Kapitola 3. Jasper
Přesun asi 100 km do prvního nyní již skutečného national parku, platíme permit 130 $, platící však neomezeně po celé zemi. Díky Táně měníme značku fastfoodu, objevujeme pro změnu Subway s roztomilými Asiaty. Pak nezbytné doplnění proviantu, sekyrka, masenko, Táňa opět tahá za nitky a měníme i nápojový stereotyp na jakýsi zdejší Pilsener, což se ukáže jako mok pivní chuti, ale příznivé ceny, k pečínkám dobrý. Před Wapiti kempem nás vítají skuteční wapiti jeleni a pak luxus big kempu, kde vzdálenosti takové, že Dan musí fungovat coby sprchový taxikář. Trocha nás spraží hlídačka nakazujíc sbalit třetí stan, takže zas do trojky.
7.7. cestou potkáváme dalšího černého méďu a pak absolvujem poměrně pohodovou a příjemnou 4 hod túrku na kopec jména Bald Hill s krásnými plakátovými výhledy na táhlé jezero Maligne Lake obklopené skalnatými štíty. Na vršku se míjíme s tlupou Japončíků, kteří si zřejmě ve zdejším outdoorshopu poručili all inclusive, působíc notně komicky, kterak v plné zbroji absolvují téměř bezejmenný kopec. Dostatek času využíváme jednak u jezera, dále cestou Maligne Canyon, což sice pěkný přírodní úkaz, ale vybetonovanými chodníčky pro masové turisty notně doupravený. Deštivý večer u ohýnku pod pláštěnkami překompenzováváme do notně rozverné polohy, popuzujíc Markétu, že 2x za týden být takhle veselo je moc (či tak nějak jinak to formulujíc). Asi ji popudilo masenko v asfaltu vyválené. Táňa tentokrát nesměle sekunduje chlapcům z úkrytu vozu.
Další den od rána liják, že se postupně vžije rčení "počasí jak v Jasperu".O nějaké turistice nemůže být řeč, volíme alternativu termálních pramenů Hotsprings Miette, kde se několik hodin vaříme obstoupeni komandem plavčíků imponujících více bachařsky než postavičkami z Baywatch, zatímco nad hlavami se čerti žení. Ve snaze nebýti jen za vařící se vorvaně, potřebný adrenalin nacházíme ve střídání studených bazénků. Cestou Radek poučí o operaci "Habakuk" z II.světové, kterak zoufalí spojenci povolali chovance ústavu pro choromyslné, aby zachraňoval jejich námořní flotilu stavbou lodi z ledových ker, což se realizovalo na jednom zdejším jezeře. A taky jsme umravněni povoleným přídělem 1-2 piv na večer, z čehož mohla vzniknout již jen globálně-politická debata o čínské střední třídě stěhující se na západ.
A ráno dále lije… Ale již nutno opustit Jasper a vyrazit dál na jih. Ještě nezbytné zásoby, dovybavíme se nutnou plachtou. Snaha udržet optimistickou náladu se stává poněkud křečovitou, proběhneme dva megavodopády- Athabasca a Sunwapta Falls, Rádik i v tomto nefotogenickém nečase poněkud japanoidní, zachycujíc vše možné i nemožné. Poté zakotvíme v oblasti Columbia Icefield, což je taková náhorní ledovcová plošina, ze které stékají jednotlivé ledovce do údolí na všechny strany. Proběhnem si Icefield centre, jakési ledovcové muzeum, v němž se to dost rušné hemží a odkud se vyráží po ledovci zvláštními obrněnými autobusy, což si odpustíme, v blízkém kempu zastanujeme a vyrážíme ještě na menší párhodinový výletík na Parker Ridge. Čeká nás něco, co Radek euforicky nazval totální nehostinností, pořádný fičák, pošmourno, ale scény