úterý 24. prosince 2019

Kronplatz 19


A je tu ještě předvánoční zahájení sezóny. Naskytne se možnost s kolegy.
Cesta sice dlouhá, ale bez zádrhelů, něco kolem 9 hod do Chienes.
Sjetí několika aut, ślonska družba s 30ti letými vtípky, košty valašských uzenin, hanáckých sýrů, moravských vín a karibských ronů, počasíčko všeho druhu, od polojasna, -10st, prosněženým dnem až do plného jasna, kde si v euforii sklouznu klopénku do naštěstí dále relativně funkčního zranění. Sníh i svahy parádní, grupa pohodová až velmi, tak nějaké ty sportovní km je třeba najet s kolegou nebo solitérně.
Poučení, že to tady není žádní Itálie, ale Jižní Tyrolsko a domácí nejsou žádní Italové, ale Tyrolani a basta!
Stihne se ještě i Messnerovo muzeum, vánoční atmosféra trhů v Brunecku, rozverné posaunování a oklikami kvůli zavřené německé dálnici i téměř centrální Vídní, bo odbočka na St.Polten zaregistrována pozdě a řidič si trval na svém...


A středisko- jeden velký kopec, ze kterého se paprsčitě rozbíhají sjezdovky na různé strany všech možných úrovní. Podmínky v půli prosince výborné, sjezdovky perfektně upravené, většina (přes 90%) v provozu, některé se ještě postupně doupravují, k dispozici všechny obtížnosti, Herrnegg, Piculin opravdu černé, Sylvester trochu lehčí, ale všechny stojí za to, dlouhý 7 km sjezd Ried záživnější méně pro dlouhé přejezdy. Nahoře široké modré by si leckdy zasloužily i stupínek výše. Lanovky moderní, výrazná převaha kabinek různého typu, k tomu pár polstrovaných a leckdy i vyhřívaných "bublinových" sedaček.


úterý 10. prosince 2019

Adventní Praděd 19


Tradice, je tradice, i když okolnosti nepřejí, tak tentokrát v dietnější, o to intenzivnější podobě, nyní hned na zahájení doby adventní.
K početnější výpravě, s dalším obohacením o jednoho cizince a další generaci ( věková hranice se již posunuje pod 10 let), se připojím až večer na Švýcarně po čelovkovém rychlovýstupu z Kout.
Kostky, pátrání po čísle partnerky méně mobilního a novým technologiím nenakloněného kamaráda přinese nová virtuální seznámení s dámou stejného jména, obligátní čaje a někteří vyrážejí do 9 st.mrazu, jiní využíváme "luxus" chaty v avízovaně plném 10- lužáku, marně očekávaje slíbené doplnění o nějaká sličná stvoření.


Ráno mrazivo, krásně leč bez slíbené sněhové pokrývky. Cesta klouzavá, část se odděluje dolů přes Petrovku, zbytek pokračujeme přes Barborku Bílou Opavou. Poté co se nám třikrát dostane varování, že jíti po žluté dolů je čirý nerozum, poslední kolemběžící již rezignuje: "kdo chce kam, ch...s ním" , většina dá přednost krásám před rozumem, jen spěchající párek se oddělí.
Nesmeky přijdou vhod, s opatrností se zledovatělými lávkami a soutěskami dá.
V Karlové Studánce se občerstvíme pramenem i Staropramenem, posečkaje na druha, který doskočí pro vůz a v pětici se namačkáme k domovu.

Podzimní Orličky 19



Letos po 2 letech možnost strávit podzimní prázdniny se "starou" grupou, tentokrát v Orlickém podhůří.
Velkou hromadu pojme Bednářův statek.Výborně vybaven a vše funkční: pingpong, šipky kulečník i ten koupací rybník, trochu zastoupí chybějící saunu. A hlavně venkovní hřiště, kde se odehrají urputné nohejbalové, fotbalové, zejména pak volejbalové mače, holt i s nějakým tím úrazem. A nostalgické zjištění ústupu z pozic, že již nás leckdy předčí 15-ti leté slečny.


Statkem se rozléhá elektrická kytara i jiné nástroje, herní zápolení a švitoření o růžovofialových proměnách v hacknuté češtině.
Výlety Orlickým oudolím na hrad Litice,
poznání, že i městská muzea mohou mít svůj půvab a zaujmout prebuberťáky, v České Třebové něco o mašinkách, zdejšímu Cimrmanovi Fr. Formánkovi, Velorexech
pravěká osada Křivolík, Kozlovský kopec s rozhlednou
a po čase znovu návrat do neratovického kostela, s novými věžemi, průchod orlické Zemské brány a seznamka s Žamberkem...




pondělí 9. prosince 2019

Podzimní výletíky

Rešáky v polovině září i s dobytým hradem




a pak završeno krásné babí léto v Jeseníkách:


Ráno nabitým nervozním busem do Vrbna, cestou tisíce muchomůrek, liduprázdno, čnící skalky, houbařovo utrpení,když není do čeho sbírat, Pytlák, Skalní městečko, Medvědí vrch, Orlík, Zajatecký tábor, Kazatelny
Rejvíz, Blýskavé skály, Chlapecké skály, Chlum,
a houbařská kompenzace na závěr - václavkové hody.


