Rudické propadání

Z jednoho jubilejního dárečku se zrodí cesta do Moravských hlubin. Narozeninový poukaz jisté agentury hřešící na zážitkových dárcích nabídl oslavenci za moc peněz pramálo muziky (za velkohubými slovy o speleoexpedici se skrývalo jedno krátké slanění a vyráchání v blátivé tůňce). Tak tento pojme nápad si spravit chuť velkolepým Rudickým propadáním. Vhodný termín se šikne na Den boje za svobodu.

Vypraví se nás, ne úplně k libosti pana guida, celkem 13. Sami milí lidé od Brna po Budějice.

Večer se srazíme v hospůdce v Jedovnici , sdělíme novinky, kterak jeden kamarád se chystá stavět s půvabnou paní Irenkou, jiný si nechává ošetřovat chrup Monikou Bellucci, někomu se pozvolna zdárně chystá na svět třetí dcérka a také si vytrvalými věrozvěsty rozšíříme obzory v brakové literatuře. Přesto kelnerce připádáme asi příliš nudně, snažíc se nám neustále vnucovat "nějaké panáky". Setkání pokračuje na fotbalové ubytovně, kde mastíme duchaplné prší objevivšími se kartami playboykami někde ze 70-ých let.

Ráno je sraz u větrného mlýna, dojede další pár kamarádů z dávných dob. Ujme se se nás dvojka jeskyňářů, starší Lojza a hlavní velitel snad Roman.Nafasujeme overaly, něco jako rybářské galoše, helmy s čelovkami a přes louku kráčíme k propadu Jedovnického potoka. Průvodce avízuje poslechem vodopádu více vody a tímto zajíměvější výpravu. Klesáme do hlubin, přes zajišťující dveře pak již soustavou žebříků přes 100m pod povrch. Žádné jištění se nekoná, prostě každý dává pozor na sebe. Sestoupíme do Hugonova dómu, kde se setkáme v podobě vodopádu dorazivším potokem a pak již pokračujeme broděním. Místy po kotníky, místy nad kolena, hlubší místa jsou zajištěna dvěmi lany typu opičí dráhy. Taková podzemní ferátka. Docházíme k vyústění údajně nejhlubší suché propasti v ČR - Rudické, hluboké 153m. Kolem již krásná výzdoba, kašna i zdejší artefakt- Zkamenělý žebřík, který tady nechali někdy před 100 lety a zatím stačil hojně "obrůst" sintrovou hmotou. Postupně dojdeme k nejnáročněšjímu místu tzv. Chodbě vzdechů, neboli K...a chodbě, kde již nutno se vsoukat a dále snad 50 m proplazit, resp. se dá po kolenou, ale bez nákoleníků dost sebetrýznící. Nakonec zvládnou i klaustrofobně disponováni jedinci. Po více jak 2 km docházíme k cíli - Rudickému dómu, kde následuje občerstvení, zatím ješt z vlastních zásob, ale jelikož se nachází přímo pod hospodou, kdo ví, třeba někdy spustí nějaké trubky. Někteří se vydají ještě na další průzkum zjišťujíc, že dále se podplazit sifóny skutečně nejde. Takže následuje cesta zpět stejnou trasou. Pokračujemem již svižněji. Brody, lanové traverzy, plazivka, žebříky a po nějakých 3,5 hodinách jsme venku. Souhrnem necelých 5 km...

Někteří jak se rychle zjevili, tak rychle mizí, ostatní si polabužíme u oběda v restauraci Olšovec v Jedovnici a sychravým odpolednem rozjezd...

Beskydy -Bečva 2016

Jak úžasné kamarádky z vysoké školy s úžasnějšími muži a nejúžasnějšími dětičkami strávili spolu podzimní prázdniny kolem státního svátku 28.října. Toto cvičení ze stupňování přídavných jmen má nahradit údajně již omšelé úvody o pedagožkách a tak...

Jedná se o volné pokračování akcí Vysočina Nr.XY. Tentokrát přesun na Moravu do Beskyd, kde strávíme příjemných 5 dní na Chalupě pod Bukovinami. Sešlo se 6 rodin se souhrnem 17 dětí.

Chalupa poskytla bohaté vyžití, od stolně tenisových mačů, přes kulečník až po bazének i saunování, kde si mnohá dítka zažijí svou horkou iniciaci. A to ještě nedošlo na možnost velkého tenisu.

Počasí je střídavé, ale umožňující nějaký ten outdoor, čili vyrazit na výlet:

nejprve blátivý Martiňák, který někteří nedojdou, zvláště když je zhacena motivace zavřenou hospodou. Odolnější část pokračuje partyzántskou stezkou hrdinů operace Tetřev, kterou zpestří smrdutá Běla ( hravý pejsek kamarádů, vyválivší se v jakési mršině) i jakési houby cestou a bohatá výzdoba červených muchomůrek.

Další den se koná výjezd na Pustevny a magistrální výšlap kolem Radegastu na Radhošť. Jurkovičovy symboly jsou bohužel poloviční, místo shořelého Libušína již jen základy překrývající jakási ocelová konstrukce. Podzimní krása se snoubí s již poněkud pod kůží zalézajícím chladem. Dítka vytvoří různé spřízněné podskupinky, postaví několik kamenných panáčků a cesta k věrozvěstům vcelku uteče. Zvládne i Ládík s pohybovým omezením o francouzských holích, cestou zpět již dajíc zavděk svozu. S dcérkou zvolíme individuální postup dřevářskou stezkou, kde na rozdíl od výstupu nepotkáme ani živáčka, navštívic v závěru i zamřížovaný vchod do jeskyně Cirylky. Tak velkou grupu nepojme žádné běžné turistické zařízení, tak proběhne aspoň venkovní občerstvení kyselicou či haluškami.

Večer se děti těší na bazén, ignorujíc přechlorováni a pánové na saunu.

Přichází příjemné poznání, že dítka jak rostou a zrají su lecjakou zábavu jsou schopny připravit samy, tak nyní je čeká stezka odvahy, jiný večer strašidelná párty.

Skupina je akční, tak se žádný day off nekoná, jen sestup do nížin. Vypravíme se do Rožnova, kde skanzén všechny neláká, tak část tatínků s aktivními ratolestmi zamíří do Gibon parku, kde si prolezou lanovou dráhu, část se vypraví po selské historii a nakonec se potkáme v dřevěném městečku, abychom se zdejší dominantě úplně nevyhli. Krom pozoruhodných stavení má však stejně největší úspěch návštěva kavárny a pro dámy palírny s ochutnávkou aróniového likéru. Naše rodinka ještě vyskotačí na kopec, kde na poslední chvíli stihne Jurkovičovu rozhlednu.

Večer pak slaví mj. úspěch pelhřimovské okurky, u menšího osazenstva Osadníci a dojde i na sladké dřevo a staré vykopané songy.

Na závěr se vypravíme na protější hřeben, od Soláně na Tanečnici, mladší dítka, zejména excelující Sára, hledají trpajzlíky, bohužel bez Sněhurky, skotačí blátíčkem, starší osazenstvo vede nepřerušovatelné dialogy. Na vršku již vlezle chaldno, tak po spořádání prošlé polské bomboniéry z doktorských zásob pelašíme zpět, natěšeni na halušky. Jsme rádi za první dostupnou chalupu, která pojme celou skupinu, na kterou však razovitá kelnerka není schopna adekvátně reagovat, tu vytahuje teplé pivo, tu slibuje hodinové čekání, tak se část odhojí. Následně proběhne poněkud dramatičtější drakiáda. Díky čínským soudruhům, kteří patřičně nezajistili provázek, se pokusíme o zoufalou leč neúspěšnou záchranu nového draka z koruny vzrostlého smrku, ponechaje přitom dcérku na dračišti, čímž vznikne u některých maminek dramatická panika z potenciálního pohřešování. Dítě nalezeno, zachráněno, pársetkorunový drak však nikoliv.

No a neděli již všichni pádí k domovům bez dalších mezipřistání...Bohužel pro mě bez dalších příště...

Mt.Cervin - Liongrat 2016

aneb Matterhorn 2016 z italské strany

Tradiční podzimní alpská výprava se tentokrát rodí nelehce,ba přetěžce... Již předloni cestou z Jungfrau někdo vyslovil myšlenku, co tak příště tu pěknou horu. Loni se podařilo Radka ustavičným zpochybňováním odklonit, ale letos údajně již měl dozrát čas...a tak vysílá od jara signály, postupně s konkrétnějšími obrysy, jakože italskou cestou, která má být sice náročnější, ale lépe zajištěná a tímto bezpečnější a jakože posilujte ruce...Asi 14 dní před akcí posílá jakýsi zběsilý ruský trénink. Na kondici se popracovat dá, horní končetiny horší, to již ani Rusák nezachrání.

Vytříbí se opět osvědčená čtyřka- kněz, psychiatr, internista-kardiolog a inženýr, čímž zajištěn všestranný servis.

U mnohých s blížícím se termínem narůstá téměř předstátnicové napětí. Není to již přehnaně velké sousto za hranou přijatelného rizika? Ale Radek všechny pochybnosti laskavě, leč důsledně odráží.

