Skloubí se trocha zbytková závist z druhdy neúčastné akce a restu Orlí stezky se snahou obnovit svatováclavskou tatranskou nepravidelnou tradici a popíchne plán. Covid, necovid, většina již očkovaná. Jak už to bývá, složitě se dolaďuje účastenstvo a tentokrát vznikají paralelní koncepty. Tradicionalisté lpí na dietní podobě neděle- úterý, s jiným pobratimem se shodnem, proč již nevyrazit v sobotu, zvláště, když se rýsuje příznivá předpověď.
Vlakem na noc, ráno vyrazíme? Ejhle pohled do kalendáře a 28.9. 3x odložený koncert D.Bárty. To se nedá stíhat. Pohotový kolega vyhodnotí a přehodí plány- tak vezmeme auto a nepůjdem ze Slovenska leč Polska a načrtne harmonogram, souhlas. Ze zbylé grupy zůstane nakoenc jen 3-členné torzo, přidají se z původní strany a všichni se sejdem v neděli večer u 5 stawów. Akčně vymyslí parkování v Javorině, bus do Lysej Polany, který se v pátek po zkrácené práci rozhodneme honit. Ale u Żywca popojíždíme a navigace hlásí první ztrátu. Nevadí, za hranicí předpisů postupně stahujeme, ale Nowy Targ vezme iluze.16:40 nedáme, přijíždíme 17. Neva, není kam chvátat. Cíl je chata Roztoka. 6-7 km. S mírnou nejistotou najdeme místo pro auto kdesi mezi, ale zákazová značka není, tak co. S plnou zbrojí asfaltkou k Palenicy Bialczańskiej, překvapivě i podvečer plné nejen parkoviště, ale ještě hustě aut podél cesty. Platí se vstup, ale žádný výběšrší, tak se nedomáháme a pácháme první zločin. Na mapě nacházíme zkratku, kudy nás však navigace odmítá vést. Záhy pochopíme, Wstęp wzbroniony, druhý zločin, přeci nepůjdeme s davy. Pohodová lesní cesta, tu v dálce vůz. Průser, rychloskok do zákopu a ani nedýchat, jistě jdou po nás, když avízovali kamery. Naštěstí zatýkací útok se nekoná a docházíme k chatě Roztoka. Dřívější snahy o buking jsou marné, údajně rezervace rok předem. Dvě místa se nakonec najdou, ale za 2násobnou než očekávanou cenu 80Zl. Lišák hlásí rázné ne a hodlá testovat spacák, po váhání dám přednost pohodlí pro churavá záda. Chatová pohoda, stylově naučím hrát polských Tisíc a nestylově zcela ostrouhám. Pokusy o večerní veselí se známými songy a tímto reminiscence SŠ let rázne utne paní chatařka, ve 22 cisza nocna, inaczej policja!
Nelituji pohodlenější noci, kolega sice hraje hrdinu, ale část noci jej ruší mládež a ani thc odér příliš hypnoticky ani sedativně nepůsobí, další část řvou paroháči, což přetransformuje v úasný přírodní zážitek. Čeká nás nezáživný pochod k Morskému Oku, po cestě již zástupy, občas koňská bryčka a ...noční paroháč. V cestě stojí zdatný 12-rák. Na Oku chvilka, stoupáme k Czarnemu Stawu, krátká fuška, pauzička s rodáky a čeká nás výstup do Mengusovského sedla. Průběžně sdílíme obavy, zda bude či nebude sníh, jak strašil krom medvědů a jelenů další kolega. Stoupání vydatné, konstatujeme, že sestup po sněhu či ledu by byl opravdu výživný. Skalnaté plotny, žlaby, jen občas nějaké zajištění. Združíme se s polským pobaltským párem, který svou plno bagáži vyprovokujeme k postupu, když již zvažují obrat.
Nelituji pohodlenější noci, kolega sice hraje hrdinu, ale část noci jej
ruší mládež a ani thc odér příliš hypnoticky ani sedativně nepůsobí,
další část řvou paroháči, což přetransformuje v úasný přírodní zážitek.
Čeká nás nezáživný pochod k Morskému Oku, po cestě již zástupy, občas
koňská bryčka a ...noční paroháč. V cestě stojí zdatný 12-rák. Na Oku
chvilka, stoupáme k Czarnemu Stawu, krátká fuška, pauzička s rodáky a
čeká nás výstup do Mengusovského sedla. Průběžně sdílíme obavy, zda bude
či nebude sníh, jak strašil krom medvědů a jelenů další kolega.
Stoupání vydatné, konstatujeme, že sestup po sněhu či ledu by byl
opravdu výživný. Skalnaté plotny, žlaby, jen občas nějaké zajištění.
