Island 2014

Je první půlka července a nastal čas k realizaci jednoho jubilejního dárku a vydat se do vzdálené ještě Evropy, tentokrát v páru. Nejprve je nutno se dopravit na letiště do Berlína. Úvod raději nevykreslovat, neb poněkud rozpačitý. Nejprve si s námi pohraje navigace nesmyslně odklánic z dálnice a házíc zcela podivné časové předpovědi, pak najdeme vyhlédnuté volné parkoviště asi 10 min od letiště, kde ponecháváme s vědomím jistého rizika auto, aby pak jistou časovou rezervu ztratíc blouděním ke vstupu na letiště. Odlet dobrý, vše dobré, pak vše již vcelku klape.

O půlnoci se ocitáme v deštivém a větrném Keflavíku, hned si nás vyzvedne chlapík z půjčovny aut Hasso (přes carrental.is), odveze do centrály, kde strávíme asi hodinu nad smlouvou, přesvědčováním o dalších připojištěních, čímž se původně na zdejší poměry příznivá cena poněkud šplhá nahoru, přebíráním auta (Hyundai i30), které pečlivě nafoceno (příběh bude mít dohru) a přesouváme se na nocleh asi 30 km do městečka Hafnafjördur, kde nás ve 2 hod v noc čeká uvítací lístek na dveřích a otevřený pokoj. Malé, milé, útulné, dostačivé, ráno snídaně přes cestu, trocha družby s ruskými spolunocležníky, nákup a je čas se vydat na cestu do nečasu.

S ohledem na anginózní potíže choti měníme původní plán nejprve dvou denního treku a pak pokračovat po R1 vůkol od jihu. Místo toho míříme přímo na sever. Opouštíme Reykjavík, lije jak z konve, tak pádíme poněkud bezcílně, kocháme se prvními fjordy. Najednou se vyčasí a poblíž zrovna údajně nejvyšší vodopád Glymur. Neplánovaně vyrazíme na první pár hodinový výlet. Cestiček je několik, jaksi mineme nenápadnou žlutou značku vedoucí přes brod doprava a šplháme nahoru vlevo říčky a stále hlubší zemské průrvy. Prodřeme se blátivou stezkou břízovitými keříky, kde potkáváme opláštěný český páreček. Vystoupáme nahoru, kde nás čeká úchvatný pohled, dna nedohlédnouc, za námi fjord.Trochu zatrneme stanouc se svědky neplánované koupele a následné záchrany batožiny v předvodopádí. Počasí se, jak zde nutno stále počítat, opět promění, deštík však naštěstí nijak vydatný.

Další zastávka v městečku Borgarnes, kde vylezeme na místní vodárenskou věž sloužící zároveň jako vyhlídka a pokračujeme...bez foťáku, což zjistíme asi po 30 km. Naštěstí neporušen nalezen a nabraje tímto hodinovou ztrátu, je čas někde zakotvit. Dosáhneme poloostrova Snaefelsness, střídá se slunko a déšť, čímž jsme svědky úchvatných duhových scenérií. Zakotvíme v osadě Lýsuhóll, využívaje kempu, kde nás čeká další děsivý okamžik. Plamínek vařiče ne a ne dostatečně hořet, tak VARem pootočím, ukápne trocha propanu či butanu, při dalším pokusu o rozpálení...chytne celá bomba. Odkopnutí, marné hasící snahy končí rána kousek od ženy.Uff. Naštěstí bez úrazu. Příhodu završí lakonicky Seveřani stanující opodál- donesou pomačkaný ešus nalezený asi 100m vedle: asi hledáte tohle, že? Trochu porovnejte a bude jako nový... Rozdýcháváme se slivovicí u blízkého pověstného termálního bazénku, na který je již bohužel pozdě a ráno zas s odjezdem ještě zavřeno.

V noci větrno, zážitek jaksi zaspíme, na koupačku si musíme nechat zajít chuť a vyrážíme prozkoumávat poloostrov. Nejprve se snažíme najít tuleně, dle rady recepční pár km zpět nenápadnou odbočkou k pobřeží u usedlosti Ytri Tunga.Je zrovna odliv, brodíme se chaluhami a skutečně se po čase podaří pár půvabných ploutvonožců poměrně nablízko najít. Zastavíme se u černého kostela v Búðiru, zaparkujeme u stylové trávou pokryté kavárny a infocentra v Arnarstapi , kde si dáváme bezednou houbovku a posilněni se vydáme na krásný pobřežní výletík poměrně frekventní stezkou do Hellnaru. Vlevo útesy, nad námi ledovcová sopka Snaefellsjökull, nádhera. Cestou zpět při snaze o zkratku, netuše jejich hnízdiště, zažijeme téměř hitchcockovský útok arktických rybáků, který naštěstí končí jen třísnivými bombovými nálety. Pokračujeme pobřežím, Londrangar s působivými věžemi, skalními bránami, odskočíme na černou pláž Djúpalonssandúr u Dritvíku, posetou kovošrotem, zbytky to jakési lodi, cestou, spíše necestou se dostaneme na západní konec světa s oranžovými majáky Saxholsbjarg a Öndverdarnes. Severní pobřeží rychle profičíme, zdržíme se jen v pěkném městečku Stykkishólmur mj.s modernistickým kostelem, útesovým pahorkem s majákem, odkud se pokocháme krásnými výhledy na islandské pobřeží a to jsme již v hodinách nočních a je čas hledat nocleh. Rozhodneme se ještě přiblížit zbytku ostrova a R1, což obnáší nějakých 70 nekonečných km rozbitou cestou, kempoviště žádné až dosáhnem městečka Búðardalur, kde se však zrovna koná jakási městská sláva, tudíž všude helekavo a hlavně plno. Mezitím se zas proměňuje počasí, střídavě lije, zem podmáčená, takže nakonec vezmeme nouzově zavděk přespáním v autě v minikempíku u jezera Haukadalsvatn.

Nechtěje znovu absolvovat zdlouhavé kodrcání, zvolíme další den raději jižní objížďku na R1, po které dále pokračujeme severem. Zastavíme a občerstvíme se v přístavu Hvammstangi, což je jakési tulení centrum, na náměstíčku vystavené sušené ryby, oželíme muzeum a vydáme se hledat tuleně po vlastní linii. Po blátivé, hrbolaté cestě se vydáme k hostelu Ósar, kde u baru potkáme americkou spolusedící z letadla, seběhneme dolů k moři, kde se na protějším břehu zátoky válí asi 160 líných těl. Radno však míti dalekohled. Černým pískem pak popojdeme pár set m k fotogenické skalní skulptuře zvané Hvitserkur a pak drkotání zpět. Pokračujeme až do centra severu- městečka Akureyri, které nás vítá s blankytnou oblohou, modravým fjordem se zasněženými vrcholky. V kempu osprchujeme zablácené auto a poohlédneme se po noclehu. Rezerva je kemp, stále nám však chybí bouchlý vařič. Bez větších strastí se však tentokrát podaří najít volný guesthouse, s relativně příznivější cenou než nabízel booking, využívaje vlastních spacáků. Zde se rozvine příjemná česko-francouzsko-německá družba v kontextu společného stolování a vrcholícího fotbalového MS, když zrovna Germáni vítězí, což je pak i znát při večerní toulce městem.

Ráno vyhodnotíme jako časově nereálný lákavý bazén, pokocháme se severskou květenou v botanické zahradě, konečně seženeme nový vařič i s bombou, kdy u pokladny nás čeká milé překvapení v podobě významně snížené ceny o vrácenou daň a opouštíme město v touze po velrybách. Cestou ještě zastávka u megavodopádu Godafoss, kde se také poprvé setkáváme s pohádkovou hřibovou úrodou, něco entuziasticky sesbíráme v nakonec neralizovatelné touze po severské smaženici. Húsavík je půvabné severské fjordové městečko s malebným přístavem, odkud vyrážíme na výpravu velrybářskou, seznamuje se předtím s jejich kostrami a vším kolem kytovců v místním působivém muzeu. No, výprava velrybářská úplně nezdařila se, honíme se za jedním keporkakem, který párkrát stříkne, ukáže hřbet a mizí. Chvíli nám však dělá milou společnost páreček delfínů, tu a tam zaloví papuchálek. Byť počasí je příznivé, tak po 3 hodinách již přituhuje. Na lodi však je příjemná družba zejména s maďarskoslovenskou průvodkyní, která nás blíže seznámí s islandskými reáliemi. Po plavbě se na lístkovou slevu občerstvíme v přidružené restauraci. Dalším cílem je dosáhnout nějakého kempu u jezera Mývatn. Po pár km od Húsavíku však zahlédneme kouř, sjedeme a čeká nás teploučké jezírko s černopísčitou pláží, v něm zlaté ryby a kolem úroda hub. Skáčem do plavek, objevuje i místo, kde se dá postavit stan, není co řešit...Pohádka.

