Königsjodler, Kitzklettersteig, Drachenwand 18

Na červencové svátky je příležitost vyrazit do hor, zima inspirovala k návratu na Hochkönig, tentokrát vrchol, z důvodů různých zůstane trojička, na poslední chvíli dobře klapne ubytování, ještě to počasí...

Prostřídáme se za LandCruiserem, načež odpočívající majitel začne brouzdat po netu a je zle...Jeho meteoblue háže nějaké nepěkné symboly a začne panika s ruminací katastrofických scénářů...Do toho zelená stolice, atopický ekzém a rozvod paniku umocňují. Pink, kolem Salzburgu nové načtení stránky...není tak zle, dopoledne sluníčko, tak si holt přivstanem a Pepin se přesmykuje do optimističtější polohy.

Dojezd ve 23 hod. do Hinterthalu, klíček má být pod konví...není. Jejda, jsme v jiném bloku, seběvědomě jdem k dalšímu, taky konvička.Klíč není. Správce nebere telefon. Schyluje se k nocování v autě. Naštěsti se ozývá, vyplyne nedorozumění v č.p., nakonec máme střechu nad hlavou.

Vstávání v 6, někdo zkrátí své očistné relaxační rituály a po 7 hodině jsme na parkovišti, kde již nějaká auta. Svižně vzhůru kolem Erichhütte, potkáváme dost lidí, to ale naštěstí si povyšli pod kopec účastnici českého autobusového zájezdu.

Po 9 hod.na lana, je parádně, výhledy, leze se horem, dolem, nastoupané metry se slézají a nalézají, lanový mostek, Flying fox, na rozdíl od lehkého kolegy poněkud vyměknu, objeví se úchvatný pohled na pyramidu Kummetsteinu, trochu družby s míjenou českou skupinkou, jinak naštěstí žádné zástupy s čekáním na lanech, před námi

docela kolmá stěna, zdoláním očekáváme vrchol. A ejhle ještě 2x dolů a znovu nahoru než se objeví konec feráty na kopci Hoher Kopf. Je parádně, ani zima ani horko, výhledy do údolí a na vrcholek s chatou, jen po po x-té, slyšíme, jak někdo není v kondici, bo zelenáé stolice, bo ekzém, bo rozvod. Cyp do něj. Po svačince se již těšíme na vrcholové napojení, s obavami, zda v této výši čepují. Ve 14:30 na Matrashausu naštěstí nás vítají soudky a zasloužená odměna s plakatovými výhledy. Moc lidí není, leckoho asi odradila odpolední předpověď. Dobrý čas, tak chvíli váháme stran sestupu. Ale přicházející bouřkové mraky s mrholením(ono jim to tentokrát vyšlo), zakáz sestupu klasickou cestou kvůli sněhu a nevratná záloha rozhodnou, tak jsme zas odkázání na příjemný večer a útratu na chatě s převážně českým (pro horňáka vnadným) osazenstvem a Izraelci, kteří se zkřehlé a promočení doplahočí až někdy k 21 hodině, když vyšli chvíli po nás. Není nám jasné, co dělali těch skoro 14 hodin na lanech.No a pak klasický boj s chrápáním.

Pátek se předpověď skutečně naplní, mlhavo, pršavo, tak po marmeládové snídani do pláštěnek a jediná schůdná cesta směrem k Arthurhausu, zprvu přes občasná sněhová pole, na chatu svižně dokráčíme za nějaké 3 hodiny, přetřásajíc strasti bytí a nebytí s různými typy bytostí. Řidiče nasadíme na bus a zbylí se občerstvujeme a dosušíme. Tento den již žádné velké ambice, výlet do termálů v Bad Gasteinu se neujme, ale vezmeme zavděk sauně a pak moc milé posezení s místními v příjemném šenku, nakonec skončí schlaftruňkem z borovicové prýskyřice.

Sobota se vyčasí, tak vymýšlíme dvojprogram. Nejprve v plánu Kitzklettersteig u Taxenbachu, který si však někdo na ranní toaletě důkladně prostuduje, takové ty recenze jak téměř E a přetěžká a není radno po dešti a někdo je po nemoci a zelená a a ekzém a...tak se dohodnem na klasické turistické procházce soutěskou Kitzklamm. Platíme 6E vstupné, pro jistotu si vezmeme úvazky, objevíc, že za poslední rok přibyly nějaké lehčí cesty, které ještě nebyly v průvodci. Vodopád, dřevěné schody a nad hlavami lanový most. Cvičně prolezeme FamilienKlettersteig a jakože stačí. Pak však uvidíme lezce, kteří se chystali nad námi a sotva se soukali do sedáků, někde vysoko nad hlavami. Jak se tam dostali? Trochu máme zmatek v mapách. Nicméně vyburcuje k další aktivitě. Já to zkusím nalézt a vyhecuji kolegu...další - zelená stolice a atopický ekzém a vyčerpání rozvodem, cyp do něj..bude pozorovat zdola. A ono to jde. Stěna kolmá, stupy úzké, ale jsou, občas náročnější traverz, poctivé D-ko, ale stále je se kde chytit a kde opřít haxnu. První lanový most, tunel, dechberoucí další lanový most, který bohužel nepochopíme jaká přístup na novou trasu a chybně vyhodnotím, že vede k nereálnému F-ku (nikoliv, ta začíná ještě před mostem), tak si projdem tam a zpět a pokračujeme klasickou cestou D, C/D k lanovce s kladkou (flying fox), další neúplně lehké traverzy a sestup k turistické stezce. Mooc pěkné.

