Orlické hory 15

Místo tradiční květnové Vysočiny se partička kolem pražských spolužaček setkává v horách Orlických kolem říjnového svátku.

Ubytování jest ve vesničce Zdobnice v penziónu vybaveném infrasaunou, kulečníkem i šipkami.

Proběhne procházka s pantomimou, lítání malých i velkých draků i s jedním úletem, slackline zápolení, schovky, šipkové a kulečníkové mače, sauna se smočením v zalistěném bazénu a večer mj. objevení hry Dixit s potupnými porážkami od zůčastněných dam, nejsa asi schopen se plně vcítiti do ženské psyché a taky nějaké noční dodušepromluvné diskuse.

Jeden den věnovaný návštěvě Letohradu s Tvrzí Orlicí a Muzeem řemesel.

Další okruhu kolem Orlických hor, mj.ke kořenům Jednoty bratrské s návštěvou Domku Na Sboru v Kunvaldu, který na někom zanechal stopy hlubší a na někom jen 5%-ní, procházka Zemskou bránou a Pašeráckou lávkou, pozorhohodný rekonstruovaný poutní kostel v Neratově a stíháme ještě výstup na mlžnou Velkou Deštnou se zklamaným a marným hledáním domnělé rozhledny, která zde již několik let nestojí. A za svitu mobilů temnem a mlhou Masarykova chata na Šerlichu.

V krásném vyčasení se hledá a najde skalní Sfinga a někteří se vyhecují k nakonec 20 km hřebenovýmu běhu se ztraceným psem Bělou (přes Pěticestí, kolem Kunštátské kaple a bunkrovního opevnění)

Závěr pak v Častolovicích, kde minizoo, listopadově říjoví jeleni aj.

Alpy 2015 : Lagginhorn, Weissmies

V tradiční dobu prvních víkendů v září je tradičně čas vyrazit do hor- tentokrát 5.- 7.9.15.

Důstojný pán razí velmi ambiciozní nápad, co takhle Matterhorn? Vzhledem k poněkud rozpačitým klimatickým vyhlídkám nabízím úvahu i o nějaké dietnější podobě, Rakousko, Slovinsko? Což velitel Radek rázně utne s tím, že září patří přeci 4-tisícovkám! Alespoň přichází se střízlivější alternativou.

Výprava po roce opět do Švýcarska přesně dle hesla: za málo času hodně muziky, rozuměj kopců... Čímžto se stává od začátku poněkud bláznivou, jak za časů mladického nerozumu...

Sejdeme se tentokrát 4 do jednoho auta (krom velitele, páter a Marian, reprezentující zkušené mládí). V pátek cesta nocí, deštěm, hoši se prostřídají u volantu, před serpentinami na Oberalp již však rozumně volíme párhodinový pseudonocleh, v poledne pak dojedeme do cíle v Saas Grund.

Lanovkou za zpátečních 30F překonáme úvodní asi 1km. Z Kreuzboden pak vystoupáme dalších 300 výškových metrů na Weissmieshütte, stávající se tímto basecampem. Začekování, přijetí tentokrát vřelejší než roku předchozího, jsou zcela respektována česká specifika vlastní stravy, dostaneme ubytování v podpalubí s luxusem kuchyňky, přichází hodinka spánku. Nemarníc čas, výpravíme se na snad nejvyšší evropskou ferátu na Jegihorn (3206 m). Okruh na 4-5 hodin, to bude pohoda, tak akorát na rozejítí se a mírnou aklimatizaci. Počasí trocha zatažené, občas poletuje i snížek, ale dá sa. Vskutku zprvu je to pěkné lezení, žádná divočina, ale ani nuda...až... po "mostík", tj snad 100m lanový most mezi 2 kopci, ve výšce...no závratné. To již nahoře dost zima, fouká, poletuje sněžný polystyrén. Jsme trocha zmateni, kam to pokračuje, jakási cesta schází dolů, k mostu jen jaksi podivně zavěšené fixy. Horko těžko nějak straverzujeme a první je vystrčen odvážný mladík. Volí techniku čápí chůze, lana se kývou, prověšují snad o 1 m nahoru dolů. Nějak to dojde s lakonickým konstatováním, že "cítí ruce". Pádre zvolí techniku dvou lan a posun bokem. Zkusím taktéž, ale kýve se to do stran, čáp, ještě horší...uff, to není dobré, očekávám, kdy ruce, sužované námahou, odkrvováním a zimou, vypoví sužbu...no raději další dramatizaci zkrátím, nějak se došourám, pak i Radek. Na místě, kde druhdy visela atraktivní síť, kterou si vzal jakýsi kamenopád, je nyní nová, místy poměrně svislá cesta. Překonávám ji ani nevím jak a vydechujeme u vrcholového kříže. Tak to zas byl jeden z kruciálních zážitků...

Již v eufórii spočnem na chatě, zjistíme, že máme české soudruhy někde od Luhačovic. Další den dostane přednost skalnatý Laggihorn (4010 m.) - jak zdůvodňuje Radek- po ledovcovém Weissmiesu bude mít mokré boty, tak dáme nakonec...aby pak několik set m od chaty při brodění potoka přes namrzlé kameny 2x do něj spadl a vyráží tímto...v mokrých botách...Tím, že výstup je převážně skalnatý, není třeba řešit měknoucí sníh, nikam nepospícháme, dospáváme, i když kolegové vstávají již kolem 4 hod na druhý kopec. Na chatě jsme trochu k nelibosti uklízející chatařky poslední, vypadnouc v 8:30. Na nástupu bloudíme, dostáváme se příliš vlevo, kde občasní mužíci vedou asi na Fletschhorn. Vracíme se a nalézáme na skalnatý hřbet vedoucí vzhůru...Jde se sutí, naštěstí promrzlou, takže vcelku kompaktní, občas se objeví nějaký ten mužík, i když se nejedná o obvyklou cestu jak zjistíme při sestupu. Posledních 300-400m je již třeba občas použít i ruce a 200m pod vrcholem přeci jen i obout mačky neb vrcholek je zasněžený.

