úterý 2. listopadu 2010

Tatry - Červené vrchy 2010

aneb územím velkých šelem, kterak brtníka budovatelskými písněmi zahánět...

  Konečně byli elementálové nakloněni a mohlo dojít na podzimní výšlap. Na poslední říjnový svátečně prodloužený víkend jsme vyrazili s Petrem, jeho kamarádem Martinem a jeho kamarádkou Idou tentokrát východně- směr zapomenuté slovenské Červené vrchy, trochu s obavami a choré klouby neb po delším čase skutečně echt na těžko...

  Ve čtvrtek vyjeli brzy ráno, v Pribylině úspěšně odchytili místního hospodského, který vůz ustájil a jehož syn nás za 15 E odvezl na Tri studničky  a pak již šlapali po modré Kôprovú dolinú... Hned na startu prekérka, zjišťuji, že při urychleném přesunu z vozu do vozu v tom mém zůstala proprieta dosti zásadní- mačky...snad to nebude moc klouzat neb sníh automaticky předpokládáme...
Tri studničky
Je krásně, přenádherně, zprvu jen lesní dělníci, dále už pak nikde ani živáčka až na všude kolem předpokládané medvědy, které Petr větří na každém kroku a již cestou přiživuje historky o množství ročně roztrhaných turistů... Zastávka u Kmeťova vodopádu a pak dále výstup na lehko k dolnímu Temnosmrečianskému plesu. No na lehko, Petr tahá vařící arsenál kvůli klobásce, někdo jiný výživnou kombuchu...atmošku u plesa lépe vystihnou citoslovce, něco jako uááuh... paráda, božský klídek...
Temnosmrečianské pl.
A pak konečně poznávám Petrem již dlouhé roky opěvovanou Kobylí dolinu. Cestou nějaké ty již trochu seschlé čučorietky a pak výborné místo na bivak v dolince, nakonec přímo u zamrzlého plesa. Kolem je bažinka zamrzlá méně, kolegové stěhují promočený stan a útěk před vlhkostí odnáší Ida řádným zvlhčením nožky v potůčku, díky neúspěšnému přeskoku v plné polní... Zatímco se suší ve stanu, mužská část se v euforii zahřívá bruslením a mokem švestkovým... V noci mrzne o 106, někteří se přesto vyspíme, jiní bdí nikoliv zimou, ale slyšíc všude krvelačné šelmy...
Kobylia dol.
    Ráno opět nádherné, slunečné, pozvolné balení a hurá na sedlo Závory. Zde pak dál traverzem zapomenutou zelenou (ne)značkou, doufaje v nastoupání na hřeben u Kasprowa wierchu. Tu a tam se ohýbaje pro chutné brusnice, dostáváme se k prvnímu kruciálnímu bodu výpravy- někde pod Valentkovou, či ako sa volá. Vysněžený strmý sestup do doliny se nakonec ukazuje jako příliš riskantní.
Závory
Po pár zoufalých pokusech, ještě s úsměvným tasením lana- v podobě pár provázků, co nacházíme po kapsách, padne jistě moudré rozhodnutí tudy se nevydávat. To další je moudré již méně. Nikomu se nechce vracet na sedlo a sestupovat nekonečnou Tichou dolinou- když tato je přímo pod námi, tak dobře viditelná. 100x opakovaná chyba, se 100x řečeným nikdy více a přeci znova. Pouštíme se krlež dolů, ponejprv trávou, pak již jen skalně suťový žleb obklopen kosodřevinou. Po čase, kdy již víme, že to byla pitomost, není prostor k ústupu. Chopím se role průzkumníka a i z obavy z padajících kamenů se grupě osudově vzdaluji. Po jistém vyčerpání, když cesta svízelná a místy jen lemující kleč zachraňuje nejistý krok coby fixní lano, si dopřávám posilnění, když tu dojde na setkání třetího druhu!...to zvíře, co se tu motá asi 20-30m pode mnou není kamzík...ocitám se sám samotinký, grupa není ani na doslech... on ten Pasťa nekecal, hlavou proběhnou všechna jeho varování. Nechávám baťoh baťohem a tryskem vzhůru. Po dalších desítkách metrů mírně uklidněn zjišťuji, že brtník zůstává na místě, ale teď mě jistě zmerčil, střetáváme se pohledy a peláším dál, naštěstí narážejíc na zbylé druhy. Béžový méďa mizí v kleči, ale kolem naší jediné možné cesty. V týmu zavládne bojová nálada, sestupujem zprvu nějaký ten šutr upustíc, pak ale hlavně s budovatelskými písněmi na rtech (poté, co 10x omletá ta o mědvědech neznalých výbavy turistů se stává již trapnou). Brtník se nakonec projeví jako zvíře spíše plaché než krvelačné a již se neukáže. Za zmínku snad ještě stojí naháněním šelmy způsobený zásadní duševní přesmyk dosud introvertovaného Martina... Konečně po několika hodinách dosáhneme kýžené červené značky. Místo si užívat výsostné hřebenovky, klesáme zoufale níž a níž, ale hlavně, že nerozsápaní.
