středa 7. června 2017

Sólo v Římě V/17



Záhlavové heslo o sdíleném štěstí nelze vždy naplnit, tak co, vydám se na sólovýlet, který má aspoň jednu nespornou výhodu - veškerá rozhodnutí jsou jednomyslná a člověk se řídí náladami....jen těmi svými.
Na cestu si mimoděk beru milou knížečku M.O. Váchy, mimoděk narazím na věnování, z kteréhožto cárů snad již zůstalo alespoň ono... tatínkovi, trochu ještě zvlhnou rohovky, ale mimoděk pomnu na báseň, na kterou jsem jaksi opět "mimoděk" narazil:
Už ne
Ještě pořád jsi rozbitej?
Ještě pořád sleduješ ve městě ženský, co ti ji připomínaj?
Ještě pořád schováváš v nočním stolku u hlavy její dopisy a nemůžeš kvůli tomu spát
protože v noci slyšíš jak se v šuplíku něco hejbe?
Ne
Opravili mě tak rychle, že to až děsí
Ve městě sleduju jenom blonďatý ženský, úplně odlišný typy
Noční stolek jsem polil motorovou naftou a zapálil
Hoří už půl roku
proto se budím zpocenej
Nic víc v tom není


Tak dost patosu.
Využívám možnosti ubytování na papežských kolejích u kamaráda Pepy, plnící si zde své nyní vrcholící doktorandské povinnosti, takže společný čas je vzácný, o to milejší. Přetrpím nízkonákladovku, kde nohy ne a ne nikam poskládat, či sedadlo sklopit. Pepa nakonec vyzvedne z letiště, jen kousek poodveze a velí vystupovat. Na dohled od airportu je nádherný lezecký terén, oáza starého lomu, nad kterým zrovna slunko zapadá. Krásný úvod.
Kolej je další oázou uprostřed ruchu města. Najednou zeleň, palmy, jezírko...Posedíme v pizzerce mimo hlavní turistický ruch u džbánku vína, které zde levnější než pivo a mj. domluvíme itinerář...
Ráno si dle rady přivstanu, metrem přesunu do Vatikánu, kde...v 7:30 prázdné Svatopetrské náměstí. V bazilice pár lidí, mohutnost skutečně ohromí, mísí se pocity (jak pak i dále s dalšími církevními památkami) úžasu, bázně, malosti s dojmy jisté okázalé nabubřelosti...Za zmínku stojí jistě Pieta mladého Michelangela, neminu hrob Jana Pavla II, pak již vystoupám na kopuli, přicházejí další úžasy, pohled na Město, Vatikánské zahrady, náměstí, kde se již začínají srocovat davy a fronta min. přes celý půloblouk kolonády. Nyní si v klidu mohu dopřát kýženou snídani v kavárně na střeše baziliky.
Pokračuji kolem Andělského hradu a přes most s Berniniho sochami.
Nádhernou atmosféru má náměstí Piazza Navona se 3 kašnami, uprostřed největší 4 řek(Fontana dei Quatro fiumi) Berniniho, s příběhem, jak umělec promítnul do poloh soch svůj pocit upozadění při stavbě vedlejšího kostela sv. Anežky Římské.


