Poslední červencový víkend je tu opět možnost se přidat k modifikované rodinné partě starých dobrých horských souputníků. Žel bez dítek, navíc narážejíc na dovolenkové limity, z čehož vyvstane nakonec hybridní akce absolvovat alespoň hlavní výstup. K našemu páru nabídneme místo v autě, čehož se chytne Vl.k, avšak nikoliv jeho žena. Nezabere ani lest zaplacené zálohy ani možnost spojit s návštěvou jejich synka na horské chatě, kde vykonává intenzivní brigádu. Tak razíme ve 3. Nejistot je mnoho: stále dozvuky přetíženého a raději nedomýšlet jak zraněného kolena z běhu pořádaného dotyčným hochem, vlekoucí se tenisový loket, trochu limitující možnost posilování na náročnější výstupy, počasí aj
Plán je velkolepý, nijak neambiciozní: v pátek po práci dojet a dojít na chatu Dümlerhütte, pobesedovat s čerstvými maturanty, někde se ještě projít, sejít, v sobotu se otestovat na Attersee ferátě, večer zakempovat někde u Suldenu, v neděli se potkat s hlavní skupinou, vylézt nejtěžší italskou ferátu, ubytovat se na Payerhütte a v pondělí výstupový den na Ortler, pak rozdělení cest, my směr k domovu s nějakými ferátovými zastávkami, zbytek k Marmoládě...
Hlavně však počasí chtělo jinak, leč nedali jsme se. Trochu neplánovaně se ocitáme na parkovišti u jezera Gleinkersee , dále skoro 2 hodinový strmější mokrý výstup, nemládnoucí dámě dává zabrat, ale pak kravičky, modřínky, chata na louce přeci jen dodá kuráže. Na chatu docházíme, sice s deštníkem, hoši i personál nás vřele vítají leč nikterak vip velkorysostmi. Naučíme se hrát kostky s tím, že kdo nemá štěstí ve hře nemá ho vůbec, jak praví jistá dcérka. Ráno po velkolepé snídani chcanec...a čekáme a čekáme, tak další kostky s lepšími výsledky. V 11 ustává, tak čas k sestupu, nabírajíc časové manko. Hoši nám jej ještě zpestří dováděním na 4kolce, dále pěkný vodopádek vyvěrající z jeskyně, starodávný mlýn zpříjemňují cestu do Rossleithen a k jezeru. Střídavě lijavec, tak na nějaké testovací polezení nezbývá než rezignovat, stejně až večer dojíždíme do kempu v Trafoi , kde v dešti zastanujeme, s povděkem využívaje zázemí společenské místnosti.
Ráno nelije, tak prolezem místní ferátku otestujíc výzbroj a přesouváme se do Soldy, vzpomínaje na zimní cestu zpřed 2 let. Chvíli počkáme na zpožděné kumpány a frakcionovaně se začínáme trousit nahoru, zataženo leč nedeštivo. Sraz na první chatě- Tabarettahütte a ukáže se. Vracejíc se pro jistotu pro pláštěnu pak doháním naši posádku, serpentiny lesem, pak traverzík, vcelku nenáročné 2 hodonové stoupání. V hlavě se rodí odhodlání, že to s tím počasím není tak zlé, což tak to přeci jen zkusit nahoru údajně nejnáročnější ferátou. Na chatě chvíli počkáme na dotrousící se zbytek a Rádík odzbrojí svým křenícím se stylem : B. asi nám nezbude než se vydat na ferátu, co? Část váhá, přidávají se další, přebalování, zbytek, co půjde normálkou si rozebere přebytečný ledovcový matroš a razíme. Odzbrojující značka zamezující vstup babičkám s pejsky a za chvíli stojíme pod stěnou, ryze kolmou stěnou...s nataženými svislými lany. Nalézáme, uvidíme. Rodinka sic s nabušenými mladíky to po pár délkách vzdává a nakonec pokračujeme ve 4. Fuška, někdy hraniční, čistokrevné D úseky, ale nějak to jde...Spíše děsí pomyšlení, že ústup v tomto terénu je již nemožný...a co ještě přijde...A přišlo. D/E, E. První D/E ještě ok, ale přichází Gele Knott...a knockaut. Šikmý, hladký traverz, žádné stupy, jen vyhlazená skála. První kamarád válčí na každé délce, oddechuje s odsedkou, což psychicky nepodpoří, čekáme...odhodlaně nalézám. První tři délky jakžtakž, též pro jistotu odsedka. Trojí přecvakávání však ubere sil...a na čtvrtém. cvakání- ruka povolí! Poprvé sjíždím, naštěstí v odsedce...Do háje. Druhý pokus, bohužel regulérně padám, málem i ztrácím mobil. Do ještě většího háje...a to již začíná lehce kropit. Sil ubývá, zpět to nepůjde...Musím nahoru. Naštěstí se tělo i duše nějak vzchopí a nakonec i přes E úsek ani nevím jak. Tak to bylo něco, druhý do sbírky děsivých ferátových zažítků, které již opravdu nemusím. (Vedle prověšeného mostíku na Jägihornu). To ještě není, vše, ještě pár výživných kousků, jedno hladší Dko, ale již nějak zdárně. Schvácení dorazíme na chatu Payerhütte cca s hodinovým zpožděním proti předpokladům (nakonec necelé 3 hod), kde nás vyhlíží s neskrývanou úlevou zbytek. Pak již uvolněné pobesedování na chatě i vedle, pohledy na serpentící se Stelvio, na malou chvíli se i vrchol ukáže. Se skepsí stran zítřka uléháme na palandy v podkroví. Ráno se ukáže... a ukázalo. Nic. Mléko, sněhový poprašek. Tak bohužel. Cíl pro příště a ústup.
