Monte Rosa 2007

Monte Rosa 2007

Prolog

Takže letos má konečně dojít na dlouho předlouho zamýšlenou Monte Rosu, jejžto Rádík nadále neúnavně propaguje, ve mně však vzbuzuje stále větší respekt. Přeci jen má pověst docela náročné 4-tisícovky, jak je to s trhlinami, úzkými hřebínky...

No nic se nemá ponechat náhodě, a tentokrát hodlám alespoň něco málo věnovat přípravě, respektive dávám si měsíc na zkoušku výdrže kolena. Takže ráno o ½ hodiny dříve vstávat, Slavonínský okruh do kopečka a dolů, studená sprcha a hurá svěží do práce. Příprava je završena cvičným výstupem na horu Ropičku v Beskydech poblíž tchýniny chaloupky. Jsa vyzbrojen asi 25 kg baťohem naloženým petkami s vodou zdolávám zhruba 500m(resp.1000m) převýšení. Choulostivé koleno je kupodivu v klidu, naopak se ozývá druhé, ale tomu nebudeme věnovat pozornost…Takže mohu směle volat Rádíkovi potvrzení účasti…

Den0

Po roce se shledáváme u Rádíka, hledíme do PC monitoru, předpověď se rýsuje velmi příznivě, šklebí se na nás 5 ničím neskalených sluníček!!

Den1

Ráno nás čeká nezbytné seznamování, partaj se obměňuje, takže krom mé maličkosti Rádík s Markétou, Dan, Klára absentuje, dává přednost rozvíjení nového vztahu, nově přibývají zkušení horolezci David s Markétou. (Jak jen ty dvě v textu rozlišovat? Feministky prominou, když se podržím možná pro někoho patriarchálního modelu- Markéta Radíkova (R.) a Davidova (D)). Dále pak Richard s pověstí nezdolného horského nadšence, schopného dobývat Mt.Blanc v prestižkách. Jak již se stalo zvykem, výbava je rok od roku dokonalejší, jsme obohaceni o výškoměr(!), Radík je ověnčen novým batohem, hole se již staly samozřejmostí.

Vyrážíme dvěma vozy, Omega s manželskými páry, Focus s pánskou osádkou. Zatímco si ve Focusu užíváme komfortu klimy, na druhou posádku je na každé zastávce útrpný pohled, kterakto ždímají pot z čela a kvapem doplňují tekutiny. První větší zástavka se plánuje u jezera Lago di Garda, kde se však úspěšně ztrácíme, respektive v klimatizovaném voze je menší motivace po vlaze jezera, takže do campu v Gressoney la Trinite dorážíme každý zvlášť, kolem 19 hod. Tábor je to sympatický, v recepci nás vybavují sprchovýni žetony, kterých je až nazbyt. Někteří, pohrdajíc teplými sprchami, vyrážejí se exponovat koupání v horském jezeře, ale ejhle, ještě jsme v civilizaci, nacházíme jezero důkladně oplocené.

Rádík, coby vůdce tlupy, nehodlá ponechat nic náhodě, a chopí se nezbytného bezpečnostního školení. Snaží se nás poučit, kterak stoupat na laně, vytahovat se z trhlin a brzdit cepínem, demonstrujíc obrázky z příslušné publikace. Zapamatováníhodnou se však asi stává jen pravda o tom, že zachycený pád lanového družstva dosud nebyl popsán, což se průběžně dozvídáme ještě mnohokrát…

