Koronová hlíva

 

Poslední říjnový víkend, krom všemožných omezení dosti sychravo, blátivo. Ale nebudem přeci celý den sedět doma. Není špatného počasí, jen špatný oděv, hlásí slogan outoorobchodu. Kdekdo se chlubí hřibími úlovky, tak co se tak po něčem poohlédnout. Podzimní barevná krása, byť pod nohami trochu mokro, impregnace selhává. Potůček, studánka, smíšené lesy, menší smrčky, břízky, olše, tak tam musí být, praváci, kozáci...houby. Jakože nic. Zklamání. Tu najednou strom, polostrom, durch porostlý. To je přeci ta zdravá hlíva ústřičná. Najednou je taška plná. Jen výsledek jiný, lepší. Místo konvenčních hříbků, zásoba imunitu stimulujících beta-glukanů. Bude výborná falešná držkovka! Ta již dlouho nebyla...a hříbky jsou v mražáku a sklenkách ještě z loňska.

Je třeba vyjít, i když to zdá se nejde, je třeba umanutě neulpívat na jedné cestě, jednom výsledku, s následnou frustrací, zklamáním, když se nedostavuje. A ...(u)vidět jiný, třeba lepší.     

   

Svatováclavské Podyjí 20

 

    V divných časech měníme kumpány i plány. Raději rezignujeme z pršavé a zamořené Prahy, kde již leccos domluvené, místo toho má být snad trochu lépe na jihu. A bylo! 

Tentokrát si užiji roli účastníka zájezdu, a taky návrat ke standartu, že domluva platí, čas platí, jsou lidi a rodiny, na které je spolehnutí a nenechají se vyrušit dětskými rozmary. Hallelu! 

No ale v předčase prekérka, hošan se vrací pozdě a bez mobilu, čímž narušena příprava, neúspěšné hledání, mrzutost...Zároveň skok do podzimu a pubertální růstová akcelerace! To malé, to tlačí, to již neseženeme. Ale, co nemáme, nepotřebujeme, a co máme, s tím přežijeme. 

Sobota ráno vychází předpověď nečasu, ve Vranově n.D se potkáváme přesně, prohlídka hradu, seznámení se s Althány a odpoledne ukáže. Zapeklité parkování, městysek moc možností nenabízí a na jídlo se zahříváme v polovenkovním saloonu. Zataženo, leč nedeštivo umožní odpolední výšlap do přírody. Ubytování v Šatově, převezeme auta a překvapivě krásným dubovým lesíkem zamíříme na úchvatnou  Saesfieldovu vyhlídku, o kterémžto pánovi ani takto hlubokém kaňonu Dyje jsem neměl ponětí. Kolem se míhají i nějací oburčákovaní cyklisti, což poněkud drásá ochranářské kamarády. Další vyhlídka a ruiny starého mlýna završují první seznámení s NP  a ještě přesně načasovaně stíháme večeři, nikoliv již otevřené sklépky s šumivým moštem. Vedle kulečník vtáhne natolik, že promeškáme vinnou pohotovost, dítka se akorát seznámí s novými pravidly rozšířených Osadníků, že již nemá cenu zahajovat.

V neděli dle předpovědi všude deštivo, jen Podyjí hezky. Paráda. Parkneme v Čížově, seznámíme mladší generaci se Železnou oponou, sbírajíc šípky a nechajíc se poučit o floře, případně fauně dojdeme k obelisku Ledových slují a pak atraktivní Pašerácká stezku stezkou na vyhlídku k Hardeggu. Úchvatná, pod námi Dyje, městečko, hrad. Kochačka, svačinka. Sestoupíme do města, kteréžto nemá nic společného s anglány a tudíž není tvrdým vejcem leč něco ze staré němčiny a pevnosti v lese. Na hranici minivýstavka pádu opony, jak most druhdy představovaly jen nevybedněné traverzy, alespoň zevní pokochání hradem a pak proti proudu Dyje. Vodácké srdce chvíli zajásá, ale si skrz zákazy NP musí nechat v plánech zajít chuť, labuť zápasící s proudem, zasvěcení kumpánů do zákeřného slovního fotbalu a 15 km příjemně uteče. Očekává nás večeře, tak dáme lehčí pošimrání břich v hospůdce. Ještě nějaký ten kulečníkový mač, který černá rozhodne, vinnou pohotovost tentokráte nepromeškáme, byť degustace již poněkud chladnější. Dítka si dají svou připravenou partii a my ostatní se můžeme přesunout z Moravy do Irska. 

Na sváteční pondělí opět vyjde předpověď - tentokráte mizerná, tak dáme zavděk znojemskému podzemí, což docela nadchne, ještěže jsme stihli den dříve rezervaci, pak věž, jídlo, bonus pivní expozice a dítka si ještě vymohou rozlučku sladkou tečkou.        

Raxy 2 - IX/20

 Tak CK Bohe.cz v letní sezoně potřetí. Ideální počasí třetího zářijového víkendu.

Ryze hoší záležitost a nová výzva s dalším rozšířením grupy, jak se asi skloubí značně nesourodé světy? 