Výstup není těžký, ale jak kýmsi poznamenáno, zadarmo to nebylo. I s blouděním jsme za nějaké 4 hodiny u vrcholového kříže. Místa málo, dosti fouká, tak jen krátké občerstvení, Marianovy vrcholové kuličky a dolů... Přeme se o sestupní alternativy, nakonec se dostanem zpět na hřebínek a pak nalézáme značku směřující vlevo přes zbytkový ledovec...

Využíváme zázemí kuchyňky, potkáme torzo luhačovické party v nepříliš euforické náladě, že kopec sice ano, ale s jakýmsi zraněním. Proběhne obligátní mše s vděčností, že "Pán se nadále stará"...

Další den na Weissmies (4017m) pro změnu vyrazíme z chaty jako první. Budíček ve 3 hod, Po 4 hod. zapínáme čelovky...I když jsme instruování předchozí českou výpravou, tak opět trochu tápeme s nástupem. Kolem Hochsaashutte ještě bez problémů, plůtek asi ohraničující sjezdovku, dostaneme se k jezeru, obcházíme zprava, žádná stopa, ale vidíme ledovec a víme směr, tak se spouštíme a nakonec spíše ku prospěchu věci se dostáváme k jeho horní části a nemusíme, jak asi většina výprav, se klikatit jeho spodním rozedraným koncem. Očekáváme nějaké lezce před námi, ale jak se ukazuje, jsme dnes skutečně neobvykle první...Zprvu jen mírné stoupání, občas trhlina. Pak přichází záživnější část, přibývá trhlin bizarních tvarů a následuje výšvih přes trochu krkolomnější úsek přes trhliny a seráky. Pokračuje vcelku strmá, ale kompaktní cesta.To již začíná svítat. Je nádherná inverze, pod námi mraky, či mlha, postupně se osvětluje protilehlý masív s vévodícím Domem. Taky ale stále větší kosa...Pokračuje se vyšlapanou stezkou, v cestě ještě tu a tam trhlinka, krásná sněhová jeskyně a kolem 8:30 jsme na vrcholku. Je sice krásně, ale taky parádně fouká a zima nějakých -10 st. C, že při focení mrznou prsty i objektiv. Tak se příliš nezdržíme a pelašíme dolů. Na serákách se již vyhýbáme stoupajícím partičkám a jsme rádi, když je máme již nad sebou...Klesáme po stopách dolů ledovcem, cesta se mění ve slalom mezi četnými stále špinavějšími trhlinami, pak již mixový terén. No jsme rádi, že jsme toto nemuseli absolvovat za tmy...

Svačinka na Hochsaas, seběhneme k naší chatě, balíme, přihlížející němečtí horští bardi jaksi nechápou, že někdo sem jede na kopce nějakých 1000km, sestoupí z hory a dále peláší vozem zpět...Stíháme první popolední lanovku, kolem 14 hod jsme schopni vyrazit na úmornou cestu návratu- sice krásné, ale nekonečné serpentiny na Furkapass, Oberalp, snaha vyhnout se dálnici vede přes ucpaná městečka, Bodensee. Kumpáni euforicky snují plány odvážných dalších alpských i mimoevropských cílů. Snažím se prospat, abych pak kolem 3 hod přesedlal do vlastního vozu a pokračoval na Moravu, chvilku dospal...a do práce...No trochu náročné, ale bylo krásně...;)

fotky

Česká Kanada 2015

Předposlední prázdninový týden je vyhrazen snaze o pokračování v tradici rodinné dovolené, v čemž však již pokračují jen dva bratři. Prosadí se nakonec cyklovarianta a Česká Kanada.

O lokalitě také rozhodne slevová lastmoment nabídka dobře vypadajícího penziónu pod Landštejnem.

Počasí je zprvu nepříznivé, čímž rezignujeme na přírodní krásy a vypravíme se do Nové Bystřice, kde nadchne Veteran muzeum a pak sedáme na parní vláček úzkokolejky. Plán nějak nepromýšlen, automaticky kupujeme lístky do J.Hradce, že to asi takhle má být. První hodina všichni nadšení, vláček houká, pára syčí, saze padají, pak však již nasyceni a nálada upadá s obligátním "kdy už tam budem"... (Stačilo by někde k Cimrmannovi či do Kunžaku a všichni by byli spokojenější). Tímto je návštěva jinak jistě malebného Jindřichova Hradce rozpačitá. S panem bratrem se vzdalujem jisté nenáladě jedouc busem pro vlastní vozy, ostatní se projdou kolem rybníčku, zámečku s čápy atd.

Další den se příliš nevyčasí, ale to již odhodláni nasedáme na naše velocipédy a míříme na jih, nejmladší cérky tu na tyči, tu občas na gumicuku. Děcka motivována vidinou zahraničí, jak budou povídat, že byli za jeden den v Kanadě i Rakousku. Míjíme bizoní farmu, bizony nevida, dále přes přechod Kleine Taxen. Další zvířectvo v podobě mufloní a daňčí obory je již k nám nakloněnější, ale taky se krajina občas zvlní a přicházejí první protesty. Po malé rakouské exkurzi a jedné zažívací indispozici se vracíme opuštěnými cyklostezkami skrz dřívější železnou oponu zpět do českých lesů. Nějakých 32 km je pro některé rekordní sousto. A to neví, co je čeká dny další. Na chaloupce však poté příjemno, pingpong, sauna a příjemná únava.

Pak se pro změnu vydáme na severovýchod - než tentokrát již face to face potkáváme další bizony, předtím však ještě přicházejí další vzpoury ohledně zvlněného terénu, kde nejstarší bratranci se vzájemně kopírují a demonstrativně slézají z kola před sebemenším pahorkem. Vzduchem lítají nové pojmy jako huráá skopec a zasee dokopec! Raritní dobytčí farma taky patřičně cenově ohodnocena, takže se jen na chvíli ohřejeme a pak šlapem dál. Náladu v týmu zvedne bizarní skalní útvar Ďáblova prdel, pak kousek opodál rozhledna U Jakuba, načež sjíždíme do Rudolce na Grázlí pivo do místního pivovárku naproti polozřícenému zámečku, kde střídáme jakousi vysokou delegaci. S dojezdem již mírně zatmíváme.

