KANDADA 11 - part one

Prolog

Kdys na podzim přichází Rádík s ideou, co tak podniknout nějaké vzdálenější hory, ve třech s Danem, přelom roku …a Bodíku, co ty na to, tož ja… S blížícím se termínem však entuziasmus opadá, ceny letenky nedostupné, ale agilní Radík nabízí alternativu, místo toho v létě Kanada… já bych vzal Markétu, nějaké 2-3 týdny…zvaž…uía, zvažuji, nějak prosadit doma a člověk si někdy v životě splní sen. Začátkem ledna po noční akci budí telefonát: Dan musí booknout letenky, musíš se rozhodnout, první tři týdny v červenci a je to od čtvrka do neděle ( a do prd…)a Dan bere přítelkyni (do prd…² ). Ale kdy se zas naskytne taková šance? Já vás…! S příchodem června situace doma houstne, ale alea iacta est…

Mezitím Danova Táňa vyřeší víza, což neskutečná lustrace, výpisy z účtů, a kde na vojně, a kerý velitel, ale na ambasádě nakonec bez potíží...

Úvod

30.6. v 7 odlet z Ruzyně, v Praze tvrdnu již od večera, poznávajíc noční mezinárodní život v metropoli, kdy váhám, zda jsem ještě v ČR, jak tetka z venkova zírám na ty zahraniční nápisy… ráno shledání v hale- pětice odsouzená spolu následujících 25 dní vyjít: vůdce Rádík s Markétou, Dan s Táňou a křen zpravodaj. Posila budějovickým mokem, přestup v Amsterdamu a 9 hodin letu do Vancouveru. Toť nová zkušenost. Usedět se dá, zabavit se dá, ale ty větry! Kam až se může břich nafouknout?... Zastavuje čas, přilétáme někde ke 14 hodině.

Ve Vancouveru povinné procedury, kdy nás jistě ne domorodá asiatka přísným tónem znovu prolustruje, co tu chcem a co budem dělat, zásoby jídla nechává nepovšimnutě. A pak již vyzvednout booknutý vůz, fasujeme bouráka Chrysler Town Country včetně gps a obrazovek, bohužel dvd-ka již nedodali...Dan se hrdě jímá volantu a vyrážíme směr severovýchod, vstříc kanadským dálkám. Cestou první mekáč, což se stane navzdory zásadám jednou z našich hlavních občerstvoven, absolvujeme povinný velkonákup, problematické shánění bomb na vařiče a taky nás čeká zjištění, že pivo neseženem v běžně sámošce, nýbrž ve speciálních Liquor Storech. Večer odpadáme někde u města Hope v kempu u megařeky Frazer. V noci vydatně sprchne a já poprvé zkouším autonocleh.

Kapitola 1. Údolím Frazeru a Wells Gray

Ráno 1.7. prekérka, auto nejde nastartovat, nakonec naskočí, ale běží krizové scénáře, co když se to zopakuje v divočině. Nakonec však jedeme a děj se vůle…Předpisově pádíme podél Frazeru, jejím kaňonem, občas nějaká ta vyhlídka, železnice s vlekoucími se megavlaky, vagónů nepočítaje, stále více hornato, ale méně sterilno než na alpských cestách, tu a tam smutný pohled na i zde upadající venkov, vesničky duchů, dřevěná stavení zašlé slávy s orezlými stroji… Míříme k prvnímu parku.

Odpoledne návštěvka Infocentra v Clearwateru a pak již 70 km do nitra parku ke stejnojmennému jezeru. Nacházíme kempík (Pyramid camground) za slušných 16 $ za místo a pak objížďka zdejších krás, vyhlídka z kopce na zalesněné nekonečno, procházka k jezírku, kdy poprvé poznáváme odvrácenou tvář divočiny a to zde všudypřítomné komáry. Chvíle pokochání se neobvyklou florou, fousatými lišejníky či tetřívkem na stromě je vykoupeno několika boláky. Zvláště si smlsávají na nebohé Markétě. Další lesní cestou k prvnímu megavodopádu Helmcken falls potkáváme svého prvního méďu, kterak se popásá na kraji lesa u cestičky. Jak již někdo někde psal, vodopád velkolepý, úžasný vyhloubený kotel, ale ve srovnání s medvědem je těžce druhý. S Radíkem rozpoutáváme první zoologický spor, zda se jedná o mladého grizzlíka či medvěda černého. Rádík má pochybnosti o zdraví mého percepčního aparátu ( "já se nebudu přít, že ten hnědý medvěd není černý"), nicméně mě se stále zdá barevně příliš výrazný a knihy mého synka praví, že "medvěd černý tzv. baribal se vyskytuje v různých barevných variacích od tmavě hnědé po černou", ale nakonec kapituluji. Večírek poprvé u ohně se zde všude připraveným roštem. Poprvé si pochutnáváme na šťavnatém stejku, což se dále stane jednou z hlavních krmí a objevujeme značku Molson-Canadian na spláchnutí.