Den2

Na nástupu u dolní stanice lanovky se rozhodujeme rozdělit na skupinu, která nehodlá ničím kalit svůj sportovní výkon a grupu, které toto je buď v zásadě jedno (děvčata) nebo se snaží odlehčit chorému koleni.
Takže si s Markétami díky lanové dráze ušetříme 500 výškových metrů. Cena kolem 7 € se nám v tomto kontextu jeví velmi příznivá. Hochům odlehčujeme od části zátěže - a domluveno- sraz na konečné lanovky (Gabiet-2350m). Čekáme 1 hod, kocháme se krásným výhledem na zasněžené vrcholky, druhá hodina, reparujeme poškozenou výzbroj, třetí hodina…něco nehraje…spojení nefunguje…narůstá nervozita…až přichází bezelstná smska- "Kde jste, my asi v 3000m" …my o 500m níže. Slušně vychovanými hlavami, ale i čirým alpským vzduchem prolétne sprška vulgarismů. Nezbývá než vyrazit obtěžkaní nepatřičnou zátěží! V hlavách se honí směsice hrubozrných invektiv se snahou najít logické vysvětlení tohoto minutí se. Jediné, co se nabízí, jsou adrenalinem zaslepené mozky, které bez ohledu na slabší část zavelely strmě vzhůru. Realita je nakonec ukázkou povrchnosti prvních soudů, zjevná pravda je nakonec jiná.Pravým viníkem se ukáže firma Kompas, vydavší chybnou mapu s jinak zakreslenou lanovkou. Ztrácení se pomalu začíná být na našich výpravách tradicí. Radík to nakonec schytal nejen od Markéty, ale chudák musel překonat 1000m výškových navíc (spolu s Davidem). Na chatu Montova (3498 m) se již sotva doplíží, větrem ošlehané tváře nabírají barvy dobývaného ledovce, jeho kanabisoidní úsměv znatelně zatuhl, humor jej však neopouští, byť "se zubatou kráčí za ruku", k dotazu stran Davidovců lakonicky odvětí, že ti se s ní asi již objímají. Čeká nás ale vysokohorský luxus s vodou i vcelku přijatelné WC, večeře, byť patřičně zaplacená. Ale jinak než polopenzi nedají. Takže dohromady nějakých 40€. Poprvé potkáváme odredovaného Francouze , který časem získává indianské jméno "Francouz nepoužívající hůlku"…pointa budiž později.

Den3

Další den se nejprve přesouváme na jen o 150 metrů výše položenou chatu Gniffeti (3647m), která se má stát naším základním táborem. Objevuje se další osobní krize, Markéta D nejvíce poznává kyslíkový deficit a nakonec zůstává na chatě. Ostatní přebalujeme a podnikáme první aklimatizační výstup. Poprvé absolvujeme pláň obklopenou krásnými seráky , kterou pak budeme procházet ještě několikrát. Někteří premiérově dosahujeme kóty 4000m - což nám přesně určuje Rádíkův výškoměr. Lezeme k bivaku na Balmenhornu (4167m) s obrovitou sochou Krista,

dále na Pyramidu Vincent (4215m) a sešup dolů.

Kupodivu první výšlap nás naplňuje optimismem, těla vcelku fungují a většina je nažhavena na zítřejší zásadní výstup. Zabydlujeme se na chatě, cena již mnohem příznivější, dá se přiživit na členech Alpenvereinu za nějakých 11 €. Ale tomu i odpovídá komfort zdaleka nedosahující chaty předchozí. Zejména problematickou se stává absence vody, kterou lze jedině zakoupit za pár eur. Řešíme tím, že se občas někdo obětuje a "seběhne" na chatu níže, jako např. Radek celý den hledající spodky, kvůli nimž je ochoten překonávat další výškové stametry aby je za pár dní našel někde uprostřed baťohu…Voda tímto samozřejmě problematizuje i případnou hygienu. Vše se děje takříkajíc "na sucho". Způsoby vyměšování se stávají vděčným tématem. Oddělená toaletní část vyčnívá do skalnatého prostoru, coby výsernice na některých hradech, chata docela plná, tak se před toaletami tvoří fronty, kdy nutno vydržeti v notně zamořeném prostředí, vyslechnout jadrné, "zakulacené" zvuky, fantazie tvoří obraz hrubozrnného zemitého horala, aby nakonec ze dveří vylezlo jemné, gracilní stvoření ženského pohlaví. Holt GIT ústrojí máme všichni stejné, chlap-nechlap. Po dočkání se sice následuje očekávaná dílčí úleva, ale za cenu velkého sebezapření s adaptací na novou polohu, s použitím opěrných pomůcek, potlačení averzivních pocitů ze zbytků předchozích klientů apod. Akt je ukončen použitím štampovací hůlky, který každý použije s jinou důsledností, aby uvolnil místo dalšími čekajícímu. Samozřejmě kolují vtípky o otočení konců hůlek apod., naštěstí většinou se jedná o torza hůlek lyžařských, takže nečiní problém rozlišit část uchopovací a část štampovací. No ale není divu, že někteří volí pro své potřeby raději intimní místečko někde za skalou, což však někdy činí dosti problém, neb chata je umístěna na úzkém skalnatém hřebínku.