Dne dalšího dosahujeme oblasti jezera Mývatn. Obhlídneme kempoviště, zjišťujíc, že hlavu bude kde složit a vydáme se dle průvodce na pěknou túru Reykjahlíd-Grotagja, kráter Hverfjall, skalní město Dimmuborgir. Projdem kolem trhliny s menšími jeskyňkami Storagja, klikatící se cestičkou mezi břízovými keříky a dále pustinou černého sopečného prachu k jeskyni s horoucí vodou Grotagja. Poté, co zde nacházíme parkoviště, a lidi se přivezoucí a odvezoucí, vyhodnotíme náš styl jako o ničem a ztrátu času a raději peláším zpět pro auto, nakládám ženu a dalším atrakcím se přibližujeme čtyřkolmo. Dimmuborgir je mladší obdoba Adršpachu s ještě větším množstvím lidu, tak jsme rádi, když se odtud vymotáme a nacházíme balzám na duši v podobě zelené oázy názvu Höfði. Po procházce břízovým hájem, kde pro změnu lidi skoro žádní, se otevírají výhledy jak z jiného světa na ostrůvkami a zvláštnimi falickými skalními útvary poseté zelené jezero s pozadím sopečnatých kopců. Po tomto osvěžení zase kontrast, vyšplháme na kráter Hverfjall , což je pro změnu nic než šedý kopec strusky jak na ostravských haldách, zase s jinými rozhledy po okolí. Poté přichází další změna prostředí, přes sedlo projedeme k oblasti bublajících bahen, doutnajících sopouchů a páchnoucí síry v oblasti Namafjall -Hverir. Vstup je letos zpoplatněn, což je bohužel zřejmě očekávaný trend i u dalších atrakcí (Lze se však vyhnout zaparkováním na sedle a přístupem shora). Mají zde jakýsi mobilní turniket, samozřejmě s kartovým terminálem, nyní 800 ISK. Po procházce údolím a přemíře autoturistiky zvítězí i výkonové ambice a vyšplháme strmým svahem přilehlé sířičité kopce, což si příliš nedovedeme představit za času deštivého, kdy se musí proměnit v mazlavou hmotu. Aby atrakcí nebylo málo, soumrak daleko, tak ještě stihneme projet kolem elektrárny pod sopku Krafla ke kráteru se zelenkavým jezírkem Víti. Na závěr vytěženého dne přichází koupel ve zdejší modré laguně Jarðböðin, což má být levnější obdoba slavnější jižní atrakce. Bohužel cenově se snaží pozvolna dorovnávat. Z půlnočního relaxu se stává zajímavá mezinárodní společenská záležitost, nejprve polská družba, posléze potkáváme český páreček z prvního dne, francouzského učitele z Akureyri, do kruhu se přidá Němka. Pařížan všechny baví, nakonec rozvinouc skupinu: ...and what about your life story? Ach ty cizí řeči. K 1 hodině se dostaneme do kempu zpět u Mývatnu s nepříliš vlídnou českou recepční...

Po ranním mezinárodním snidaňovém rituálu v závětří kempové boudy jsme poměrně brzy u údajně nejmohutnějšího evropského vodopádu Dettifoss, který v prakticky rovinaté, jen balvany poseté krajině padá do zemské pukliny. Skutečně se při jistém přiblížení až poněkud svírá žaludek. Brzkým dopoledním příjezdem se vyhneme autobusovým srocením davů a v poklidu ještě absolvujeme proti proudu menšího soudruha Selfoss. Následuje delší přejezd k východu, ze kterého ochutnáme alespoň přístav Seyðisfjörður. Byť čas nám znepokojivě kvapí. zastávka stojí za to. Cesta od Egilsstadiru vede přes sedlo, na vrchu ještě sníh, zamrzlé jezero, po čemž se otevírá pohádkový pohled kolem vodopádu na fjord s městečkem, nijak neimponující jako největší východní přístav a spojení s Evropou. Je krásně, že i zdejší dítka naskáčou do ledové zátoky, kolem fjordu a nad městem se tyčí 1000m zasněžené kopce, ze kterých pádí vodopády, k tomu jakýsi mládežnický happening. Island je malý, pro změnu potkáváme známé Němce i mladého Rusa z prvního noclehu, který tak fascinován, že ani neví, kdy vlastně odlétá a setrvává zde o den déle. Chtělo by se posečkat, ale termín odevzdání vozu je nekompromisní, čímž vznikne i jakési nedorozumění dvou světů. Pádíme dále pobřežím, nevyužívaje vhodné zkratky v marné snaze potkat se s papuchalkami. Projedeme městečko Djupivogur se závěrem: pěkné, ale pro nás trochu zbytečné. Za půlnočního světla chvíli zastavíme v Höfnu s trochou další ornitologie, i když bez žádoucích papuchalků a v pozdní hodinu stavíme stan někde cestou.

Dalšího dne trochu litujeme, že jsme nepopojeli ještě nějakých 15-20km a byli bychom u Jökulsárlónu, jedné z největších jižních atrakcí, kde se dá u jezera i volně stanovat. Je to nádhera, ledovcový splaz s roztodivnými plovoucími krami, mezi které vyráží pontony či obojživelná vozidla. Samozřejmě v centru lidnato, ale stačí popojít 500m... padající ledovec, modré, bílé, průsvitné ledy, zrcadlové odrazy, na krách svitořící rybáci, na břehu hejno černobílých hus... Kousek dál je chudší příbuzný, ale taky méně navštěvovaný Fjallsárlón. Cestou stavíme v ledovcovém centru Skaftafell, pod zdejším největším ledovcem Vatnajökul, které láká na působivé ledovcové túry skrze ledové trhliny, tunely, jeskyně, snad někdy. V infocentru paní ochotně nabízí výlet traktorem za papuchalky, na což nereflektujeme, spěcháme k západu. Poněkud neplánovaně déle se zdržíme v městečku krkolomného názvu Kirkjubæjarklaustur, kde žena studuje legendy o zkamenělých jeptiškách, horlivém pastorovi zastavivším proud lávy a zachránivším tímto město před zkázou, která postihla celé okolí někdy v 18.stol., čedičových dláždicích nejasného původu apod. Po občerstvení u infocentra vyšplháme kolem vodopádu Systrafoss, otevírá se nám náhorní plošina s jezerem, výhled na spodní okolí, poté ještě nacházíme zmíněné dlaždice. To se již zas zatahuje, dorazíme do městečka Vík s fotogenickým červeným kostelíkem na zeleném úpatí. Po občerstvení se projdeme černou pláží s impozantním výhledem na skalní trojútvar Reynisdrangar. Popojedeme, to je již opět čas pokročilý, ale za zdejšího polárního dne se jaksi vytrácí pojem o čase, dostáváme se k oněm skulpturám z druhé strany, odkud jedna imponuje jako dámská pomůcka, na břehu působivé čedičové varhany, kolem černá oblázková pláž, míjíme další stáda koní, ovcí až dosáhneme mysu Dyrhólay. Impozantní skalní mosty, klify a na nich...jsou tu! Pitvořící se papuchalčí páreček. Zoomuji dalekohledem, žena se vzteká, že se jí nedaří. Se švýcarským párem s teleobjektivem identifikujeme další jedince a pak i celé hejno na vodě. Ještě nám nedá se nevyškrábat ke zdejšímu majáku pomocí našeho zdatného Hyundaie.