setkání s medvědem
Cestou narazíme na skupinku 5 krajanů přesouvajích se z Liptovských kop a mířících k noclehu na Tomanovo sedlo, zatímco my stále spekulujem, že odbočíme po žluté na Kasprovy vrch... Nakonec opět po chvíli váhání vyrážíme po stopách předchozí skupiny, ale již je nedoháněje. Při odbočce na červenou značku zjišťujeme, že hyperochranářští bratia tuto kvůli medvídkům zrušili, její pozůstatky (naštěstí) ztrácíme a tímto se dostáváme do relativního bezpečí staré lesácké chaloupky, která útulné nocležiště i kadibudku poskytne. Sice s faunou jsme nadále v úzkém kontaktu, uvnitř hlodavci, venku šelmy, jak ráno stopy prozradí, ale posilněni becherovkou slastně schrupnem.
     A další složitý den, výstup na Tomanovo sedlo. Tu a tam stopa medvědí, v dolině brusinky i divoký rybíz, nakonec i skupinku z dne přechozího na horizontu zahlédnem. To nás vyhecuje jíti jím v šlépějích, což se opět ukáže jako rozhodnutí ne zrovna šťastné. Poté, co klouzavým sněhem dosáhneme předvrchu Polské Tomanové, při pohledu na zasněžený hřeben, místy mix se skálou s nemožností  ústupu, zvítězí nakonec zodpovědná opatrnost nad nerozumnou odvahou. Zpět do sedla a plán B: přeci jen přechod Červených vrchů, jen z opačného směru. Z poměrně podstatnou časovou ztrátou berem útokem vrchol Temniak (2090m), omezeně se posílníc, dostáváme se do energetického deficitu a po zjištění, že dosažený vrchol je jeho předkopcem, tento zdoláváme již na "morál", jak tomu Libor Uher praví...
Č.vrchy
Na vrchu vichřice, alespoň v trocha závětří se konečně posilňujem a pak vichernatá hřebenovka. Scenérie krásné, v zapadajícím slunku vrchy vskutku červené, kamzičí stádka, paráda, ale pomalu nohy přestávají poslouchat a záda rovněž vstupují do stávkové pohotovosti. Již po setmění po 18 hod. bušíme na dveře meteostanice na Kasprowym (1985m). Milá paní se slitovává, byť objekt nyní v rekonstrukci, zabydlujem se na chodbě. Mezitím vyběhne její atletická střídačka Justyna(ze Zakopaného 1:16h!) a poskytne nám ještě luxusnější komnatu po dělnících. To je najednou komfort! Notně vyprahlí se střídáme v nošení sněhu v ešusech, který vařič proměňuje do tekuté a Tang do pitné podoby. A to ještě s Martinem za pohrdavých pohledů morálně vyspělejší dvojice horko těžko odoláváme pokušení sáhnout po smějících se na nás z lednice Žywcach (rozuměj vcelku pitném polském pivu).
Oranžové Červené vrchy
     Ráno musíme včas opustit intaktní nocleziště, vstáváme v 6 hod., v novém čase vlastně v 5, za ranního svítání dolů, do nám již známé Tiché doliny. Vrchol notně zledovělý, že  Petr s Idou na několik set m. i mačky vyzkoušejí. Dále medvědím teritoriem, označeném jejími stopami i exkrementy a pak žlutou nekonečnou dolinou směr Podbánské. Z vrchu za nějakých 5 h. Do Pribyliny ještě 10km, ale zadaří se hned stopa chytnout a (ne)náhoda tomu chtěla, že naší spřízněnou partičku potkáváme, resp. její torzo. Referují, že "hřeben byl v pohodě"...tak v pohodě, že část to vzdala a raději do Polska necestou se spustila a pak se někde kolem Bystré zpět hrabala. V autě nacházím zapomenutá železa a závršujem u vytouženého pivka a šizených (ne)bryndzových halušek.  
...To zas bylo dobrodrúžo. Byť Petrův původní plán se ukázal přespříliš ambiciozní, tak pocity navýsost blahé, i díky nezvykle přející přírodě. Nebýt vrcholového větru, tak počasí k nám velmi přívětivé, ideální, spíše zářijové než očekávaně téměř listopadové. A i místy cestu komplikující sníh přidal specifickou kouzelnou příchuť. Toť zdařilý návrat do Tater po x letech...
mapa

