Reformovaný evangelikalismus

500-sté výročí reformace vybízí k vlastním neodborným a neteologickým reflexím, kam se to křesťanstvo pohnulo.

Zda je co slavit záleží na které straně spektra kdo stojí. Pro fundamentálního katolíka vzbudí jen odpor jako k výročí jakýchsi kacířů a heretiků, méně fundamentální nabídnou jistý respekt k jinověrcům či dokonce i výzvu ke stabilní vnitřní obrodě proti tendenci ke zkostnatělosti, no a až po povšechnou protestantskou adoraci.

Někdy opravdu asi nejde jinak, než proti zatvrzelosti a zkostnatělosti bojovat revolucí.

Nutno však přiznat, že tehdejší události spustily prakticky nekonečné štěpení, kdy jinakost již není důvodem ani motivací ke vnitřní sebereflexi a tím růstu, ale často k budování nové, jednostranné, často jen na některých důrazech postavené identity.

A tak tady máme vedle velkých hegemónů spousta církviček a sborečků , některé se zdárně rozvíjející, některé jak vzplály tak zhasnou...

Každá radikalizace a vymezování s sebou samozřejmě přináší spoustu "dětí vylitých z vaničkami", tak se některé opuštěné atributy pak složitě, nepřirozeně a kostrbatě vracejí.

Evangelikální rétorika a spiritualita mi pak připomíná jakýsi výluh, esenci z Pravdy a Tajemství života vyextrahovaných pravd, tvrzení, výroků.

Jakobychom vyváženu a pestrou stravu nahradili pro zdraví jistě důležitými vitamíny, minerály v podobě potravinových doplňků.

Je pravdivých 5 reformačních "solas" ? Jistě, stejně jako je pravdivé, že k životu potřebujeme bílkoviny, sacharidy, vitamín C atd...

Dnes mě však napadá, že si je dám raději v podobě chutného steaku s oblohou, třeba v nějaké Pohlreichově úpravě než v tabletách či jakýchsi návštěvnických amarounech.

Každé "nic než..." může být užitečným návratem ke kořenům přes zapáchající blátivé nánosy, ale je taky rizikem zúžené jednostrannosti.

Někdy skutečně zkostnatělý řád leckde nahrazuje živelnost. Místo někde suchopárné liturgie, v některých sborech nepředvídatelná, neuchopitelná a v krajnosti až pocity trapnosti vzbuzující improvizace.

Řád, systém jsou vnímány jako něco neživotného, tak se oduševňuje tím, že se zboří, aby se náhodou příliš neulpívalo na tom vnějším. Pak se na vánoce káže velikonoční poselství a vaří stále stejný duchovní guláš z pár základních ingrediencí.

Někde je příznačná verbální inkontinence, vycházejcíc z podivného předpokladu, že snad čím víc slov, tím více Ducha...

Tak nevím...Ale papež František je prý luterán

Stubai XI/17

Nová konstelace sice umožní více atraktivního volného času, což ale nemůže vykompenzovat ztráty, ale co už...když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl...i žil...pravil klasik.

Tak se naskytne příležitost na sváteční prodloužený víkend, který již zůstane osobně smutným výročím, k brzkému zahájení lyžařské sezóny, s druhem rovněž si připomínajícím jinou bolestnou ztrátu.

No a přichází poznání, že lidí je moc, jsou příliš bohatí, že si mohou více dovolit a pak si zavazejí . Dostat se ve čtvrtek podvečer na jih Moravy, oříšek. Dálnice stojí. Různými menšími kolonami objíždíme až někde skrz Uherské Hradiště. Přidávají se potíže s vozem, kolo stále více vrčí. Po chvíli tápání nakonec objevíme šlendrián při zimním přezutí- špatně utažené šrouby. Ještě, že včas odhaleno. Rakouskem již zdárně a v 0:30 nás vítají jiní pobratimové ve Volderau.

Ráno k lanovce skibusem, ne zcela souhlasně přesvědčím na 2 denní skipas, někteří holt raději každý den jinde. Tak snad bude změna dne třetího. Nebyla, předpověď se nemění, dva dny krásně, neděle schlimm. Podmínky fajn, nahoru vyváží nové moderní velkokapacitní 25 os. kabiny, lidí přijatelno, jen kolem sama čeština či případně język polski. Ale začátek sezóny je znát. Nohy nerozježděné, 3 tis. výška je po párměsíčním zdravotně indispozičním nicnedělení taky znát. Po poledním občerstvení již o poznání lépe. Svahy dobré, sněhu dost, odpoledne již dost boulovatí, sluníčko svítí, nohy nezebou. To čemu se moderně říká apres-ski - ledovcová klasika, chybí genius loci útulných dřevěnic, místo toho velkokapacitní, samoobslužné občerstvovny. A kumpán při snowpark hrátkách málem přichází o svou skialpovou lyži. Odpojujíc se po pádu brzda, lyžina nebezpečně pádí, nabírajíc rychlost do údolí, naštěstí se vyhnouc lyžníkům. Pelaším za ní a dojíždím na ještě přístupném místě jen lehce štípnutou o skalku.

