KANADA 11 - part three

Kapitola 5. Vancouver Island a Vancouver city

Posledním cílem je Vancouver Island. Vystojíme frontu na trajekt, který za nějakých 120 $, vylodíme se v městečku Nanaimo a pak nekonečný přejezd na druhou stranu ostrova k Pacifickému pobřeží. Co na mapě vypadá kousíček je nějakých 300 klikatých celodenních km. Počasí je nevlídné, svízelně, ale nakonec přeci jen nacházíme kemp někde mezi městečky Ucluelett a Tofino, chtějíc absolvovat další NP- Pacific Rim.

Dne dalšího, to jest již 20.7. absolvujeme různé okruhy po zdejším deštném pralese, obsahujícím údajně 10x více biomasy než prales amazonský…Průvodci sice poněkud zveličují avízujíc 2 metrové přesličky a kapraďorosty, přesto kombinace mohutných cedrů, popadaných dřevin v různém stupni rozkladu, sloužící jako podklad novému rostlinstvu všelijakých divokých tvarů vskutku vytváří magickou atmosféru pravěkého světa, k čemuž se přidávají dojmy z rozervaných břehů ponurého Pacifiku, kterým odliv přidává na divokosti, či naopak rozlehlých písečných pláží s množstvím naplavených klád, tu a tam v dálce zvuky štěkajících tuleňů či zapískání snad kosatky. S Radkem se nám dalekohledem i velrybí ocas zahlédnout podaří. Závěr dne je však ponurejší než zdejší počasí. Nejprve se nám v místní indiánské rezervaci ztrácí Markéta, snažíc se zafixovat nějakého toho kytovce, čímž jí zbytek zmizí v muzeu. Z toho vzniklé napětí, kdo za to vlastně může, je záhy po příjezdu do tábořiště překryto pohledem na padlý stan a zjištěním, že tento má na svědomí medvěd vandal, který byl již ráno zde zahlédnut. Sčítáme škody, což bohužel odnáší Radek s Markétou jednak roztrhaným stanem, ale zejména rozsápanými karimatkami. Tyto se pak Radek po celý večer vytrvale leč marně snaží reparovat. No a nevyřčeně za vše může pisatel, kterýžto dne předchozího vylil těstovinovou polévku, přitom opařil Dana, po těstovinách ráno ani stopa, Radek pomnul, že v noci na něm spočinula jistě tlapa medvěda opouštějícího hody no a dnes, byť jsme na jiném místě, šel méďa na jisto po těstovinách a v naštvání, že tyto nenalézá alespoň z pomsty či hravosti si pohrál s podložkovým molitanem…

Poslední den na ostrově alespoň trochu slunečno, ale poněkud prováháme zvažovanou lodní výpravu za zdejší mořskou zvířenou. Když už se začne zajídat pralesní zeleň, tak končíme na pláži, kde si někteří i ve vodě zaskotačíme, nepřítomné velryby či tuleně nám kompenzují orli bělohlaví či překvapivě bohatý podmořský život patrný na odlivových útesech od různých korýšů, po hvězdice, sasanky apod. Navečer se již přesouváme na pevninu, chtěje si plnohodnotně dne posledního i velkoměsta užít. Končíme v kempu někde za Vancouverem, kde s Radkem narozeniny příjemně oslavíme, probírajíc všemožné od bezohledných pejskařů přes meze přátelství až po charitu.

A máme zde finále, dne 22.7. Dopoledne okupujeme outdoorový market, ve kterém si mj. Radek chce vykompenzovat zničenou karimatku nějakou výhodnou koupí. Něco pokoupíme, ale slevy až tak závratné nejsou. Následně několik hodin strávíme ve Vancouver Aquarium, které za to přes přítomné davy skutečně stojí, zhlédnem všelijaké mořské živočichy a atrakce, dále drezúru delfínů a běluh či "4D" projekci s "autentickým" ošplícháním velrybou či píchnutím elektrickým úhořem. Projdeme se kolem totémů ve Stanley Parku a pak pod mrakodrapy. Postupnou apatizací s blížícího se závěru nejsme schopni se dohodnout na kloudnějším občerstvovadle, že nakonec končíme…opět v McD. Následuje zběsilé zevlování po souvenirshopech, chtějíc obdaříc své blízké všelijakými těmi javorovými sirupy, sušenkami apod, zapomínaje na kapacitu letadlových zavazadel. Večer, jelikož jest zrovna pátek, jsme svědky pozoruhodné proměny města, kdy nejrušnější centrální silnice uzavře nahoře i dole policejními kordony a uvnitř vzniká tímto zábavné centrum. Narážíme na americké pojetí svobody, kdy při snaze vstoupit i do zdá se běžné hospody, musíme projít rukami šacujících zle vyhlížejících chlapíků. Toto nemáme zapotřebí a nakonec je nám dobře někde na okraji v irské s Guinessem. S Danem a Táňou nám to ještě nedá zakončíti více stylově se zdejším molsonem. Pak přichází luxusní nocleh ve zdejším B&B.