V základním obrysu je noční přejezd do Breuil-Cervinie, lanovka na Testa Grigia, aklimatizační výstup na Breithorn, sestup na Rif. Theodulo, přesun na Rif. Orionde, výstup na Rif. Carrel, další den summit a zpět na chatu... Vše je ale nakonec jinak. Poslední týden přicházejí okamžiky nejistoty stran počasí a vypadá to dokonce na náhradní řešení, čehož se s nadějí chytám. Ale údajně Pepa s Marianem jsou jednoznačně pro Horu, na meteopiktogramech se nakonec tu a tam nějaké sluníčko objeví a přichází lakonická smska- Matterhorn nás asi nemine... Vzhledem k vývoji počasí je zvolen hned vrcholový útok, středa noční přejezd, čtvrtek Carrelka, pátek vrchol, návrat a dál se uvidí...

Doladím formu, 40 km na kole do a z fochu a ve 21 vyjíždíme z Budějic, po 10 km se vraceje pro doklady. Prostřídáme se u řízení, platíme jak mourovatí za italské dálnice a v 6 hod se ocitáme na prázdném parkovišti ve spící Cervinii.Lépe zkoordinujeme nutný proviant, 40 l úderné batohy, pohledy na majestátnou horu, nabízející poněkud jinou tvář než Švýcarům a vzhůru.Tentokrát si i nástup poctivě odšlapeme - 1800m nahoru, bez dalších podpůrných přibližovadel. Po necelých 2 hod. vcelku pohodové cesty loukami mezi serpentinami jsme u chaty Oriondé Abruzzi, kde následuje přestávka s úzkostnými pohledy na výstupovou cestu a prodchnuta nějakými až existencionálními úvahami.

Stoupáme kolem jezera, Carrelova kříže, sutí, kameny, skálou pod sněhovým polem. Při další skalce nalézáme u plastiky Bohorodičky hromádku holí, tak někteří pojmeme jako odkladiště, jak se ukáže, trochu předčasně neb po skalnatém přelezu se objevuje opět suťové stoupání. To jsme již pod Lví hlavou, sutí větších kamenů se dostáváme na Lví sedlo. Cest je vícero, držíme se spíše výše. Od sedla se již pokračuje strměji vzhůru, jasněji se rýsuje náročný úsek pod chatou, nejprve Seilerovy plotny, což vcelku jde, pak však asi 10 m kolmý Komín, vše zajištěno konopnými lany. Tam na chvíli uvízneme. Pepa je pasován do role velitele lanového družstva a je odsouzen cestu zajistit. I zdatný hoch se však na chvíli zasekne někde v horní 1/3 stěny. Já bez větších ambicí si párkrát odsednu, ostatní se zdají (asi klamně) v pohodě. Ještě trochu ploten, na závěr procházíme polem exkrementů, se kterými si pohrávají kavčata a v 15 hod.se ocitáme na terase Rif. Carrel (3829m). Při čtvrtku je docela plno, zavčasu obsadíme palandy, někdo zdřímne, obhlížíme okolí. Kolem žádný sníh, čímžto s vodou bída, velký hrnec v chatě zeje prázdnotou. Alespoň jednu petku vyžebráme na nocležné vybírajícím guidovi.

Tu na velitele a hlavního iniciátora akce doléhá stále větší krize...Vyslovuje věty "já nahoru nejdu" , které zprvu v jeho kanabinoidním úsměvu nikdo nebere vážně...přeci všichni máme pochybnosti. Postupně však nabývají na přesvědčivosti a končí večerní promluvou, kterak si zesumíroval svůj výkon na lanech, mé existencionální rozvahy, zodpovědnost vůči odkrytému tajemství domácího radostného očekávaní, pak zvěsti potkaných českých dvojic (jedna hovoří o 9 h výstupu, další líčí strasti nuceného bivakováni ve vichru na plotnách a další den půlnoční návrat z vrchu). I když trochu kuráže dodají Poláci, kteří sice vyčerpaní z délky a slunka, ale nehlásí žádné záludnosti. Potvrzují bezsněžný postup, tudíž bez nutností maček, cepínu, což jej však nepřesvědčí. V týmu tímto poprvé vzniká jakási krize. Pepa se cítí zrazen, najednou vyplývá, že on sem až tak nechtěl, já rovněž, ale když tu už jsme, tak to chce aspoň zkusit...a hlavní neúnavný iniciátor, který "nás sem dotáhl" najednou couvá. Nakonec, sic nenadšeně, přijímáme variantu 3-členného vrcholového družstva. Mísí se rozporuplné pocity, naštvání, zrady i nutný respekt k rozhodnutí druha. Ale ráno moudřejší večera. Pomocí farmakoprostředků (ibuprofen, zolpidem) a špuntů do uší proběhne zdárně aklimatizační noc a ráno ve 4 hod...Radek se stejným úsměvem hlásí - jdu s vámi ! Dále již hollywoodská zápletka - chlapáci opět drží pospolu, všichni poměrně svěží, cvakající výzbroj, zapnuté čelovky, alea iacta est, v 5 hod vyrážejí vzhůru.

Před námi je již dost světélkujících bodů, chvíli čekáme na prvních lanech. Poměrně brzy se zacvičíme v postupovém jištění, Pepa v čele, Marian sbírá. Projdeme polovičním oknem, pak za dalším lanem se má traverzovat vpravo. Následujíc světla vepředu, se dostáváme příliš pod hřeben. Nad námi slyšíme něco jako bad way, prozkoumáváme, že dále tudy opravdu ne, trocha tápání, asi 100m zpět a kolmo vzhůru na hřeben. Procházející guide potvrdí správnou cestu. Tímto si nadcházíme tápající družstva a máme volnou cestu. Přecházíme ocelová lana ferátového typu a docházíme ke kolmějšímu Tyndallovu řetězu, kde se rády tvoří zácpy. Naštěstí vyčkáme jen tří lezců a můžeme se škrábat dále. To již začíná krásně svítat, objevuje se pohled na kopec, který zprvu identifikujeme jako Pic Tyndall, načež zrakově zdatnější Radek zvolá " dyk to je vrchol, vidím kříž!" Tímto Tyndall již kousek nad námi. Nevěřícně zíráme na hodinky, je teprve 8:30. Čekali jsme horší postup a to ještě min. 1/2 hodiny zbrzdilo předchozí tápání.

Na předvršku si dopřejeme první větší pauzu, občerstvení, rosnička Markéta dodává aktuální mírně znejisťující meteozprávy: slunečno 3 hodiny, 30% bouřek...Pokračujeme vodorovným hřebínkem, který bez sněhu neimponuje tak hrozivě, jak na přípravných videích. Sledujeme zápolení předchozích družstev na vrcholové pyramidě, vidno i Jordanův žebřík. To se již vracejí některá známá družstva- Japonci i dříve cestu stvrzující guide. Přichází první slanění z Tyndalla, dále místo zvané Přeskok, které má k tomuto konání daleko(možná, když je vysněžen?), takže neskáčeme, ale přelezeme a pak již kolměji nahoru. Opět máme relativně volný prostor, tak si cestu vcelku užíváme, zejména vodící Pepa. Zakládá štandy, občas invenčně přidá pro jistotu nějakou svou pomůcku. A to jsme již pod žebříkem, který sice mírně převislý, ale žádné drama, pak ještě kousek ...a výš to nejde! Pokud ovšem nemáme ambice přecházet ještě asi 100m zasněženým hřebínkem na švýcarskou stranu a přidat si nějaké 2 m, což nemáme (stejně výzbroj zůstala dole), tak přichází ryzí euforie...Ne, nerozhodí ani drobná ironie českých kolegů po sestupu: " to jste teda nebyli na Matterhornu...no tak dobrá, spokojíme se s Cervinem... " Vrchol ( 4476m) luxusní, mizí nějaká dvojička a půlhodinu se můžeme objímat, kochat, svačit, fotit zcela sami...Je 10:30, tudíž 5,5 hod z chaty na jednom laně i s mírným blouděním. Paráda. Neuvěřitelné! Azuro, bezvětří, dole Zermatt, Cervinio, na jednu stranu masív Monte Rosy, dále Denty- Blanche,d'Hérens, za nimi Grand Combin, Blanc...

Pán se stará, chtělo by se zvolat...ale je třeba nevypadnout z koncentrace, čeká ještě sestup. Dobře se uplatní 70 m lano, leckdy využijeme celé 1/2 délky na delší slanění, což si místy hezky užíváme. K Tyndallu již stoupá poměrně řídká oblačnost, nijak sestup nekazí, čas je dobrý, tak nechvátáme. Dochází nás anglicky mluvící dvojka, dopředu se nedere, tak je občas zneužíváme k vysvobození seklého lana. Vše jde vcelku hladce a v 17 hodin na chatě!

Na posledním slanění však mně šikovnému vypadne kyblík, což spustí nešťastný sled událostí, naštěstí jen stran materiálních ztrát. Pomůcka padá někde k chatě. Chvíle euforie, čiré radosti, sdílení s českou dvojkou, kochání se fotkami...načež mi to nedá, navzdory rozmluvám pobratimů, se ještě nekouknout po oné oranžové věci. Při nešťastném manévru kolem zábradlí najednou z kapsy vypadává věc černá - do... háje, foťák!! Nee! Vždy zapnutá kapsa- ale na chatě již ležérně...Euforie je rázem pryč...Jíst mi nechutná, spát mi nechutná, krom nemalé materiální ztráty, sžírají myšlenky o vlastní stupiditě...já hlupák starý, umanutý... Krásné vrcholové záběry, kříž, kavčata...vše je fuč. Jakémusi zpracování pomůže Pepova děkovná mše na půdě, které dodá až mystickou atmosfétu Marianovo osvětlení. Nezbývá, než si 100x opakovat, že jsou důležitější věci. Část psyché se ale jaksi stále brání.

