dcerko, potom...až je zavřeno. To jsem si dal. Vydáme se k místnímu historickému mostu, kde náladu zpraví otevřený krámek s levným pitím, ovocem, sušenkami a ...dobrým albánským zubním kartáčkem...Kterého nakonec není třeba neb ten prvý český se našel. Most hezký, ale oproti pohlednicím jaksi chybí voda...Koryto suché.
A to se již s jistou bázní vydáváme údajně nejhezčí cestou SH 20 do Černé Hory, kde se chceme podívat do jejich části Prokletých hor. Kolegové touží po Theth, s údajně již novou cestou, ale příliš mě nelákají již známá místa navíc s pokaženým vozem. Nakonec snad smířeně ustoupí. SH20 opravdu malebná, místy dechberoucí, jednu dobu náš první vůz vidíme několik set m pod sebou, zároveň pěkná asfaltka. Serpentiny, výjezdy, sjezdy, traverz zaseklý v horách, ale i čerstvě převrácený autobus. Jak to asi dělal? Auto jaksi jede. Tamarë, Selcë, až se ocitáme na minipřechodu a v Gusinje. Co nevidím, otevřený miniservis. Ač neděle, kolem chlapíci v montérkách. Rychlá domluva, zvedák. No nic moc, ale žádná hrůza. Tady vám to nikdo neopraví, to tak na dva dny v hlavním městě. No teda. Ale když budete jezdit opatrně, tak snad nějak dom dojedete...No díky. Ale aspoň trochu uklidní, již to není samé dangerous. Dojíždíme do Vusanje, zakotvíme u nějakého nového dále se budujícího penzionu a začíná rokování. Ceny již více komerční, ale sličná dcerka nás evidentně chce. Tak nakonec něco sleví...aby po našem úlevném zabydlení se sdělila, že jen na jednu noc...my chceme hlavu složit i po sestupu. No co už. Rokujeme, kdo se vydá zdolávat nejvyšší horu neb druhá dcérka ještě snad stále indisponována. Nakonec dojde ke genderovému rozdělení.
Druhá posádka jsou ranní ptáčata, tak budíček zbytečně brzy, zase jiná balkánská snídaňka a po 8 hod. vyrážíme s hochy na kopec Zla Kolata. Vezmu dvě plechovky, které se na štěrku obrací a...jedna syčí. Nekvalitní Staráč. Tak ranní pivní režim. Jejda, syčí i druhá, marně se snažíme udat německé výpravě. Izolepa moc nedotěsní, takže po pár km nezbývá než dopít druhé. No VKH s premedikací dvou piv, to tu eště nebolo. Mapy.cz hlásí bíle cestu, místo toho koryto řeky s odpadky, dále již polní, lesní cesta, les, louka a na něm...bar. Poutač jednoznačný, pivo, beer, drink. No další beer fakt ne, tak rizikově dáme mléčný drink. Ovčí mléko, jogurt a pokračujeme již více kamenitou stezkou, vynořují se skalky, občas nějaká výprava, Jaścy všude. Cestu nacházíme různé svršky, ponožka, mikina, bota, triko, očekáváme spodní prádlo a nahou trekařku. Schovala se. Docházíme k Ledové jeskyni, kde v srpnu již žádný led, ale z vnitřku chladí pěkně. Trochu osvěžení a pohled na tyčící se stále ještě obr horu. Teenageři nabírají tempo. Trochu se snažím držet krok, zároveň se snahou být solidární s pomalejším tatíkem. Ta ke konci jaksi vezme za své a s hochy za 4,5 hod. se kocháme na vrcholku Zle Kolaty 2535m , jedné z mnoha zdejších Kolat, nacházeje kešku a dále koukajíc na divočejší albánskou část, údolí Valbone, kde se již asi jen tak nedostanem. Pofotíme se s předvojem větší polské grupy, jeden chlapík mizí a za chvíli je viděn na protějším kopci Kolatě Dobre. Po obědní svačince sbíháme do sedla, kde se mezitím doplahočí polský bus. Neodolám výzvě vyvážit Kolatu Zlou Dobrou (2525m), i když nikdo další nereflektuje, tak si ještě vyběhnu. Docházím zbytek, hochům vyčiněno, že nečekají na své stařešiny. Autorita trochu vezme za své zjištěním, že druhý stařešina není indisponován leč si poodběhl.
