úterý 16. prosince 2014

Ramzovský Mikuláš 2014


Asi 30 různých lidiček spolu různě propojených,několik Kateřin nikoliv ducha mdlého, kulečník, Mikuláš s děsícím rarachem, 4-kytarový sbor, který v pozdně brzkých hodinách ještě zvládl posbírat Muchomůrky (bílé), v "9:25 opuštěné štěstí" již nikoliv, takže odjezd s novými výzvami a notně bolavými prsty.
K tomu mlhavě mrholivý Paprsek s knedlíkovou odměnou a ohňovými snaživci, v neděli Vražedný potok a v autě zavazející lyže. Sněhu aby v těchto zimách pohledal...

čtvrtek 11. prosince 2014

Roháče 2014

Na Sv. Václava se 3 podobně laděnými hochy realizujeme retro výpravu k východním sousedům. Vzpomínky 20 i více let staré ožívají. Žádné auto, pěkně přestupy vlakem, na nádraží v krajské Žilině nové časy připomene snad jen pár digitabulí, na zádech plná bagáž...Slovenských poměrů neznaje (že nástupiště může mít i 3 koleje) a trochu se zakecaje, si necháváme jako malí hoši uject vlak přibližující k jedinému busu. Naštěstí přijede rychlík, kterým namačkání v chodbě, sedíce na batožinách honíme čas, v Mikuláši chytáme taxíka, kterým nakonec úspěšně doháníme žádoucí bus do Podbanského.
Plánem je druhý pokus o spojení Tater se Západními (po neúspěchu pár let zpět).
Z Podbánského kráčíme nekonečnou Tichou dolinou k tajné chatě, v druhé půlce již za vydatného lijáku. Nouzová situace vede k nouzovému řešení, užijeme si vcelku komfortní nocleh, posušení s nadějí, že ta předpověď třeba úplně nevýjde...Bohužel vyšla...Znovu za mokra vystoupáme do Tomanovského sedla, nové goratexy chvíli statečně odolávají, až nakonec taky popustí...Na sedle nevlídno velmi, čímž opět nutno na obdobném místě, jak před 4 lety zavelet ke změně plánu. Ústup tentokrát do Polska, zprvu asi km velmi hustou klečí, kde zažíváme jak se asi cítí auto v moderní myčce. Azyl nacházíme v Schronisku na Hali Ornak, kde se mačká snad několik set turistických nadšenců. Až po čase nacházíme útulek v sušárně a kuchyňce. Po pár hodinách nezbývá než se vydat opět vzhůru. Co jsme sklesali, nutno znovu nastoupati.Takže přez Przelęcz Iwaniacką, Ornak na Gáborovo sedlo,kde k mokrému nevlídnu se přidávají podmínky zimní, rozbředlý sníh, fouká, čímž i pláštěnková ochrana jde vniveč...Překutálíme se přes sedlo a dolů Gáborovou dolinou ke Kolibě pod Klinom. Po všem utrpení přichází průlom, postupně zahlédneme oblohu i okolní kopec, v dolině úroda borůvek...Složíme se v relativně útulné kolibě, v noci jsa svědky jakési záchranné akce.
Den další jakoby nám příroda chtěla vynahradit utrpení předchozí či odměnit za vytrvalost. Podzimní nádhera, nahoře modro, kopce poprášené, jen dole ještě mokro. Stoupáme na Račkovo sedlo a dále hřebínkem na západ - Končistá, Hrubý vrch, Volovec. Tam rovněž dosti nahusto, odpoutáme se přes exponovaný Ostrý Roháč, Plačlivé a ze Smutného sedla na Žiarskou chatu. Tam si nadšeně polebedíme, neděle večer vcelku prázdno.Provedeme ledovou koupel, vyfasujeme místnůstku s palandami. Chvíli ještě koketujeme s myšlenkou dopolední okružní tůry, nakonec jen procházka cintorínem, kde pomnu spolužáka ze SŠ a pádíme polomenou dolinou k busu, vlaku, stihnouc pak ještě večerní vyjížďku na lodi s rodinkou...

úterý 4. listopadu 2014

Jungfrau - Mönch 2014

Po všech prázdninových štrapácích se chce jakési pořádné primitivní chlapárny, kdy A=A a ne B+C/D*E2.
Napodruhé se zdá, že počasí je poměrně příznivé k tomu vydat se do Švýcar s touhou pokusit se vyškrábat na kopce Jungfrau a Mönch.
Jede se přes noc v pětici urostlých hochů, kterým i jinak prostorné SUV příliš komfortu neskýtá.
Ráno parkujeme v Grindelwaldu, nad námi pověstný Eiger se svou severní stěnou, přebalování, při kterém zjistím, že jednomu nešťastníkovi vytekl vak s vodou...přímo do mé bagáže. Dostáváme příděl nutných i méně nutných potravin a vzhůru něco přes 1km půvabnými alpskými loukami, úpatím Eigeru, za kraví zvonkohry na Kleine Scheidegg, pro většinu přestupní, pro nás nástupní stanici legendárního vláčku. Nastává první šokově kontrastní moment.Po osamělém výstupu nás najednou čeká multikulti dav, se kterým jsme pak konfrontování ještě několikrát.



Za dost peněz se narveme do vagónu s neukázněmými muslimy a krotkými, do svých ipodu zabranými asiaty.Pokocháme se výhledy na zastávkách Eigerwand a Eismeer a jsme vyvyrhnuti na Top of Europe, Jungfraujoch (3454 m.n.m). Jsme stále trochu v Jiříkově vidění z toho bybylonského hemžení, úspěšně se v něm ztrácím. Snad jediní se plahočíme s přetíženými batohy, složitě se vymotám ze skalního areálu, nacházeje své druhy vně mezi sněhem skotačímí obůrkovanými arabkami, indy, japány s novými zvěčňovacími technickými výdobytky, blýskajícími si ty své vysokohorské selfie...Mezi části aktivnějších turistů se vydáváme asi ještě 2 km vyrolbovanou stezkou na naše útočiště dní příštích- chatu Mönchjochhütte (3650 m n.m.). Téměř probděná noc, výška a 1300m výstupu je znát, pozvolna se doplahočíme, což nám trvá asi hodinu (jinak bez nákladu a aklimatizovaní zvládáme v čase polovičním). Na chatě se nás ujme v tu chvíli vcelku sympatické děvče jménem Katharina, přidělí 12-ti místnou cimru a nastává aklimatizační čas, který někteří zvládají lépe, jiní hůře (viz střípky níže). Snujeme plány, co dříve, zda "lehčí" Mnich či větší respekt vzbuzující Panna. Lepší předpověď počasí rozhodne o náročnější variantě, i když rozpaky ještě více podnítí po zuby ozbrojený, leč vrcholově neúspěšný Japonec.


