Německo- DÁNSKO 2025

 

      

      Tradičně závěr léta a nějaká ta nová země. 2 rodinky 2 vozy. Místy ucpaným bývalým DDR do Müritz. První kemp OK, ale podíváme se dále, čas kvapí, zavírají se brány, pohled na jezero a zkusíme dál. Objevíme bezprizorní leč dostupné místečko s plažákem, tak rozhodnem i s kasičkou důvěry. Mezitím dorazí kamarádi zlákavší Drážďanami. Chvíle rozpaků stran dalších plánů neb tentokrát jaksi plánovací schůzka neproběhla, necháme trochu vyhnít či ustát volejbálkem a jakýsi kompromis dohodnem s následným herním zápolením se znalostí nejen zeměpisu.
     Ráno synek tvoří plán, kterak se projet parkem na lodích. Poodjedeme, vyjednáváme a vymyslíme hybrid- kanoe/kola. Ne po rodinách, ale po generacích. Cílová destinace, jedni vodmo, druzí kolmo. Nadherné kanály spojující jezera, rákosy, lekníny, zrcadlící hladina. Za necelé 2 hodiny v cíli a kolaři nikde. Koupel, občerství, přichází zpráva o technických potížích. Po hodině se se zjevuje rozladěná mládež.  Tímto měníme plány, žádné lesní stezky, ale musím hledat asfalt, což se vcelku daří, byť občas hrbol též zacvičí. Alespoň půjčovatel uznal a revanšoval se nápoji. Vyrážíme cílem ještě shlédnout největší jezero, přichází zpráva od pobratimů o podezřelé kontrolce a tímto nutné změně plánů. Zdržíme se o den déle Zamíříme do osvědčeného tábořiště...A jejda, někdo zamkl umyvárky, i když žádná vertrauen neporušeno. Marné pátrání po správcích. musíme se spokojit, bez toalet a sprch.

 

   Ráno náhradní program, půjčujeme pro změnu motorovku za slušných 50E, utonouc v překladu, že ještě bude potřeba i benzín. Nicméně 3 hodinový zážitek parádní, vystřídání u kormidla, koupačka, blbinky, na závěr ještě s místním úhořem apod. Zprávy, že kumpáni shánějí další servis trochu časově ukolébají, tu pátráme po pseudodolmenu, se zklamáním pár šutrů, dále trochu neplánovanou zastávku v Rostocku, s hansovní, severskou cihlovou architekturou, vylezeme na věž, mezitím zprávy, že se taky trochu neplánovaně jede co nejvíce na sever k trajektu. Plánovaná zastávka v Lübecku, podobný předchozímu, též pohoda v květinovém náměstíčku, burgervečeře s bonusovým čajem...a čas kvapí, po 22 dojíždíme na sever ostrova Fehrmarn. Brána oproti předpokladům již zavřena, k tomu fičák, takže trocha nervózní rychlostavěčka, nic moc větrná noc...

      A ráno chvíle hrůzy. Na umývárně schází nabíjející se mobil! Po chvíli odchytnu prostého polského uklízeče, který sice uklidní, že se našel, ale přichází spucunk od jeho neméně prosté leč o to výřečnější kolegyně, jakého že jsem se to měl dopustit zločinu. Ale ještě že tak neb 1/2 hodinu běží hlavou všechny možné konsekvence. Sakradrahý trajekt a vítej země dánská. Ocitáme se  u nádherných křídových útesů na ostrově Møn - Møns Klint. Scházíme asi největší dánské převýšení po dřevěných schodech, pláže poseté směsí křídových a pazourkovatých, jak sklo ostrých valounků, poté pohodový piknik již u menhirsky vyhlížejících menhirů. 

Volba padne přesunout se do kempu na sever. Adaptujeme se na dánskou dopravu, řadu omezení, zpomalování, též zácpy kolem Kodaně a podvečer kempujeme poblíž městě Fredenborg u sympatického, leč na řád řádně dbajícího páru. Večerní návštěva největší  skandinávské galérie moderního umění Louisiana nezavdává příčinu k výjimce stran příjezdu, pěkně za branou. Muzeum velkolepé, venkovní expozice, J, Miró, též nějaký Picasso, moderní divočina, novodobé válečné i uprchlické reálie v podání Roberta Longa aj.

Dopoledne výlet do Helsingøru a na natěšený Hamletův hrad Kronborg. Byvši tam před pár lety, dám si individuální oraz na pobřeží. Pochod městečkem, kebab a čas pokročil. Přesouváme se do Odense, placeným megamostem přes velký Belt. Potíže s parkováním nakonec zavelí k utáboření. Objevíme kouzlo místních shelterů. Zaplatí se symbolická suma, k dispozici poloodkrytý přístřešek, ohniště s grilem, toalety, pravda zamčené, ale po telefonu sdělen kód a vše klapne. Volejbálek, grilovačka, ptačí pozorovatelna, večerní hrátky, tentokrát 2 generačních skupin, dánská idyla. 
Ráno další marná snaha najít bezplatné parkování, končíme v garážích a pak velkolepé Andersenové muzeum. Průřez rozervaným životem, interaktivní pohádky, ožíváme dětské vzpomínky. Megapizza, návštěva jeho rodného domu a přesun na západ- dobývat nejvyšší horstvo. 
Jejich příběh vyznívá zimrmannovsky- tak zde vsuvka: 
Za nejvyšší kopec Dánska byl v druhé polovině 19. století považován Ejer Bavnehøj, ale po měření provedeném v roce 1941 byl nejvyšším bodem ustanoven Yding Skovhøj s mohylou. Tato událost odstartovala v Dánsku bouřlivé diskuze o tom, zda by člověkem vytvořené stavby měly být započítány do výšky kopce. Spory ukončil profesor N. E. Nørlund, který stanovil, že nejvyšší bod je bod přírodní, tedy člověkem nenavršený, tím pádem byl za nejvyšší vrchol opět pokládán Ejer Bavnehøj. To se však změnilo v roce 2005, kdy bylo zjištěno, že Møllehøj je o něco vyšší.    
 Tak uděláme přechod, od rozhledny na  Bavnehøji přes zalesněný ničím nezajímavý Møgelhøj uděláme frontální útok jižní stěnou přes pastviny, vzdorujíc stádu skotu na nejvyšší Møllehøj, ohromných téměř 181 m ! Kde již čekají někteří méně ambiciozní, došedvší normálkou. Mlýnský kámen, za zády kravín, ale větrno a  krásný rozhled do okolí dokresluje dobytí další mety. U rozhledny trochu napjaté rokování, kam dál, paradoxně nyní napříč rodinou a preferencemi, menší část chce Aarhus, jiní NP...Prosadí se druhá varianta a NP Mols Bjerge. Zprvu kemp, velký, nelevný, trochu se nepozdává...zkusíme nedaleké sheltery...a nakonec v údolíčku ala svojsíkovský stoleček skrytí před větrem i okolním světem zůstáváme, byť ne zcela sami. Volejbálek, další Země(hra). 