úterý 5. listopadu 2019

Jachta Chorvatsko 2019


Po 2 letech se skýtá možnost vyrazit na plavbu, tentokrát ve větším uskupení i větší lodí. Týden před odjezdem někdo netrpělivě čeká na značkách, kde jste...ono to je až za týden? No tak to ahoj, čímž se ustálí 8 členů, 2 novicové. Posbíráme se po cestě, nabereme z firemního večírku prasečí zbytky a je na první dny vystaráno.
Sobotní ráno se vpakujeme do dodávky, vyslechneme historky z jiného světa, kterak se nejlépe dopravovat vlastním aerem, před slovinskou dálnicí včas neuhneme, vem to čert, i když s rakví na střeše již spadneme do nákladní kategorie, protáčejíc karty na mýtech poznadáváme na k...slovinské i k...chorvatské, bereme útokem Kaufland a brzkým odpolednem přebíráme loď v nervozní splitské marině. Všude těsno, lidnato, tak rychle pryč. Bravurně zvládneme úzký výjezd a hurá na širé moře. Krásně fouká, tak si hned nějakými 8knty zaplachtíme, oprašujíc nějaké ty dovednosti. Zakotvíme v pěkné zátočině na Šoltě a otestujeme přijatelnou mořskou teplotu, již trumfující vzduch.


Po ranní koupeli a s další euforií dále rozvíjíme plachty. Vítr sílí, leč nepříliš příznivým směrem, takže různě réčkujeme, průběžně upravujíc plán cíle. Objevuje se první závada, zjišťujeme, že mimoděk vysíláme s.o.s signál, na který však patřičné instituce i svěřený Goran nereagují. Kapitán se pokouší v podpalubí svépomocně vypnout, načež se jej jímá nemoc mořská, následně ve stále mohutnějších vlnách se přidává i zbytek posádky. Jen letec zůstává nad věcí a je schopen i obsluhy vařiče. Tímto trochu uzemníme plány a realizujeme návštěvu loňské dovolenkové zátoky na ostrově Ščedro. Krom koupele přicházejí rybářské pokusy, s očekávaným nevýsledkem. V noci sprchne, ráno moc teplé není, ale voda stále teplejší vzduchu. Kapitán básní o přeplavbě Jadranu a návštěvě Itálie. Fouká nadále fest, vlny 3 metrové, raději se většina premedikuje Kinedrylem. Poskakujíc někde k Visu se objeví podezřelá ploutev, odlišná od delfína, pozvolna plující hřbet, čímž posádka přesvědčivě identifikuje žraločí parybu. Vítr nás vane k Lastovskému souostroví, tak proč ne, zastávíme v Ugli, kde jinak chcípl pes, ale mají aspoň nanuky. Zrovna přistává trajekt. Čas je dobrý, akorát k zakotvení, v ponorkovém bunkru jsme ještě neparkovali , zatím v zátoce žádná loď. Idylka, žádné bóje a výběrčí, zdá se zdarma nocleh a ejhle, člun. Chorvatští chamtivci tentokrát umundurováni, natahují dlaně pro změnu v hávu ochrany přírody. Jako záminku si to zde nazvali národním parkem. Všichni se různě rochníme, nechávaje nebohého Radíka v předem prohraném zápase ještě i s nestydatým kurzem. S večerem se zjevují další lodě, první parádní grilovačka a z ne tak vzdáleného městečka nám k tomu hraje jakási diskotéka. To ještě netušíme, jak se s ním důvěrně seznámíme.


Ráno přichází první a poslední úlovek, do podběráku se podaří zachytit černou čudlu, skončí v akvárku, s vidinou další návnady či alespoň maskota. Výjezd z bunkru však nervoznější, trochu škrábneme, vzápětí odlétává podsedák, zpětný chod a loď bez reakce, přední, nic...Co je!? Motor zdá se v pořádku, pohled pod loď a je jasno, na hřídelce jaksi něco schází. Naučím se nové slovíčko, v následujících hodinách i dnech nejskloňovanější: propeller. Běží krizový scenář, SOS, zkusíme něco na plachty, ale na těch se nedá přistát, z přístavu slibují člun, jakýsi se zjevuje, na něm však nezkušený mladík, to není slíbená záchrana. Ale už nás vleče do městečka Passadur, nasměřuje příď k betonovému molu a odpojuje se. Do háje, co to s kapitánem vymysleli? Brzdíme očima, nohama, ale ledoborec se sice velmi pomalu, ale šine. "Naštěstí" se potkají kotevní výčnělek a elektrická kaplička. Loď zachráněna, za cenu obětování budky, nad čímž však navigující mariňák mávne rukou. Kapitán se hájí, že se s mladíkem nedalo domluvit, vázla komunikace člunu a lodi...No co už, stojíme. Podaří se dovolat šéfovi, vrtuli posílá trajektem, bude odpoledne. Volné vycházky využijeme jednak na neúspěšnou pátrací akci po podsedáku. Záhada, kde zmizel. Část se vydá na člunu, část si udělá pobřežní výlet. Intenzivně využijeme ploutve, prozkoumávajíc zátoku kolem ponorkové základny. Ani vrtule ani polštář. Aspoň slunko vydatně zahřívá, někdo se sluní pozorujíc domnělé cizokrajné krásky se 150 kg pasáčkem, patřičné komentáře a ejhle, on mluví nám příliš povědomou slovanskou řečí! Vydám se na vyhlídku na kopec chtíc se seznámit s taji NP. No stovky ještěrek, 1 had, pinie a toť vše. Pohled shůry však pěkný. Vidím připlouvající trajekt, záchrana se blíží, sbíhám dolů s očekáváním brzké montáže. Nic, x dalších telefonů, už to bude vyčkejte.