Budíček ve 4:30, ale vymotáme se až kolem 6 hod. jako jedni z posledních, kdy čelovky prvních výprav blikají již daleko na hoře. Na Jungfraujoch se odpojuje jeden souputník, nepovažujíc se ještě za dostatečně aklimatizovaného, i když již polevil urputný bolehlav. Svítání osvětluje cíl našeho bláhového počínání. Od sedla ještě nějakých 200m klesáme, poctivě lanem svázáni, následuje mixové lezení, kde již zapolíme každý za sebe. Čeká nás bílá pláň a další půvabné výhledy hory. Podmínky jsou skvělé, sníh tak akorát, ač pohled na následující traverzování, strmý výstup do sedla Rottalsattel a zejména vrcholový úsek vzbuzuje velký respekt a bázeň, kdy kamarád kněz vyslovuje alespoň ústní závěť. Ale začíná prosvítávat i jistý optimismus, i obezřetný velitel zahlásí " začínám tušit, že bychom to dnes mohli dát". Předháníme pár výprav, přetraverzujeme pod sedlo, na který je výstup sice strmý, ale již prostoupaný, takže se přehoupneme bez potíží, očekávaje jakési zklidnění a...následuje jen výhled do díry na druhé straně, další strmý traverz a pak již vrcholové stoupání, kde se motá pár dalších výprav. Na sedle to otáčí další člen a sformuje se tímto 3-členná vrcholová skupina. Pokračujeme s velitelem a páterem, každý za sebe, moc nechápaje vzájemně svázané 2-3členné skupiny, neb jak je nám známo, "zachycený pád lanového družstva nebyl popsán". Nakonec si vysvětlíme jako nutnou psychologii zřejmě přítomných profivůdců. Následuje již ne stoupání, ale lezení 40-50 st.svahem, kdy cepín i mačky odvedou svou práci, složitě se mijím s dvěmi výpravami, jedna se vrací, další předcházím, pohled upřený jen 0,5m před sebe, na chvíli jej zvednu a...po holé panenské pláni se nekonvenčně drápou dva magoři! Pohled druhý identifikuje mé dva soudruhy! Naštěstí se postupně napojí na výstupovu trasu a před 10 hod. dosahujeme vrcholu Jungfrau (4158m). Je to paráda, ani nefouká, výhledy všude, dopřáváme si zasloužené občerstvení a připravujeme na neméně náročný sestup. Klesáme čelem k hoře, hrot cepínu, 3 kroky, hrot...Jak u babičky z půdy. Trochu to nemá konce, ale šťastně se dopakujeme pod sedlo, kde si dopřáváme druhou fázi euforie. Nikde nikdo, bílo-hnědé hory, táhlý ledovec Aletschgletscher, modrá obloha a vrchol za námi! Opatrný velitel velí se pod kopcem ještě navázat, jak praví metodika, na ledovci vždy...Platonická snaha o vzpouru vyhasíná v zárodku a poctivě se podvolíme. Cestou k Jochu nás dále pozitivně nažhaví dva Angláni, jak se posléze ukáže- spolubydlící, na "snadný" výstup na Mnicha...co kousek jsou tyče, je to v pohodě...
Dorazíme na sedlo, kde znovu babylónská pecka, nějací Indové v polobotkách si fotí domnělé horolezce, jakýsi mi sahá na tepnu, potkáme své zbylé druhy a v trvající euforii, vytěsňujíc cizorodý lid, si ještě projdem zdejší atrakce, ledový palác, vyhlídky, namachrovaně se cític jak prozřelí mezi neosvícenými. Na chatě nás trochu spraží Katharina vyinkasujíc od každého 10 F navíc za vodu a odpadky, bez předchozího avíza. Vody si bereme trocha, zákaz nikde není, jen asi nečekají, že někdo se nezalekne upozornění na nepitnost, jinak si vodu poctivě vynášíme ze stanice...Tímto považujem však i za předplatné. Jako jediní kuchtíme své těstoviny, kuskusy apod, což je zde asi další provokující faktor, ale dalších 40 F za polopenzi je přeci jen privela. Nálada v týmu je o poznání optimističtější a radostnější než dne předchozího, Britové sdílí své smělé plány zdolat během týdne ještě další velikány vč. Matterhornu a Mt.Blancu, pak jsou asi trochu zaskočeni pádrem slouženou mší. Opakují snadnost výstupu na Mnicha.


Ráno nikterak nepospícháme, počasí poněkud horší, jak se ukáže milosrdně mlhavější, čeká nás hned snad náročnější mix a pak...hřebínek, úzký sněhový, občas nějakou tou skalkou přerušený chodníček...Vyhlížíme slíbené jistící tyče, které sice jsou, ale ve strmějším úseku, který po předchozí hoře nepovažujeme za nikterak složitý a jsou poměrně dál od sebe. Takže pro výstup vyhodnotíme jako k ničemu a opatrným krokem se nečekaně ocitáme po 1,5 hod. na vrcholu. Pobyt tentokrát kratší, úspěšně celý tým, pro některé první 4-tisícovka a cesta zpět...Jsa vybaveni lanem a maje nadbytek času, spíše z hecu a pro zábavu využíváme tyče ke slanění, učíc se "te správné metodice", kdy vůdcovské žezlo přejímá více lozicí kamarád Tomáš. Až tady potkáváme další většinou dvojičky lezců. Nedovedu si představi míjení na hřebínku...













Následuje další euforický večírek, občas znovu popíchnuti Kačenkou, zda i sklo na pivo budeme mít vlastní či další vodní patálie...Smekáme před snad 80-ti letým Angloaustralanem, vydávajícím se sólo na zdejší kopce. Vyhodnotíme časové možnosti, kdy jediným kloudným řešením je chytnout první ranní vlak, který bohužel až v 9 hod.

Ráno tímto nijak naspěch, dopřejeme si nevídaného luxusu prázdného Jungfraujochu a sjíždíme o zastávku výše před cílovou stanicí na Eigergletscher, spoříc tímto závratné 2F. Vytěžujeme ale alespoň jinou sestupovou trasu přímo úpatím Severní stěny, ve které můžem třeba porovnat otisk dlaně zdejšího famózního lezce Ueli Stecka. Bohužel se zatahuje, mlží a nakonec i rozprší, tak ze stěny vidíme spíše útržky, třeba Bílého pavouka. Po obídku na kapotě auta pelašíme k Budějicím, kde se ocitáme po 22 hod, čeká nás gulášové překvapení, rychlopřebalení a další noční jízda na východ...