Ráno zapůjčujeme 2 kanoe za ceny příznivější než ve velkých parcích, přidáme permit za nocleh u jezera, přibalujeme možná zbytečně opatrně lodní pytle. Při dotazu na podmínky a možnosti z exaltované recepční vyloudíme jen samá absolutly a perfectly, dostáváme mapku s tábořišti a hurá na olej. Zprvu trochu Lipno, pak se přeci jen objeví zasněžené vrcholky, abychom se cítili "jak v Kanadě", že. Zaparkujem na druhé straně jezera, kde si dopřáváme osvěžující 13-ti st. koupel, kocháme se mj. přičinlivou veverkou, těše se na krásný bivak. Tu se však zjevuje další flotila a začíná psychologická hra hodna pokerových hráčů - čí bude tábořiště? Kdo zůstane a kdo se vydá dál. Nakonec první rozdáme karty, stavíme stany, s tím, že poplujem dál a případně se vrátíme pro věci. Pádlujeme další km po jezeře s návštěvkami jiných kempovacích místeček, ale původní volba se jeví nejšťastnější, ostatní mokré a již plné. Po návratu se ukazuje, že tento druh táborničení je zde poměrně populární, naše zdající se opuštěné místečko se zaplnilo, i rodinka zůstala, ještě, že stany již stojí. Vydáváme se na poměrně strmý výšlap pralesem na orlí vyhlídku (Eagle view), kochajíce se jezerem obklopeným nekonečnými lesy a opět bojujíce s obtížnými moskíty. Tohle jste nám pane Jacku Londone jaksi zamlčel… A již nastává těšení na večerní klobásky s místním chmelovým mokem. Ohýnek plápolá, všechny přílohy připravené a párečky… nejsou. Vyčítavé pohledy, kdo za to může, k čemuž se Rádík postaví čelem - Bodíku jedem…Ostatní se snaží zběsilý nápad odvrátit, jsou přeci nějaké nudle, ale hrdost je hrdost…Vydáváme se na zpáteční, několika km plavbu večerním jezerem. Chtíc to po nás někdo na Lipně, tak jej pošlem někam…Statně se perem s poklidným jezerem, potkávaje další posádky, hulakajíce něco o tom, že se vracíme pro sausages… A po nějakých 2 hod. jsme vítězně zpátky. Další den zpětná plavba, s diskusí, kdo že je vlastně na této výpravě porcelánem… Před deštěm úkryt na dalším tábořišti, pak již autíčkem zpět, s další procházkou kolem hučících peřejí, údajně překonávanými lososi. V Clearwateru nákup, který nám skasíruje veselá Češka. A po předkrmu jedem v lijavci k jednomu ze zlatých hřebů programu -Mt.Robsonu.

Kapitola 2. Mt.Robson

V sympatickém kempíku se sprchou pod Robsnem stavíme již naštěstí po suchu, k pečínce koštujem domácí zásoby, čímž se večírek, ne všem k libosti, stává bujarým. Rádík konstatuje příznivou konjunkci Venuše a Jupitera (čímž volně asociačně rozvíjí přítomnost sprch a nepřítomnost křena ve stanu) a další přispěchají s adekvátním jménem pro případné plody - Robson či Molson?

4.7. registrace v infocentru, kolem další Češi a s plnou bagáži vzhůru Berg lake trialem. Jak praví průvodce - nejkrásnější trek na světě. (Tento se ostatně kouzelně střídá v superlativech, absolvovali jsme ten nejlepší na světě, kontinentě, planetě…a když již chybí slov, tak je to prostě vistaladen extravaganza).

Za pohodovou hoďku jsme u prvního tyrkysového jezera Kinney lake, pak kolem něj horem dolem, záhy ztrácejíc nabyté metry k stoupavému úseku, krásným filmogenickým údolím tisíců vodopádů. Nejmasivnějším Emperor fall se necháme sprchnout a pak dále úmorné stoupání. U Berg lake již není nikoho, kdo by toho neměl dost, někdo rozedrané puchýře, další bolavá záda u jiného jen ochromující únava, což poněkud neutralizuje euforizující pohled na majestátný Robson, ze kterého padá ledovec do tyrkysového jezera. Doplahočíme se do tábořiště, kde se nás jímá zimnice, ale pak nádhera! Občerstvení, kolem stanů projde jelen, který předmětem druhého, již ne tak afektovaného, zoologického sporu, je to jelenec ušatý či caribou? Toho pak vylučuje spřízněný pan ranger, takže dorovnávám skóre.

Další den je Rádík snad poprvé přehlasován s více ambiciozním výletem na sedlo zvané Snowbird pass, čímž ale získává další trumfy - máte, co jste chtěli, tak to vypadá, když se veliteli oponuje…Ne že by cestička jak botanickou zahrádkou se zadním pohledem na ledovou horu, relaxem na louce s roztomilými všudybyly svištíky a syslíky nebyla pěkná...ale jaksi nepatřičně dlouhá, často sutí jak po ostravských haldách a sedlo? Nic! Výhled do Nikam, jen bílá pláň s jakýmsi pseudokopečkem. Tak a zase zpátky…Jistě však utkví v paměti Táni, která absolvuje dvojí zkoušku odvahy. Nejprve jsa nucena překonat vodní cestu pod vodopádem, což si hned pro jistotu zopakuje zpět, zjistíc slepou stezku a pak statečně ustojí pozdravení baribalem v našem stanovišti. Večír ještě dorazí náš jelínek, aby setkání se zvěří bylo dovršeno.

Dne dalšího sestup, s Rádíkem ještě kondičně vyběhnem na Tobogan falls, abychom těch vodopádů a kýčovitých pohledů na Robsna neměli málo a pak s pohnutým svědomím pádíme za opuštěnou Markétou. Doháněje ji, smočíme svá propocená těla v ledové říčce a pak již nekonečný sestup, zpestřen sympatickým rangerem, který poučí o místní zvěři, dále zkratka řečištěm ke Kinney Lake a pak již odpočítáváme neubíhající km, (potkaje mj. organizovanou českou výpravu), motivujíc se třeba trippleburgerem.