23.7. nás již čeká přesun na letiště, zbavení se svinčíku z auta, podělení se o zdejší rekvizity,jako sekýrka, plachty apod., za cenu dalšího nárůstu váhy zavazadla a pak nervozního stepování u odbavení. Markéta musí přebalovat, čímž mi notně stoupne tlak maje o několik kg více. Odbavovačka se však slituje či přehlídne, aby další nepřehlídla snahu dostat do letadla plastickou trhavinu ukrytou v oblíbeném burákovém másle, se kterým se tímto musím smutně rozloučit. Let ubíhá někomu s muzikou jinému s filmy. Poučeni z letu předchozího se Radkem snažíme o pravidelné odplynovací intervaly, takže let přečkáme v relativním poklidu, i když v Amsterdamu dolehne časový posun a všichni odpadnem.

Toť naše letmé zkušeností s krásnou, zelenou zemí, krajem skalnatých zasněžených vrcholků Skalistých hor, tisíců vodopádů, tyrkysových jezer, nekonečných divokých lesů, s bohatou faunou, kdy větší zvěř se paradoxně objeví spíše u cesty, zemí, kde vše je v jiném měřítku než jsme zvyklí. Megavzdálenosti, megauata, megavlaky, megavodopády … Krajina krásná, nedotčená, možná se ale po čase již jeví jednotvarná… Zemí dodržovaných pravidel, jak na silnici, kdy i na volné nekonečně rovné cestě nikdo nemá potřebu předvádět závodnické dovednosti, tak v čistotě, nenarážíc ani ve frekventních ani odlehlých kempech na relikty proběhlých stravovacích či hygienických činností. Zemí očekávaně mezinárodní, místy majíc pocit, zda jsme si nespletli kontinent a ocitli se spíše na vzdáleném Východě. Taky zemí jiných cenových poměrů, jídlo západně dražší, naopak překvapí ceny benzínu kolem 22 Kč, příznivé kempovné kolem 100Kč za osobu, platí se sice vjezdy do parků, ale pak nikdo nevybírá za každé jen trochu atraktivní místečko či parking, no ale i drsné reality "dostupnosti" zdravotní péče. A taky poznamenané prohibicí, že chvíli trvá, než se zadaptujeme, že pro pivo musíme do speciálních Liquour storeů…

A děti se doma ptají- tacínku, cos dělal a cos nám přivez z té Kandady?

a ZDE zbytek fotek

KANADA 11- part two

Kapitola 3. Jasper

Přesun asi 100 km do prvního nyní již skutečného national parku, platíme permit 130 $, platící však neomezeně po celé zemi. Díky Táně měníme značku fastfoodu, objevujeme pro změnu Subway s roztomilými Asiaty. Pak nezbytné doplnění proviantu, sekyrka, masenko, Táňa opět tahá za nitky a měníme i nápojový stereotyp na jakýsi zdejší Pilsener, což se ukáže jako mok pivní chuti, ale příznivé ceny, k pečínkám dobrý. Před Wapiti kempem nás vítají skuteční wapiti jeleni a pak luxus big kempu, kde vzdálenosti takové, že Dan musí fungovat coby sprchový taxikář. Trocha nás spraží hlídačka nakazujíc sbalit třetí stan, takže zas do trojky.

7.7. cestou potkáváme dalšího černého méďu a pak absolvujem poměrně pohodovou a příjemnou 4 hod túrku na kopec jména Bald Hill s krásnými plakátovými výhledy na táhlé jezero Maligne Lake obklopené skalnatými štíty. Na vršku se míjíme s tlupou Japončíků, kteří si zřejmě ve zdejším outdoorshopu poručili all inclusive, působíc notně komicky, kterak v plné zbroji absolvují téměř bezejmenný kopec. Dostatek času využíváme jednak u jezera, dále cestou Maligne Canyon, což sice pěkný přírodní úkaz, ale vybetonovanými chodníčky pro masové turisty notně doupravený. Deštivý večer u ohýnku pod pláštěnkami překompenzováváme do notně rozverné polohy, popuzujíc Markétu, že 2x za týden být takhle veselo je moc (či tak nějak jinak to formulujíc). Asi ji popudilo masenko v asfaltu vyválené. Táňa tentokrát nesměle sekunduje chlapcům z úkrytu vozu.