Střípky z hor :
Hoši, to je...mě ta hlava fakt bolí, nevím, co mám dělat (20x)
Japonec ověšený lezeckými proprietami- to jsem vše použil, ale stejně nahoru nevylezl... aha...
Závěť pátera P: hlavně žádný klerikální pohřeb, raději pozvat poslední babičku...
B, ani nevíš, jak jsem rád u tebe (po krátkém sólo, resp. duo asi 47 st. intermezzu)
Kurňa, nevrť se tady ! Na vrcholu JF
Sklenice budete mít taky vlastní ? (chatařka- servírka, při objednávce piva)
Metodika praví se na ledovci vázat za každých okolností...no slaňovací metodiku tak neznám...
jak je to s tím pusríkem, prusíkem či bursíkem? (7x)
Hoši, nestůjte na té převěji!! zvoláno z jiné...
Když jdeme z JF, tak bereme vodu na JFJ, když z M tak na MJ ...pohotový vůdce na narážku chatařky stran čerpání vody, po obhajobě předchozího dne, že voda byla námi pracně donesena
když jsem vyspanej a najezenej, říkám si, že tam bylo celkem hezky :)) Ale cestování v 5 lidech a navíc na bidýlku uprostřed, už nikdy víc. Dovětek jednoho člena

pondělí 3. listopadu 2014

Hrubá voda

Po jistých předimenzovancýh plánech dalších letních aktivit vznikne střízlivější plán pobýt se skamaráděnou rodinkou na chatě v Hrubé Vodě, ze které se vyvrbí půvabný drážní domek č.XY, umně spravovaný majitelovým otcem, kterému hned na úvod přetrhneme lano lanovky, nedoceňujíc, že ovládače tohoto druhu zařízení nepatří do ruk 5-ti letých.
Od ohýnku a klobásek zdravíme půlnoční vlak a zažíváme možná pocity sebevrahovy, když ranní motorák projede pár m od hlav uložených ve stanu...
Probrodíme se na Jívovou, kde jsme strpěni chataři v příjemné oáze u řeky Bystřičky. Tam proběhne další nepříliš úspěšný kurz plavání, zpět se svezem lokálkou, aby pak dostati palicí do hlavy v podobě komerčního hemžení u místní bobové dráhy, od kterého, k nelibosti mlaďat, utíkáme raději do místní putyky, kde se kompenzují langoši a zmrzlinou.
Místní dráhu dalšího dne využíváme opačným směrem, vyrazíc pak z Domašova, seznamuje se s místním koloritem, prolejzaje Rabštejn, a nostalgicky se zastavíc u rozpadající se chatrče u Jívové, místa druhdy táborového...Ke svlažení se využijeme opět nepříliš průzračné Bystřičky. A v závěru absolvujeme jako kurz dovednosti několikrát rallye a průjezd mostíkem několik cm širšího auta...

středa 22. října 2014

Bílé Karpaty 2014


Po loňské pozitivní zkušenosti s bratrskou vodou se nabízí myšlenka horské obdoby...Tentokrát se rodí těžce, přetěžce, jedna část se odhojí ve fázi prvotních úvah, další váhá, pak Tatry, netatry? Nakonec se ujme myšlenka zavítat do Bílých Karpat. Inu dobrá. Taky pěkný kraj a i nějaké kopečky nabízí, pro nejmladší chamraď snad schůdné. V půli srpna se nakonec sejdou dvě bratrské rodiny poblíž Radějova (pan bratr volí stylově, nomen omen).
Poté, co se několikrát posune hodina nástupu, nás trpělivý správce uvede do chatové osady, cihlového domečku trochu zašlé slávy, nyní nepříliš kultivovaného exteriéru, v přítmí imponující mírně hororovitě. Uvnitř se však pomějeme, včetně grilovacích propriet i funkční sauny.
Další dny jsou ve znamení poznávání kraje oskeruší, objevování jakožto památných stromů, koštování plodů, návštěvy strážnického skanzenu, zdymadla na Baťově kanále, sklípků v Petrově nejprve v obležení pivařů, trochy méně (Travičná) či více (Žerotín) náročné turistiky. Mj.vylezeme na rozhlednu, pobavíme se v přírodním areálu salaše Travičná. Vše však jest pouhou kulisou pro náruživou hru na Milionáře, či naopak? Taky koštneme zdejší bílé i červené a dáme pár partiček Osadníků.
Poslední den proprší, tímto probenděn, k nelibosti ratolesti musící se tímto vzdát slíbené vyjížďky po kanále, zato končí "velkolepě" v Petrovském sklípku s velmi vstřícným vinařem-sportovcem. Někteří jsou konzumace oproštěni, což jiní(-é) vykompenzují...

středa 17. září 2014

Slunečná 2014



Jsouc pozváni na jedny kulaté oslavy po rychloadaptaci hurá na druhý konec republiky za "vysočanskou" sestavou .
Již po první noci některé osoby se stávají nositelkami hrdých indiánských jmén, např. Ta co rozbila okno, Ta, co vše poblije apod.
Podnikne se pokladovka na Pánskou skálu, opraví okno, na etapy oslaví narozeniny Milušky i malých párečků, projde Modlivým dolem, dojde na večerní koupačku v rybníce někde u Pihele, dojede se do turistychtivého Hřenska, které neumožní zaparkování, tak jsa odsunuti až někam na Mezní louku, vyvyrbí se pěkná stezka skalními městem na Bránu Pravčickou, za což jest naše rodina odměněna diplomem za statečnost, neprojevuje cestou jako jediní žádnou zápornou emoci, ledacos se proleze, občerství, zahuláká ozvěnu a pro velký úspěch si pánská dvojička ještě dopřeje okružní plavbu v rybníce, přivítají se další dorazivší členové, něco se pogriluje, něco zkaženého vyhodí, nepomůže se kamarádovi se zatlučením kolíku a umístěním do stanu, tak si chudák musí poradit sám, další se pobaví fotkami z dětství oslavenkyně, mezitím seznámení s Carcassonem, dorazí i pan domácí, kterému favorit Jirka v úvodu poseká zahradu a je tímto pasován za hlavního správce objektu i dceři navzdory, po zesnutí dalších plánů se pobalí stany a následuje dlouhá cesta na východ s litomyšlskou zastávkou