Následuje rádoby kratší vyjížďka, klášter Klášter, Osika, příjemná hospůdka v Albeři, Bystřice. Kousek dál nás postihne defekt, takže lepení za odhánění letos všudypřítomných vos, přitom mládenec odhodí v lese mikinu, pro kterou se po pár km vracím. Před cílem ještě zastávka pod přehradou na místní střelnici letního biatlonu.Čas dnes máme lepší, takže i nějaké venkovní pobytí u ohně, saunička, pohodička...

Na závěr musíme dát konečně hrad, když pobýváme celou dobu v podhradí, takže Landštejn s rytířským programem, avšak limitovaný indispozicí pro změnu dcérky. Po všech zdarech přichází notně rozpačitý závěr. Nejprve ještě za každou cenu vyjížďka v poněkud rozklížené sestavě. Indisponovaná dívka poléhává v lese za dohledu tatíka někde u Kamene republiky v Peršláku, další část se pokusí nepříliš úspěšně zmobilizovat cyklosamostatnost u dosud tyčí rozmlsané slečny a nejambicioznější část pobloudí na cyklotrasách kolem nejsevernějšího bodu Rakouska, kdy se již máme separátně přesouvat na smluvenou oslavu horského pobratima na Hlubokou.

Tam se nakonec zdárně octnem, pobavíc se na nádvoří loveckého zámečku Ohrada, s prasátkem, různorodými chmelovými moky, bizarní kapelou, za přítomnosti létajích dravců...

Načež dne dalšího teprve čteme bratrovu smsku, dozvídajíc se se o kiksu automobilu a následných dramatických peripetiích s přesunem z konce světa, zajišťování odtahu apod...

Cesta ještě zpestřena návštěvou hradu Kámen s vtipnou prohlídkou motocyklové expozice.

mj. zaslechnuto : u té prdele jsme nějak sprostili...(komentář po návštěvě skalního útvaru)

nechte toho!!...oni už toho nechali, tak teď toho nech ty!! ... (jedno nejmladší mládě kárá druhé, které pro změnu umravňuje rodiče)

Montenegro 2015 - Petrovac

Po zdařilé horské části následuje přejezd k moři. Od Skadarského jezera sjíždíme serpentinami do městečka Petrovac, které se má stát útočištěm následujících 10 dní. Po příjezdu převažují pocity jak rána mezi oči. Nejprve zjištění, že z kýženého seeview budeme zírat na či skrz nedostavěné hotelové monstrum, pokoje rozdílných kvalit jsou navíc ve dvou budovách, což naruší další družbu. Vznikne hysterická scéna č.1, kdy druhá dítka mají potíž s akceptaci výsledku losu. Ubytování jest vyloženě prokaučované v duchu hesla "kdo chce, vše nemá nic", tak dlouho se řeší tolik proměnných a zejména dětský komfort, že nakonec jsou nespokojeni všichni a ještě za nerozumnou cenu. Tak aspoň moře. Zdejší pláž - další rána, kdepak je blažený horský klid! Rušno, přehusto. Připadám si jak Otík z Vesničky po žních. No nic, zítra půjdeme na sice vzdálenější, ale pěknější pláž Lučica. Bác. Sice krásná, ale možná tak v květnu či říjnu...Hlava na hlavě, v 11 hod obtíž najít 0,5 m2. Uff, tož adaptační zkouška. Je před námi 9 dní, přeci nebudeme remcat. Děti se adaptují první. Využívají tobogánu, šnorchlování, rodiče se postupně přidají. Nutno se smířit, že budeme někam přejíždět.

Na doporučení paní domácí se další den již vozem ocitáme ve vedlejší Buljarici. Zde již naštěstí klidněji, není nutno po nikom šlapat, voda je fajn, ale taky je již znát Balkán - 20 m od pláže občas hromady, které nikoho nezajímají...Při odjezdu následuje další stresový okamžik. Kamarád nenastartuje fungl nový vůz, objeví únik chladící kapaliny. Protelefenuje kredit s asistenční službou, která si nechává hodinové prodlevy, velí čekat a nevyřeší nic. Situaci vezme do svých rukou, kapalinu dolije, odjede...a nestane se naštěstí nic.

Další dopoledne se pokusíme před poledním žárem navštívit pěknou historickou Budvu. Což plně nestihneme a na hradbách již notně peče. Děti remcajíc popohánějí k vodě, dojdeme až na doporučovanou pláž Mogren II, kde platí výše uvedené. Pěkná, ale asi někdy mimo sezónu. Taky notně zvedáme věkový průměr. Mořské zátiší pořádně hlučí necitlivými reproduktory. Trochu mělčí dno snad způsobuje bohatší podmořský život, kocháme se většími hejny, občas i větších rybek, ale některým jedincům zážitky pokazí zřejmě nějaká uvolněná žáhavá sasanka. Zaplatíme drahé parkovné, pak ještě dražší při zastávce ve Sv.Štefanu, takže další vstup na poloostrov boháčů oželíme, projdeme si okolí, shlédnem shůry na luxusní pláže za 70E nabízející komfort 10m k nejbližšímu sousedovi. Náladu pak pokazí ještě konflikt s vrátným, požadující další Ečka za prodloužený parking.

Za notně afektované podpory paní domácí nemůžeme vynechat pláž Perazica Do, mající za brzkého rána míti zázračný léčebný efekt na ústrojí dýchací: " šuma, čisto more" a průdušky su po následující rok zdravé. Pravda, brzké ráno se nepovede, pěší cesta poněkud delší, ale s krásnými výhledy a vůní borovic. Následují již méně voňavé tunýlky, s občasnými průhledy a bác, staveniště dalšího monstra, které, jak později zjišťujeme zde stojí rozestavěné již snad 30 let...Popojdeme však až na konec, kde klidno, na obludu si nějak zvykáme. Zaskotačíme a občerstvíme se asi nejdražší rybou v životě...