Ráno rekognoskujme NP, nejprve hrad  Kalø a dále pobřežní okruh, pokroucenou bukovinou, vyhlídkami na plytké nemořské moře, též neúspěšný pokus najít další prehistorické mohyly. Asi si z nás archeologové trochu vystřelili. Poté již kýžený Aarhus, druhé to největší dánské město, snoubící historii s modernou. Dominantní muzeum moderního umění mineme, ale zdoláme další kostelní věž jednoho z největších skandinávských kostelů. Předtím  AI poradí parádní industriální street food, dále krásná botanická zahrada, resp, skleník s různými formami džungle a nastává čas rozloučení neb složitými nedomluvami vyzbyl čas kratší a volají brigádnické povinnosti. 
Naše posádka pádí na sever, již pohodovými leč stále omezeními posetými cestičkami. Děvčata již zatouží po pohodlí a vybookují levný domeček v zapadákově s jakousi pseudolurdskou historií ve vesničce Understed. Jak to bývá, levnost vykoupena nepříliš lahodícím zevnějškem, ale uvnitř i celkem útulno, což kazí spor mládeže o místo ke spánku. Dusnotu přeruší klepání na dveře, kde se vzal tu se vzal...kouzelný dziadek. Když pak pomůžeme i s bagáží, o večer je postaráno. Musicie wypić piwo i ujeść ze mna konserwe...praví 84 polskoněmecký senior. U Carslberga,  "pravděpodobně nejlepšího piva na světě", pak vyslechneme příběhy nebojácného agilního staříka cestujícího samostatně ze Švédska, padne další plechovka i konzerva, pak přeci jen trochu té procházky k druhdy zázračnému leč vyschlému prameni. Nazpátek rána a řinčení skla, na zemi cyklista. Ještě zde budeme v zapadákově zachraňovat. Naštěstí se opilý mladík o chvíli zvedá, nasadí čepičku s vrtulkou a serpentíc odvlaje. 

Po luxusní snídaňce dorazíme na nejsevernější bod, kde se stýká moře Severní s Baltským. Místo poměrně frekventované, pěkné, leč též s trochou smutným pohledem na uhynulé tuleně či asi též zvolna hynoucí mládě. Dále kráčíme skrz písčité duny, bunkry druhdy významného obranného bodu a ještě zastavíme  v  nejsevernějším městečku Skagen s dalším výstupem, tentokrát na vodárenskou věž. Následující  zastávku uděláme na písčitých dunách  majáku Rubjerg Knude, který byl z důvodů postupu dun a propadání útesů přesouván do vnitrozemí. Duna tedy větší než velká, další výstup na věž pak slušná taškařice se skoky ze srázu či předem prohraný závod v lezení po písku. Někteří zatoužíme po koupání a poklidné pláži, tak pak další hodinku poodjedeme na Sletterstrand, kde po dalším pikniku tužby naplněné! Další booking již ne tak výhodný, ale na pozoruhodném místě úzkého pevninského pásu v chatce kempu v Hvide Sande.  Bavíme se hobitínem, ale vše potřebné máme a koukajíc na zdejší fičák jsme rádi za pevnou skrýš. U láhvinky nemístního vína pak proběhne osadnický mač.

Ráno skouknem další duny a pak se již dítka dočkají vytouženého...Legolandu v Billundu. Ceny závratné, ale co už, kompenzováno " luxusními" sheltery. Kýč, ale nutno uznat, vydařený. Nejprve identifikujeme různá navštívená i nenavštívená místa, pozorujeme jezdící dopravní prostředky, snad jen ta letadla nevzlétnou, safari a pak natěšená dítka táhnou tatíka do legosvětů v podobě většinou nějakých těch děsivých horských drah. Vystojíme frontičky a pak nakonec i bez větších vegetativních projevů snesitelné taškařice. No dobrá. 

    Maximalizujeme denní čas, tak navštívíme do umělecké koňské podoby přetvořené bunkry u Blavandu. Pomalu zapadá slunko, u toho ještě pověstné sousoší Mennesket u Esbjergu, jedeme za nosem bez zajištěného noclehu. První tábořiště se nepozdává, tak nakonec volný shelter v NP Vadehavet, s vyhlídkami na mělčiny Wattového moře. Jen pohodový čas jen skalen drsnějším konfliktem skrz vytečenou pitu.

 

Na závěr si necháváme nejstarší dánské město Ribbe, s pěkným muzeem, zajímavým nejstarším kostelem s naprosto moderním interiérem, kdy poněkud marně tápeme ve výtvarné symbolice, další věžní vyhlídka, hradní ruiny s českou stopou-  sochou Markéty Přemyslovny alias Dagmar, nějaký ten suvenýr a pomalu k německým hranicím. Ještě i občerstvovací zastávka v pěkném městečku Møgeltønder se zámečkem Schackenborg a dále již Německem, míjíme Hamburg a zakotvíme v DDR ve vodáckém příjemném, na nic si nehrajícím kempu u Maatzlow-Garwitz, s bodrým již poněkud posilněným majitelem, kde i trochu na tajňačku dáme zavděk ježibabí chatrči.
Návrat zkusíme přes Polsko. Zprvu dobrý, dálnice jede. McD občerstvení, pak ale dost nekonečné motání od Klodzka na Králíky. Střídáme se v řízení, chlapec se dere statně a dává vydechnout. A pozdně odpolední dobrý návrat.     

  
         
 

Ortler - feráty 2025

 Poslední červencový víkend  je tu opět možnost se přidat k modifikované rodinné partě starých dobrých horských souputníků. Žel bez dítek, navíc narážejíc na dovolenkové limity, z čehož vyvstane nakonec hybridní akce absolvovat alespoň hlavní výstup. K našemu páru nabídneme místo v autě, čehož se chytne Vl.k, avšak nikoliv jeho žena. Nezabere ani lest zaplacené zálohy ani možnost spojit s návštěvou jejich synka na horské chatě, kde vykonává intenzivní brigádu. Tak razíme ve 3. Nejistot je mnoho: stále dozvuky přetíženého a raději nedomýšlet jak zraněného kolena z běhu pořádaného dotyčným hochem, vlekoucí se tenisový loket, trochu limitující možnost posilování na náročnější výstupy, počasí aj  

Plán je velkolepý, nijak neambiciozní: v pátek po práci dojet a dojít na chatu Dümlerhütte, pobesedovat s čerstvými maturanty, někde se ještě projít, sejít, v sobotu se otestovat na Attersee ferátě, večer zakempovat někde u Suldenu, v neděli se potkat s hlavní skupinou, vylézt nejtěžší italskou ferátu, ubytovat se na Payerhütte a v pondělí výstupový den na Ortler, pak rozdělení cest, my směr k domovu s nějakými ferátovými zastávkami, zbytek k Marmoládě...