Zastanujeme tentokrát v kempu ve Skógaru, což mělo být původně východiště našeho treku. Stanuje se kousek pod vodopádem Skógafoss, bohužel romantiku jeho šumu přehluší o tropiko bušící dešťové kapky. Deštík bohužel tentokrát neodpovídá dosud osvědčované proměnlivosti, ale zůstává vytrvalý po další dva dny.

Balíme do mokra a opláštění vyběhnem kolem fotících Japonců na horní vyhlídku vodopádu.Další z mnoha - Seljalandsfoss, si podběhnem a to nás již čeká Zlatý okruh, sice nejfrekventnější záležitost, ale když už jsme tu...Takže islandský nejslavněšjí vodopád Gulfoss, přelidněno a mokro, oblast Geysiru s číhajícími davy (včetně nás) na ejakulaci gejzíru Strokkúr, horkými jezírky a na závěr Thingvellir, místo to pamětné a posvátné, kde se rodila parlamentní demokracie a dělí zemské desky. S ohledem na nevlídno alespoň bazální rekognoskace. Aby padající vody nebylo málo tak ještě popojdeme k Öxarárfossu. Ve snaze urvat poslední hodiny auta a spravit si chuť po deštivém a chladném dni, necháme se nalákat průvodcem a nějakým cestopisem na další geotermální oblast kolem Hveragerdi. Má se tam kouzelně stékat horká a studená říčka, kterýžto soutok nejprve marně hledáme, abychom posléze zjistili, že vyžaduje ještě několik km pěší túru a my za 1,5 hodiny vracíme vůz. Takže marná zajížďka.

Poté, co jsem překonali strasti prvních dní, tak nás čeká strpčení dní posledních. S trochou bloudění, však nakonec včas, vracíme auto v Reykjavíku. Panáček zkoumá, zkoumá, něco se nezdá, upozorňuje na 3 nepatrné rýžky nad levým světlem, evidentně od letícího štěrku. Zůstávám v klidu, přeci nám vnutili mj. připojištění proti štěrkovým škodám. Bavíme se něco o gravel insurance, načež nám chlapík klid odebírá tvrzením, že štěrkové pojištění se týká poškození bodových a nikoliv čárových...To už se dožírám, zkoušíme něco o fyzice a dopadu těles na různé plošiny, ale hoch neoblomný. Nezbývá než zaplatit spoluúčast nějakých 170 000 ISK, čímž se kontokorentní rezerva zcela vyprázdňuje a čekat na rozhodnutí jejich servisu a pojišťovny, že nám jistě něco z toho vrátí, dle vyčíslené škody...A je po náladě. Co z toho, že po pár dnech doma přichází mail, že škoda byla shledána malo závažnou a celou částku nám vrací, následující dny již poznamenány.. .Toť i toto islandská "preciznost" a drahota.

No nic, necháme se odvézt k předposlednímu ubytování v Konrads Guesthouse, což je útulný rodinný penzión v centru, nabízející i kola. Potkáváme se s pátečním nočním životem i pivem za 180Kč v English pubu s trojicí muzikantů a místním týpkem, který nechápe, co pohledáváme v jeho studené zemi.

Sobota opět deštivá, tak v pláštěnkách tápeme po městě, třeba přes Falologické muzeum , kde ční exponáty od vorvaňů po křečky, či chlouby místního slavného házenkářského týmu v podobě odlitků. Dále nějaká muzika, galérie, letadlový kostel Hallgimskirkja, poskytující základní orientační bod, díky kterému nelze zabloudit. Večer nastává čas stěhování neb při pokusu o bookování na osvědčeném místě klekne počítač a později je již plno. Nacházíme méně atraktivní, ale levnější alternativu asi 1 km vzdálenou. Pojmeme ideu přestěhovat se kolmo.Na ubytovně nás vítá rozverná Afroaboridžinka, po kterou nic není problém. Podmínky méně útulné, sterilnější, ale dostačivé. Na kolech vyjedeme k Perlanu, zdejší další architektonické chloubě z několika soukružných nádrží s náhorní vyhlídkou, sjedeme k termální pláži Ylströndin Nauthólsvík, kde se teplá voda mísí s mořskou, má snad nějakých 18-20st, ale když je venku 12, tak se spokojíme se smočením kolínek a koupel necháme rozverným postpubescentním miss mokrá trička...Projedem pobřežím kolem Gorbačovem Reaganem proslavené vily Höfði, kde uzavírali Studenou válku, pozoruhodné lodní skulptury Sólfar a kolem barvami hrající Harpy pádíme vrátit bicykly. V noci se ocitneme v jakémsi rockovém Baru č.11, kde na nás dýchne pravá severská hardcoreová temnota, ale taky happy hours a pivo za 1/2...

Hotýlek avízuje snídani v ceně, což obnáší musli s mlíkem a kávu, inu dobrá, stále dobře vyladěná bosá maorka zajišťuje i odvoz na letiště, tak s klidem můžeme vyrazit na závěrečný den do města. Opět prokorzujeme hlavní třídu Laugavegur, skleněnou Harpu, zamíříme ke starému přístavu, kde žena marně hledá bleší trh a muzeum ság, octneme se zadním vchodem v muzeu polární záře, projdeme kolem nenápadných mocenských budov, rybníka Tjörnin a po závěrečném občerstvení, doplnění suvenýrů, pomalu k zavazadlům...Zde polaškujeme s majitelem ubytovny rozpouštějíc mírnou nervozitu s ohledem na poněkud opožďující se odvoz, v busu podruhé na Islandu zažijeme, že neberou karty, ale poctivý šofér místo mávnout rukou, nás povozí po letišti k příslušné přepážce, pak ještě zazmatkujeme u checkování, chtějíc se neúspěšně online nahlásit u jiné společnosti. Po zmatcích však přichází dílčí odměna v podobě nabídky dlouhonožního sezení, což přijmeme s velkým povděkem. Čeká nás půlnoční let. Auto naštěstí shledáno intaktní, trocha problém se domotat k patřičnému terminálu a pak již náročná cesta ranním Berlínem a polskou ne-dálnicí směr Wroclaw k domovu.

ZDE MAPA

https://goo.gl/maps/wH6f9

FOTO

Shrnuto a podtrženo:

• Země nádherná a pro nás nečekaně pestrá (nejen vulkanická měsíční suť, ale i zeleň, sopky, ledovce, samozřejmě vodopády, útesy, geotermální oblasti atd...)
• Krom přírodních scenérii je to země koní, ovcí a doslova ornitologický ráj
• Stran fauny je asi vhodnější, místo nelevné a navzdory reklamní masáži velmi nejisté výpravy za velrybami, se kochat rozkošnými tuleni či papuchalky, což nemusí stát žádné finance, jen jistou námahu (dobré mít dalekohled...)
• Islanďani do přírody vždy a všude chodí ve vlněných svetrech s "norskými" vzory, bez ohledu, zda je 5 či 25 st.C :) (asi jiná termoregulace?)
• Známé islandské klišé o proměnlivosti počasí platí. Dá se uchopit i z lepší stránky, když lije, je šance, že za chvíli nebude...
• další klišé: krásně, ale draho, je ještě umocněno dalším šponováním. Oproti loňsku (soudě dle jiných cestopisů a průvodců) je vše zas o nějakou 1/4 výše. Snad jen ceny kempů zůstávají na vcelku dobrých 1000-1500ISK ( což je nyní něco přes 180 Kč). Lze očekávat navíc trend zpoplatnění vstupů i do přírodních atrakcí.
• Úplně všude (i v zapadlé vesničce, kempíku, hotýlku...)se dá platit kartou. Za 10 dní jen dvě výjimky: Muzeum penisů a bus na letiště. Jinak žádná hotovost, jen mince do sprch v kempu, což však vydají při platbě...
• Okružní cesta R1 většinou pohodová, asfaltová, s ostatními někdy trochu potíž, lítají štěrky a tlumiče dostanou zabrat
• Vcelku dostačující síť benzinek, kde většinou bezproblémové samoobslužné tankování, navolí se cílová maximální částka, odečtou si skutečně natankovanou. (Nějak jsem však nepochopil rozdíl v ceně, když se kolem míhá obsluha)
• U nejprofláklejších atrakcí je samozřejmě lidnato, ale stačí popojít pár set m a je najednou klidno.
• Nejlevnější ubytování samozřejmě kempy, které většinou na slušné úrovni, často i s kuchyňkou a vařičem. Dá se najít i divoké stanování (samozřejmě mimo národní parky či soukromá území, pokud se člověk nedohodne), ale stojí jisté úsilí najít na sopečné půdě vhodné podloží, které často rozervané, vřesovité apod.
• Restaurační stravování samozřejmě drahé, ale zajímavou alternativou k vlastním zdrojům je čas od času využití jejich bezedných polévek, které ve velkých nádobách krom restaurací často i různě na benzínkách, infocentrech apod. za nějakých 1000 ISK
• "Vše funguje"
• Zkušenosti s půjčením auta popsané výše. Žádná jižanská benevolence...
• 8 dní na celý okruh je... trochu málo, ale dá sa...