středa 27. října 2010

KOS Kefalos 2010

Ve snaze utéci před počínající kosou, uchylujeme se na ostrov Kos, bez kosů, zato plný koz...
toť rádobyvtipný úvod...
lépe k věci
Na skutečnou poslední chvíli, místo plánovaného týdne nakonec 12 dní, což v práci "na krev".
Z OV cestovkou Aquila, 16.-27.9.2010, za slušně slevněnou cenu bratru 11 000,- s PP s ročním dítkem zadara...
Letovisko Kefalos na západě ostrova, hotýlek Sacalis Inn.
Tolik nezbytné formální údaje.

Místečko je vcelku sympatické, ani rušné, ani "chcípl pes", tak akorát, vše potřebné dostupné, obchůdky, půjčovny a žádní do rána řádíci výrostci.
Pohled do moře velmi příjemný, dominantní fotogenický ostrůvek Kastri s možnostmi prolejzat nad i pod vodou, naproti zřícenina baziliky z 6. stol., na druhou stranu hory, zátoka.
Ten opačný do vnitrozemí již oku lahodí méně, vyprahlá zem s četnými polorozbořenými či polorozestavěnými budovami vytváří trochu dojem staveniště, ale na to jsme v krajích řeckých již poměrně zvyklí, že...
Hotýlek poměrně příjemný a čistý, kupodivu na grécké poměry i vcelku licující futra s obklady a dveřmi. Pokojíky však poměrně malé a nezbývá než celou dobu překračovat bagáž. Nepoštěstí se nám mít přímý výhled na moře, ale jen boční skrze trsy keře zvaného bugenvilie, jak se snažím celou dobu zapamatovat. K tomu neustále vrčící jakýsi ventilátor a ještě nutno zmíniti komáry, kterých jsem jedné noci bez raidu vybil 12... což jen drobnější vady na kráse, které vyvažují bezprostřední exkluzivní blízkost pláže, bazének, večeře s výhledem na ostrov atd.
Snídaně jsou trapně čím dál stejné, večeřky se střídají asi 6 jídel. Bazének je sice plus, ale pan majitel je evidentně velmi ekonomicky orientován, nevlídně se tvářic, pokud si nic nedáváte v jeho baru, který ve srovnání s okolními tavernami poněkud předražený.