Tak si ještě užijeme místa, někdo ve vodě, s kumpánem na dingym prozkoumáme ostrůvek, opíráme se do pádel, jistě na nás již čekají před vyplutím. Leč na lodi rezignovaný klid. Příběh toho dne končí zřejmě vybájenou historkou jakože vrtule byla, ale zůstala nedopatřením na lodi a teda maňana. Radost. Odebereme se na občerstvení do zde jediného hotýlku se zábavou rpo starší a pokročilé. Ejhle u vedlejšího stolu onen pořízný Slovák s kráskou, on to tu zdá se vlastní! Za ty řeči můžeme očekávat inzultaci, ale zachová poker face.
Ráno se dočkáváme potápěče, vrtule sedí, vyplouváme! Nová euforie. V inkriminované zátoce ještě podráždíme Poseidóna, zaskotačíme ve vodě na lanech, je sice krásně, ale pro změnu bezvětří, takhle do té Itálie nedoplujem, kapitán již zestřízlivěl plán a vyladíme kurz Korčula. U té v zátoce proběhne soutěž kolik uzlů kdo vydrží na laně, pokus u surfing na prkně i neúspěšné rybaření a pak již návštěvka půvabného městečka. Chamtivci nepřekvapí, neumožníc přistát jinak než za celodenní taxu, tak se kapitán obětuje a krouží po okolí, zatímco ostatní ohodnotí zmrzky a zda se po 2 letech změnila kráska v krámku u Marca Pola. Na chvíli zakotvíme u Pelješacu, umožníc setkání kapitána s rodinkou. Hledáme vhodné noční kotviště, nakonec vítězí opuštěný konec poloostrova. Grilovací a jiné hodování, lekce novodobé češtiny s názvy fyzických proporcí, filmové reminiscence, rozverné kousky Bryana. Část odpadá. Tu kapitán zavelí k noční plavbě. No proč ne? Zvedáme kotvy. Následuje vzpoura na lodi Roxy, první větší roztržka, what shall we do with drunken sailor? Nakonec se žádné dobrodružství nekoná, opatrnost vítězí a neposedný kapitán zpracovává narušení autority. Noční akce však s jedním členem notně zatřese, až dokonce výrazně aktivujíc zejména spodní zažívací trakt .
Pro ostatní soudržnost v týmu navrátí nečekané safari. Plujeme si to k Visu, je čas na koupačku a zadní plošina tvrdě narazí, želví krunýř! Zamává ploutví a za chvíli je tu početné delfíní hejno. Předvádí akvabely kolem lodi, po několikerém představení neodoláme a přidáváme se k nim, ale v tu chvíli o hrátky ztrácejí zájem, možná naštěstí. Zakotvíme na Visu, projdeme moc pěkné městečko, suvenýrky, kostelík, ve dvojičce ještě i na kopec s tvrzí i s výhledy a na lodi nás čeká další spanilé pohoštění, čevabčiči s krevetami.


Dalšího dne opět bezvětří, obeplujeme ostrov z východu, nápady na koupačku záhy vyruší rušnější výletní motorovky, dobýváme se do Zelené špilje, někteří se úspěšně vmísí ponorem mezi návštěvní Asiaty, někteří nekompromisně vykázáni. V topzátoce Stinica naštěstí provoz relativně přijatelný i bez výběrčích.Takže luxusně, bosky si vyšplápnu pro pár záběrů i skoro na kopec a pak již pozvolný, trochu nekonečný návrat, který krátí další delfíní watching či neúspěšný rybolov. Na benzině ve Splitu fronta, pořešíme šalamounsky kanystrem, zvládne se i náročný těsný přistávací manévr a mizíme do města na závěrečnou lignjí oslavku v osvědčené nárožní hospůdce i s trochou kanadské družby. Porozpráví se o tajích kuchyňských linek i s překvapivými nezkušenostmi, v Diokleciánu příjemně hrají, tak se někteří zdržíme a ráno trneme na předávku. Dave se vrací pozitivně naladěn, záložní účet se jeví nedotčen, bujaře můžeme vyrazit, doufaje, že stihnu ještě jistou jubilejní oslavu. Tu někde na dálnici volá chorvatské číslo...Gorani si to ňák rozmysleli, naštěstí pozdě, snad platonicky požadujíc za polštářek nehoráznou sumu, tož to zkusili. Rokování, zda přispějeme slovinským šmejdům rozhodne dopravní situaci, avízo asi hodinové zastávky na hranici rozhodne o návštěvě chorvatsko-slovinského venkova. Než se přeptujime a přelenartime, tak ještě přeserpentit v dešti Trakoščan a podobné malebné dírky. Zoceleni vlnami zvládneme i bez kinedrylu. Dopravíme bracha za rodinkou, dalšího do Brna a o půlnoci popřeji nově zmotorizovanému oslavenci, který při tomto přisedává můj nedávno opravený telefon...dlouho tu nebyla pavučina!