V Raxech zůstává restík Königschusswandu. Tak nějakou chatku, kterou je na hoře mraky a něco vymyslíme...A jejda, se mi ještě nestalo, že by v úterý před víkendem hlásili všichni plno. Přijde 5 zamítavých odpovědí! Buď celá Rakousko míří na krásný podzimní víkend nebo koronasituace značně redukuje kapacitu? Pár dosti stresujících dní a telefonátů. Tu přijde potvrzení 4 lužáku- ideál, aby další den byl s omluvou zrušen, že systémová chyba a vedle, že nabízí alternativu s omluvným panákem...No vedle se ukáže jako vedlejší pohoří...Tak znova. Někdo by chtěl střechu nad hlavou a raději sejde dolů a stan? Někomu je jedno širák. Tu se objeví pěkný bivak. Tu bleskne myšlenka to ještě jednou zkusit u mile komunikující Susi vom Habsburg, co tak Winterraum. Odpověď pozitivně překvapí: Ihr könnt Ihn haben, s jakousi omluvou, že aber alles ist sehr Rustikal. Kein Problem fur uns. Tak opět úprava trasy a opět ty naše Rakousko, na tebe dopustit nedáme...

Páteční 3/4 úvod s chutnějším nerakouským pivkem leč nechutnější českou obsluhou. Huronské pokusy techniků obejít techniku a udělat z netechnika volka, samozřejmě neúspěšné, on ten settopbox nakonec fakt je potřeba. Úspěšnější je snaha si poradit se zapeklitou kostkou. A ráno, díky přespání můžeme vyrazit překvapivě na čas, s jistým bolehlavem přežít další vztahové peripetie a 100x opakované vývody Bazze Rakeťáka a v 10 hod již vyrazit do kopců.  Výprava se ukáže hutnou nejen fyzicky, ale i sociálně. Tu se potkáváme po 20-ti letech s vš spolužáky, další do chabé sbírky soudržných párů, s přejícím povzdechem. Na rozejití a otestování grupy míříme na Heidsteig.  Pohoda, jen dost zástupů kupodivu většinou slovanských národů. Že zrovna tuto sobotu se agentury a vůdcové rozhodli nabídnout polezení  na této cestě. Někteří jsou ochotní se nechat předejít, někteří méně, tak se trochu roztrhnem, občas čekání, které navodí zajímavé sociální situace a nové družby. Na pohodu k madonně a pak veselé sdílení s krnovským harémem u kříže Preinerwandu.  

 

    

A pak to pravé polezení, batohy do kosodřeviny a sutí hledáme nástup na Königschusswa​nd Steig. To je již jiné kafe. Nikdo se nemotá, trochu zabrat dá, ale žádná divočina, škálování je poněkud nadhodnocené. Občas padá nějaký šutřík, pobaví skalní štěrbina, kde někdo trochu pozápasí, ale celá čtverka nakonec úspěšně za 45 min. na vrchu.

 

 

 Jdeme se občerstvit na Neue Seehutte a tam dávní nejen školní souputníci. Oproti dřívějšku se i pivo točí, je veselo, vzpomenutí na toho i onoho, shrnutí 20-ti letého životaběhu, bavíme 10-ti letou dcérku (ne)odborným výrazivem, a co to znamená...já tomu nerozumím...a co je to kopřit?  Chvíli ještě stejný směr, pak se rozpojujeme, oni na Ludwiga my na Habsburg. Dozvídáme se, co vše leckdo dokáže při tandémovém seskoku, pak kochačská hřebenovka a tipovačka, kolik, že asi šlechetné Susi vom Habsburg bude? 30+, 40+?  Vítá nás bodrá 60-tnice, snažíc se zavděčit, že se jí uvolnily nějaké postele. Gramofonová deska přeskakuje, nakonec dosáhneme svého kýženého winterraumu - pro nás luxusní světnička, 4 postele, svíčky a výstup přímo ven, žádné noční blomcání po hausu, žádní cizí chrápáči. Zmatky s jídlem, úchvatný západ slunce, teplota padá, někteří trvají na své periférní izolaci, někteří vezmen zavděk hospodě s weizeny, enzianschnappsem i jihočeské kolegyňce, kterou sociálně " zdatný" Pepin důkladně vyzpovídá nepoberouc, jak může sama ženská vyrazit do hor... 

Z Dachsteinu zklamaný druh nabírá ztracené sebevědomí a snuje plány HTL feráty. To netuší, co mu bohe.cz  chystá. Inspiruje jiný český host, nad námi se tyčí rozlehlá Heukuppe, tak to přejdeme, ne? Ráno krásně, snídaně z vlastních zdrojů, chata se sotva probouzí, Barča pofotí  a 7:30   let´s go. Musíme 300m sestoupit, ale slib nějakého polezení, prožene se početné kamzičí stádo, nádhernou soutěskou  Bärenlochsteig, prudký, zajištěný sešup dolů, a pak stejně nahoru, kolem kolmé stěny, nahoře nad skálou visí Habsburg. Vyfuníme skálami a pak náhorní stoupající plošinou, kosodřevinou a trávou, trochu fičákem, docházíme po 10 hod. na Heukuppe (2007m). Větr slušný, schováme se za vrcholový pomník, chvíli jasno, chvíli mlha, chvíli mikina, chvíli ne...

Slítnem na Karl-Ludwig-Haus, proběhne předčasný oběd, kaplička a opět strmější sestup, kolem  Waxriegelhausu, Ve 13 h jsme u auta, co včil? Ferátový nadšenec začíná pochybovat, těšil jsme se na to HTL, ale nečekal, že mě tak zničíš, že si takhle zatrekuji , tak něco lehčího. Dobrá, tak nějaký jiný dezert z Hohe Wandu na závěr. Pěkné C Währinger Steig. Krátká , leč záživná cestička s žebříkem, výhledem, pokocháním, hezká tečka a odškrtnut další HoheWandsteig. HTLko příště. Znovu oceňujeme blízkost, dalo by se i za den otočit, takto zvládnut náročnější přechod i s chuťovkou při neděli, burčák ve Věstonicích a v 19:30 již mohu vybalovat a někdo stihne i kýženou detektivku. V pondělí zpráva- píši si přes FB, pozdravuje vás...no díky, ještěže tomuto nemusím být přítomen na živo...    

