Voda 2016 -Orava

Bratrská letní dovolenka předposlední prázdninový víkend má tentokrát podobu vodní.

Kvůli koordinaci předávání dítek se odeberem na Slovensko, objevujíc řeku Oravu, která přebytkem vody neoplývá, ale dá se domluviti pouštění vody z přehrady v Tvrdošíně. Patřičná čísla není problém sehnat, na dispečinku sdělí, že nejsme sami, voda poteče...Bratr se kochá malebnou slovenskou cestou, my skrze polský Zywiec. Kolem Oravské přehrady nás cérka oblaží svými nedotravenými zbytky a pak sraz Podbielu, vesničce malebných lidových staveb, kde se první posádka spíše kochá než namáhá hledáním stanoviště. To naštěstí záhy nacházíme za nádražím, panelový přístup do vody, vysekaná louka, tvářící se jako ničí, takže místo stvořené pro zastanování. Mužové se vydají pro vodu, schladíc tímto i žízeň, což se stane zárodkem první krize...ženy s děmi malují logová trička, nanosí mokřejší dřevo, které moc nehoří, jakési narážky, výčitky a už to je...

No ale ráno vyplouváme, jeden raft, jedna pálava, převozy aut a tak... Sice žádné velké vzrůšo, ale pěkně to teče, zastávka v Hornej Lehotě, kde si bratja nejprve jistě nákladně zrekonstruovali zámeček, aby jej pak znovu nechali chátrat, složitě se vyhýbáme s plťaři a míříme do Oravského Podzámku. Výhled z vody je úchvatný, na rekognoskaci výšin však nedojde neb dámy si smočí úbory a ve spodním prádle se jaksi nesluší. Tak poctíme svou návštěvou alespoň restaurační zařízení a pokračujeme po proudu. Mezitím vodní družby, tříbení posádek neb těžkotonážní raft vyžaduje více dospělých záběrů, takže matky řídí vždy jeden tatík...

Po více než 30 km již poněkud nadoraz dorazíme do kempu Tilia. Zázemí je luxusní, dítka hned naskáčou do pidikrytého bazénku a otcové pro auta...cestou nějaká ta kukuřice, grilování trochu trvá a večery chladnější, minigril moc neohřeje, tak většina záhy odpadá.

Ráno nás probouzí jakási sláva, je výročí SNP, kolem vojenské technika, velké šarže...ale než se kochat armádními výdobytky a vystavovat bubínky dělostřeleckým ranám, je čas pokračovat.

Takže ranní rituál převozu aut, dámy s dětmi balí stany. Nacházíme místo v Kraľovanech u hřiště...kde ale strávíme nějaký čas vyprošťováním vozu ze svahu vratné odbočky.

Doplujeme do Istebnej, kde se objevuje jediný větší zádrhel plavby- respekt vzbuzující peřejovitý stupeň. Pálavu vzdáváme, složitě přenášejíc zarostlým břehem, s raftem váháme, ale když sjedou nějací instruktoři, tak se i se staršími dítky pustíme levou stranou...se závěry...to bylo jako vše? Voda dále příjemně teče, čímž ale vzniknou větší vzpoury na lodích resp. rozepře stran "spravedlivého" rozdělení, všichni usilují o atraktivnější plavbu na kánoi. Ukazuje se, že je zajímavější plavba jednoho kormidelníka i se 3 dětskými háčky na jedné loďce než, přes všemožnou snahu animátora- učitele, všichni na raftu, který tímto pro další případné plavby již rozhodně odepisujeme...

Takže je veselo i neveselo, napříč genderově i věkově...A pak přichází závěrečné vzrušení neb kormidelník raftu jaksi neidentifikuje soutok s Váhem a cíl plavby, pádluje zvesela dál, vytrestá se pak několikaset m protiproudovým odtahem těžkotonážního plavidla. Mezitím však následuje neúspěšná pátračka, jsa skryti v houštích- kapitán druhé lodě je nenachází a hledá pěšky i vozem až 5 km po proudu...

Zastanování domluveno se správcem mistního hřiště, který umožní i přístup do zázemí, proběhne i urputný přátelský zápas na umělém hřišti, příjemný večírek s kukuřicí a tak...někdo zvládne a stráví lépe, někdo hůře, ale rozpustí se i zbylé napnelismy.

Ráno plán přesunu plavidel dále po Váhu ke Strečnu je zhacen deštěm, který přechází v trvalý liják. Snažíme se vytěžit z programu alespoň návštěvu hradu, ale i ten zůstává nedobyt, trčíce skrčeni u bufetu někde v podhradí. Na závěr alespoň kulinářské polabužení v kolibě, i když při placení se panenky přetáčejí, maně vzpomínaje na albánské časy. Holt jsme v EU, žádný Balkán...