nadále parádní, zasněžená 3-tisícová skaliska, údolí s ledovcem Saskatchewan... Chvilkový svačinový azyl nacházíme v kamenné ohrádce. Cestou zpět alespoň kukátkem zahlédnem i stádko muflonoidních ovcí (jinak ovce tlustorohá či bighorn sheep). No a blíží se jeden z kruciálních okamžiků výpravy. Běžná večerní příprava, sekám dříví, najednou těsně vedle proletí černé Radkovo tělo, hlava se šipkou zastaví o kámen a pak rychlý spád, z čela valí krev, zprvu nepříliš úspěšná snaha o stavění krvácení, záchranná akce pokračuje přes Icefield centrum, kde nás odkážou na…100km vzdálený Jasper. Jak triviální může být úraz i dokonce ohrožení života v divočině- žádný pád ze skály či napadení medvědem - Radkovi se podvrtnul kámen při věšení prádla… S Táňou střežíme tábor a připravuje krmi, zbytek v nemocnici naráží na další tvrdou realitu této megazemě. Jen za vstup do nemocnice a kontakt s lékařem musí vytasit kreditku a zacálovat 650 $, další pak za samotné ošetření. Jihoafrická lékařka kolegu obdaří 7 stehy, kolem půlnoci se šťastně shledáme- aby druhý den ráno museli zpět- nikoliv na převaz- ale aby vyřídil další finanční náležitosti neb v sobotu večer již nebyla k dispozici patřičná úřednice…Ráno dostaneme od velitele vyčiněno, že jsme nad ním dostatečně nebděli, nekontrolovali vitální funkce a sobecky se oddávali blaženému spánku, zatímco on promýšlel všechny katastrofické scénáře o nitrolebním krvácení. Hoši se projedou dalších 200km, holky polebedí v kempu, já pokochám okolím i muzeem, konečně zas trocha sluníčka a pak již opouštíme Jasper park.
Kapitola 4. Banff ( s Yoho intermezzem) a trocha Kootenay
Pokračujeme plynule v dalším NP, cestou další černý méďa, posléze i roztomilá baribalí rodinka, kdy kolem mátinky panáčkují 2 prckové a míříme k fotogenickým jezerům, nejprve Bow lake. Zabereme místečko v tábořišti Mosquito creek, které naštěstí není příliš věrno svému názvu, naopak poměrně útulné. I když bez sprch neskýtá komfort větších kempů, tak poměrně přiroste k srdci. Po obsazení placu u řeky s výhledem na hory se dostáváme k dalšímu "kýčovitému" výhledu - Peyto Lake, kde taky vzhledem k atraktivitě místa proudí a na jedné vyhlídce se mačkají davy z všehomíra. Stačí však poodejít asi 500m a na skalní vyhlídce jsme zcela sami jen s nějakým tím syslíkem.
Odpoledne pak absolvujeme asi 10 km výletík z kategorie zbytečných k Bow Lake Falls …no tak zas vodopád…nadšenému dokumentaristovi Radkovi nestojí ani za vytažení aparátu. Ráno dospíme stresy dní předchozích a pak vizitujem městečko Lake Louise, takové Štrbské pleso, u kterého si soudruzi kanadští postavili podivný, v kontextu zdejší divočiny do očí bijící, hotelový komplex. Kolem pochopitelně davy, které rychle opouštíme vcelku pěkným trailem na horu tvaru včelího úlu a i takto se i zvící - Beehiver. Další proud turistů končí u teahousu u Agnes Lake, takže dál již snesitelněji, ale i tak zvýšený provoz, až končíme u další chatky na Plain of six Glaciers. Občerstvujeme se spolu s ochočeným spermofilem - tak se totiž latinsky zvou zdejší syslíci. Marně můžeme etymologicky pátrat, zda to má co do činění se zvýšenými rozmnožovacími choutkami?