FOTO😎

 

 

Jizera

Dovolená pokračuje, dilemata a rozlady viz předchozí úvod, přebalení z kol na vodu, pár aklimatizačních dní, když do filtru hodím nepoznané, sjízdné, vodočet, tak vypadne Jizera. 

Dva tatíci s dětmi, ty větší již vrženi na vlastní loď.

Pěkný kemp Ostrov na Malé Skále, na úvod trocha turistiky - s úchvatnými scenériemi, prolezen skalní hrad Vranov- Pantheon, Jasněnčin Frýdštejn, věčně protestující dívce se ustoupí s návratem, s hochy ještě výběh na Drábovnu, setkání s ufony a večerní hospoda v kempu s novými karetními boji.

Ráno přebírka lodí na Žluté plovárně, trochu údiv, kam až to chcem doject...tam moc lidí nejezdí, ale proč ne. Pochopíme, komerční agentury pendlují prvních 10 km, dále se vydávají již jen Vodáci...Odvoz auta do příšovic, žádné lodě, žádní vodáci, ale prý tu občas jsou. První a poslední sjízdný jez či peřejka, pak již prodírání davy lodí. Nová posádka se zdárně sžívá i bez boje o kormidelnickou pozici. Kýžená hospoda Zrcadlová koza, vydatný oběd i s nehodami, pokáranou dcérku dorovná nepozorný tatík, aby nemohl hudrovat. A pak většina lodí mizí, turisté se nechají poodvážet, vodáci pokračují. 

Nějaký ten otravný jez, hlavně začíná foukat a hezky proti, galeje. Konečně cíl v Příšovicích. Svérázné tábořiště, svérázný majitel, atmošku se nedá upřít, ale nezbývá než utlumit protesty opět dotyčné stran nedostatečného zázemí. Ústa ucpaná hotdogy, dovoz auta a stanování do nečasu, o plánované koupačce v pískáči nemůže být řeč, ale dívenky se baví a hochy provokují svými hláškami...a šmorůvky chachacha. Fičák pokračuje, stanem lomcuje celou noc...ne v tomto se pádlovat nedá. Šrotuje náhradní plán, lodě zůstávají, místo toho pěší turistika a za odměnu voda krytá. Krásný okruh na Drábovské světničky, Klamornu, poškádlení dotyčné okruhem přes Mužského, kterého sopečné krásy s mohutnými výhledy do krajiny Jizerské skrz stažené obočí již jistě nedohlédne, stupido trochu vygraduje genderový a intelektový nesoulad. Vše rozpustí liberecký Babylon, stresové parkování, pak interiérový bizár, to se zas někdo vyřádil, voda mohla více hřát, ale grupa se vyblbne honičkami, tobogány a na závěr bizarní dojem spraví efektní lasershow.  Ejhle, někdo nám obsadil lavečky, nevadí, stejně uléháme. 

Vítr se ztišil, tak přichází pěkné plutí s občasnými skalními scenériemi, klučičí posádka si taky odbude vodní křest, vyhýbajíc se u břehu kopřivám, loď neustojí jednostranný náklon. Občasné vyrušení přenášením, nespokojenou dívenku spojíme s vlastní do naší lodi, souputník bojuje na singlu, množství ledňáčků, volavek a k závěru...neplachý bobr...ale nemá placatý ocas. Tak to není bobr, ondatra? moc velká, tak snad nutrie, napoví google. Cíl v Mnichově Hradišti více dojdem než doplujem neb se řeka rozděluje a ztrácí vodu.

 A co dál? Předpověď na sobotu zprvu značně mizerná, trochu se lepší, ale vládkyně všech moří zavelí rezolutně, že dále nejede. Dobrá, balíme, jakžtakž vykomunikuji s půjčovnou, nějaké storno, ale, co už. Místo čtyř plavebních dní dva, ale turistická náhrada plnohodnotná.  Posádka taky protestuje, že cestou žádné slibované občerstvení, vodácké zázemí končí v Dolánkách. Kručení v břichách má přednost před pomýšlením na nocleh, nějak se ne a ne dohodnout s popleteným hospodským v podzámčí, ale nakonec všichni nasyceni, dovoz auta, jaksi se smráká nejen s večerem. Kemp na Ostrově se jaksi nepozdává, někomu studená voda, někomu hudební vystoupení, dobrá, popojedem. Když tu průtrž...jedno ubytko, druhé, dva vezmem, sedm ne...zkuste další dědinu...Naveta v Bukovině vždy něco má. Sorry pánové, mám tady nějaké soustředění...V lijavci bezradně čumíc na strejdu Gůgla, přichází zpět bodrý hospodský, zabít málo, tady máte chatku, ale ráno do 10 vypadněte. Jasan! Jakési teenagerky se podělí o sponzorskou zmrzku, kýženou sprchu nakonec stejně nikdo nevyužívá, vládkyně musí mít postýlku, nějak se namačkáme, jen kolega se obětuje podlahou. Noc se vyprší, den zatažený leč nepršavý...klidně jsme mohli plout, povzdechne se platonicky a místo toho se čas nahustí dalšími hrady. Z jiných výhledů láká kužel Bezdězu, takže monzunovým počasím se dopotíme nahoru, přenesem do časů Přemysla Otakara, pokocháme vyhlídkou z další strany. Hospody obsazené, tip pizzerky v Turnově a ještě teda Trosky, ať z toho Ráje něco máme. Lidí jen pár, opět výhledová kochačka Panny i Báby a program naplněn dosyta! 