Další den od rána liják, že se postupně vžije rčení "počasí jak v Jasperu".O nějaké turistice nemůže být řeč, volíme alternativu termálních pramenů Hotsprings Miette, kde se několik hodin vaříme obstoupeni komandem plavčíků imponujících více bachařsky než postavičkami z Baywatch, zatímco nad hlavami se čerti žení. Ve snaze nebýti jen za vařící se vorvaně, potřebný adrenalin nacházíme ve střídání studených bazénků. Cestou Radek poučí o operaci "Habakuk" z II.světové, kterak zoufalí spojenci povolali chovance ústavu pro choromyslné, aby zachraňoval jejich námořní flotilu stavbou lodi z ledových ker, což se realizovalo na jednom zdejším jezeře. A taky jsme umravněni povoleným přídělem 1-2 piv na večer, z čehož mohla vzniknout již jen globálně-politická debata o čínské střední třídě stěhující se na západ.

A ráno dále lije… Ale již nutno opustit Jasper a vyrazit dál na jih. Ještě nezbytné zásoby, dovybavíme se nutnou plachtou. Snaha udržet optimistickou náladu se stává poněkud křečovitou, proběhneme dva megavodopády- Athabasca a Sunwapta Falls, Rádik i v tomto nefotogenickém nečase poněkud japanoidní, zachycujíc vše možné i nemožné. Poté zakotvíme v oblasti Columbia Icefield, což je taková náhorní ledovcová plošina, ze které stékají jednotlivé ledovce do údolí na všechny strany. Proběhnem si Icefield centre, jakési ledovcové muzeum, v němž se to dost rušné hemží a odkud se vyráží po ledovci zvláštními obrněnými autobusy, což si odpustíme, v blízkém kempu zastanujeme a vyrážíme ještě na menší párhodinový výletík na Parker Ridge. Čeká nás něco, co Radek euforicky nazval totální nehostinností, pořádný fičák, pošmourno, ale scény nadále parádní, zasněžená 3-tisícová skaliska, údolí s ledovcem Saskatchewan... Chvilkový svačinový azyl nacházíme v kamenné ohrádce. Cestou zpět alespoň kukátkem zahlédnem i stádko muflonoidních ovcí (jinak ovce tlustorohá či bighorn sheep). No a blíží se jeden z kruciálních okamžiků výpravy. Běžná večerní příprava, sekám dříví, najednou těsně vedle proletí černé Radkovo tělo, hlava se šipkou zastaví o kámen a pak rychlý spád, z čela valí krev, zprvu nepříliš úspěšná snaha o stavění krvácení, záchranná akce pokračuje přes Icefield centrum, kde nás odkážou na…100km vzdálený Jasper. Jak triviální může být úraz i dokonce ohrožení života v divočině- žádný pád ze skály či napadení medvědem - Radkovi se podvrtnul kámen při věšení prádla… S Táňou střežíme tábor a připravuje krmi, zbytek v nemocnici naráží na další tvrdou realitu této megazemě. Jen za vstup do nemocnice a kontakt s lékařem musí vytasit kreditku a zacálovat 650 $, další pak za samotné ošetření. Jihoafrická lékařka kolegu obdaří 7 stehy, kolem půlnoci se šťastně shledáme- aby druhý den ráno museli zpět- nikoliv na převaz- ale aby vyřídil další finanční náležitosti neb v sobotu večer již nebyla k dispozici patřičná úřednice…Ráno dostaneme od velitele vyčiněno, že jsme nad ním dostatečně nebděli, nekontrolovali vitální funkce a sobecky se oddávali blaženému spánku, zatímco on promýšlel všechny katastrofické scénáře o nitrolebním krvácení. Hoši se projedou dalších 200km, holky polebedí v kempu, já pokochám okolím i muzeem, konečně zas trocha sluníčka a pak již opouštíme Jasper park.