Odpoledne dojedeme k Mondsee, konečně se dostáváme k Drachenwandu. Sobota, očekávané zástupy, tak nikde nechvátáme, v klidu oběd a na kopec se pustíme až po 17 hod, kdy již většina je dole. I rozvedený atopik se zelenou...chytne druhý dech, leze se krásně, úchvatný výhled na jezero a okolní kopce, nějaké výpravy, jak jinak- převážně české, potkáme, ale v pohodě se mineme, na visutém mostě si Pepin odbude expoziční premiéru, ale zvládne, frajeřinka na zavěšené lavičce a za necelé 2 hoďky jsme u vrcholového kříže. Krásný bombónek na závěr, žádná divočina, dalo by se i se zdatnějším dítkem příště. Sestup na okolo rovněž s občasnými lany, které by jinde označili jako A-feráta, ve 20 hod. jsme dole a pak si již odřídím automatem nach Hause.

FOTO

Chimborazo 2018

Zvláštní souhrou okolností, což popsáno ZDE, stojíme s dalšími 4 hochy před výzvou vyškrábat se na 6-ti tisícový ekvádorský kopec, dokonce dle jistých kritérii ten největší, resp.nejvzdálenější od středu zeměkoule.

Po městském úvodu, seznámeni se s hostiteli - sestřičkami komunity Cottolengo a agilním biologem Giovannim a velkoměstem, podnikneme pár aklimatizačních výstupů.

Nejprve v okolí Quita zamíříme taxálem k teleférico, narveme nás všech 5 do jednoho, do kopce sotva vyfuní, kabinkou ušetříme nějaké metry a stoupáme na sopečný kopec Rucu Pichincha. Krásný výhled na město, krásná flóra, vrchol 4696m vcelku na pohodu za nějaké 3-4 hodiny, aklimatizaci se snažíme uspíšit kombinací koky a piva, ale jaksi bez očekávaných psychedelických účinků, jen jazyk trochu tuhne. Snažíme se vyhlížet okolní sopky, které stále v mracích...až v závěru - přeci jen vykoukne Cotopaxi. Neztráceje čas, ještě večer se přesouváme, poprvé absolvujíc martýrium dopravy ze severu na jih. Hromadná doprava za 25centů, to čemu říkají trolejbusy (bez trolejí) má ve středu cesty vyhrazené pruhy, tímto sice ochráněno od zácp, ale cesta stejně zdlouhavá, přeplno, kontakt s místními tímto velmi intimní, horkotěžko nalézt půdu pod oběma nohama. Na přestupu již raději dáme zavděk všudypřítomným taxikům a ocitáme se na jižním terminálu. Pokračujeme dálkovým busem do Latacungy. Ten poměrně komfortní, poprvé jsme konfrontování, že taková dálková jízda není jen tak, ale dokonale využit prostor k obchodu, předváděcím akcím, od občerstvení různého druhu, karamelky, přes zázračnou kosmetiku po nesmyslné cetky. Systém vše za dolar. Do toho hraje hodnotná filmová produkce, kterou pan stevard z nějakého důvodu pustí od 1/3, a následně nový film zastaví před koncem i když k cíli ještě dost času. A tak asi cyklus pokračuje pro další cestující. Městečko si již nijak nehraje na prvoplánovou turistickou přitažlivost. Nacházíme domluvenou ubytovnu Jana Pavla, kde se nás má ujmout jakýsi spolubratr Giovanniho. Zjeví se, leč na rozdíl od něj...komunikace poměrně vázne, asi praktikuje nějakou jinou spiritualitu, komunikace s frekvencí asi tří slov za minutu...tak stojíme, těžké bágly na zádech...a mlčíme a nevíme...nakonec se po 1/2 hodinovém mlčícím rozhovoru ocitáme na poloigelitových palandách, na kterých toho moc nenaspíme, ale střecha nad hlavou i jakási hygiena jest.

Další den odkládáme zatím nepotřebný vercajk a trefujíc se do tržního čtvrtku, vypravíme se nejprve na pověstné indiánské trhy do Saquisilí. Paráda, atmosféra autentická, žádní turisti, zároveň k nám žádný despekt či snaha sedřít o každý dolar. Jídelní část, kde se vaří, peče všechno možné, maso, pařáty, placky, banány i ta morčata. Pak prodejní, ovoce, zelenina, cukrové válce, banány a banány...Lákají i vcelku levná ponča, ale kde je dát? Tak si padré alespoň obohatí bohoslužby o pestrobarevnou štolu. Toť prý dovoleno. Zpět Latacunga, kde již dosti husto, každý zřejmě vyšel do ulic něco prodávat. Tak jsme rádi za bus pryč z města k laguně Quilotoa, kde něco jako wav!...obrovitánský kráter zalitý vodou, turisti skoro žádní, trochu fičí, vyhříváme se ronem, po jakémsi pokusu o konverzaci na informacích se pustíme horem dolem po okraji kráteru na vrcholný bod, blížící se k 4 tis. m, což taktéž považujeme za součást aklimatizace, občerstvíme u místních s trocha zklamáním, že za pravou ekvádorskou kávu považují jakýsi instantní nápoj kávové chuti. Stran noclehu nakonec padne volba...na dno kráteru. Proběhne studená koupel, klasické horské kuchtění a pak se odkryje neskutečná hvězdná obloha. Což stálo zato i přes nepříliš kvalitní noc s občasnými písčitými větrnými poryvy.