Horní Bečva 14

Je únor, školní ples a losuje se tombola. Našich asi 10-15 losů stále nic. Tahá se jedna z posledních cen - víkendový pobyt na chatě v Beskydech. U stolu neuváženě zahlásím, že jestli vyhrajem - všichni jedem! Pink, vyhrává los č.18. Dar se zprvu jeví vskutku danajským. Kde v limitovaném čase najít volný termín? Kamarádi štenkrujou, ale jak sloubit nesourodé generace dítek? Nakonec schovívavě přepustí kompatibilnější rodince od vedlejšího stolu a v nabitém pozdně jarním čase naplánujem začátek června.

Čeká nás vyspravená chaloupka a tropický víkend. Vyšplháme na hřeben, absolvujíc okružní túru. Motivace v podobě nacházení pokladů se místy trochu vymyká, tu vtíravými ruminacemi nadšeného dítka, tu bojem o nalezený obsah, zejména píšťalku, tu náročným sestupem-výstupem, ve snaze urvat ještě nějaký ten poklad navíc. Příjemnou odměnou jsou však krásné hřebenové výhledy a občerstvení pod Kotlovou s žinčicou, párkem a pivem, což kupodivu zažívací soustava pojme bez újmy. Sestup je již pro některé nadoraz, ale náladu pak pozvedne večerní opékačka, kterou pokazí výstřel rakety, která končí ve vysokém větvoví blízkého smrku. Následují zoufalé leč neúspěšné pokusy o vyproštění, k nárůstu zoufalství 8-letého majitele.

Neděle nabídne ještě nějaký ten stupínek navíc, takže vezmem zavděk místní přehradě s jogínskou ukázkou a marnými pokusy předat některým potomkům plavecké dovednosti. Ti nemajíce vody dost si totéž zopakují v rámci poobědní siesty v bazénku blízké restaurace.

"Vysočina" No. VII.- Adršpach

Tradiční Vysočina kolem druhého květnového svátku se tentokrát přesouvá na sever - po letech se mění destinace na Adršpach. Osazenstvo však zůstává tradiční - speciální kamarádky s jejich více či méně úplnými rodinami. Pár dní pobydou a pomějí se v příjemném penziónku ve Zdoňově. Prostředí je bejbyfrendly, společnost dělá ještě v kanisterapii cvičený americký buldog Běla... a jistý Helmut, který vysvětluje zprvu nic neříkající heslo na tričkách některých ("au, no vidíš..."). Počasí, byť nejisté, tentokrát vcelku přeje.Déšť se objeví až po odpolednách. Trocha se bojuje s ranní disciplínou, ale veliteli Kubovi se přeci jen podaří alespoň třetího dne docílit zlepšené kázně a vyrazit v žádoucích 9:30...

První asi 8km okruh k památníku poválečných zvěrstev na Bukové hoře podává heroický výkon na berle odkázaný Ládík. Dítka, ke zděšení matiček, nejvíce zaujme prolézání klád, asi jako příprava na očekávané skály. Odpoledko se ještě vyskotačí od zámečku Bischofstein na hrad Skály, pro někoho ještě málo, tak si odskočí na krásnou, lidupustou Čápí vyhlídku. Proběhne jakási oslavka, vztahové katarze, čímž k něčí nelibosti opět opožděná ranní výprava, tentokrát do ryzího Adršpachu. No krása to je, ti všichni Starostové, Milenci apod. Bohužel dojem z působivých scénérií mírně hatí zneužití v turistbyznys.Taky někdo dostane za uši za vykročení z trasy...Vystojíme frontu na lodičku, pobavíme se vtípky převozníka v českopolštině, politujeme zraněného synka, spatříme vyhřívající se zmiji a pokocháme nad sličným jezerem.

Ve snaze vyhnout se davům, vstupným a zákazovým cedulkám a přitom si užít skal, vydá se další den výprava do Broumovských stěn. První se naplní neúplně, ostatní beze zbytku. Dítka od 3 (resp. jeho matka) do x let podají opět úctyhodný výkon. Odměnou je úchvatný výhled mj. se Sněžkou ze Supího hnízda. Další heroický výkon podají tatíci a jedna maminka ve fotbalovém mači s dětmi proti místní omladině- sice s přesilou asi 3:1, ale bohužel závěrečným výsledkem 7:10. Což někoho stálo již tak nalomené zdraví, aby se večer ještě vyšponoval se zbytky sil ke kytarovému pění.

V neděli již počasí přeje méně, tak je zvolena jistota pozoruhodné všesmyslové výstavy Play Broumovsko, kde dotýkati se exponátů je přísně povoleno. A pak již tradá...Jen jedno dítko smutně podotkne, že jako fajn, ale chtělo chodit po skalách a ne mezi skalami...

Lungau 14 -jedna méně vydařená alpská lyžovačka

Tentokrát s ohledem na termín "jarních" prázdnin se dostáváme na lyže v hauptsezóně. Volíme osvědčené místo -oblast Katschbergu, osvědčenou farmu - Fell, St. Michael in Lungau, v osvědčené 4-rodinné sestavě: AAa, BBbb, CCc, DDd. Chvíli je i úvaha, zda i malé dítko nevzíti, ale ukáže se lyžařsky ještě nezpůsobilé.

Již cesta nepohodová, za Vídní mrznoucí déšť a mrholení, s nadějným očekáváním vjíždíme do dalšího tunelu, že za ním se to změní, za Semmeringem alespoň nenamrzá...

Sobota ráno, čas vyrazit na kopec. Počasí nelákavé, dole poprchává, nahoře mlha. C musí dospat, D je po viroze, dává si pauzu, tak aspoň poloviční squadra, ale b po vyjetí první jízdy na lanovce dostává třesavku, tudíž Bb balí, pak naměří 39 st. teplotu. Později se zjeví CCc a Dd, ale obavy o močové cesty na mokrých sedačkách jim velí volit jiné středisko...

Večer tradiční návštěvy kravína, dojení, dítka jsou zasvěceni i do plození telátek návštěvou inseminátora, poté vaření a povšechné příjemno. Druhého rána je zvolen přesun do výše položeného stanoviště. Tentokrát AAa, B,c, DDd. Bbb pauzíruje s ohledem na včerejší indispozici, CC dospávají... Do vrchu sice ujíždíme dešti, ale na Katschbergu nás čeká 30cm nového sněhu, mlha a poměrně lidnato... Celá, byť okleštěna sestava, se ukáže nebýti schopna kompaktního sjezdu, takže se oddělí AAa kooptujíc c, užívajíc si poměrně příjemného ježdění na vzdálenějších pistách, za cenu vzdání se komfortu sedaček a tahajíc se kotvami. Bohužel smluvené polední sjetí se nedopadne - a při přejezdu v mlze pozdě zaregistruje ohraničující dřevěný plot a již v hlubším sněhu neubrzdí... Následuje vyprošťovací akce, ruční svoz. Bolavý horní pletenec nevěstí nic optimistického. Kupodivu zde nahoře je přítomna luxusně vybavená ordinace, včetně RTG i MR ! Resumé: podezření na zlomený klíček, ortézka a tímto konec lyžování. Balit, nebalit? V pokladně nechají vrátit jen dětský a 1 rodičovský skipas. Nakonec se AA prostřídají a a si užije alespoň pohádek, her a zdejších pamětihodností (Mj. hrady Mauterndorf, Moosham, pozoruhodný kostelík pod skálou St.Ägidi-Sv.Jiljí, městečko St.Michael). Večery se osádky vystřídají v přípravě dobrot, do toho nějaká ta hra i hudební produkce, někdy lahodící, někdy méně... Den třetí začne pro změnu žaludeční indispozicí c, s následnou nutnou očistou automobilu a oděvů, BBbb pro změnu v plné síle zmátožení. Doma tudíž zůsává Aa a zádově indisponován C. Neprší, poprvé jezdí i vrcholová kabina, mlha však stále. Načež B po první jízdě odpadá, nabírá síly ve vrcholové chaloupce. Pomyslný vláček se sesune zkusmo z Ainecku na Katschberg, což se okáže jako ne nejšťastnější nápad, takže zpět a zbytek dne stráví kolem středové kabinky. Další den již bez nečekaných indispozic, jen se AA vymění, A a B zatouží po ranním manšestru, domluví brzkou dopravu...aby ráno bylo opět vše jinak. Hlásí se i Bbb, takže přeskupení dopravy...