Den následný, to již 12.7., nás opět vítá pochmournou oblohou, čímž nutno improvizovaně promýšlet další plány. Tímto zakolísá i týmová soudržnost a dojde k postupné krystalizaci a diferenciaci na : radikálního optimistu (vše jde), umírněného radikála (nějak to pude), umírněného optimistu (nějak bude, zkusím se přizpůsobit) a radikálně skeptické křídlo (je to na h…). Nejprve vezme za své plán A několikadenního treku, vidouc na infocentru ikony s hromy blesky, na pánském WC radikálnější křídlo vymyslí alternativu B zkrácení téže trasy do jednoho dne, a nakonec vznikne modifikovaná C verze, kdy se síly dále přeskupí, radikálové zůstanou na svých pozicích a kooptují původní skeptičku s apelem na manželskou soudržnost, místo toho původní optimista začne pochybovat, i nějakou zdůvodňující bolístku si najde (anebo hrdinně poskytuje ochranu další souputnici?). Rozdělíme se u Morraine Lake, ve třech vystoupáme k Larch Valley, dále sněhem na Sentinel Pass, kde se zdá, že již chmurné předpovědi neuniknem, nakonec však nespadne ani kapka a šílenou sutí se spouštíme do Paradise Valley, údolí svého jména vskutku hodného. Ze skalnatých velikánů se valí sněhové vodopádky, kolem ni živáčka, ale ani všude varovně připomínaných medvědů, což mírně rozlaďuje nadšené dobrodruhy. Že někde tady jsou nás alespoň parciálně ukojí čerstvé lejno. I sluníčko vyleze, koupel v Lake Anette osvěží, paráda, ať si strčí svou předpověď! V pohodovém sestupu se znovu semkneme do soudrženého týmu s naproti přispěchajícím pokulhávajícím párem. Pomalu se snažíme zkoordinovat s očekávaným připojením se spřízněné rodinky ze Států, čímž varýrujeme, zda se vydat více na jih či na sever, nakonec zůstaneme vprostřed v kempu u Johnston canyonu. Tento pak navštěvujeme dne následného. Atrakce je to k pokoukání, čímžto i patřičně navštěvována, proudíme s davy kolem různých vodopádků, tu a tam za společnosti nějakého syslíka. Dále zevlujem po Banffu, což centrum stejnojmenného parku s dalším kýčovitým hotelovým megakomplexem. Městečko oproti avízům vcelku snesitelné, spousta outdoorových a suvenýrových obchůdků a tak, v knihovně zdarma net, tak i nějaký ten kontakt s domovem a světovým děním a Radek odchází povzbuzen vývojem burzy. Občerstvíme se v oblíbeném Subwayi a dále se snažíme udat v autě se valící hromady plechovek. Tentokrát však marně bloudíme z jednoho konce na druhý, čímž na další snahy o recyklaci i nějakou tu pidiúsporu rezignujeme. Pro pocit, že den nebyl jen tak zabitý, se ještě vypravíme do zdejších močálů, kde to má být o setkání s divokou přírodou, i nějakým tím losem apod. Nakonec je to však jen útěk před komáry, alespoň s nějakou tou fotkou divoké růže, která jest symbolem zdejšího kraje zvaného Alberta. Pádíme lijákem do složitě rezervovaného kempu v Lake Louise, který nabídne v amfiteátru i večerní program v podobě přednášky o rosomácích, kterou se alespoň jazyka znalý Rádík dovzdělá…
14.7. se přesouváme do parku Yoho, projíždějíc zdejším centrem Fieldem, jako totálním zapadákovem, kde marně sháníme nějaký ten obchůdek, je zde velké nic, jen předražená pumpa. Doserpentíme k tábořišti u velkolepého 250 metrového vodopádu Takakkaw fall, což má znamenati v jazyce indiánů Kri "To je paráda", tož je. Od záchytného parkoviště je nám nabídnut přepravní vozík, zaujímáme zdá se atraktivní místečko poblíž vodopádu a pak přesun k Emerald Lake, odkud v rizikovém počasí podniknem ve třech vcelku pohodový asi 12km přechod přes Yoho Pass. Trocha brodíme nejprve poměrně mokrým řečištěm, se zajímavou květenou, nějaké ty pantoflíčníky, "indiánské štětce"(indian paintbrush), i na sedle se teprve rozjařuje, tu a tam ještě zbytky sněhu, rozkvétající paloučky, kolem šumavoidního jezírka, vše ještě na úrovni lesa, sklesáme k "Parádavodopádu". Navečír se dočkáme připojení původem moravské rodinky s živými dítky a bohatou kempovací výbavou. Pochmourné počasí se nám promění ve vichrovato deštivé, čímžto se vytrácí i exkluzivita místečka u řeky, od které to parádně fouká. Pokus o instalaci plachty, připomínající dětské podzimní radovánky, končí jejím roztržením. Načež se uchylujem do naštěstí přítomné chatrče, jak učinili i ostatními spolukempovníci různých národů. Vzájemně se obohacujeme o své kulinářské výdobytky, my pokračujem v osvědčených steacích, které, jak se ráno dozvídám, griluji v nečase na ohýnku s grizlíkem za zády, přátelé doplní americký kolorit o fazolovou krmi a mezinárodního ducha doplní irský nápoj. Ranní nečas je obdobný, tudíž nezbývá než vzdát další plánovanou rekognoskaci jistě pozoruhodného parku a vracíme se zpět do Johnston kempu. Cestou shlédneme pozoruhodný spiralovitý tunel, který ač kilometrový, tak vidno vláček vjíždět i vyjíždět. Holt tady je vše o jiných rozměrech. Den se vyvine nakonec hodně improvizačně, opět končíme v Banffu, cestou potkaje wapiti stádko, znovu se prohřejeme v tentokrát méně atraktivních termálech a večer v kempu další masové hody.