Ráno co jsme sestoupali, musíme nastoupat. Prašným krpálem v sandálech žádná lahoda. A ejhle, v tom minimu turistů potkáváme našinku. V Latacunze se prodíráme skrz prodejce na ubytovnu, sprcha, přebalení a zpět na nádraží, již vstříc hlavnímu dobrodružství. S blížícím se výstupem na Chimborazo narůstá nejistota, jak obejít povinnost průvodce, neupozorňovat na sebe apod., ale jakýsi český kontakt uklidňoval, že "se s Alpenvereinem dá". Přesun nejprve do Ambata. Dle varování diplomatky si zavazadla bereme raději k sobě, milá žena však asi netušila jejich rozměry, stevard souhlasí, ale neradno zabírat dvě místa. 2 hodinová cesta se zavazadlem na klíně není nic pohodlného, tak při dalším přestupu s důvěrou svěřujeme zavazadlovému prostoru. V Riobambě nacházíme taxíka pick-upa, který nás má ochotně zavést až na chatu pod Chimborazo. Mačkáme se fest, až Marian nevydrží a obětuje se jízdou na korbě. Dojíždíme k bráně národního parku...vjezd zavřen. Objevuje se správce s tím, že pouze do 16 hod, je 17:30 a z principu nás nepustí. Následuje asi 1/2 hodinová složitá anglicko-španělsko-italská domluva, kde ve snaze jej oblomit se Pepíček uchýlí...až k fujtajblovské argumentaci, kterak jen k chatě nakouknem a tak, což jej jistě stálo několik zdrávasů, pan řidič se přimlouvá, někde se volá, zdá se, že ledy tají, načež zazní závěrečné no. A basta fidli. Můžete zde zůstat na bráně, vyrazit ráno. Chvilkové rozpaky, ale akceptujeme.Odměnou je nám krásný západ slunce osvětlující vynořivší se Horu s pobíhajícími vikuněmi. Další vaw! Ubytujeme se na jakési předchodbičce, noc nepříliš kvalitní,válcovitá metoda (bok-záda-bok) nepříliš efektivní, trochu nevlídno, copak s námi bude...

Probouzíme se zprvu do pochmourna, těžký náklad na záda a 8 km prašné cesty před námi. Ale mraky se postupně rozestupují, po pár km se objeví vůz se vstřícnou rodinkou, která naloží bágly i s Rádíkem a ostatní cestou spíše necestou míříme napříč serpentinami lávovým štěrkem vzhůru. Ten však poměrně kompaktní, občas se vynoří lamí stádko, zajímavé popovídání s kulisou vytyčeného kopce a 600m i čas vcelku příjemně uteče. Ocitáme se na Carrelově chatě v 4800m. Jaké to divné deja-vu, ne tak dávno stejný pán nám poskytoval zázemí na jiné pověstné hoře. Na chatě již pohoda, milá přející obsluha, žádné obstrukce, spíše povzbuzení, že má být hezky a ať vyrazíme, návštěvnickou knihu podepisuje agentura Pansestara. Aklimatizačně podnikneme ještě 300mv výstup kolem chaty dalšího matterhornského dobyvatele Whympera. Nad jezírkem obhlížíme výstup a meditujeme četbou žalmů. Pobloumáme ještě po měsíční krajině s občasným zeleným trsem, tu lama, tu se zjeví patagónská liška a kolem 18 již všichni za mírné medicínské podpory uléháme.

Další den začíná brzy, ve 23 hod již šrumec neb vyrážejí první výpravy. My si dáme ještě hodinu a v 1 hod od chaty vzhůru. Ostatní čelovky již vysoko nad námi, někdy v 5,2 do maček a vzhůru. K vzteku mi asi po hodině vypoví světlo, k dalšímu i to náhradní, tak končí někde v hlubině. Cesta poměrně strmá, nijak technicky náročná, jdeme každý za sebe, většinou o hůlkách, někdo upřednostní cepín. Kombinace řídnoucího povětří s výraznou zimou ale dělá svoje. K tomu ubíjející monotónnost, stejný strmý terén, cíl v nedohlednu, resp. v dohlednu světýlka vysoko nad námi, ačkoliv nějaké skupiny docházíme a některé otáčejí. Někde v 5,7 již toho mám plné zuby, pocit jakési kocoviny, chvíli i obavy z potřísnění sněhu vločkovitou snídaní. Každý úkon namáhavý, navíc je třeba se přiobléci, dvoje tenčí rukavice rovněž nedostatečné, prsty mrznou, někomu zebou nohy. Z vody se stává ledová tříšť, v hadičkách zamrzá úplně, čokotyčinky se nerozpouštějí. Kyslíku ubývá. Postupuji systémem 20 kroků a dýchat. Tak aspoň meta 6 tis...Pak se ale tělo jaksi zmátoží, k tomu svítá, vše vypadá optimističtěji a najedou se ocitám na plochém vrcholu, labilní objetí s Pepou, docházejí ostatní, někteří referujíc o téměř kolapsových stavech. On to formálně předvrchol, tak po euforizující oslavce a občerstvení ještě přejdeme sedýlko formálně se navazujíc a dojdeme na ten hlavní, dle různých pramenů někde kolem 6300m! Je 7 hod ráno, mrzne až praská, ale krásné slunko, výhled nekonečné měsíční krajiny. Vaw! Tak jsme to dali! Ale ještě ten sestup. Vytahuji raději cepín, nekonečné šmatlání po patách, únava, nevyspání, pocit, že spíme za chůze. Chceme sejít bezpečnou oklikou neb s táním sněhu hrozí nějaké sesuvy, ale mráz ještě drží kompaktnost a cestu hřebenem nějak nenacházíme, tak sestup stejnou cestou. Již začíná připékat, na chatě domlouváme odpolední odvoz, po občerstvení chceme schrupnout, sotva zalehneme, přilítne chatař, čeká na vás auto...Rychlobalení a Pepa se neshledává s novými hůlkami. Tak se utěšuje obdarováním snad potřebného domorodce. Přesun dále busem z Riobamby zeleným údolím úpatím sopky Tungurahua do Baňos, což jinak zde značí toalety, ale nyní asi nejturističtější a tudíž nejméně autentické, nejuhlazenější ekvádorské město, žijící z termálů a adrenalinových radovánek. Bůhvíproč se sem sjíždějí turisti, aby se někde projeli, odněkud skočili či pohoupali na houpačkách. V 7 hod jsme na velkém mrazivém kopci, ve 20 hod se máčíme v teplé vodě s místními rodinkami a skotačíme na tobogánech. Pěkný, levný hostel...to je ale blažený spánek!