Pepa upozorní na Caravaggiovy majsterštyky v San Luigi dei Francesi, zejména obraz Vyvolení sv. Matouše, který tímto shledávám ve zcela jiném více duchovním světle(celník je vytrháván od svého počítání minci, zatímco ostatní netečně u stolu pokračují, Ježíšova ruka pod křížem je táž, resp. ve stejném postavení, jak Adamova v Sixtýnské kapli a je jaksi schován za Petrem, jakožto symbolem papeže, církve, což si měl dodatečně vymínit tehdejší papež).Silné.
Pak již Pantheon, od davů prchám kolem černého, stále jednu skladbu opakujícího umělce, na chvíli relaxu do kostela St. Eustachio. Za Pantheonem pak náměstíčko Piazza della Minerva s pozoruhodným obeliskem na slonovi. Trochu sejdu ze zamýšlené trasy, místo k Fontaně di Trevi se octnu v kostele zakladatelů jezuitského řádu del Gesu, přesněji Nejsvětějšího Jména...kteréhožto triumf má znázorňovat stropní freska přiblížena zrcadlem. Jsou zde hroby hlavních jezuitských světců- Ignáce z Loyoly a Františka Xaverského. Následně již vidíc další honosná stavení centra, sešupu se dolů na Piazza Venezia s Vittorianem (Oltář vlasti, pomník Viktora Emanuela II), posvátné to místo Italů. Mramorová megabudova kontrastuje s antickými pozůstatky blízkých fór. Vyšplhám na Kapitol, nejprve k Santa Maria in Aracoeli, odkud jsem však záhy vykázán pro začátek siesty, kdy se většina kostelů (snad krom Pantheonu) zavírá, tak dalšími schody, které střeží Castor s Polluxem na Kapitolské náměstí Piazza del Campidoglios replikou Marka Aurelia, Senátorským palácem, muzeem. Na kraji je příjemné zátíší pod piniemi s úchvatným výhledem na Forum Romanum a Koloseum. Památníkem se dá projit na další terasy s pohledy na severer mj. k Trajanskému fóru (Forum Traiani) s věží. Zbývá si doplnit rest- vracím se hledat zdejší nejznámější fontánu - di Trevi. Cestou projdu kolem Pepovy školy- Gregoriánské univerzity, pak již ona pověstná kašna. Nádherná teda je, ale v obležení. Chtíc trocha spočinout v zeleni, na mapě se nejblíže jeví Kvirinálské zahrady, marně však hledaje vchod, pak zjišťuji, že jsou nedostupné, patříc k prezidentskému paláci. Tímto se poněkud mimoděk ocitám u kostela Sv. Karla u 4 fontán( San Carlo alle Quattro Fontane),majícím býti významnou průlomovou barokní stavbou. A to jsem již na dalším významném kopci- Kvirinálu s Kvirinálským palácem, sídlem prezidenta, Palazzo della Consulta a další kašnou s obeliskem. Scházím ke Koloseu,dle rady kamaráda se kochám jen zvenčí, poblíž monumentální Konstantinův oblouk. Snaha o relax v blízkém parku je vyloženě zklamáním, sice se zaujmu vojebalovým mačem místní multikulti komunity na pozadí amfiteátru, ale svalit se někde do trávy prostě nemožno. Zeleň se neudržuje, i park 200m od největších památek připomíná (nebo i je) bezdomovecké doupě. Hledajíce Mojžíše, ještě se odkloním k další ze 4 papežských bazilik - Santa Maria Maggiore(P.Maria Sněžná). Cestou se stávám svědkem jakési obskurní demonstrace či pochodu huličů trávy. Jak u všech větších kostelů - nutno procházet bezpečnostním rámem. Nalézám Sv. Petra v okovech (San Pietro in Vincoli) na pahorku Esquilin. Okovy, kterými měl být ap. Petr přikován ve vězení v Jeruzálemě jsou zde vystaveny coby relikvie. Nejúchvatnější je však zde Michelangelův Mojžíš. Nejvýznamějším mistrovým dílem se lze pokochat z blízkosti, zatímco davy stojí fronty v Sixtinské kapli, zde téměř prázdno.No ale asi musím dořešit zrakovou vadu, abych odlišil 3 tváře sestoupivšího ze Sinaje, rozzáření z obdaření deskami Desatera, bolest a zklamání z lidu uctívajícího zlaté tele a následný vztek. No a umělcův autoportrét ve fousech...snad jo. Vracím se kolem Kolosea, kolem zde nesčetných vojenských hlídek (prakticky u každé větší památky) dále k Circus Maximus (Circo Massimo)pod Palatinem, sportovišti, kde Caesar pořádal inscenované bitvy a vojenské přehlídky. Údajně svého času pojal i 150 tis. diváků. Zvenku nakouknu na Caracallovy lázně (stejně již zavírají) a vydám se na vzdálenější procházku cestou k Latinské bráně, ke kostelíku Sv. Jana u Latinské brány. Nikde nikdo, tu a tam běžec, vonící pinie, dále v parku skotačící děti...a komorní, strohý kostelík, původně někde z 5.-8. století, oproti předchozím bazilikám kontrastující prostou, strohou výzdobou. Nádhera. Ocitám se však jaksi mimoděk zamčen na generální zkoušce pěveckého sboru s komorním orchestrem, tak si kostelík vychutnám za dokreslení Vivaldim! To netuším, že jsem jen pár ulic od svého bydlení, tak se vracím do města.To již slunko zapadá a ožívá večerní a noční život. Projdu Tiberský ostrov do čtvrti Trastevere, kde atmosféra četných taveren, pouličních umělců apod. Mezitím používáním mapy již dávno klekl mobil, čímž trochu obavy z nemožnosti koordinace s kamarádem, marně hledám nějakou zásuvku. Občerstvím se na žijícím náměstičku na kašně, pak přeci jen zástrčku objevím, tak se na 1/2 hoďky poněkud nuceně doobčerstvím v nějakém fastfoodu. Kolem 22 hod. náhle velká sláva, policisti, pochod...to je pro změnu procesí na počest jakéhosi svatého - jak se následně dozvídám - s relikviemi Sv.Pia z Pietralciny, což má být Italy velmi považovaný světec, mystik s prorockým obdarováním.
Mám namířeno již k metru, když hudba odvede ze zamýšlené trasy, dostanu se na náměstíčko Piazza St.Maria Liberatrice, kde zrovna probíhá koncert nějakého místního Ramazottiho. Hrají zřejmě známé italské songy, těžko říct, zda vlastní, neb publikum se nadšeně přidává. Pro atmosféru ještě odolávám touze se již uchýlit do postele i za cenu nucené opilecké debaty s nějakým Rusoitalem. Již k půlnoci dojdu na metro kolem další skulptury - netuše, že Římani rovněž mají Pyramidu (Cestiovu). Ze zbytku sil se ještě na chvíli srazíme s kamarádem, pokusíme se sladit zítřejší program s nějakými nápady...