středa 23. října 2019

Dánsko 19



Rovina a zas rovina, jak v tomhle mohou žít. Horská duše úpí. Kola a zas kola, no supr, duše velocipédisty jásá, by se ucpané metropole mohly učit.
Kodaň trochu k nerozeznání od Amsterdamu. Stejná architektura, kanály, kola...
Národní parkem zvou lesík, jakých u nás tisíce, zde asi vzácnost.
Pobřeží u Roskilde- to je jako moře? Jezero, po kterém se prohání kačeny, labutě, kolem rákosí. To je nějaké divné, ne?
Ty velké katedrály, ty nejsou katolické? To i v něčem takovém se slaví protestanstká bohoslužba? A skutečně známé songy i schémata.
Předrahé pivo povětšinou jen pivní chuti- i těch slovutných značek jakože Carslberg, kteréžto plechovky jsme kdysi sbírali od kamioňáků.
150% eko daň na auta, to se asi pomátli. Socialismus v praxi: něco vybuduješ, ale ne aby tvůj potomek kupil zděděný majetek, pěkně ať si odkoupí, ať jsme si všeci rovni. No dobrá, soudruzi, proč ne. O dalším skandinavském progresivismu již raději nemluvě. Podivná svoboda- v něčem vše dovoleno, na druhou stranu vše regulováno.
Počasí severské. No na koupání to v září není.



Bydlení u rathausu v Kodani
Christianborg - dříve královské sídlo, nyní parlament, pohled na město z věže.
Klidová oáza ve fortu Castellet. Takhle to nějak zamýšlela Marie T. s Olomoucí?
Největší fontána Gefion a pak povinná Víla.
Deštivé nábřeží s operou, vojenskou miniflotilou, kuk na královský palác a rušný Nyhávn.
Katedrála s vnitřní výzdobou připomínající kterýsi ten římský kostel s oatributovanými učedníky
Královský rensesanční letohrádek Rosenborg s legrační stráží, hošíci dorozumívající se sykavými pazvuky. Uvnitř opravdu bohatý, včetně korunovačních klenotů, kolem kterých se nedělají takové štráchy.
Jinačí pohled z lodě, milionářská čtvrť i free Christianie, královská jachtička, ekospalovna se sjezdovkou na střeše
Nedělní výlet do ranně poklidného Roskilde, bohoslužba v královské katedrále, muzeum vikingských lodí a relaxace pobřežím pseudomoře pseudonárodního parku Skjoldungerne​s Land
Trocha švédské ochutnávky, Öresundským mostem, druhým svého druhu na světě, do Malmö. Hrázděné domky i hipsterská kultura, trocha toho evropského pokrytectví - bezpečná, náruč otevírající Evropa, ale přibývající no go zóny a několik desítek utajovaných útoků ročně
Kodaňské národní muzeum od prehistorie po současnost, od místních vikingů, raritní sluneční vůz po egyptské mumie, dal by se i stráviti den
No a pro změnu ostrůvek rádobysvobody - tolerovaná volnomyšlenkářská, nejen láskou zhulená a od EU osvobozená Christianie, haše desítky druhů co hrdlo či plíce ráčí
Třešnička na závěr- Hamletův Kronborg, pěkné, s vyhlídkou do Švédska přes opravdové moře.



pondělí 14. října 2019

Dunajská cyklostezka

V rámci dovolené máme den na transformaci z vody na souš a ještě k tomu jednostopá vozidla.



Dunajská stezka dlouho v merku, i stabilní kumpáni od začátku léta souhlasí, naklonění i variantě čistě tatínkovské.
Předtím pár domluvných ohňů, které končí tu migrénou, tu odklánějícím muzicírováním, pak s hláškami : dávej do ...aspoň pozor, když povezeš mé děti!
No a ve finále v neděli před odjezdem se horkotěžko sumíruje a montuje patřičný arsenál. To máte nosiče, brašny, stojany, duše, pumpu , nakonec vozík, že jo, pane Lorenc...Na poslední chvíle výměna kol, nosičů, tu se šroubek zasekne, holt statečná cérko, povezeš brašny.
Složitá logistika, zavrhuje se cesta lodí či vlakem do Linze, spíše se tam nějak vrátíme, pro parkovací složitosti zavrhuji i velkoměsto a nakonec krásně parknem v menším St.Valentinu, s tím, že se k tomu Dunaji nějak sjedem. No fajn, ale úvod přes horky dolky. Dědinky krásné, jak je to možné, že i noname vesničky mají asfaltky bez výmolů...po 10 km s úlevou dojíždíme veletok. Pak to krásně odsýpá, ani brašnami ověnčená holčička neprotestuje, trochu se odchýlíme z trasy, zavrhujeme koncentrák v Mauthausen a raději zastávka v půvabné keltské vesničce v Mitterkirchen. Komorní prostředí, jen paní pokladní, s nanuky si prolezem stavení i pohřebiště princezny a pak lužními lesy zpět k řece. V podvečer nás vítá zámek v Grein. Kemp poloprázdný, zastanujeme, sžíváme se s brašnařením a nepříliš zdárně vyřešíme spor o repelent, který měl údajně někdo vyplýtvat. Naštěstí se umanutec odkloní k šachám a dívenky ke kartám.
38km mapa