Večer stěhování, wellnes pokus skončí zaskotačením v bazénu a doohřátím ve vyhasínající sauně neb obsluha lpí na režimu 19 hod.

Sobotu ráno jaksi osudně povolíme jinak dodržované disciplíně. A pak s obavami sledujeme štrúdl aut! A po pár km, je jasno. Nahoru nás v 9:30 již nepustí, parkoviště plné, takže další záchyt a přestup do skibusů! Přepadá chvilkový pocit zmaru. Kdo by toto čekal v 1/2 listopadu! Někdo zvažuje obrat, ale drží v šachu prosazený skipas. Nakonec však zmar překonán, i když na Top of Tyrol se ocítáme až v 11 hod, ale vítá nás bezmračná obloha, nějakou svou stopu si najdeme, 10 min. čekání na nejexponovanějších centrálních sedačkách se ještě taky dá přežít a kondiční adaptace již o poznání lepší. Ale žádné polední zastavování, doháníme ztracený čas, vytoužený alpenknodel si dopřáváme až po zavíračce, kdy davy již směřují do kabin...Až ke konci objevujeme z neznámých důvodů neježděnou a přitom upravenou sjezdovku do mezistanice, kterou pak brázdíme již téměř přítmím. Posečkání na skibus a za tmy přezouvání. Neb se předpověď nemění, náhradní program se nevynořuje, tak obohaceni o jednoho pasažéra pádíme k domovu s jedním planým poplachem, kterak se "Matýsek pos..." . Nadávaje na omezující buzerující 100-vky, prostřídajíc se u volantu, zvládnem zpět za 7 hod, doma něco po 1 hod.

pár FOTO

Krkonoše X/17

Tradiční grupa dřívějších spolužaček, složitými životacestami se různě přetmelující, poté co opustila stacionární model jarních setkání na Vysočině, se nyní dynamicky pro změnu na podzim, kolem státního svátku 28.X.,každoročně posouvá po horách českých. Tentokrát do těch nejvyšších, v zázemí stylové Ježkovy boudy.

Za naši část pozdější dojezd do již rozběhlého pobytu pozdním večerem, přístup horský, lesní serpentiny a pak 300m po svých, odvoz na kolečkách a tak, nocleh ve světničce na kožešince...

Trefíme na stupňující se nevlídno.

Pozdějším příjezdem mineme sněžkový summit day, takže jen večer sdílíme výstupovou euforii a 100% úspěch včech zbylých účastníků, včetně těch odkázaných na podpůrné pomůcky, či druhdy nezbedná dítka překonávají své domnělé limity! Kloubouky padají ! Někdo si pak vyběhne ještě opakovaně, testujíc na Sněžce vývoj přibývající sněhové pokrývky a sílící sílu větru.

Odpočinkový den se outdoorově otrlejší procvičí alespoň v lukostřelbě. Sobota přeci jen umožní vytáhnoput paty.

Takže výstup na Růžohorky, kde všechny boudy i v tomto nečase narvány, sílící větr a s výškou přibývající neviditelno odradí od doplňkového výstupu na Sněžku, tak si aspoň se statečnějšími dítky výlet prodloužíme o Portášky, kde pohostinství pro změnu prázdné a pak úspěšným hledáním zkratky.

A jinak pestro, veselo, více či méně aktivně... v permanenci kulečník, šipky, ministolní tenis, nějaké šachové partie, další společenské hry s osadnickou krizí, Activitami, Jmény krycími a čím vším ještě. Mužská část se vydatně posauní.

A do toho kachní hody, nechybí tradiční rampušáci, když dojde energie- ta elektrická, tak přijdou vhod i studené párky.

Zpěvník po čase oprášen snad téměř celý až někde do dávné prehistorie, se širokým záběrem od Wabich po P.Horňáka.

Staré, nové hlášky...pro postížené vadou sluchového aparátu se dostane poučení, kterak...čuchat nohy.

Wi-fi kontakt se světem umožní s jistými obavami sledovat notně varovné meteovyhlídky. Čímž dilema, sjet, nesjet? Necháváme však osudu.

Neděle ráno skutečně není na korekční výstup. Fičák, bez elektřiny. V nevlídnu pendlujeme s bagáží. Odjezd, za velké radosti dětské posádky, brzdí padlé stromoví. Ale po poledni k jejich neradosti, že je školní týden nemine, cesta volná a nakonec kolem všech těch hasičů a odklízených překážek, zdárná...cestu nakonec více než klimatické podmínky, komplikuje spánkový deficit...