FOTKY ZDE

Lednice IX/11

Svatováclavský svátek nabízí možnost si dopřát jakési to volno, což pojímáme i jako náhradní rodinnou dovolenou. Krásný čas v době vinobraní vybízí na úkor jiné každoroční akce navštívit opět kraj lednicko-valtický, tentokrát v cyklo podobě. Na poslední chvíli se přidruží po pár dnech na vodě spřízněná těšínsko-bílovická rodinka s holčičkami o level staršími,co Adama "otravují v Gutech, na loďkách i na chatkách".

Je krásně, tak se spokojíme i se skromnějšími podmínkami kempu, ale jejda, z internetu se nedá moc vyčíst, že objednaná chatka u Lednice za pouhých 400kč (když tolik chtějí jinde za osobu) skýtá krom paland komfort asi 2 m². Lepší pak za cenu téměř dvojnásobnou. Obhlídneme vedlejší, s ironickou poznámkou pana recepčního- ať teda zkusíme, evidentně neočekává nenávrat. Tam se nás příčinlivě ujme domorodý 70-tník, chaloupky nepoměrně větší s verandou, omluví nepořádek sběrem hroznů zaneprázdněné paničky, ale vše se napraví, tak jo...

A hned další prekérka - jsme vybeveni cyklovozíkem, s vlaječkou a dalšími proprietami, ale...bez kol. Naštěstí je v záloze náhradní řešení, že máme i sedačku i cyklotyč, na které se hochovi vcelku zalíbí.

Den prvý: Bradla

Rajzujem po okolí mezi vinohrady, meandry Dyje, Lichtejnštejnským panstvím kolem těch všech romantických či empírových stavbiček...U Janova hradu pvní úraz, Adam padá na hlavu z bradel, naštěstí bez nutnosti zásadnější intervence, aby jej v křiku vystřídalo druhé dítko jakýmisi vyměšovacími kaprysy. (Uklidňující procházka do lesíku znamená kontakt s českou realitou, v Kanadě poněkud odvyknuvši, zde překračujem výměšky a bohatou bílou úrodu dámských i unisex hygienických potřeb.)

Konsolidace hygienických podmínek se příliš nekoná neb paní se vrací pozdě strhaná z vinohradu, alespoň peřiny čisté a nějaká ta sleva navíc. Pofidérní podmínky jsou vykompezovány dalšího dne, již s dorazivšími sou-druhy, se kterými zažíváme nejprve romantický západ slunce na chrámě Apollonově, pomlsáme výborné sýrové fondue a pak od pána domácího snažíc se vymoci trochu burčáku, v pár kolech koštujem kompletní sbírku vína zatím dosti mladého...Vinař znalý i kraje našeho, projevuje k nám patřičnou afinitu, na úkor své paničky kladenské( " Já chci spát"), ale další víno i zpěv tuto mírnou dysharmonii patřičně sladí. Ráno však ojky jejky...spřízněný pár je notně indisponován (" mě je..."), nakonec výletu schopna jen jedna 1/2...Břeclav, Pohansko...tentokrát s vozíkem neb kola se všelijak popůjčiti podaří, byť ne vždy kompatibilní velikosti a ne zrovna k Adochově libosti, kterému se zalíbila kombinace velkáčského rozhledu a alibistické bezpečné lenosti na tyči. A večír již všici u ohýnku a buřtíků, Valérii asi jako kompenzaci je dopřáno snad 10 padajících hvězd,nebo toť ještě dozvuk večera předchozího?

Završíme dalším úrazovým dnem (" já chci na tyči!"), ponejprv strastiplné tahání třísky a pak k osudnému Janohradu dojíždí dítko opět s řevem a tentokrát rozbitým kolenem neb jej rodičové jistě chtěli zmrzačit usoudivše, že jest čas i samostatného kola šlapání. Najednou se zjeví i početné příbuzenstvo, dokonce i babička odkudsi z Vídňa se vracivši. Dítka nakonec šťastně se prošlapou přes Lednický park, posilněni i kolem jezer, s nějakým tím pádem, naštěsti pod andělskou ochranou...aby tečku učinil souboj s domorodou drobotinou, jejíž bojový hafan se v obraně před přesilou zakousne našemu hošanovi do zadnice, a tím jsou dovolenkové úrazy dokompletovány...

ZDE FOTODOKUMENTACE

Sjezd Moravy

Dítka rostou, je čas po letech vodácké (téměř)abstinence k jejich zasvěcení.

Příhodný čas se naskytl na pěkné babí léto posledního zářijového víkendu. Sešli jsme se tři spřízněné rodiny. Lodě není problém za nějaké 2 sta zapůjčit. V sobotu vyfasujeme v Hynkově pálavy a další nezbytné propriety, s dítky oběmi vyzkoušíme vodu nanečisto, loď pak lenošně házíme na střechu, abych si pak užil cesty s lodí vztyčující se do téměř svislé polohy...

No a v neděli raději jen se starší ratoletí a ostaními kumpány.

V Hynkově šrumec díky probíhajícím závodům, snědá trhovnice nás vybaví stylově filcovými stetsony, frajeřinou to za pouhou stokorunu. A pak hurá po proudu meandrujícím a klikatícím se náhonem. Kolem patrno plno bobří práce, tu a tam spadaný strom, které překonáváme někdy horem, za cenu ztráty stability s podzimní koupelí, tu dolem za cenu odřených zad...další koupel pak kvůli (úpěšné)záchraně vypadavých baterek náruživé fotografky. Dítka nadšené, bojovými pokřiky rodiče hecují, tu a tam i pádlo ponoří.