úterý 2. září 2014

Island 2014




Je první půlka července a nastal čas k realizaci jednoho jubilejního dárku a vydat se do vzdálené ještě Evropy, tentokrát v páru. Nejprve je nutno se dopravit na letiště do Berlína. Úvod raději nevykreslovat, neb poněkud rozpačitý. Nejprve si s námi pohraje navigace nesmyslně odklánic z dálnice a házíc zcela podivné časové předpovědi, pak najdeme vyhlédnuté volné parkoviště asi 10 min od letiště, kde ponecháváme s vědomím jistého rizika auto, aby pak jistou časovou rezervu ztratíc blouděním ke vstupu na letiště. Odlet dobrý, vše dobré, pak vše již vcelku klape.
O půlnoci se ocitáme v deštivém a větrném Keflavíku, hned si nás vyzvedne chlapík z půjčovny aut Hasso (přes carrental.is), odveze do centrály, kde strávíme asi hodinu nad smlouvou, přesvědčováním o dalších připojištěních, čímž se původně na zdejší poměry příznivá cena poněkud šplhá nahoru, přebíráním auta (Hyundai i30), které pečlivě nafoceno (příběh bude mít dohru) a přesouváme se na nocleh asi 30 km do městečka Hafnafjördur, kde nás ve 2 hod v noc čeká uvítací lístek na dveřích a otevřený pokoj. Malé, milé, útulné, dostačivé, ráno snídaně přes cestu, trocha družby s ruskými spolunocležníky, nákup a je čas se vydat na cestu do nečasu.
S ohledem na anginózní potíže choti měníme původní plán nejprve dvou denního treku a pak pokračovat po R1 vůkol od jihu. Místo toho míříme přímo na sever. Opouštíme Reykjavík, lije jak z konve, tak pádíme poněkud bezcílně, kocháme se prvními fjordy. Najednou se vyčasí a poblíž zrovna údajně nejvyšší vodopád Glymur. Neplánovaně vyrazíme na první pár hodinový výlet. Cestiček je několik, jaksi mineme nenápadnou žlutou značku vedoucí přes brod doprava a šplháme nahoru vlevo říčky a stále hlubší zemské průrvy. Prodřeme se blátivou stezkou břízovitými keříky, kde potkáváme opláštěný český páreček. Vystoupáme nahoru, kde nás čeká úchvatný pohled, dna nedohlédnouc, za námi fjord.Trochu zatrneme stanouc se svědky neplánované koupele a následné záchrany batožiny v předvodopádí. Počasí se, jak zde nutno stále počítat, opět promění, deštík však naštěstí nijak vydatný.
Další zastávka v městečku Borgarnes, kde vylezeme na místní vodárenskou věž sloužící zároveň jako vyhlídka a pokračujeme...bez foťáku, což zjistíme asi po 30 km. Naštěstí neporušen nalezen a nabraje tímto hodinovou ztrátu, je čas někde zakotvit. Dosáhneme poloostrova Snaefelsness, střídá se slunko a déšť, čímž jsme svědky úchvatných duhových scenérií. Zakotvíme v osadě Lýsuhóll, využívaje kempu, kde nás čeká další děsivý okamžik. Plamínek vařiče ne a ne dostatečně hořet, tak VARem pootočím, ukápne trocha propanu či butanu, při dalším pokusu o rozpálení...chytne celá bomba. Odkopnutí, marné hasící snahy končí rána kousek od ženy.Uff. Naštěstí bez úrazu. Příhodu završí lakonicky Seveřani stanující opodál- donesou pomačkaný ešus nalezený asi 100m vedle: asi hledáte tohle, že? Trochu porovnejte a bude jako nový... Rozdýcháváme se slivovicí u blízkého pověstného termálního bazénku, na který je již bohužel pozdě a ráno zas s odjezdem ještě zavřeno.












V noci větrno, zážitek jaksi zaspíme, na koupačku si musíme nechat zajít chuť a vyrážíme prozkoumávat poloostrov. Nejprve se snažíme najít tuleně, dle rady recepční pár km zpět nenápadnou odbočkou k pobřeží u usedlosti Ytri Tunga.Je zrovna odliv, brodíme se chaluhami a skutečně se po čase podaří pár půvabných ploutvonožců poměrně nablízko najít. Zastavíme se u černého kostela v Búðiru, zaparkujeme u stylové trávou pokryté kavárny a infocentra v Arnarstapi , kde si dáváme bezednou houbovku a posilněni se vydáme na krásný pobřežní výletík poměrně frekventní stezkou do Hellnaru. Vlevo útesy, nad námi ledovcová sopka Snaefellsjökull, nádhera. Cestou zpět při snaze o zkratku, netuše jejich hnízdiště, zažijeme téměř hitchcockovský útok arktických rybáků, který naštěstí končí jen třísnivými bombovými nálety. Pokračujeme pobřežím, Londrangar s působivými věžemi, skalními bránami, odskočíme na černou pláž Djúpalonssandúr u Dritvíku, posetou kovošrotem, zbytky to jakési lodi, cestou, spíše necestou se dostaneme na západní konec světa s oranžovými majáky Saxholsbjarg a Öndverdarnes. Severní pobřeží rychle profičíme, zdržíme se jen v pěkném městečku Stykkishólmur mj.s modernistickým kostelem, útesovým pahorkem s majákem, odkud se pokocháme krásnými výhledy na islandské pobřeží a to jsme již v hodinách nočních a je čas hledat nocleh. Rozhodneme se ještě přiblížit zbytku ostrova a R1, což obnáší nějakých 70 nekonečných km rozbitou cestou, kempoviště žádné až dosáhnem městečka Búðardalur, kde se však zrovna koná jakási městská sláva, tudíž všude helekavo a hlavně plno. Mezitím se zas proměňuje počasí, střídavě lije, zem podmáčená, takže nakonec vezmeme nouzově zavděk přespáním v autě v minikempíku u jezera Haukadalsvatn.












Nechtěje znovu absolvovat zdlouhavé kodrcání, zvolíme další den raději jižní objížďku na R1, po které dále pokračujeme severem. Zastavíme a občerstvíme se v přístavu Hvammstangi, což je jakési tulení centrum, na náměstíčku vystavené sušené ryby, oželíme muzeum a vydáme se hledat tuleně po vlastní linii. Po blátivé, hrbolaté cestě se vydáme k hostelu Ósar, kde u baru potkáme americkou spolusedící z letadla, seběhneme dolů k moři, kde se na protějším břehu zátoky válí asi 160 líných těl. Radno však míti dalekohled. Černým pískem pak popojdeme pár set m k fotogenické skalní skulptuře zvané Hvitserkur a pak drkotání zpět. Pokračujeme až do centra severu- městečka Akureyri, které nás vítá s blankytnou oblohou, modravým fjordem se zasněženými vrcholky. V kempu osprchujeme zablácené auto a poohlédneme se po noclehu. Rezerva je kemp, stále nám však chybí bouchlý vařič. Bez větších strastí se však tentokrát podaří najít volný guesthouse, s relativně příznivější cenou než nabízel booking, využívaje vlastních spacáků. Zde se rozvine příjemná česko-francouzsko-německá družba v kontextu společného stolování a vrcholícího fotbalového MS, když zrovna Germáni vítězí, což je pak i znát při večerní toulce městem.