Ekvádor 2018

To jednou sedí Don Giuseppe alias Pepíček se svým indickým spolubratrem na kafi někde v Římě končíc svá misijní studia, a co tak někdy navštívit ČR, načež se pozvánka otočí- a co kdybys navštívil mě v Ekvádoru? A co tam, jsou tam vůbec nějaké hory? Dyť tam máme tu nejvyšší! (Skutečně zjistíme, že to sice není oprava zeměpisu, nikoliv nad mořem, ale nerovnoměrným zakulacením země je zde nejvyšší bod od středu Země). A plán začíná krystalizovat. Co na tom, že kamarád mezitím přijde o vizum, kostky již jsou vrženy a postupně se ustálí 5-členná sestava a termín prvních třech týdnů v červnu.

Padre dá dohromady různé kontakty, vznikne pár záchytných bodů, hlavní cíl je kopec Chimborazo a ostatní se doladí...

Přichází předodjezdová nervozita, v neděli den před odletem změna plánů, budějická grupa odmítá přesun do Vídně přes Moravu, zvažuji různé varianty dopravy, volíc nakonec tu nejdelší, ale nejpohodlnější...tradiční. Nikdo moc nenaspal, 1-2 hod odjezd, kupodivu se 5 urostlých hochů z bágly nemalými vleze do Octávie!

Batohy, včetně toho s lezeckým matrošem nazvaného tuleněm, zdárně zafóliujeme a první let v 7 hod do Madridu. Krásné Alpy a pak transatlantik, Airbusem A340-600, přistáváme po 11 hod. letu v Quitu. Cesta uteče vcelku příjemně - i díky milé ekvádorské bioložce. Před námi nějací indiáni- otec s dcerou, utrousíme něco o indiánské otylosti a ejhle, oni spustí polštinu! V Quitu podvečer, o 7 hod. méně, zvykáme si, že po 18 je již tma. Zorientováváme se v dopravě, bus, taxíci, vše poměrně levné a vítají nás sestřičky komunity Cottolengo někde v severozápadní části hlavního města. Zažíváme vřelé přijetí obrů (kterak se urostlí hoši octli v Hobitíně), pohoštění, luxusní ubytování a ráno

DNE PRVNÍHO t.j. 5.6.LP 18 navštěvujeme další stěžejní kontakt, bratra Giovanniho, zapáleného to přírodovědce, zachránce přírody i dítek z lesů. Energie z něj pryští, pohostí lecjakým tropickým ovocem i vlastními džemy, pochlubí svými šváby (což ještě netušíme, že budeme transportovat do ČR) a u velké mapy se nastíní základní obrysy výpravy.

Den je pak stráven exploatací hlavního města. Cestou od periférie vstřebáváme zdejší civilizační akcenty. Všude pouliční prodejci s tím či oním, množství ovoce, ty banány, pojízdní i stacionární čističi bot, zápach nekatalyzované nafty. Projdeme se oklikou, plníc ještě nějakou misi na konzulátě s velmi příjemnou diplomatkou, která bonusově vybaví i simkou. Dle rad spolucestující se občerstvíme někde kolem Plaza Foch, objevujíc menu za 3 $ a poprvé nalézaje banány všude, polévka, příloha...S místním pivem popiknikujem v parku El Ejido, kde je Marian vtažen do jakési místní zábavy, ale na vybranou tanečnici příliš nereflektuje. Pak historické centrum, nejprve Basilica národního slibu(?) (Basílica del Sagrado Voto Nacional), kterou projdeme skrz naskrz, nakonec i s výstupem na věž s úchvatným výhledem na Quito i s "posvátným" pahorkem Panecillo. Cestou další bezpočet kostelů, kde leckde krásná výzdoba kontrastuje s kýčovitými světélkujícími Panenkami Mariami.

Dorazíme na poměrně živé centrální Náměstí nezávislosti (Plaza de la Independencia), které střeží policistky na segwayích. Posmlouváme si o koku, mající nás ochránit před výškovou nemocí, stejně bez jistoty, zda jsme neobdrželi listí bobkové. Kafíčko na dalším významnějším náměstí a to svatého Františka (Plaza San Francisco) a pak se rozdělíme, obětaví bratři vyrazí shánět bombu, my ostatní na kopec Panecillo. Jdeme asi ne úplně konvenční trasou, výstup vpravdě aklimatizační po schodech skrz psí exkrementy a přes chudší obydlí. Vítá nás již za přítmí obrovitánská skulptura jakési andělky Marie ujařmující draky. Pozorujeme rychlé setmění nad městem, po sestupu se občerstvíme na náměstíčku u divadla...a ejhle, pivo mizí. Tak snad místnímu vagovi zahnalo žízeň. Pokus se zorientovat v místní autobusové dopravě troskotá, tak berem zavděk taxíku. V domě nás již čekají kumpáni i s africkým duchovním Emiliem.

DEN DRUHÝ a následující horské popsány ZDE, takže jen stručně: teleféricem se dostaneme nad město a podniknem krásný aklimatizační výstup na sopečný kopec Rucu Pichincha. Nabízí se výhled na rozlehlou metropoli, nakonec se ukáže i sopka Cotopaxi.