Budí nás krásné ráno, které škoda nevyužít v krásném městečku, po sporu o jedlost kaše si spravíme stylově chuť na náměstíčku. Krátce po výjezdu zařazuji pěší intermezzo v soutěsce Stillensteinklamm , z čehož nadšen vodopádový fotograf, nikoliv již najednou vášnivé cyklistky. Vstupu vévodí stylový mlýn, jehož taje důkladně prozkoumáme neúspěšným hledáním skrytého pokladu. Pak cyklostezka pokračuje spíše silnicí, z čehož mírnou nervozitu vyřeší bohatý oběd v podzámčí Persenbeugu. Poté se raději uchýlíme na druhý břeh, před Ybbsem řešíce pro technickou závadu málem nehodu. A podvečer se již vynořuje dominantní klášter v Melku. Kemp komorní, zavírají nám hospodu, opět vyvstává téma repelentu, tak před zde již skutečnými nálety moskítů utíkáme do nočního podklášteří.
52km mapa



Ráno tolik nekoušou, tak ponecháme dítka osudu a karetním hrám, a s kumpánem se odebíráme na vlak pro auta.
Zaznívají protesty stran nedostatku vodního vyžití, místo naléhávého dětského kdy už tam budem se ozývají ruminace a já bych se někde okoupal. Ačkoliv slunko se zrovna schovává, tak neodoláme pláži s výhledem na zámek Schönbühel. Kupodivu hlavnímu protagonistovi se jaksi nechce, zatímco ostatní zdatně překonávají nástrahy proudu. Pak trochu zápolení s rekonstruovanou stezkou, překonáme jediné převýšení na trase, to již vjíždíme do údolí Wachau. Provoz mírně houstne, ale nic hrozného. Vinice, jabloně, hrady, zámky, velkolodě. Krása. Taky již kručí v břiše, ne a ne najít tu vhodnou hospodu až poznáváme taje zdejších Heurigen. Usadíme se na zahradě mezi hodujícímí důchodci, ve strohém jídelníčku aby se nerakušan vyznal, tak volby víceméně náhodné, výsledkem jsou megaobložené mísy, místní veltlín a největší úspěch mají domácí housky se šunkou, eufemisticky zvané burgry. Mezi vinicemi a jabloněmi kolem Rosatz se již rýsuje zřícenina Dürnstein. Využíváme přívoz a dostáváme se opět na levý břeh s vyhlídkou vodní odměny v místním přírodním koupališti Kuenringer.Koupačka vskutku parádní, navíc po 16 hodně bdíme, či sníme, vstup za necelých 5E pro 3 člennou rodinku. Toť zde možné? Vodá průzračná, rákosí, žabičky, skokové kreace, lidí pár. Pak již skoro za tmy dojíždíme do Kremže, kde využíváme nabídky ubytování u známých. Vítá nás synek a megapouťové veselí. A jeje. Další hodiny jsou ve znamení dotěrné vlezlosti, čemuž nakonec, byť na pokraji sil , podlehneme a skončíme na ruském kole a naléhavý hošík na otáčivých monstrech. Bohužel vytrestání žádné, očekávaná nevolnost se nekoná a požadavky se stupňují. Black out nestačí, příště již no limit! A totálně odpadáme. Dnes tedy 38 km




Další den využijeme trvající nabídky ubytování a možnosti se setkat s paní domácí, čili tímto relativně off den. No jak se to vezme. Dospělou část čeká 36 km časovka. Kolegu vyhecuji a pro auta se vydáme pro velký úspěch Wachauským údolím zpět do Melku, tentokrát hned po pravém břehu. Vůz pak převezeme až do očekávaného cíle v Tullnu. Pak všeci ješět na lehko osedláme kola, vracíme se do Dürnsteinu, dobýváme hrad, projdeme turistickou uličku a nedbaje černých mračen se opět ocitáme na koupáku. Hřmění však věští, že vstupné se spíše stává spropitným ve zdejší restauraci...ale zablýsklo se, zahřmělo a toť vše, takže nakonec ještě bazén ryze pro sebe. Večer již žádné lunaparky, ale podnětná kulturně historicko společenská diskuse, která se pak dalšího dne přesune do Kremžských exteriérů.