FOTO😎

         

   

Cyklomorava VIII/20

 Introit: Veletoče posledních 14 dní prázdnin, kam, s kým, ti podrazí, ti nepřejí, něžné zákeřnosti, ale Agentura funguje. Loni spokojenost s modelem voda-kola, tak letos zopakujem, jen přehodíme pořadí. Po Dunaji Labe? Trochu komplikovaná doprava. Proč nejedete Moravu?, nadhodí  zkušenější matador...jasně, proč ne...žádné přesuny, z domu k soutoku, zpět přímý vlak, jasan...dovybavení, nosič, brašny, stan, pane L. 

 

Pan bratr nakonec vezme tři děti, takže 7 členná výprava, doladění výzbroje, on ten nosič patří naopak a gumy by chtěly trochu více než 2bary, no což, hlavně na pohodu. Vozíku se tentokrát zhostí souputník, ale my se již v zásadě obejdeme.

První zastávka Tovačov, rybníky, labutě, parádní rozhled z věže, bohatý oběd, vyprofiluje se nejedlice, leč s potřebou plnohodnotných porcí. Dále pokračujeme všeci...kromě Říže. Kdepak v noci hlavu složit? Kuchařské učiliště, dojezd, tati, mi tam něco dře...prázdná pneu! Sáhodlouhé ubytovací procedury s prostým panem vrátným, lepení na intru, protesty neteře : my máme hlad a maminka by nás  jistě nakrmila vyženou tatíka hledat nějakou potravinu... V noci liják a blahořečíme střeše nad hlavou i že jsme nenašli kemp, i když pak po cestě tajné dva...

Květná zahrada, invalidní ptactvo a pak hlavně Bludiště nadělá moc parády i nabitý nos. Dále již pěkná až trochu nudná cyklostezka, pošmourno leč nedeštivo, mraky švestek, od Spytihněvi Baťák, lodičky, zdymadla, taky nehoda svéhlavé dívčiny, která ani po deseti upozorněních si nepřivlastní pravou stranu. Bez úhony na těle, ale 8 vzadu, což řeší jedině odpojení brzd. Staré Město a nadále po pravém břehu Moravy, vjezd do lužního lesa a  směr Ostrožská N.Ves. U loděnice obyčejný bufet s neobyčejnými langoši i pivkem! Slano, sladko, langoš s borůvkami, borůvky bez langoše.  Zakempování ve Slováckém dvoře. Zatím asi top v ČR. Milé, krásné recepční, čisto, dostupné vše, skotačení všeho druhu, plažák, bike dráha, golf, věž s tubusem, bazének, vybavená kuchyňka, lednička, jen minus umístění mezi tratí a cestou... Dívky vaří jednu kukuřici, hoši bikují, večerní partie...jen vyrušuje 100x opakovaná stížnost: on mi rozházel obsah brašny, já už tam nikdy nic nenajdu!! (když povoleno zapůjčení šampónu). 

Ráno vedro, netřeba chvátat, okoupání v biobazéně. Veselí n.M., rozvodněný splav, parčík, pohled na zámeček,  pauza ve Strážnici a co má prioritu- tekutiny či zmrzlina? Rozdělení a sraz na obědě v  Petrově. Cesta přestává být carriage friendly, mizí asfalt, mizí i makadam či jiný štěrk. Přibývá blátíčko. Druhý tatík trpí. Utrpení končí v Rohatci a (pre)pubertální mládež ne a ne pochopit, že koupel v rozvodněné řece není moudrý nápad. Doplnění proviantu v Hodoníně a čas hledat nocleh. Lužák v Lužici sice nabídne výborné vodní vyblbnutí a občerstvení, ale také samé zákazové tabule a občasné šmejdění městských strážců. Pelášíc od komárů, zakotvíme potmě na stvořeném místě mezi zahrádkami...Část druhé rodinky zůstává venku, zbytek se moří stavbou megastanu.  

Ráno noclehu požehná milý pan majitel, švestkové občerstvení a vstříc nejdelší etapě. Předtím však nelze minout Mikulčické hradiště! Útěk od vos na prohlídku, obohacující historie, účou otrávený hošan  připustí, že i dějepis může býti zajímavým, základy 12 kostelů a paláce, teď stojíte děcka u katedrály, vyhlídková věž...a novým mostem na Slovensko.  Doplnění energie u Adamovských jezer a s tempem pohodářky přichází pochybnosti stran plánu dobytí Trojmezí. Za mostem u Lanžhota rozhodnutí o rozdělení, se starší, výkonnější posádkou dosáhneme cíle, vozíčkář s dcérkou si to pošinou přímo k Lednici. Cesta šotolinovým náspem trochu nekonečná, ale odsype, jedna branka, druhá branka, dřevěný chodníček a strom přes cestu s číhajícími hmyzími agresory. Rychlovýsadková akce, paráda, cíl naplněn, repelent v akci a pryč z bodavého lužního teritoria. 