DNE TŘETÍHO odkládáme zatím nepotřebný vercajk na ubytovně v Latacunze, nejprve úchvatný kontakt se zdejší civilizací na trzích v Saquisilí, a poté rádi opouštíme hluk města a ocitáme se u laguny Quilotoa. Projdem vrch kráteru, abychom na noc skončili na jeho dně.

DEN ČTVRTÝ přichází přesun pod Chimborazo, kde se agilní strážce nás rozhodne nevpustit dovnitř, resp. jen na bránu, tak alepsoň se kocháme úchvatným výhledem na kopec i stádka lam a nepohodlně snad někdo zdřímnem v chodbičce.

PÁTÝ DEN proběhne další aklimatizace, musíme po svých sopečným štěrkem na chatu, což ale příjemně uteče, ještě si výšlapnem do 5100m a brzy zelehneme,

abychom DNE ŠESTÉHO brzy ráno vyrazili vzhůru. Cestu na morál, s ubývajícím kyslíkem a zimou nakonec zvládnem za necelých 6 hod a před 7 hod vrchol - 6300m ! Po ještě dále úmorném sestupu přicházá smutek nad Pepovými odcizenými hůlkami a přesun do nížin. Přes Riobambu jedeme busem zeleným údolím úpatím sopky Tungurahua do Baňos, což jinak zde značí toalety, ale nyní asi nejturističtější a tudíž nejméně autentické, nejuhlazenější ekvádorské město, žijící z termálů a adrenalinových radovánek. Bůhvíproč se sem sjíždějí turisti z celého světa, aby se někde projeli, odněkud skočili či pohoupali na houpačkách. V 7 hod jsme na velkém mrazivém kopci, ve 20 hod se máčíme v teplé vodě s místními rodinkami a skotačíme na tobogánech. Pěkný, levný hostel...to je ale blažený spánek!

DEN SEDMÝ nás probouzí pošmourno, dáme snídani v kavárně a zapůjčíme lowcostová kola za 5$, když jinde za dvojnásob. Taky, že se vymstí. Na herkách nevalných kvalit si to šineme mrholením po cestě úbočím zeleného kaňonu, cestou nějaké ty lanovkové atrakce, které Radek jen neochotně oželí, vodopádky až k tomu hlavnímu - Ďábelskému (Pailón del diablo). Nejdřív cesta vlhkým pralesem, občerstvení a pak síla! Kolem vkusná úprava, visuté mosty, prolézá se různě schůdky, na plošinky, skalním tunýlkem,po chabém promáčení z kol přichází řádná sprcha. Abychom toho neměli málo, tak pak ještě po banánovém občerstvení totéž z jiné strany, visutý most, schody pod sprchu, kolem pestrá flóra mokrého pralesa. Při občerstvení v dědince jakási Irka láká na společný odvoz dodávkou, čemuž se zprvu bráníme, když však pak řidič vysloví bájné slovo Tungurahua, začne smlouvání a když se dobereme příznivé částky, tak se ocitáme na korbě, s Irkou cestující napříč Amerikou a německým mladíkem. Vyveze nás nekonečnými serpentinami na nějaké vyhlídkové místo pod sopkou. Idealista Marian má ještě potřebu poučit šoféra o usměrnění jej dusících výfukových plynů. Sopka se nám ukáže asi na 10 s, čímž i rezignujeme na zde četnou zhovadilost- trochu větší houpačky nad dírou. Sedáme na kola a pouštíme se na asi 12 km sjezd. Cestou foliovníky s různými ne vždy identifikovatelnými plody, odbočky na...houpačky, někomu selže přední brzda, někomu zadní...a mně...upadne kolo...naštěstí již pod prudkým kopcem. Asi 2-3 km docházíme s Pepou pěšky a s chlapíkem asertivně smlouváme o navrácení provize, když nás takto vystavil nebezpečí života. Kdo z koho, nakonec udoláme. Obhlídneme zdejší kostel s pozoruhodnou výzdobou výjevů jak a kde všude se zde Panenka postarala. Na závěr dne nás čekají ryzí opravdové podsopečné termály. Jdeme trochu nekonečnou cestou, stoupajíc kopcem někde za město, již s notnými pochybnostmi...ehjhle jsou tu. Pravá patina, pár lidí, voda snad 50 st, tak zvolíme saunovací způsob, schlazení v řece pod tropickou zelení. Vaw! Na záver přichází ekvadorská večeřka u Inda v řecké restauraci.

OSMÉHO DNE nechvátáme, v plánu tranzit. Nejprve posnídáme banány, včera nasbíraná sladká rajčata (v chuti se dobíráme něčeho mezi mangem, rybízem a rajčetem) s rumem, pak ještě řádná snídaně v místní tržnici, kde si za dozoru policie každá babka hlídá svůj čárou vymezený prostor a vadí naše přesahující krosny. Zase cesta skrz Quito, tentokrát obchvat, necháme se vyhodit někde na dálnici a ucpaným městem dojedeme taxíkem. Chvíli čekáme na sestry a porada stran dalšího programu. Část touží objet chudé farnosti, část raději Pacific a domluvenou misijní část si dát na konec. V klidu se rozdělíme a s Radkem ve dvou pelašíme na metrobus s hrůzou další cesty skrz město...A skutečně se někde ve ¾ ucpáváme, a noční bus do Puerto Lopez nám o 15 min odjíždí. Opět ale Pánsestará. Krizový scénář noclehu na nádraží padá. Temperamentní průvodkyně nabídnou ještě další za 1,5 hodiny. Atmosféra nádraží jihoamerická, nestačí přepážky a nápisy busů, vše je třeba doprovodit patřičně verbálně, aby nabídka byla osobnější, tak přes hodinu posloucháme Mantamantamanta apod. Pozdější bus se ukáže jako lepší řešení, v cíli jsme místo ve 4 kolem 6 hod. Trochu ruší klima, něco přesto zdřímneme.