Združíme se s polským pobaltským párem, který svou plno bagáži
vyprovokujeme k postupu, když již zvažují obrat. Naštěstí sníh předchozích dní většinou odtál, pauza na Kazalnicy a poslední úsek. Ten již drsnější, v cestičce promrzlé zbytky přeci jen leží, neradno uklouznout, ale dá sa, leč sestupovat, jak čeká většinu postupujících, bychom nechtěli. Na Mengusovském sedle pod Chlopkiem parádička, jen musím skousnout urážku, jak to, že ta moje čeština je tak srozumitelná. Já ti dám češtinu!!! No co naplat, rozvolnění vazeb a rodným prostředím se podespisuje na jazykové zdatnosti. Euforicky si vyběhnu an domnělě Prostřední M. štít, zjišťujíc, že to je jen jakýsí předpahrbek, ale pěkné pokochání a čeká nás sestup do Mengusovské doliny. Další zločin. Chodníček však vychozený, před námi sestupuje akčí děda, který nás dynamicky míjel, pokračuje nezáživná suť, balvany a můžeme relaxovat u Hincova plesa. Blaze. Babí léto vytáhlo poměrně dost lidí, proti štrúdlům vystoupáme do Koprovského sedla a pak již zcela sami
Má to být pohodový sestup vydlážděným chodníkem, chvíli se ještě kocháme, užíváme masy přezrálých borůvek, nikde nikdo...Ale postupně stále větší nekonečná otrava. Kameny vadí stále více, kráčíme vzdáleně a mlčky. Předcílový přístřešek. Kolega hlásí, že dál nejde. Mně se místo nepozdává. Hele, jestli chceš, tak si vyběhni na další, já zatím uvařím, jestli bude lepší, tak se pak překonám...
Tak si trochu na morál vyběhnu ještě 700m, zdvojený přístřešek pod Temnými smrečinami se pozdává trochu více, zejména pak okolní prostředí, koumám, jak by se dalo ustlat z volných prken. Kumpána přesvědčím, takže znova zpět, večerní pohodička, povaření a jak si kdo ustele...Lišák po chvíli usoudí, že na prkenné cestě ne tak úplně, rosenka a co když nějaké zvíře, potraviny raději na strom a brzké zalehnutí. Ale záda se ozývají, tak trochu noční manévry, ale co už.
Ráno sbalíme a snídaně až u ples. Krása. Kupodivu i v ranní hodinu nejsme sami, pozdravíme se s kmetem, který záhy mizí někde na hřeben Koprovského, zíráme, že i totok je možné. Pak milá mladá stvoření, poopraví nevalné povědomí o líné mladší generaci. Dívky razí stejným směrem. Tak necháme vytyčit cestu a nechvátajíc se pokocháme, užijeme snídani, ranní koupel. Pak již cestou necestou do Chałubińského brány či wrot. Prodřeme se kolem krásných jezer, pak kolmé šplhání, nějaké to medvědí hovínko, za hodinku jsme na sedýlku, kde již pár lidiček z polské strany. Po pauze nástup na jeden ze zlatých hřebů výpravy- Liptovské múry. Potkaný kmet bezemočně okomentuje, že dá sa, no je tam i také II-III lezení, ale nie je problém.
Skalnatáý hřeben, nahoru, dolů, výhled úchvatné. Ale plná bagáž polezení trochu modifikuje. První zádrhel, je třeba přelízt hladší nakloněný pár metrový úsek. Stupy minimální. Zatrnutí, s těmi bágly to fakt nejde. Bez vylezu v pohodě, naštěstí se dají podat...no dobrá, pokračujeme s respektem. Občas stezku hledaje, na skále stopy od maček, ale asi je i níže pohodovější traverz. Kolegu přecházejí legrácky, přibývá vulgarismů a objevují se defétistické obsahy, kudy že ústup apod. Na Hrubém (resp. Szpiglasowym) štítu trochu větší polský ruch. Nakonec s bázní pokračujeme dále, docházeje milé dívky, které si jen tak povyjely na kole, nechaly někde na konci Koprové doliny a že si přeběhnou neznámý hřeben. Další prolézání hřebene, masy brusinek, vlevo Temnosmrečianské, vpravo 5 stawów, před námi Świnica. Megaparáda. Holky se ale dále vzdalují a objevuje se další kruciální kolmější místečko. Složitě hledám bez patohu cestu, nakonec nějak oblezu a tahám již notně rozloženého kumpána i batohy. No situace hraniční, ale pak již zdárně bez zádrhelů Hladský štít, sedlo a dolů k chatě. Za nějakých 9 hod. Mezitím, co signál umožní nějaké zprávy od druhé skupiny, že jdou taky od Temných smrečin. Tak bezpečnostně odkloníme na konvenční žlutou. Euforka na chatě, v neděli podvečer bychom čekali vyprázdnění, ale ono ne, s Izraelci se zařadíme do pořadníku na nocleh a očekáváme nedělní mši i kumpány. Doplňující trojka se zjeví ve 19 hod, když začíná bohoslužba. Seznamujeme se s novým, značně namakaným druhem. Chata se kupodivu vyprázdní, jako odraz vzdoru nové generace vůči polské církvi? My však poslušně vyslechneme úvahu o tom, že je lépe zadarmo montovat světla na Ukrajině, než hromadit vlastní statky. Posdílíme a vyvoláme další ubytovací zmatky. Poté, co se dvě matrace uvolní, tak pobratimové stejně nereflektují a volí venkovní poležení, já vezmu zavděk nocležně, kde však první hodinu ruší štěkající pes, pak další chrápač. Tož si pak vyber.