Dále volíme cestu na jih, návštěvu Skadarského jezera. Ve Virpazaru se nám na zastávku zdá brzo, tak musíme odhánět vlezlé naháněče a pokračujeme dále podél jezera malebnou úzkou cestičkou, tu a tam s nějakým prodejcem vína. Sjíždíme do vesničky Donji Muriči, kde se trochu zastavil čas, mešita, oslíci, pár debatujících domorodců a božský klid. Voda ještě teplejší než moře, ani příliš neosvěží. Občerstvíme se v místní údajně vyhlášené restauraci, dáváme zdejší specialitu- malé oukleje, odcházíme však s pocitem pachutě. Orientována již na odírání turistů, předražená, obsluha neochotná k čemukoliv. Náladu však spraví výlet lodí, který vyjednáme s místním zřejmě neurologicky nemocným muslimem Hasanem, který naloží naší 8-člennou posádku na svou malou bárku a odveze na blízký ostrůvek Beška s klášterem a desítkou stálých sester. Jedna se nás průvodcovsky ujme, provede, občerství. Jaký to balzám po přímořském ruchu. Pokračujeme podél jezera, vesničky jsou již vskutku balkánské. Tu a tam tabákové políčko. Čas již opět pokročil, tak na další zastávky příliš času nezbývá. Nakupujeme o pouličního prodejce ovoce, který žoviálně nabízí slevy a prahne po společných "bratovských" fotkách, a pak mu spíláme pro červivé fíky. Návrat již za tmy rušným Barem, Sutomorem, kde se utvrzujeme, že tady teda býti nemusíme...

Další den se vydáme pro změnu severně. Přichází na řadu Boka Kotorska. Zaparkujeme za příznivějších podmínek v Kotoru, který docela nadchne. Jednak historické jádro se spletí uliček, kde si každý nachází své, tak se raději rozdělíme. Naše rodinak se posléze vydá na hradby a zříceninu stoupající přes 200m. Toto počínání ve 40-ti st. vedru asi není příliš rozumné, tento nerozum však pojali mnozí a dokonce i naši kumpáni, se kterými se nečekané shledáváme nahoře u vlajky. Výstup skutečně úmorný, jindy statečný hoch se tváří, že každou chvíli se blíží jeho poslední hodinka, ale vrchol stojí za to. Krásný výhled na záliv, korunovaný kotvícím lodním kolosem. Všichni se již těší na koupel, kde se pro změnu nepodaří potkat a dále po jistém nedorozumění se každá rodinka vydává svým směrem. Naše objede Boku vnitřkem míříc dle jakýchsi doporučení na poloostrov Luštica na pláže Mirišta, kde plno, tak se přesuneme ještě kousek dále na Žanjič. Očekáváme oázku klidu na konci světa, ale opět jeden slunečník vedle druhého. Přichází smutná zpráva z domova. Trochu vodního relaxu a pádíme zpět. Kamarádi mezitím se navzdory domluvě vydali do historického městečka Perast, vyjeli lodí na ostrůvky a pak zaskotačili na ne tak vzdálené písčité pláži Plavi Horizonti.

Po výletním dnech je potřeba zas nějakého odpočinku, tak vybíráme vcelku šťastně pláž Drobni pijesak. Podaří se ještě zaparkovat, místo půvabné a lidí přijatelně. Tak se uplatní všechny možné nafukovací propriety, i když některé jen s velmi krátkou životností. Ať den není jenom proválený, tak cestou stavíme ještě v pěkném klášteře Reževiči s výhledem na Perazicu.

Občas se i sejdeme strávíc večírek třeba s 12kg melounem. K nelibosti dam občas obstarávají kulisy výkony borců na Tour de France.

S blížícím se finále se podaří vměstnat a prosadit výlet do Albánie. Paní domácí doporučuje si přivstat, brzký výjezd se však nezdaří, načež téměř 2 hodiny trčíme na hranicích. Jestli Černá hora představuje jakýsi evropsko-slovansko-balkánský svět, tak zde od začátku zjevný čistokrevný Balkán. Na hranicích spousta žebráků, následuje vcelku pohodová cesta do Shkodëru (Skadar), lemovaná zřejmě vilkami prominentnějších občanů. Od začátku je zjevná sociální diferenciace. Jezdící "popelnice", mototrojkolky obložené dětmi, se zjevně posunutým vnímáním bezpečí kontrastují s megavozy zejména německých značek. Zatímco cesta k městu se ještě dá, tak ve městě již naprostý chaos. 4-proudová silnice se středovou čárou čistě formálního významu, někdy chybí vůbec, je stále nutno hlídat stejně intenzivně obě zrcátka, neb jízda v levém pruhu ješte neznamená, že se ještě někdo zleva nevměstná, obsazená krajnice nevylučuje parkování dále dovnitř pruhu a mezitím si to kličkují motocyklisti, cyklisti i chodci. Zprvu trochu nervy, ale postupně si zvykáme a je z toho spíše legrace. Občas je někde i nějaký ten příslušník, ale jeho role je zcela nejasná.