Hlavně však počasí chtělo jinak, leč nedali jsme se. Trochu neplánovaně se ocitáme na parkovišti u jezera Gleinkersee ,  dále skoro 2 hodinový strmější mokrý výstup, nemládnoucí dámě dává zabrat, ale pak kravičky, modřínky, chata na louce přeci jen dodá kuráže. Na chatu docházíme, sice s deštníkem, hoši i personál nás vřele vítají leč nikterak vip velkorysostmi. Naučíme se hrát kostky s tím, že kdo nemá štěstí ve hře nemá ho vůbec, jak praví jistá dcérka. Ráno po velkolepé snídani chcanec...a čekáme a čekáme, tak další kostky s lepšími výsledky. V 11 ustává, tak čas k sestupu, nabírajíc časové manko. Hoši nám jej ještě zpestří dováděním na 4kolce, dále pěkný vodopádek vyvěrající z jeskyně, starodávný mlýn zpříjemňují cestu do Rossleithen a k jezeru. Střídavě lijavec, tak na nějaké testovací polezení nezbývá než rezignovat, stejně až večer dojíždíme do kempu v Trafoi , kde v dešti zastanujeme, s povděkem využívaje zázemí společenské místnosti. 

Ráno nelije, tak prolezem místní ferátku otestujíc výzbroj a přesouváme se do Soldy, vzpomínaje na zimní cestu zpřed 2 let. Chvíli počkáme na zpožděné kumpány a frakcionovaně se začínáme trousit nahoru, zataženo leč nedeštivo. Sraz na první chatě- Tabarettahütte a ukáže se. Vracejíc se pro jistotu pro pláštěnu pak doháním naši posádku, serpentiny lesem, pak traverzík, vcelku nenáročné 2 hodonové stoupání. V hlavě se rodí odhodlání, že to s tím počasím není tak zlé, což tak to přeci jen zkusit nahoru údajně nejnáročnější ferátou. Na chatě chvíli počkáme na dotrousící se zbytek a Rádík odzbrojí svým křenícím se stylem : B. asi nám nezbude než se vydat na ferátu, co? Část váhá, přidávají se další, přebalování, zbytek, co půjde normálkou si rozebere přebytečný ledovcový matroš a razíme. Odzbrojující značka zamezující vstup babičkám s pejsky a za chvíli stojíme pod stěnou, ryze kolmou stěnou...s nataženými svislými lany. Nalézáme, uvidíme. Rodinka sic s nabušenými mladíky to po pár délkách vzdává a nakonec pokračujeme ve 4. Fuška, někdy hraniční, čistokrevné D úseky, ale nějak to jde...Spíše děsí pomyšlení, že ústup v tomto terénu je již nemožný...a co ještě přijde...A přišlo. D/E, E. První D/E ještě ok, ale přichází Gele Knott...a knockaut. Šikmý, hladký traverz, žádné stupy, jen vyhlazená skála. První kamarád válčí na každé délce, oddechuje s odsedkou, což psychicky nepodpoří, čekáme...odhodlaně nalézám. První tři délky jakžtakž, též pro jistotu odsedka. Trojí přecvakávání však ubere sil...a na čtvrtém. cvakání- ruka povolí! Poprvé sjíždím, naštěstí v odsedce...Do háje. Druhý pokus, bohužel regulérně padám, málem i ztrácím mobil. Do ještě většího háje...a to již začíná lehce kropit. Sil ubývá, zpět to nepůjde...Musím nahoru. Naštěstí se tělo i duše nějak vzchopí a nakonec i přes E úsek ani nevím jak. Tak to bylo něco, druhý do sbírky děsivých ferátových zažítků, které již opravdu nemusím. (Vedle prověšeného mostíku na Jägihornu). To ještě není, vše, ještě pár výživných kousků, jedno hladší Dko, ale již nějak zdárně. Schvácení dorazíme na chatu Payerhütte cca s hodinovým zpožděním proti předpokladům (nakonec necelé 3 hod), kde nás vyhlíží s neskrývanou úlevou zbytek. Pak již uvolněné pobesedování na chatě i vedle, pohledy na serpentící se Stelvio, na malou chvíli se i vrchol ukáže. Se skepsí stran zítřka uléháme na palandy v podkroví.  Ráno se ukáže...  a ukázalo. Nic. Mléko, sněhový poprašek. Tak bohužel. Cíl pro příště a  ústup.

Na parkovišti rozlučka, větší část míří k Marmoladě, naše auto zpět do Rakous. Zastávka  v malebném městečku Glorenza, ještě jakžtakž jen zataženo. Pak se ale již spustí a nepustí. Intenzivně monitorujeme meteoradar, kde by se tak dalo nejlépe zakotvit a ještě povýletit , spíše se však přání stávají otci myšlenky. Dojíždíme k jezeru Achensee u Insbrucku, zakempujeme v notně předraženém kempu, tentokrát bez možnosti se ukrýt v nějaké kulturní mistnůstce...a očekáváme, že večer lijavec ustane, recepční vyvede z omylu, až zítra, dnes smůla. Posečkám v infocentru v aquaparku, vyrazíme alespoň na menší obchůzku k vodopádu. Ráno bude líp, dopoledne přestane. tak chvíli se opláštěnkujeme a pak to půjde. Nepřestalo.  2 hodiny dešťového nijak nenáročného výstupu  na plošinu  Mauritzalm, sušení a oběd na Erfurter hütte a čekání, rokování, zda jít zprava či zleva. Kolem 13 se konečně vyjasňuje. Vyrazím plni odhodláni vstříc 5 vrcholkům. Krajina malebná, louky, kravičky, čnící skalnaté pyramidky. Hned na první však zásek. po zajištěné cestě na  Roßkopf (2259m) valí voda, zkusíme nalézt, ani náhodou, jedna velká klouzačka. S chlapcem se nedáme a vrchol zdoláme alespoň oklikou, jsou možnosti kopce obcházet, tak různě hybridně prolezeme další  Seekarlspitze (2261m), Spieljoch (236m), chvíli slunko, chvíli zataženo a pár kapek. Těšíme se na závěrečné polezení, že se plnohodnotně zapojí i dámička, pod Hochissem (2299m) se navlékáme...a zase lijavec. Opět není přáno,  ale opět si objedeme, nahoře místo odpočinkové plošiny ovčinec, tak rychlá spádíme již dolů, slunko již vítězí nad mraky, tak krásnou krajinku dále s vyhlídkou na jezero, kytičky, protěže aj. To nemohlo být hned? Kolega ještě marně loudí šálek mléka na Dalfazalmu a pak již náročnější serpentící dlouhý sestup, zastávka u vodopádu s plány zdolat zítra a též nepoleví odhodlání jezerního koupání. Krásno, fryšno. 