Kapitola 4. Banff ( s Yoho intermezzem) a trocha Kootenay

Pokračujeme plynule v dalším NP, cestou další černý méďa, posléze i roztomilá baribalí rodinka, kdy kolem mátinky panáčkují 2 prckové a míříme k fotogenickým jezerům, nejprve Bow lake. Zabereme místečko v tábořišti Mosquito creek, které naštěstí není příliš věrno svému názvu, naopak poměrně útulné. I když bez sprch neskýtá komfort větších kempů, tak poměrně přiroste k srdci. Po obsazení placu u řeky s výhledem na hory se dostáváme k dalšímu "kýčovitému" výhledu - Peyto Lake, kde taky vzhledem k atraktivitě místa proudí a na jedné vyhlídce se mačkají davy z všehomíra. Stačí však poodejít asi 500m a na skalní vyhlídce jsme zcela sami jen s nějakým tím syslíkem.

Odpoledne pak absolvujeme asi 10 km výletík z kategorie zbytečných k Bow Lake Falls …no tak zas vodopád…nadšenému dokumentaristovi Radkovi nestojí ani za vytažení aparátu. Ráno dospíme stresy dní předchozích a pak vizitujem městečko Lake Louise, takové Štrbské pleso, u kterého si soudruzi kanadští postavili podivný, v kontextu zdejší divočiny do očí bijící, hotelový komplex. Kolem pochopitelně davy, které rychle opouštíme vcelku pěkným trailem na horu tvaru včelího úlu a i takto se i zvící - Beehiver. Další proud turistů končí u teahousu u Agnes Lake, takže dál již snesitelněji, ale i tak zvýšený provoz, až končíme u další chatky na Plain of six Glaciers. Občerstvujeme se spolu s ochočeným spermofilem - tak se totiž latinsky zvou zdejší syslíci. Marně můžeme etymologicky pátrat, zda to má co do činění se zvýšenými rozmnožovacími choutkami?

Den následný, to již 12.7., nás opět vítá pochmournou oblohou, čímž nutno improvizovaně promýšlet další plány. Tímto zakolísá i týmová soudržnost a dojde k postupné krystalizaci a diferenciaci na : radikálního optimistu (vše jde), umírněného radikála (nějak to pude), umírněného optimistu (nějak bude, zkusím se přizpůsobit) a radikálně skeptické křídlo (je to na h…). Nejprve vezme za své plán A několikadenního treku, vidouc na infocentru ikony s hromy blesky, na pánském WC radikálnější křídlo vymyslí alternativu B zkrácení téže trasy do jednoho dne, a nakonec vznikne modifikovaná C verze, kdy se síly dále přeskupí, radikálové zůstanou na svých pozicích a kooptují původní skeptičku s apelem na manželskou soudržnost, místo toho původní optimista začne pochybovat, i nějakou zdůvodňující bolístku si najde (anebo hrdinně poskytuje ochranu další souputnici?). Rozdělíme se u Morraine Lake, ve třech vystoupáme k Larch Valley, dále sněhem na Sentinel Pass, kde se zdá, že již chmurné předpovědi neuniknem, nakonec však nespadne ani kapka a šílenou sutí se spouštíme do Paradise Valley, údolí svého jména vskutku hodného. Ze skalnatých velikánů se valí sněhové vodopádky, kolem ni živáčka, ale ani všude varovně připomínaných medvědů, což mírně rozlaďuje nadšené dobrodruhy. Že někde tady jsou nás alespoň parciálně ukojí čerstvé lejno. I sluníčko vyleze, koupel v Lake Anette osvěží, paráda, ať si strčí svou předpověď! V pohodovém sestupu se znovu semkneme do soudrženého týmu s naproti přispěchajícím pokulhávajícím párem. Pomalu se snažíme zkoordinovat s očekávaným připojením se spřízněné rodinky ze Států, čímž varýrujeme, zda se vydat více na jih či na sever, nakonec zůstaneme vprostřed v kempu u Johnston canyonu. Tento pak navštěvujeme dne následného. Atrakce je to k pokoukání, čímžto i patřičně navštěvována, proudíme s davy kolem různých vodopádků, tu a tam za společnosti nějakého syslíka. Dále zevlujem po Banffu, což centrum stejnojmenného parku s dalším kýčovitým hotelovým megakomplexem. Městečko oproti avízům vcelku snesitelné, spousta outdoorových a suvenýrových obchůdků a tak, v knihovně zdarma net, tak i nějaký ten kontakt s domovem a světovým děním a Radek odchází povzbuzen vývojem burzy. Občerstvíme se v oblíbeném Subwayi a dále se snažíme udat v autě se valící hromady plechovek. Tentokrát však marně bloudíme z jednoho konce na druhý, čímž na další snahy o recyklaci i nějakou tu pidiúsporu rezignujeme. Pro pocit, že den nebyl jen tak zabitý, se ještě vypravíme do zdejších močálů, kde to má být o setkání s divokou přírodou, i nějakým tím losem apod. Nakonec je to však jen útěk před komáry, alespoň s nějakou tou fotkou divoké růže, která jest symbolem zdejšího kraje zvaného Alberta. Pádíme lijákem do složitě rezervovaného kempu v Lake Louise, který nabídne v amfiteátru i večerní program v podobě přednášky o rosomácích, kterou se alespoň jazyka znalý Rádík dovzdělá…