Ráno vyhodnotíme jako časově nereálný lákavý bazén, pokocháme se severskou květenou v botanické zahradě, konečně seženeme nový vařič i s bombou, kdy u pokladny nás čeká milé překvapení v podobě významně snížené ceny o vrácenou daň a opouštíme město v touze po velrybách. Cestou ještě zastávka u megavodopádu Godafoss, kde se také poprvé setkáváme s pohádkovou hřibovou úrodou, něco entuziasticky sesbíráme v nakonec neralizovatelné touze po severské smaženici. Húsavík je půvabné severské fjordové městečko s malebným přístavem, odkud vyrážíme na výpravu velrybářskou, seznamuje se předtím s jejich kostrami a vším kolem kytovců v místním působivém muzeu. No, výprava velrybářská úplně nezdařila se, honíme se za jedním keporkakem, který párkrát stříkne, ukáže hřbet a mizí. Chvíli nám však dělá milou společnost páreček delfínů, tu a tam zaloví papuchálek. Byť počasí je příznivé, tak po 3 hodinách již přituhuje. Na lodi však je příjemná družba zejména s maďarskoslovenskou průvodkyní, která nás blíže seznámí s islandskými reáliemi. Po plavbě se na lístkovou slevu občerstvíme v přidružené restauraci. Dalším cílem je dosáhnout nějakého kempu u jezera Mývatn. Po pár km od Húsavíku však zahlédneme kouř, sjedeme a čeká nás teploučké jezírko s černopísčitou pláží, v něm zlaté ryby a kolem úroda hub. Skáčem do plavek, objevuje i místo, kde se dá postavit stan, není co řešit...Pohádka.













Dne dalšího dosahujeme oblasti jezera Mývatn. Obhlídneme kempoviště, zjišťujíc, že hlavu bude kde složit a vydáme se dle průvodce na pěknou túru Reykjahlíd-Grotagja, kráter Hverfjall, skalní město Dimmuborgir. Projdem kolem trhliny s menšími jeskyňkami Storagja, klikatící se cestičkou mezi břízovými keříky a dále pustinou černého sopečného prachu k jeskyni s horoucí vodou Grotagja. Poté, co zde nacházíme parkoviště, a lidi se přivezoucí a odvezoucí, vyhodnotíme náš styl jako o ničem a ztrátu času a raději peláším zpět pro auto, nakládám ženu a dalším atrakcím se přibližujeme čtyřkolmo. Dimmuborgir je mladší obdoba Adršpachu s ještě větším množstvím lidu, tak jsme rádi, když se odtud vymotáme a nacházíme balzám na duši v podobě zelené oázy názvu Höfði. Po procházce břízovým hájem, kde pro změnu lidi skoro žádní, se otevírají výhledy jak z jiného světa na ostrůvkami a zvláštnimi falickými skalními útvary poseté zelené jezero s pozadím sopečnatých kopců. Po tomto osvěžení zase kontrast, vyšplháme na kráter Hverfjall , což je pro změnu nic než šedý kopec strusky jak na ostravských haldách, zase s jinými rozhledy po okolí. Poté přichází další změna prostředí, přes sedlo projedeme k oblasti bublajících bahen, doutnajících sopouchů a páchnoucí síry v oblasti Namafjall -Hverir. Vstup je letos zpoplatněn, což je bohužel zřejmě očekávaný trend i u dalších atrakcí (Lze se však vyhnout zaparkováním na sedle a přístupem shora). Mají zde jakýsi mobilní turniket, samozřejmě s kartovým terminálem, nyní 800 ISK. Po procházce údolím a přemíře autoturistiky zvítězí i výkonové ambice a vyšplháme strmým svahem přilehlé sířičité kopce, což si příliš nedovedeme představit za času deštivého, kdy se musí proměnit v mazlavou hmotu. Aby atrakcí nebylo málo, soumrak daleko, tak ještě stihneme projet kolem elektrárny pod sopku Krafla ke kráteru se zelenkavým jezírkem Víti. Na závěr vytěženého dne přichází koupel ve zdejší modré laguně Jarðböðin, což má být levnější obdoba slavnější jižní atrakce. Bohužel cenově se snaží pozvolna dorovnávat. Z půlnočního relaxu se stává zajímavá mezinárodní společenská záležitost, nejprve polská družba, posléze potkáváme český páreček z prvního dne, francouzského učitele z Akureyri, do kruhu se přidá Němka. Pařížan všechny baví, nakonec rozvinouc skupinu: ...and what about your life story? Ach ty cizí řeči. K 1 hodině se dostaneme do kempu zpět u Mývatnu s nepříliš vlídnou českou recepční...


Po ranním mezinárodním snidaňovém rituálu v závětří kempové boudy jsme poměrně brzy u údajně nejmohutnějšího evropského vodopádu Dettifoss, který v prakticky rovinaté, jen balvany poseté krajině padá do zemské pukliny. Skutečně se při jistém přiblížení až poněkud svírá žaludek. Brzkým dopoledním příjezdem se vyhneme autobusovým srocením davů a v poklidu ještě absolvujeme proti proudu menšího soudruha Selfoss. Následuje delší přejezd k východu, ze kterého ochutnáme alespoň přístav Seyðisfjörður. Byť čas nám znepokojivě kvapí. zastávka stojí za to. Cesta od Egilsstadiru vede přes sedlo, na vrchu ještě sníh, zamrzlé jezero, po čemž se otevírá pohádkový pohled kolem vodopádu na fjord s městečkem, nijak neimponující jako největší východní přístav a spojení s Evropou. Je krásně, že i zdejší dítka naskáčou do ledové zátoky, kolem fjordu a nad městem se tyčí 1000m zasněžené kopce, ze kterých pádí vodopády, k tomu jakýsi mládežnický happening. Island je malý, pro změnu potkáváme známé Němce i mladého Rusa z prvního noclehu, který tak fascinován, že ani neví, kdy vlastně odlétá a setrvává zde o den déle. Chtělo by se posečkat, ale termín odevzdání vozu je nekompromisní, čímž vznikne i jakési nedorozumění dvou světů. Pádíme dále pobřežím, nevyužívaje vhodné zkratky v marné snaze potkat se s papuchalkami. Projedeme městečko Djupivogur se závěrem: pěkné, ale pro nás trochu zbytečné. Za půlnočního světla chvíli zastavíme v Höfnu s trochou další ornitologie, i když bez žádoucích papuchalků a v pozdní hodinu stavíme stan někde cestou.













