Otec zakladatel vzpomíná, že poprvé asi v r. 2000, takže vyhlásíme 21. ročník...nejistá doba covidová, přináší i nejistoty v domluvě a více šumů než obvykle...Střetne se paličák konzerva s paličákem individualistou, nikdo neuhne a zbytek zmaten mlčí. Pravdou zůstává, že loni zazněla myšlenka opustit stále více předraženou Švýcárnu a zakotvit na příznivějším Vrcholu. Leč pro jednoho je tradice tradicí a pro druhého zásada zásadou, někdo trvá na tradičním venkovním spaní, někdo již své chřadnoucí tělo raději uloží v teple. Jak vše skloubit? Informační šumy a nekoordinace vyústí ve zmatečné ubytovávání a pseudostorno, a hybrid, tak projíme tisícovku na Švýcárně a pak večer přesun na Praděd...no vskutku nonsens. Individualista domluvu dokorunuje oznamovacím já jedu autem, přidá se někdo? Někdo se i přidal, další grupa vlakem, busem, sraz ve Verniřovicích, 8-členná výprava a na Švýcce ještě jedna rodinka. No dobrá.
Do toho vlastní vsuvka - příští týden plán zahraniční lyžovačky a objevují se nejasné informace o vypršení covid certifikátu, ano, již více jak 9 měsíců po druhé dávce. Tak rychloakce třetí dávky, v pátek bodanec, v sobotu na hory...No nedoporučuje se, ale test tělesné odolnosti...
Přes všechny zmatky je hlavní cíl jasný, zdolat Praděd prvovýstupem tentokrát údolím říčky Merty. Akorát nasněžilo, zimní paráda. Přibaleny sněžnice. Ve vesničce na konci světa se rázní chalupáři pouští asi do rekonstrukce, oheň plaje, vše lítá, likvidace rekvizit dojme sběratele, ten kočárek do ohně prosím neee...rezervace na cestu zpět. Stoupajíce sněhu přibývá, nacházeje chodníček podél říčky a vodopádku již dojde na sněžnice. -5 st, nový druh urosouputnice, která si libuje v koupelích v zimním Nákle, nezdolně do půl pasu. Ti se hledali. Nastoupáme na lesní cestu, zkratkou občerstvení na Františkově myslivně, kterou nám bohužel nikdo neotevřel, otevře se aspoň chvilkový výhled na Praděd, načež definitivně zmizí. Porada kudy tudy dopadne na horší zato delší cestu. Ať je provovýstup jak se patří, tak důsledným tlakem zavržen hřeben Vysoké hole, ale pěkně nahoru kuloárem Velkého dědova potoka. No hezký, ale to znamená nejprve sestoupit do dalšího údolí po zelené, pak nadějná cestička a hle, končí. Pokus se prodírat potokem záhy zavržen, obcházíme lesní cestou, něco jsme si pomohli, ale cesta opět traverzem mizí a nezbývá než se pustit vzhůru. Znovu dva neoblomní protichůdní jedinci: tudy nejdu. Tak se dělíme, ve trojičce hezky podél potoka, ostatní nalezou zboku na kopec a pokouší se dále traverzovat. Dosud vcelku pohodový výšlap se proměňuje v řeholi. Jakžtakž se střídáme v prošlapávání, ale i sněžnice se každou chvíli 1/2 m zaboří, první trpí. Dosahujeme jakési noname chaty, nad ní již vysvobozující světla Kurzovní. Ačkoliv mrzne, tak sníh na těle roztává, ale restaurace topí vydatně, tak dosuším spodky, počkáme na druhy a na chvíli zapomínáme, že to ještě ne cíl. Ale taky dochází k zrealističtění plánů. Jít na Švýcarnu ještě zpět na Praděd se leckomu nechce, Jsem ráda, že jste mě vyvenčili, ale tohle už nedám, další vyrazí jako předvoj vyzvednout klíče, načež si cestou vše rozmyslí- zpátky na Švýcku už nejdu, dám si spršku a kouknu na florbalové holky. Aha, a co já. Doplahočíme se na švýcarskou chatu, cesta je jaksi delší než obvykle, únava se ozývá, snad i očkování a ještě se toto vracet? Vyhodnotím, že 350Kč navíc za klid a večerní pospolitost stojí a též zůstávám, vyjednávaje si jakousi "slevu". Obsluha tentokrát milá, tak není co řešit. Komfort prázdného pokoje jen narušuje vlastní dyskomfort a jakási posilněná grupa, hrající si ještě v 1 hod na vlka a kůzlátka.
Společná vydatná snídaně a kudy tentokrát dolů. Jinak zdrženlivý druhdy spolužák se hrdě hlásí- bez Pradědu to nejde a chodí se to v zimě hřebenem. Poddáme se, další kumpán přeci čeká nahoře a tam se rozhodnu, zda absolvovat jeho velkolepý sestupvýstupsestup plán - někde přes Mavenečník k autu. Oranžová bunda odhodlaně kráčí vpřed, načež se naprosto zamotáme v kosodřevině na Malém Dědovi. Ani gps mapy nepomohou, kroužíme jakési esíčko, sněhu hodně, nicméně ne až tak, aby se dalo vznášet nad klečí...Dvojička slibující činit autospolečnost se odpojí na cestu klasickou, shora nevrlé telefonáty s notnou dávkou vulgarismů. Takže zkratka Švýcárna - Praděd trvá nakonec 2,5 hod, ale vrchol přes Tabulové skály dobyt! Nic nevidno, občerstvení, sestupová trasa tímto jasná, žádné již experimenty a nejkratší cestou dolů. Nakouknutí do idosu- za necelé 2 hodiny jede autobus z K. Studánky, tak to máme na 9 km co dělat... Seběhnem Václavák, cesta kolem Barborky dále po modré naštěstí prošlápnutá, ale jaksi i sestupem ukrojuje km pomalu. Souputnice protestuje, stojí nám to za to, nezajdem na ty 2 hoďky raději do cukrárny? Nezajdem, rychlochůze se proměňuje v indiánský, pak již skutečný běh. Ještě celou Studánkou, to už notně odkulhám...Ale čeká, máme 3 min!
Žádné komentáře:
Okomentovat