14.7. se přesouváme do parku Yoho, projíždějíc zdejším centrem Fieldem, jako totálním zapadákovem, kde marně sháníme nějaký ten obchůdek, je zde velké nic, jen předražená pumpa. Doserpentíme k tábořišti u velkolepého 250 metrového vodopádu Takakkaw fall, což má znamenati v jazyce indiánů Kri "To je paráda", tož je. Od záchytného parkoviště je nám nabídnut přepravní vozík, zaujímáme zdá se atraktivní místečko poblíž vodopádu a pak přesun k Emerald Lake, odkud v rizikovém počasí podniknem ve třech vcelku pohodový asi 12km přechod přes Yoho Pass. Trocha brodíme nejprve poměrně mokrým řečištěm, se zajímavou květenou, nějaké ty pantoflíčníky, "indiánské štětce"(indian paintbrush), i na sedle se teprve rozjařuje, tu a tam ještě zbytky sněhu, rozkvétající paloučky, kolem šumavoidního jezírka, vše ještě na úrovni lesa, sklesáme k "Parádavodopádu". Navečír se dočkáme připojení původem moravské rodinky s živými dítky a bohatou kempovací výbavou. Pochmourné počasí se nám promění ve vichrovato deštivé, čímžto se vytrácí i exkluzivita místečka u řeky, od které to parádně fouká. Pokus o instalaci plachty, připomínající dětské podzimní radovánky, končí jejím roztržením. Načež se uchylujem do naštěstí přítomné chatrče, jak učinili i ostatními spolukempovníci různých národů. Vzájemně se obohacujeme o své kulinářské výdobytky, my pokračujem v osvědčených steacích, které, jak se ráno dozvídám, griluji v nečase na ohýnku s grizlíkem za zády, přátelé doplní americký kolorit o fazolovou krmi a mezinárodního ducha doplní irský nápoj. Ranní nečas je obdobný, tudíž nezbývá než vzdát další plánovanou rekognoskaci jistě pozoruhodného parku a vracíme se zpět do Johnston kempu. Cestou shlédneme pozoruhodný spiralovitý tunel, který ač kilometrový, tak vidno vláček vjíždět i vyjíždět. Holt tady je vše o jiných rozměrech. Den se vyvine nakonec hodně improvizačně, opět končíme v Banffu, cestou potkaje wapiti stádko, znovu se prohřejeme v tentokrát méně atraktivních termálech a večer v kempu další masové hody.

Tyto dny v rámci celkové improvizace v týmu nesměle lítá myšlenka na vrtulníkový výsadek do oblasti majestátní hory Mt.Assiniboine, kde časové možnosti již neumožní realizovat pěší výpravu. Poté, co i nejškudlivější člen výpravy se začíná lámat, že nějaké $$ za nevšední zážitek stojí, tak dnes (tj.16.7.) myšlenka padá na neslučitelnosti plánů našich a zdejší letky. Po složitém rozhodování, co ještě jest v našich silách, kolik km na zádech zvládneme apod. se nakonec vyimprovizuje 2-denní trek. Rozdělíme se tentokrát na skupiny tři. Krom úderného týmu vypravícího se k Egypt lake stezkou zvanou Healy Pass Trail, tak ostatní se vystřídají v předraženém buse na jinak půvabné Sunshine meadows a přidají další výletíky.