Závěrečný den pátý se nepodaří prosadit změnu střediska, opět parking v St. Margharethen, luxusní první tři jízdy. Dole slunečno, vrch opět pro vítr nejezdí, uprostřed mlha...Nezbývá než volit - mezi sníženým komfortem mlhavé jízdy a 20 min. frontou na sluneční dolní sedačce, kde poněkud nesmyslně ještě nedobudováno adekvátní výtahové zařízení. Zatímco nahoře každou chvíli nejezdí luxusní kabina, dole buď fronta, či mokro na nízkokapacitní a nekryté hlavní 2-sedačce...Toť mínusy loni pochváleného střediska. Balírna, rošády výměn BBbb a DDd a cesta zpět již bez peripetií, 500km za nějakých 5,5 hod...

Mt.Jedová V.

Tentokrát se schází na další expedici 6 tatínků, aby na chvíli uniknout ze svého každodenního "tichého zoufalství", s dvojnásobným počtem dítek v rozmezí 4-18 let. Basecamp nabídne tradičně perfektní zázemí, krom duševního i duchovního nasycení i nové poznatky, že třeba diabolo nemá nic společeného se satanášem, že lípový čaj časem červená a workout není vypadnutí z práce,ale systém cvičení, kterého rezultáty poněkud popírají gravitaci...

Po nezimních dnech přicházejí třeskuté mrazy, což však i umožňuje volnější pohyb přírodou. Dopoledne volíme nejprve aklimatizační sestup k Wolkerově studánce, odpoledne pak motorizovaný přesun do předsunutého tábora v Jivové, odkud za arktického větru postupujem severní stěnou Mt.Jedové(633 m.n.m.), která se přeměňuje na Mt.ledovou, postupujeme mixovým terénem nejprve zelenou normálkou, odbočujíc Szaboovým kuloárem, úspěšně tak v 15:25 završujíc zimní téměř prvovýstup. Motivací je papírková soutěž a odměna v Pohořanské boudě. Sestupujem jihozápadní stěnou, někteří tradiční normálkou, někteří novou polní modifikací. V basecampu se shledáváme beze ztrát a omrzlin, s jedním v potoce vykoupaným účastníkem. Jen půlnoční promítání ruské verze 12-tky s 2,5 hodinami monologických úvah je poměrně velkým soustem...Zvládnou absolvovat do konce jen dva intelektově a pozornostně nejzdatnější jedinci ...

Tatry

Zima je letos zatím prachbídná, zato vánoční volno štědré. Skrze slovenskou příbuznou se nabídne strávit začátek roku ve volném apartmánu v Tatranské Lomnici. Předpověď je slušná, patřičné servery hlásí v T. Lomnici podmínky veľmi dobré a všetky lanovky v prievadzke. Realita se pak trochu... pozmění. Na poslední chvíli odřekne emočně rozkolísaná dcerka dotyčné, tak jedem ve třech, Tatry nás vítají neobvykle holé, sníh snad jen na horní 1/4 štítů, otevřeme zamluvený pokoj a...tam rusky mluvící obyvatelé- někdo se o den sekl v rezervaci, nevadí, jedem si zalyžovat a ubytování dořešíme během, přijedem ke sjezdovce a tam...v prievadzke lanovka pouze jedna spodní, kterou právě rovněž zavírají kvůli větru. Nevadí, přesunem se na Št.Pleso, kde v provozu malý kopec u mostíků...žena však lyžařsky nažhavená, tak zůstanem na večerní a do té doby medovina na smíření s realitou, langoš na hlad a procházka směrem k vodopádu Skok, nechaje si povyprávět životní zvraty příbuzné.

Večer pokročil, stále není jasno, kde hlavy složíme. Narazíme na jakousi ubytovnu, kde již ceny taky evropské, ale alespoň získáme jakési lyžařské tipy. Nakonec končíme v původní rezidenci, v pokoji za plnou cenu, takže další noc zdarma sotva dokompenzuje na jakýsi přijatelný průměr...

Ještěže je ten net, do noci vygooglime, kde ještě něco sněhu. Zamíříme na východ, konče ve středisku Bachledova dolina. Kolem sami drugi z východu, při té vši sněhové bídě podmínky celkem slušné, kolem zato ale sjezdovky notně nabité, což naše Slovenka odnese hned v první jízdě zraněním kolena při úhybném manévru. Večer pak po haluškách, pirožkách, luxusní wellness, a další hledání, kam zítra.

Vzpomenem na viděný bílý pruh při korzování tatranskou magistrálou a objevíme středisko v Lopušnej dolině. Lyžovačka parádní, zatímco vyjíždíme z lomnické mlhy, čeká nás sluníčko, s úchvatným panoramatem od Kriváňa po Lomničák. Sjezdovka i s technickým sněhem slušná, málo lidí, klasická stará poma, žádná hra na luxus, ale vše potřebné v dosahu, v příznivých cenách...3 hoďky dostatečné, když třetí člen bohužel nucen odpočívat, krátíc si čas s mobilem a hruškovicí... ..jen ta RZP zde jezdí jaksi často...A po víkendu hurá do opožděné novoroční rachoty...

Rok 2013

Zvolili jsme si prvního lidového prezidenta- rozuměj všelidovým hlasováním.

Většina čecháčků ukázala, že je jim bližší buranství, plebejství než slušnost, nadhled a pokora. Burácející Názor (co na tom, že lživý) je bližší Hledání...a tak dopřáli sluchu lidovému tlučhubovi...

Nevím proč se při tom všem burácení vybaví scény z filmů typu Habermannův mlýn či Krev zmizelého...přesně onen kolaborantský mlčící dav, který však při otočení směru dějin první hodí kamenem...

Na apríla vyrážíme i v relativně nízkých končinách na běžky po nové 30 cm nadílce...aby 25. se svlékat do kraťask při 25 st...

Vládne nám pseudopravicová vláda...umožňující (přes pár nadějných vlaštovek v podobě prvních potrestaných "obětí"...což je spíše předhození pár kůstek hladovým psům), stále bujení korupce, tunelování veřejných financí, podporované podivnou vírou, že soukromý vlastník je lepším hospodářem než stát. A tak se veřejné finance dále tiše přelévají na tučná konta novodobých miliardářů...

(a propo těch dle jakýchsi statistik v ČR výrazně přibylo ...a více si užívají cest kolem světa, výletů do Antarktidy...bez toho aby za jejich bohatstvím stálo vytváření skutečných hodnot či nových pracovních míst... Kolik asi na jednoho nového multimilionáře musí připadat schudlých běžných makačenků, musící zastát práci za dříve 3-4 síly, za stále se snižujícho výdělku a musící poslouchat věty zpupných 30-ti letých novodobých managerů o tom, že jediná omluvenka v práci je parte...a to vlastní, jinak sbohem... to se pak i trpce, byť nesouhlasně, chápe ono zoufalé zapomětlivé zvolávání: "tehdy jsme se měli"...