Chtějíc vytěžit z destinace, tak ještě ráno rychle zpět k vodopádu Dalfazer na zdejší vlhou ferátu-. Vlhkost se ukáže nad síly jindy nezdolné křehčí části, tak si polezeme s kolegou a pak přesun k Salzburgu. Dosti časové manko, ale odhodlání se konečně dostat na Attersee Klettersteig vítězí. Trochu se pomotáme kolem sesuvových plotů, teprve 14:30 u dolní cedule, pak nález, tentokrát hned na úvod testovací D/E, což též nad síly dámičky, leč postaví se velkoryse, chlapci běžte, já se zrelaxuji u jezera. Polezení parádní, lidi skoro žádní, výhled na jezero a další dálavy, k tomu okořeněné duchaplnými citáty. V 17 hod. jsme na vrcholku a pak okružní sestup. Setkáváme se v 18:30 hod. v rybí hospůdce u grilovaného pstruha a ještě neodoláme koupeli, toť blahodárný závěr, konec dobrý, tak vše...       

                                                 FOTO   😎                                                      

Destruktivní vliv ideologií

 Jistě je správné bojovat za nápravu světa, věci veřejných. 

Na začátku bývá správná idea, o které není potřeba diskutovat. Že je třeba chránit planetu, nechovat se k ní hovadsky, že člověku v nouzi je třeba pomoci, že člověk jinaký by neměl být perzekvován atd.  

Z ideí se však vytvoří ideologie, kde se potlačí nejen zdravý rozum, staletími vytvářená věda, přírodní zákony. A začne se měnit svět, násilně, po lidsku, v duchu správné " ideologie". Když to nejde přirozeně, tak to půjde po našem. Vyráží do boje pachatelé dobra, My vás toho Správného postoje naučíme.  

Že si na Zemi přikládáme pod kotel není potřeba diskutovat, ale že to změní Evropa podivnými regulacemi, poručí větru dešti nesmyslnými povolenkami, které povedou ke zchudnutí obyvatelstva, tímto k dalším a dalším regulacím, přerozdělování a stejně k povšechné naštvanosti z čehož vytěží jen populistické partaje  s dalšími nedozírnými následky? A že pokrytecky vytlačí velký průmysl do třetích zemí neb betonovat a stavět mosty z oceli se opravdu bude nadále, ale " my budeme čistí"?

Že člověk jinaký, třeba s jinou orientací, je též člověk a nezaslouží si posměch natož jakoukoliv perzekuci snad ve 21. století též není potřeba polemiky. Ale že tímto uděláme z každé odchylky akceptovatelnou normu, což začneme vštěpovat dětem od mateřské školky a uděláme jim v hlavě naprostý maglajs, že již neví, k čemu se vztahovat a jak se identifikovat, neb když je vše v pořádku, tak v důsledku neplatí nic?  Vytvořili jsme dobro nebo podivného zmateného novočlověka? 

Kolikrát to již tady bylo. 

Cit: 

V historii společnosti lze nalézt řadu příkladů, kdy vládnoucí ideologie vycházela z chybných závěrů a společnost místo k prosperitě dovedla k úpadku. Pouze proto, že vládnoucí třída odmítala racionální kritiku a nebyla schopna sebereflexe.

Typicky éra socialismu, založená na dogmatickém předpokladu o nutnosti společenského vlastnictví výrobních prostředků a nadřazenosti dělnické třídy.

Stejným omylem je green deal  kdy společnost přijala dogma o revoluční náhradě fosilních paliv obnovitelnými zdroji a tzv. zelené transformaci společnosti, s předpokladem, že zbytku světa poskytne vzor , který bude následován. Vše pro zajištění vyššího cíle, záchraně společnosti před dopady změny klimatu .

Tohle už tady jednou taky bylo. Výzva bolševického Ruska ke světově revoluci, která jednou provždy odstraní vykořisťování člověka a přinese blahobyt světu.

Dekarbonizace společnosti je správná volba, ale "zelená norma" je duševní slátanina, která nerespektuje společenské a přírodní zákony a EU vede k úpadku ekonomickému i společenskému.

Sovinec V/25

 

Tradičně ozdravně relaxační pobyt, tentokrát po druhém květnovém svátku

Tradiční cyklodojezd s výzvou paseckého kopce, tentokrát znovu v tandemu s americkým brachem

Pankové betonování

Dobrodružné zachraňování oken, resp. rámů z chátrající historické hospody, nakonec i ...s tanečkem

Večerní štrajtování

 Bohoslužebné zamýšlení o duši v chrámu těla a osazení cedru libanonského.

A cykloodjezd oklikou bohem zapomenutým i obdařeným krajem- Jiříkov, Kněžpole, Hůzová Mutkov...  

Schladming 25

 

Pololetní volno, když tentokrát nemohu počítat s jarními prázdninami, tak aspoň teď něco alpského. Plán něčeho bližšího, Kreischberg - Lachtal, ale přidají se tradiční souputníci, s návrhem Schladmingu, který mnou též ještě nepolíben, tak proč ne. Trochu láká i běžkování v Ramsau, ale do 3 dnů nevměstnáme.   

Zvyklé zmatky stran shánění ubytování na poslední chvíli, zíráme, jak vylétly ceny, též potíž skloubit požadavky dvou rodin, druzí potřebují posunout o den dříve kvůli lyžáku dcérky apod. takže x mailů, nakonec kývnem na paní Karin s minimem informací. 

Kamarádi dorazí ve středu, posílají dobré reference, my ve čtvrtek po práci, narazíme na ucpanou Vídeň, pak již bez potíží, trochu mlžené semmeringské serpentiny, dojezd necelých 6 hodin. Ubytko příjemné, vměstnají se akorát 2 partaje, 2 pokoje a do kuchyňky se též nějak vměstnáme.

    Ubytování u Reiteralmu, ráno se vypravíme odděleně, trochu nedomyslíc parking  na kraji Schladmingu. Ceny skipasů závratné, byť pořešíme online, ještě že, aspoň akceptují poměrně odrostlé děti - s juniorskými i dětskými sazbami.  Sice zataženo, ale viditelno. Při pátku není moc lidí, tak intenzivně zbrázdíme Planai . Sledujeme, jak vrtulník dva dny likviduje tribuny po světovém poháru. Lyžování parádní, sjezdovky široké, upravené i dostatečně dlouhé, drží až do odpoledne. Většinou však technický, protilehlé úbočí Dachsteinu však již holé.  Takové jsou zimy. ( A dcérku prudí tatíkovo nadšení výhledu na slezlou stěnu Johana). Sjedeme se aspoň na oběd, kde poměrně dlouho bojujeme o přízeň kelnerky. V malém světě hoch potkává skautského souputníka. 

A pak trochu poblbnutí na měřených slalomech skicrossech apod. Večer se oddáme příjemným a intenzivním herním aktivitám, vědomostní Desítce i nezvykle vyrovnaným Osadníkům.