Pokračování 4-kou-Moravskou cyklostezkou, nyní soudržný peloton parádně uhání, podvečerní občerstvovací relax na Pohansku, kde místní bufetář asi dohání covidové ztráty, neštític se butylkám nasadit obchodní násobky, ale co už. Oddělená dvojka již hlásí zakempování. Promotáme se Břeclaví, podzámčím a pěknou lužní stezkou dojezd  rekordních 65km do Lednice,  Apollo kempu a stavíme stany na nějakých poslední místečkách.  Je čas spláchnout prach z cest, tak skočíme do Mlýnského rybníka, proběhne písčitobahnitá bitka, moskýti si již brousí sosáky. Po výlezu následuje frontální útok nebývalých rojů. Rozmlsaní z kempu předchozího, nějak s jistým sebezapřením akceptujeme zdejší standart, postarší country kapela dohrává obskurní nedvědovky, karetní souboj s útrpně přijímanými kompromisy, jak se nedá hráti v sedmi sedmu či srdce, s patřičnými dívčími nekompromisními emocemi (když nebude po mém, tak...) .

 Čerstvé pečivo a pozvolné balení a snaha se dohodnout s ČD, telefonicky nelze, online nepřehledné, jeden vlak obsazen, tak další, rezervace a Lednicko-Valtický den ještě před námi. Do toho však uražená grácie, trpitelsky míjí 3 grácie, největší kopec výpravy za Hlohovcem , zmrzka za odměnu, nakuknutí na Valtický zámek a již se všeci těší na břeclavský koupák. Hlava na hlavě, to a ono se nesmí, žádné skoky, žádné skopičiny a tobogán střeží rozkročená drábka. Ale osvěžení splněno, občerstveno a tréma, jak se výprava vměstná do vlaku...Vměstnala, leč naše rezervace zbytečně přeplacená, místa obsazena, nikdo nic neřeší a průvodčí chce jakýsi dvojnásobný doplatek - to nemáte jízdenky, jen rezervaci.  No hlavně že se i s vozíkem vezeme a hurá ještě za světla doma.     

 

Superferrata Dachstein 20

Covidí letošek je čas na reparáty, dohánění restů. Po úspěšném Prielu laťka nemůže jít dolů, tak v rámci CK Bohe.cz navrhuji Johanna a hned celou Superferatu. Nadhodím, věrný spolulezec  proč ne, další po opakovaných narážkách po předchozích akcích-pročs jako neřekl, stejně taky tradičně vycouvá, jiný déle natěšený se začíná lekat plánu a zapojovat svůj inženýrský mozek mimo svůj obor, což dobrotu nedělá, musím trochu krotit vášně, nakonec trojka...

Přelom prázdnin, ryzí chlapárna, otazníky, jak ze zesouladí dva Pepini, každý z trochu jiného soudku...ale dobrý. Neobejde se od již tradičního zpoždění, přes

opakované ujišťování, hele fakt na chatě máme být do 21 hod... Tak
tentokrát " jen" 1/2 hoďky, což se ale protáhne nabíráním dalšího druha. Proběhne nezbytná vztahová ventilace, jak je to a ono možné, na co to něžné pohlaví má žaludek... Z platonických smsek vyplyne, že se potkáme ještě s dalšími druhdy druhy. Resp. druhem a jeho družkou. Stíháme tak tak, Ramsau 21:30, na parkovišti pod lanovkou švestkové přivítání, radost, ale jakože na chatě Südwandhütte plno, tak zůstávají v autě a ráno v 7. Jeden weizen, druhý, bodrý chatár a ukládáme se... do poloprázdné noclehárny. 

Ráno prekérka, Lišák nenachází svou cyklohelmu. Mrzutost se vyřeší zapůjčením, s pachutí, že se i v Rakousích snad krade? Kamarádi jsou přesní, takže 5-členná grupa v 7:15 vyráží k Anně. Různé skupiny se kolem též trousí, takže se oproti Prielu rýsuje dost masovka. Uvidíme. Annaklettersteig má být takovým tréningem před Johannem, ale ouvej, od začátku dá zabrat a prověří síly. Poctivé C/D. Skupinky se naštěstí nějak rozloží, takže ucpávky nevznikají, u křížku na Mittersteinu již lze u odvážného, leč ferátami neotřelého druha vycítit jisté pochybnosti, které umocní mudrující Polák. Do toho tisíceré poučování jednoho Pepina druhým: musíš více nohama než rukama! Naopak dámička selského vzezření překvapuje. 

    

A to již jsme pod respekt vzbuzujícím Johannem, pozorujeme odpadající dívčinu, další chlapík slaňuje, ale jiné grupy vcelku postupují. S jistým respektem s ohledem na dřívější neúspěch a plný náklad na zádech, který si alespoň odlehčuji o lano, které předám šlachovité "naspídované veverce",  jinak ledovcově vybaven, nalézám na E-kový převisek a nějak to tentokrát v pohodě jde. Za mnou Pepin, též...a pak zásek. Druhý Pepan to zkusí jednou, nejde to...a vzdává. Přeleze páreček, že s ním nepohnou...Děvčica nepřestane udivovat. Nepomáhá hecování shora, asi bylo vůdcovskou chybou jej nechat za sebou, zpět to již moc nejde...ale sám se impulzivně rozhodne, že se nahoru dostane jinudy a mizí...Ještě, že jsou mobily a občas i signál. Pak složitá smsková domluva kudy, kam a oznamuje, že se sejdeme na Adamekhütte. Což řeší naše dilemata, zda s ohledem na vývoj počasí není lepší hned sejít dolů. Nahoru pak svižně, pouští nás pomalejší skupinka a pak již bez brzd. Pěkné polezení, kolmá snad 100m stěna sice dobře zajištěna, ale pohled dolů...jen pro otrlé. Ale jde to a ve 12:30 si můžeme plácnout na Seethalerhütte!  Očekávám starou boudičku...a ono tu vyrostla moderní chata s živým komerčním ruchem. Dáme jedno, druhé, počkáme na páreček, kdy dámička opět překvapí, že sice fajn, ale na vrchol nemá potřebu.  Tak ten dáme na pohodu ve třech, tentokrát ramenem (Schulteranstieg) a u kříže ve 14:30. Parádička, výhledy, svačinka, vše jak má být. Rozloučíme se s kumpánem, který pádí za dámou a asi jediní pokračujeme hřebenem. 