A alternativa? již si na moc zuby brousí levičácká garnitura, slibující všechno všem, již nevysvětlíc odkud...

Květen/červen nám prší a prší...což přináší v Čechách zas povodně... načež přichází v červnu nevídaně tropický týden s 35 st, aby teplota během týdne klesla na 12... to jsou proměny...

Dále se vyrojí nevídané množství klíšťat...( přes veškerá preventivní opatření prakticky každý výlet do přírody si min. 1-2 přinesem).

Léto je dále neobvykle horké a suché...

Nakonec padá vláda - jak z amerického filmu - pokládaji ji intriky premiérovy milenky...

Načež lidový prezident si dosazuje vládu svých kamarádů.

Přicházejí předčasné volby, kde utrpí těsné vítezství socdemokratická partaj, v těsném závěsu však nová garnitura hnutí ANO potravinářškého magnátá s otaznou minulostí. No uvidíme...Taky se vracejí lidovci.

Vzápětí vítězná strana slibující obnovit "fungující stát" páchá podivnou sebevraždu, utápějíc se ve vlastních mocenských bojích...

A vánoce nejsou ani na blátě, venku 15 st, v Beskydech několikadenní vichřice, sníh snad jen na Pradědu a Sněžce, jen pár zoufalých středisek něco málo bílé hmoty pro lyžaře vykouzlí či uchová, ale postupně i tam jde vniveč...

A na Nový rok jsme ušetřeni proslovu zpupného vladaře, který v rámci své pseudooriginality přesunul tento na Štěpána...kdy lid dopřává spíše sluchu všem těm Popelkám a jiným princeznám (když již ne vánoční Zvěsti).

Vládní koalice se rodí težce, přetěžce, ještě za občasného prezidentova pošťouchnutí, takže lámeme rekordy v délce od voleb k legitimní vládě.

Tož tak nějak bylo...

Adventní Praděd No II.

Druhý adventní týden dopřává krásné inverzní počasí, do posledka není jasno, zda na pro někoho již tradiční akci vyrazí jen hlavní protagonista se psem,ale nakonec se vyrýsuje trojice, aby zcela náhodně ještě v MHD narazíc na loňského, v pozvánce opomenutého účastníka, chystající se s partnerkou stejným směrem, takže opět v 5-ti. Vrbno-Vidly, se zastávkou a krásnou vyhlídkou na Zámecké hoře (zříc.Fürstenwalde). Zatímco v nížinách je nevlídno, již cestou se objevují různé sněhové varianty a nad Jeseníky azurové nebe...

V dědince Vidly zklamání z uzavřené hospůdky, o kterou se loni staral sympatický pár s vlkodavem...asi nadšení nevydrželo. Naštěstí je občerstvovací alternativa poblíž v podobě zrekonstruovaného hotýlku...Pak již známou trasou přes jelení oboru, kolem Sokolí chaty...tam již nazouváme sněžnice, které tentokrát příjdou velmi vhod, plujeme na promrzlé krustě, vstříc vysílači.To se již začíná stmívat, červánkové výhledy, před námi raketová silueta...Asketové mezi námi tentokrát mají větší smůlu, když tým zakotví ve vrcholové hospůdce, potkaje něčí další dva druhy...

Pak již za intenzivního svitu luny, navigováni Velkým vozem, směrem k dalšímu občerstvení na Švýcarně. Očekávané ovocné knedlíky tentokrát trochu zklamou ošizenou náplní, ale nakonec se vykrystalizuje vcelku příjemný večírek, ochutnávaje moky různých barev, i platonicky byvši zavzati do jakési místní oslavky a pak hajdy na kutě někde poblíž do lesíka...Kdo se místo konzumace věnoval přílišné hygieně si musí dopomoci hypnotikem, noc poklidná a pohodová, jen ty klouby již nejsou tak zvyklé...Druhý den počasí bohužel nevydrží, po občerstvení na Ovčárně za mlhy a větru sestup a la sněžní mužové přes Vysokou holi, Jelení studánku na Skřítek. Odkud sice brzký bus do Rýmařova, kde však delší čekání nutno (nikoliv nepříjemně) strávit v místní pivovarnické hospůdce...

Podzimní vycházky

Chlum : říjnový víkend, krom pár bedel žádná houbová sláva, ale košík plný neb školák plní úkol sběru pár listí na 1500% , k tomu nějaký šípek ...Výjimečně žádné bloudění, prošmejdíme vrcholkové kráterky, snad zbytky dřívější vojenské aktivity a již setmělou stezkou kolem rybníčku do Přestavlk...

Dobývání hradu Tepenec: houby opět žádné, jeden zarputilý člen ukazuje, jak se dá na kopec vyskákat pravou nohou vpřed (poté, co druhá jest potřísněna nešikovným močením), nějaké zdivo nalézáme...ale nápad pustit se střemhlav dolů, vedle lomu břidličnatou strání zasypanou listím, se ukázal nebýt z nejšťastnějších, ocitaje se nakonec odříznuti u nepřemostěné říčky, kterou nejmladší účastnice se rozhodne nešikovně brodit, smáčeje končetinu a tímto končíc na ramenou otcových, s náhradní tepelnou ochranou- ve snaze uchovat chabé zdraví. Penetrujíc levý břeh, výkony místy lezeckými, se nakonec podaří šťastně a bez úrazu dosáhnout zaparkovaného vozidla.

Mladečský okruh (NS Třesín): 2. listopadovou neděli, již bez houbařských ambicí absolvujeme krásný okruh s jedním pádem, který zkompenzují až průchod jeskyní se sice nenalezením pokladu, ale zato netopýrka v přírozeném prostředí, a nálezy dalších pokladů... Čertová brána, Rytířská síň, vyvěračky, Podkova...jen ta dálnice poblíž ruší...

Svatováclavský Králický Sněžník

Poněkud nečekaně se sejde více příznivých okolností, kdy zbytek rodinky má svůj oslavný program, po nepříliš meteorologicky příznivých týdnech se rýsuje fajn předpověď...a kumpánovi onemocní dítko, čímž zbaven rodičovských povinností. V pátek na bujaré teambuildingové akci pípne zvací smska...ráno se uvidí. Uvidělo...po rekordním 1/2 hodinovém sbalení potřebné bagáže peláším na vlak. Po poledni dáme miniobídek ve Starém Městě a pak kolem bunkrů, nových sjezdovek ve Stříbrnici, chvíli trochu stoupáním k chatě Návrší a dále již pohodovou lesní cestou na hřeben. Je pěkně, tak dolů kráčí dost lidu, zdržíme se borůvkami, po pár hoďkách jsme u slůněte, osvěženi v prameni Moravy a za chvíli na vršku. Tam je ještě pár partiček, občerstvujíc se sledujeme pasování polských dobývačů hor. Dále navazujem družbu s hochy záložáky, zabivakujem...Při sběru ještě pěkného množství borůvek a brusinek se kocháme západem slunce za doprovodu...jeleního koncertu...Říje je v plném proudu, tajemné bučení se rozléhá se ze všech stran. Nádhera. Složíme ohýnek, který poslouží jako společenské jádro, postupně se vystřídá několik moc milých polských partiček.

Ráno ojíněné, foukavé, takže po pokochání východem slunka slézáme níže, kde v lepších povětrnostních podmínkách si teprv dáme snídaňové občerstvení...dále po hranici, po zelené : Kladské sedlo-Paprsek-Petříkov (MAPA), kde odpolko shledání se zbytkem rodiny, čímž zpět odvoz autem...

Dachstein 2013

13.-15.9.2013

Vývoj počasí obrátí vniveč plán výletu na Jungfrau a místo toho je zvolena rádoby dietnější varianta Dachsteinu. Ta se nakonec ukáže krom nadmořské výšky stejně výživnou a hutnou, či řečeno adolescentním expresivem opravdu hustou...Ale po pořádku.