V Horce se zapojí do poměrně delšího přenášení i domorodé obyvatelstvo, očekávaje patřičný bakšiš a pak guláškově pivní posila. Čas poměrně kvapí, odhadované 4-5 hod se děsivě natahují, když mám před sebou povinnost stíhat v 19 hod práci. Končíme kousek pod tragickým řepčínským jezem, rychlé zbalení a předání lodí, tryskem pro auta ...a v 19:04 přebírám noční službu...uff.tomu se říká na knapp...

a ZDE další fotodokumentace

Co již umí naše dítka v první 1/2 a.d.2011

Adam umí počítat, nikoliv již prohrávat. Všem se chlubí, jak zvládne do 329, což vytrvale únavně všem předvádí, ví, kolik kdo má roků, všechny sloupy jsou sečteny a všechna více jak 3-místná čísla musí být čtena- a tatínku kolik je 13567...a co je po milionu?, a umíš počítat donekonečna? a umíš počítat do konce života...Tadeášek umí...

Ze začátku roku se zapálil do společenských her...až do doby, kdy okolí s ním začlo hrát plnohodnotné a nikoliv jen shovívavé partie s možností prohry...to následuje vztek, křik a pláč. Tímto je Člověče nezlob se po pár měsících na indexu, v kurzu jedině Pexeso, kde je dobrá šance, že své okolí vymydlí...

Zdokonalen v lyžování, první krůčky na bruslích, kolo nám ještě moc nejede... V mluvě jaksi uchopil anglosaskou logiku v tvorbě budoucího času, budeme jet apod...

Zuzka jest děvčicou temperamentí, rozkošná i k seřezání zároveň, dává zabrat se spaním. V 1,5 roce již artikuluje maminka, miminko, tatí, kokika (kočička), lon (slon)...oblibená vazba maminka néní... nyní má lezecké období.

Jasně genderově vykrystalizovaná - předváděčky šatníku, sama si navléká cokoli na hlavu, s pyšnou prezentací okolí...

Poslední míle potřetí (11)

Úvod ctrl-c a v ( tradiční termín vrcholícího hokejovémo MS, setkání speckářek, na místě stávajícím se tradicí atd...)

Tentokrát bohatší sestava,dítka o rok starší, družnější a nová stále přibývají, některá dokonce zdvojeně! Čímž Péťa nucen téměř mikrobus pořídit...

Některá nová již i pro fotbálek dozrávají, hrdě se však i tatínky zapojit snažíc, a tito pak coby sloni v porcelánu , občas i nějaký ten úrazík jim za odměnu způsobí, snažíc se ztrácející výkonnost kompenzovat o to úpornější snahou...a jak může dopadnout střet těžké váhy s muší...dítka zrají, že i plnohodnotný petanque mač umožní (bez toho aby se koule hrací střetla s koulí myslící)

Opět rozděleni na kolaře a chodaře, ti první, někteří i s vozíky, se k Devíti skalám dokolují, dítka umění lezecké vyzkoušejí a pak zaskotačí na obvyklé farmě.

Počasí tentokrát trochu zahapruje, čímž většina grupy zpanikaří a předčasně prchne ještě na závěr absolvujíc vcelku příjemnou, ale kosou proklepanou návštěvku skanzenu Veselý Kopec, kde dítkám učarují nejvíce parní orací stroje a nezbedná kůzlátka. Pak se ty naše div nepoperou o perníkového šmoulu- fatal eror zakoupení pouze jednoho ks, (1 3/4 leté již někdy taky ví, co chce, navzdory genderovské předúrčenosti).

( GPS opět zaúřadovala- dovedla nás sice 1/2 hod.před zbytkem na místo, ale přes všechny zákazy vjezdu téměř polní cestou se ocitáme přímo v areálu, míjeje záchytný parking)

Další FOTKY ZDE

Zálesí (u Javorníka) II/11

Víkend čtyř 4-leťáků + jedné (vydávající za tři) Zuzany s povinným rodičovským komparzem (Komáři bez Komára, Giboni, Uměníznalci s Jeronýmem) v kraji,kde taky kupodivu žijí lidé.

Pro nás víkend, ostatní prázdninový týden...

Učíme se kamarádit s GPS přístrojem, který nejprve zaslepení vidinou cíle ignorujem (i jeho svéřepé: při nejbližší příležitosti se otočte...),až nápis "Sklep spozywczy" nás přesvědčí mu dát za pravdu neb do Polska nemíříme...a na cestě zpáteční mu pro změnu slepě důvěřujem, ignorujíc vlatní zkušenost dvou konvečních cest z Jeseníku a necháme se vést třetí...končíc u v zimě neprůjezdné skoro lesní cesty...

No kdo by čekal, že v únoru,byť zima třeskutá,tak sněhu i Jeseníkách,potažmo horách Rychlebských, bude chabý poprašek, přilehlý šlepřík zůstává nečinný a nezbývá se vypravovat za sněhem dělaným až někde k Lipové či na Ramzovou, kde se dítka, vzájemně se hecujíc, zdokonalují v umění lyžařském...

Večír,krom unaveného zapění si, dozvíme se leccos od zapálené znalkyně relikvií o umění středověkém, jak to ta církev měla s bratry husity a oni s ní, k čemuž ne zrovna souzněně přizvukuje nespavá Zuzana.