Z města se vymotáváme velmi svízelně (jak z mapy vidno), domácí radí spíše levý břeh, což nakonec asi ne zcela šťastná volba, zamotáváme se do výluk, objížděk, pak se ale podaří konečně sešikovat do těch správných háků, ratolesti pochopí, co je to jet v závěsu kolo na kolo a nabíráme rekordní rychlosti. Projedeme kolem tullnských zahrad, uvnitř nějaká místní Flora, tak pokračujeme k tábořišti a vstříc dalšímu parádnímu koupání. Jen hošan vede neúspěšný leč patřičně svéřepý souboj se zákeřným oktopem, odhodlán snad na jezeře strávit noc. Dítka nakonec všechna umístíme do kempu a pádíme pro auto, tímto za trocha nervozity stanujeme již potmě, stále jaksi tápajíc v systému brašen.
53 km




Máme sobotu ráno, co doma? Za jen platonických protestů s mužskou direktivou rozhodneme, po dopolední koupačce, kdy i oktopus pokořen, o ještě jedné dodatkové 23 km etapě. Logistické úvahy zrodí ryze tatínkovský nápad: ti pojedou auty do cíle v Klosterneuburgu a pak mladším účastníkům naproti. Jistě zvládnou se držet břehu veletoku a taky testík soudržnosti. Ejhle, nečekaná proměnná, narazily na sebe hlavy přetvrdé. Jedna velí k okamžitému výjezdu, druhá se pokusí o fyzikální výpočty a dojde k závěru, že proti sobě se pohybující tělesa se setkají příliš brzy a odjezd bojkotuje.Tímto dojde i k inzultaci velocipédu. Rozkol rozpuštěn až jídlem a spolujízdou. Před cílem oslavíme zdárných 230 km stylově v hausbotovém poněkud stylově bizarním restaurantu, kde se to kolem již hemží čluny jak u moře a místní smetánka si vystupuje přímo z lodě ke stolům.Končíme v klášterním předvídeňském městečku, kde ještě na rychlo něco skouknuto a ze kterého se jaksi nedokážeme vymotat, resp. navigace zavede k přívozu, tak se vracíme a pak absolvujeme asi 100 vídeňských semafórů.




úterý 8. října 2019

Tichá (nepříliš) Orlice 19

aneb tichá voda břehy omílá, že si uvedu ohraným heslem.


Po čase návrat na vodu, volba " kde jsme ještě nebyli", suché léto, bude nebude voda? Vodočet kolísá. Kdo vlastně? Jistý je bratr s dětmi, čili dvě lodě, nakonec jsou čtyři, dvě nováčkovské. Předběžná objednávka zrušena, náhradní dopůjčení, pak telefonáty rušíme, co jsme zrušili, ale...Nakonec lodě jsou z Rampasportu. Sledování předpovědi, středeční liják o den posune odjezd a seznámovací párty tímto proběhne u domácího ohně před příchodem západní fronty. Na blízkém rybníku otestujeme starý, ještě ve studentských dobách opravovaný kajak, který se ukáže jako funkční, jen se do něj obtížně vměstnat(až dodatečně neznalým dochází, že je určen k zákleku), takže berem.
Cesta rozplánována na 4 úseky Choceň-Svinary. Na hradecké silnici již vydatný soustavný liják, což příliš náladu nepozvedá, ale dopolední ustávání srážek se vyplňuje a naloďujeme se za Chocní již po suchu. Obvyklá logistika s přesunem aut, nepříliš úspěšně hledáme možné tábořiště, stejně je nakonec vše jinak.
Úvodní olej a obavy z nudy, jak některá dítka věští, jsou záhy, ale naopak k nelibosti některých dospělých nováčků, zažehnány. Bratrův hoch se nadšeně ujímá kajaku, další posádky se "sehrávají". Zatím vyplouváme po rodinách.Řeka intenzivně začíná meandrovat, kolem převislé vrbové větve, keře, občas popadaný strom, takže pro nezkušené od začátku poněkud tvrdší škola. Po pár km tatík s 8-letým synkem končí ve vodě, první záchranná akce. Po asi 8 km opouští nadšení i kajakáře, když se neúspěšně pokouší o eskymáka u padlého stromu. Naštěstí se včas uvolní, i boty zachráněny. Pokus o změny posádky raději vzdáváme jako poměrně hazardní a plavidlo raději ukryji do křovin. Meandry pokračují, nějaké to přenášení, zatímco dítka nadšeně výskají, z úst zralejších již zaznívá něco jako k..., kdy to již skončí! Řeka se rozděluje, tímto ještě zužuje, zahušťuje a itinerář praví jeďte vpravo, pokud se nechcete prodírat křovinami. Chvíli zapochybuji o pravolevé orientaci. Čas kvapí, záchranné akce dosti zdržely, takže nabíráme slušné manko a doplout k autům do Čermné se začíná jevit nereálným. Po krátké poradě zapíchnem na druhém jezu v Nové vsi a dáme si s kumpánem 5km běžeckou vložku. Místo pěkné, ale stavění některých zapůjčených stanů po tmě poněkud svízelné, ale jak práví zásady survivalu- oheň zvedne psychiku o 70% .
Ráno se ladíme do pozitivna, i s trochu hudrujícím správcem se slušně domluvíme, úspěšně nacházím kajak a máme se srazit s auty v Týništi v kempu. Ubíhá hodina, druhá, borci někam pobloudili. Jak vidno neplatí nekorektní stereotypy o Marsech a Venuších. Tak opět manko. Raději pomícháme posádky, vezmu si na starost tři holčičky, ať se manželský pár sehrává sám, bez přidatných dětských emocí, které se tímto pozitivně přelaďují. Řeka již klidnější, stále pěkná, dosud neviděné množství ledňáčků, nic dramatického se neodehrává, levné lidové občerstvení v Borohrádku, splujeme se s Divokou, která v dolním úseku též sjízdná neb se vyrojí množství vodáků (Na Tiché potkáváme jen dvě lodě). Na posledním jezu živo a jaksi se ztrácí pánská loď, kapitán se indispozičně sebezapírá, háčkové jej nakonec jaksi dovezou. V kempu již přiměřený vodácký ruch a do noci krásné zpěvy žánrově spřízněných songů. Jakoby se ze záhrobí ozýval Navarovic hlas.
Ráno se odpojuje jedna posádka, bylo to pěkné, ale stačilo...hoch si řekl. Pak za pár dní trochu litujíc. Na lodích, zejména té holčičí více legrácek, neinterpretovatelné či nezapamatovatelné hlášky, krásná pláž v Krňovicích u Třebechovic, tak hurá do vody a zakempujeme. Podorlický skanzen již nestiháme, někdo se podiví, jak z medailónků je jedna medaile, ale trochu pálivě chutná.