První tři dny se seznamujeme s přílehlým okolím, jedna strana, druhá, podrobná rekognoskace ostrůvku Kastri.
A pak je již čas zvednout kotvy. Nejprv půjčujeme kola, což stojí jisté úsilí, než se podaří sehnat i s dětskou sedačkou. Půjčovné je příznivé- 3,5 E, což ale odpovídá kvalitě. Všadě vystupující rez, řetěz drahně času nepoznal mazivo a ženě je vnuceno kolo 3/4-ční, což záhy odmítá s poukazem, že na oslu se na stará kolena učit nehodlá, tudíž mě nezbývá než se obětovat. Absolvujeme asi 3-4km výšlap přes městečko Kefalos a stejně dlouhý sjezd k místečku zvaném Ag.Theologos, což je důstojná odměna za vynaložené úsilí, divoké pláže, jedna tavernička, cestou kozí farmičky s občasnou předností v jízdě procházejícímu stádku. Úchvatné.

Dále trocha té městské turistiky, busem za 4 E s příjemnou společnicí, se kterou žena najde profesní souzení, se přesouváme do hlavního města. Pokoukání na zejména pozůstatky časů pradávných je hodně, času s ohledem na poslední bus v 16:30 málo, propelášíme od náměstička s mešitou, přes starověké tržiště Agora, Hippokratův platan k pevnosti Johanitů, kde si coby stavebním materiálem posloužili i zbytky původního antického města. Platí se sice symbolické 3E, ale stojí za to, výhled na město, přístav i Turecko. (Jinak je na Kosu sympatické, že k většině antických památek je vstup volný). Občerstvíme sebe i neklidné dítko, v přístavu zjistíme, jak moc nás obírají CK při přehršli mnohem levnějších lodních výletů, trochu svlažení na docela přehuštěné pláži, pak ještě přes západní vykopávky k Odeonu, antickém to divadle. Za zmínku jistě ještě stojí opodál stojící antická vila v rekonstrukci Casa Romana, s četnými zachovalými mozaikami, ke které se ale dostanem za pár dní.