Kudy dále? Každovečerní jednání. Ještě se tak trochu svlažit v moři. Tak Kotor. I s ohledem na naši indispozici volíme zdánlivě jistější zajížďku. Nemám odvahu se vydat do neověřených serpentin , byť zčásti by znamenalo návrat známou cestou. Asi chybné rozhodnutí. Albánské cesty začínají převyšovat ty černohorské...až na osudné Komani. No věřte mapám. Široká "žlutá" prvotřídka se najednou mění na šotolinu. Trnu. Kolegové průzkumně poodjíždějí, za chvíli jsou zpět a hlásí neprůjezdnost. Soudruzi černohorští staví tunel a bez jakéhokoliv dřívějšího upozornění nabídnou horskou přejížďku jen pro zdatná vozidla. Takže 30km zpět, 10 km "zakázanou" gravel way. A další 70 km zajížďka. Místo Berane-Kolašín, tak hezky na Bijelo Polje a Mojkovac. Což již trochu kazí náladu. Bezmocně hledíme na poraněné zvíře a po vydatném pozdním obídku se vydáme hledat novou čínskou dálnici. Spouští se liják. No velkolepé dílo trochu odnikud odnikud nikam, tunel za tunelem,most za mostem, biliony, ale aspoň trochu přiblíží Podgorici. Tam se úspěšně ztrácíme, používajíc každý jinou navigaci, čas pokročil, tak žádné větší zastávky, míjíme Cetinje, zeserpentíme do Budvy, která dle očekávání ucpaná, s hůry pohled na přeplněné pláže a podvečer se blížíme vytipovanému doporučenému kempu Veslo na poloostrově neznámého jména, na který pěli ódy jistí známí. Zprvu úleva z dobrého asfaltového dojezdu, pak přichází rozčarování. Docela plný kempík v lesíku, cena za stan, jak za lepší penzion. Bezradně postáváme, nebýt pokročilé hodiny, asi by byl obrat. Nějak horkotěžko najdeme dva plácky na stan, naše část se nenechá odradit a poskotačí v nečekaně studeném moři, které zažené jakési chmury, byť málem dojde k úrazu synka bránícího se shazování ze skalní plošinky. S adolescenty již leccos neradno. Druhá část jaksi podléhá splínu a nepochopitelně odolává mořské výzvě. Taky asi nemaje v oblibě skalní pobřeží. Jinak klidno, jistou atmosféru se upřít nedá, společné venkovní ledničky, vzájemná blízkost...ale asi hraje roli i cestovní únava i volební jednání naší kan. Porokujeme o závěrečných plánech, dcerku velmi zaujme městečko Brčko, což se jí však nepodaří prosadit. Dáme ještě ranní osvěžení, opět startovací kabely, nyní již zautomatizovaně, a pak hurá na Sarajevo.
Ne, ještě ne, navštívíme historický Kotor, propížíc se zácpou, pak s klasickou atmosférou jadranského starobylého městečka. Turistické davy, uličky, náměstíčka, kostelíky, loudání, suvenýry, zmrzliny, úspěšně se ztrácíme a vybíjí se mobil. Prozřetelnost však dá brzké shledání, Nakoupíme ovoce, oleje, olivy a kolem megalodí pryč. Pevnosti tentokrát odoláme. Nad Bokou Kotorskou se vznáší dým, v nosech čpí spálenina, nad náma vrtulníky. Požáry ze všech stran, pěje Pavlica. Cesta ubíhá jaksi pomaleji, hledáme příhodné občerstvovadlo, nakonec s jistým zklamáním, že není kačamak jako kačamak , kluk navnaděn jakýmisi haluškami se sýrem z jiné restaurace, zde pod stejným názvem dostane zbitou kašu. To mám v hospodě jíst, co máme na táboře každý druhý den? Ale aspoň se podaří booknout nocleh v Sarajevu. Cesta kolem Sutjesky ve stejném pohoří sice zprvu malebná, pak ale nekonečná a praktická nemožnost předjíždění je značnou zkouškou trpělivosti. Již za tmy dojíždíme do Sarajeva, kde nás vyhlíží trpělivý majitel...v luxusní vile a chce ještě méně než avizováno na bookingu. Jen trochu parkovací manévry v úzké uličce. Škoda, že hned ráno mizíme. Je 22 hod a my vyrážíme na noční vycházku. Město překvapí svou multikulti atmosféru, oproti Bělehradu ráz zcela jiný, mešita vedle mešity, uličky jak na tureckém bazaru. Projdeme kolem knihovny, kolem muslimského hřbitova na vyhlídkový kopec. Tak aspoň noční město na dlani. Pak trocha bezradné blomcání, tak aspoň dáme rychlou pouliční dobře vypadající palačinku, netuše, že příprava každé zabere snad 5 min, pan šéf si s každou hezky pohraje, vytvoří jakési umělecké dílko, které i chutné, ale my chtěli fast food.
Aspoň trocha si užijeme 3 patrové vilky, ráno v 8:15 odjezd...abychom více jak hodinu se zasekli na maďarských hranicích, i když fronta pár aut. Kolem pochází bohorovná celnice ohyb žádný, důvody neznámé. Zoufalé fantazie o zabalení země uherské a vystřelení někam do Asie...Využijeme alespoň na herní kratochvíle s Osadníky, na které dosud nevybyl čas. Dojem ze země maďarské nespraví ani další zastávky, byť dálnice pohodová. Tu obsluha není ochotna pojmout ani anglické číslovky, domluva na pár párcích v rohlíku jest nadlidským úkolem, ještě chybně sečtený. Pan zralý na antidepresivum. Pak skrblictví dostane pořádnou ránu, když ve snaze hledat nejlevnější palivo, nakonec platím šílenou cizineckou cenu, která nestojí na stojanu. No divný Orbánostan. Pryč. Ale to ještě musí dojít k závěrečné storce. Ne, za ni Maďaři nemohou...ale rači nezmiňovat. Zkrátka různými komunikačními šumy a nedorozuměním, zda řidiči podávat zavřenou či otevřenou láhev...se mu dostane nečekaně otevřené s jogurtovým nápojem...šplouch, šplouch...a bylo to. Oprávněně dostaneme vyčiněno, že slůvko nehoda se nepožívá pro potřísněný interiér. A do toho rozjíveně dokola pěje Lucie Requiem, nebohá Ivetka Oříšky a tyrani prokládají pokondřím neuctivým Tátou. Aspoň, že auto jede stejně, vše nějak uteče a ve 21 hod doma ještě můžeme dohrávat Osadníky! Pánsepostaral!
A další storky??