Vrch Labí III/11

Tradiční zakončení ski sezony poslední březnový víkend. Zatímco kolegyňka Pavlínka vyrašenými křivatci, talovíny, sasankami, orsejemi či dymnívkami se již pokochává a v lužním lese česnek medvědí sbírá, my ještě za sněhem do hor Krakonošových vyrazili, spojujíc s návštěvkou přátel v městečku podhůrském. Sněhu, byť mokřejšího, se nabažili, i černou svatopetrskou sjezdovku po reprezentatech málo rozbrázděnou pojezdili, za ceny posezonně na zdejší rajón příjemné(Špindl či Herlíkovice -pravda již jen 1/2 areálu- 1/2 den za nějakých 300Kč), Adam další pokroky učinil, sjížděje 1,5km za rekordní 3-4 pády, různé taškařice (republikové mistrovství či kajakové závody na sněhu) shlédli, černošského husitu vyslechli a nakonec i o lyže přišli...A dítka, tentokrát pro změnu více to mladší, si bohužel zas nějakého nosního bacila dovezla a dále po okolí rozšířila, vytrvale soplíc :(

Sjezdovky ZDĚS a ZDĚS

GrossGlockner 01

Dosud chyběl záznam o docela kruciální životní výpravě. Tak napravuji

Po dřívější přípravě na Marmoladě, nyní plán již "pořádné hory". Kvůli počasí se však mění harmonogram, "vůdce" ruší zamýšlený několikadenní přechod a velí jednodenní otočku na lehko. V brzkých nočně ranních hodinách téměř prorážíme závory na Glocknerhochstrasse, když kolem nikdo, auto ponecháme na Kaiser Franz Josefs Höhe a hurá. Pohled na horu úchvatně zdrcující. Tak do toho nejdu. Radek však žádné pochybnosti nesdílí, ba naopak. Po skoro neprospané noci s chabou energetickou výbavou míříme k výzvě. Nejprve sestup k ustupujícímu ledovci Pasterzenkees, pak chvíli hledání mužíků až se nějakou vlastní cestou ocítáme na ledovci.

Zde začíná opravdová dřina,slunce praží, mazání a další ochrany chrání jen parciálně, nedostatečná průprava s energetickým deficitem udělají svoje...Každý se plouží sám za sebe, jen vůdcova sestra se vyšvihne k chatě coby laňka, ostatní se šinem v několikasetmetrových rozestupech.

Zastávka na Erzherzog Johann Hutte na Adlersruhe funguje až zázračně stimulačně. Vidina vrcholu vlévá nové endorfiny a adrenalin do žil. Na závěrečný výstup se vrháme s ještě před chvíli nepochopitelným elánem a vervou. Místy skoro po čtyrech se vyškrábem na vrcholový hřebínek, kde však strneme. Dál není šance. Hřebínek úzký, alespoň s úchytovými tyčemi, na první pohled nepřlné sedýlko mezi malým a velkým Zvoníkem a dál strmá skála. Již si říkáme malý Glockner, taky Glockner, ale díky tlaku dalších skupin, ve snaze nebrzdit provoz, se přimotáni na lano postupně posouváme a posouváme, sestoupíme k sedýlku, které sice malinké, ale uzounké, s nekoliksetmetrovými srázy na obě strany. Jedinou možností překonání je přeskok. Rák se odvážně vrhá první, ostatní následujem, kolega však na něm poněkud uvízne - usadíc se jak v koňském sedle a komicky zdolává coby ujařmovatel divokého mustanga pošoupávajíc se vpřed...proto místo přejmenováno na Davídkovo sedlo...

A dál již závěrečné skalní lezení, což v mačkách žádná legrace, ale nakonec se ještě před chvíli nepředstavitelně radujem u vrcholového kříže ( 3798 m) Škoda jen, že zrovna chvíle v mracích... Tak poprvé se alespoň trocha blížíme k 4 tis. metě...

Následuje euforický sestup, od chaty pelášíme rozjaření sněhovou plání, všelijak skotačíc, uráá, až se pata s mačkou zasekne do sněhu...a je to...něco v koleni křupne, sestup ještě dokončím, ale nasedajíc do auta pochopuji, že to dobré není, když nohu obtížně porovnat do transportní polohy.

Ještě přesun ke Gr.Priel, kde již mi zbývá jen relaxovat u jezírka, zatímco zbytek si vyšvihne další vrcholek...a pak již ortopedické anabáze...nejprve jakože meniskus, zatím vybaven ortézou, se kterou se zvládne klouzavé pršavé Rumunsko, krasová oblast Apuseni- Bihor s ledovými jeskyněmi, artroskopie nepotvrdí menisky, místo toho natržený křížový vaz... a po letech již nezbývá nešť plastika...

Kterak jsme chtěli ušetřit... aneb sebezpytná rozprava

Botičky se válejí v předsíni, pan stolař případné zhotovení schrány vyčísluje na hodnoty, za které by byla luxusní audiosestava, tak nezbývá než zkusit dopasovat nějaký hromadně vyráběný produkt. A na takový žena natrefí v obchodě jména KIKA. Výborná akce se ukáže ještě výbornější, výrobek slevněn z 1100 Kč na 900, potřebujeme 2, to máme úsporu hned 400Kč a paní u pokladny ji ještě potěší- nabídkou ušetření dalších 2 stokorun, když si pořídíme tzv.Premia kartu. No supr, místo 2200Kč zaplatíme pouhých 1600…Naráží však hned na háček…kartu jí jako mateřské dovolenkářce jen tak nedají, vyžadují větší zajištění a vyšle mne, zaměstnance stabilní instituce…Větřím kulišárnu, zvláště když se ukáže, že za vším vězí pro mě apriori nedůvěryhodná úvěrová společnost HOME CREDIT, ještě více zbystřím (ale stejně málo), když půvabná slečínka mě důkladně prolustruje, téměř v duchu Nohavicovy písně o účasti v milionářské soutěži, domnělá slevová karta se ukáže jako karta kreditní, ale slečna s agilním vystupováním, umně využívajíc svých vnadů, dále zatemňuje můj mozek. Erotické dusno vymaže kritické myšlení, byť chabé pokusy jsou, ale slečna zdatně manévruje, "vše je zdarma, závazky téměř žádné, využíváte pouze slevy"...Když poukazuji na drobným písmem zmíněné poplatky, tak slečna vysvětluje, že se týkají pouze případu využití karty jako kreditky, ale já mohu si užívat jenom slev. Když se mi to dále nelíbí, tak již s došlou trpělivostí shrne, že teda kartu po roce zruším a žádné poplatky nebudou…No dobrá, nebuď paranoidní a nedůvěřivý, říkám si a podepisuji.