   Ráno se chvilku potkáme u snídaně, pak zas ale každý svou cestou neb s denním posunem se trochu míjíme v preferencích. Domluva srazu na oběd tentokrát trochu uvázne. Krásně se vyčasuje, inverze, ráno pojezdíme nad mračnama, tentokrát Hauser Kaibling, Zprvu krásné prázdné sjezdy do údolí, ale v 10-11 přichází "vydrb", zrovna nájezd autobusů a 1/2 hodinová fronta, takže pak úprk do horních částí, kde při sobotě též u lanovek husto, ale nějak snesitelně. Na širokých svazích problémy nejsou. Občerstvíme se tentokrát sami, aspoň využijeme fajn tip i s rychlou obsluhou. Potkáme se na fajrunt na svěťákovím dojezdu a pak ve Sparu.  Večer necháme mládež svým hrátkám a pánsky pobesedujem...

  

V neděli ráno již loučení, kamarádi mizí a my se vydáme na zbývající kopce- nejbližší Reiteralm-Hochwurzen. Plány zkráceného lyžování a návratu vezmou za své, když nás pohltí vcelku prázdnější areál, parádní pisty, paralelní slalom a ještě i potřeba rekognoskace Hochwurzenu, kde již podmínky trochu horší, občerstvení, přesun...a blíží se 16 hodina.  

Fajn, že již mám střídajícího řidiče...

     

        

2024

Rok 2024 patřil širokodaleko k nejteplejším, nepřišla téměř žádná zima, sníh jen chvíli na horách. 

Proběhla pseudostávka zemědělců-  ale ukradena dezoláty a šla nějak do ztracena 

Po bezprecedentním útoku Hamásu pokračuje napětí v Izraeli. Ten jistě nejedná v rukavičkách, dá se mít spousta výhrad, jak by válka proti terorismu mohla býti humánnější, jaká dítka se vylévají i s vaničkou. Ale je šokující, jakého zastání ve světě, ale i u nás se dostává Palestině, kterýžto postoj je v zásadě intelektuální mainstream a běda mít na univerzitách nějaké ale.

Viz ZDE

Na Ukrajině pokračuje zoufalý boj s bezskrupolózním agresorem, a svět ve strachu poskytuje jakousi pseudopomoc. 

V USA se schyluje k souboji gerontů a sílí obavy z návratu Trumpa. Biden nakonec pod tlakem uznává, že na funkci nemá, předává kandidaturu zapálené levičácké dámě Harrisové.  A tak mají Amíci zoufalou Sofiinu volbu, na jedné straně nevyzpytatelný narcis, na straně druhé druhé téměř komunistka. 

Zvolí si variantu A! Svět zděšen, mluví se o vítězství populismu, méně však o příčinách, zda to soudruzi progresivisté s tlakem na nový " lepší" bezhraniční svět a nového člověka trochu nepřehnali. 

A staronový tajtrlík se skutečně pouští do "práce" s děsivou vervou. 

   

 Slovensko má nového prezidenta . Otrávená špínou již nekandiduje Zuzana Čaputová, místo ní umírněnější druhdy ficovec Pellegrini. 

Apropo, premiér se octnul na mušce atentátníka. 

Hokejisti jsou doma MISTŘI  po 14 letech!  

Proběhnou též eurovolby s výsledným "pravým posunem". Stále více Evropanů je již otráveno bruselský, progresivistickým politikařením, utápěním se v politické korektnosti či prosazováním utopistických nereálných klimatických cílů. Zatímco se dále neřízeně valí cizí, nepřizpůsobivá kultura, upadá místní průmysl apod.

Fiasko Pirátů a velký úspěch Filipa Turka. Podívejte se na výsledky eurovoleb - Aktuálně.cz (aktualne.cz)

Motorista Turek si nezískal jen hlupáky. Proč jsou odhodláni ho volit i někteří mladí inteligentní lidé? | FORUM 24

Scholzův debakl a Ficova prohra. Evropa se odkloní od klimatu, krajní pravice roste - Aktuálně.cz (aktualne.cz)

Co ukázaly volby do Evropského parlamentu - Aktuálně.cz (aktualne.cz)

Rudozelení mají Švédsko na svědomí. Udělali z něj zemi islamistům zaslíbenou, teď nahrávají vrahům z Hamásu | FORUM 24

A další "naši"? Uskupení Spolu (ODS, KDU, TOP09)  jede stále na vlně antibabiš, je ztělesněním spíše jen negace a těžko nalézt, co vlastně chtějí pro české občany. Též mají dost jiná ideologická východiska, i v přístupu k EU...Jak to někdo trefne nazval: je to jako kdyby šli pes, kočička a koza a tvářili se, že jsou dohromady husa. 

Diagnóza: Evropa je na cestě špatným směrem - Seznam Zprávy (seznamzpravy.cz)

V Německu se rozpadá "semaforová" koalice a chystá se na předčasné volby. Sílí populistické hlasy...proč asi...

Trend k obnovitelným zdrojům je logický. Problém Evropy je, že se z nich stalo náboženství, ideologie, o které se nesmí diskutovat. Z těch velkolepých plánů, které Evropa má, se něco uskuteční, něco ne, něco se podle mě ani technicky stát nemůže. A myslím, že to narazí na peníze mnohem víc, než si všichni myslí. Jestli chceme udržet sociální blahobyt, podporovat Ukrajinu, budovat silnou armádu a investovat do boje s klimatickou změnou, tak mi to nějak nevychází s vyrovnanými rozpočty. Netuším, jak to skončí, ale není na mně, abych se k tomu vymezoval.(Tykač)

Diagnóza: Evropa je na cestě špatným směrem - Seznam Zprávy (seznamzpravy.cz)

A celkové společenské klima? Pokračuje (sebe)destrukce Západu, jak vystihuje Radkin Honzák:

Vymíráme, proč vymíráme? Máme právo žít. jak chci, ignorovat biologicko fyzikální danosti, v ulicích je více psů než maminek s kočárky...  

https://nazory.aktualne.cz/nazory-osobnosti/od-milenialu-kdesateru/r~12e07a62fc9d11eeae9c0cc47ab5f122/

či Václav Bělohradský: 

...exhibice svévole, v jedné televizní reklamě například přinesou někomu do kinosálu jakousi krabičku s jídlem, ten vstane a diváci, místo aby ho okřikli, tleskají jeho zvolání Protože chci!. Jen tenká linka odděluje západní kult emancipace od egocentrické bezohlednosti, vždyť celá západní modernost krouží kolem kultu emancipace od závislosti na tom, co jsme si sami nezvolili a co už neumíme měnit, jen přijmout. Západní civilizaci vyznačuje proto i tragický nedostatek úcty k přirozeným mezím emancipace, její hysterický kult se tak proměňuje v dětinskou vzpouru proti bio-socio-historické situovanosti člověka v přirozeném světě. Svévole vepsaná do hesla Protože chci! se začíná vztahovat i na naši biologickou identitu.

