GrossGlockner 01

Dosud chyběl záznam o docela kruciální životní výpravě. Tak napravuji

Po dřívější přípravě na Marmoladě, nyní plán již "pořádné hory". Kvůli počasí se však mění harmonogram, "vůdce" ruší zamýšlený několikadenní přechod a velí jednodenní otočku na lehko. V brzkých nočně ranních hodinách téměř prorážíme závory na Glocknerhochstrasse, když kolem nikdo, auto ponecháme na Kaiser Franz Josefs Höhe a hurá. Pohled na horu úchvatně zdrcující. Tak do toho nejdu. Radek však žádné pochybnosti nesdílí, ba naopak. Po skoro neprospané noci s chabou energetickou výbavou míříme k výzvě. Nejprve sestup k ustupujícímu ledovci Pasterzenkees, pak chvíli hledání mužíků až se nějakou vlastní cestou ocítáme na ledovci.

Zde začíná opravdová dřina,slunce praží, mazání a další ochrany chrání jen parciálně, nedostatečná průprava s energetickým deficitem udělají svoje...Každý se plouží sám za sebe, jen vůdcova sestra se vyšvihne k chatě coby laňka, ostatní se šinem v několikasetmetrových rozestupech.

Zastávka na Erzherzog Johann Hutte na Adlersruhe funguje až zázračně stimulačně. Vidina vrcholu vlévá nové endorfiny a adrenalin do žil. Na závěrečný výstup se vrháme s ještě před chvíli nepochopitelným elánem a vervou. Místy skoro po čtyrech se vyškrábem na vrcholový hřebínek, kde však strneme. Dál není šance. Hřebínek úzký, alespoň s úchytovými tyčemi, na první pohled nepřlné sedýlko mezi malým a velkým Zvoníkem a dál strmá skála. Již si říkáme malý Glockner, taky Glockner, ale díky tlaku dalších skupin, ve snaze nebrzdit provoz, se přimotáni na lano postupně posouváme a posouváme, sestoupíme k sedýlku, které sice malinké, ale uzounké, s nekoliksetmetrovými srázy na obě strany. Jedinou možností překonání je přeskok. Rák se odvážně vrhá první, ostatní následujem, kolega však na něm poněkud uvízne - usadíc se jak v koňském sedle a komicky zdolává coby ujařmovatel divokého mustanga pošoupávajíc se vpřed...proto místo přejmenováno na Davídkovo sedlo...

A dál již závěrečné skalní lezení, což v mačkách žádná legrace, ale nakonec se ještě před chvíli nepředstavitelně radujem u vrcholového kříže ( 3798 m) Škoda jen, že zrovna chvíle v mracích... Tak poprvé se alespoň trocha blížíme k 4 tis. metě...

Následuje euforický sestup, od chaty pelášíme rozjaření sněhovou plání, všelijak skotačíc, uráá, až se pata s mačkou zasekne do sněhu...a je to...něco v koleni křupne, sestup ještě dokončím, ale nasedajíc do auta pochopuji, že to dobré není, když nohu obtížně porovnat do transportní polohy.

Ještě přesun ke Gr.Priel, kde již mi zbývá jen relaxovat u jezírka, zatímco zbytek si vyšvihne další vrcholek...a pak již ortopedické anabáze...nejprve jakože meniskus, zatím vybaven ortézou, se kterou se zvládne klouzavé pršavé Rumunsko, krasová oblast Apuseni- Bihor s ledovými jeskyněmi, artroskopie nepotvrdí menisky, místo toho natržený křížový vaz... a po letech již nezbývá nešť plastika...