Tyto dny v rámci celkové improvizace v týmu nesměle lítá myšlenka na vrtulníkový výsadek do oblasti majestátní hory Mt.Assiniboine, kde časové možnosti již neumožní realizovat pěší výpravu. Poté, co i nejškudlivější člen výpravy se začíná lámat, že nějaké $$ za nevšední zážitek stojí, tak dnes (tj.16.7.) myšlenka padá na neslučitelnosti plánů našich a zdejší letky. Po složitém rozhodování, co ještě jest v našich silách, kolik km na zádech zvládneme apod. se nakonec vyimprovizuje 2-denní trek. Rozdělíme se tentokrát na skupiny tři. Krom úderného týmu vypravícího se k Egypt lake stezkou zvanou Healy Pass Trail, tak ostatní se vystřídají v předraženém buse na jinak půvabné Sunshine meadows a přidají další výletíky.
My 3 a pes (tentokrát ryzí mužská výprava s Rádíkem a Martinem) si užijem krásného výstupu skrz liliovitými květy hustě kvetoucí louky přes Healy Pass odkud i onen Assiniboine v dáli zahlédnem, pak sestup do kempu u egyptského jezera. Tam si dopřáváme čokoládový piknik v rámci mezinárodní družby. Bojujeme s moskíty a taky s Radkem zažíváme několik šoků, kam až může sahat integrace zvířecí bytosti do pospolitosti lidské. Tu pániček se ve prospěch přítele vzdává svého přídělu vody, tu krmivo ze společného kelímku a nakonec psík končí za rozpačitého pseudosouhlasu v ložnici- je to přeci pes domácí a v nějaké předsíňce by trpěl. Nakonec se i vyspíme, vše jsou jen předsudky, že. Ráno prolezem další jezírka (Scarabe a Mummy), v jednom se i smočíme, k dalšímu probrodíme sněhem. Zajímavý zážitek je stát na hraně vodopádu mezi jezery a pak nás čeká nekonečný více jak 20km sestup jen za doprovodu komárů. Odměnou dole je uvítací četa s icecofee servisem!
Po noční bouřce se loučíme s přáteli a parkovou oblast opouštíme přes NP Kootenay, který zdejší ochranáři docela nechávají na pospas živlům, ať si příroda poradí sama. Je vidět, kterak si s lesy pohrávaly požáry, cestu na slunce si nesměle razí nový porost. Profičíme další kaňonen - Marble, tentokrát bez přítomnosti mas a pak další pozoruhodné místečko - Paint pots, což jsou jezírka v rezavé hlíně, po staletí sloužící indiánům k válečným pomalováním. Cestou Mc občerstvovadlo, kde poberem po česku všechny bezedné šálky, obsadíme všechny pro tyto účely určené vychytávky v autě a pak soutěžíme, kdo si první vynutí zastávku. Opouštíme horské prostředí, volíc změnu klimatu, Radek vybírá údajně nejteplejší a jedinou pouštní oblast Kanady- město Osoyoos. Toto nakonec vypadá spíše jako středomořské letovisko, jen pro změnu jezerní. Bohužel počasí je zde údajně nejchladnější za několik let a letním radovánkám tudíž moc nepřeje. Chvíli marně hledáme kemp, zjišťujeme, že cenové relace jsou již někde jinde než v horách, kde vystačíme obvykle s 20-30 $ za celou tlupu. Máme však štěstí natrefíc na české majitele, kteří poskytnou místečko za cenu k zdejším poměrům poloviční- 40 $. S šefíkem proberem něco globálně místní politiky, v noci se necháme rušit řvoucími dítky a havrany, ráno osvěžíme v jezeře a pak již pádíme kanadsko-americkým pohraničím skrze různá třeba ovocnářská městečka směr Vancouver.
Žádné komentáře:
Okomentovat