Tentokráte se spát příliš nedá. Až někdy nad ránem. To jsme svědky většího rozporu slovenského páru, málem končící inzultací. Výsledkem je, že mládenec vyráží vstříc hoře sám, ponechávajíc dívku napospas. Lebedíme si ve vyprázdněné místnosti. Další ztráta- Marianovi pro změnu padá stativ. Otázku, co dále, necháváme otevřenou. Přichází čas sestupu. Opět se ukáže náročnějším než horní partie. Plotny jsou namrzlé, trochu tápeme již nahoře přes exkrementy. Zdárně slaníme komín, další slanění nás však dostává poněkud vlevo od fixů, kde se skála moc nedrží kupy, občas přichází kamenná sprška. Jsme rádi, když jsem na sedle. Hora se mezitím halí do mraků. Nahoru se začínají prodírat poměrně slušné zástupy. Nezávidíme, dnes- tj. sobota- bude na chatě dost husto. Jedno suťové pole, trochu skály, další suť,chybí předčasně odložené hole, k dalším ztrátám již naštěstí nedochází, u mariánské plastiky zdárně přečkaly. Pak se kocháme početným stádkem kozorožců a hezky si pěstujeme žízeň na očekávaného weizena na chatě Orionde. K našemu zklamání, Italové nabídnou jen nevychlazeného lahváče. Tak se spokojíme s ledovcovou vodou a přichází porada, co s nadbytkem času. Mise splněna jaksi předčasně, štráchat se po tomto na Breithorn se nikomu nechce, moje touhy po třešničce v podobě pěkné ferátky zůstávají nevyslyšeny, takže zvolen návrat a event. náhradní budějický program. K autu sestoupíme chvíli ještě relaxujíc u stylové kapličky a čelíc téměř útoku jakýchsi oslích albínů.

Před 15 h jsme u vozu, který nabídne překvapivě chladné oblažující plechovky, vaříme lečo, v pokračující euforii pořizujeme plakáty a kolem 16h odjezd.

Vše vyšlo luxusně, počasí, žádný sníh, přijatelně lidí.

Cestu odřídí již jen Radek s Pepou, který nám dopřeje v závěru policejní doprovod...ejhle, ona tam byla 100-ka. Naštěstí příslušník ukáže relativně přívětivou tvář, žádajíc si přijatelných 30E. Ve 2 hod v ČB.

Vítá nás krásná, ještě tropická neděle. Pepa vystrojí soukromou bohoslužbu ve svém původním okouzlujícím chrámu, další téměř spirituální zážitek nabídne projekt zakryté kašny a společný slavnostní oběd důstojně završí i vynahradí zkrácený program.

P.S. a po příjezdu domů vykradená garáž , 2 kola a koloběžka pryč...

to jsou paradoxy, jak výprava nabízí mix vrcholných fyzicko-duševně-duchovní zážitků i materiální ztrát. Co je a není důležité? a to ještě nevím, co se již touhle dobou děje v jistém zákulisí a co mě čeká za pár týdnů...

nezbytné zbylé fotky (co neleží někde na úpatí Hory)

• to co nám trvalo téměř 24 h, tak jakýsi Kilian Jornet zvládne za necelé 3h ;-)
• jiný rekord- tentokrát severní stěnou (Dani Arnold)
• a jak to šlí jacýsi jugoslavští hoši (měli před měsícem trochu více sněhu než my)

Voda 2016 -Orava

Bratrská letní dovolenka předposlední prázdninový víkend má tentokrát podobu vodní.

Kvůli koordinaci předávání dítek se odeberem na Slovensko, objevujíc řeku Oravu, která přebytkem vody neoplývá, ale dá se domluviti pouštění vody z přehrady v Tvrdošíně. Patřičná čísla není problém sehnat, na dispečinku sdělí, že nejsme sami, voda poteče...Bratr se kochá malebnou slovenskou cestou, my skrze polský Zywiec. Kolem Oravské přehrady nás cérka oblaží svými nedotravenými zbytky a pak sraz Podbielu, vesničce malebných lidových staveb, kde se první posádka spíše kochá než namáhá hledáním stanoviště. To naštěstí záhy nacházíme za nádražím, panelový přístup do vody, vysekaná louka, tvářící se jako ničí, takže místo stvořené pro zastanování. Mužové se vydají pro vodu, schladíc tímto i žízeň, což se stane zárodkem první krize...ženy s děmi malují logová trička, nanosí mokřejší dřevo, které moc nehoří, jakési narážky, výčitky a už to je...

No ale ráno vyplouváme, jeden raft, jedna pálava, převozy aut a tak... Sice žádné velké vzrůšo, ale pěkně to teče, zastávka v Hornej Lehotě, kde si bratja nejprve jistě nákladně zrekonstruovali zámeček, aby jej pak znovu nechali chátrat, složitě se vyhýbáme s plťaři a míříme do Oravského Podzámku. Výhled z vody je úchvatný, na rekognoskaci výšin však nedojde neb dámy si smočí úbory a ve spodním prádle se jaksi nesluší. Tak poctíme svou návštěvou alespoň restaurační zařízení a pokračujeme po proudu. Mezitím vodní družby, tříbení posádek neb těžkotonážní raft vyžaduje více dospělých záběrů, takže matky řídí vždy jeden tatík...

Po více než 30 km již poněkud nadoraz dorazíme do kempu Tilia. Zázemí je luxusní, dítka hned naskáčou do pidikrytého bazénku a otcové pro auta...cestou nějaká ta kukuřice, grilování trochu trvá a večery chladnější, minigril moc neohřeje, tak většina záhy odpadá.

Ráno nás probouzí jakási sláva, je výročí SNP, kolem vojenské technika, velké šarže...ale než se kochat armádními výdobytky a vystavovat bubínky dělostřeleckým ranám, je čas pokračovat.

Takže ranní rituál převozu aut, dámy s dětmi balí stany. Nacházíme místo v Kraľovanech u hřiště...kde ale strávíme nějaký čas vyprošťováním vozu ze svahu vratné odbočky.

Doplujeme do Istebnej, kde se objevuje jediný větší zádrhel plavby- respekt vzbuzující peřejovitý stupeň. Pálavu vzdáváme, složitě přenášejíc zarostlým břehem, s raftem váháme, ale když sjedou nějací instruktoři, tak se i se staršími dítky pustíme levou stranou...se závěry...to bylo jako vše? Voda dále příjemně teče, čímž ale vzniknou větší vzpoury na lodích resp. rozepře stran "spravedlivého" rozdělení, všichni usilují o atraktivnější plavbu na kánoi. Ukazuje se, že je zajímavější plavba jednoho kormidelníka i se 3 dětskými háčky na jedné loďce než, přes všemožnou snahu animátora- učitele, všichni na raftu, který tímto pro další případné plavby již rozhodně odepisujeme...

Takže je veselo i neveselo, napříč genderově i věkově...A pak přichází závěrečné vzrušení neb kormidelník raftu jaksi neidentifikuje soutok s Váhem a cíl plavby, pádluje zvesela dál, vytrestá se pak několikaset m protiproudovým odtahem těžkotonážního plavidla. Mezitím však následuje neúspěšná pátračka, jsa skryti v houštích- kapitán druhé lodě je nenachází a hledá pěšky i vozem až 5 km po proudu...

Zastanování domluveno se správcem mistního hřiště, který umožní i přístup do zázemí, proběhne i urputný přátelský zápas na umělém hřišti, příjemný večírek s kukuřicí a tak...někdo zvládne a stráví lépe, někdo hůře, ale rozpustí se i zbylé napnelismy.

Ráno plán přesunu plavidel dále po Váhu ke Strečnu je zhacen deštěm, který přechází v trvalý liják. Snažíme se vytěžit z programu alespoň návštěvu hradu, ale i ten zůstává nedobyt, trčíce skrčeni u bufetu někde v podhradí. Na závěr alespoň kulinářské polabužení v kolibě, i když při placení se panenky přetáčejí, maně vzpomínaje na albánské časy. Holt jsme v EU, žádný Balkán...

Albánie 2016 - flirt s nenafintěnou kráskou špatné pověsti

Po loňském nadšeném návratu souputníků, sic po jistých rozpacích ( a daleko a bezpečí, a...?) nakonec jejich výzvu přijímáme. Trochu složitě se dolaďuje harmonogram, časové možnosti, horší dostupnost hor apod. Nakonec vypadne jakýsi konsensus.

