Tentokrát 10-ti členná tlupa z Budějovic a k nim přifařivším se slezským hanákem. Po propršeném víkendu nás nyní čeká v třetí červnový víkend L.P.12 opačný extrém.
Sobota v 9 hod z Hinterstoderu 3 hodinový výstup na chatu Priel Schutzhaus - 1420 m.n.m , první kilometrové převýšení, cestou alespoň svlažení v říčce, pak ostrý výstup naostro, ještě s osvěžením a doplněním tekutin pod vodopádem. A taky horský slovník jest obohacen o nové termíny : DČ = distanční čekání (rozuměj, když dýchavičně dorazíš k čekající odpočaté grupě před tebou, tak se tato zvedá a pokračuje dál) a DDČ = demotivační distanční čekání ( zdatnější jedinci se zvedají od odpočinku, když tě zahlédnou funíc se blížícího k nejbližší serpentině, chladně vyhodnotíc: žije a pokračuje...). Na chatě odlehčení od přebytečné bagáže, obsazení paland a druhý výškový kilometr za nějaké 3-4 hoďky na kopec- Spitzmauer (2446m).
Cestou jsme málem sestřeleni střemhlav se řítícími kamzíky, které pak asi hledá zboudilé mláďátko. Nástup na ferátu se ukáže dosti úmorným, volíce sice kratší, ale nikoli rychlejší cestu sutí a sněhem, ferátka příjemná, poměrně kratší, narovnání kostí na travnatém sedýlku a ještě výšlap na horu, zanechávaje další odpadlíky šetřící síly na zítřejší vrchol. Vrcholové pokochání se od kovové protěže výhledy na Priel, Dachstein, s trochou víry i Glockner, málem rozbití foťáku souhrou dvou šikulů a návrat stejnou cestou na chatu, poněkud váznouce na ferátě za pestrobarevným párečkem. (Vida i do VKH pronikají módní trendy, třeba barvy zvýrazňovačů). No hlavně, že dívčinka ve zdraví zvládla a vztah snad zůstal utužen. Postupný slez na chatě a frakcionované občerstevní, no ale zlatý hřeb večera přichází- když Radek vytáhne gril ! a masenka, které ještě David nedočkavě se nadlábnuvší zdejšího knedlíku, okoření vtípky o Karkulce, džínovi či žumpě... Rakušáci zapálí vatru i o hudební produkci se pokusí, jen na očekávané jódlování nedojde. Noc nic moc, sice jsme tentokrát na 30-ti členné palandě ušetřeni zvuků chrápavých, ale vedro spolu s denní dehydratací poněkud naruší kýžený noční relax.
Ráno úhrada nocležných 9-18 E a nažhavení na hlavní cíl výpravy- Grosser Priel, cestou Bert-Rinesch-Steig...kterou však i přes zkušenost třech absolventů, některých i již dvojnásobných...nenacházíme. Radek slibuje tentokrát brzký nástup a úchvatný zážitek...místo toho přichází 3 hodinové mrcosení se v suti a sněhu na úpatí skály...cestou zpět pak stále zvažujíce, kde se stala chyba,přichází následující rezultát : mohou za to za a/ Rakušané- nestarající se o své značení (odbočovací směrovka nalezena pohozena v kleči, b/ Rakušané- pár, který nás při dotazu pošle na opačnou stranu c/ poměrně dost sněhu se zmatenými stopami , maskující leckdy značku a pravou stezku, d/ souhra dalších náhod, kdy se různě trousíc pod hřebenem již chystáme ferátu nalézt, pochopíme Radkovo volání jako signál k připojení se k jeho skupině. Takže nalézáme jen zhynulého kamzíka, jakousi podivnou údajně cvičnou slepou ferátku, pak značku normálky, něco vystoupáme a z nedostatku času torzo skupiny rovněž velí k obratu. Pak ještě chvíli trnutí v čekání na solitéra, který se vydal na samotný průzkum do skály. Naštěstí, sice s pár šrámy, se záhy vrací. Tak někdy příště...
Sestup pod pálivým slunkem, přichází zasloužená odměna v osvěžující koupele v jezírku Schiederweiher, vyvolávající reminiscence na doby dávno minulé. Ano, ano, zde jsem druhdy akutně léčil pochroumané koleno, po trvalými následky poznamenaném sestupu z Glockneru. (viz dříve), zatímco zbytek výpravy si vyskotačil na Priel a zpět...