Na parkovišti rozlučka, větší část míří k Marmoladě, naše auto zpět do Rakous. Zastávka v malebném městečku Glorenza, ještě jakžtakž jen zataženo. Pak se ale již spustí a nepustí. Intenzivně monitorujeme meteoradar, kde by se tak dalo nejlépe zakotvit a ještě povýletit , spíše se však přání stávají otci myšlenky. Dojíždíme k jezeru Achensee u Insbrucku, zakempujeme v notně předraženém kempu, tentokrát bez možnosti se ukrýt v nějaké kulturní mistnůstce...a očekáváme, že večer lijavec ustane, recepční vyvede z omylu, až zítra, dnes smůla. Posečkám v infocentru v aquaparku, vyrazíme alespoň na menší obchůzku k vodopádu. Ráno bude líp, dopoledne přestane. tak chvíli se opláštěnkujeme a pak to půjde. Nepřestalo. 2 hodiny dešťového nijak nenáročného výstupu na plošinu Mauritzalm, sušení a oběd na Erfurter hütte a čekání, rokování, zda jít zprava či zleva. Kolem 13 se konečně vyjasňuje. Vyrazím plni odhodláni vstříc 5 vrcholkům. Krajina malebná, louky, kravičky, čnící skalnaté pyramidky. Hned na první však zásek. po zajištěné cestě na Roßkopf (2259m) valí voda, zkusíme nalézt, ani náhodou, jedna velká klouzačka. S chlapcem se nedáme a vrchol zdoláme alespoň oklikou, jsou možnosti kopce obcházet, tak různě hybridně prolezeme další Seekarlspitze (2261m), Spieljoch (236m), chvíli slunko, chvíli zataženo a pár kapek. Těšíme se na závěrečné polezení, že se plnohodnotně zapojí i dámička, pod Hochissem (2299m) se navlékáme...a zase lijavec. Opět není přáno, ale opět si objedeme, nahoře místo odpočinkové plošiny ovčinec, tak rychlá spádíme již dolů, slunko již vítězí nad mraky, tak krásnou krajinku dále s vyhlídkou na jezero, kytičky, protěže aj. To nemohlo být hned? Kolega ještě marně loudí šálek mléka na Dalfazalmu a pak již náročnější serpentící dlouhý sestup, zastávka u vodopádu s plány zdolat zítra a též nepoleví odhodlání jezerního koupání. Krásno, fryšno.
Chtějíc vytěžit z destinace, tak ještě ráno rychle zpět k vodopádu Dalfazer na zdejší vlhou ferátu-. Vlhkost se ukáže nad síly jindy nezdolné křehčí části, tak si polezeme s kolegou a pak přesun k Salzburgu. Dosti časové manko, ale odhodlání se konečně dostat na Attersee Klettersteig vítězí. Trochu se pomotáme kolem sesuvových plotů, teprve 14:30 u dolní cedule, pak nález, tentokrát hned na úvod testovací D/E, což též nad síly dámičky, leč postaví se velkoryse, chlapci běžte, já se zrelaxuji u jezera. Polezení parádní, lidi skoro žádní, výhled na jezero a další dálavy, k tomu okořeněné duchaplnými citáty. V 17 hod. jsme na vrcholku a pak okružní sestup. Setkáváme se v 18:30 hod. v rybí hospůdce u grilovaného pstruha a ještě neodoláme koupeli, toť blahodárný závěr, konec dobrý, tak vše...
Žádné komentáře:
Okomentovat