V půli července vyrážíme odpoledne se stále více nabaleným, o rakev zvětšeným vozem přes Maďarsko, kde kloužeme ve více jak hodinové průtrži, v Szegedu elegantně zanocujeme v Hostelu 66. (příjemné zjištění, že i dnes něco funguje na dobré slovo- telefonát, sms s kódem, odemkněte si, na stole nechte 40E). Ráno dojíždíme druhou rodinku kempující v Srbsku někde před Novým Sadem. Dálnice Bělehrad a pak na západ směr Černá Hora. To již cesta začíní více prudit, provoz, zatáčky, vlečeme se za různými zbrždovači, což poněkud brání si plně vychutnat krajinu. Ale Srbsko nijak nezaujme. Černou Horou pokračujeme již známou oblastí, Mojkovac, podél Morači, Podgorica.Za tmy překračujeme hranici u Skadarského jezera. Někdy ve 22 hod trochu bezradně zaparkujeme v Kopliku, kde se nás ujme jakýsi místní mafián ověšený zlatem a zavede do načančaného hotýlku- za obligátní cenu 40E, což nadšeně přijímáme.

Ráno snídaně, první seznámení s místním sýrem a cesta směr Bogé. Domluva, nedomluva, že pojedeme kam to půjde.Naše posádka trochu ujíždí, vyškrábeme se do sedla Thores po nové asfaltce, která zde končí. Po chvíli se zjeví i druhý vůz s výrazným afektivním doprovodem. Maskulinní část s hlavami chladnějšími vyřeší co dál, neb reference byly rozporuplné.Na stránkách NP Theti píší něco o tom, že "Theth is now accessible by normal car"... není! Ptáme se na možnost dopravy, je nám nabídnut autobusek, dosmlouváme cenu, dámy stresově přebalují, jedna taška s potravinami se octne pod koly, ponecháváme auta za 5E/den a čeká nás dobrodružná cesta do udolí Thet.Výhledy místy dechberoucí, polovičky se i pomocí mysliveckého nápoje postupně zklidňují, vyšumí i kategorické věty: "Albánskému řidiči nikdy své děti nesvěřím!" . S kolegou se ujišťujeme, že tudy našimi běžnými vozy teda skutečně ne.

Pak již další spád, busek zakotví na zahradě většího domu hned za mostem, je nám přidělen hoch jménem Francesco v roli tlumočníka, oznámí, že tady budeme bydlet, ukazuje místa na stany. Ani neprotestujeme a vcelku nadšeně přijímáme. Toalety jsou, teplá voda teče( co na tom, že bez sprchové hlavice), tak co nám bude scházet. Bohužel se po zastanování zatáhne a spustí liják, čímž jde vniveč plán seznámení se s vesnicí, uchylujeme se do společenské místnosti baráku fungujícího jako jakýsi penzion.Nyní bez dalších návštěvníků, ale dny další se zjevují různé skupiny s evidentně bohatším servisem, včetně transportu zavazadel na mulách.

Snídaně ještě z vlastních zásob, ráno zataženo, ale neprší, tak se vydáme do půvabné vesnice. Cesta je jak korytem řeky, střídají se starobylé domky s novou proturisticky orientovanou výstavbou. Kostelík, kafe u kully, kde se blíže seznámíme s právem krevní msty, vodopád Grunas, pak ( i díky app mapy.cz) nalézáme stezku vedoucí až do Čechy rekonstruované vesnice. Máme ambici objevit na mapě zakreslenou jeskyni, ale počasí zavelí k obratu. Liják přečkáme v přístřešku domku u druhé kully s pohostinnou matkou a synem. Nosí se místní palačinky petully s medem, nějaká ta rakija apod.

Dalšího dne přichází na řadu ambicioznější plán- zrekognoskovat jeskyni Harapit a obejít horu stejného jména. Francesco nabídne přiblížení se vozem, naskakujeme na korbu pick-upu, za nějaká eura ušetříme asi 5km cesty. Pak stoupáme lesem, doškrábeme se sutí k jeskyni, pokusím se o jistou rekognoskaci, ale po čase zklamaně zjišťuji, že za to nestojí, úzká, zabahněná, nic pozoruhodného. Porada co dál, dámy přijímají návrat s holčičkami a s hochy se pokusíme obejít impozantní horu. Stoupáme ještě lesem, ve kterém přečkáme i chvilkový déšť, který opět zhatí plány. Následuje cesta loukou, značka sice je, ale již nikoliv stezka, takže boty po chvíli promáčené, což pro změnu můj hoch vyhodnotí jako neakceptovatelný dyskomfort a stále intenzivněji protestuje. Dojdeme někde na 1700m a nezbývá než otočit. Ještě vyběhnu asi 150 m výše, se zjištěním, že dále již kamení a terén pohodověji traverzuje, ale nemá cenu více přesvědčovat. Pocit mizérie stvrdí navíc nehoda, kdy si kluk na nevinném místě nepěkně rozbije koleno o kámen. Pajdajíc nekonečným sestupem nakonec bereme zavděk džípu na rozcestí (trasaA)...A děvčata si užila žabiček, nějakého toho bunkru apod. Objeví se bezpředmětné úvahy, co by kdyby, a že jsme měli kašlat na jeskyni a vystoupat alespoň do sedla Pejës, no nevím, jak by některé kňourající holčičky daly 1000m převýšení...).A večer opět déšť.

Ráno je trochu příznivěji, opět domlouváme dopravu, tentokrát do vesničky Nderlysaj, což je úspora asi 7km. Cesta vede nad kaňonem Grunas, místy trochu Karakoram way. Ve vesničce nádherná tůně, vodopád s kamennými vanami. Pokračujeme po stezce k další vodě- Modrému oku, místního názvu Syri i Kaltër. Cesta nenáročná, pokud nepočítáme ohrožení kozami, za hoďku jsme u průzračné ledové tůně. Místo je to kouzelné, nad vodou terasovité restaurační posezení. Zřejmě zde však dochází ke kruciálnímu občerstvení. Dopřáváme si místní rybky a další pochutiny. Při skouknutí kuchyňského zázemí však přepadnou jisté pochybnosti, jen stan a venkovní pícka...Někteří provedeme ledové schlazení, umožňující skutečně jen pár temp, potkáváme inspirující český pár. Ještě povegetíme na skalních vanách s milým provozovatelem občerstvení, se kterým však domluva nemožná, porozumíme si jen jeho rakijí...Obávaná cesta zpět kupodivu uteče, dítka, včetně zraněného hocha dají 7 km za 1,5 hoďky.

Stravujeme se dílem z vlastních zdrojů, dílem využíváme domácí chleba a ovčí sýr.

Ale v noci se v týmu objeví první zažívací indispozice. Jeden člen stráví noc na turecké toaletě. Ráno skolí jakási eschericha hodgi i dcérku, pro změnou projevy horními. Balíme, odvoz tentokrát džipem, u kterého leckdo nevěří, že může pojmout 8 osob a poměrně objemnou bagáž... pojal. Cestou však proběhne několikeré šavlování. Auta na sedle v pořádku, s nutnými zastávkami se šineme na rovinatou část. Tu dávaje přednost kozičkám, ovečkám, tu kravkám, jindy i prasátkům. Od Skadaru již něco jako dálnice, ale neradno podlehnout svodům, tu se zjeví protijedoucí cyklista, tu se míjí oslí povoz, tu zas katapultuje mostní spára. Přichází neplánovaná přestávka v Durres, což nadšeně vítají zejména dítka, pro první kontakt s mořem. Město je nevzhledné, panelákové, pláž typu nekonečný písek. Dovedu si představit strávit zde den, max. dva. Ale proti gustu...

Večer dojíždíme do městečka Berat. Ubytujeme se v pěkném hotýlku za obvyklou cenu a někteří ještě podnikneme noční vycházku, nadšeni z cenové hladiny, které se následně s postupem na jih již jen zvedá. Občerstveníčko, pivečko za pár peněz, kolem se promenující mládež, která se ve dne vytrácí a městečko poloprázdné. Vystoupáme na hrad, prolezeme různá zákoutí, Onufriho muzeum, množství kostelíků, posthodžovsky rekonstruovaných, i když povětšinou zavřené, občerstvení a pak procházka mezi domky na stráni. V pozdním odpolední vyrážíme k moři.

Již téměř za tmy se setkáme s českou zprostředkovatelkou a ubytujeme v překvapivě rozlehlých a honosných apartmánech v Himare. Provotní nadšení jen lehce zmírní albánská nedůslednost, že chybí či nefunguje to a tamto, vaří se na bombě na balkoně, ale tím si nijak zbylý čas nenecháme zkazit. Pan domácí Pandeli je nám velmi nakloněn, přochotný, i když někdy trochu mluvka a každodenně řešíme problémy s parkováním složitou domluvou se sousedy, což končí naštěstí jen hliněným posypem a nikoliv krumpáčem ve skle...

Přichází seznámení s okolím. Město nějaký větší půvab nemá, ale pláže jsou vcelku čisté. Dojdeme na vzdálenější s prvním větším mořským nadšením, i když voda se zdá chladnější, vyvěrají zde nějaké studené proudy. Taky však ještě dolehne na další aktéry dozvuky horské hodžitidy.

Další pláží v blízkosti je Livadh, velká, málo lidí. Potkáme se s paní zprostředkovatelkou a domluvíme lodní výlet.