Pak již zapůjčíme autíčko Kia Picanto za nějakých 25 E a vydáváme se na, jak to někdo nazval, divoký západ Kosu. Sjíždíme prašnou kamenitou cestou měsíční krajinou nemyslíc na návrat...Člověk zírá, co všechno je schopen jednolitrový vůz zvládnout...zvládl i cestu zpět. A před námi vskutku divoká, půvabná pláž Cavo Paradiso. Fičí zde parádně, písek se dostává všude, vlny sváději k dovádění, takže žádné lehárko. Trocha božského klidu cestou u zbytků kláštera Ag.Ioannis s komunikativním Řekem drobné občerstvení poskytujícím, a poté přes občasné kozí stádka směrem k severnímu pobřeží. Na chvíli zakotvíme na opuštěné plážičce někde mezi Antimachií a Marmari. Opuštěnost záhy chápeme, zírajíc a již na hraně bezpečnosti dovádějíc v megavlnách. Poté frapéčko v Marmari, kde moře již klidnější, no ale projíždějíc i dál k Tigaki, ze severních letovisek žádné nadšení, pláže čím dál fádnější. Před Tigaki ještě solné jezero, no dobrá, velká blátivá louže, a na závěr dne božská oáza- piniový lesík zvoucí se Plaka s volnými pávy a všudepřítomnými kočkami... jedna i česky mluvící, s chlapcem řeckým se loučící a za rok shledání si slibující...
Další den cesta východ. V plánu nejprve termály, ale...ty zkratky. Ve snaze vyhnout se rušnějšími hlavnímu městu vydáváme se domnělým traverzem přes kopec, cesta nekonečná, stále podezřele stoupá, po snad 10-15 km náhle cedule Area prohibita, Military dogs in action...Tož to kucí řecký nemohli upozornit již někde dole?...Nevěřícně zírajíc, nechtěje z boje předčasně utíkat to zkusím dál...až najednou skutečně ostnatý drát a vojenská stavení, tož to už je důvod kvapem obrátit než budem čelit namířenému samopalu či rozzubenému pejskovi...Notně času ztrácejíc nakonec termály nacházíme, mezi obtloustlými Němci a Holanďany se trocha porochníme a pak - raději bez zkratek- přes město Kos, navštívíme starobylý špitál Aesklepion. Nad vstupným 4E chvíli váhajíc, ale když tady i bájný Hippokrat působiti měl, tak nakonec vstupujíc v odpoledním vedru ruinami se pokocháme, občas i nějakého gekonka spatříme...
Dále luxusní cestou k vesnici Zia. Z jiných článků již víme, že nemůžeme čekat půvabnou vesničku, ale jsme připraveni na klasické tržiště, takže nejsme nijak vyvedeni z míry. Ženuška se realizuje, další češka leccos ochutnat dá, velmi přesvědčivě vylíčí blahodárné účinky skořice, jak i inzulínu na diabetes nepotřeba, půvabná...nějaká E-ka utráceny, ale dále lítost, že čas již na nad vesničkou se vznášející horu Dikeos nepustí. Chuť si spravíme přejezdem k další vesničce Pyli, ale zejména výstupem k její starší části Paleo Pyli s ruinami vesničky a zříceninou hradu. Pokocháme se výhledy, božským klidem i příjemným povětřím na protilehlém kopečku s půvabnou hospůdkou. Poté již následuje zoufalá honba za sunarem pro nezbedné dítko. Nakonec seženem v Kardameně, poměrně to rušném letovisku. A návrat již za tmy.
Ráno kvapíme do přístavu na loď. Byť předpověď nejistá, tak se ještě se spřízněným mladým párem z hotelu vydáme na vulkanický ostrůvek Nissyros. Hned v přístavu jsou poměrně hekticky organizovány busy ke kráteru, vytěžíme ze společníkovy znalosti angličtiny a usmlouváme dřívější výjezd. Kráter jistě stojí za to, doutnající i lehce síru sršící otvůrky, bublající šedá tekutina, otvory do pekla...Opodál ještě vyběhnem na kopec k dalšími kráteru a pak uřícení k autobusu. Cestou trnem, aby naše milé malé stvoření nespustilo vuvuzelu neb průvodce provádí německé osazenstvo, něco málo pochytíme o tom, že poslední výbuch někdy koncem předminulého století, že ostrov bez vody, kterou vozí tankery, tož klobouk dolů před domorodci.
Pak ještě trocha času pochodit po malebném městečku Mandraki, s úzkými uličkami, turistům se podbízející jen velmi přiměřeně, dopřejeme si i koupáníčko, předtím zpracovávaje exkrementy dítka neb jaksi došly příslušné propriety... A zpět lodí to již teda pěkně houpe. Za námi moc pěkný den, jen pro příště vědíc - rozhodně pokud možno se vyhnout organizovaným výletům, to k sopce si raději zapůjčit auto či skútra a nenechat se nikým honit neb jinak výlet ke kráterům je jaksi po japonsku.Taky to někdo řeší usmlouváním přestupu na jiný bus...
A to se již blížíme k závěru, z avizovaného deštíku nakonec sešlo, ale zůstal trocha větřík, nebývale vzdouvající zdejší jinak poklidnou hladinu. Že i nevinné vlny mají svou sílu poznám na ostrůvku, jsa parádně smeten a odvážeje si pak jako suvenýr pár ježčích bodlin i sešmirglovanou sedací část. Pěšmo ještě projdem nejužší krk ostrova na severní pobřeží, kde naopak hladina jako stůl. Pobyt uzavřeme u šizených koktejlů se spřízněným párem Návrcových, kterýžto se jako stavitel našeho domu okáže(to jsou náhodičky), a o četné své cestovatelské i životní odysey podělí. Při fotéčce s půvabnou bulharskou servírkou s retrívrem Aragonem, je tento jen pohotovostí a pejskařskou zkušeností páně Navrce od tragického pozření rozbitého kalicha zachráněn.
Poslední noc nám dítko nezbedné dá co proto. Že každé ráno mezi 6-7 hod trávím s ním na pláži jsem si již zvykl, ale od 1 hod do 5, již trocha příliš. Tak poznávám nepříliš rušný noční život městečka a i ke vzpouře vůči vydřidušskému panu majiteli se přichomejtnu.
Návrat pak jako z partesu: Vuvuzela v letadle 2x spustí, v Brně táhnoucí se mezipřistání a v cíli jsme vyklopeni do studeného 9.st. lijavce, což 20-ti číselný rozdíl, svěřený vůz je odevzdán poznamenaný pádem žebříku ... a v noci dítko se odhodlá přelézt střemhlav postýlku, což se mu bohužel povede a pak několikahodinový monitoring vitálních funkcí, trnouc a váhajíc, jestli ještě postačí domácí péče. Nakonec se obejde bez akutních následků, ale ty pozdější? Toť vystřízlivění do reality zpoza hranic všedních dnů...