Po dlouhém a náročném dni se tentorkát moc vstávat nechce, pak ještě čekám na druha, který po splnění své kněžské povinnosti si dává ještě 10 km okruh neb pečovat třeba nejen o ducha, milá snídaně u české majitelky kavárny a pak co se ještě dá stihnout. Pepa nejprve navnadí na jednu baziliku, pak přidá druhou a nakonec tu první raději časově relativizuje. Nejprve se vydám do Baziliky sv. Jana v Lateráně (Basilica di San Giovanni in Laterano), která zprvu nebyla moc v plánu, zaujmou světci s atributy své mučednické smrti, dále sice v bílé barvě spývající reliéfy, ale s předvýkladem propojení staro- a novozákonních příběhů. Což by ale chtělo více času na zevrubnější kontemplaci. Když již musím oželet Františka ve Vatikáně, tak aspoň ne Baziliku sv. Pavla za hradbami, místo to jeho údajného posledního odpočinku. No jo, je to ale druhý konec města. Metro je sice rychlé, ale nikoliv šinkanzen. Než se zorientuji, najdu vstup do další obrovské budovy, projdu bezpečnostním rámem, tak čas pokvapil. Krásným místem proběhnu trapně nedůstojně, že by se i Japonci styděli. Najednou docházejí časové souvislosti. Ve 12 hod. odjíždí poslední bus na letiště, mám 1/2 hodiny na přesun pomocí dvou linek metra. Zoufale počítám stanice, ne to se nedá...Tak tentokrát teda bez vytáček, výmluv a pocitů nespravedlnosti - ryzí a zaviněná bodíkovina...
Na potvoru- před nosem ujíždí jeden vlak, další za 5 min, přestup na Termini a pak mentálně hypnotizuji cílovou stanici Anagnina. Ještě pak v záloze Pepa, ale má své povinnosti, co když selže spojení...Zkrátím emoční výlev, dojezd 12:02, vyběhnu, blbý terminál, otočka...a zde jediný bus, zrovna zavírá...uff . Opět nezbývá než napsat kolegovi- Pán se stará! Pak již návazné spoje a podvečer mohu ještě zalít rajčátka...