MAPA

A DEN DEVÁTÝ nás čeká ještě téměř spící pobřežní městečko Puerto Lopéz, bdělí jen drožkáři s motorovými trojkolkami, ale jejich služby odmítneme a dojdeme si asi 2 km do města po svých. Dojem zprvu rozpačitý, písek a prach, zataženo, vše zavřeno. Ale s postupným probuzením se vše projasňuje, posnídáme bolognese , nikoliv špagety, ale banánová směs s vajíčky, sýrem a cibulí, ubytko a řešíme další výlety. Plán lodního výletu se odkládá na zítra, tak zapůjčíme kola, něco usmlouváme a uvádíme do rozpaků nejapným požadavkem přileb a zámku. Radek smutní po ztracených brýlích, jedeme kolem autobusáku, kde mu to nedá zkontrolvat a po pár hodinách náš bus ještě stojí a v zavazadlovém prostoru...nachází! Vyprahlou krajinou suchého pralesa (dry forest) navštívíme oblast Agua Blanca, kolem kaktusy, černí kondoři, vjíždíme do archeologické oblasti jakési předincké kultury, ke které se místní hrdě hlásí, po muzeu pokračujeme ocitajíc se...v ráji. Ve vyprahlém uzemí se najednou objevuje oáza se sulfurickým jezírkem, kolem bambusy, banány, zprvu nikdo, pak jen pár návštěvníků. Blaženě relaxujeme ve vodě s léčivým bahýnkem a pak pozorujíc okolní krásy. Projedeme nějakými banánovými plantážemi dále do NP Machalilla, kde nás na vstupu rázná dáma dokonale prolustruje, ale pouští bez poplatků. Jízda na kole chodníčky mezi kaktusy trochu evokuje dětský vtip o balóncích na poušti a pozor kaktusssss, naštěstí projedem bez nehody, první pláž, krásná koupačka, zjeví se jen dvě více i méně stydlivé dámy, pak přes vyhlídku na Frailes beach, nádherná krajina, písek,vlny, že se nechce z vody. Nikde nikdo. Večer ryba, drink.

DESÁTÉHO DNE nás již čeká loď na ostrov Isla de la Plata,což mají být takové Galapágy pro chudé. Za příznivou cenu nějakých 30$ pomocí 300 koňských sil pádíme na 40 km vzdálený národní park. Najednou se objevují jeden druhý velrybí hřbet, ocas, tu nějaký kytovec podplouvá loď. Vaw! Na ostrově následuje procházka delším okruhem, které si odhlasujeme s poměrně mladým mezinárodním osazenstvem . Je poměrně suchý, cestou nástrahy na krysy a pak již ornitologický ráj! Všude kolem rozkošní hnízdící terejové modronozí, lenošní ptáci, kteří si hnízdí přímo na stezkách, guanem si označí místečko a obejděte si nás. Krásný výhled z vrchu, škoda, že je zataženo. Ale vidět vynořující se velryby a nad hlavou jak ptakoještěři krouží ptactvo, ocítáme se u hnízdišť fregatek se samečky předvádějící svá rudá balónovitá volata! Tu a tam nějaký gekonek či jiná ještěrka, na břehu zástupy růžových krabů, safari pokračuje na lodi, při ovocném občerstvení se zjevují želvy. Kousek obeplouváme a skáčeme do vody u útesů bílých korálů. Voda poněkud zakalena a zatažena obloha trochu ztěžuje viditelnost, ale kolem asi 30cm barevná hejna. Seznamovací konverzace s mladými Izraelci, Francouzkami a nadřazeným Amíkem a tu vaw! Jeden skok, další, znovu se objevují keporkaci, tentokrát se ještě více předvádějící svými výskoky! Tak to je parádní bonus výletu. Procházíme kolem rybářských lodí, přihlížíme zpracovávání tuňáků a jednoho takové si dáváme na večeři, Francouzky u vedlejšího stolu jaksi nereflektují pozvání. Tak si dáváme soliterní piňu coladu a snažíme se neúspěšně spojit s dalšími druhy.

DALŠÍ DEN posnídáme banánovou kouli s nepitnou kávou v místním stánku a již využíváme drožku na nádraží. V plánu je zprvu sejití se s kamarády v Esmeraldas, jelikož se neozývají, tak dlouhou cestu pobřežím rozdělíme na dvě části. Skrz Mantu, kde málem odjedeme močícímu Radkovi, pokračujeme za doprovodu živé muziky, jak zjišťujeme zdejšího Káji Gotta Dona Medarda do surfového městěčka Canoa. Tam se ubytujeme na bambosových ložích a vyražíme s podporou rona do vln. Další ryba a pak si pohledem z terasy trochu zafantazírujeme a zkoumáme nereálné permity na další větší kopce.

DEN DVANÁCTÝ rovněž tranzitní. Pokračujeme pobřežím Pacifiku stále chudší krajinou na sever. Mezi banánovníky dřevěné chýše. Při přestup v Pedernales a hlavně Chamanze již žádné mramorované nádraží, ale blátivé plácky, naobědváme se v nějakém bufíku a zelenou džunglí s banánovníky, palmami dále i podél rýžových polí či krevetovými rybníky dojíždíme podvečer do Esmeraldas, města, kde nemá cenu zavítat...jak praví průvodce:ugly, dirty and dangerous place with no reason to stay.

Necháváme se zavést na faru a čeká nás milé, vřelé přivítání...a naši souputníci 10 min před námi. Zatímco my se kochali Pacifikem, oni projížděli obtížně dostupné farnosti se švýcarským duchovním, polorozbořené kostely po zemětřesení, nějaký domov důchodců a pak relaxovali u oceánu v Mompiche v nějakém ostrovním bambusovém obydlí.

