Zvláštní souhrou okolností, což popsáno ZDE, stojíme s dalšími 4 hochy před výzvou vyškrábat se na 6-ti tisícový ekvádorský kopec, dokonce dle jistých kritérii ten největší, resp.nejvzdálenější od středu zeměkoule.
Po městském úvodu, seznámeni se s hostiteli - sestřičkami komunity Cottolengo a agilním biologem Giovannim a velkoměstem, podnikneme pár aklimatizačních výstupů.
Nejprve v okolí Quita zamíříme taxálem k teleférico, narveme nás všech 5 do jednoho, do kopce sotva vyfuní, kabinkou ušetříme nějaké metry a stoupáme na sopečný kopec Rucu Pichincha. Krásný výhled na město, krásná flóra, vrchol 4696m vcelku na pohodu za nějaké 3-4 hodiny, aklimatizaci se snažíme uspíšit kombinací koky a piva, ale jaksi bez očekávaných psychedelických účinků, jen jazyk trochu tuhne. Snažíme se vyhlížet okolní sopky, které stále v mracích...až v závěru - přeci jen vykoukne Cotopaxi. Neztráceje čas, ještě večer se přesouváme, poprvé absolvujíc martýrium dopravy ze severu na jih. Hromadná doprava za 25centů, to čemu říkají trolejbusy (bez trolejí) má ve středu cesty vyhrazené pruhy, tímto sice ochráněno od zácp, ale cesta stejně zdlouhavá, přeplno, kontakt s místními tímto velmi intimní, horkotěžko nalézt půdu pod oběma nohama. Na přestupu již raději dáme zavděk všudypřítomným taxikům a ocitáme se na jižním terminálu. Pokračujeme dálkovým busem do Latacungy. Ten poměrně komfortní, poprvé jsme konfrontování, že taková dálková jízda není jen tak, ale dokonale využit prostor k obchodu, předváděcím akcím, od občerstvení různého druhu, karamelky, přes zázračnou kosmetiku po nesmyslné cetky. Systém vše za dolar. Do toho hraje hodnotná filmová produkce, kterou pan stevard z nějakého důvodu pustí od 1/3, a následně nový film zastaví před koncem i když k cíli ještě dost času. A tak asi cyklus pokračuje pro další cestující. Městečko si již nijak nehraje na prvoplánovou turistickou přitažlivost. Nacházíme domluvenou ubytovnu Jana Pavla, kde se nás má ujmout jakýsi spolubratr Giovanniho. Zjeví se, leč na rozdíl od něj...komunikace poměrně vázne, asi praktikuje nějakou jinou spiritualitu, komunikace s frekvencí asi tří slov za minutu...tak stojíme, těžké bágly na zádech...a mlčíme a nevíme...nakonec se po 1/2 hodinovém mlčícím rozhovoru ocitáme na poloigelitových palandách, na kterých toho moc nenaspíme, ale střecha nad hlavou i jakási hygiena jest.
Další den odkládáme zatím nepotřebný vercajk a trefujíc se do tržního čtvrtku, vypravíme se nejprve na pověstné indiánské trhy do Saquisilí. Paráda, atmosféra autentická, žádní turisti, zároveň k nám žádný despekt či snaha sedřít o každý dolar. Jídelní část, kde se vaří, peče všechno možné, maso, pařáty, placky, banány i ta morčata. Pak prodejní, ovoce, zelenina, cukrové válce, banány a banány...Lákají i vcelku levná ponča, ale kde je dát? Tak si padré alespoň obohatí bohoslužby o pestrobarevnou štolu. Toť prý dovoleno. Zpět Latacunga, kde již dosti husto, každý zřejmě vyšel do ulic něco prodávat. Tak jsme rádi za bus pryč z města k laguně Quilotoa, kde něco jako wav!...obrovitánský kráter zalitý vodou, turisti skoro žádní, trochu fičí, vyhříváme se ronem, po jakémsi pokusu o konverzaci na informacích se pustíme horem dolem po okraji kráteru na vrcholný bod, blížící se k 4 tis. m, což taktéž považujeme za součást aklimatizace, občerstvíme u místních s trocha zklamáním, že za pravou ekvádorskou kávu považují jakýsi instantní nápoj kávové chuti. Stran noclehu nakonec padne volba...na dno kráteru. Proběhne studená koupel, klasické horské kuchtění a pak se odkryje neskutečná hvězdná obloha. Což stálo zato i přes nepříliš kvalitní noc s občasnými písčitými větrnými poryvy.
Ráno co jsme sestoupali, musíme nastoupat. Prašným krpálem v sandálech žádná lahoda. A ejhle, v tom minimu turistů potkáváme našinku. V Latacunze se prodíráme skrz prodejce na ubytovnu, sprcha, přebalení a zpět na nádraží, již vstříc hlavnímu dobrodružství. S blížícím se výstupem na Chimborazo narůstá nejistota, jak obejít povinnost průvodce, neupozorňovat na sebe apod., ale jakýsi český kontakt uklidňoval, že "se s Alpenvereinem dá". Přesun nejprve do Ambata. Dle varování diplomatky si zavazadla bereme raději k sobě, milá žena však asi netušila jejich rozměry, stevard souhlasí, ale neradno zabírat dvě místa. 2 hodinová cesta se zavazadlem na klíně není nic pohodlného, tak při dalším přestupu s důvěrou svěřujeme zavazadlovému prostoru. V Riobambě nacházíme taxíka pick-upa, který nás má ochotně zavést až na chatu pod Chimborazo. Mačkáme se fest, až Marian nevydrží a obětuje se jízdou na korbě. Dojíždíme k bráně národního parku...vjezd zavřen. Objevuje se správce s tím, že pouze do 16 hod, je 17:30 a z principu nás nepustí. Následuje asi 1/2 hodinová složitá anglicko-španělsko-italská domluva, kde ve snaze jej oblomit se Pepíček uchýlí...až k fujtajblovské argumentaci, kterak jen k chatě nakouknem a tak, což jej jistě stálo několik zdrávasů, pan řidič se přimlouvá, někde se volá, zdá se, že ledy tají, načež zazní závěrečné no. A basta fidli. Můžete zde zůstat na bráně, vyrazit ráno. Chvilkové rozpaky, ale akceptujeme.Odměnou je nám krásný západ slunce osvětlující vynořivší se Horu s pobíhajícími vikuněmi. Další vaw! Ubytujeme se na jakési předchodbičce, noc nepříliš kvalitní,válcovitá metoda (bok-záda-bok) nepříliš efektivní, trochu nevlídno, copak s námi bude...