No úchvatné, krom dojmů mezi řádky, tak pár dovětků:
- sympatické, že se dá všude v zásadě dojít pěšky
- působivá historická směska, skutečně překostelováno, ale nelze ignorovat zdejší civilizační a církevní kořeny
- město se dá užít i bez front do nejprofláknutějších památek a muzeí
- poměrně četná pítka či fontánky s pitnou vodou
- jsou patrná znaky doby: četní vojáci se samopaly připomínají válečný stav.
- zklame neudržovaná zeleň a binec, řadící tuto zemi více na Balkán než na Západ. I úroveň cest je poněkud balkánská
oproti loni navštívené Albánii dávám v tomto ohledu jen 1/2 levelu výše.

úterý 6. června 2017

Letošní běžky

Zima tentokrát po dlouhých letech vcelku přeje, takže ze sklepa můžeme oprášit pestřejší skladbu propriet. Ratolesti si k některým uchovávají vztah konstatně vcelku kladný (lyže), k některým si zalíbení postupně nacházejí (brusle), k jiným však zůstává značně ambivalentní (běžky), takže nezbývá než jej dále kultivovat...

14.1. Domašov
Nejprve iniciačně po letech průjezdnou trasou, s obvyklými, leč polovičními sou-druhy. Ráno jak za starých čas nabitým vlakem a pak se zařadíme do vláčku. Zprvu krásně, dále se zatahuje, dívka se ve větru a oblačnu kolem petrovickcýh elektráren sotva šourá, nejlepší kamarádka jako motor moc neposlouží, ale nakonec zdárně dosáhneme spřízněné hospůdky na Jívové. Směrem k Pohořanům vyráží naproti druhá polovina kamarádské rodinky, usoudivší, že s tou jejich nemocí to není až tak žhavé. U rybníčka auto, polovina se sváží, polovina užívá bonus na Boudě. Souhrnem nějakých 13 km.


21.1. Králičák
Týden na to sám se ocitnuvší tatík si dá nejprve páteční 8 km prolog na zamrzlých jezerech a druhý den pak v plné zbroji jesenický (či lépe králický) přechod, jak černý pasažér, maje směr, nemaje cíl (mohu si pobrukávat s Jardou Svobodou).
Vlak v 8 hod. na Ramzovou plný, vystupuje snad několk set lidiček, kteří se však po 1 km někam ztrácejí. Na Smrk potkávám již jen pár párů, stopa nádherná, prašan, ještě trochu vysoká inverze. Pak hřebenovka na Paprsek, kde ve 12 hod. občerstvení a pokračování pěknou leč poněkud zvlněnou stopou nejprve na Kladské sedlo, dále opět stále vzorně upravená leč poněkud zdlouhavá vrstevnice k chatě Na Návrší. Další občerstvení s úvahou co dál. 15 hod, na přespání plno, dolů? Nahoru? Nahoru, když nikde nikdo nečeká. Cesta na Kr. Sněžník stoupá, síly docházejí, běžecká stopa stále více rozbitá až žádná. 17:00 u slona a sešup na polskou chatu. S nějakými dalšími zajížďkami 36km.
Zde chatař svéráz, ale palandu i občerstvení za českou měnu nabídne, zaslechnu něco o sauně, čímž se chopím příležitosti - u horské chaty další chatka, teplíčko, válení ve sněhu a požární nádrži, Orion nad hlavou, česko-polská družba...ostrůvek uvolnění. Družba pokračuej na chatě s libereckou grupou, pěveckým pingpongem, jen jaksi vázne občerstvování. Situace se poněkdu vymkne samoobsluhou, načež se po hodině zjeví rozhorlený pan Jacek ...inzultujíc vybraného nevinného českého obětního beránka. Naštěstí polští bratři zachovají solidaritu, situace se jakžtakž rozpustí, i když zůstává jaksi neférová pachuť o tom, že ci Czesi mi tu robia burdel.
Po ranní vaječince dále po předpokládané běžecké trase...no v zásadě žádná, po červené značce rozbitá stopa od sněžnic, skialpinistů, asi 2 km opruz, pak ale pod malým Sněžníkem, kde se vzala tu se vzala, najednou opět krásná stopa nad Dolní Moravu, krásné azuro, inverzní oblačnost sklesla do nížin, výhledy na sjezdovky, oblačnou stezku atd.Odskočím si na mrazivu a větrnou rozheldnu na Klepáči. Jen dále nad D.Moravou již stezka nějak vede do nikud, jedu jednu smyčku, z místa A se ocítám opět v bodě A, narazím na další, smyčka se opět někam stáčí. Rozrytou nestopou a ubývajícím sněhem se dostávám do Červeného potoka, kde očekávám příjezd vlaku. No jo, je 13 hod a další až 15:20. Hospoda širokodaleko žádná, (asi bylo vhodné dojít do Králík), tak porejdím kolem bunkrů, místní dědinky, další kolečka po polích a vlaku se nějak dočkám.