Ještě dovětek stran spolupráce s CK: Delegátka sice milá, ale stejně se jako vždy vyplatí více spoléhat na sebe, informace o busech nepřesné, výlety si lze zařídit min. o 1/3 levnější, stačí zajít do přístavu, např. Nissyros přes CK 35 E, my za 22, auta nabízí zprostředkovat za 40 E (s dovětkem, že sice seženeme levněji, ale "pod jinou půjčovnu by se nepodepsala), obstaráme si s plnohodnotným pojištěním za 25...

CENY:
moto 12E
auto 25E
bus Kef-Kos 4E
loď Nissyros 17 E
Jídlo v rest.:
salát 4-5E
pizza 7E
mussaka 6E
souvlaki 8E
jehněčí 8-9E
pivo 2-3E
Retsina 1l 4-5 E
pivo 2-3 E
supermarket:
voda 6x1,5l 1,5E
vína 2-...E

čtvrtek 14. října 2010

Rešovské vodopády


11.9.201O
Výletik s Andrejama, kde se i Pastuši s Benem přidají. Z Valšova dolu po zelené 6 km pohodovou cestou (původní plán dojet až poblíž vodopadům hatí značka s červeným kruhem), kolem úroda hub, občas odskok pro nějakou tu bedlu.
Vodopády vcelku překvapí rozsahem, Adam nadšeně prolézá s odhodláním dojít k na mapě vyznačené zřícenině, časově nutný obrat rozchází velmi těžce. Naštěstí s dítkama na průlezkách v sympatickém penzionku chytá druhý dech.
S kočárem do kopce do Rašova poměrně fuška, ale naštěstí asi jen 1 km a pak zasloužené občerstvení, děti s manželkami necháme vyskotačit a s hochy pak svižně po červené asi 6 km dolů za pohodovou hodinku pro auta. Cesta pak trochu nekonečně rallye pozoruhodnou krajinou, ale kdo tady ještě schopen bydlet, to klobouk dolů.

P.S. a bedly jsou stejně nejlepší přírodně osmažené, s trochou cibulky a slaninky...po vyzkoušení všech trojobalů, těstíček apod.