Následující den dojedeme pro změnu na jih do Porto Palermo. Kolem bunkry, stráň hustě zdobí agáve- údajně to další součást obranného systému páně Envera H. - v tomto případě proti výsadku parašutistů. Z dálky pohled na ponorkovou základnu, vydáme se na pevnost, kde již mnohá léta provází jistý pan Klerkh, Čechům nakloněný, komunikativní, nacházíme i foto v české publikaci. Přichází koupačka v zálivu, občerstvení již v poněkud dražší restaurací a odpoledne ještě přesun na pláž v Borshi. Oblázky, voda čistá, teplejší, jen kolegové zklamáni, že loni navštívené levné terasovité občerstvovadla na pláži jsou zbořené, zůstávají dřevěné ruiny a vše se posouvá ke komerčnějšímu byť uhlazenějšímu stylu taveren. Navečer se s vozy vyšplháme po betonové cestě do malebné vesničky Queparo fushe. Nádhera, jakoby se čas zastavil.Pravda, zčásti připomíná zříceninu, některé domečky již vybydleny, chvílemi jak ve vesnici duchů, ale objeví se stopy života v podobě oslích či kozích bobků a ještě tu a tam nějaký domorodec.Šedé kamenné domky kontrastují s kvetoucími oleandry, za vesnicí nacházíme mandlovníky, morušovník, se sladkými ( i když dosti krvavě třísnivými plody), nádherné výhledy. Pravda - zase je třeba po balkánsku projít smetištěm. V zemi západní by jistě již byla pod jakousi památkovou ochranu s patřičnou komercionalizací. Tak nacházíme jen jeden občerstvovací krámek, kde nám udělají tradiční džezvovou kávu.

Dalšího dne poctíme svou návštěvou pláž Llaman, která sice hezká, nádherně čistá voda, ale taky studenější, někteří si zadovádíme na nafukovacích hradech, ale hlavně je obsazena vyznavači ducduc, místy to připomíná jakýsi souboj dj-jů ze dvou barů. Takže jen pro sluchově otrlé, jinak pro jednou stačí...

A to již přichází očekávané a natěšené pondělí. Italský manžel české dobrodinky nás bere za příznivou cenu na svůj člun, rozparáděná jízda, skoky z loďky, skály, podplouvání jeskyňky a vylodění na pláži Gjipe, která jak z katalogu. Jen pár lidí, čisto. S kolegou si navíc užijeme potápěcího adrenalinu s uvazováním kotvy. Pobaštíme první rybky, krevetky a pak s milými českoitalskými dítky vyrazíme na pěknou procházku kaňonem za žabičkami i benigními háďátky.

Po koupacích dnech přichází čas na nějaký větší výlet, o kterém se dost rokuje, zda odděleně antické památky či co...

Nakonec jedeme společně na jih k vyhlášené vyvěračce- další Modré oko, Syri Kaltër (No2). Trochu nekonečné serpentiny směr Sarandë, i nějaká ta šavlička, již trochu více lidí, ale místečko půvabné, voda i více koupací než v jmenovci v Theti. Pak však větší zdržovačka s jídlem, čímž upustíme z plánu zajet dále na jih do Butrintu.

Ve snaze nejet stejnou cestou a s cílem jakýchsi mešit v městečku Delvinë, se vracíme jinou smyčkou, což v Albánii neradno činiti. Bohužel z mapy se vždy nepozná úroveň cesty, stejná barva označuje zcela rozdílné kvality. Jsme tak odsouzeni na 15km sice půvabných horských scenérií, ale taky jízdy téměř krokem, abychom dorazili do nějaké "Díry u Sarande", kde se zastavil čas někde v 70-tých letech. Prázdné náměstíčko, monument s rudou hvězdou, za ním mešita, dopřejeme si levné nanuky a jedeme úspěšně hledat jakousi památečnou starobylou mešitu v Rusanu. Zjeví se i jakýsi správce, se kterým se však nedá domluvit žádnou řečí, ale nabídne klíčky i možnost výstupu na minaret. Na ochozu si zahrajeme na muezíny, trnouc, aby se s námi nezřítil. Výhled na hory, bunkry i odpadky kolem a sesoukat se dolů. Poté již cesta směrem na západ pohodová, takže zalitujeme "zkratky", mijíme pro změnu ultramoderní muslimský chrám a taky asi 6 benzínek na 2 km. Dítka již pochopitelně prahnou po moři. Na mapě zaujme zde neobvyklá symetrická zátočinka kousek nad Sarande, od hlavní silnice je odbočka se směrovkou Kakome beach...ale již nikde není psáno, že není dostupná, resp. je - po pár km serpentin asfaltkou dorazíme k bráně, objeví se hlídač, nikde nikdo, nabídne vjezd za dost peněz - s tím, že budeme mít pláž jen pro sebe. Je ale dost hodin, za tu chvíli to nestojí.Později zjišťujeme, že se jedná o dříve vládní lokalitu, o kterou se nyní vedou majetkové spory.Časem lze očekávat, že zde vyroste zas jakýsi luxusní resort. Tak s časovou ztrátou pádíme dál a mořské skotačení dopřejeme na písčité pláží v Lukove, kde podvečer již téměř nikdo...

Po náročnějším dni přichází pohoda poblíž "domova". Nacházíme si úkryt pod skalkou, pokračuje "hloubkové" potápění, plážové šachy a večer oslavka narozenin, na které nám ve městě vypraví i nějaký ohňostrojek ...

Přichází zas cesta kousek na sever, do příjemného letoviska Dhermi, pláž dlouhá, kamínková. Kamínky se probrodíme na jižní konec, někteří vodou, trhajíc tím své dálkové plavecké rekordy. Octneme se na jakési Secret cavern beach s dobrodružným přístupem- buď vodou, vodně skalním tunýlkem či event. horem skalami. Tam pak prázdná pláž, minijeskyňky, bohužel dosti zaneřáděné, skvělá šnorchlovačka i s observací údajně nebezpečné murény.

Dále se rozhodneme poctít svou návštěvou antické městečko Butrint, kde kumpáni již byli, tak se dělíme. Opět serpentinami na Sarande a téměř k řeckým hranicím. Jako památka UNESCO je vstupné již téměř evropské. Ale žádné proudící davy lidí. Z řeckého období je zde zachovalé divadlo, akropolis, zdobené brány, nějaké chrámy, po Římanech třeba lázně a z byzantského období bazilika a baptisterium s mozaikami, které pak inspirují suvenýrotvůrce. Před horkem se ukryjeme na vršku do muzea v benátské věži. Děti samozřejmě více zaujmou v různých tůňkách a nádržkách se hemžící želvičky. V druhé části dne se setkáváme v Ksamilu, které zařazujme do míst méně doporučeníhodných. Ale taky zkušenost. Cesta poznání holt vede leckterými slepými uličkami...Z dostupných ostrůvků se zde snaží vytvořit velkou atrakci, takže je naprosto předimenzováno.Narůstá nervozita, kde svá těla složit a vyjednáváním, zda se vypravit šlapadlem či nechat odvézt loďkou na domněle nějakou opuštěnou plážičku na některém ostrůvku. Po racionálním zhodnocení a vykupčení ceny sedáme na loďku...abychom byli vysazeni na stejně přeplněné ostrovní pláži. Tak to teda ne, to jsme si nedomluvili, chceme jinde...Tak jsme vyloděni na vedlejším, kde pro změnu odpadky a stín...Naše část pojme trosečnický osud vlastní pobřežní rekognoskací a přeci jen objevíme přívětivější místečko, jen s muslimskou rodinkou, zeneřáděné trochu méně. Další rodina se rozhodne stopnout projíždějícího převozníka a přesune se komfortněji. Hned naproti koukáme na Corfu s Pantokratorem, odkud jsme druhdy hleděli na jakousi tajuplnou zem...Po pár hodinách jsme vyzvednuti a odjíždíme s jistou pachutí a navíc nedosycenými žaludky. Dáváme zavděk stánkové pizze s poučením, že je to zde pro Albánce nejdražší destinace.

A to se již schyluje k závěru, z blízkých pláží zbývá Jalë, kde trochu víc lidí, ale ještě přijatelno, jen poprvé narazíme na absentující sprchy, které poněkud nadrzo využíváme ve zdejším kempu. Nakonec zprvu zklamaný hoch se dočká i vytouženého šlapadla. Cestou zpět ještě na poslední chvíli vytěžíme návštěvu Himarského hradu, na který hledíme z oken, tak by byla škoda jej minout. Opět obvyklá atmosféra; jakýsi průvodce s visačkou si vybere svých pár peněz, pak se misí kolorit historické památky se svéráznou ochranou a využitím, části příbytků ještě poslouží jako chlívky, zrovna se vrací stádko koz, v zašlé kapli se pokouší vzkřísit jakési duchovno, všude prorůstají oleandry a fíkovníky. Kde jinde toto najdete? K tomu nádherný pozdně večerní výhled na Livadh a Himare.

To nás již čeká slibovaná a odkládaná rybí grilovačka. Mr. Pandeli vytáhne 8 ryb, i když opět pražmy, údajně poctivě nalovené (jinak se zde berou z chovu v Porto Palermo), veřte, nevěřte.Pán domácí je vytížený, tak babička poučí o úpravě, oškrábeme, vykucháme a s hektickým majitelem na střeše po albánsku ugrilujeme a pak rozlučková bašta.

Přichází čas balení a loučení, ještě využijeme služeb Lavazhe na notně zaprášený vůz, agilní chlapík obdaří rakijí a skásne překvapivě nízkou sumu za ryby a pak již pelašíme- jak již zvykem kumpáni dále na jih, my k domovu na sever.