Nepál XI/24 - Manaslu trek

 

Po covidových odkladech nastala příhodná chvíle realizovat snovou záležitost, příznačně nakonec jakožto jubilejní dáreček. Opět se vytvoří pětka, kolem skalního jádra, domluva na dálku, tak jsem spíše pozorovatel a "účastník zájezdu". Řeší se různé organizační peripetie, od jara, kdy kupujeme letenky, nám  ruší lety, tak přebookovávání. Manaslu circuit vyžaduje permity i guida, řešíme nejprve přes ČR, známého horolezce, ale ceny se šponují, tak nakonec padne trochu riskantní volba přímo na Nepál. 5 dní před odletem opět zrušen jeden zpáteční let, v časových možnostech vyplyne jediná možnost návratu přes Indii, což zase obnáší rychlovyřízení víza, tímto několik hodin nervů u PC, vyplnění formulářů o rodině, žádných vazbách na Pákistán apod. Nakonec přijde úlevné schválení a v úterý 5.11. sraz na vídeňském letišti via Flixbus.

Letíme přes Istanbul, luxusní Abu Dhabi do skromnějšího Káthmandu. Někteří pořešíme SIMkarty, jiní elektronické, a již se nás ujme guidovská mašinérie,  náklad na auto a přichází dopravní šok. Ve špičce, v levostranném provozu se vrháme do něčeho Středoevropanovi nepochopitelného -  několik proudů aut, motocyklů, mezitím i nějaké kolo, chodec, proud se valí nepochopitelnými pravidly, přednost má klakson, pruh sem, pruh tam...Po asi 3/4 hodinové jízdě se ztrátou letité desinfekční slivovice přichází úleva v hotýlku Yambu. Pohodové ubytko, seznámení s milým guidem Gautamem a vyrážíme do víru města. Trekového vybavení nepřeberně, Ondra kupuje hůlky a nesmeky, další sbírají odletové tipy. Dáváme první dhal-bat a vyhledáváme českou restauraci v nějakém xtém patře věžáku. Zde nějaká větší parta kolem Honzy Trávníčka, dáváme nepálské pivo, české nedorazilo. Jídlo na rozdíl od onoho piva za celkem levný peníz.

A je tu den 1. Po snídani nakládka na džípa a vstříc horskému dobrodružství. Nejprve je však nutno se zase vymotat z velkoměsta, které po ránu jen o něco klidnější než včerejšího večera. Čeká nás náročných 150 km. Sice na mapě vypadá dálnice, ale ta údajně ucpaná, tak naokolo blíže. Po zářijových povodních však přes četné sesuvy, jen prvních pár desítek km nějaký asfalt, pak již kostitřas. Alespoň se kocháme venkovem, rýžovými poli, tu a tam ještě sběr, banánovníky apod. Další dalbat, pokračování cestou necestou, místy jak korytem řeky a po necelých 8 hodinách jsme na nástupu treku v Machhakhole. Betonová to vesnička, s vícepatrovými budovami, na příjezdu zaparkované autobusy, nevěřícně zíráme, jak se sem dostaly.  Jinak zde čilý turistický ruch, první lodžiové ubytko, model 2+3, který nám už zůstane do konce. Vycházkou po vesnici a okolí se seznamujeme s malými domorodci, kamarád se učí šňupat tabáček, po cestovním zážitku vezmem zavděk termálnímu prameni. Jen zklamání, že snaha zaznamenat výpravu dronem je utnuta hned v zárodku přísným zákazem. 

Po hromadné snídani s plackami první túra. První kroky předchází povinné školení bozp a technice agilního guida Gautama. Za poněkud přezíravou reakci na poučky o použití trekových holí přichází trest místních božstev - zaseknutí hůlky nepomůže ani všelijaké nářadí...Pak již kamenitou cestou údolím řeky BudhyGandaki s vodopády, nespočtem visutých mostíků, kolem dalších termálních pramenů s občasnou divokou travkou šlapeme do vesničky Jagat. Zde zaujme šipka church. Jaké to však zklamání bratrů katolíků nacházejíc evangelikální sálek s bicími a kytarou, bez jakékoliv okázalosti. Ani ta travka se nerozhořela. Nicméně večírek nabere nečekané obrátky. Nechtíc skončit v turisticky profláklejší knajpě zaťukáme na chatrč, kde v okénku též jakýsi náznak občerstvení. Čeká nás velmi milé přijetí s Gorkha Beerem u místní části křesťanské komunity.  Gautam překládá svědectví o zdejší probuzenecké vlně (zajímavé paralely, jak se západní lidé obracejí k východní spiritualitě a zde z obdobných důvodů naopak).Zajímavý kolorit, nuzná chatrč milých lidí etnika Gurungů, na stěně plakátek obrázkové anglické abecedy,  jejich babu přilepené na mobil, protestující s ukončením hry...i zdejší dítka již zasažena civilizačními výdobytky či nešvary. Bujaré besedování pokračuje výměnou nadále vpravdě spirituální. Jejich nepříliš pitnou prosovou pálenku raksi dorovnáváme mnohem pitnějším výpalem meruňkovým a bylo moc dobře. 

   Ráno hned kolem mnohočetného vodopádu, dalším visutým mostem, ještě bujná vegetace, i s místní travkou, pohledy na domorodce,  již se objevuje první 7tisícovka Chamar nebo Shiringi. Míjíme se s karavanami mul, též nekonečně čekáme na permit razítko, tak aspoň ochutnáme místní banány a též pepřové kuličky. To již skončila kamenitá cesta a pokračujeme stezkou v zářezu řeky. Nahoru dolů, 25 km, cca 600m převýšení, zakotvíme ve vesničce Deng v překližkových ubikacích. Prahnouc po hygieně trochu pohoršíme místní lid, dostane se nám pokárání za obnažená těla mimo prostor studené sprchy. Intenzivní dalbat, kostky a sbíráme síly na další pochod

Po ranním poryči pokračuje malebný, ale dost nekonečný traverz dalších 25 km do vesnice Namrung.  Třetí den se již dostavuje trocha únava a " kdy už tam budem". Nově se objevují budhistické atributy, zejména mani walls, praporky, stupy Dáme lunch s apple pie , kudlankou a koťátkem, ještě trocha himalájské džungle, ale též apple farma a další ochutnávka pepřových bobulek s jazykovým bzmbzm efektem. Trochu hledáme vhodné ubytování, vyhneme se již vyloženě turistickému resortu, ve společenské místnosti se přidá všudybylý zasvěcený Belgičan, kterého trocha odradí bohoslužba, kterou pak ale korunujeme ochutnávkou šiši...Milý večer, jehož výsledkem je, že...nikdo nespí. Kombinace vodní dýmky, vrzajících dveří poblíž záchodků...a ráno na sebe hledíme...že jsme na tom stejně.