8-členná, tentokrát ryze pánská výprava , včetně jednoho kněze a jeho svěřenců, pod patronací osvědčené "CKKrejci" vyjíždí navečer z Budějic, cestou sichrujíc rezervaci na Dachstein-Südwand-Hütte, slibujíc nástup kolem 22:30...Parkujeme u dolní stanice lanovky v Ramsau. Než se však vybalíme, opláštěnkujem do vytrvalého deště, tak i když jsme na chatě za 1/2 hodiny, tak se blíží hodina půlnoční... Za 17 E dostaneme vlastní "pokojíček", bez cizích řezáčů, čímž se ukáží v zásadě zbytečné úvahy, zda je lepší se vybavit ušními špunty či chemickým dopingem (myšleno hypnotikem). Občerstvujíc se, bláhově snujem plány dalšího výstupu.

Ráno, navzdory mírně optimistické předpovědi, nás čeká nevlídno... Krom relativně očekáváného vlhka ještě množství sněhové nadílky, díky které záhy složitě hledáme trasu, s ambiciózním plánem vyšplhat pověstnou ferátu Johann (Johann Klettersteig). Už cesta nástupu má k pohodovému přiblížení daleko - cesta mokrým sněhem po skalním základu, první to má jistě těžké s nacházením a prošlapáváním cesty, ale ti další pak již místy obtížně hledají opěrné body v mazlavé skalnaté klouzačce. Občas nějaká sice nevelká lavinka ze skalní stěny dokreslí atmosféru. Adrenalinové pocity se metamorfují v chabě potlačované napětí a páter poopravuje své heslo z Pán se stará na Pán čeká ...Nějak jsme nakonec na klíčovém nástupním místě feráty, pod skalním převisem, hodnoceném písmenkem E... Pokouším se o nástup, na zádech téměř 20kg...třetí, čtvrtý chyt...a dolů. Poprvé sjíždím do ferátového setu...Ruce slábnou, prsty mokré od sněhu křehnou...nejde se ani vyháknout. Mezitím se podaří nalézt šlachovitému kolegovi (jak říká vůdce- některým je dáno, někteří si vše musí vydřít...). Učiním druhý pokus. Začínají mě přepadat nikoliv libé horské pocity, marnost, v rukou slabost, třes. Má sebeúcta dostane další trhlinu, když sice s problémy, ale naleze i velebný pán, byť ustrnujíc 10 m výše. Naštěstí přichází záchrana v podobě zhodnocení naprosté nelezitelnosti cesty, kterou pokrývá souvislý sníh, lana zledovatělá, mokrá, občas pod sněhem a k tomu padající lavinky...Otáčejí i dorazivší další dva čeští odvážlivci a my vymýšlíme alternativní plán postupu na Adamek-Hütte "normálkou"...Vydáváme se klouzavým traverzem pod stěnou, serpentinami do prvního sedla, kde chvíli normální, nezasněžená cesta, potkáváme i běžné turisty, aby je záhy opouštíc, vydavaje se ten den zjevně jediní do dalšího sedla. Stoupáme opět přibývající sněhovou pokrývkou, místy po kolena, tu a tam za pomocí nezasněžených zbytků lan, kolem několikrát prolétne vrtulník, monitorujíc asi potenciální záchrannou akci, na vrchu mlha, pátrání po značkách, ještě, že se již najde i někdo vybavený moderní navigační technikou, umožňující orientaci. Radek nezklame s dovybavováním...S dalším sestupem opět rozbředlejší hmotou, činící s běžných balvanů minitobogány, únavnými i když již ne nijak strmými horodolky, dorazíme nakonec asi po 8 hodinách promočeni na chatu Adamek. Ta tentokrát lidnatější, ale nikoliv přeplněná, tak se nám opět dostává komfortu vlastní místnosti s dvojlůžkovými kójemi, asi pro iluzi jakéhosi soukromí, rozhodně ne zvukové izolace. Na chvíli vytuhnem, aby si pak užít trocha společenského večera u weizena. Večer pak proběhne i večerní mše...v jedné kóji pravověrní, v druhé kacíři či nevěrní...

Druhý den nás přivítá mírně pozitivněji. Ne že by snad vysvitlo slunko, ale mraky jsou nahoře, zlepšuje se viditelnost, že dohlédnem i vrcholový kříž Dachsteinu. Stejně s ohledem na auto nám nic jiného nezbývá, než se vydat přes... Chvíli prošlápnutou cestou kolem cvičných týmů, zkoušejících záchranu z trhliny, nakonec opět razíc chvíli vlastní cestu, pozoruje zvláští typ sněžných můr podivně posetých po sněhu, márně se dohaduje o účelu jejich konání (žeby poslední cesta?). Vyšplháme na hřeben a dále nástupujem vrcholovou ferátu. Jindy obezřetný Rádík zavelí, že je A-čková, to se není třeba vázat...což pak u vrcholového kříže sebekriticky ohodnotí, jako metodicky špatně...Za nějaké 2,5 hod jsme na vrcholku Höher Dachsteinu (2995m), kde již blaženě, výhledy tu i tam, i slunko občas prosvitne. Sestupujem již bezpečněji, s poctivým jištěním, octnouc se na strmém ledovci, pod náma velká trhlina, stopy žádné... Jen tam někde dole známky civilizace s urolbovanou cestou a okruhem pro Bauery a spol. Role odvážného pionýra se ujme páterův bratr, traverzujíc úpatí skály a pak strmě dolů, poctivě vážic každý krok...Po chvíli jsme euforičtí na cestě, i to slunko zahřeje, že na chvíli se uplatní i mazání, brýle a krátké rukávy. Plánujem oslavného weizena na chatě Dachsteinwarte

(Seethalerhütte), kde končí...Johann...jak Radek opakovaně ujišťuje, kdyby někdo nevěděl...Chata však prázdná, občerstvení žádné...kuk dolů, na závěrečné Johanovo lano...třeba někdy...a dálnicí k vrcholové stanici lanovky. To se již spouští opět mlha, takže ačkoliv vyhlídky Skywalk jistě nabízí impozantní podívanou, tak si je jen... projdem. Velitel koketuje s myšlenkou ochránit bolavé klouby a využít lanovky, myšlenka za 20E se však jaksi neujímá a sestupujem prý normálkou, občas zajištěnou lanami...Polovina je teda normální feráta, opět pod sněhem, údržba místy vázne, ocelová lana uvolněná či pro jistotu doplněna lany textilními, čím níž, tím směs sněhu a kamení, které občas padá...zdárně jsme však podvečer na Südwand-Hütte, s radler-weizen přestávkou, pokocháním se, kudy jsme to vlastně prošli, za den kupodivu sněhu výrazně ubylo, takže zahlédneme jen zbytek svých výstupových stop, v 19 hod u auta, čímž ušetříme další E za vjezd...a možno pelašit směr ČB...

a ZDE fotodokumentace

Rakousko (Štýrsko)-Chorvatsko (Istrie) 13

Rodinná dovolenka připadá tentokrát na nejnevhodnější plnou sezónu prvních 14 srpnových dní, jak už to u nás bývá - s letmou přípravou, s cílem zastávky v Rakousku a pak poznání končin chorvatských dosud nepoznaných...

Po 4-5 hodinách zakotvíme u půvabného, leč dosti využívaného jezera Tieberteich, asi 5 km od městěčka Mixnitz. Pravda, mezi dálnicí a železniční tratí, ale se skalnatými výhledy, čistou vodou...Vyhodnotím jako dobrý basecamp na plánované výstupy. Táži se na možnost kempování - a je nám nabídnut kout na druhé straně jezera, stany žádné, zázemí veškeré... ejhle- i v kapitalistickém Rakousku něco funguje na dobré slovo...

Koupačka ranní a večerní, koupalištnímu hemžení se vyhneme utíkajíc do hor, poté je opuštěná pláž naše, teplá voda, hvězdnatá obloha s padajícími hvězdami...co si více přát.

Výlety se tentorkát ukáží býti náročnějšími. Plánovaná 6km procházka k Dračí jeskyni (Drachenhöhle) sice není dlouhá, ale zato čím dále strmější, aby nás nakonec potkalo řetězy zajištěné lezení. Ale odměna stojí za to... Obrovská jeskyně, přes 500m dlouhá, netopýři nad hlavou...Následuje zrada průvodce, avízovanou okružní cestu se nepodaří najít, po nastoupání dalšího sta metrů další cestu nenalézáme, takže stejný sestup, který ve strmém terénu...přeci jen náročnější, ale zdárně ...i se 4-letým dítkem zvládnem.