pátek 27. srpna 2010

Zlaté hory III/10

Pro někoho snaha udělat jakousi smysluplnou tečku za sezónou a pro jiného alespoň zoufalý pokus o její záchranu po nucené kolenní pauze...
Pro náhlé ochoření zápalem plicním padá plán lyžařské návštěvy Cupínů ve Vrchlabí, na rychlo plán B: manžel kamarádky má přeci ve Zlatých Horách nový penzión! Flexibilně se přidají Lukaszovci...
Z vyfantazírované úchvatné chatičky v horách je nakonec rekonstruovaná budova z 30.let, připomínající nádraží, téměř v centru ne zrovna sympatického městečka, navíc v nížině, již bez sněhu. K tomu příjemné vnitřní klima...13°C...Kotle jedou na plno, ale prostor obrovský, pan správce asi dopoledne strávil v nějaké nalívárně, tak vše nestihl...nezbývá, než si zatopit sami- ohýnkem z asi 30-ti svíček posbíraných z pokojů...Tož něco pro pana manažera zvyklého na 5* hotely...
No ale nepředbíhaje - příjemná lyžovačka v Karlově, kde Adam osvědčí s paní instruktorkou nabyté lyžařské zkušenosti a odbude si samostatnou premiéru na vleku. Koncem sezóny znatelné pokroky, Karlovský mamlasplac sjede s dvěmi pády...
No a pak místní zlatohorská sjezdovka zvoucí se Příčná, toť něco velmi pozoruhodného...luxusní 4-sedačka, první polovinu se plouží po rovině, aby v půlce druhé nabrala dech do prudkého- černých kvalit- kopce. Kdo se necítí, ať nezoufá, může vystoupit dříve...a pak se sesunout za vydatného pohánění holemi či zkusí bruslařské dovednosti...Sníh již rozbředlý, vršek pro dítko náročný, spodek nejede, tož si vyberte...Evidentně promyšlený a postranních úmyslů prostý podnikatelský záměr...Tož něco u dvou mrňat se střídajíce pojezdíme, v místní "funkcionalistické"ozdravovně občerstvíme a navečír v sauně dorazíme...
Dále již lépe jinde štěstí zkusiti, tož směr Červenohorské sedlo, kde však mlha,že by se dala krájet a paprsek světla nepropustící, tak zpět do střediska Filipovice, kde ač v dešti, tak trocha spravení lyžařského apetitu(i když notně promočení). A taktéž korekce kulinářská v místní doporučeníhodné restauraci jména Stará Pošta .

a ZDE i další zimní FOTA
   Karlov
Zuzka ve 13.st.C
Zlaté Hory
Zlaté Hory

Jižní Morava (Vyškov-Znojmo-Pálava-Lednice,Valtice) X/09

Co se Zuzka trochu rozkoukala na světě, tak trochu změna prostředí.
Cestou ke kamarádce Milušce zastávka ve Vyškově, po sezóně již bez dinoparku, ale ZOO milé, domácké, Adam aspoň vidí místo obvyklých exotických zvířat jak vypadá prase, koza, sice kamerunská, že je asi 1000 druhů králíků a slepic a skotu a ... 
příjemná procházka po Znojmě
Vyškov
Znojmo
 a pak s Miluškou kolem mlýnu ve Slupi, chátrající zámek v Jaroslavicích, s občasným uzobnutím nějakého hrozna s vyčínením panem hlídačem, rybníček a rozlučka s Horovými.
Jaroslavice
Ubytování v Lednici, výletík Pálavou  od Mikulova po červené kolem geoparku a jeskyně Turold, postupně nutná změna dopravního prostředku pro Zuzku, z kočárku putuje do šátku, což celkem dobře zvládá, ale tatínkovi nezbývá než tahat byť prázdný kočár přes Stolovou horu, kterou překvapivě bravůrně a bez odporu zdolává i dítko starší. Cestou plodné vinice s lákavými hrozný bílými, modrými i růžovými...Z Klentnice pak zpět busem. 
Mapa
Pálava
Uchváceni Mikulovem ještě na Kozí hrádek s nabráním zásob burčáku a hurá za Komáry do Lednice (velké K znamená odlišení milých přátel od odporné hmyzí havěti)
Zdejší park již v čase poměrně sychravém, ale kompenzuje poměrně pestrý výstup sokolníků. U minaretu však nejen dítka již poměrně prokřehlá...
Noc pro některé poměrně náročná, ozývá se jakási břišní viroza, snad mírně potencovaná rozhodně nevelkým množstvím burčáku, nezbývá než protrpět i část dalšího dne, kdy návštěvka městečka sesterského. Ve Valtickém parku  je přeci jen nejlépe v poloze horizontální, Kolonáda na Rajstně nás potkává v již lepší kondici a tak se z rádobyantické vyhlídky kocháme rozkošným výhledem po kraji pálavském. 
A ještě příhodička závěrem, kdy po zbalení automobilu jsou k nenalezení klíče, po cca 1,5 hod. hledání, kdy komplet rozbaleno a zbaloni, jsou tyto nakonec najity...na střešní lyžině...
bydlení
Lednice
Valtice