Probouzíme se zprvu do pochmourna, těžký náklad na záda a 8 km prašné cesty před námi. Ale mraky se postupně rozestupují, po pár km se objeví vůz se vstřícnou rodinkou, která naloží bágly i s Rádíkem a ostatní cestou spíše necestou míříme napříč serpentinami lávovým štěrkem vzhůru. Ten však poměrně kompaktní, občas se vynoří lamí stádko, zajímavé popovídání s kulisou vytyčeného kopce a 600m i čas vcelku příjemně uteče. Ocitáme se na Carrelově chatě v 4800m. Jaké to divné deja-vu, ne tak dávno stejný pán nám poskytoval zázemí na jiné pověstné hoře. Na chatě již pohoda, milá přející obsluha, žádné obstrukce, spíše povzbuzení, že má být hezky a ať vyrazíme, návštěvnickou knihu podepisuje agentura Pansestara. Aklimatizačně podnikneme ještě 300mv výstup kolem chaty dalšího matterhornského dobyvatele Whympera. Nad jezírkem obhlížíme výstup a meditujeme četbou žalmů. Pobloumáme ještě po měsíční krajině s občasným zeleným trsem, tu lama, tu se zjeví patagónská liška a kolem 18 již všichni za mírné medicínské podpory uléháme.
Další den začíná brzy, ve 23 hod již šrumec neb vyrážejí první výpravy. My si dáme ještě hodinu a v 1 hod od chaty vzhůru. Ostatní čelovky již vysoko nad námi, někdy v 5,2 do maček a vzhůru. K vzteku mi asi po hodině vypoví světlo, k dalšímu i to náhradní, tak končí někde v hlubině. Cesta poměrně strmá, nijak technicky náročná, jdeme každý za sebe, většinou o hůlkách, někdo upřednostní cepín. Kombinace řídnoucího povětří s výraznou zimou ale dělá svoje. K tomu ubíjející monotónnost, stejný strmý terén, cíl v nedohlednu, resp. v dohlednu světýlka vysoko nad námi, ačkoliv nějaké skupiny docházíme a některé otáčejí. Někde v 5,7 již toho mám plné zuby, pocit jakési kocoviny, chvíli i obavy z potřísnění sněhu vločkovitou snídaní. Každý úkon namáhavý, navíc je třeba se přiobléci, dvoje tenčí rukavice rovněž nedostatečné, prsty mrznou, někomu zebou nohy. Z vody se stává ledová tříšť, v hadičkách zamrzá úplně, čokotyčinky se nerozpouštějí. Kyslíku ubývá. Postupuji systémem 20 kroků a dýchat. Tak aspoň meta 6 tis...Pak se ale tělo jaksi zmátoží, k tomu svítá, vše vypadá optimističtěji a najedou se ocitám na plochém vrcholu, labilní objetí s Pepou, docházejí ostatní, někteří referujíc o téměř kolapsových stavech. On to formálně předvrchol, tak po euforizující oslavce a občerstvení ještě přejdeme sedýlko formálně se navazujíc a dojdeme na ten hlavní, dle různých pramenů někde kolem 6300m! Je 7 hod ráno, mrzne až praská, ale krásné slunko, výhled nekonečné měsíční krajiny. Vaw! Tak jsme to dali! Ale ještě ten sestup. Vytahuji raději cepín, nekonečné šmatlání po patách, únava, nevyspání, pocit, že spíme za chůze. Chceme sejít bezpečnou oklikou neb s táním sněhu hrozí nějaké sesuvy, ale mráz ještě drží kompaktnost a cestu hřebenem nějak nenacházíme, tak sestup stejnou cestou. Již začíná připékat, na chatě domlouváme odpolední odvoz, po občerstvení chceme schrupnout, sotva zalehneme, přilítne chatař, čeká na vás auto...Rychlobalení a Pepa se neshledává s novými hůlkami. Tak se utěšuje obdarováním snad potřebného domorodce. Přesun dále busem z Riobamby zeleným údolím úpatím sopky Tungurahua do Baňos, což jinak zde značí toalety, ale nyní asi nejturističtější a tudíž nejméně autentické, nejuhlazenější ekvádorské město, žijící z termálů a adrenalinových radovánek. Bůhvíproč se sem sjíždějí turisti, aby se někde projeli, odněkud skočili či pohoupali na houpačkách. V 7 hod jsme na velkém mrazivém kopci, ve 20 hod se máčíme v teplé vodě s místními rodinkami a skotačíme na tobogánech. Pěkný, levný hostel...to je ale blažený spánek!