Na chatě potkáváme pár rodáků, snadno rozpoznatelných i bez nutnosti verbálního kontaktu dle tradiční české výbavy v podobě hliníkových ešusů, šusťákovek apod. No a opět se kolem míhá dreďák Francouz. Navečer se odehrávají nocležné spory, sice si dopřáváme neobvyklé soukromí, ale 3 patra paland nabízejí rovněž několika stupňové teplotní rozdíly, kdy pod stropem je již nesnesitelně dusno. Vzhledem k tomu, že nikdo nerespektuje hierarchickou úctu k velení, ale uplatňuje se pravidlo kdo dřív přijde, tak to tentokrát odnesl nejvíce vůdce Rádík, který nakonec volí raději nocleh na zemi.

Den4

Čeká nás zlatý hřeb. Nažhaveni vstáváme ve 4 hod ráno, kocháme se východem slunce někde nad MtBlanckem a vzhůru naší plání.

Na sedle pod Liskammem (Lisjoch) se ukazuje, že David trestuhodně podcenil výbavu, nepochopitelně si vyrazil jen v tričku a bundě. Počasí je sice slunečné, leč syrové, takže se rozhoduje k návratu. Poprvé se nám vynořuje impozantní pohled na Matterhorn. Pokračujeme traverzem a serpentinami do kopce, kde nás stále více sfoukává vítr. Na poměrně rozlehlé plání mezi Zummsteinspitze a Signalkuppe (Col Gnifetti 4454) dosahuje snad již orkánové síly, horko těžko se snažíme udržet pevný sníh pod nohama. Nakonec zdoláváme Zummsteinsp.(4563m),

poněkud greenhornsky všichni na laně při šplhání po skalnatosněžném hřebínku…jak již víme zachycený pád lanového družstva dosud nebyl popsán, naštěstí se žádný pád nekoná. Ukazuje se, že dál již není radno, k notnému zklamání zejména Ricarda, který se lehce pokouší moudré rozhodnutí vůdce zvrátit, ten však zůstává neoblomný a velí k sestupu. Zamýšlený vrchol Dufoursp. zůstává asi 100m nad námi. Ale hřebínek je úzký a poryvy větru příliš silné. I zkušení lezci se otáčejí. Takže opouštíme nejvyšší bod tohoroční výpravy a bezpečnými serpentinami se dostáváme na protilehlou další 4-tisícovku Signalkuppe (P.Gniffeti) (4459m) s nejvýše položenou alpskou chatou Margherita.

Tam si dopřáváme několik čajových rund…a koho nepotkáváme - samozřejmě opět francouzského hocha. Zde získává onu indiánskou přezdívku: na chatě je jediná toaleta, která je stále obsazena, někteří již značně zatínají sfinktery, čekáme 5min, 10, 15 min, aby po dalších několika minutách vylezl s blaženým úsměvem náš oblíbený Gal. Dan použivši onu místnost po něm vychází se značně nelibým výrazem dávajícím tušit notně skalený vyměšovací proces s lakonickým komentářem: to hovado francouzské nepoužívá hůlku!

Při sestupu se rozhodujeme k velkému pobouření Markéty R zařadit do sbírky 4-tisícovek ještě Parrotspitze (4436m), což jí však dodává nevídanou kinetickou energii a téměř uniká z dohledu a jako první zdolává vrchol. Přecházíme poměrně úzký leč vcelku pohodový hřebínek, zíráme na odvážně na něm manévrujícího skialpinistu, ještě méně významná 4-tisícovka- Ludwigshöhe (4344m) a čeká nás sestup odpoledne se již notně bořicím sněhem, což nás mělo varovat v dalších časových plánech. Na chatě jsme již kolem 14-15 hod.