My 3 a pes (tentokrát ryzí mužská výprava s Rádíkem a Martinem) si užijem krásného výstupu skrz liliovitými květy hustě kvetoucí louky přes Healy Pass odkud i onen Assiniboine v dáli zahlédnem, pak sestup do kempu u egyptského jezera. Tam si dopřáváme čokoládový piknik v rámci mezinárodní družby. Bojujeme s moskíty a taky s Radkem zažíváme několik šoků, kam až může sahat integrace zvířecí bytosti do pospolitosti lidské. Tu pániček se ve prospěch přítele vzdává svého přídělu vody, tu krmivo ze společného kelímku a nakonec psík končí za rozpačitého pseudosouhlasu v ložnici- je to přeci pes domácí a v nějaké předsíňce by trpěl. Nakonec se i vyspíme, vše jsou jen předsudky, že. Ráno prolezem další jezírka (Scarabe a Mummy), v jednom se i smočíme, k dalšímu probrodíme sněhem. Zajímavý zážitek je stát na hraně vodopádu mezi jezery a pak nás čeká nekonečný více jak 20km sestup jen za doprovodu komárů. Odměnou dole je uvítací četa s icecofee servisem!

Po noční bouřce se loučíme s přáteli a parkovou oblast opouštíme přes NP Kootenay, který zdejší ochranáři docela nechávají na pospas živlům, ať si příroda poradí sama. Je vidět, kterak si s lesy pohrávaly požáry, cestu na slunce si nesměle razí nový porost. Profičíme další kaňonen - Marble, tentokrát bez přítomnosti mas a pak další pozoruhodné místečko - Paint pots, což jsou jezírka v rezavé hlíně, po staletí sloužící indiánům k válečným pomalováním. Cestou Mc občerstvovadlo, kde poberem po česku všechny bezedné šálky, obsadíme všechny pro tyto účely určené vychytávky v autě a pak soutěžíme, kdo si první vynutí zastávku. Opouštíme horské prostředí, volíc změnu klimatu, Radek vybírá údajně nejteplejší a jedinou pouštní oblast Kanady- město Osoyoos. Toto nakonec vypadá spíše jako středomořské letovisko, jen pro změnu jezerní. Bohužel počasí je zde údajně nejchladnější za několik let a letním radovánkám tudíž moc nepřeje. Chvíli marně hledáme kemp, zjišťujeme, že cenové relace jsou již někde jinde než v horách, kde vystačíme obvykle s 20-30 $ za celou tlupu. Máme však štěstí natrefíc na české majitele, kteří poskytnou místečko za cenu k zdejším poměrům poloviční- 40 $. S šefíkem proberem něco globálně místní politiky, v noci se necháme rušit řvoucími dítky a havrany, ráno osvěžíme v jezeře a pak již pádíme kanadsko-americkým pohraničím skrze různá třeba ovocnářská městečka směr Vancouver.

zde FOTO

KANDADA 11 - part one

Prolog

Kdys na podzim přichází Rádík s ideou, co tak podniknout nějaké vzdálenější hory, ve třech s Danem, přelom roku …a Bodíku, co ty na to, tož ja… S blížícím se termínem však entuziasmus opadá, ceny letenky nedostupné, ale agilní Radík nabízí alternativu, místo toho v létě Kanada… já bych vzal Markétu, nějaké 2-3 týdny…zvaž…uía, zvažuji, nějak prosadit doma a člověk si někdy v životě splní sen. Začátkem ledna po noční akci budí telefonát: Dan musí booknout letenky, musíš se rozhodnout, první tři týdny v červenci a je to od čtvrka do neděle ( a do prd…)a Dan bere přítelkyni (do prd…² ). Ale kdy se zas naskytne taková šance? Já vás…! S příchodem června situace doma houstne, ale alea iacta est…

Mezitím Danova Táňa vyřeší víza, což neskutečná lustrace, výpisy z účtů, a kde na vojně, a kerý velitel, ale na ambasádě nakonec bez potíží...

Úvod

30.6. v 7 odlet z Ruzyně, v Praze tvrdnu již od večera, poznávajíc noční mezinárodní život v metropoli, kdy váhám, zda jsem ještě v ČR, jak tetka z venkova zírám na ty zahraniční nápisy… ráno shledání v hale- pětice odsouzená spolu následujících 25 dní vyjít: vůdce Rádík s Markétou, Dan s Táňou a křen zpravodaj. Posila budějovickým mokem, přestup v Amsterdamu a 9 hodin letu do Vancouveru. Toť nová zkušenost. Usedět se dá, zabavit se dá, ale ty větry! Kam až se může břich nafouknout?... Zastavuje čas, přilétáme někde ke 14 hodině.