Cesta zpět byla předmětem dlouhých úvah. Chceme se vyhnout Kosovu, dilema zda se dlouze serpentit atraktivní krajinou směr Korce nebo jet zpět Llogarským sedlem. Nakonec přesvědčí pan Pandeli a jedem na sever. Až do Vlore sice serpentiny, ale běžný, přijatelný provoz, Vlore, Fier již poněkud opruz, ale dá se. Poté však nastane fatální chyba. Chceme pokračovat z Lushnje na Elbasan k Ohridu. Navigátor však prosadí "zkratku", místo pokračovat pohodově dálnicí, tak najde na mapě jakousi cestu na Belsh. Zprvu se kocháme krásnou cestou, udržovanou krajinou, jezero, neobvykle nové domky, jako bysme byli v jiné zemi, jen bunkry připomenou realitu, jaksi podezřele nikde nikdo. Cesta se klikatí a najednou...není. Resp. je - ale pokračuje jako naprosto nesjízdná polňačka. Po pár záděrech o spodek následuje otočka, nějakých 15-20 km zpět a více jak hodinová ztráta. Dále poctivě Rrogozhine, Pequin, Elbasan.

Navzdory časové ztrátě, u Ohridského jezera jsme až v 17 hod po 6,5 hod. cestě, tak ještě před hranicí do Makedonie nás zláká rybářská vesnička Lin. Před ní pod bilboardem babka rozprostřena s výrobky do půli křižovatky, vedle oslík. Vesnička má své kouzlo, klid, domorodci s domky u jezera a úzkými výběhy k vodě, na ulici babky mlátí fazole a nabízejí háčkované halenky i levné ubytování se svezením po jezeře. Další čas ztratíme manévry s náklaďákem v úzké uličce. Ale nedá se nepokochat atmosférou na molu místní pověstné rybí restaurace, kde vydáváme poslední leki.

Překračujeme hrnacis es Makedonií, to se již stmívá, kdy pobřežím skrz Strugu dorazíme do Ohridu. Tam opět narůstá nervozita, klid rybářské vesničky vystřídá městský ruch. To již není Albánie, tak všude loudí parkovné a stejně míst není, nějaký čas bezradně kroužíme. Naštěstí se povede sehnat dobré ubytování blízko centra, za obvyklou cenu. Sice s jistou únavou, vyrážíme skrz rušné příměstí do historického centra na návrší, kde vládne naopak mystická atmosféra. Hradby, bezpočet starobylých kostelů, amfiteátr. Uondaná dítka se rozptýlí alespoň pár keškami. Smočíme nožky v jezeře a vracíme se rušnou promenádou s neobvykle četným výskytem dlouhonohých krásek.

Ukecáme dřívější snídani, nákup na cestu a v 8:30 můžeme vyrazit na dlouhou závěrečnou pouť. Do Gostivaru sice cesta malebná, s okolím k eventuálním příštím návštěvám inspirující, ale nepříliš rychlá. Občerstvíme se v širokodaleko snad jediné motorestauraci a pak již s občasnými výlukami pokračuje dálnice- Tetovo, Skopje, Niš, Bělehrad, kde proběhne další občerstvovací McDonaldová zastávka.

Hraniční přechody jsou samostatnou kapitolou, jak Mak-Srb tak Srb-Maď sice žádné velké fronty, ale jímá nás jakýsí Murphyovský pocit, že z 5-ti front si zákonitě vybereme vždy tu nejpomalejší. Zejména před Maďarskem zdržení přes hodinu. Dojezd již dost na morál, v 2:15 parkujeme u domu, takže nějakých 17-18 hod. z Ohridu.

Resumé: Nenafintěná kráska se špatnou pověstí a zanedbanou péčí ( když vykradu z názvu jisté publikace)

nabízí množství přírodních i historických krás, často s unikátním koloritem, které by jinde byly pod všemožnou ochranou a patřičně zkomercionalizovány.

Moře je čisté, pláže příjemné, nijak přeplněné (až na Ksamil), no občas nějaký ten balkánský bordýlek.

Všudypřítomné bunkry svědčí o paranoiditě exvůdce.

Samostatnou kapitolou je doprava. Nakonec to sice nebyla žádná hrůza, ale často se lze setkat se zvláštní živelností, předjíždění zprava, zleva, blinkr, neblinkr, zaparkování uprostřed cesty či již vedle stojícího vozidla. Pro sebe jsme si pojmenovali, že se vyskytují povětšinou řidiči typu H: hovada nebo hnojaři (či také hňupi), jedoucí jak s hnojem- bez zjevné příčiny konstantní 40-50- kou). Někde píší, že zde neexistuje tradice autoškol, auta jsou dostupná poměrně krátce, tak jedna část zůstává v hyperopatrné poloze a naopak druhá sorta neadekvátně kypí nabubřelým sebevědomím.

V tomto všem zejména kolem měst kličkují motocyklisti, v kraťasech, cuklích, helmy neznajíc, občas obloženi i více dětmi v jakýchsi předních koších. Tu a tam si to pádí oslík a vůbec nutno počítat s všudypřítomným dobytkem.

Taky dost všude potulných psů.

Policistů jsou cestou mraky, ale jejich role je otazná. Většinou to jsou takoví strýcové, než respekt vzbuzující představitelé moci.

(Ne)překvapí nějaký ten výmol, ukápnutý beton, nejhorší jsou však mostní spáry, nikdy nelze předjímat, jaký katapult bude následovat, tak radno preventivně výrazně zvolnit. Hlavní tahy jsou většinou vcelku OK, ale vnitrozemí někdy skutečně pravý Balkán.

Podél cest i dálnic posedává množství ovocnářů, melounářů a grilovačů kukuřice.

Pozoruhodností je poměrně hustá síť benzinek a myček - rozuměj plácků s nápisem lavazh, kde posedává hošík s nějakou tou vapkou a za pár peněz spláchne prach z cest.

Lidé jsou běžní, vstřícní někdy více, někdy méně, občas se i narazí v obchodě či na benzince na nějakého šizuňka, který zneužije tápání cizince, ale jinak žádná zásadnější animozita, naopak se opakovaně setkáváme se spontánní omluvou za loňský incident (vražda 2 Čechů).

Ceny stále příznivé, i když u moře rok od roku rostou- dle svědectví opakovačů. Kupodivu v horách se více vyplatí platit v E, jinde zas místními Leky. Ve službách lze leckdy i leccos usmlouvat.

A to nám toho ještě hodně uniklo ( mj. Valbone, Jezerce a další pohoří, Komani, Gjirokaster, Kruje, Rodonit atd.), tak snad se podaří ještě někdy někoho přesvědčit...

KUDY

FOTO1 FOTO2

Další inspirace: ZDE a ZDE

Cyklovalachy

Po vysádce dětí na táboře na Valachách se rozhodneme začátek prázdnin ve sváteční dny trochu zrekognoskovat zdejší kraj a seznámit se s cyklostezkami Bečvy.

Kola na střeše, stany v autě a doufáme v zakotvení ve Velkých Karlovicích. Poněkud zaskočí plné ubytovací kapacity, je záloha stanu, ale nakonec se poštěstí téměř na konci- v Penzionu pod pralesem, což se nakonec ukáže jako dobrá volba s ohledem na celonoční vydatný liják. A vaří tam dobré vlastní pivo. Jen obsluha typicky "česká"...První dotaz - strohé odmítnutí, až musí korigovat kolegyně. Zážitek se snídáni: je 9 hod, snídaně avizována do 9:30 , přisedáváme do místnosti k ostatním hostům, vy nevíte, že máte sedět vedle?! Ne, nevíme, nikdo nám neřekl...můžeme prosím lžičky?...můžeme prosím kafe? ...bude prosím ještě pečivo? můžeme poprosit o skleničku?...

Zdá se, že pršet přestalo, tak se vydáváme po proudu krásně rozvodněné Bečvy, u Balatonu pozorujeme vodní lyžařskou akrobacii a ve Vsetíně chvíli pobudem na jekémsi folklorním fesťáčku. Aby cesta zpět nebyla příliš fádní, tak vytáhnu drahou polovičku k velké její libosti poněkud přes kopec: okruh 1

Dalšího dne se sbalíme a popojedem za Vsetín, pohodový dojezd do Valmezu s opět typickým zážitkem: ve snaze o obědní nasycení, nacházíme ve 13 hod. restaurační zařízení na náměstí s avizovaným bohatým menu...po usednutí přichází rázná kelnerka, předhodí list a tužkou briskně škrtá: není, není, není...a co teda je? jen pizza a plzeň...tak dobrá, prosíme... "Návrat" pak "poněkud" kopcovitým okruhem, přes Střítěž, kolem Karafiátova kostela s koupelí v Bystřičce a další horská prémie na Dušné již definitivně stvrdí mé prokletí ...okruh 2

Art party Gugging

5.června 2016 se vydala polopracovní výprava k Vídni, aby se zůčastnila oslav 10 let činnosti Muzea Gugging, jinak to původně psychiatrické léčebny, kterou jistý Leo Navratil v rámci svého experimentu přetavil v pozoruhodné centrum ART BRUT.