U podivné šlichty zapíjené slivovicí řešíme, co dál. Původně je v plánu den volna, ale ten se nyní jeví neúčelný. Děvčata mají splněno, kupodivu i Ricardo netouží po dalších výkonech, padají návrhy na sestup. Naštěstí po hodinách dohadů padne vcelku v danou chvíli rozumné rozhodnutí o dalším rozdělení. Vrcholové družstvo (Radek, Dan, Richard a já) bude pokračovat traverzem na další chatu (Quintino Sella) a pokusí se zdolat další vrcholky, zbytek sestupuje.

Den5

Další den si dopřáváme luxusu delšího spánku, vyrážíme v poměrně pozdním dopoledni, což se nakonec jeví jako velmi neprozíravé. Opět naše "dálnice", cesta je chvílemi nádhera, šplháme

úbočím Lyskammu.Cesta postupně s intenzivnější sluneční aktivitou začíná být otročinou.

Je stále tepleji, postupně se přidává mlha. Každý krok se stává úpornějím, kdy se boříme někdy až po stehna. Chata se začíná zdát nekonečnou. Nakonec je nám odměnou vcelku sympatická horská ubytovna Quintino Sella (3585 m) se světe div se okachlíkovanými toaletami i tekoucí vodou s příznivým nocležným nějakých 11€. Večer relaxujeme u směsi slivovice a šťávy a kdo že to se nezjevuje. Ano správně, Francouz je nám nadále v patách.

Den6

Tak se nám úderný tým díky Danově indispozici ztenčuje na 3 členy. Ukazuje se chybou pro změnu příliš brzký nástup.

Jdeme z chaty mezi prvními, v noci moc nemrzlo, tak se již zrána poněkud boříme. Zdoláváme poměrně strmý svah na sedlo Felikjoch (4061m), aby nás totální mlha přivedla k obratu. Po sestupu snad 45° kopce, chata již na dohled, nám hory ukazují svoji nevyzpytatelnost. Během několika minut je mlha fuč, před námi téměř modré nebe a dilema, co s tím. Po krátké poradě nakonec padne rozhodnutí - zpět nahoru. Takže opět do stejného kopce. S novým elánem, míjíme několik lanových družstev. Odměnou je nám nádherná hřebenovka a vrcholek Castoru (4228m ) s výhledy do Švýcar. Slítáváme na chatu, nahoru dolů nám to trvá asi 4-5 hodin, vyzvedáváme již zregenerovaného Dana, něco k snědku, přebalko a pryč dolů z ledovce. Čeká nás "via provazata" - Danův to termín, označující provazovou analogii ferrat. Potkáváme několik kozorohů a již bez velkých rozpaků stran svých sportovních ambicí míříme k lanovce - tak hloupí přeci nejsme…Nikoho již nepřekvapuje přítomnost Hůlku nepoužívajícího Francouze, spíše v nás probouzí empatické pocity sličná leč smutná Francouzka tvářící se jako jeho téměř expartnerka.

V campu se posilňujeme zbytkem týmu připravenou kaší a řešíme slušnou časovou rezervu. Nakonec padne vcelku jednomyslné rozhodnutí o návratu - cestou Lago di Garda. David ještě spřádá plány závěrečných ferrat kolem jezera, na které ale již nedojde. Všichni kromě něj již mají pocit "splněno". Po několikerém odmítnutí- jakože plno, se nám podaří najít, s drobnými šrámy na Davidově autě,

obstojný kemp, kde se adaptujeme na asi 40st. teplotní rozdíl během jednoho dne. Svá opocená těla smáčíme v průzračném, moře připomínajícím jezeře a večer si libujeme u zdejšího čuča názvu Lambrusco. Nocležíme většinou venku a ráno návrat směr Jižní Čechy.

Den7

Zatímco Dan upaluje k domovu (v čem mu brání podivná italská zácpa, které nijak nemůžeme přijít na kloub absencí jakékoliv překážky či zúženiny, prostě se najednou rozjede…), druhé auto si ještě vychutnává koupele v jezeře. Čímžto se opět složitě sjíždíme někde v Rakousích.

Velmi vydařená expedice, byť bez zdolání nejvyššího vrcholku, což ale nyní nikoho až tak nermoutí, budiž završena a zúčtována u budvárku v Budějicích. A mě čeká tradičně s Krejčátky cesta do Jihlavy (směr jejich chaloupka s dítky) a následně busem k domovu.

ZDE další foto