Dalšího dne trochu litujeme, že jsme nepopojeli ještě nějakých 15-20km a byli bychom u Jökulsárlónu, jedné z největších jižních atrakcí, kde se dá u jezera i volně stanovat. Je to nádhera, ledovcový splaz s roztodivnými plovoucími krami, mezi které vyráží pontony či obojživelná vozidla. Samozřejmě v centru lidnato, ale stačí popojít 500m... padající ledovec, modré, bílé, průsvitné ledy, zrcadlové odrazy, na krách svitořící rybáci, na břehu hejno černobílých hus... Kousek dál je chudší příbuzný, ale taky méně navštěvovaný Fjallsárlón. Cestou stavíme v ledovcovém centru Skaftafell, pod zdejším největším ledovcem Vatnajökul, které láká na působivé ledovcové túry skrze ledové trhliny, tunely, jeskyně, snad někdy. V infocentru paní ochotně nabízí výlet traktorem za papuchalky, na což nereflektujeme, spěcháme k západu. Poněkud neplánovaně déle se zdržíme v městečku krkolomného názvu Kirkjubæjarklaustur, kde žena studuje legendy o zkamenělých jeptiškách, horlivém pastorovi zastavivším proud lávy a zachránivším tímto město před zkázou, která postihla celé okolí někdy v 18.stol., čedičových dláždicích nejasného původu apod. Po občerstvení u infocentra vyšplháme kolem vodopádu Systrafoss, otevírá se nám náhorní plošina s jezerem, výhled na spodní okolí, poté ještě nacházíme zmíněné dlaždice. To se již zas zatahuje, dorazíme do městečka Vík s fotogenickým červeným kostelíkem na zeleném úpatí. Po občerstvení se projdeme černou pláží s impozantním výhledem na skalní trojútvar Reynisdrangar. Popojedeme, to je již opět čas pokročilý, ale za zdejšího polárního dne se jaksi vytrácí pojem o čase, dostáváme se k oněm skulpturám z druhé strany, odkud jedna imponuje jako dámská pomůcka, na břehu působivé čedičové varhany, kolem černá oblázková pláž, míjíme další stáda koní, ovcí až dosáhneme mysu Dyrhólay. Impozantní skalní mosty, klify a na nich...jsou tu! Pitvořící se papuchalčí páreček. Zoomuji dalekohledem, žena se vzteká, že se jí nedaří. Se švýcarským párem s teleobjektivem identifikujeme další jedince a pak i celé hejno na vodě. Ještě nám nedá se nevyškrábat ke zdejšímu majáku pomocí našeho zdatného Hyundaie.
Zastanujeme tentokrát v kempu ve Skógaru, což mělo být původně východiště našeho treku. Stanuje se kousek pod vodopádem Skógafoss, bohužel romantiku jeho šumu přehluší o tropiko bušící dešťové kapky. Deštík bohužel tentokrát neodpovídá dosud osvědčované proměnlivosti, ale zůstává vytrvalý po další dva dny.

























Balíme do mokra a opláštění vyběhnem kolem fotících Japonců na horní vyhlídku vodopádu.Další z mnoha - Seljalandsfoss, si podběhnem a to nás již čeká Zlatý okruh, sice nejfrekventnější záležitost, ale když už jsme tu...Takže islandský nejslavněšjí vodopád Gulfoss, přelidněno a mokro, oblast Geysiru s číhajícími davy (včetně nás) na ejakulaci gejzíru Strokkúr, horkými jezírky a na závěr Thingvellir, místo to pamětné a posvátné, kde se rodila parlamentní demokracie a dělí zemské desky. S ohledem na nevlídno alespoň bazální rekognoskace. Aby padající vody nebylo málo tak ještě popojdeme k Öxarárfossu. Ve snaze urvat poslední hodiny auta a spravit si chuť po deštivém a chladném dni, necháme se nalákat průvodcem a nějakým cestopisem na další geotermální oblast kolem Hveragerdi. Má se tam kouzelně stékat horká a studená říčka, kterýžto soutok nejprve marně hledáme, abychom posléze zjistili, že vyžaduje ještě několik km pěší túru a my za 1,5 hodiny vracíme vůz. Takže marná zajížďka.

Poté, co jsem překonali strasti prvních dní, tak nás čeká strpčení dní posledních. S trochou bloudění, však nakonec včas, vracíme auto v Reykjavíku. Panáček zkoumá, zkoumá, něco se nezdá, upozorňuje na 3 nepatrné rýžky nad levým světlem, evidentně od letícího štěrku. Zůstávám v klidu, přeci nám vnutili mj. připojištění proti štěrkovým škodám. Bavíme se něco o gravel insurance, načež nám chlapík klid odebírá tvrzením, že štěrkové pojištění se týká poškození bodových a nikoliv čárových...To už se dožírám, zkoušíme něco o fyzice a dopadu těles na různé plošiny, ale hoch neoblomný. Nezbývá než zaplatit spoluúčast nějakých 170 000 ISK, čímž se kontokorentní rezerva zcela vyprázdňuje a čekat na rozhodnutí jejich servisu a pojišťovny, že nám jistě něco z toho vrátí, dle vyčíslené škody...A je po náladě. Co z toho, že po pár dnech doma přichází mail, že škoda byla shledána malo závažnou a celou částku nám vrací, následující dny již poznamenány.. .Toť i toto islandská "preciznost" a drahota.
No nic, necháme se odvézt k předposlednímu ubytování v Konrads Guesthouse, což je útulný rodinný penzión v centru, nabízející i kola. Potkáváme se s pátečním nočním životem i pivem za 180Kč v English pubu s trojicí muzikantů a místním týpkem, který nechápe, co pohledáváme v jeho studené zemi.

Sobota opět deštivá, tak v pláštěnkách tápeme po městě, třeba přes Falologické muzeum , kde ční exponáty od vorvaňů po křečky, či chlouby místního slavného házenkářského týmu v podobě odlitků. Dále nějaká muzika, galérie, letadlový kostel Hallgimskirkja, poskytující základní orientační bod, díky kterému nelze zabloudit. Večer nastává čas stěhování neb při pokusu o bookování na osvědčeném místě klekne počítač a později je již plno. Nacházíme méně atraktivní, ale levnější alternativu asi 1 km vzdálenou. Pojmeme ideu přestěhovat se kolmo.Na ubytovně nás vítá rozverná Afroaboridžinka, po kterou nic není problém. Podmínky méně útulné, sterilnější, ale dostačivé. Na kolech vyjedeme k Perlanu, zdejší další architektonické chloubě z několika soukružných nádrží s náhorní vyhlídkou, sjedeme k termální pláži Ylströndin Nauthólsvík, kde se teplá voda mísí s mořskou, má snad nějakých 18-20st, ale když je venku 12, tak se spokojíme se smočením kolínek a koupel necháme rozverným postpubescentním miss mokrá trička...Projedem pobřežím kolem Gorbačovem Reaganem proslavené vily Höfði, kde uzavírali Studenou válku, pozoruhodné lodní skulptury Sólfar a kolem barvami hrající Harpy pádíme vrátit bicykly. V noci se ocitneme v jakémsi rockovém Baru č.11, kde na nás dýchne pravá severská hardcoreová temnota, ale taky happy hours a pivo za 1/2...