Po osušení ranní rosy nikdo nenadšen pro starobylé chaloupky, tak přesvědčíme, ovšem nelitujíc, na betlémy, zejména ten Proboštův. Veledílo zdařilé, k tomu výstavka neznámé známé výtvarnice M.Kvěchové, kreslířky všech těch knížek a kostiček z dětství. No a u východu malý svět, potkávajíc jiné přátele. Přesun aut a cílová etapa. Mezitím škola kormidlování poněkud nezbedných chlapců, čímž si vyslouží důsledné pokárání s následnýmy staženými rty. Ještě jeden trochu kamenitý stupeň, na který se na rozdíl od včerejška odváží již kompletní posádky, aby nikomu nebylo líto a nekončili jsme pláčem. Řeka se již rozlévá do široka, ještě nějaké vorvaní skoky na houpačce a konec ve Svinarech, kde ještě možnost dalšího pokormidlování a pokoupání. Odevzdávka a pádíme k domovu s doporučeníhodnou zastávkou v Byšťském motorestu.
Úseky sice poměrně kratší, ale s dětmi dostačující, řeka rozhodně není nezajímavá a zvláště první úsek dá nezkušeným zabrat. Tak ještě zbývá ta Divoká či úsek nad Chocní.


pondělí 12. srpna 2019

Dolomity 19 - Civetta



Odvěký kumpán dostavuje a nervuje s kolaudací, další pozván jinde, tak je to na mně.
V třetí červencový víkend tedy zvolím po 13 letech návrat do Dolomit k dřívějším výzvám (propátrat, co jsou to ony Andělské lávky). Vrcholové mety pro letošek leží holt o 1000m níže.
Krásné výstupy s ještě krásnějšími scenériemi jsou prokládány různými bizáry ze střetů různých sociálních i personálních světů.
Aneb Neklidný vítr, Pepin a Prinzessinen neztraceni v italských horách:


Odjezd v sobotu nejpozději v 8 hod, ať se stihneme ubytovat ...V 10:30 jak na koni. Četné pipi a papupauzy a v 9 večer očekávání vřelého přijetí, nejlépe selkou v kroji, po zimní sezóně jistě lačně vyhlížející hosty z východu. Ne, za všechno můžou jakési ironmaní competition. Italové přeci ale žijí noční život, všude bude živo a něco najdeme...možná tak u moře, ne v horách, kámo. No ujme se nás jakýsi agilní tělocvikář a lámaně leccos vyjedná, ale až další noci. Když se již se schyluje ke stanu, tak se ještě něco vyrojí. Zapijeme v místím pubu birrou s aperolem, prolítnem nočním lijákem a ráno bude moudřejší.
Aklimatizačně rozhodnuto pro pidiferátku Sass de Roccia. Objížďka, zíráme na zdrcující polomy, výsledek řádění orkánu o loňském podzimu, trochu se pozmění slibovaný motivační 10 min nástup, přeci se nebudeme někde autem serpentit, když se můžeme hezky projít. Protesty naštěstí nepřejdou do otevřené agrese, kocháme se výhledy na Civettu, Pelmo. Nástup je jakýsi krkolomný, kolem plno lezců na kolmé stěně, tak přítomné dámy jsou více jak rozpačité, naštěstí vstup do soutěsky počáteční úzkost zdárně rozpustí, žebříky, lávky, bivak, hezký výhled a blížící se bouřka. Při občerstvení pár kapek a nic, tak scházíme po suchu a dopřejeme si pohodičku s nezbednou slepicí v horské hospůdce.


Večírek s vínkem a Pepin nikde. Prinzess hlásí narůstající nervozitu...začetl se do diskuzí, které jsou prokládány výbuchy citoslovců: do...ten...se zbláznil! Jak vidno i zde platí zásada - přibalové letáky léků a webové komentáře není radno číst. Naštěstí nevyměkne. S ohledem na jeho volné zacházení s časem a ranní rituály si dovolíme malou habaďůru a raději jej vyšleme na snídani o 15 min dříve... Necháme milejší osazenstvo relaxovat a v 7:30 se pustíme z Passa Duran na první větší dobrodružství - ferratu Gianni Constantini.