Ujímá se nás místní indický duchovní a jsme vtaženi do tanců otroků. Poznáváme nové reálie nebezpečného města. Všude mříže, kostel se zamyká, fara skrz několik zamykacích bran. Žádné samošky, jen prodej skrz mříže. Postupně se dozvídáme něco o realitě hranic s Kolumbií, zločinnosti, dřívějších přestřelkách a přetrvávajícím drogovém byznysu. Závěr dne živá mše a pohoštění...

Po hlučné noci, kdy všude duní jakási muzika DNE TŘINÁCTÉHO, to jest neděle, zahajujeme ještě živější mší, kde se tentokrát zapojí i Pepa. Převažují ženy a děti, zpívá se a tleská i s nezbytným žehnáním tomu či onomu, někde na hranici pověrčivosti. Keňan Emil nás pak vezme na vyjížďku městem, dostaneme se na kopec k místní katolické univerzitě, porozpráví o realitě a úskalích zdejšího života a služby. Poté jsme pozvání za město do lepší restaurace, jak se dozvídáme odpadlého, zprotestanštělého duchovního na báječnou rybu. Odpoledne se vypravíme do komunity sester cottolengiánek v místním ghettu. Cestou jsme varování místními pokřiky z balkonu, že zde mucho periculoso, čehož moc nedbáme a ocitáme se v kostelíku uprostřed bronxu. Tři milé, některé postarší, ale poměrně energické dámy, zejména ta, kterou přejmenováváme na Františka, nás pohostí a porozpráví o zdejší vpravdě sisyfovské službě, zasévání semínek lásky, které mnohdy padnou na holou skálu, ale někdy...Kterak ještě před 15-20 lety zde každý týden odklízeli mrtvolu, nyní již jen přihlížejí, jak se předávají a schovávají tajemné balíčky.

Večer nás čeká přívětivější tvář města, luxusní pobřežní promenáda, vybudována předchozím rozporuplným prezidentem Correou, která si nijak nezadá s obdobnými kdekoliv v Evropě. Čisto, bary, stánky s cetkami apod.

DEN ČTRNÁCTÝ poznáváme službu komunity Cottolengo v praxi. Zahajovací školní mše, uprostřed ghetta pěkná škola, exotičtí bílí mužové si projdou třídy černoušků, v rámci jazykových možností pošpásují se zprvu přísnou ředitelkou, navštíví stacionáře, místního biskupa a pak za doprovodu velmi výřečného italského bratra domov opuštěných seniorů chystajících se na poslední cestu. Odpoledne již opouštíme městský ruch a těšíme se do přírody. Máme domluvený sraz s Giovannim v jeho biologické stanici Otonga někde na kraji pralesa. Bus nás vyhodí v zatáčce uprostřed lesnatých kopců, někde za Alluriquinem, kolem pár nevzhledných betonových obydlí. Po občerstvení jdeme hledat. Začíná pršet, setmělo se a domluva s biologem v kategorii dalších šprýmků, telefonické spojení vázne, informace kusé a my na nějaké polní cestě bezprizorní. Naštěstí se nakonec podaří najít visutý most přes řeku a na čelovkách nacházíme na kraji lesa jakousi hotelovou megastavbu. Vítá nás biologův souputník, jinak nikde nikdo, pokud nepočítáme odchytané tarantule. Giovanni nás někde bez baterky hledá, tak my zas jeho, chvíli se naháníme. Ubytování v nových hotelových pokojích, pak rozdá úkoly, jak se rychle občerstvit po africku. Roztrhá kuře, oloupeme brambory, hodí do hrnce co je kde po ruce, venku nějaké byliny a za ½ hodiny je polévka. Pak vyrazíme na noční pozorování přírody. První exempláře jsou však... snězeny. Nejprve žabičky se stanou kořistí pavouků, pak objevíme jakousi řvoucí megacikádu, vydávající zvuky jak dvojtaktní motor, aby zmlka...v Giovanniho ústech. Poté pozorujeme zejména hmyz, pro který má Italo čich, i když zrovna nadšenci pro kobylky, pavouky a šváby nejsme. Ale objeví se tu i nějaká barevná žabička i hadí korálovka...

PATNÁCTÝ DEN některé z nás pan biolog vyhecuje ke vstávání za kuropění - kdy je údajně jediná doba k pozorování vzácných ptáků ...abychom neviděli nic a ptáci přilétli někdy v poledne, takže další fórek. Po džemové snídani a další exhibici s po strop flambovanými banány vyrážíme na exkurzi do džungle. Chudák Pepa se zapotí s překladem, jdeme úchvatnou jakousi naučnou stezkou plnou zajímavostí a šprýmků, bláznivý profesore nám tu zalepí ústa jakýmsi žvýkacím ovocem, tu ztuhne jazyk po hřebíčkových listech, tu předvede věrohodné zranění z krev ronící dřeviny, či originály koření, které známe jen z pytlíků atd. Chuť si spravíme ananasem. Kolem množství motýlů, včetně těch největších modrých. Pokračujeme v hloub lesa, kde jsme odkázání posvátnému kostelnímu tichu. Všemožná zeleň místy narušena nějakými červenými palicemi, občas i nějaká ta orchidej. Vaw! Vracíme se k bazi, kde nastražena banánová krmítka, banány zde pro ptáky, hmyz a turisty, povalují se všude kolem, každý spořádá aspoň deset. Na krmítka se slítávají krom nějak extrémně jedovatých vos i barevní ptáčci, datlík, zelený tukan, tak se dočkáváme i ornitologického pozorování. K tomu spousta povídání o vztahu k přírodě, duchu encykliky Laudate si. Po poledním klidu nás chce ještě seznámit s dalším svým tentokrát humanitárním projektem záchrany chudých dětiček z lesů, které kvůli nezbedným tatínkům jsou odkázáni jen na péči leckdy mlaďounkých maminek či spíše babiček. Svéřepá část výpravy se však na pár km ztrácí, tak k místní školičce dorazíme sami s Radkem. Učitelky zprvu bojácné, pak jakási snaha o konverzaci ustrne u jediné uchopitelné informace: Carla a Mercedes. Loučíme se s Giovannim a zamíříme za motýlích rejů ke kaskádám, kde se blahodárně svlažíme v tůňkách pod vodopády. Vracíme se na základnu, kde již našlí se hoši nachystali banánový oběd a bereme je zpět k vodopádům, které tentokrát důkladně prolezeme i s další rajskou koupačkou. Pár banánů na cestu a v zatáčce chytáme podvečerní luxusní bus a přijímáme profesorovo pozvání domů do Quita, kde zanocujeme.