Hotýlek avízuje snídani v ceně, což obnáší musli s mlíkem a kávu, inu dobrá, stále dobře vyladěná bosá maorka zajišťuje i odvoz na letiště, tak s klidem můžeme vyrazit na závěrečný den do města. Opět prokorzujeme hlavní třídu Laugavegur, skleněnou Harpu, zamíříme ke starému přístavu, kde žena marně hledá bleší trh a muzeum ság, octneme se zadním vchodem v muzeu polární záře, projdeme kolem nenápadných mocenských budov, rybníka Tjörnin a po závěrečném občerstvení, doplnění suvenýrů, pomalu k zavazadlům...Zde polaškujeme s majitelem ubytovny rozpouštějíc mírnou nervozitu s ohledem na poněkud opožďující se odvoz, v busu podruhé na Islandu zažijeme, že neberou karty, ale poctivý šofér místo mávnout rukou, nás povozí po letišti k příslušné přepážce, pak ještě zazmatkujeme u checkování, chtějíc se neúspěšně online nahlásit u jiné společnosti. Po zmatcích však přichází dílčí odměna v podobě nabídky dlouhonožního sezení, což přijmeme s velkým povděkem. Čeká nás půlnoční let. Auto naštěstí shledáno intaktní, trocha problém se domotat k patřičnému terminálu a pak již náročná cesta ranním Berlínem a polskou ne-dálnicí směr Wroclaw k domovu.
https://goo.gl/maps/wH6f9


Shrnuto a podtrženo:
  • Země nádherná a pro nás nečekaně pestrá (nejen vulkanická měsíční suť, ale i zeleň, sopky, ledovce, samozřejmě vodopády, útesy, geotermální oblasti atd...)
  • Krom přírodních scenérii je to země koní, ovcí a doslova ornitologický ráj
  • Stran fauny je asi vhodnější, místo nelevné a navzdory reklamní masáži velmi nejisté výpravy za velrybami, se kochat rozkošnými tuleni či papuchalky, což nemusí stát žádné finance, jen jistou námahu (dobré mít dalekohled...)
  • Islanďani do přírody vždy a všude chodí ve vlněných svetrech s "norskými" vzory, bez ohledu, zda je 5 či 25 st.C :) (asi jiná termoregulace?)
  • Známé islandské klišé o proměnlivosti počasí platí. Dá se uchopit i z lepší stránky, když lije, je šance, že za chvíli nebude...
  • další klišé: krásně, ale draho, je ještě umocněno dalším šponováním. Oproti loňsku (soudě dle jiných cestopisů a průvodců) je vše zas o nějakou 1/4 výše. Snad jen ceny kempů zůstávají na vcelku dobrých 1000-1500ISK ( což je nyní něco přes 180 Kč). Lze očekávat navíc trend zpoplatnění vstupů i do přírodních atrakcí.
  • Úplně všude (i v zapadlé vesničce, kempíku, hotýlku...)se dá platit kartou. Za 10 dní jen dvě výjimky: Muzeum penisů a bus na letiště. Jinak žádná hotovost, jen mince do sprch v kempu, což však vydají při platbě...
  • Okružní cesta R1 většinou pohodová, asfaltová, s ostatními někdy trochu potíž, lítají štěrky a tlumiče dostanou zabrat
  • Vcelku dostačující síť benzinek, kde většinou bezproblémové samoobslužné tankování, navolí se cílová maximální částka, odečtou si skutečně natankovanou. (Nějak jsem však nepochopil rozdíl v ceně, když se kolem míhá obsluha)
  • U nejprofláklejších atrakcí je samozřejmě lidnato, ale stačí popojít pár set m a je najednou klidno.
  • Nejlevnější ubytování samozřejmě kempy, které většinou na slušné úrovni, často i s kuchyňkou a vařičem. Dá se najít i divoké stanování (samozřejmě mimo národní parky či soukromá území, pokud se člověk nedohodne), ale stojí jisté úsilí najít na sopečné půdě vhodné podloží, které často rozervané, vřesovité apod.
  • Restaurační stravování samozřejmě drahé, ale zajímavou alternativou k vlastním zdrojům je čas od času využití jejich bezedných polévek, které ve velkých nádobách krom restaurací často i různě na benzínkách, infocentrech apod. za nějakých 1000 ISK
  • "Vše funguje"
  • Zkušenosti s půjčením auta popsané výše. Žádná jižanská benevolence...
  • 8 dní na celý okruh je... trochu málo, ale dá sa... Mrkající

pondělí 9. června 2014

Horní Bečva 14


Je únor, školní ples a losuje se tombola. Našich asi 10-15 losů stále nic. Tahá se jedna z posledních cen - víkendový pobyt na chatě v Beskydech. U stolu neuváženě zahlásím, že jestli vyhrajem - všichni jedem! Pink, vyhrává los č.18. Dar se zprvu jeví vskutku danajským. Kde v limitovaném čase najít volný termín? Kamarádi štenkrujou, ale jak sloubit nesourodé generace dítek? Nakonec schovívavě přepustí kompatibilnější rodince od vedlejšího stolu a v nabitém pozdně jarním čase naplánujem začátek června.
Čeká nás vyspravená chaloupka a tropický víkend. Vyšplháme na hřeben, absolvujíc okružní túru. Motivace v podobě nacházení pokladů se místy trochu vymyká, tu vtíravými ruminacemi nadšeného dítka, tu bojem o nalezený obsah, zejména píšťalku, tu náročným sestupem-výstupem, ve snaze urvat ještě nějaký ten poklad navíc. Příjemnou odměnou jsou však krásné hřebenové výhledy a občerstvení pod Kotlovou s žinčicou, párkem a pivem, což kupodivu zažívací soustava pojme bez újmy. Sestup je již pro některé nadoraz, ale náladu pak pozvedne večerní opékačka, kterou pokazí výstřel rakety, která končí ve vysokém větvoví blízkého smrku. Následují zoufalé leč neúspěšné pokusy o vyproštění, k nárůstu zoufalství 8-letého majitele.
Neděle nabídne ještě nějaký ten stupínek navíc, takže vezmem zavděk místní přehradě s jogínskou ukázkou a marnými pokusy předat některým potomkům plavecké dovednosti. Ti nemajíce vody dost si totéž zopakují v rámci poobědní siesty v bazénku blízké restaurace.