Na snídani tentokrát tibetian bread a již pomalu nad úrovní lesa, dosahujeme mety 3 tis, objevují se větší himalájské scenérie 6-7 tisícových hor, Saula Himal, skoro 8 tis. Himal  Chuli, Neike peak...a pak...je to tu. Postupně se začíná odkrývat rohatá nádhera. Kýčovité kulisy žlutých modřínů, modré oblohy, kulaté klášterní hůrky a čnící Hory. Zakotvíme ve vesnici Lho. Přichází znejistění výpravy, Vojta oznamuje celkovou indispozici, teplotu. Napajcujeme atb a necháváme na odpočinek a zbytek se vypraví do dětského kláštera na malebnou hůrku. Pohledy na jaky, vytěžená políčka a pak pobíhající rošťáčci, snad budoucí lámové. Dáme kafíčko, trochu se zorientujeme, co je to to malé či velké vozidlo (hinayana reps. mahayana), potkáváme českou výpravu, která ale jaksi nestihla před mraky,  a pak po svém rekognoskujeme vesnici mezi jačími kravinci, se kterými žonglují místní babky házejíc do košů  na zádech přes zde zvyklý čelní popruh.   

    Další den je na pohodu, přivstaneme na východ slunce a odměna...veliká. Bez mraků...a Hora se probouzí ze šera do zlata...S dalšími kulisami brány do oblasti, další stupy, VELKOLEPÉ !  Volnější den přijde vhod k zotavení churavého druha. Docházíme do více uhlazené vesnice Shyala, vylezeme na rozestavěný klášter, vedle se asi někde z nebe vzal bagr, prošmějdíme prázdnou místní školu i s fotbálkem na nádvoří, s blížící se zimou školáci sestupují níže. Po kavárenské siestě dokráčíme kolem skotačících dítek, stádka koní a modlitebních mlýnků do centrální vesnice Samagaun, do tentokrát kamenného hotýlku pana horolezce, chlubícím se vlastním výstupem na Manaslu. Vojta dále stoná, zbytek míří na další výletík skrz klášterní areu k jezeru  Birendra. Další z měgapohledů, ledovcový splaz od BC, jiný Manaslu view. Navštívíme starobylý klášter s meditační chvilkou, připojenou knihovnu, kde nás místní babka jistě za přísně sterilních kautel, počastuje jačím kefírem a pak poblíž nový klášter, kde 7 zavřených mnichů ve své 3 leté iniciační klauzuře a lama žádný, vycestovali do Kathmandu. Gautama naučíme české karty a ohříváme se jačím trusem u kamínek mj. se slovenským párem. Seznamujeme se, jak to je s místními lamy všemi těmi rimpoche vtěleními a též proběhne rokování, kam má proběhnout aklimatizační výstup, zda BC či klidnější náhorní plošina a poutní místo. Hlasováním vítězí gompa. 

   Mrazivým ránem ještě opět vítáme slunko a jiný pohled na kopec z ojíněné louky mezi pasoucími se koňmi, jaky, ale též s pohledem na jednoho dodýchavajícího...Po zvyklé snídani nalehko, již i s uzdravujícím se druhem trocha zpět a cca 800m převýšení. Objevuje se skutečně úchvatná náhorní či podhorní plošina ve výšce 4 tis, klid a mír, na skalách kozy, úchvatná nezdolaná JV stěna...a klášteřík Pung Gyen gompa v podobě stařičké chatrče, ve skalách též mnišská doupata,  fotogenická stupa, jezírko s odrazem hor. Místo vskutku magické. Odhodláme se ještě 200m vystoupat, rekvizitu lebky kozy rohaté necháme jen na fotce a pod majestátní horou s tibetskými zvonečky se oddáme kochání pod 4 km stěnou. To již ale přichází hladové reptání druhdy odolných horalů. Dáme pozdní oběd a zalezem do tepla spacáků. Pohledem do itineráře zjišťujeme denní rezervu, resp. plán jakéhosi noname  aklimatizačního výstupu, tak chytnu příležitost za pačesy a podaří se prosadit přeci jen BC! 

A dobře uděláno, byť cesta již frekventnější, připravená japonskými a švýcarskými donory, V 7:15 vyrážíme po schodech a dále serpentinami podél ledovcového splazu na úpatí Kopce. Cestou srandičky s momogirl , blue ships, které nejsou moc blue, jaci a za necelé 4 hodiny vaw, jsme tu. 4800m. Je po sezoně, takže žádné žluté stany dobyvatel hory, jen kamenná vymezující políčka, občas nějaký ten odpadek, ale nic dramatického. Počasí je ideální, výhled naprosto úchvatný, korunována mší bratrů kněží u jedné ze stup. Na hotýlku pak příjemný relax se studiem výstupových tras na goatových nekorektních stránkách, ale též kostky s dalším macháčkem, proběhne tradiční brífing s rozdáním dalších žlutých karet za močení na veřejnosti či předbíhání v karavaně.

 

Dalšího dne, to již snad 11. si natočíme taneční videou s lezcem i majitelem Mingmou a následuje pohodových 8 km do vesnice Samdo. Tam zvláštní kolorit oběda s křesťanskými chválami u místního civilního lamy. Odpoledne si ale každý vezme svůj relaxační prostor, např. s Heryanovic knížkou a výkladem svobody dle Gal 3 a 5...hnědě vypasené louky, spousta yaků, nějaký ten koník...ale též helikoptéra svážející paní postiženou horskou chorobou. Ještě jakýsi pseudoaklimatizační výstup a spíše prolezeme vesnici, další klášter, kde lámové nikde...odjeli do Káthmandu...zbyl jen kostelník, který se je snaží nám nahradit. Pan lama majitel pak večer reaguje na naše mírné zklamání z absence duchovních přednáškou o těch pravých hodnotách a cílech. Pak se raději oddáme kartám, kdy se náš guide Mirek Dušín proměňuje v rozverného rošťáka solícího Milarepy- pikového krále.

Ráno poklepeme kosu, hecujeme se příběhy Manaslu dobývači, s hláškou jakéhosi songu musíš bejt na sebe tvrdej , a Kazaši byli 3 dny bez vody a jídla... tradičně se zahřejeme ranní masalou a kolem odbočky do Tibetu pokračujeme pod sedlo. Zastavujeme u polního minibazaru s cetkami, ale též milou domorodkyní, upustíme nějakou tu rupií, padre déle váhá nad jačím zvoncem pro svolávání farníků, ale jaksi nakonec usoudí, že batožina nepobere. Pokračujeme podel výškových ukazatelů a následuje úchvatná scenérie dalšího Manaslu výhledu s perleťovým putujícím, ale zároveň stojícím mrakem,  též další kontakt s netečnou momo, již víme, že je Portuguese a docházíme do Dharmasaly - což již žádná vesnice, ale Larky pass BC s řadami ubikací. Není zrovna teplo, též pohledy pro otrlé na chcíplé koně v rokli. Podniknem další aklimatizační výběh. Někteří volí travnaté slunění, vyběhnu či dofuním si travnatým hřebínkem ještě nad úroveň Blancu, 4950m, další metu raději nezkouším z obavy o další žlutou kartu.  Na tajňačku proběhne ochutnávka jačího masa, s hypotézou, že zřejmě z onoho chcíplého a dále dalbatové hody v dlouhé jídelní nudli. Zde již bez elektřiny, ale soláry nabíjejí i přehrávací přístroje k bujarému skotačení staffu. 