pojednáno jinde
V rámci pololetních prázdnin s dalšími rodinami prostřídáme aktivity sjezdové i běžecké. Retrolanovkou vyjedeme na Javorový, Sníh i na hoře rozbředá, cestou ale sejdeme ke stopě, kde již parádní vrstevnice až na kýženou chatu Ostrý. První km proběhnou zdárně, zdatnější jedinci krouží, vracejí se, kde jste...ale pak i těmto některým dojdou síly a došourají se na ocase. Borůvkové knedlíky však vrátí náladu a poslední 4km na Kozinec již víceméně z kopce...jen tatínky čeká ještě sestup a cesta k lanovce pro auta. Někteří jaksi ignorujíc, že dvoudenní oteplení se sněhem udělalo své a mocimermo se snaží o běžkový sjezd...


11.2. Pustevny
Akce solidarity kamarádů, přichází po přimrznutí v minulém týdnu povoleného sněhu, takže podmínky tomu odpovídají. Pohledově krásně, obalené stromy, výhledy, ale stopa ledová, takže leckterý pád znamená modřiny po těle.
Dobré zázemí poskytne Chata Šumná.
Jen těch 33 km na několika okruzích je notně aktivní rekonvalescence, což tělo dává znát, ale nakonec nějak vydrží.
Atmosféra je...více pod patronací Radegasta než věrozvěstů, ale Život je hořký, bohudík, říká Bohdík...
Takže krom běhání (ale i nutné chůze, když při některých sjezdech již sněhu pramálo)...jachta, piráti, 25, tantra, nevyužité příležitosti a milionová Irenka, a co takhle Nepál?



Po Velikonocích nečekaně přichází sněhová nadílka, tak se s kamarádem Petrem ještě hecneme. Brzkým ranním vlakem do Ramzové, běžkařů ještě poměrně dost se vyrojí, ale všichni míří na Paprsek. Vydáem se po sjezdovce, ve vyrolbované stopě na Šerák, kde jsme za hoďku v 10 hod. první, občerstvíme a nazouváme...aby po 50 m kolega na šutru předvedl salto mortale...s naraženým hrudníkem a zlomenou holí...Statečně se však porve dál, hůlku nahradí trasovací tyč a la Krakonoš a lyžníci a pokračujeme stopou, spíše nestopou. Sněhu je min. 0,5m, ani mokrý, ani prašan, do kopce se šlapat dá, sjezdy opruz, padá se sice do měkkého, v počtu lámu rekordy, co ne za celou sezónu, zvedá se velmi těžce. Přes Keprník, Vřesovou Studánku se nějak dozápasíme na sedlo. Zprvu trochu zataženo, pak se i Praděd ukáže. S ohledem na podmínky a fyzické indispozice se spokojíme s nějakými 15 km, i při dobrém čase rezignujeme na možnost pokračovat na Ovčárnu...pak již hezky navazující spoje a v 15 hod. luxusně doma.

E 170km