No jo, ale než se vyřídí úřední náležitosti…je po slevě!! Kvůli dvěma stům jsme se připravili o 4 ! Správná facka za českou vyčů…. No ale botníky potřebujeme, tak alespoň využijeme oněch 200Kč. Ale nastává další kruciální moment, jakmile kartou jednu zaplatím, zaktivizuji ji, tak přestává býti kartou pouze slevovou, ale kreditka se všemi náležitostmi. Za rok mohu očekávat měsíční poplatky 50Kč. No nic, pohlídám si to a zruším.

Jinak se karta ukáže jako naprosto zbytečná, snaží se indukovat nákupy v pár vybraných prodejnách, které buď v okolí ani nejsou nebo zrovna nepotřebujeme a když už přeci jen se možnost naskytne, tak se v patřičném marketu dozvídáme, že s touto společností již nespolupracují, jednalo se jen o akci před pár měsíci…paráda…

Rok se s rokem sešel, na poslední chvíli si uvědomuji, že nejvyšší čas zrušit kartu, volám linku, tam se mě slečna pochopitelně pokouší od tohoto kroku odradit, vyloženě lživě se mě snaží utvrdit, že žádné poplatky účtovány nebudou, pokud kartou dál platit nebudu, náš 10-ti minutový rozhovor připomíná rozpravu z pohádky O Jeníčkovi a Mařence, kterak stihající Ježibaba se táže napotkané osoby na prchající děti…naprosto se míjíme a nezbývá než osobně navštívit místo, kde vše začalo. Tam mě jiné půvabné, tentokrát blonďaté stvoření vyvede z indukovaného omylu o poplatcích a poradí, jak kartu zrušit…Žádný problém, jen by bylo škoda si ještě nevybrat údajně naspořené body…slečna koukne do výpisu, máte jich tam ještě za 160 Kč. No paráda…další úspora, sice již prošvihnu roční lhůtu a budu platit poplatek za kartu 50 Kč, ale stále je přes stovku gratis, zajásá lakotné srdce…Jenže…slečna nezaregistrovala a já ji nezkontroloval, že se jednalo o starý výpis…A zde začíná nová kapitola příběhu:

S domnělou slevou zakoupím potřebnou lampičku… Záhy mi dojde, že budu muset uhradit plnou částku, no nešť…přijde výpis, uhradím požadovaných 171Kč…Bohužel se mi poprvé v životě stane, že se upíši v kódu banky, než omyl zjistím a částka se mi vrátí, je pryč bezúročné období. Smlouvu okamžitě ruším, ve snaze v celé té anabázi ušetřit další zbytečné desetikoruny, posílám klasicky poštou s důvěrou v tuto stabilní instituci…Začnou chodit slušné a korektně znějící smskové upomínky, abych částku uhradil do 3 dnů, jinak hrozí sankce. Jasně, chápu, ale asi blbě, když informaci uchopuji tak, že se okamžitým zaplacením sankcím vyhnu. Nikoliv. Společnost se řídí asi jinou logikou. I když částku okamžitě po první výzvě hradím, přijdou celkem 4 smsky a 1 mail. Chtějí to mít posichrované, říkám si…Byť ve výpise stojí 171 Kč, výzvy jsou na 161, no budiž, proč platit více…Považuji za vyřízené. Chyba lávky. Za více jak týden po uhrazení dojde i písemná upomínka, již s tónem méně zdvořilým: je zpoplatněna částkou 120Kč. Volám na zákaznickou linku, asi 35x vyslechnu něco o tom, že operátoři jsou zaneprázdněni, ať vyčkám. Vyčkávám tedy , penízky za hovor se dále sypou (zatím nemám výpis za telefon), načež se dozvídám, že s tím nic nenadělám, moje chyba, za kterou se platí…Ale již nedlužím 120Kč, ale 170 Kč!!! A byť uběhlo více jak 14 dní od zaslání výpovědi, společnost žádnou takovou neeviduje a musím ji poslat znovu doporučeně! Ano, za lakotu a hloupost se dále platí, s pár vulgarismy poslušně hradím a kmitám na poštu, zaplatím dalších 35Kč za dopis. Abych druhý den v poště našel dvě obálky: zrušení úvěrové smlouvy, s upozorněním, že na "vašem úvěrovém účtu je evidována dlužná částka 178 Kč (aha, peníze asi ještě nedošly a oněch 8Kč navíc, jsou velmi rychle nabíhající úroky), obálka číslo 2 : výpis z účtu téže společnosti. Z nepřehledné tabulky se svým VŠ vzděláním vyrozumívám, že to, co se po mě požaduje, je kolonka "celkově odečteno"- kde vidím částku 171,13 Kč. Částku 178 Kč nenacházím nikde. Tož tak nevím, zda se jedná o schizofrenní předzvěsti, pomnu na Čistou duši v podání Russela Crowa nebo si skutečně někdo ze mě tropí žerty. Během dvou dní jsou po mně požadovány tři rozdílné částky, byť rozdíly naštěstí jen korunové: paní na lince chce 170, pravidelný výpis 171 a jiný výpis 178Kč, ještě s upozorněním, že částka nebude konečná…Obávám se, aby velectěná společnost si se mnou nezačala pohrávat fenoménem "honěného horizontu"- v době, kdy obdržím výpis s nějakou požadovanou částkou, bude již její skutečná výše jiná kvůli úrokům…Nebo již se mě skutečně jímá paranoia?