Ve Vancouveru povinné procedury, kdy nás jistě ne domorodá asiatka přísným tónem znovu prolustruje, co tu chcem a co budem dělat, zásoby jídla nechává nepovšimnutě. A pak již vyzvednout booknutý vůz, fasujeme bouráka Chrysler Town Country včetně gps a obrazovek, bohužel dvd-ka již nedodali...Dan se hrdě jímá volantu a vyrážíme směr severovýchod, vstříc kanadským dálkám. Cestou první mekáč, což se stane navzdory zásadám jednou z našich hlavních občerstvoven, absolvujeme povinný velkonákup, problematické shánění bomb na vařiče a taky nás čeká zjištění, že pivo neseženem v běžně sámošce, nýbrž ve speciálních Liquor Storech. Večer odpadáme někde u města Hope v kempu u megařeky Frazer. V noci vydatně sprchne a já poprvé zkouším autonocleh.

Kapitola 1. Údolím Frazeru a Wells Gray

Ráno 1.7. prekérka, auto nejde nastartovat, nakonec naskočí, ale běží krizové scénáře, co když se to zopakuje v divočině. Nakonec však jedeme a děj se vůle…Předpisově pádíme podél Frazeru, jejím kaňonem, občas nějaká ta vyhlídka, železnice s vlekoucími se megavlaky, vagónů nepočítaje, stále více hornato, ale méně sterilno než na alpských cestách, tu a tam smutný pohled na i zde upadající venkov, vesničky duchů, dřevěná stavení zašlé slávy s orezlými stroji… Míříme k prvnímu parku.

Odpoledne návštěvka Infocentra v Clearwateru a pak již 70 km do nitra parku ke stejnojmennému jezeru. Nacházíme kempík (Pyramid camground) za slušných 16 $ za místo a pak objížďka zdejších krás, vyhlídka z kopce na zalesněné nekonečno, procházka k jezírku, kdy poprvé poznáváme odvrácenou tvář divočiny a to zde všudypřítomné komáry. Chvíle pokochání se neobvyklou florou, fousatými lišejníky či tetřívkem na stromě je vykoupeno několika boláky. Zvláště si smlsávají na nebohé Markétě. Další lesní cestou k prvnímu megavodopádu Helmcken falls potkáváme svého prvního méďu, kterak se popásá na kraji lesa u cestičky. Jak již někdo někde psal, vodopád velkolepý, úžasný vyhloubený kotel, ale ve srovnání s medvědem je těžce druhý. S Radíkem rozpoutáváme první zoologický spor, zda se jedná o mladého grizzlíka či medvěda černého. Rádík má pochybnosti o zdraví mého percepčního aparátu ( "já se nebudu přít, že ten hnědý medvěd není černý"), nicméně mě se stále zdá barevně příliš výrazný a knihy mého synka praví, že "medvěd černý tzv. baribal se vyskytuje v různých barevných variacích od tmavě hnědé po černou", ale nakonec kapituluji. Večírek poprvé u ohně se zde všude připraveným roštem. Poprvé si pochutnáváme na šťavnatém stejku, což se dále stane jednou z hlavních krmí a objevujeme značku Molson-Canadian na spláchnutí.

Ráno zapůjčujeme 2 kanoe za ceny příznivější než ve velkých parcích, přidáme permit za nocleh u jezera, přibalujeme možná zbytečně opatrně lodní pytle. Při dotazu na podmínky a možnosti z exaltované recepční vyloudíme jen samá absolutly a perfectly, dostáváme mapku s tábořišti a hurá na olej. Zprvu trochu Lipno, pak se přeci jen objeví zasněžené vrcholky, abychom se cítili "jak v Kanadě", že. Zaparkujem na druhé straně jezera, kde si dopřáváme osvěžující 13-ti st. koupel, kocháme se mj. přičinlivou veverkou, těše se na krásný bivak. Tu se však zjevuje další flotila a začíná psychologická hra hodna pokerových hráčů - čí bude tábořiště? Kdo zůstane a kdo se vydá dál. Nakonec první rozdáme karty, stavíme stany, s tím, že poplujem dál a případně se vrátíme pro věci. Pádlujeme další km po jezeře s návštěvkami jiných kempovacích místeček, ale původní volba se jeví nejšťastnější, ostatní mokré a již plné. Po návratu se ukazuje, že tento druh táborničení je zde poměrně populární, naše zdající se opuštěné místečko se zaplnilo, i rodinka zůstala, ještě, že stany již stojí. Vydáváme se na poměrně strmý výšlap pralesem na orlí vyhlídku (Eagle view), kochajíce se jezerem obklopeným nekonečnými lesy a opět bojujíce s obtížnými moskíty. Tohle jste nám pane Jacku Londone jaksi zamlčel… A již nastává těšení na večerní klobásky s místním chmelovým mokem. Ohýnek plápolá, všechny přílohy připravené a párečky… nejsou. Vyčítavé pohledy, kdo za to může, k čemuž se Rádík postaví čelem - Bodíku jedem…Ostatní se snaží zběsilý nápad odvrátit, jsou přeci nějaké nudle, ale hrdost je hrdost…Vydáváme se na zpáteční, několika km plavbu večerním jezerem. Chtíc to po nás někdo na Lipně, tak jej pošlem někam…Statně se perem s poklidným jezerem, potkávaje další posádky, hulakajíce něco o tom, že se vracíme pro sausages… A po nějakých 2 hod. jsme vítězně zpátky. Další den zpětná plavba, s diskusí, kdo že je vlastně na této výpravě porcelánem… Před deštěm úkryt na dalším tábořišti, pak již autíčkem zpět, s další procházkou kolem hučících peřejí, údajně překonávanými lososi. V Clearwateru nákup, který nám skasíruje veselá Češka. A po předkrmu jedem v lijavci k jednomu ze zlatých hřebů programu -Mt.Robsonu.