Budíček 3:15, poryč a 4:15 do pořádné kosy -12 st. Stoupáme relativně mírně, sníh vyšlapaný, či stezka kameny, takže bez nesmeků. Ohřejeme se za počínajícího svítání u kamenného bufétku ranními tanečky a v 7:45 euforicky mrznem u vrcholného cíle LARKE PASS, 5106 m, někdo s téměř náběhem na omrzliny. Po pokochání, pofocení již pohodový sestup s výhledy na hřeben Annapuren aj, cocacolový lunch a ve 13 hodin vesnice Bimtang s jakýmisi barevnými šmoulími domky. Proběhne oslavné pivo u pece, dále výběh na kopeček s dalšími velkolepými vyhlídkami, krom Manaslu též jezero a dále jačí rodeo. Ledová koupel, mše vděčnosti a opět milarepa karty s rozverným gautamem, večer se rozdají patáčky a poslední vysokohorská noc. 

Ráno na "pokoji" 1. st C. Posilníme se tibetským chlebem a sestupujeme hraniční areou s Annapurnou za hledání ztracených mul, též ještě velkolepými výhledy, krásnými podzimními barvami, rododendronovým lesem, jakpak též vypadá na jaře? Zameditujeme na mystickém místě u Milarepa cave,kde dotyčný básník měl trávit několik let meditováním a pojídáním kopřiv, též poslední výhledy na 8tisícovku, následují žluté rakytníkové háje, při vitamínovém občerstvení se ztrácejí a následně se štěstím nalézají brýle, nemálovydatný obídek na zahrádce dalšího bufetku...a opět hot momo...Konečně se objeví i nějaká místní divá fauna- himalajští languři. Pokračujeme sesutými cestami, ze kterých spláchneme prach v ledové říčce a docházíme do Tilche, ubytujeme se v malebném hotýlku a pozorujeme místní turisty nerušený život, žnoucí ženy, skotačící dítka, potulující se chovnou zvěř. Jsme ve 2,2 km a již též banánovníky a opět hindu atributy. Na večeři si dáme pálivé momo a snujeme plány návratu. 

Dne 15. přijíždí džíp a následuje strastiplná šílená 13 hod cesta necesta. Aspoň malebný vodopádek, pak již kodrcání. V Dharapani přestupujeme na minibus, chvíli naděje na asfaltovou cestu, ale po pár km uvedeni do reality, kterou aspoň chvilkově zpříjemní babky s banány, mandarinkami apod. Krajina rýžových polí, též pohřební průvod.  S blížícím se hlavním městem provoz houstne, pravidla žádná, směr, protisměr, troubím, čili jedu. Za tmy Káthmandu. Gautam se vrhá do provozu stylem a za mnou, zmateně pobíháme mezi nekonečnými proudy vozidel až s úlevou dokráčíme na původní hotel.

Máme před sebou dva městské dny. Rozhlédneme se shopovací uličkou, všude posvátní holubi, asijské bizáry, hindu kapličky, zvláštní mísení budhismu a hinduismu, šiva lingy, elektrikářská veledíla, ale též úchvatná náměstí, ujme se nás jakýsi samozvaný průvodce, vychrlí spoustu mouder aby nakonec zavedl do mandalového krámku se zklamáním, že jejich umění neoceníme. Posháním mísy, učíme se kouzlu smlouvání, shlédneme bizarní představení bohyně Kumari, která je uctívána od 3 do menstruačního roku, velká očekávání, velký humbuk, načež s 20 min zpožděním vykoukne na pavlači zmalovaná otrávená pubertální dívka a představení končí...Po levném obídku se přesunem na horu Opičího chrámu. Dílem roztomilých, dílem otravných makaků skutečně plno. Ale z chrámové hory je spíše ráj překupníků. Ale pořídím originální obrázek, v kavárně zasedneme k šizenému moku a místní opilec nás navede v našem pátrání po himalájských lamech. Sestoupíme z hory a ...jsou tu - stovky, tisíce! Opravdu jakýsi slet. Zrovna nekonečná mantra. Snažíme se jaksi uchopit učení Dharmy Sangye Nyenpa Rinpoche, pak různě pobloudíme, ještě, že jsou ty mapy a relaxujeme na střeše hotýlku. Též ale s odletovou nervozitou nedaříc se zacheckovat. 

Další den se necháme dovézt do Patanu, sídla vládců, krásné cihlové muzeum, s ukázkami renovace po opakovaných zemětřeseních, kdy chrámy zcela lehnou a zase povstávají. Popendlujeme okolím, Ašok stupa aj.a chytáme taxíka...menší autíčko, do kterého usměvavý řidič se snaží vměstnat 5 nemalých chlapíků...nepochopitelně se povedlo a bláznivým provozem za Evropanovi nejasných dopravních pravidel putujeme k největší Baudha mega stupě. Obejdeme, poohlédneme po cetkách, ale též turistickém vybavení, setkáme se s krajany a následuje 6 km peší adventura poznávajíc neturistická zákoutí asijského velkoměsta. Krátce porelaxujeme na terase a vyrazíme na závěrečné šopování, dílem to dobrodružství, dílem stres, vyznat se v jejich velikostech, usmlouvat adekvátní cenu, rozdíly někdy závratné. Utrácíme zbylé rupie, bundy, kalhoty, košile, směs místních originálů s padělky velkých značek. Večer zvážíme bagáž...a zase přes...21 kg. Tak přebalování a předodletové stresování. Stále se nedaří check-in. Spojení vázne. 

    Ráno ještě bez potíží odlétáme z Káthmandu, vyhozeni a ztraceni ve smogovém Dillí, narážíme na hlavu XXII, dovnitř nás nepustí neb nejsme zacheckovaní a checkuje se uvnitř...Zběsilé lítání, ještě, že rezerva na další let, ukecáme chlapíka na hotspot a nějak se podaří přes net získat přístup. Dále pak nesmyslné vyplňování lejster, což už dávno uděláno s vízy...blázinec, ale mizíme...uff, pryč...Daughá...a procitnutí v jiném světě. Už to luxusní letiště, živé zelené zákoutí aj... Máme do rána čas, tak vyrážíme metrem do nočního města. Mrakodrapy, mramor, čisto, poklidná doprava...Jen trochu zklamání, že se nekoná koupel v Perském zálivu, v noci zákaz a u vchodů strážci. Dáme občerstvení u rohatého monstra a pak relax a skorospánek i se sprchou v letištním salónku. Ve Vídni rozprk, až zapomenu na přebalené rekvizity...