Ráno DNE ŠESTNÁCTÉHO nás professore hned burcuje, předvádí další ovoce, džemy a další fórek s chlupatou paprikou, do které se s chutí zakusuje předvádíc nabytí mužné síly a nás si vychutná, jak téměř ducha vypustíme, ze zlomku dužiny oči z důlků vytratíc. Následuje předodjezdový shopping day. Nalézáme skvělé místní trhy, kde se někteří utrhávají z řetězu střídmosti a předhánějí se ve smlouvání a kdo co kde koupí levněji. Deky, šátky, hamaky, až musí vzniknout nový cestovní tuleň. Následuje umanuté shánění plakátu, v čemž zejména Radek značně vytrvalý. Odhojuje se indisponovaný Vojta, Marian si svou cestou a ostatní se věnujeme nesmyslné městské turistice, procházeje si luxusnější čtvrtě. Podaří se sehnat i Dona Medarda, který zrovna tento týden skonal, plakát nakonec sehnán, byť v ceně ošizen, ale pro Radka důležitá mise splněna i s nějakými 25 městských km v nohách. Po loučení s profesorem i s další charitou- tentokrát podporou dětí z pralesa mj. skrze výrobky z ajvori- slonovinových plodů zdejší palmy, se přesouváme se na rozlučkovou večeři k sestřičkám i s milou psycholožkou Marii Jose. Objevuje se další neznámé ovoce.

DEN SEDMNÁCTÝ a alespoň odletové dopoledne, když již ne dřívější plnohodnotný den, tak se mi podaří prosadit návštěvu Středu země- Mitad del Mundo i za podpory sester, že bez toho a návštěvy muzea slunce nemůžeme odletět. Ráno busem na otevíračku, Marie se svolí k doprovodu. Rovníky tam mají v zásadě dva. První ten komerčnější, vyhlídkovou věž se zeměkoulí, uvnitř moderní muzeum s technickými vychytávkami ukazujíc geografické zvláštnosti a fyzikální zákonitosti této zeměpisné šířky. Po přeměření se však zjistilo, že skutečný rovník a " střed země", čili nejvyšší místo na rovníku, je nějakých 200 m vedle, kde se nachází Muzeum slunce (Museo Intiñan), pro změnu zaměřené více etnograficky. Jsou nám předvedeny preparované lebky, život domorodců, foukačky i vývoj čokolády od kakaových bobů. No a pak zdejší perličku, jak se vodní vír v umyvadle na rovníku netočí vůbec a 2 m od něj různými směry, či stojící vajíčko. Škoda, že se blíží odlet, dalo by se strávit ještě pár hodin. Dovybavíme se suvenýry, hudebními nástroji, kterými pak v buse konkurujeme místním. Oběd, vřelé loučení a vydatně obtěžkáni a se šváby zabalenými v dekách se suneme na letiště. Před odletem přijde vhod nějaký ten rumík, doplní se videoblog, získáváme tentokrát místa u sebe, Radek si ještě přivolá obávanou větu : Is there medical? Bez jiných příhod za 10 hod přistáváme, tentokrát s trochu delším čekáním v Madridu, strávíme mj. konverzací s vlasteneckým Litevcem a ve Vídni nás čeká zima, děšť a ještě si necháme ujet bus, čímž to již před půlnocí do Budějic nestihneme.

A...při pokusu se již částečně nalodit- je auto mrtvé. Ráno moudřejší večera. Vybitá baterka, naštěstí sobota dopoledne a jakýsi kamarád je k dispozici, tak odtah skrz město, lano rupne, pak dojede na posledním cancourku, ale intervence nakonec úspěšná a lze završit úspěšným dojezdem...

FOTO

MAPA

Střípky, aneb jiný kraj...

• doprava veřejnými prostředky slouží jako nabídková, předváděcí obchodní akce
• na dálkové jízdy se vypisuje jakási prezenční listina, sloužící bůhvíčemu, čímž se dobře bavíme (pokud někdo zpracovává, tak zírá, kdo vše s nimi cestoval)
• ve městech taxící představují odhadem 1/3-1/2 veškeré dopravy, takže žluto
• pouliční prodej místy intenzivní velmi, ale zas nikterak vlezlý
• zvláštní záliba ve světýlkách, blikání, prostě potřeba intenzivních jak zvukových tak vizuálních vjemů. Někdy pak obtížné rozlišit, zda blikající auto za vámi je policie či jen vytuněný civil.
• nad vším dohlíží všudypřítomná Panna Maria, od obchůdku, tržišť po kruhové objezdy, kde stojí v podobě monstrozní figury(či někdy jiný světec). Ježíšek se možná krčí někde v náručí.
• sympatické ovocné šťávy ke všemu jídlu, jaká bude tentokrát, je překvapení