Ač nastudováno, nástup za chatou trochu hledáme kvůli dalším horolozeckým stezkám. Nic záludného se však neděje, celkově asi tři kratší D místa s poněkud menšími stupy. Po úvodním traverzu kolem kosodřevin pak již skoro kolmo vzhůru, jde to a ani nedře. Někde ve 1/4 potkáváme dvojici polskich wariatów (jak i sebe titulují, což odpovídá realitě), bez úvazků, žádná šlachovitá fyziognomie, pán v kg jistě hojně 100+, dáma jen něco méně. Nemají problém, takhle údajně zdolali Matterhorn aj., ale pak je již nezahlédnem ani zhůry, jejich osud zůstává otazníkem a s ještě jedním staříkem zůstávají jediné lidské bytosti po cestě. I s vydatnými kochacími přestávkami jsme za 5 hod na vrcholu Moiazza Sud (2878m).


Velká paráda, sestup do dalšího údolí, tady jsou ony Andělské lávky, zprvu nic dramatického, traverz skalní policí, níže však končí jištění a začíná sníh. To již jistá potíž je, ale s opatrností i bez zimní výzbroje jaksi přejdeme a oddychnem si na zeleném bivaku Ghedini. A pak nekonečný strmý sestup a euforie na chatě Carestiato.U auta jsme za nějakých 10-11 hod. mapa


Dáme si oddych, příjemný relax na terásce ruší alarm -čí je to asi auto? Prví výzva, no problem, to přestane, po dalších následuje bohorovné- no stres, dám si sprchu a pak se na to podívám, to již přichází stížnost paní domácí...proč to někomu vadí, dyť tam stejně dovádějí děti na hřišti...asi 8. poplach již o nervy, boss se uvolí něco kutit...po 1/2 hodině vítězoslavně: spouštěla to mucha, asi japonské auto není stavěné na italský hmyz...taky přístup.


Po náročném dni je ranní pohoda, přesun na Palafaveru a v nakonec snesitelném žáru nekvaltující výstup na chatu Sonino al Coldai, s kochačkou monumentálního kopce Mt.Pelma i různorodou florou. Kousek dál ještě sedlo s úchvatným jezírkem, kupodivu i koupací teploty. Menší intervence pro ořechovou intoleranci a již pozdní podvečer se ještě někteří vyšvihnem za doprovodu panáčkujících hlodavců na kopec Cima di Coldai(2403m), odkud jezero jak na dlani a nad ním výzva Civetty. Další paráda. A je čas si užít ještě opuštěného jezera a spláchnout opocená těla. Na chaloupce ne zcela vlídný personál, doladíme snídaňové baličky, ještě i nějaké ty karty a v 5 budíček, ať se stihne návrat.


V 5:30 vyrážíme ve dvou z chaty, s námi ještě nějaká postarší čtyřka, kterou ale záhy ztrácíme a pak až k vrcholu sami. K nástupu na ferátu Aleghesi je to pohodová hodina, mezitím za Pelmem svítá a Civetta se barví do oranžova. Polezeníčko pěkné, ale taky dlouhé, ale čím výš tím krásněji, klasické dolomitské věže, lávky a v 9:30 vrchol (3220m). Kde se vzal, tu se vzal osamělý našinec, který to vzal od 5 hod až zdola, čili nám nadělil nějakou hodinku. Tímto se řadí do kategorie naspídovaná veverka. Rozhled úchvatný, všechny ty Marmolady, Selly, Cristalla, Tofany, Sorapis, a všude nás doprovázející monument Mt.Pelma, to asi vyzývá na někdy...Trocha družby, která pokračuje na chatě Torrani kousek pod vrcholem, kde najednou stojí tři weizeny, no kdo by se zlobil, pak se již cesty rozcházejí, my musíme k chatě, spídmen po fer.Tissi rovnou dolů. Občas sníh, občas i nějaký průlez, tu a tam i někoho potkáme a něco po 13 hod.svlažení u chaty. (tudy)


Čas je dobrý, což potenciálního chovatele želv trochu ukolébá. Nějak se rozdělujíc, někdo zkracujíc cestu po sjezdovce, v 16 hod. nastává čas vyrazit k domovu. Přes Cortinu bylo serpentění dost, tak se svěříme přístroji, vezmouc to údajně kratším jihem...aby si serpentin užít mnohonásobně více! Možná by se dalo kochat, ale to již jsou nám nějaké Friulské Dolomity poměrně ukradené, vyhlížejíc netrpělivě konce, navíc se i rozprší. Konečně za Tolmezzem dosažena dálnice. Tak tudy prosím příště ne. Začíná se ozývat únava, ani střídačka za volantem příliš nepomáhá, sláva Mikulov, naštěsti jsa posádkou dostatečně zabaven i pobaven dořídím zdárně a po 2 hod lze ulehnout, aby býti ráno čerstvý v práci...