Na úvod však strávíme příjemný čas na hradě Rosafa. Vstupné je symbolické, ujme se nás velmi milý a komunikativní průvodce, zanechající veskrze kladný dojem, který následná návštěva města poněkud pošramotí. Poté zaparkujeme poblíž mešity Abu Bakr. Předsudečné stereotypy narušují v blízkosti stojící ortodoxní i katolický chrám. Všude je znát doba plastová resp. petková. I leckterý bezpečnostní liberál žasne, když je třeba tu sehnout hlavu pod prověšenými kábly, pouliční lampa málem spadne, tu na nás zírá uprostřed chodníku odkrytý kanál. Trochu bloudíme městem neúnavně hledajíc souputníky vyhlédnutou manufakturu benátských masek. Nakonec se povede někdy na sklonku pracovní doby a za jisté blahosklonnosti jsme vpuštěni dovnitř. Dosud prudící dítka hned ožijí a masky se tímto stávají hlavním albánským zážitkem. Od nekonečného zkoušení nelze nejen je dlouho odtrhnout. Bohužel taky s hysterickým výstupem č.2, kterým si jisté dítě vynutí svou kýženou škrabošku. Občerstvíme se na asi hlavní turistické třídě, nadšeni konečně z příznivých cen. Celá rodina najezena za 12E ! Někdo nalezne i svůj obligátní aperol. Poté se blíže seznámíme s islámskou religiozitou na perském koberci zdejší dominantní mešity. Příznivý kurz nutí ještě k nějakému shopování, odvážejíc si více suvenýrů než z Montenegra. Přes dopravní džunglii se dostáváme k hranici, kde tentokrát kolony menší. Čas zase pokročil, k nelibosti některých musíme oželet i plánované říční ústí s ostrůvkem Bojana. Již s pozdním večerem se alepoň na chvíli smočíme a zadovádíme ve vlnách příznačné Veliké pláže u Ulcinje, konkrétně v části Copacabana, kde však ne všem svědčí všudypřítomný písek.

V závěru si dopřáváme relax day, který ale rovněž nikterak proválený. Přes prvotní nedorozumění se smluvíme na pedalině i lodním výletu. Nejprve se prošlapem na vyhlídkové ostrůvek Sv.Nedelja a odpoledne pak za velmi příznivou cenu glassboatem na údajnou nejkrásnější Kralijevu pláž...Nejprve zklamány dítka z nenaplněných očekávání sledování podmořského světa skrze skleněný průzor; valící se pěna je příliš neuspokojí a následně i dospělí z avízované pláže neb stejný nápad v tu chvíli mělo asi 10 dalších lodí. Takže údajná romantická pláž jednak napěchovaná, jednak taky notně znečištěná různými kousky igelitu, dámských potřeb apod. Hnus, vážení. Ale cesta lodí podél pobřeží fajn...

Nastává pomalu čas loučení, závěrečná promenáda, nějaké to utrácení, šatičky, klobouček. No a kumpáni se rozhodují využít přebytek volna a tímto zbylou třetinu času...albánským pobytem. Takže oni k jihu, naše familie na sever, s plánem mezizastávky v Chorvatsku.

Využijeme rychlotrajekt přes Boku, navštívíme hradby v Herceg Novi, chvíli i vodní osvěžení na nepláži a pokračujeme s další časovou ztrátou. Dále cesta příliš neubývá, zdrží trojí! hraniční přecházení, vždy s 1/2 hodinovým zdržením (prudí zvláště krátký vjezd a výjezd na území BaH, kde jen zalituji nenačerpání o poznání levnějšího paliva). Takže plány dojet až někde k Šibeníku vezmou za své a jsme rádi, že podvečer zakotvíme v Gradaci. Chvíli hledáme možné ubytování, nakonec nacházíme přijatelné na 1 noc nad cestou a ještě si zaskotačíme ve večerních vlnách...

Následuje předcestovní celodenní válení s knížkou, míčkem, zmrzlinou, pozorováním zvláštních čecháčkovských úkazů, čemuž jsme se v ČH vyhnuli; po 25. na stejném místě, několikahodinové exhibování rádobyudělaných těl bez jediného plaveckého tempa atd. Kniha o Everestu dočtena, těla občerstvena a nevečer v sobotu čas vyrazit. Provoz bez obtíží, i hranice výjezdovým směrem plynulá(na rozdíl od směru opačného), vyhneme se slovinské hranici, se svítáním se vystřídaje u volantu jsme za nějakých 12 h doma.

foto

Dovětek:

další týden netrpělivě čekáme na zprávy od souputníků, vždy pak šokování, kam až se pohnuli, nevěřícně googlíme, přicházejí zprávy typu: "jsme ve Vlore...stop...dosahli jsme temer reckych hranic...zvazujeme trajekt...stop...poskrabali jsem auto, ale jinak dobry stop...mame ubytovani vetsi nez nas byt za polovic nez v CH stop..."

Z Albánie se vracejí poměrně nadšení, zejména z cen, ale znaveni každodenním kočováním a pozdněnočním sháněním, kde by hlavy složili...

Ryze subjektivní resumé:

• V ČH nadchnou přírodní krásy,
• směs slovanství a balkánu
• vnitrozemí pořád vcelku levné
• cestování pohodové (pokud nepočítám pobřežní zácpy)
• Z pobřeží dojmy již smíšené,
• jistě řada míst stojí za návštěvu, rozhodně Kotor, Celá Boka Kotorská, Budva aj.
• moře čisté, což se ne vždy dá říci o ne tak vzdáleném okolí, štvou přeplněné pláže
• Bohužel skloubení arogance moci s nevkusem zabije mnohou krásnou scenérii (což si např. Chorvati tolik nedopustí)
• Zvěsti o levnější variantě Jadranu již neplatí a v soupeření se severním sousedem v odírání turistů již vychází stav nerozhodně (jen snad nějaký ten lodní výlet či zapůjčení vodních propriet ještě vychází příznivěji).
• Zatím jen albánská ochutnávka evokuje úvahy o "plnohodnotné stravě" než se i této země zmocní turistická komerce