No a zlatý hřeb No II. Po 7 hod výprava na Zawrat, cestou kamzíci, na sedle v 8:30, někteří se vyzbrojují sedáky, někteří na volno. Zavčasu předcházíme pomalejší páry, původně cyklosportovec nabere slušné tempo, kterému stačíme jen někteří, tak se skupina, navzdory původním proklamacím, poněkud roztrhá, někdy sice na úkor chvilkových kochaček(kdeže byl ten viklan? ), ale pravda, že z ohledů na opatrnější jističe se nechce před sebe pouštět předešlé grupy. Ačkoliv nejsou nějaké zástupy, úplně volno, byť je pracovní den, též není. Polezení parádní, řetězy, občas žebřík, taková B/C feráta, občas těžší místo. Mały Kozi Wierch, Zmarzła Przełęcz, sešup po vzdušném žebříku do Kozího sedla, a pak již "ferátkou" na Kozi wierch (2291m). Na vrcholku jsme v 10 hod, zprvu sami, neskutečné pohledy, kochačka, pózování, dorazí třetí druh. Občerstveníčko, půlhodina, poslední dvojka nikde, trocha narůstá nejistota, zda náhodou něco. Zjevují se po necelé hodině, s mírnou výčitkou, že oni pomýšlejí na bezpečí a kdo že to avízoval soudržnost skupiny...Povinná vrcholová ořechovka a Lišák vyhodnotí, že po předchozích dnech mu stačilo, nemá potřebu " se hnát" a zvolí sestup po černé. Pokračujeme ve 4 v hřebenovce, mylný sestup na exkrementí stezku, nahoru, dolů nezajištěným kuloárem, komínem nahoru a pak skrz Granáty narazíme na notně nezkušený teenegerský asi sportovní oddíl. Trochu pozápolíme s míjením, pak již na Skrajnym Granacie saami. Trochu to nemá konce, nahoru, dolů, cyklista zas někam utíká. Čas od času se sejdem na nějakém sedýlku, pokocháme zvláštním meteo úkazem- který by skalní katolík mohl interpretovat jako mariánské zjevení, pak dále již trochu padá mlha. Závěrečná pauzička na Buczynowej turni, kde odradíme od dalšího postupu naivní litevský pár a ve 14 hod jsme v závěru na Krzyżnem
Čili Zawrat- Krzyżne i s více jak hodinovým pobytem na Kozim w. 5 hod. Ještě je však třeba sestoupit. To se již ozývá koleno, hůlky trocha odlehčí, obdivujeme kamenové obkládače, jak to asi kdys dělali, pohled zdáli na vodopády a v 15:30 můžeme slavit na chatě. Bigos, tyskie, polke pohostinství, jak má být. jen neoclehem tentokrát zavděk nevezmem, bo po co...Venku dobé lavice a čerstvý vzduch bez chrápačů. Přesto si rázná chatařka posbírá 35 Zl poplatek.
28.10. ráno pobudka, dojetí zásob, vše, jak má být. Rozbíháme se svými směry. Hošové skrz Hladké sedlo na Slovensko, naše původní úderná 2-ka sestupuje nejkratší cestou Dolinou Raztoki, i s ohledem na mlhu rezignujíc na původní plán zelené kolem vodopádů. Cesta již nijak atraktivní, les, kameny, se kterými si však zdatně radí i zásobovací 6-kolka, Wodogrzmoty Mickiewicza a nudná asfaltka až někde k T.Javorině. Auto je v pořádku, ale prekérka, trochu adrenalinové starotvání, 10x nic...naštěstí po 11-té se plynové vozidlo chytá, další drobná nepříjemnost na benzince, kdy polští druzi mají špatně označené stojany a my jsme pak málem byli za zloděje.
A večír již relax s Kráskou a zvířeným prachem.