        

Sestup měkkým sněhem, maček netřeba a pak nekonečným balvanovým polem. Před 17 jsme na Adamkovi, očekávaje setkání s odpadlíkem...Ten nikde, přichází nevrlá sms, že ještě před sebou kus. Vydal se chudák normálkou, jak my kdysi sněhem a má dost...Mrzutosti pak překompenzuje do zvláštní bodrosti, rozdávajíc weizeny, marně očekávaje revanš. Leháro, klasická atmoška, k tomu pár kozorožců, idylka...

      
                                                                                                                          Euforie z relativně úspěšného přechodu trochu krotí obavy z počasí dne zítřejšího, kdy je nutno se přes hřeben vrátit. Nakonec věříme, že se má něco přihnat až v 11 a tudíž nemusíme vstávat ve 4, na pohodu v 7 snídaně a hurá na ledovec. Ne moc pěkný, špinavý, rozteklý, ale na pár set m vytahujeme ledovcové nádobíčko, mačky, vážeme se a hledáme nástup na ferátu Amon.Po chvilce hledání nacházíme z ledovce se deroucí lano a vzhůru...Parádička, široko daleko nikde nikdo, i kolega se rozlozí. Přehup přes sedýlko, nahoru na Hohes Kreuz již nelezeme a pokračujeme měkkým ledovcem, pak již vyrolbovanou dálnicí k lanovce. I když začíná dle očekávání poprchávat, tak lanovka chrlí stále dost lidí. Dáme Gulaschsuppe, s ohledem na čas a počasí rezignujeme na další možné lezení poblíž a po Hunerscharte sestupujeme k autu, kde za necelé 2 hod. Naštěstí se nerozprchává...Čekajíc na loudajícího se kumpána na původní chatě přichází zasloužená odměna a osvěžení, ten vrací zapůjčený kask a vrací se...se svým! Helma ležela pod lavicí, což dále dokresluje impulzivitu dotyčného. Nekradou, omluvka...Seběhnem k autu, otevíráme kufr...a liják. Pánsestará opět

FOTO

  

Nízké Tatry s Kékes bonusem VII/20

Již se stává tradicí, že v první části prázdnin se vydáme se synkem a synovcem někam do Tater, nyní s plánem částečného přechodu těch nižších. Někde to zmíním, zalíbí se ... My chceme taky...a najednou, že se přidají další tři rodiny. Dobrá, proč ne...Vymyslím holčičí a klučičí sekci, sraz na Chopku atd...Ne, my se dělit nechceme, žádné sekce...Dobrá, zkusíme jít všichni, zas taková hrůza to není. OK, potkáme se v půli července. Července? Já myslela, že se bavíme o srpnu, to jsem přehlídla, tak sorry...To já jako mám spát někde s dalšími třiceti spolunocležníky? Ani náhodou. Tak já sama taky nepůjdu...Synovec hlásí, že má v termínu vodu. A najednou je ze 4 rodin silná šestka tatíků a jejich synků. Proč ne, taky dobrý...Prolog nekončí. Sraz na finální domluvu před výjezdem. Zjeví se jeden, že přišel v zásadě oznámit odpískání, žena se dívala na předpověď...hledíme na sebe, krčíme rameny, tento způsob léta je nešťastný, předpovědi více nevycházejí než vycházejí...zjeví se druhý kumpán. Já s nějakým odpískáním vůbec nepočítám, víte, jak to je s předpověďmi...přichází nová energie. Dobrá dáme si flexibilně vědět těsně před. Rodinná oslava, večerní telefonát. Bohužel, matka synka do nečasu nepustí...Šrotuje alternativa, západ se rýsuje příznivěji, dejme Raxy. Další rodinná diplomacie. Tak to zas ne, vy si pojedete do Alp beze mě, to by mi bylo líto, ani náhodou, tak to si raději jeďte do slovenského nečasu...Toť taky procesy něžného pohlaví. Tak 18.7. ve 12 sraz na Magurce...

Cesta tentokrát bez nadměrného fízlování, posledních 20 km jak na Balkáně, pořádné rallye, lije, ale neztrácíme optimismus, s nějakou dobrotou na chatě očekáváme opožděné kumpány, domyslím další logistiku, dle možností spoje a času pozměníme plány a odvážíme auto do Liptovské osady a taky s nadějí vyhlížíme bezdeštné okno...A ono skutečně odpoledne přichází! Sice pro sicher natáhneme pláštěny, nenecháme se odradit promoklými sestupníky, a relativně po suchu, alespoň shora, a za necelé 2,5 hod. jsme dle plánu na Ďurkové, resp. na útulni pod. Při stávajícím nečase očekáváme prázdnou chatu a ejhle, zde čilý ruch. Zrovna se koná jakýsi bláznivý maraton přeběhu celého hřebene- tj kolem 100km! a zde mezistanice. Zabydlíme se v lágru, synáčci vyblbnou, čas je dobrý, neprší, tak ještě vyběhneme na vrchol Ďurkové a pak pozorujeme maratonské opozdilce, pěknější osazenstvo chaty, karty, košty. Někdo pak hůře spí a ráno kýbluje střechu...