Montenegro 2015 - Durmitor

Letos se podaří smluvit se spřízněnou rodinkou se stejně starými dítky, padne volba v létě podniknout balkánské dobrodružství - Černá hora s horami i mořem. Přes původní poněkud váznoucí domluvu se podaří s jistými rozpaky v půli července vyrazit i se splněnými studijními povinnosti a hlavně novým vozem souputníků. Nakonec kývnou i na cestu Maďarskem a Bosnou. V rámci maxima vytěženého času, se vydáváme na cestu uprostřed týdne po práci. Druzi mají zajistit předvoj a ubytování někde na maďarsko-chorvatském pomezí. Vše je jinak, nestíhání a tak, načež se potkáváme na Slovensku a předvoj obstaráváme my. Odtrpíme české a slovenské dálnice, nepochopitelný to kontrast s maďarskými, které nás rychle a pohodově dovedou na jih. Za nějakých 5-6 hod jsme u Mohacse, kde plánujeme zakempovat. Když již za tmy nalézáme požadované nocleziště u Dunaje, tak přichází zrada, kemp zavřený, údajně pro již pozdní čas, kolem ani živáčka. Naštěstí zachrání blízký penzión, voláme číslo a domácí Němka ochotně nabídne nejen pokoj, ale nakonec i stanovou levnější alternativu s kompletním zázemím! Blízkost vody je znát, moskyti koušou fest, dokonce jsme svědky jakéhosi nočního autopostřiku.

Ráno v 6 budíček, balení a hurá na jih. Zprvu společně, ale na chorvatsko-bosenských hranicích kolem Sl.Šamace se ztrácíme poté, co nás povodí navigace neexistujícími sjezdy. Náš vůz tímto nabírá asi 1/2 hod manko, které se zvýší dalším blouděním Sarajevem. Jinak cesta vcelku ubíhá, byť rychlost nijak závratná, 2-proudovka s občasným zbržďovačem, děti počítají minarety. Za Sarajevem přichází nekonečná klikatice pod skalami, trochu připomínající cestu ze Žiliny pod Strečnem. Až poblíž hranic za nějakým tunýlkem narazíme na piknikující soudruhy. Stavíme v doporučovaném motorestu za mostem přes Drinu poblíž Foče. Občerstvíme se pljeskavicí, čevapim, jídlo skutečně chutné a ceny lidové. Poté již obávaný přejezd k hranicím. Nakonec všechna internetová varování se ukáží jako hysterie. Cesta je vcelku bezproblémová, jen prašnější, neb se nyní rozšiřuje, občas chvilková zastávka kvůli bagru, či vyděsí pádící offroad. Překvapí z lesa čnící minaret... a najednou kde se vzal, tu se vzal- hraniční přechod, budka a most pro jedno auto... Následuje to nejúchvatnější z cesty, kaňon řeky a posléze Pivského jezera. Nahoře skály, dole modrá hladina, jeden tunýlek za druhým, most, nádhera a pak najednou odbočka...do stěny. Šipka Žabljak a prudce vzhůru tunel. Cesta sice úzká, ale asfaltka, žádný velký provoz, jen sem tam soucit vzbuzující cyklista. Nejprve serpentiny ve skále skrz tunýlky, dále zelení a dostáváme se nad úroveň lesa, jakousi náhorní plošinu s Durmitorem již v plné kráse. Pak však již trochu dlouhá a nekonečná nádhera. Po dovršení sedla Sedlo konečně klesání a vysvobození Žabljakem. V podvečerních hodinách, tj někdy po 11 hod. cestě, nacházíme vyhlédnutý kemp Mlinski potok, Čechy opěvovaný pro pozoruhodného rtuťovitého majitele staříka Minu, což můžeme potvrdit s dovětkem, že mu vydatně sekunduje jeho bodrá žena Jelena, která se nás hned nadšeně ujme s nutnou slivkou. Není jednoduché se popasovat s jedním velkým a jedním megastanem, řešíme složitý tetris s první minikrizí, naštěstí záhy překonanou.

První dnem se seznamujeme s Černým jezerem, skásne nás strážce NP, požadující 3E vstupu, zakoupíme slevovou několikadenní "pernamentku". Proběhne nutná koupačka, jezero teploučké, čisťounké, jen vstup poněkud blátivý. Poté nutný okruh kolem jezera, kdy se snují plány s podstatě opakujivšími se 2 motivy a to zdolání Medvěda (nad jezerem čnící hory V.Meded) a obkroužení jezera na novém člunu...

Dne dalšího přichází první prověření sil. Zvolíme rádoby menší túru k ledové jeskyni. Od Medvěda Mina odrazuje, ale jeskyně má být fajn i pro dítka...Od začátku přichází poměrně slušné stoupání lesem a první reptání střídané s panickou úzkostí z potenciálně přítomných hadů, které neobezřetně zmíním z průvodce. Nad lesem je cesta příjemnější, první krásné výhledy. Bohužel se do cesty připlete jakýsi turista imponující dojmem znalce, který od dalšího výstupu k jeskyni zrazuje, resp. nabádá k údajně snazší alternativě, pokud nedošlo k jazykovému šumu. Porada, průzkum, váhání, tečkovaná trasa v mapě dá bohužel pánovi za pravdu a zavelíme k obratu, sestup k rozcestí a nový výstup...jak se posléze ukáže dle klasického klišé - cesta je delší, zato těžší. Sice pěkná, skalky mezi klečí, krasové závrty, horem, dolem, ale pro některá dítka a nervy rodičů již dosti náročná. 1/2 šlape za cenu vymýšlení soutěžních otázek, 1/4 oddaně sekunduje tatíkovi, na zbylou 1/4 však nefunguje již žádná motivace. Porada a matka s dcerou ustupuje a další se pokusí o výstup, který se chvíli jeví nekonečným, slunko slušně žhne, voda kolem žádná, ale to již se pomalu rýsuje impozantní Obla glava. Pak již 20 m lezení po čtyřech a jsme tam...místo 3 hodin asi 5. Ledena pečena však všechno dosavadní napětí rozpustí...aby vyvolala další - epizodou s nožem...Dole schlazeny hlavy, hodí se lano, jáma nikterak velká, ale kouzelná, občas prosviští netopýr. Po předaných zkušenostech se rozhodneme pro sestup plánovanou výstupovou trasou, kde poněkud spíláme rádobydobrodinci, neb cesta naprosto pohodová, průlez nějakou tou skalkou, pak traverz, trochu suťový sestup a jsme u salaší v Lokvici. Skupina se trochu trhá na předvoj jednoho tatíka s hochy, další otec s nebývale statečnou cérkou, která stávkuje jen při nabídce ovčího mléka místního salašníka a zezadu jistí belhající se ženuška...Pak již sestup známou cestou za motivace pohádkou, zpěvem a kvízovými otázkami u starších, bez jakékoliv krize. Z plánu asi 7 hodinového výletu je rázem 9 a poklona ani ne 6-ti letému dítku!