Jak již to bývá, dobrá spontánní idea je dále komercionalizována, takže nyní se centrum skládá z velkolepé galérie a opodál zůstává Dům umělců, což je jakési chráněné bydlení pro malíře s duševním onemocněním. Baráček je to půvabný, dotvořený nevyumělkovanými malbami, kde třeba jistý August Walla a jiní neponechal ni zídku, ni kámen bez své "vizitky" .

Zároveň je otevřena výstava Johanna Hausera, i chráněnci ústavu označovaného za "blázna". Kolem spoustu slávy, místních papalášů, muziky, ale taky jídla, pití. Jen ta komunikace v cizím jazyce zas pokulhává...

Salza 2016

Letošní ročník posunut z různých důvodů o 14 dní dříve- tj. na poslední květnový víkend. Sjíždí se opět jihočeská a moravská sekce, nakonec 9 lidí a 4 lodě s tím, že Klárka se s ohledem na kolenní indispozici dobrovolně ujme zabezpečovací role.

Odjezd tentokrát bezstresový, proběhne i pozoruhodná radiologická exkurze ve firmě dvou souputníků.

Stresový ovšem příjezd do oblíbeného kempu v Palfau, kde zjišťujeme, že stejný nápad mělo několik zejména českých a polských autobusů! Narváno, přehusto. (Loni v červnu jsme v pátek večer byli téměř jediní).

Prozkoumáme kemp duchů dále po proudu, kde asi došly dotace EU ( snad i díky jeho zavření pak v dalším zvýšená hustota), další mezitím najdou volný plácek v rovněž ve švech praskajícím kempu ve Wildalpenu. Jak se posléze ukáže, místo údajně rezervované pro jakési Honzy. V době příjezdu kolem 20:30 hod však již místa nikdo zásadněji nemanažuje. Někdy před půlnocí se přířítí 30-ti čenná skupina teenagerů, snažíc se nějak vytěžit zbylé místo. Od 41%-tně slevněné krkovičky je to komický pohled, kterak nezkušeně přes hodinu zápolí se stavbou stanů. Ráno se dočkáme jisté výčitky od jejich šéfa, naštěstí v korektní a nijak inzultující podobě- s tím, že se nakonec všichni vešli, vyspali, tak o nic nejde...

Na což literát Igor složí popěvek: Kde by, kde by, kde by byli bydleli Honzy, kdyby by, kdyby by tam nebydleli my...

Ráno čekáme ucpanou řeku, ale ačkoliv nijak nechvátáme, tak jsem téměř první a potkáváme se jen s partičkou kajakářů. Vodočet hlásí příjemných 170cm, žádná divočina a zároveň kameny většinou přelité. Je nádherně, teplo. Tentokrát se poprvé povede proplout všem posádkám bez ztráty kytičky. Proběhne tradiční seskok, druhá jízda kratší - z Petruse, soutěsku a tentokrát o stanoviště níže, po nepříliš pohodlném strmém výnosu čekáme na malém ostrůvku u cesty na odvoz s hrozbou blížící se bouřky. Ta nakonec dorazí večer a přesune grilovačku do stanové předsíně.

Noční liják zvedne hladinu o nějakých 20 cm, ale to již balíme a přejíždíme na ferátu Beisteinmauer u Tembergu na jih od Steyeru. Což je jakýsi ferátový zábavný park, kde si každý může vybrat dle libosti. Je parno, tak si připadáme jak v amazonském pralese, překonáme lanovou lávku, naštěstí pevně ukotvenou, takže nehrozí loňské vrávorání (zde). Pak se rozdělíme, 1/3 zůstává již dole, šetříc kolena, 1/3 se vydá jednodušší C-kovou cestou a čeká 1/3 náročnější D/E. Na místy převislou E-kovou trasu si nikdo netroufá, zůstává výzvou. Nic lehkého to není,ale nějak zvládáme, pokocháme se na lavičkové vyhlídce a nahoře všichni střetnem u vrcholového kříže vrcholíc dalším popěvkem: wunderbar, máme tady nový pár... reflektující nevyřčené otazníky, že... Obloukem slezem, další kolo si odpustíme, nikoliv již povinný weizen a vcelku pohodový návrat...

pár fotek ZDE

Bad Kleinkirchheim III/16

S ženou využíváme ještě se naskytnuvší možnosti završit sezónu v alpském stylu...Po vyřešení složité dětské logistiky, míříme předposlední březnový prodloužený víkend po práci směr Graz, Villach do lázeňského střediska. V cíli za necelých 6 hodin. I když počasí již dosti jarní, tak podmínky nadále výborné, jen dolní partie po poledni měknoucí. Vystřídáme obě protilehlá střediska. Lanovkový park sice poněkud obstarožní, kuriozní 4 kabinka, kde do sebe sotva zaklestíme kolena, ale nevadí. Lidí pomálu, tak se dá i rozjet na zde pověstné černé Franz Klammer Piste. Rakousko opět nezklame, zázemí výborné, personál vstřícný, večer bazén, rozličné saunování, že ani nezkusíme zdejší lázně, pak družba se spřízněnými kolegy. V sobotu navečer zpět, volím cestu pro změnu přes Turrach, kde se auto sotva škrábe (v plné zimě nevím), cesta se ukáže nakonec nejen kratší, ale i něco rychlejší.

A druhý den sbíráme dítka po spřízněných rodinách...

Hinterstoder II/16

Rozhodování, co s jarními prázdninami, přinese tentokrát mnohé svízele. Po předvánočních sice nepřílilš prolyžovaných Alpách, bylo snahou zajistit něco dietnějšího, dostupnějšího a znovu pro tři rodiny. Ale počasí je vrtkavé, každou chvíli obleva, tu se zas jedna rodinka mimoděk odhojí, pak limity časových ohraničení...Nakonec padne vcelku šťastná volba na rakouský Hinterstoder - s ohledem jednak na dostupnost, jednak jedno z mála středisek nabízí skipas pro děti prakticky zdarma. Znovu se osvědčí farmářské ubytování - i když se sníženým komfortem dojíždění. Po x mailech je zvolen Baernhof Pernkopf ve St.Pankraz. Paní domácí velmi milá, ubytování příjemné, komfortní, odpouštíme všudypřítomné kočky. Ratolesti si užívají zvířátek, mj. v ranním čekání na déle se vypravující osoby, krmí kozy, oslíky, koně, vymýšlejí jména. Po večerech přicházejí stolnětenisové mače a velkým bonusem je zahradní sauna s ochlazením v zamrzlém bazéně, někteří zažijí svou premiéru...

Sníh v údolí sice žádný, kumpání ve svých běžkařských snahách ostrouhají, ale na kopcích dostatek. První den je náročný kvůli husté mlze, trneme, kde se nám které dítko ztratí. Další dny se naštěsti přijatelně vyčasí, teprve zíráme, kudy jsme se to vlastně pohybovali. Areál vcelku příjmně překvapí. Ač avizován jako malý, tak alpských parametrů, panoramata občas se vynořivších Mrtvých hor s dříve dobývaným Gr.Prielem úchvatná, možností dostatek, všemožných délek i obtížností. Dítka jsou patřičně hrdá na sjetí 70% "Inferna". Občas i nějaký 6km sjezd do údolí, kde odpoledne sníh již bředne. Nahoře však stále příjemný prašan...Lidí poměrně dost, zejména o víkendu, ale vždy se nějak rozptýlí, stačí se vzdálit nejprofláknutější lanovce. Jen nejatraktivnějí sjezdovka je, s ohledem na všude avízovaný blížící se svěťák, zavřená...

Jeden den volíme změnu na partnerské středisko Wurzeralm, které je o poznání menší, nabídne zprvu trochu čekání a mačkání před pozemní lanovkou, pak ale taky poměrně atraktivní člěnitější sjezdovku a freeridové terény.

Vyžití tedy maximální, dcérka si s humorem počítá pády, občas i nějaký ten saltózní, naštěsí bez následků na těle, synek smutní, že ještě neporáží tatíka ve skicrossu na zdejší dráze. Poslední den se ještě podaří otestovat slalomové fischerky. A doma za necelých 4,5 hod...

další fota

Pololetní Kouty 16´

Při vší zimní a další bídě nakonec proběhne nad očekávání aktivní lyžování.

Padne původní plán pobytu v Přemyslově neb chataři ve vetších mrazech zamrzne voda, spřízněná rodinka sežene náhradu v Koutech, pak pro změnu během týdne přichází obleva...

Každý den je vše jinak.

V pátek intenzivní, díky slevové akci i levné lyžování v Přemyslově, na tvrdším leč sjízdném podkladě. I když jezdí jen "modrá", tak i zdatnější si užijí.

V sobotu výprava na Červenohorské sedlo, kde ale dle předpovědi fičí a mlhavo, tak sešup do Filipovic, kde pro změnu davy, což někteří nerozdýchají a tak serpentinami zpět. Pohled při sjezdu objeví sjezdovku 200m od chaty, čímž se chytneme spásné myšlenky podovádět si 2 hoďky tam, uspokojit hry Carcassone chtivé hochy a pak využít nasyslené skipasy a vydat se na večerní Přemyslov. Neznámé středisko Šindelná vcelku uspokojí, kopec krátký leč s výrazným sklonem. Sníh měkne, ale dá se. Do siestové hry se podaří zapojit i herní odpůrce, strhne se a zvrhne psychologická bitva, že jsme rádi za dovršení limitní 18 hodiny...