  

  

 Vyrazíme trochu do nečasu, mlha, vítr, ale neprší, Chabenec, Kotliská. Nejenže se nerozprší, ale jižní část hor ukazuje přívětivější tvář, bílé mléko ze severu se odráží od hřebene, tvoříc pozoruhodnou rozpolcenou scenérií. Kamzičí stádko, občerstveníčka, Poľana, Děreše, grupa pohodová, někdo svižnější, někdo trochu žehrá na zbytečně předimenzovaný náklad. Jedna dvojička zůstává na Děreších, využívaje vlastních zásob a vařících propriet, další pokračujeme na Kamennou chatu, kde se zařadíme do masňackého davu a pouštíme nějaká ta Ečka. Řítí se jakási černava, ale vrchol Chopku nemůžeme oželet. Rýsuje se poslední část hřebene. Naštěstí mraky se opět nezkapalňují. Z Demänovského sedla si dáme menší závod dvěma cestami na Krúpové, s téměř nerozhodným výsledkem a pádíme na vrchol Ďumbieru (2043m). Cíl vrcholového fota u kříže splněn, byť s mlžným oparem, najdeme nějaký pokladík, syn si pohraje s kamzíkem a při nelibém potvrzení, že plánovaná sestupová cesta je jen zimní a nehodláme provokovat, takže zpět na sedlo stejně a avízovaných 18 km se nám trochu prodlouží, což již nějaký remcal začíná reklamovat, potvrzujíc si svá schémata o velení naší CK. Chaty M.R.Štefánika dosahujeme s delším pobytem pod Chopkem za necelých 9 hod. Pak již velká pohoda, milá copatá chatárka, pro změnu komfort samostatného pokoje, proběhne urputný Bang zápas, kteroužto hru konečně pochopím, kolem pár dalších přechoďáků z Ďurkové, někteří sestupují, někteří pokračují na východ.

  

   

Nás další den čeká sestup, ale to již v rozdělené skupině. Jedna dvojička chvátá v 7 na vlak, zbytek se snídani v 8 nechvátá, což se ukáže jako chybička. Vítá nás azúro. Se synkem se dostáváme trochu do úniku a tímto i nechvátáním zjišťujeme, že bus v Jasné -Lúčkách  v 11 nestíháme  (sestup), další až po 13. Co už. Je aspoň čas na vydatný oběd. Další čekání v Mikuláši. Dojíždějíc do L.Osady kde se vzal, tu se vzal- vydatný liják, ale to už sedíme v autě, a opět rozbitou cestou na Magurku.  Dostáváme se do jistého časového skluzu - ale plán odpoledního přejezdu a zdolání vrcholu Maďarska neměníme. 

                  

Čím více na jih, tím více imponuje balkánsky, místy se cítíme téměř jak v Albánii, navigace vede cestou i místy dost necestou a do oblasti Matry se dostáváme až kolem 8 hod. Bláhoví očekáváme rychlé ubytko v turistické oblasti a ejhle prekérka. Covidí časy i maďarská mentalita nechala všechny dveře pro nás zavřené. Padá temnota, po desátém odmítnutí se již schyluje k nouzovému spaní v autech (litujeme, že jsme záložně nevybaveni stanem), poslední možnost Bookingu, naštěstí data fungují, složitá domluva rovněž a čeká nás dobrodružný noční přejezd skrz vinice na osamělou usedlost, kde paní domácí rozespale v županu otevírá kýžený pokojík! Opět vyřešeno! Ráno vajíčková snídaně a vzhůru na další vrchol Koruny Evropy! U parkingu nacházíme večer přehlédnutý penziónek, ale čert ví, třeba by nás též vyhodili...Nejvyšší kopec Maďarska nese název Kékes (1014m).Výstup  krátký, leč není zadarmo, místy šplháme skoro po čtyřech. Na "vrchu" čilé pouťové hemžení, kótu si ještě zvýšíme výstupem na věž a pak neodolám pokušení vrcholového hřebínku- stvrzujíc u kumpánů náhledová schémata. Nikdo však snad nelituje. Vymaníme se z komerce a pak pralesíkem s krásnými skalkovými výhledy s obtížně reprodukovatelnými názvy (Kőhalom, Erzsébet szikla, Sas-kő, Disznó-kő), dáme část hřebene. Pohoří moc pěkně překvapí. 

   

Za odměnu mají hošani slíbené vodní radovánky, trochu naletím na reklamu největšího evropského aquaparku v Budapešti. Možná vnitřně ano, ale v teplém počasí očekáváme i nějaké vnější vyžití, které poměrně chudé.  S nějakou Tatralandií se nedá srovnat. Atrakce běžné v tohoto typu babylónu, některé nefunkční, ale poměrně bohatý saunový svět, který pro změnu v celé šíři nestíháme. Než znovu absolvovat ubytovací martyrium, rozhodujeme se pro noční návrat. Po dosud vcelku hladkém cestování Uhry nás čeká náročnější přejezd centrem Budapeští, ale aspoň s krátkými pohledy na Dunaj, parlament atd. V 1 hod vlastní postýlka a další den pro dcérku.    

Reparát na Prielu VII/20

CKBohe.cz, druhdy dceřina společnost nyní poněkud stagnující CKKrejci, se již zcela emancipuje. 