Po těchto peripetiích nezbývá než taktický ústup a nehrotit další plány. Tak přichází čas člunu a pánovi Matoušovi se splní první cíl, probrázdic téměř celé jezero. Aby z hor přeci jen něco bylo, tak odpoledne vystoupáme na okrajový vyhlídkový kopec Čurovac, přiblížic se vozem za Žabljak. Z něj krásná vyhlídka do téměř nedohlédnutelných hlubin kaňonu řeky Tary, necháme se nafilmovat dronem (a dosud marně čekáme na odkaz). Po malém předobčerstvení v bufetu na parkovišti s přírodním ledem, vymyslíme nějakou řádnou večeři v místní konobě. Žabljak, který by mohl mít ambice býti půvabným horským střediskem, ve skutečnosti v sobě mísí patinu starých salašů s reálným socialismem a nevkusným kapitalismem v podobě rychle rostoucích hotelů. Zakotvíme někde v centru v restauraci druhého typu, kde skutečně dýchnou doby pro nás ještě ne tak dávno minulé. Nakonec se sice slušně a chutně najíme, ale ač téměř jediní hosté, se jídla dočkáme asi za 1,5 hod., každý úkon páně kelnera je několik desítek minut. V dlouhém čekání, v rámci rozpravy " co zítra" padne jen tak mimoděk, bez ambice na uchycení, návrh na zdejší hlavní kopec- Bobotov kuk. Kupodivu nejen, že se nesetká s očekávaným odporem, ale získá i jistou podporu. Jakože ať si hoši jdou - tatíci se staršími (9-ti letými) kluky a my holky si zajdeme k nějakému jezeru. Jeden hoch se chytá nadšeně, další méně, ale nechá se přesvědčit a i Mina podpoří, jakože kopec je babyfriendly (není, snad lépe aspoň s nějakou smycí...)!

Zvolíme kratší 3-hodinovou cestu ze Sedla, kde zanecháme vůz s plánem návratu stejnou cestou.Strážce nakonec ukecáme s placením dalšího vstupu do NP, když ukážeme, že již máme byť expirovaný 3-denní. Nakonec je opět vše jinak. Prvotní obavy z horka rozptýlí příjemný větřík, odhodláně nastupujeme do prvního sedla Uvita. Po prvním čtyřkončetinovém lezení však odpadne jedna dvojka, vyhodnotíc cestu jako příliš riskantní, zejména pro sestup. Následuje krizová rychlodomluva, buď se sejdeme u auta nebo se pokusíme přelézt celý hřeben až do kempu. Po sedýlku následuje krásný asi hodinový pohodový pochod travnatou plošinou, s občasnými zbytky sněhových polí, pod špičatými skalními věžemi. Jen mírně znepokojuje, že jaksi nenabíráme výšku a skály ční vysoko. To se již začíná objevovat stěna s kýženým vrcholkem. Mladíkovi rači neprozrazuji, co nás čeká a chvíli spočneme u jezírka Zeleni vir. Pak již stoupání serpentinami, které se nějak vcelku pohodově zvládnou, potkáváme nadšenou slovenskou výpravu, která poprvé upozorňuje na závěrečnou ferátku, kterou Mina nezmínil, a jsme na podvrcholovém sedle. Přichází zpráva od druhů, že se nevzdávají a zvolili jinou cestu výstupu z Urdeni do.Tímtov hlavě šrotují tři možnosti sestupu- zpět do Sedla, Urdeni do či přechod k Černému jezeru. Naše dvojka pokračuje k vrcholu. Objevuje se krásný výhled na jezera Škrčka, ale také začíná exponovanější podvrcholový asi 100m úsek, zajištěný pogumovanými lany, taková B-ková ferátka. Hocha zajistím vlastním tělem a s jistou bázní jsme na vrcholku (2523m.), po 2:45 hod ze Sedla. Nádhera, trochu opar, jen pár lidiček, svačinka a čas myslet na sestup. Neponechávaje nic náhodě, hodí se kus nového špagátu, vytvoříme pomocí dračí smyčky prsák a s "trojím jištěním" (lano, lanko a vlastní tělo) se sesouváme zpět. No jsme rádi na sedle, kde začíná trocha pofukovat. Je čas rozhodnutí, zprávy od spolulezců žádné, nechce se riskovat nějaké složité nahánění se po kopcích, kondice i zásoby dostatečné, volíme sestup náročnější variantou přímo do kempu. Zprvu opruz strmým suťoviskem, hoch raději zůstává na provaze, kameny postupně mohutnějí, takže záživnější přeskakování, pohodový traverz a jsme na známých místech pod ledovou jeskyní. Cestou ni živé duše, tu potkáváme až v salaši Lokvice - nám známého pastevce, kde synátor, na rozdíl od cérky, tentokrát nepohrdne ovčím občerstvením. Dozvídáme se, že dnes jsme z vrchu jediní a pádíme dolů s vidinou satisfakční koupele. Po celkových 8 hod jsme u jezera, kde smočíme splavená těla a s vítězným pokřikem "Teď už ani muk, zdolali jsme Kuk, všechen pot, co se z nás lil, v jezeře se smyl" míříme ke stanům, kde nás již čekají kamarádi, kteří to otočili kousek pod závěrečným sedlem a na další informace jim došla šťáva v mobilu. Dámy zatím posedávají na zmrzlině u jezera, kde jsme je nějak přehlédli. Spustí se liják, který tímto odežene v 19 hod.pravidelně navštěvující otravné chrousty. Poté se zjeví i ženská část, která se prošla k jezeru Zminje, kde naháněla žabičky, kochala se další faunou i flórou a přitom nenávratně odložila zapůjčené trekové hole. Večer na zmoklém dřevu složitě ugrilujeme tradiční čevapčiči.