Vysočina - Kadlečák 09

Asi nejpočetnější, již tradiční květnový sraz, tentokrát penzión Kadlečák v Horní Březince u Světlé nad Sázavou.
O dobytí hradu Lipnice, zachráněných ptáčkách a dalších zvířátkách ve stanici Pavlov, sjetí Stvořidel na vyfukující se pálavce ze Světlé do Ledče a taky koníčkách, fotbálku, pingpongu, dobrém masíčku a samoobslužném výčepu ...

a ZDE alternativní pohled
Péťa
Lipnice
Lipnice
koně
děti

Vysočina - Poslední míle 08

Poprvé na Vysočině klub speciálních pedagožek...

Tč.vcelku funkční a větší počet pojmující penzion Poslední míle, který má asi svůj zenit za sebou někde v 80-tých letech a nyní snaha o revitalizaci.
S nebojácným Péťou, kočárkama a miminama zdolání 9-skal
Půvabná farma s kozičkami, koníkami, prásátky a jinou domácí havětí, k tomu průlezičky, dobré pivko a všichni si užijí, pak ještě milá vesnická kavárnička
Výletík povozem
Pampeliškový okruh kolem Dráteniček
a na závěr opět hrdina Péťa v akci zachraňující uplavavší botičku mimi Fili.

grupa
na voze
9 skal a mimi Fili
ozero Mílovy

úterý 24. srpna 2010

Vysočina - Poslední Míle V/10

Již tradiční akce druhého květnového víkendu s lidičkami kolem holek speckařek, co spolu kamarádí... Tentokrát sestava notně okleštěná, tu očekávaným porodem, tu novými pupínky neštovičnými, tu globální ekonomickou krizí. Nakonec Folťásci, Svobodníci bez svobodnice, Marvani, Cupáci a naše familie.
Návrat asi poslední na Poslední míli v Mílovech...
Společnost dělají statní hoši od služby horské i policejní, kteří zde cvičí zachraňování, dítka i mužové mají tímto možnost nadšeně exkurzovat záchranný vrtulník...
Tentokrát více kolmo, takže grupa se dělí na turisty pěší a koláře vozíkové. Občas se obě části i potkají...
Kouzlo nového- v podobě geocachingu, s čímž přicházejí Foltíni. Dítka jsou motivována a zabavena hledáním pokladu, otcové někdy ještě více, kdy i několik VŠ hlav marně luští složitosti šifer a souřadnic.
Takto krásný výlet polokolmo polopěšo k prameni Svratky, občerstvovací zastávka v doporučeníhodném co se stravy týče penziónu Klokočí v Kadově , jindy šplhání na 4 palice, kde ve skalách poklad nenalezen, tak kompenzace pokladem v Křižánkách.
Deštivý den využit návštěvou hrůzostrašného zámku DraXmoor v Dolní Rožínce i s 3D projekcí.
No a v Blatné již tradiční návštěva agroturistické farmy s tuším Bernardím osvěžením...

Mapa

Poslední míle

vrtulník
Draxmoor








Draxmoor
4 palice

Zuzka 1 rok

Dort
děvčica temperamentní, nyní čerstvě odstavená

A co už umí?
  • výrazně projevit emoce obou pólů
  • důrazně se ozvat
  • lozit, kde se dá, vylézt na sedačku, stůl atd. s vítězoslavným úsměvem, zatím po čtyřech
  • stavět se na zadní
  • žvatlat amama,tatata, atata
z
Z
Z
(Pra)babcia