Shrnuto podtrženo: místo úspory 600 Kč, zprvu sice ušetříme 200 Kč, ale další výdaje: 2 x 50Kč za vedení karty, kvůli prodlevám ve zrušení, 120 Kč upomínka, 45 Kč za písemnou korespondenci, narůstající úroky asi kolem 10-20 Kč, několik desetikorun předpokládám za telefon.Výsledek: velmi výhodná Premia karta mě vyšla zaokrouhleně na min. 300Kč.

A když připoštu prošvihnutu akci - místo mít botníky za 1800Kč, z lakotné touhy ušetřit je jejich skutečná zaplacená hodnota přes 2300Kč !

Ponaučení: úvěrové společnosti míjet velkým obloukem, nepodléhat erotickému harašení a svůdné děvy s nabídkami výhodných karet nyní nedžentlmensky odbývám zavrčením "kuš babo". Nikdy mě ani seriozní banka nenaláká na vlastnění kreditní karty. Ano v příběhu je několik selhání vlastních kontrolních mechanismů, ale chybám se zcela zabránit nikdy nedá…Za ten stres, hlídání si bezúročného období a následné anabáze to nestojí. Nedovedu si představit absolvovat toto martýrium v částkách o několik nul vyšších!!

Tatry - Červené vrchy 2010

aneb územím velkých šelem, kterak brtníka budovatelskými písněmi zahánět...

  Konečně byli elementálové nakloněni a mohlo dojít na podzimní výšlap. Na poslední říjnový svátečně prodloužený víkend jsme vyrazili s Petrem, jeho kamarádem Martinem a jeho kamarádkou Idou tentokrát východně- směr zapomenuté slovenské Červené vrchy, trochu s obavami a choré klouby neb po delším čase skutečně echt na těžko...

  Ve čtvrtek vyjeli brzy ráno, v Pribylině úspěšně odchytili místního hospodského, který vůz ustájil a jehož syn nás za 15 E odvezl na Tri studničky  a pak již šlapali po modré Kôprovú dolinú... Hned na startu prekérka, zjišťuji, že při urychleném přesunu z vozu do vozu v tom mém zůstala proprieta dosti zásadní- mačky...snad to nebude moc klouzat neb sníh automaticky předpokládáme...

Je krásně, přenádherně, zprvu jen lesní dělníci, dále už pak nikde ani živáčka až na všude kolem předpokládané medvědy, které Petr větří na každém kroku a již cestou přiživuje historky o množství ročně roztrhaných turistů... Zastávka u Kmeťova vodopádu a pak dále výstup na lehko k dolnímu Temnosmrečianskému plesu. No na lehko, Petr tahá vařící arsenál kvůli klobásce, někdo jiný výživnou kombuchu...atmošku u plesa lépe vystihnou citoslovce, něco jako uááuh... paráda, božský klídek...

A pak konečně poznávám Petrem již dlouhé roky opěvovanou Kobylí dolinu. Cestou nějaké ty již trochu seschlé čučorietky a pak výborné místo na bivak v dolince, nakonec přímo u zamrzlého plesa. Kolem je bažinka zamrzlá méně, kolegové stěhují promočený stan a útěk před vlhkostí odnáší Ida řádným zvlhčením nožky v potůčku, díky neúspěšnému přeskoku v plné polní... Zatímco se suší ve stanu, mužská část se v euforii zahřívá bruslením a mokem švestkovým... V noci mrzne o 106, někteří se přesto vyspíme, jiní bdí nikoliv zimou, ale slyšíc všude krvelačné šelmy...

    Ráno opět nádherné, slunečné, pozvolné balení a hurá na sedlo Závory. Zde pak dál traverzem zapomenutou zelenou (ne)značkou, doufaje v nastoupání na hřeben u Kasprowa wierchu. Tu a tam se ohýbaje pro chutné brusnice, dostáváme se k prvnímu kruciálnímu bodu výpravy- někde pod Valentkovou, či ako sa volá. Vysněžený strmý sestup do doliny se nakonec ukazuje jako příliš riskantní.