Večerní Přemyslov přijatelně měkčí, intenzivní. Po návratu se spustí liják, ráno trochu poprašek, zataženo, rozpačitě se pokusíme o další pokus Sedla. Pan chatař dodá trochu naděje, že "hřeben je občas vidět, tak by to mohlo jít". Nahoře nakonec paráda, sice žádné azurové nebe, ale viditelnost dostatečná, na zmrzlém podkladě 20 cm nového prašanu!

...poté, co nohy dostanu intenzivně zabrat, tak je třeba ještě rozpohybovat při večerních tanečkách...

Rok 2015

Zima opět spíše nedorazila...Zato léto žhavé...

Přibývá islamistických teroristickcýh útoků, navíc i v západním světě, nejprve na satirický časopis Charlie Hebdo v Paříži, který přes všechna nepřípustná zvěrstva však nutí i k zamyšlení, kde jsou hranice svobody? Znamená to, že mohu skutečně "vše", bez respektu k druhým (osobám, kulturám atd?).

Tento se se však posléze ukazuje jako jen chabá předzvěst masivnějšího útoku, rovněž ve francouzské metropoli.

Společnost se ve vztahu k muslimskému světu radikalizuje a v zásadě polarizuje - od humanistických hesel na jedné straně typu: jsou to akty zfanatizovaných jedinců, suďme jednotlivce, potlačujme terorismus, ne islám- po hlasy, že toto náboženství má násilí bytostně v povaze a smíření není možné, na straně druhé...

Evropa čelí asi jedné z největších migračních vln v dějinách s muslimskou invazí, podpořené nešťastnou "willkommen politikou" německé kancléřky a tápaním dalších evropských představitelů. Což opět dále vzbuzuje obdobnou polarizaci. Otevřeme náruč, potřebujeme nové pracovní síly, ukažme svou civilzační vyspělost svým bezpodmínečným přijetím vs. dílem xenofobní, dílem zcela pochopitelný strach z invaze cizí nepřízpůsobivé kultury.

Jak to již tak bývá, složitě řešitelná situace je směsicí politicko-ekonomicko-společensko-přírodních vlivů. Válka v Sýrii a vůbec složitá blízkovýchodní situace, vidina západního blahobytu, vysychání krajiny, ale taky otazná zákulisní politika a organizování celého přesunu (což je již blízko konspiračním teoriím).

Tímto se mísí objektivní uprchlící zachraňující si holý život s ekonomickými migranty, kde se tu a tam přimísí jako trojský kůň nějaký ten radikál...A Evropa tápe v bezradnosti. O to víc pak lid křičí na obranu jakýchsi evropských hodnot, které se však již dávno rozplynuly v povšechném liberalismu a nikdo nedokáže pořádně definovat co to vlastně jsou. Svoboda? Jako bezbřehé právo dělat si co chci, kde nic není sváté? Zdá se, že jedinou hodnotou Evropy je konzum. a za ten chceme bojovat? Nestávají se právě tyto ne-hodnoty živnou půdou pro radikalizaci z touhy po větším řádu a zakotvení?

V Uherském Brodě zapšklý psychopat zastřelí 8 lidí a pak i sebe. Zajímavé, či spíše nervydrásající jsou jako vždy pobitevní reakce nejen lidu, ale i hlav pomazaných...Zde např. větší dohled nad vlastnictvím zbraní.

Bohužel problém asi není v množství munice mezi lidmi, ale v nárůstu počtu psychopatů. Jednak je tu sorta starších neadaptovaných na nové pořádky, že se o ně stát "nepostará". Ti třeba časem vymřou, ale bohužel na jejich místo nastupují noví, které plodí bezzásadová, bezhraniční a bezhodnotová společnost. Je otázkou času, kdy se i na naší škole objeví nějaký anetický střelec...

Vládne nám spíše ministr financí než nemastný neslaný premiér a pan prezident nadále spíše rozděluje než jednotí...

A ten sníh stále ne a ne napadnout...

Mt.Jedová 16

Letošní expedice tatínků s dětmi měla pořadové číslo 6, pro nás 4.

Sešlo se nakonec 8 otců, index dětivosti se pohyboval kolem 2,125, dle toho, zda ještě některé přerostlé potomky řadit do patřičné kategorie.

A pak Dan Zajíc sní Danova zajíce, pořeší se dopady zápalu plic, mužské strachy, vlastnictví koně, jak (ne)býti evengelíkem, k čemuž dále pomáhají nápoje ovocné, obilné i bylinné...

Aklimatizace před hlavním výstupem je oddiferencována na Radíkovskou pevnůstku pro tatíky a šetření sil na hřišti pro mladší účastníky.

Přechod Mt.Jedové je realizován opět severní cestou, která je opět ledová, dítka (hombres) posbírají krom modřin oranžové holuby, ani nezmizí, ani je nevezme voda a všichni zdárně dobudou lehce zasněženého vrcholu (tato tajuplná věta jest vsuvková reminiscence na průběžné zabavování). Místo plné Pohořanské boudy dáme zavděk šenku, kde se taktéž dočkáme moku pěnivého i čokoladového. Sestup již tmou polem nepolem, kolem virtuální růžové kadibudky, skrz Šošin brod, čímž zdárně dosážen základní tábor. Zpěvu a filmových projekcí nyní o něco méně, o to více disputací...V neděli po duchovním osvěžení v podání čechoameričana dovětek Véskovské vyhlídky, zamrzlé nádrže a hřiště...

Weißsee XII/15

Pokus narušit tradiční předvánoční stereotypy je zprvu provázen značnou nejistotou: nečekaná dovolená v práci, narušení předvánočních příprav a hlavně bude-nebude sníh? A nebyl...ale nevadilo.

Nakonec převáží touha po změně, lákavý vánoční balíček a souznění třech rodin, tak se přidáváme.

Dřívější odchod z pátečního večírku a ve 4 ráno odjezd. Po třech hodinách trochu bere spaní, ale to dojíždíme kolegy, což probere a před 11 hod jsme u lanovky v Enzingerboden. Očekávanou realitu potvrzuje skutečnost- sněhu pramálo, nějaké staré zmrazky. Moje měsíc staré obavy, které hoteliérka zahrávala do autu, že u nich sníh vždy je a nepředjímejme v listopadu, se naplňují. Nezbývá než se smířit a nějak přeonačit než nekonstruktivně remcat...Skepsi začíná vyvažovat výborná organizace, pohodový přístup personálu, krom sněhu vše ostatní klape. Bágle jen přeložíme z auta do nákladní kabinky, kterou pak obsluha nasune na lano, stejně tak vykládka (kdeže loňský stres ve Val di Fiemme, kde totéž v plném provozu za jízdy). Naložíme na vozíky a tunýlkem do hotelu Rudolfshütte.

Lanovkou se ocitáme sice v zasněženém království, ale sněhu na skalnaté podloží v 2500m nedostatek. Jsme odkázáni na alespoň 500m sjezdovečku, ještě k tomu nepříliš pohodlná kotva. Naštěstí i nejmladší dívky se ukáží jako schopny spolujízdy a tím se adekvátně pohodlněji spárujem.

Shledáváme se se zbylou rodinkou, která již testuje sníh. Po chvíli se přidáme, bohužel lyže utrpí první větší šrámy, ještě že určeny již k dosloužení.

Dále však začíná převažovat pozitivní nálada. Personál příjemný, dalších atrakcí přehršel, výborná a bohatá kuchyně, předvánoční atmosféra, košíky s cukrovím, počasí nádherné. Zejména dítka se hned přeladí i na jiné než lyžařské radovánky. Když se již po 25. jízdě omrzí, přichází na řadu lopata a již tradiční tobogánové iglů, bobování, uvnitř pak využíváme výbornou lezeckou stěnu, kde některá mláďata překonávají své limity. Zejména mužská část oceňuje saunový relax s vyválením ve sněhu, jindy i bazén, kulečník. Večer přijde i kouzelník, jindy muzikant s harmonikou, pak kytarou, lepíme slova Tannenbaumu či Stille Nacht.

Nakonec dojde i na několikahodinovu vysokohorskou turistiku třech tatínků a dvou synů (třetí poněkud nešťastně netaktně vyčleněn), kteří tímto iniciováni kótou 3000m na sedle pod Sonnblick a impozantní pyramidou Granatspitze. Je to krása, výhledy snad i na Glockner. Pravda občas se proboříme po stehna, při sestupu již citelněji chybí sněžnice a dochází k menším krizím.S bázní míjíme trhlinky, výkonnější rodinka peláší napřed čímž sice prostoupí stopu, ale naruší mobilizující chlapeckou soudržnost. Někteří se sotva doplazí zpět na chatu, ale večer již namáhavé nepříjemnosti zapomenuty.

Celkový pozitivní dojem stvrdí i finální sleva, která vyváží nápojovou útratu. 23.12.dopoledne sjíždíme, snujíc další zimní plány. Cesta se poněkud táhne, zastávka na Mondsee a McDonald za Vídní dále zpomalí, takže nakonec skoro 8 hodin, domácí přebalení, sousedské popřání a noční přesun na chaloupku...a jsou tu vánoce... ;)