čtvrtek 15. května 2014

"Vysočina" No. VII.- Adršpach

Tradiční Vysočina kolem druhého květnového svátku se tentokrát přesouvá na sever - po letech se mění destinace na Adršpach. Osazenstvo však zůstává tradiční - speciální kamarádky s jejich více či méně úplnými rodinami. Pár dní pobydou a pomějí se v příjemném penziónku ve Zdoňově. Prostředí je bejbyfrendly, společnost dělá ještě v kanisterapii cvičený americký buldog Běla... a jistý Helmut, který vysvětluje zprvu nic neříkající heslo na tričkách některých ("au, no vidíš..."). Počasí, byť nejisté, tentokrát vcelku přeje.Déšť se objeví až po odpolednách. Trocha se bojuje s ranní disciplínou, ale veliteli Kubovi se přeci jen podaří alespoň třetího dne docílit zlepšené kázně a vyrazit v žádoucích 9:30...
První asi 8km okruh k památníku poválečných zvěrstev na Bukové hoře podává heroický výkon na berle odkázaný Ládík. Dítka, ke zděšení matiček, nejvíce zaujme prolézání klád, asi jako příprava na očekávané skály. Odpoledko se ještě vyskotačí od zámečku Bischofstein na hrad Skály, pro někoho ještě málo, tak si odskočí na krásnou, lidupustou Čápí vyhlídku. Proběhne jakási oslavka, vztahové katarze, čímž k něčí nelibosti opět opožděná ranní výprava, tentokrát do ryzího Adršpachu. No krása to je, ti všichni Starostové, Milenci apod. Bohužel dojem z působivých scénérií mírně hatí zneužití v turistbyznys.Taky někdo dostane za uši za vykročení z trasy...Vystojíme frontu na lodičku, pobavíme se vtípky převozníka v českopolštině, politujeme zraněného synka, spatříme vyhřívající se zmiji a pokocháme nad sličným jezerem.
Ve snaze vyhnout se davům, vstupným a zákazovým cedulkám a přitom si užít skal, vydá se další den výprava do Broumovských stěn. První se naplní neúplně, ostatní beze zbytku. Dítka od 3 (resp. jeho matka) do x let podají opět úctyhodný výkon. Odměnou je úchvatný výhled mj. se Sněžkou ze Supího hnízda. Další heroický výkon podají tatíci a jedna maminka ve fotbalovém mači s dětmi proti místní omladině- sice s přesilou asi 3:1, ale bohužel závěrečným výsledkem 7:10. Což někoho stálo již tak nalomené zdraví, aby se večer ještě vyšponoval se zbytky sil ke kytarovému pění.
V neděli již počasí přeje méně, tak je zvolena jistota pozoruhodné všesmyslové výstavy Play Broumovsko, kde dotýkati se exponátů je přísně povoleno. A pak již tradá...Jen jedno dítko smutně podotkne, že jako fajn, ale chtělo chodit po skalách a ne mezi skalami...

neděle 16. února 2014

Lungau 14 -jedna méně vydařená alpská lyžovačka


Tentokrát s ohledem na termín "jarních" prázdnin se dostáváme na lyže v hauptsezóně. Volíme osvědčené místo -oblast Katschbergu, osvědčenou farmu - Fell, St. Michael in Lungau, v osvědčené 4-rodinné sestavě: AAa, BBbb, CCc, DDd. Chvíli je i úvaha, zda i malé dítko nevzíti, ale ukáže se lyžařsky ještě nezpůsobilé.
Již cesta nepohodová, za Vídní mrznoucí déšť a mrholení, s nadějným očekáváním vjíždíme do dalšího tunelu, že za ním se to změní, za Semmeringem alespoň nenamrzá...
Sobota ráno, čas vyrazit na kopec. Počasí nelákavé, dole poprchává, nahoře mlha. C musí dospat, D je po viroze, dává si pauzu, tak aspoň poloviční squadra, ale b po vyjetí první jízdy na lanovce dostává třesavku, tudíž Bb balí, pak naměří 39 st. teplotu. Později se zjeví CCc a Dd, ale obavy o močové cesty na mokrých sedačkách jim velí volit jiné středisko...
Večer tradiční návštěvy kravína, dojení, dítka jsou zasvěceni i do plození telátek návštěvou inseminátora, poté vaření a povšechné příjemno. Druhého rána je zvolen přesun do výše položeného stanoviště. Tentokrát AAa, B,c, DDd. Bbb pauzíruje s ohledem na včerejší indispozici, CC dospávají... Do vrchu sice ujíždíme dešti, ale na Katschbergu nás čeká 30cm nového sněhu, mlha a poměrně lidnato... Celá, byť okleštěna sestava, se ukáže nebýti schopna kompaktního sjezdu, takže se oddělí AAa kooptujíc c, užívajíc si poměrně příjemného ježdění na vzdálenějších pistách, za cenu vzdání se komfortu sedaček a tahajíc se kotvami. Bohužel smluvené polední sjetí se nedopadne - a při přejezdu v mlze pozdě zaregistruje ohraničující dřevěný plot a již v hlubším sněhu neubrzdí... Následuje vyprošťovací akce, ruční svoz. Bolavý horní pletenec nevěstí nic optimistického. Kupodivu zde nahoře je přítomna luxusně vybavená ordinace, včetně RTG i MR ! Resumé: podezření na zlomený klíček, ortézka a tímto konec lyžování. Balit, nebalit? V pokladně nechají vrátit jen dětský a 1 rodičovský skipas. Nakonec se AA prostřídají a a si užije alespoň pohádek, her a zdejších pamětihodností (Mj. hrady Mauterndorf, Moosham, pozoruhodný kostelík pod skálou St.Ägidi-Sv.Jiljí, městečko St.Michael). Večery se osádky vystřídají v přípravě dobrot, do toho nějaká ta hra i hudební produkce, někdy lahodící, někdy méně... Den třetí začne pro změnu žaludeční indispozicí c, s následnou nutnou očistou automobilu a oděvů, BBbb pro změnu v plné síle zmátožení. Doma tudíž zůsává Aa a zádově indisponován C. Neprší, poprvé jezdí i vrcholová kabina, mlha však stále. Načež B po první jízdě odpadá, nabírá síly ve vrcholové chaloupce. Pomyslný vláček se sesune zkusmo z Ainecku na Katschberg, což se okáže jako ne nejšťastnější nápad, takže zpět a zbytek dne stráví kolem středové kabinky. Další den již bez nečekaných indispozic, jen se AA vymění, A a B zatouží po ranním manšestru, domluví brzkou dopravu...aby ráno bylo opět vše jinak. Hlásí se i Bbb, takže přeskupení dopravy...
Závěrečný den pátý se nepodaří prosadit změnu střediska, opět parking v St. Margharethen, luxusní první tři jízdy. Dole slunečno, vrch opět pro vítr nejezdí, uprostřed mlha...Nezbývá než volit - mezi sníženým komfortem mlhavé jízdy a 20 min. frontou na sluneční dolní sedačce, kde poněkud nesmyslně ještě nedobudováno adekvátní výtahové zařízení. Zatímco nahoře každou chvíli nejezdí luxusní kabina, dole buď fronta, či mokro na nízkokapacitní a nekryté hlavní 2-sedačce...Toť mínusy loni pochváleného střediska. Balírna, rošády výměn BBbb a DDd a cesta zpět již bez peripetií, 500km za nějakých 5,5 hod...