Po pár zoufalých pokusech, ještě s úsměvným tasením lana- v podobě pár provázků, co nacházíme po kapsách, padne jistě moudré rozhodnutí tudy se nevydávat. To další je moudré již méně. Nikomu se nechce vracet na sedlo a sestupovat nekonečnou Tichou dolinou- když tato je přímo pod námi, tak dobře viditelná. 100x opakovaná chyba, se 100x řečeným nikdy více a přeci znova. Pouštíme se krlež dolů, ponejprv trávou, pak již jen skalně suťový žleb obklopen kosodřevinou. Po čase, kdy již víme, že to byla pitomost, není prostor k ústupu. Chopím se role průzkumníka a i z obavy z padajících kamenů se grupě osudově vzdaluji. Po jistém vyčerpání, když cesta svízelná a místy jen lemující kleč zachraňuje nejistý krok coby fixní lano, si dopřávám posilnění, když tu dojde na setkání třetího druhu!...to zvíře, co se tu motá asi 20-30m pode mnou není kamzík...ocitám se sám samotinký, grupa není ani na doslech... on ten Pasťa nekecal, hlavou proběhnou všechna jeho varování. Nechávám baťoh baťohem a tryskem vzhůru. Po dalších desítkách metrů mírně uklidněn zjišťuji, že brtník zůstává na místě, ale teď mě jistě zmerčil, střetáváme se pohledy a peláším dál, naštěstí narážejíc na zbylé druhy. Béžový méďa mizí v kleči, ale kolem naší jediné možné cesty. V týmu zavládne bojová nálada, sestupujem zprvu nějaký ten šutr upustíc, pak ale hlavně s budovatelskými písněmi na rtech (poté, co 10x omletá ta o mědvědech neznalých výbavy turistů se stává již trapnou). Brtník se nakonec projeví jako zvíře spíše plaché než krvelačné a již se neukáže. Za zmínku snad ještě stojí naháněním šelmy způsobený zásadní duševní přesmyk dosud introvertovaného Martina... Konečně po několika hodinách dosáhneme kýžené červené značky. Místo si užívat výsostné hřebenovky, klesáme zoufale níž a níž, ale hlavně, že nerozsápaní.

Cestou narazíme na skupinku 5 krajanů přesouvajích se z Liptovských kop a mířících k noclehu na Tomanovo sedlo, zatímco my stále spekulujem, že odbočíme po žluté na Kasprovy vrch... Nakonec opět po chvíli váhání vyrážíme po stopách předchozí skupiny, ale již je nedoháněje. Při odbočce na červenou značku zjišťujeme, že hyperochranářští bratia tuto kvůli medvídkům zrušili, její pozůstatky (naštěstí) ztrácíme a tímto se dostáváme do relativního bezpečí staré lesácké chaloupky, která útulné nocležiště i kadibudku poskytne. Sice s faunou jsme nadále v úzkém kontaktu, uvnitř hlodavci, venku šelmy, jak ráno stopy prozradí, ale posilněni becherovkou slastně schrupnem.

     A další složitý den, výstup na Tomanovo sedlo. Tu a tam stopa medvědí, v dolině brusinky i divoký rybíz, nakonec i skupinku z dne přechozího na horizontu zahlédnem. To nás vyhecuje jíti jím v šlépějích, což se opět ukáže jako rozhodnutí ne zrovna šťastné. Poté, co klouzavým sněhem dosáhneme předvrchu Polské Tomanové, při pohledu na zasněžený hřeben, místy mix se skálou s nemožností  ústupu, zvítězí nakonec zodpovědná opatrnost nad nerozumnou odvahou. Zpět do sedla a plán B: přeci jen přechod Červených vrchů, jen z opačného směru. Z poměrně podstatnou časovou ztrátou berem útokem vrchol Temniak (2090m), omezeně se posílníc, dostáváme se do energetického deficitu a po zjištění, že dosažený vrchol je jeho předkopcem, tento zdoláváme již na "morál", jak tomu Libor Uher praví...

Na vrchu vichřice, alespoň v trocha závětří se konečně posilňujem a pak vichernatá hřebenovka. Scenérie krásné, v zapadajícím slunku vrchy vskutku červené, kamzičí stádka, paráda, ale pomalu nohy přestávají poslouchat a záda rovněž vstupují do stávkové pohotovosti. Již po setmění po 18 hod. bušíme na dveře meteostanice na Kasprowym (1985m). Milá paní se slitovává, byť objekt nyní v rekonstrukci, zabydlujem se na chodbě. Mezitím vyběhne její atletická střídačka Justyna(ze Zakopaného 1:16h!) a poskytne nám ještě luxusnější komnatu po dělnících. To je najednou komfort! Notně vyprahlí se střídáme v nošení sněhu v ešusech, který vařič proměňuje do tekuté a Tang do pitné podoby. A to ještě s Martinem za pohrdavých pohledů morálně vyspělejší dvojice horko těžko odoláváme pokušení sáhnout po smějících se na nás z lednice Žywcach (rozuměj vcelku pitném polském pivu).

     Ráno musíme včas opustit intaktní nocleziště, vstáváme v 6 hod., v novém čase vlastně v 5, za ranního svítání dolů, do nám již známé Tiché doliny. Vrchol notně zledovělý, že  Petr s Idou na několik set m. i mačky vyzkoušejí. Dále medvědím teritoriem, označeném jejími stopami i exkrementy a pak žlutou nekonečnou dolinou směr Podbánské. Z vrchu za nějakých 5 h. Do Pribyliny ještě 10km, ale zadaří se hned stopa chytnout a (ne)náhoda tomu chtěla, že naší spřízněnou partičku potkáváme, resp. její torzo. Referují, že "hřeben byl v pohodě"...tak v pohodě, že část to vzdala a raději do Polska necestou se spustila a pak se někde kolem Bystré zpět hrabala. V autě nacházím zapomenutá železa a závršujem u vytouženého pivka a šizených (ne)bryndzových halušek.  

...To zas bylo dobrodrúžo. Byť Petrův původní plán se ukázal přespříliš ambiciozní, tak pocity navýsost blahé, i díky nezvykle přející přírodě. Nebýt vrcholového větru, tak počasí k nám velmi přívětivé, ideální, spíše zářijové než očekávaně téměř listopadové. A i místy cestu komplikující sníh přidal specifickou kouzelnou příchuť. Toť zdařilý návrat do Tater po x letech...

Fotky ZDE