Po této eskapádě však dozná trhlin plán projítí Medvědí soutěsky. Odvahy ale dodá mladý turista u Dračí díry, že soutěska je prý lehčí než dnešní výstup...Pro jistotu vezmem nosítko a...ještě, že tak...Zatímco předchozího dne si užíváme horské samoty, tato trasa je nepoměrně frekventnější, snad i tím, že nevhodně volíme sobotu. Stoupáme nekonečnými žebříky, někdy v dlouhých štrúdlech, na zádech ratolest asi dvojnásobně překračující nosnost sedačky, ale je to krása... a na vrchu hospůdka, s domorodou štýrskou muzikou, po horách se rozléhající garmoškou s basující tubou...no atmoška...

Dále přetáhnem o koupací odpočinkový den, za což přichází trest v podobě echtovní noční bouřky, stan však zdárně přečká ... a hurá k moři...

ZDE další FOTO

Začátek je deprimující, rekognoskujíc pobřeží od Rovinje narážíme na přeplněná letoviska, rozpačitá pokrčení ramen recepčních...až nakonec se západem slunce zakotvíme ve vesničce Barbariga, vezmouc zavděk ubytování v jakémsi apartmánovém ghettu, ale s milou paní domácí.

Pláž vcelku přijatelná, skalnatá, občas oblázková, či skalnatá plata. No dítka nejvíce zaujme přistavený lunapark...

Podniknem lodní výlet na souostroví Brijuni s vilami prominentů, následně koupání na ostrůvku Sv.Jerolima, po výletě ještě seznámení se s Fažanou a jejími fádními dlouhými plážemi...

Průvodci opěvují istrijskou historii, takže vyrazíme i na okruh za zdejší minulostí. Zástavky u kostelíka Sv.Fošky, krajem posetém kamennými kulatými domečky tzv. kažuny, nejasného stáří a účelu, počkáme si na mumie ve Vodnjanu. Kostel pln relikvií, prohlídem nebalzamované mumie 6 světců , údajně zázrak... Jak už to u Chorvatů bývá - nechají si vše zaplatit, vstup a další vstup...

Jeden den strávíme v Medulinu, volíc ne zrovna vydařenou pláž, tak si spravíme chuť v pozním odpoledni, na zdejším kulatém poloostrůvku a pak již nezbývá příliš času na plán poohlédnutí se za možností ubytování. Cestou necestou doputujem do letoviska Duga Uvala, která svými hotelovými komplexy nezaujme a noční návrat...

Zataženou oblohu využijem na prolez polostrůvku s pevností Punta Christo, více pak zaujme večerní a noční Pula, s návštěvou amfiteátru, centra s různými kejklíři a akrobaty...

Příjemné dopoledne strávíme v historickém, ale nekomerčním městečku Galižana, kde kavárnička, pokec s italskými domorodci...

Směrem k ubytování na jihu stavíme za Pulou, kde v pevnosti Verudela je sympatické mořské akvárium. Po předchozí náhodné domluvě se na pár dní přemisťujem do Banjole, apartmánu u kempu Indie. Tam večerní grilovačka, příjemná oblázková pláž pod kempem, s blízkými dvěma ostrůvky. Dojem však poněkud skalen synátorovými tu karetními tu vodně dyskomfortními eskapádami...Když se přidají další zdravotní neduhy choti a vypršení termínu, další ubytko již nehledáme a zavelíme k návratu.

Na závěr ještě výlet na Kamenjak, kde se prodíráme prašnými cestami, stavíme nejprve u Safari baru, což pěkné, ale přelidněné místo, nabízející jeskyňku, skoky do vody ze skály apod.

Dále nám nedá navštívít nejjižnější jih ostrova a na samotný závěr ještě jistě půvabná, ale rovněž hojně navštívená oblázková pláž...

Cesta zpět nakonec stejně Slovinskem, s občerstvovací zastávkou restaurantu Marché, Z Premantury pak po 9 hod. doma...a další zjištění, že fotky z karty jsou v čudu, nakonec část zachrání PCmág...

Chorvatské střípky:

musím vyhrát ještě 17 x ( prší alias cyp)...mě teče do očička...tady jsou další mobilhajzly...a nemluv po tatínkovému...

a taky počítání HR SPZek, pobavení Koubkem či inspirace líným rodičovstvím, ...

ZDE další FOTO

Morava 13

A je tu další prázdninová aktivita...po pár kratších platonických pokusech vyrážíme po letech na plnohodnotnou vodu. Volíme pro začátek dobře dostupnou Moravu. Equipa čítá 3 bratry a jednoho bratrance s choťmi, jejich 8 dítky (jen nejmladší zůstaly u babičky), rozmístěni na 3 pálavách a jednom těžkotonážním raftovacím plavidle...

Čtvrtek navečer vybalujeme v Postřelmově, zírajíc, jak z Felicie se vysouká 5 osob, dva stany, 50 l soudek a gril rozměrů nemalých...ten pak udělá dobrou občerstvovací službu. Jen v tábořiští suchého dříví se příliš nedostává, načež nám pan zemědělec předvede, jak se dělá oheň, s ekologickou úpravou místních dřevin...Mezitím ratolesti předvedou nepříliš vyvedený pokus o chůzi po uhlíkách resp. skok do popela, s náležitou odezvou imponující třetistupňovou popáleninou...

Ještě večer převoz auta a ráno hurá na vodu...Ta zprvu příjemná, tekoucí, postupně proud přeci jen stagnující... Zatáboříme v kempovišti u Vily Háj, kde se různě pomějem, pojíme, popijem i zapějem, doplňujíc se se zdatnými sousedy...

Ráno kouknem na koníčky a pokračujem v plavbě již bohužel více olejnatým úsekem do Litovle. Nekonečný olej je zpestřen tu zarputilými lodními bitkami s následným nepřátelstvím na život a na smrt, tu stromovými skoky do vody či nějakým tím jezem...

Mijíme se střídavě s partou opojených sombreráků, chytrých učitelů(-ek), majících jasno, kdo je v lodi kormidelník a za pozdních večerních hodin se doplahočíme do litovelské loděnice, kde dáme zavděk zdejšímu občerstvení.

Po odpojení raftu, překonání ranní indispozice, zbylé tři posádky pokračují po Malé Vodě (chráníc tím kulíka říčního hnízdícího toho času na hlavním toku), točíc se okrajovými meandry, občerstvujíc pizzou v Březové a končíc u Hynkovského jezu, kde konečně zpracujeme převážený bigmeloun, zaskotačíme v peřejích a pak po zhodnocení nereálnosti splutí až do Horky balírna... ještě utonouc v bahně vyschlého ramínka u hynkovského mlýna...Zatímco robátka skotačí na průlezkách, rozdají si partičku dospělého petanque, maminky poklábosí v hospůdce, tatíci vyfukují, rolují, balí a svážejí ...no a snad další dobrá tradice.

Sovinec 13

Pár příjemných červencových dní trávíme na zapůjčené chaloupce v sovineckém pod(nad)hradí, kde soužijeme s přírodou- jednak v domestifikované podobě kocourem Elvisem, dále plchy, myškou, úžovkou, poznávanými motýly...

Po slezení Soví skály se nás ujme a hradbami provede místní snílek, majitel to podhradních pozemků, pár koníků a oveček, kupící různé zemědělské relikvie s velkolepými plány rozvoje podhradí...jen sehnat štědrého donátora, kterýmžto se bohužel neukážeme...takže zatím z permakulturního ozdravného centra nic nebude...

Dne dalšího nás čeká krásný okružný výletík na Jiříkovský kopec s malinami, srnkami, motýly, ale také krizovou loukou, jaksi dítku přerůstající přes hlavu, kteréžto trauma z pošimrání travinami nevykompenzuje ani úspěšný lov pokladu.

Účastni hradního Honu na bestii musíme dne nedělního čelit synátorově úprku nikoliv před ní, ale sličnou agilní tanečnicí...rodinka je u artistů vůbec v kurzu, čeká nás ještě maminčin žonglérský výstup...