Kapitola 2. Mt.Robson

V sympatickém kempíku se sprchou pod Robsnem stavíme již naštěstí po suchu, k pečínce koštujem domácí zásoby, čímž se večírek, ne všem k libosti, stává bujarým. Rádík konstatuje příznivou konjunkci Venuše a Jupitera (čímž volně asociačně rozvíjí přítomnost sprch a nepřítomnost křena ve stanu) a další přispěchají s adekvátním jménem pro případné plody - Robson či Molson?

4.7. registrace v infocentru, kolem další Češi a s plnou bagáži vzhůru Berg lake trialem. Jak praví průvodce - nejkrásnější trek na světě. (Tento se ostatně kouzelně střídá v superlativech, absolvovali jsme ten nejlepší na světě, kontinentě, planetě…a když již chybí slov, tak je to prostě vistaladen extravaganza).

Za pohodovou hoďku jsme u prvního tyrkysového jezera Kinney lake, pak kolem něj horem dolem, záhy ztrácejíc nabyté metry k stoupavému úseku, krásným filmogenickým údolím tisíců vodopádů. Nejmasivnějším Emperor fall se necháme sprchnout a pak dále úmorné stoupání. U Berg lake již není nikoho, kdo by toho neměl dost, někdo rozedrané puchýře, další bolavá záda u jiného jen ochromující únava, což poněkud neutralizuje euforizující pohled na majestátný Robson, ze kterého padá ledovec do tyrkysového jezera. Doplahočíme se do tábořiště, kde se nás jímá zimnice, ale pak nádhera! Občerstvení, kolem stanů projde jelen, který předmětem druhého, již ne tak afektovaného, zoologického sporu, je to jelenec ušatý či caribou? Toho pak vylučuje spřízněný pan ranger, takže dorovnávám skóre.

Další den je Rádík snad poprvé přehlasován s více ambiciozním výletem na sedlo zvané Snowbird pass, čímž ale získává další trumfy - máte, co jste chtěli, tak to vypadá, když se veliteli oponuje…Ne že by cestička jak botanickou zahrádkou se zadním pohledem na ledovou horu, relaxem na louce s roztomilými všudybyly svištíky a syslíky nebyla pěkná...ale jaksi nepatřičně dlouhá, často sutí jak po ostravských haldách a sedlo? Nic! Výhled do Nikam, jen bílá pláň s jakýmsi pseudokopečkem. Tak a zase zpátky…Jistě však utkví v paměti Táni, která absolvuje dvojí zkoušku odvahy. Nejprve jsa nucena překonat vodní cestu pod vodopádem, což si hned pro jistotu zopakuje zpět, zjistíc slepou stezku a pak statečně ustojí pozdravení baribalem v našem stanovišti. Večír ještě dorazí náš jelínek, aby setkání se zvěří bylo dovršeno.

Dne dalšího sestup, s Rádíkem ještě kondičně vyběhnem na Tobogan falls, abychom těch vodopádů a kýčovitých pohledů na Robsna neměli málo a pak s pohnutým svědomím pádíme za opuštěnou Markétou. Doháněje ji, smočíme svá propocená těla v ledové říčce a pak již nekonečný sestup, zpestřen sympatickým rangerem, který poučí o místní zvěři, dále zkratka řečištěm ke Kinney Lake a pak již odpočítáváme neubíhající km, (potkaje mj. organizovanou českou výpravu), motivujíc se třeba trippleburgerem.

FOTKY ZDE