První letošní ferátová akce kvůli počasí odpískána, tak second servis v druhý červencový víkend, smíšená čtyřka a výprava do nejistoty. Výstup na chatu holt zmoknem, pak se má vyčasit... Pátek pracovní povinnosti, tak sraz v sobotu ráno, pádím na kole, abych stihl...a opakuje se identický loňský scénář: domluva na 8:30, sms- ještě jsme nevyjeli, za chvíli: dorazíme v 10, uklidňující zprávy - mládeži dejte si filmík a ..., tak si dáme ...a filmík, v 11:30 se dočkáme...Co plašíš, dyť stejně lije...a s velkopanáčkem nezrobiš nic...Nezbývá, než se opět povznést..

Rozhoduji se pro druhé pokusy, takže po Triglavu snaha napravit neúspěch na Gr.Prielu, poprvé zranění a čekání na druhy u jezera, podruhé pobloudění... Mezitím hoši rakouští vybudovali megacestu - propojení na dřívější Bert Rinesch...Big výzva. 

Takže návrat po letech do Hinterstoderu, dříve prázdná, frei parkoviště najednou placená, no co už...Racionalizujeme vynášku a vstříc dešti na Prielschutzhaus...cestou občerstvovací zastávka na příjemné usedlosti...ustává déšť, což utvrzuje laxního Pepina, svým stylem získávající novou přezdívku Buzz Rakeťák, já to říkal, není kam chvátat...já ani pláštěnu nemám...za chvíli však dostane za vyučenou, spouští se liják a chlapec mizí vpřed...Na pomalejší část výpravy se snažím čekat, než se však stačím opláštěnkovat, tak jsem durch a nemá to cenu, čekání se značně ochlazuje, tak volím zodpovědnost za sebe a peláším vpřed, na chatě hodím bágl, na sebe suché svršky, pláštěnu a jdu zachraňovat s malou duší krásnější zbytek, očekávaje velkou držkovou. A ono následuje vděk! To je fajn, žes nám přišel pomoct. Neslýchané...I takové jsou.

Kumpán mezitím vyřídil nocleh - bezelstně si zabírajíc dvoják, ty to zaplatíš a to bude revanš za cestu...takyekonomika...Zbytek jsme sice v lágru, ale taky sami, takže luxus.   

Sušárna "krásně" zapáchá, ale to patří ke koloritu, pak již chatová euforie, upravují se plány, že místo adaptačního Spitzmauera, jdeme v neděli rovnou na Priel Klettersteig  a to všichni  s možností dvou ústupů...

Je již vcelku fajn, občas zataženo, aspoň se nespálíme. Na prvním Notaustiegu se ozvývá první hlas, že dále nejde. Dilema. Kdo bude dále sestupovat. Nakonec padne moudré rozhodnutí zdatnější dámy a s druhem pokračujeme...velké uff, blahořečíme rozhodnutí. Po dešti klouzavá skála zvyšuje level min o 1/2 stupně, takže poctivé D, traverzování, zápřah na ruce, nožní tření nespolehlivé, z lanového mostu si máváme na sestupový vrchol se zbytkem výpravy. Po dřívějším traumatu se příliš jistě necítím...dámy se baví : "nemluv na mě"...  dále náročná paráda, traverzy ( s výstižným názvem Hosenscheisser), skalní hřebínky (trochu jak Konigsjodler), okno, dále již napojení na starou ferátu i s mírně převislými žebříky, ale   

trochu nekonečno. Po asi 4 hodinách lezení si plácáme u vrcholového kříže (2515 m) . 

Paráda, zatím asi nejnáročnější a nejpestřejší klettersteig: hřebínky, věžičky, traverzy, mosty, okénko, žebříky! Občas se mraky rozfoukají, poměrně dost lidí nalezlo normálkou, na ferátě skoro nikdo, jen jedna česká dvojička, které se ale ani po hodině na vrcholu nedočkáváme. Sestupujeme s úskalím sněžného pole, mládež se baví prdelojízdou, my s Scheisserhosen nějak slezem, dále již velké krásno, kamzičí stáda a oslavka. Večer v euforii přichází kupodivu všemi přijatý nápad- co si tak ještě zalozit na cvičných cestách za chatou...hezké vybláznění se západem slunce, překvapivé výkony některých, zvládnuvší i D úsek a den naplněn beze zbytku!

Přichází druhá část večerního besedování s pocitem jisté naplněnosti a polemikou s podkopáváním mého plánu zdolat druhý zdejší fotogenický kopec Spitzmaer. Druh tentokrát nepodpoří, já si již vrcholovou protěž osahal, tak nijak nehrotím a vznikne náhradní plán pohodového sestupu a polození si cestou. Na mapách vysvitne cestička u Hinterstoderu na Poppenberg. Předtím ještě syrové říční osvěžení, když jezero Schiederweiher se proměnilo v chráněnou zónu s proudícími relaxanty. Trochu popojedem a překvapivě pěkné C-polezení. Jedna dámička opět překvapí, další si trochu poznadává, občas nechá přizvednout prdélku a pak výhledová kochačka, básnění o nasycení žízně a...benzinka nabízí i výčep! A blízká říčka patřičnou předcestovní hygienu. Dokonalé! 

Komunikativnější účastník zájezdu dělá závěrečnou evaluaci. Nikdo nenabídne méně než 100%...Pospávaníčko, 22 hod a po přejezdu hranic výkřiky...ty voe kometa!!  Zkoumáme, zda nešálí zrak, ač někteří se slušným astronomickým povědomím, tak něco uniklo, kouknem na net a fakt...Neowise. (Paradoxně se kocháme z auta a pak již, přes různou snahu s menším světelným smogem, ji nedohlédnem).

FOTO