Toť zdařilý závěr Durmitorské části. Ranní balení se dle předpokladů protáhne, že nejsme schopni vyjet před 11 hodinou. Ještě přitisknutí na Jeleninu hruď a slivkou se loučíme s půvabným kempem, kterému pro celkovou atmosféru odpustíme i nějaký ten balkanismus v podobě dílenského bordýlku vedle umývárek či poněkud sníženou intimitu toalet. Voda však tekla (i teplá), no a co, že s ropuchou, luxusní zázemí společných prosklených lednic nabídne vždy vychlazený mok a do toho stařík pobíhající v různých úborech, tu jako mechanik, tu v slamáku a holí odhánějící cizí psy, kteří si rádi našli pelech v předsíňce stanu, tu donchuan oblbující belgické 17-tky a Jelena věčně se usmívající: "kako stě...a slivku či kavu?" A to vše za denních 9E za rodinku.

Jedeme k Taře, resp. mostu, kde chvíli zastávka, zvažování i raftu, který však nad časové i cenové možnosti. Pokračujeme kaňonem s cílem se někde smočit. To se povede až za Mojkovacem , v průzračné velmi svěží zátočince, s místní omladinou. V úmorném vedru přichází oáza kláštera Morača, kde nám popík požehná, jsa všichni skrz Cyrila a Metoděje braťja a pak přes hlavní město dále kolem Skadarského jezera zamíříme k moři...

foto

Salza, Kaiser-Franz-Joseph Klettersteig 15

Již tradiční akce v půli června, s cílem nasytit vodácké i lezecké choutky. Spojí se tentokrát moravská a jihočeská sekce, sraz pátek podvečer v Palfau.

Setkání v Brně poněkud zkomplikuje doprava. Cestáři si nás evidentně vychutnávají, opravujíc zároveň dálnici a možné objízdné trasy, takže u Rousínova se opravují hned 3 navazující vesnice! Přichází zpráva o havárce na D1, následuje chybné rozhodnutí zkusit objížďku a pak místo na D1, trčím v nepopojíždějících kolonách vedle, oprášeje potlačenou zásobu vulgarismů. S novými, naštěstí velkorysými sou-druhy, se setkávám s hodinovým zpožděním. Pak již za 3,5 hod v Palfau.

Pátek večer je kemp Saggraben prázdný, vyčkáme příjezdu budějické grupy. Stanovačka, grilovačka a dopoledne první sjezd. Sličná slečna v půjčovně nabídla krom lodí a potřebné výbavy i výkonný kompresor, tak jsme ušetřeni rozehřívací pumpovačky. Stav vodočtu ve Wildalpen 150 cm a pohled na řeku vzbuzuje jisté rozpaky, které se ukáži býti lichými. Plují 4 posádky a Markéta se ujme role lichého člena a tímto funkce fotografky. Dopoledne je řeka poměrně prázdná, přes nízký stav příjemná, obejde se bez větších kolizí s kameny, tradiční skokánek je bez fronty. Háček- Radkova sestra Hanka, dávná horská souputnice, šikovný, soutěska párádní, jen na obvyklém sešupu trocha doplatíme na menší rozestupy, pak šikmější nájezd a už se nedobrovolně koupeme. Po obědní pauze jízda č. 2, díky kompresoru vcelku rychlé vyfouknutí, nafouknutí. Tentokrát z nástupu Petrus, kde se řeka již dosti zahušťuje a navíc se spouští menší liják...Nakonec jen jedna posádka vyvázne bez ztráty kytičky...Podvečerní plány maximálnéího využití času zhatí pořádnější bouřka. Někteří se však nevzdávají a po konzumací nápojů amerických, plzeňských a pivním stejku, zjistíc, že jedna účastnice v konzumaci zaostávala a tudíž schopna řízení, nepříliš soudně, ale o to více nadšeně vyrazí v již pokročilejším večeru s touhou zdolat Salza Klettersteig. Prozřetelnost však bdí, zastavíc nás cedulí K. gesperrt a slídící osobou z blízkého stavení... Pokračuje dogrilování s upoutávkami na jakostní brakovou literaturu jako Asfalt a Cesta krve, použití dronů a koukajíce na bujaré Maďary, co si to v tom kotli vlastně míchají...

Neděle je již zasvěcena, přes jistý platonický odpor, plně lezení. Od Leopoldsteiner See jdeme na pěknou "ferátku" Kaiser - Franz - Joseph Klettersteig, s nějakých 850m převýšení. Klára volí raději relax s brakovou literaturou, úvodní D-čková pasáž notně prověří síly, ale odpadne jen méně zkušený Jirka, ostatní se rvou statečně, i za cenu rozedraných prstů. Trasa vede přímo nahoru, s výhledem na jezero, trochu připomíná Seewand. Počasí je akorát, ani nepraží, ani neprší, sdružíme se s poraněnými polskými pobratimy a za nějaké 3,5 hod je první část nahoře na rádobyzatraktivňujícím zakončení lanovým mostíkem. Místo čekání na zbylou čtverku se jedna dvojička rozhodne ještě zdolat atraktivní jeskynní Rosslochhöhlen Klettersteig s D/E úsekem. To se již zvedá vítr a mračna černí. Následuje úprk před stejně dostihující bouřkou, aby po pár stech sestupných metrech narazíc na zbytek skupiny choulící se pod smrkem. Vůdci se tímto uleví, odpouštějíc jistou svévoli.Po vypršání pokračuje nepříliš pohodový sestup strmým leč kluzkým terénem. Dle domluvy v 16 hod jsme již očekávání zbylou dvojkou u jezera. Znova se rozprší, což však nebrání osvěžující koupeli.